Anketa

Odpovězte (pokud možno stručně a jasně) na tři otázky:

1.) Proč si myslíte, že pokračuje trvalý pokles autority komunistické strany v naší společnosti?

2.) Co je třeba udělat, aby se tento stav změnil a vrátila se autorita komunistickému hnutí u nás?

3.) Vyřeší něco odstoupení vedení KSČM?

Zklamal český stát v otázce těžby lithia?

Lithium. Předvolební »trhák« před loňskými parlamentními volbami poté, kdy na veřejnost prosákla informace, že tehdejší ministr za ČSSD Jiří Havlíček podepsal s australskou firmou EMH memorandum o těžbě lithia u Cínovce. Dokument se stal terčem kritiky především ze strany KSČM a hnutí ANO. Kvůli memorandu se v týdnu před podzimními volbami sešli mimořádně tehdejší poslanci, kteří přijali usnesení, žádající vládu o zrušení platnosti uvedeného dokumentu.

Přestože Česká republika v březnu memorandum o porozumění s EMH vypověděla, získala v těchto dnech australská společnost European Metals Holdings povolení od úřadů v České republice k zahájení 13 průzkumných vrtů, znamenající důležitý krok v rámci studie proveditelnosti projektu.

Podle České geologické služby je v Česku evidováno 571,5 milionu tun rudy s 1,14 milionu tun lithia, což podle odhadů představuje asi tři procenta světových zdrojů. Naprostá většina této suroviny se nachází na Cínovci a malé množství v ložisku ve Slavkovském lese.

Lithium – používané například při výrobě baterií – je tak právem považováno za kov budoucnosti. Odhaduje se, že v roce 2040 bude 35 procent veškerých prodaných vozů na elektrický pohon.

Pohádka o těžbě lithia v režii českého státu tak dostává další trhliny. Sliby a ujišťování našim občanům, že případná těžba lithia bude prováděna za pomoci státu, se rozplývá dál. Představy australské firmy o zahájení hlubinné těžby v Krušných horách v roce 2022, kdy během 21 let těžby chce »získat« 37 milionů tun rudy, se zatím naplňuje.

Kapitalismus stojící na tvrdých a nekompromisních finančních zásadách si vybírá svou daň i v případě »českého« lithia. Stát opětovně zklamal. Nemalé finanční prostředky namísto toho, aby byly použity ve prospěch českého státu a jeho občanů, tak budou plynout do kapes australského investora.

     Miroslav Kavij

Kdo podkopává právní stát

Loupež století v podobě zákona o „církevních restitucích“ začíná opět hýbat politickou scénou.

Ve hře je zdanění peněžitých náhrad církvím za majetek, na základě předlohy komunistů, kterou v minulých dnech podpořil ústavně právní výbor poslanecké sněmovny.

Pro vůdce KDU-ČSL, když se nepíská podle jejich not, je viník většinou zcela jasný. V případě zdanění církevních restitucí komunisté podle Bělobrádka dokonce podkopávají právní stát! Nedošlo ale k podkopání právního státu již v době samotného schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)?

Není alibistické od předsedy KDU-ČSL poukazovat, že v době nastavování parametrů pro církevní restituce nabyla strana ve Sněmovně?

Nebyla ve skutečnosti touha po majetku silnější než způsob, jakým byl zákon schválen? A to nejen s přispěním hlasů později pravomocně odsouzeného poslance Pekárka za korupci, ale i poslanců čelícím policejnímu vyšetřování?

Připomeňme si, že ani tehdejší premiér vlády Petr Nečas s podpisem uvedeného zákona neotálel a pro jistotu raději nečekal ani na výrok ústavního soudu. Na otázku, zda bylo datum schválení uvedeného zákona – 8. listopadu, které je spojeno s výročím české porážky na Bílé Hoře náhodné, ať si laskavý čtenář odpoví sám.

Pavel Bělobrádek, který ještě nedávno občanům „sliboval“ v blízké době odchod z vrcholné politiky bude možná brzy „kázat“ z půdy Senátu. Ten je podle něj nyní třeba posílit proti narůstající moci komunistů.

Možná si zde najde také trochu času zapřemýšlet nad některými otázkami a svými výroky. Například, proč naprostá většina občanů bere církevní restituce i mnoho let po schválení jako skutečnou loupež století. Případně, jak skutečně pomoci ve svízelné životní situaci například matkám samoživitelkám, kterým doporučoval najít si jiného chlapa.

