Karel Marx k dnešku

Pražská teoreticko-politická konference na téma „Karel Marx k dnešku“ se konala 19. května 2018 u příležitosti 200. výročí narození tohoto geniálního vědce a odhodlaného revolucionáře.

Jejími pořadateli byly OV KSČM Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV KSČM Jirkov, KPI Olomouc, spolu s KSČ a KSM.

Cílem konference bylo přispět k čelení dezinformacím o Marxově životě a díle, jakož i k využití jeho odkazu pro současnou činnost komunistických stran.

Úvodní referát k tématu konference přednesl Milan Havlíček a s koreferátem k ekonomické problematice Marxova díla vystoupil Ladislav Šafránek. Do diskuse přispělo 14 účastníků konference, kteří se zabývali zejména problematikou naplňování Marxova odkazu v současné politice komunistického hnutí. Do protokolu konference byly odevzdány tři nepřednesené příspěvky.

Také tentokrát ponecháváme souhlas či námitky nebo nesouhlas s obsahem jednotlivých vystoupení a příspěvků na čtenáři a do další diskuse. Přičemž podotýkáme, že některé názory se mohou lišit od názorů a stanovisek pořadatelů konference.

Pokračovat ve čtení „Karel Marx k dnešku“

Srpen 1968

Srpen 1968 – okupace nebo záchrana a obnova socialismu v ČSSR?

Stojíme před dalším výročím srpnových událostí v roce 1968.

Z hlediska antikomunistické ideologie je to výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy. Opět se prostřednictvím provládních sdělovacích prostředků (ČT, TV Nova, TV Prima a bulvárního tisku), vládních a parlamentních činitelů budeme denně dozvídat, jak nás Sovětský svaz a jeho spojenci 21. srpna 1968 napadli a přes 20 let okupovali.

Buržoazní propaganda si opět nabrousí pera a nažhaví sociální sítě na internetu, aby nám všem a hlavně mladým lidem, vtloukala do hlav nesmysly o nebezpečnosti socialistického a komunistického společenského řádu.

O vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se záměrně zamlčují fakta, která tomuto vstupu předcházela. Úmyslně se z komentářů v TV a tisku vypouštějí okolnosti kolem jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Zpochybňuje se autentičnost tzv. Zvacího dopisu 99 pragováků a jasné stanovisko sovětské strany, abychom si v republice zjednali „pořádek“ sami, nebo v opačném případě není vyloučen vojenský zásah. Víme dobře, že ujištění Alexandra Dubčeka o tom, že si krizovou situaci v Československu vyřešíme sami, nebylo v této době zcela reálné. Situace v zemi se nadále vyhrocovala a hrozila zde obdoba kontrarevoluce v Maďarsku z roku 1956.

Všem těm, v prsa se bijícím a revidujícím historický význam srpna 1968, bych chtěl říci: Jak si myslíte, že bude reagovat tato vláda, náš pan prezident, poslanci a senátoři v obdobném případě, bude-li ohrožen další vývoj kapitalismu v naší republice? Tyto orgány, včetně zfanatizovaných jednotlivců, budou první, kteří požádají USA a spojence z NATO, aby zde vojensky intervenovaly. Nehledě k tomu, že k vojenskému zásahu z venčí může dojít i bez požadavku našich ústavních činitelů.

Proto jsem přesvědčen, že srpnové události roku 1968 je nutno hodnotit z historického hlediska, zásadně je nerevidovat a hlavně je současnými rádoby „odborníky“ nefalzifikovat.

Josef Jirků, člen MLOKu

Zdravotnictví

PhDr. Ivo Šmoldas – Zdravotnictví (opět nezklamal)

Jak to tak vypadá, budeme mít od příštího roku méně nemocnic a v nich méně lůžek, aby lékaři a další nemocniční personál měli naopak více peněz. Pohříchu přímočará metoda zdravotních pojišťoven, jak potřebné peníze ušetřit, zní víceméně logicky, neb jak známo, že méně je někdy více. Aby však méně bylo někdy více, musí, rovněž víceméně logicky, být pro změnu více někdy méně. A tak záchranky už nyní dostaly více času na to, aby dojely k případným pacientům. Prodloužením dojezdových dob se tedy i pacientům dostalo více času, aby případně dojeli na to, že záchranka včas nedojela, ze zdravotních pojištěnců se příkladně přepodstatnili na klienty pohřebních služeb, a postarali se tudíž o to, aby nemocničních případů bylo méně – při troše dobré vůle přesně o tolik, o kolik bude méně nemocničních lůžek.