Miroslav Kavij

Nesouhlasíme s postojem poslaneckého klubu KSČM

    STANOVISKO Marxisticko-leninského odborného klubu

    22. srpna 2018 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení „K uctění památky obětí invaze a okupace v roce 1968“ tohoto znění: „Poslanecká sněmovna deklaruje, že vtrhnutí pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa bylo aktem invaze a následné okupace a bylo v rozporu s mezinárodním právem.“

    Pro tuto formulaci usnesení hlasovali spolu s poslanci pravicových stran, včetně ČSSD, poslanci za KSČM Jiří Dolejš, Vladimír Koníček a Leo Luzar. Ostatní poslanci za KSČM v čele s předsedou ÚV KSČM V. Filipem a předsedou poslaneckého klubu P. Kováčikem se jasnému stanovisku k navrženému usnesení vyhnuli. Žádný poslanec za KSČM proti navrženému usnesení nehlasoval.

    Marxisticko-leninský odborný klub hodnotí postoj poslaneckého klubu KSČM jako projev oportunismu, jehož podstatou je, že osobní zájmy jednotlivých poslanců jsou nadřazeny objektivní historické pravdě.

    Aktivní podpora pravicového pojetí uvedeného usnesení Vladimírem Koníčkem, Leo Luzarem a zejména Jiřím Dolejšem potvrzuje jejich dlouhodobé politické kolísání a je jen dalším dokladem jejich politické nepevnosti v prosazování komunistických ideálů o sociálně spravedlivé společnosti.

    Ve svém celku je postoj poslaneckého klubu KSĆM (a to nejen v souvislosti s uvedeným usnesením k srpnu 1968), jen dalším důkazem jeho rezignace na třídní princip politiky v domácích a mezinárodních podmínkách. Odmítnutí vstupu vojsk Varšavské smlouvy jako projevu internacionální pomoci a přijetí jeho antikomunistické interpretace je ústupem a zradou komunistických ideálů.

    Marxisticko-leninský odborný klub posuzuje vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československé socialistické republiky jako důsledek nezodpovědné a dobrodružné politiky vedení Komunistické strany Československa v čele s 1. tajemníkem ÚV KSČ A. Dubčekem, předsedou vlády ČSR O. Černíkem a předsedou parlamentu ČSR J. Smrkovským, kteří jako nejvyšší představitelé ČSSR nezajistili splnění smluv, které podepsali v první polovině roku 1968 se svými spojenci v Čierné nad Tisou a v Bratislavě.

    Jejich nedůsledná politika v plnění přijatých závazků a politická rozkolísanost ve vedení KSČ, ale i nedostatky v každodenním životě lidí, omezení základních svobod, byly využity antisocialistickými silami doma i v zahraničí k útokům na ideovou, politickou a ekonomickou podstatu socialistického zřízení.

    Politické střety hrozily přerůst v masové konflikty i v možnou občanskou válku.

    Chaos v ČSSR byl sledován i v kapitalistických zemích. Není bez zajímavosti, že již v prosinci 1967 byl na 140. zasedání německého Bundestagu projednán a přijat plán vojenské operace „Zástava“, který předpokládal, že za podmínek chaotického vývoje, při rozpadu státní moci v ČSSR a v NDR měly speciální jednotky Bundeswehru vyvolávat pohraniční konflikty a rozvíjet psychologické operace na státních hranicích. Eskalace měla být završena průnikem Bundeswehru na státní území ČSSR a NDR do hloubky 80 až 100 km za účasti 40 000 až 50 000 vojáků Bundeswehru, jako organické součásti NATO. V inkriminované době byly v blízkosti státních hranic plně vyzbrojené jednotky USA…

    Taková akce měla být provedena bleskově, aby mohlo nastoupit „politické řešení“. S tím bylo spojováno i uspokojení požadavků tzv. sudetských Němců.

    Z výše uvedených a jistě neúplných faktů hrozilo akutní nebezpečí vytržení ČSSR ze společenství socialistických států, což by ohrozilo jejich společné zájmy a světový mír. To si nepochybně uvědomovaly vlády zainteresovaných zemí.

    To by si také měli uvědomit všichni aktéři zainteresovaní na přijetí usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a zejména poslanci za KSČM.

    Měli by také vědět, že pojem „okupace“ se obecně používá pro situaci, kdy ozbrojené síly jedné nebo více znepřátelených stran obsadí část nebo celé území druhé strany a jsou schopny jej udržet a vykonávat tam své pravomoci.

    To se stalo v případě nacistické okupace ČSR a proto srovnávat vstup vojsk Varšavské smlouvy s nacistickou okupací je primitivní, nacionálně laděný pokus české pravice o manipulaci s myšlením lidí spojený s šířením nenávisti k Ruskému národu, jehož armáda osvobodila Československé národy v roce 1945 před fyzickou likvidací.

    Vstupem na naše území v roce 1968 zadržela tato internacionální pomoc ruku těm, kdo o 20 let později Československo rozbili, rozkradli jeho bohatství a zničili společenské, kulturní a sociální hodnoty po desetiletí pracujícími naší země vytvářené.