Jelikož čert však nikdy nespí, s klesajícími počty pojištěnců budou klesat i příjmy pojišťoven, a tak po čase nezbude než opět ubrat něco lůžek, aby bylo z čeho přidat lékařům, a logicky bude nutné přidat i pár minut k dojezdovým časům záchranek, aby ubylo pacientů. A tak dokola.

Proto také vláda tolik bazíruje na finančním vyrovnání s církvemi. Neb nedá-li na zdravotnictví, nezbývá nic jiného, než dát na modlení.

Veselý den a stálé zdraví vám přeje váš IŠ.

Pohádka o hodné Unii a zlých úřednicích v podání K. Konečné

„Dnes je více než kdy jindy nutné vrátit se k základním myšlenkám, se kterými Evropská unie vznikala a které úředníci pracující v orgánech EU dokázali zneužít.“ – takto opět zazářila Kateřina Konečná v rozhovoru pro „český levicový deník“ Haló noviny. („Demokratický deficit a EU“ http://www.halonoviny.cz/articles/view/48051219 )

Kateřina Konečná nám zde opakováním své pohádky o hodné Unii a zlých úřednících ukázala, jak ve vedení strany, která se nazývá komunistická, chybí realistické a třídní posouzení jevů ve společnosti. Že i špičky KSČM ovládají iluze o možné „reformě“, zlepšení Evropské unie bez změny v samotné ekonomické základně. Že tedy Konečná a další se stávají jen udržovateli kapitalismu.

Nuže, EU a její předchůdci nikdy nebyli lidovým projektem, ale vždy projektem velkého kapitálu. Evropská unie se nikdy neodchýlila od své prvotní myšlenky – upevnění pozice kapitalistů a nadnárodních monopolů. Jednou ze základních zásad EU od samého začátku je volný pohyb kapitálu (státy, které staví bariéry čtyřem základním zásadám EU, mohou být postiženy tvrdými sankcemi). Volný pohyb kapitálu je životní nutností kapitalismu ve své poslední fázi – imperialismu. Budování této imperialistické instituce bylo od samého začátku provázeno svévolí a nátlakem obhájců zájmů kapitálu. Mluvit dnes o nějaké svévoli úředníků EU, jako o nějaké anomálii, od nějaké odchylky od norem v této instituci je prostě fabulace. Mluvit o tom, že jsou prý utlačovány „národní státy“, bez chápání toho, co stát vůbec je a jakou úlohu v třídně rozdělené společnosti sehrává, je totální rezignací na elementární základy marxismu.

Není možné pomíjen ani skutečnost, že EU, potažmo státy, které plní funkci hegemona v této instituci, otevřeně podporují všechny válečné agrese amerického imperialismu a agrese NATO. Francie a Německo stejně jako Česká republika se aktivně podílí na rozvracení států, loupeživém vraždění na blízkém východě, na podpoře rasistické politiky sionistického státu Izrael, na zbídačování národů Afriky, na podpoře fašistického režimu na Ukrajině. Není možné oddělovat EU od NATO. EU i NATO mají naprosto stejný účel – posílení vlivu nadnárodních monopolů – a liší se jen v prostředcích, které k tomu využívají. Může se také zdát, že rozdíl ve využívaných prostředcích se stále více stírá. Členské státy EU, stejně jako členské státy NATO (což je ve většině případů totéž) navyšují výdaje na zbrojení, spolupracují v politice, která vede k eskalaci napětí s Ruskou federací, zvyšují svou vojenskou přítomnost na její hranici. Plánem EU je také vytvoření své vlastní úderné jednotky EU battlegroups a PESCO.

Není tedy možné se „vrátit“ k nějakým kořenům nebo základním myšlenkám. Tvrdit to znamená vytvářet přeludy o „lepší“, „sociálnější“, „mírovější“ Evropské unii.

EU samozřejmě tak jako každá jiná kapitalistická instituce, korumpuje vykonavatele vůle třídních zájmů, které reprezentuje. Ani Konečná s příjmem, o kterém se všem běžným pracujícím naší země může jen zdát, není výjimkou. Pokud by se rozhodla své statisícové příjmy odevzdat straně, která ji na výsluní vynesla a která se momentálně nachází v těžké finanční situaci, a pokud by svou funkci vykonávala za průměrnou mzdu kvalifikovaného dělníka, šlo by snad její výstupy považovat za neznalost. Do té doby není důvod si myslet nic jiného, než že jde o záměrné lži a sebeobhajování svého postavení a vysokého životního standardu na úkor pracujících. Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že Kateřina Konečná je dlouholetou čelní představitelkou KSČM, často exponovanou v médiích a její podíl na současném stavu tohoto subjektu je významný.

Myšlenka, kterou lze někdy slyšet, že jejím zvolením na post místopředsedkyně došlo k zásadní změně v perspektivách strany, není nijak opodstatněná. Konference i sjezd jasně ukázaly neschopnost ani té nejmenší sebereflexe vedoucí skupiny v KSČM. Naopak nyní, kdy je veřejnost kritičtější k politice EU, tlačí KSČM nadále stejným směrem, který stále jasněji vede ke konci kdysi silné strany se slavnou minulostí bojů a budování. Tím se i Kateřina Konečná zapíše do historie komunistického a dělnického hnutí na našem území.

Dříve se v oficiálních dějinách komunistické strany za synonymum zrady dělnické třídy považovala jména Jílka, Bolena, Haise a dalších členů oportunistického vedení. To dnešní vedení je trumfne ve všech ohledech.

    KSM, 1. srpna 2018

Slepota levice ve věku síly

Politickým strukturám trvalo celá tisíciletí, než muži zásadově uznali rovné výsady žen, přinejmenším v některých oblastech Země. Přesto dokonce i tady, na osvíceném Západě, biologické pozůstatky přidělení větších privilegií těm, kteří vlastní prvotní, prapůvodní orgán moci a potěšení – míním falus, samozřejmě – zůstávají tak silné, že mzdy a možnosti žen se pořád opožďují.

A pro ty nižší bytosti na Zemi muž a mužské pokolení vzali na sebe přípravu a schéma a podrobení natolik, že teď, v deliriu nadvlády, je mnoho takových bytostí a druhů vedeno k vyhynutí v míře, jaká je dosud připisovaná jen přírodním katastrofám.

Takže jeden může říci, z pohledu Země, nebo Gaii, mužská nadvláda je skutečná katastrofa – katastrofa unikátní, dokazující naši naprostou výjimečnost hlouběji než jakákoli víra.

Je tak ctnostné být výjimečný mocenskými prostředky? Každé opatření toho, čemu říkáme civilizace, je ve skutečnosti pokrokem vůči pravěkému nebo kmenovému mocenskému zákonu. Od From Magna Charty k Deklaraci nezávislosti poznamenala snaha zabránit excesům mocných vůči přirozeným právům jednotlivce, snížit nesmírné výhody bohatých a privilegovaných a zmírnit násilí, jež mohou organizovat na svou ochranu – jedna z nejvznešenějších snah našeho druhu, jakkoli jsou výsledky nedokonalé.

A přesto…

Tady jsme ve věku, kde pár hrstek miliardářů vlastní větší materiální bohatství než miliardy méně šťastných jedinců; ve věku, v němž samozvaní šampioni vlády zákona doma bezohledně ovládají – nebo alespoň donedávna ovládali – zbytek světa.

Vyrůstal jsem během zářného lhaní o Vietnamu a žil pár bloků od námořních nemocnic, kam se vraceli zranění a zřízení branci, vysílaní do tisíce mil vzdálené tropické země – po amputacích, paraplegici, narkomani, mladí kluci otupení nesmyslným vražděním a zármutkem. Ale v křiklavém sobectví mládí – a bohudík jsem byl příliš mladý na povolávací rozkaz – jsem nikdy neslyšel jejich křik, jejich ječení; jen ticho masivní citadely, zdánlivě tak vlídné a nezajímavé. Nakonec jsem si přece jen uvědomil hrůzy oné ďábelské a nelegální války a pochopil hrozivou váhu nemocničního komplexu, kolem něhož jsem tak často lehkomyslně běhal. A díky Pablu Nerudovi jsem také začal vnímat děsivý podbřišek imperiální bestie oděné v rouše demokracie, to, jak roztrhala na kousky Chile v roce 1973, coby jeden takový podnik z mnoha.

Potom samozřejmě přišly další perly na této šňůrce, další články řetězu. Decimování Jugoslávie, invaze do Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie, probíhající předlouhá přítomnost války a utrpení milionů, jež se zdají být bez konce…, a spoluvina na podpoře izraelského zotročení Palestinců.

Teď ale, možná proto, že takového válčení ještě není dost, je v hledáčku Rusko. Nikdy bych si nebyl dokázal představit ironii napadání úřadujícího prezidenta, dělajícího chyby kvůli jediné důstojné věci, jaké je schopen: míru země, v níž se posledních 20 let stará o své vlastní stádo (narážka na Bibli, Kniha Samuelova; pozn. překl.) a nesnaží se zabrat a zničit integritu jiných národů. A odsekávám těm, kteří křičí o Krymu. Nejprve si přečtěte, co se opravdu stalo.

Levice brojí za práva sexuálních menšin a za práva imigrantů, ať už legálních či ilegálních – a mimochodem ano, imigrační politika je všudypřítomná a každá země má zákony o imigraci – ale je naprosto slepá vůči válečné mašinérii. Mohli bychom si připomenout, že Atény, rodiště (omezené) demokracie, byly nelítostným impériem v Peloponéské válce, privilegované doma, hrozné za hranicemi.

Zvedá snad levice prst kvůli zasaženým Jemencům, které pustoší Saúdská Arábie, zřejmě nejdespotičtější vláda na světě s ohledem na práva žen a jednotlivců, ale největší zbrojní zákazník USA? Mobilizuje snad při provokacích NATO podél hranice země, jež ztratila 27 milionů lidí při obraně proti fašismu ve druhé světové válce? Demonstruje snad proti Guantánamu nebo atentátnímu programu, jenž dovoluje skupince lidí konat coby soudce, porota a popravčí proti každému na světě, koho se rozhodne pronásledovat? Organizuje snad shromáždění proti finančnímu systému, jenž obohacuje už tak nechutně bohaté na úkor třídy, jež přinejmenším touží dělat skutečnou práci?

Bitvy, o nichž si tak ráda myslí, že je vybojovává – za ženy a menšiny – jsou ve skutečnosti toutéž a větší válkou proti moci. Je další velkolepou ironií naší doby, že tatáž levice, natolik šampión svobody, je teď stejně vyhladovělá jako pravice při odvazování válečných psů.

Potom opět, možná to jsou celou tu dobu podvodníci. Celkem s jistotou to tak vypadá.

Emanuel E. Garcia, MD, překlad Vladimír Sedláček

(Dr. Garcia je původem americký spisovatel a lékař, žijící na Novém Zélandu.)

Proč musí čeští vojáci umírat v Afghánistánu?

Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu. Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

Vyslechl jsem v krátké době spoustu komentářů a kondolencí stranických, vládních a dalších vysokých představitelů našeho státu a musím říci, že mi z nich nebylo dobře na duši.

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

Ve zmíněných komentářích vysokých stranických a státních představitelů jsem postrádal jednu zásadní skutečnost. Jakousi sebereflexi nebo v některých případech přímo odpovědnost za smrt našich padlých vojáků, jakož i za všechna další úmrtí vojáků, která se v minulosti v souvislosti s misemi stala a také za ta, která teprve přijdou.

Bezduchá a pokrytecká vyjádření Víta Rakušana (STAN), Jana Hamáčka (ČSSD), Jiřího Pospíšila (TOP 09), Petra Fialy (ODS) a dalších o tom, jak naše země musí spolu se „spojenci“ bojovat proti terorismu tisíce kilometrů od naší vlasti či Evropy v cizí zemi, aby pak s nimi nemusela bojovat u nás doma, mne naplňují smutkem, ale také vztekem a pocitem opovržení. V jak obrovském kontrastu s tím, že za naši zemi „musejí“ naši vojáci umírat v daleké cizině je tedy to, že Evropu pod taktovkou Bruselu a vlád jednotlivých zemí zaplavují miliony nelegálních migrantů a s nimi stovky a tisíce islámských fundamentalistů a teroristů, což již nepopírají ani tajné služby jednotlivých států EU… Jakou cenu má tedy pro tyto politiky, námi volené správce naší vlasti, život českého vojáka, padlého v zahraniční misi NATO v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo kdekoliv jinde ve světě?

V kontextu slov Jany Černochové (ODS) mohu ještě dodat, že jsem na misích AČR v zahraničí strávil celkem tři roky svého života, čímž jsem splnil její požadavek na to, aby si každý alespoň dva dny vyzkoušel, jak chutná služba vojáka v zahraniční misi (třeba v Afghánistánu), než se rozhodne tyto věci kritizovat.

Na závěr ještě připojuji příspěvek, který ústy nanejvýš povolaného člověka (zejména v jeho závěrečné části) věrně vetuje to, čím se spousta našich pohlavárů zaštiťuje a o čem s takovou tajemnou dogmatickou „noblesou“ stále hovoří…

Ne, naši vojáci nemusí umírat pro dobro naší vlasti kdesi v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo do budoucna v Sýrii, Íránu či na ruské frontě !!! Jejich místo je doma, v naší vlasti, při obraně svých domovů, svých rodin a všeho toho, co naši předkové vytvořili a v minulosti také dokázali bránit.

MUDr. MAREK OBRTEL, pplk. v. z. (5. srpna 2018)

Nová kubánská družstva

Desetiletí po rozpadu Sovětského svazu vedla mnohé socialisty nejen ke snaze obnovit staré principy a myšlenky, ale i k přehodnocení samotných základů socialismu, jak se historicky vyvíjel. Zejména státně-centrický, na stát soustředěný model toho, co bývalo nazýváno „aktuálně existující socialismus“, je široce přehodnocován. Vyžaduje skutečný socialismus centrálně plánovanou ekonomiku, hierarchicky kontrolovanou a řízenou státem? Nebo se soustředí na posilování „sdružených výrobců“? Je bezprostředním úkolem socialismu rozvíjet výrobní síly nebo rozvoj lidských bytostí? Je v socialismu místo pro trhy? Je státní vlastnictví jedinou nebo nejvyšší formou socialistického vlastnictví? A co pracujícími vlastněná a vedená družstva?

Projekt budování socialismu jedenadvacátého století je významně spjatý s Bolívarskou revolucí zesnulého Huga Cháveze, ale nové, svěží odpovědi na tyto otázky lze také hledat na Kubě, v Mexiku i jinde. Ačkoli se jejich podmínky široce liší, tyto současné socialistické iniciativy mají určité společné hodnoty: posílení občanské společnosti, demokratickou spoluúčast, decentralizaci, spolupráci a lidský rozvoj.

Chci se pokusit pochopit tyto snahy jako společenskou funkci. Historici dlouho zdokumentovávali způsoby, jakými kapitalismus zpočátku čerpal ze společně vlastněných zdrojů – proces, jenž trvá dosud, jak zdůrazňuje David Harvey i jiní.1) Budování socialistické společnosti a ekonomiky si představuji jako zvrat tohoto procesu spravovaného demokratickou komunitou, jako regeneraci společného – to je všech zdrojů, jež přispívají k rozvoji lidstva.2) To zahrnuje nejen lesy a pole z dob před příchodem kapitalismu, ale také systémy vzdělávání a zdravotní péče, parky a ulice, vodní rozvody a společně sdílenou kulturu, znalosti a výrobní zdroje společnosti.3)

Kapitalismus se snaží tyto i další zdroje přehradit, privatizovat je a dělat z nich zboží. Od energetických zařízení přes vzdělání až k půdě v rukou veřejnosti a k technickým inovacím je vše v éře rozbujelého neoliberalismu viděno jako čestná hra kapitálu.4) Všeobecně je výstavba socialismu proces zespolečenštění takových zdrojů, jejich vrácení do rukou všech. Společenské je to, co nás vzájemně spojuje: zespolečenštit instituci je vytvarovat ji a nasměrovat pro společné dobro.5) Zespolečenštění institucí znamená potvrdit je coby naše společně sdílené bohatství, volně dostupné a prospěšné všem. Je to přechod k tomu, co lze nazvat komunismem. (Autor použil výraz „commonism“, nikoli „communism“!; pozn. překl.)

Ale samotné společné vlastnictví nestačí. Jak můžeme zajistit, že společné bude demokraticky spravováno? Demokracie závisí na kolektivním zastoupení, jež na oplátku vyžaduje kolektivní identitu.6) Čili prostí občané se musí identifikovat coby společenství sdílející zdroj, a tím se cítí zavázáni k tomu, aby jej náležitě spravovali. Jsem přesvědčený, že vhodným vzorem k tomuto demokratickému řízení mnoha forem společenského vlastnictví je právě družstvo.

Dnes, jak se kubánská revoluce vzdaluje od centrálně řízeného státního socialismu minulého století, se její předáci snaží zespolečenštit své instituce novým způsobem. Ačkoli v 60. letech (minulého století) nová kubánská vláda získala společenské zdroje od kapitalistů zpět, nezespolečenštila je úplně. Místo toho stát vstoupil coby zástupce společnosti, což způsobilo, že lidé byli zbaveni aktivní spoluúčasti.7) Autoritářský stát poskytl všeobecnou bezplatnou zdravotní péči a vzdělání a spolu s tím i jistotu zaměstnání, a na oplátku lidé dali státu loajalitu. Ale zůstali pasivními účastníky, spíše než protagonisty v účastnické demokracii, s formováním vlastního osudu. Výsledkem bylo, že od konce 20. století hrozilo oslabování spíše občanské společnosti než státu.

Teď kubánský stát přenáší moc na úroveň místních samospráv a do družstev. Ačkoli většina majetku zůstává v rukou státu, tam, kde je to možné, je jeho správa přesouvána na ty, kdo jej mají aktuálně v držení. S řízením takto odděleným od vlastnictví je provozování malých podniků vkládáno do rukou pracovních kolektivů. V souladu s principem subsidiarity má být každodenní rozhodování činěno na nižších úrovních, s podporou nebo dozorem z vyšší úrovně tam, kde je to nutné. Těmito reformami kubánský stát obnovuje demokracii ze základů společnosti zdola nahoru, a vytvořená státní moc zřizuje ústavní moc občanské společnosti.8)

Jestli výstavba socialismu přestavuje postupné znovu-nabývání zdrojů, jež po právu patří společenství, zpět od kapitálu, v případě Kuby jsou tyto zdroje získávány zpět od státu, s jeho aktivní pomocí. Nejostřeji to lze vidět v přestavbě státních podniků jako restaurací, továren, dopravních služeb a stavebních firem na družstva. Podniky, jež od roku 1968 provozovala vláda, jsou teď předávány jejich bývalým státním zaměstnancům a jsou řízeny dělnickými vlastníky těchto podniků. Jako takové už nejsou kontrolovány státem přes některé ministerstvo. Místo toho, coby nezávislé společenské podniky, samy zodpovídají za své zisky a ztráty. Po zaplacení nákladů a daní a vkladu do rezervního fondu jsou zisky rozdělovány mezi členy družstva. Počáteční studie ukázaly, že průměrné příjmy lidem pracujícím v družstvech vzrostly troj- až sedminásobně.9)

Družstvo lze tudíž chápat coby druh pracovního společenství.10) Je to rovnoměrné rozdělení práce mezi skupinu pracovníků, kteří poté vědomě směrují své úsilí na statky a cíle, jež společně sdílejí mezi sebou i s větší komunitou. Družstva živí společenskou osobnost: každodenní pracovní život jednotlivce je založen na kolegiálních společenských vztazích a na etice solidarity. Spoluúčast při kolektivním rozhodování podporuje praxi společenské zodpovědnosti. Zájem jednotlivce je spjatý se společným. Tím se rozvíjí společenské bytí, nebo, jak napsal Marx, „rodová bytost“ jedince. Družstva zespolečenšťují nejen práci, ale i pracujícího. Družstva jsou malé školy socialismu.

Ale ke společenskému zapojení pracujících do samosprávných družstev nedochází automaticky. Je to postupný proces poznávání, zvlášť když se družstvo přemění ze státního podniku, předtím charakterizovaného hierarchickými vztahy mezi pracujícími a vedením. Soustavné vzdělávání je potřebné k oproštění se od dlouhotrvajících zvyků. Například když jsem navštívil dříve státem provozovanou dílnu uprostřed Havany, kde šili košile guayabera a šaty, volená šéfka nazvala své spolupracovníky „moji dělníci“, i přesto, že jim na pravidelných měsíčních schůzích se fakticky zpovídá. Staré zvyky jsou hluboce zakořeněné, a ukázalo se, že pro ni byla hlavní změna podle nového modelu to, že už nemusela svá rozhodnutí objasňovat nadřízeným a teď má určitou samostatnost. Proto vede kubánský Filozofický institut pravidelná školení pro nová družstva, kde učí členy i vedoucí pracovníky praxi demokratické samosprávy.

Příznivější je situace v nových družstvech, která vznikají takříkajíc na zelené louce. Od začátku se tu snáze utvářejí společenské vztahy, pochopení, že pracovníci jsou tu sjednoceni společným úsilím. Jedním z takových družstev je restaurace El Biky. Úředně schválena v únoru 2014, byla zorganizována malou partou, jež si pronajala od státu budovu v centrální Havaně, nedaleko univerzity. Během renovace zařízení (zaplacené státem podporovanou půjčkou) se k nim brzy přidali další coby vědomí členové samosprávného podniku. Byla otevřena v listopadu 2015. Teď má dvě stovky členů, kteří společně pracují v dobře obsluhované restauraci, baru a obchodě s pečivem, kde členové odpracují polovinu času, a přesto přinesou domů víc peněz, než mají ti, kteří pracují ve státní firmě.

V posledních dvou letech jsem vedl delegace ze Střediska globální spravedlnosti (Center for Global Justice), které navštívily devět nových městských družstev, jež byla na Kubě založena. Zkoumali jsme dopravní družstvo, jež provozuje autobusy, nábytkářské družstvo, stavební družstvo a několik restaurací. Byly otevřeny stovky dalších takových městských družstev a vytvořily životaschopnou část nastupujícího nestátního ekonomického sektoru. Navíc tu existují malé soukromé podniky v osobních službách (např. salony krásy) a v pohostinství, sloužící turistům (restaurace a nájemní pokoje). Družstva nabízejí socialistickou alternativu státním zaměstnancům i těm, kteří pracují pod šéfem v soukromém podniku.

Kubánské zemědělství dlouho záviselo na družstvech, ale teprve v prosinci 2012 Národní shromáždění povolilo městská družstva, na pokusném základě. Ačkoli se přijetí všeobsažného zákona o družstevnictví očekávalo už v roce 2016, dochází k tomu později. Kubánské vedení, vnitřně rozdělené kvůli těmto i dalším reformám, bylo opatrné v rozšiřování družstevnického experimentu. Mnoha pracovníkům bývá řečeno, že mají být připraveni na založení družstva, ale musí čekat na to, až k nim dorazí úředníci.

Mezitím rychle roste soukromé podnikání. V téměř dvou stovkách ekonomických pododvětví teď Kubánci mohou provozovat samostatnou výdělečnou činnost neboli cuentapropista, a soukromé podniky mohou zaměstnávat námezdní dělníky, také mylně nazývané cuentapropistas. V zásadě to jsou maloburžoazní podniky – ještě ne kapitalistické, protože zůstávají malé a sami majitelé v nich pracují také. Politické směrnice se snaží vyhýbat se akumulaci soukromého bohatství a brání této rodící se maloburžoazii stát se velkoburžoazií. I když to zatím není kapitalistická třída, ale svou podstatou už zřetelně není socialistická. Malé soukromé podniky až příliš často nepečují o socialistické uvědomění, ale o úzký individualismus drobného obchodníčka. Jak podotkl Raul Castro ve zprávě na 7. sjezdu strany: „Maloburžoazní ideologie [je] charakterizována individualismem, sobectvím, honbou za ziskem, všedností a zesilováním spotřebního způsobu života.“ 11) S účinnými omezeními, zdaněním a kontrolou může být maloburžoazie slučitelná se socialismem, ale socialistická není.

Družstva naopak představují socialismus v činnosti v každodenním životě pracujících a jejich komunit. Má-li být společenský řád dlouhodobě udržitelný, musí být zakořeněný v morálním kodexu, v lidském charakteru. Sdílené hodnoty a pocity lidí musí být shodné s jejich institucemi. V delším období družstva přispívají k této socialistické hegemonii.12) Socialismus vyžaduje nejen socialistický stát, ale i socialistického člověka, a družstva takové lidi vychovávají.

Když prezident Obama přijímal novou politiku vůči Kubě, snažil se napomáhat rozvoji soukromého podnikání na Kubě, odlišnému, než je družstevnictví.13) Zda bude prezident Trump v těchto snahách o podkopávání kubánského socialismu zevnitř pokračovat, se uvidí. Kubánské vedení je vůči korumpujícímu vlivu nespoutaného soukromého sektoru v každém případě ostražité.

Prosazování družstev v životaplné socialistické občanské společnosti je silnou ochranou proti vznikajícímu kapitalismu. Soukromému podnikání bude bráněno v přílišném růstu pomocí progresivního zdanění a celní politiky, a kdyby soukromé podnikání dosáhlo určitého rozsahu, dalo by se přeměnit na družstevní tak, že všichni zaměstnanci budou mít svůj podíl na zisku a na rozhodování. Toho by se dalo dosáhnout s použitím radikální verze švédského proslulého Meidnerova plánu, z něhož by část zisků šla do dělnického fondu, představujícího nestrannost v podnikání. Během let se tak pracující mohou stát vlastníky a podnik družstvem. Je naděje, že nějak takto mohou být dokonce i větší soukromé podniky zespolečenštěny.

V soukromém sektoru musí být vyvinut a uplatňován nový regulační režim. Zároveň může Kuba agresivně prosazovat socialistický družstevní sektor. Současně by tak uvolnila produktivní sílu družstevnických pracovních sil, zvýšila životní úroveň a živila kolektivní uvědomění, nezbytné k výstavbě socialismu.

 

Poznámky

 

  1. David Harvey, The New Imperialism (Oxford University Press, 2003), 137–82.
  2. George Caffentzis, “Divisions in the Commons”, in Cliff DuRand, ed., Moving Beyond Capitalism (London: Routledge, 2016), 64–80.
  3. Michael A. Lebowitz, The Socialist Alternative (New York: Monthly Review Press, 2010), 146–48.
  4. Anatole Anton, “Public Goods as Commonstock: Notes on the Receding Commons”, in Anatole Anton, Milton Fisk, and Nancy Holmstrom, eds., Not for Sale (Boulder, CO: Westview, 2000), 3–40.
  5. Eric Olin Wright, “The Socialist Compass”, in Wright, ed., Envisioning Real Utopias (London: Verso, 2010), 110–49.
  6. Cliff DuRand, “The Possibility of Democratic Politics in a Globalized State”, in DuRand and Steve Martinot, eds., Recreating Democracy in a Globalized State (Atlanta: Clarity, 2012), 195–215.
  7. Michael A. Lebowitz, The Contradictions of “Real Socialism” (New York: Monthly Review Press, 2012).
  8. Cliff DuRand, “The Dialectic of Constituent Power and Constituted Power”, in DuRand, ed., Moving Beyond Capitalism, 195–99.
  9. Camila Piñeiro Harnecker, “Cuba’s Cooperatives: Their Contribution to Cuba’s New Socialism”, in DuRand, ed., Moving Beyond Capitalism, 184–94.
  10. Marcelo Vieta, “Autogestion: Prefiguring a ‘New Cooperativism’ and the ‘Labour Commons’”, in DuRand, ed., Moving Beyond Capitalism, 55–63.
  11. Raul Castro, Report to Seventh Congress of the Cuban Communist Party, Granma, April 18, 2016, http://en.granma.cu
  12. Olga Fernandez, “The Necessary Renovation of Socialist Hegemony in Cuba: Contradictions and Challenges”, in Cliff DuRand, ed., Moving Beyond Capitalism (London: Routledge, 2016), 179–83.
  13. Cliff DuRand, “US Policy on Cuba: From Regime Change to Systemic Change”, Truthout, January 8, 2015, http://truth-out.org

Cliff DuRand

Psáno pro The Monthly Review (překlad Vladimír Sedláček, únor 2018)

Krym očima historie

Ve vítězných bojích s Turky získali Rusové v 18. století Azovské moře a poloostrov Krym. Kateřina II. jej anektovala za souhlasu evropských panovníků (např. Josefa II.) roku 1783.

Krym, čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, spolu s Kolchidou cíl vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem“. Pohnutá a často krvavá historie po celá uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od roku 2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo?

Na Krymu od 13. století upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát. Bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na Osmanských Turcích. Po jejich porážce (1774) byl připojen k vítěznému Rusku. Od anexe Krymu Kateřinou II. v roce 1783 až do pádu carismu roku 1917 uplynuly 134 roky.

Avšak i po Velké říjnové revoluci v roce 1917 zůstal Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky a součástí Sovětského svazu. V roce 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády, přičlenil k území Ukrajinské SSR. Stalo se tak na počest třistaletého výročí spojení Ukrajiny s Ruskem. (Roku 1654 se Ukrajina, vedená hetmanem Bohdanem Chmelnickým, připojila k Rusku.) Šlo ovšem o administrativní opatření uvnitř stávajícího státního celku. Na mezinárodním postavení se nic neměnilo, opět to bylo v rámci Svazu sovětských socialistických republik. Problém nastal, až když se Sovětský svaz rozpadl.

A tak se stalo, že 8. prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické problémy impéria. Tehdy se rozhodli, že rozpustí Sovětský svaz, země, jež spravují, osamostatní a utvoří Společenství nezávislých států.

Tím se ovšem Krym (od gesta Chruščova z roku 1954 součást ukrajinského území), octl mimo ruské hranice. Součástí Ruska byl Krym do revoluce v trvání 134 roky, po revoluci 74 roky. Celkem tedy 208 let. Krym, sídlo významné Černomořské ruské námořní flotily, kde velká většina obyvatel je ruské národnosti.

Ukrajina se vlivem separatistických rozkladných tendencí (neonacismus, nacionalismus namířený proti obyvatelům Ukrajiny mluvící rusky – pozn. red.) po Majdanu 2014 octla v mezinárodně komplikovaném postavení. Důvody historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina, i na základě souhlasného referenda obyvatel Krymu, k jeho znovu připojení k Rusku.

Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s bouřlivým nesouhlasem. Vyvolal i výstražné politické a obchodní sankce. Hlasatelé rusofobní politiky se ozývají i u nás. Nedávno např. paní Džamila Stehlíková se vyjadřovala velmi nesmiřitelně. A podobně nesmiřitelné stanovisko zastávali i páni Sobotka a Zaorálek a řadou všichni politici, evropské cti dbalí. Jen prezident Zeman si dovolil anexi Krymu označit prostě jako „hotovou věc“.

Cestu k porozumění a míru mezi národy je ovšem třeba hledat jinak než vyhlašováním sankcí a harašením radary a raketami. Vzájemné návštěvy a jednání jsou cestou nadějnější.

Stanislava Kučerová