    Polistopadoví vlastizrádci umožnili, že je 80 % rozhodujících výrobních prostředků, všechny významné komerční banky a dokonce i pitná voda v rukách zahraničního kapitálu. Způsobili, že Česká republika není plně suverénní stát. Není to sice čistě vojenská, ale zejména ekonomická a tím do jisté míry i politická okupace naší vlasti spojená s úpadkem českého jazyka a kultury, jako základního kamene existence každého národa.

    Marxisticko-leninský odborný klub nesouhlasí s postojem poslaneckého klubu KSČM a s názory poslanců zvolených za KSČM vyjádřený hlasováním v Poslanecké sněmovně a odsuzuje jejich neznalost a nepřipravenost, s kterou k projednávání tohoto politicky důležitého bodu v historii našich národů přistoupili.

    V Praze, dne 29. srpna 2018

     Členové Marxisticko-leninského odborného klubu

Těm Rusům bychom měli poděkovat…

Těším se na výročí Mnichova, na spílání Anglii a Francii !!!

Už se hodně těším na další kulaté výročí, které tu máme už za pár dnů! Tedy, 80 výročí Mnichova 1938. Tady jsme nebyli zrazeni Sovětským svazem, ale naopak Západem.

Třicátého září budu ladit stanice ČT a ČRo velmi pozorně (!), abych si poslechl, jak budou celé desítky hodin až do samého ochraptění komentátorů brutálně napadat Francii, Itálii, Anglii a Německo, za to co nám tehdy udělali! Tedy v to silně doufám (!), neboť 30. září 1938 bylo pro náš národ tisíckrát tragičtější, jak srpen 1968! Šlo o začátek fyzické likvidace našeho národa! Nejprve zábor Sudet a poté i celé ČSR.

Plán byl jasný: Nepohodlné Čechy povraždit, jiné vystěhovat za polární kruh a další poněmčit. A výsledek? Likvidace Československa jako státu a zároveň fyzická likvidace českého národa. 21. srpen 1968 byl proti Mnichovu naprostá – „selanka“. Tam nešlo o naši likvidaci, likvidaci našeho národa. Naopak, v časech 1973-1975 byl přírůstek nových občánků ČSSR zcela nebývalý o jakém se nám dnes, může jen zdát.

Takže vašnostové z ČT a ČRo, už se těším na vaše emocionální protizápadní výlevy dne 30. září! Těch protiruských už mám dnes opravdu plné zuby!

Dnes raději sleduji Youtube, kde pan Putin tančí v Rakousku na svatbě ministryně zahraničí Kneisslové a pěkně si notuje s premiérem Kurzem. Uvolněná, příjemná rakousko-ruská nálada. Trochu se uvolnit s Putinem na svatbě, než se pořád donekonečna jenom – „hrabat v naší minulosti“. (https://www.youtube.com/watch?v=rJ8Wbmiwrwo)

Tady by bylo dobré vzpomenout ještě jednou rok 1968. Vietnamskou vesnici My Lai. Tam americká armáda vyvraždila 500 civilistů tím nejbrutálnějším způsobem. Znásilňovali ženy, kojencům usekávali hlavy a házeli je do studní, ostatní zmasakrovali a pak je upálili. A slyšeli jste o tom výročí něco v ČT? Kalouskova zaplacená lůza dnes u Rozhlasu, svým řvaním zneuctila památku obětí srpna 1968.

Ignorujte vysílání ČT a Čro jeho cílem je vyvolat nenávist proti Rusku, Zemanovi, Babišovi, SPD, KSČM a všem normálně uvažujícím lidem. Jsou to ubožáci. Prohráli volby a nedokáží se s tím smířit. Bože, kde my to žijeme. Banda řvoucích blbů jde vřeštět k Českému rozhlasu, kvůli komunistům a vzápětí horoucím potleskem odmění po projevu bolševika Štěcha. Zdá se mi to? Vyrovnané a pravdivé zpravodajství ČR a ČT? Tak tomu může věřit opravdu jen primitiv. Výročí Mnichova? Sejdeme se se Sudeťáky, spolu s Hermanem a Schwarzenbergem zavzpomínáme na staré dobré časy, kdy pro nás předchůdci současné generace chtěli jen to nejlepší. Zdravý vzduch na Sibiři ani za plyn, zejména naší židovští spoluobčané nemuseli platit. Jo to byla doba. Hlavně, že tady tehdá nebyl Rus. Kluci revančištičtí, co jsme si, to jsme si! Ten Mnichov se musí oslavit, ne?

Těm Rusům bychom měli poděkovat, že nás alespoň na dvacet let uchránili od kapitalistického marastu a mohlo se narodit více než milion „Husákových“ dětí! A ty děti mohly prožít nádherné dětství v bezpečné zemi, kdy mohly samy dojíždět do škol a na tréninky, nebo chodit různě po venku až do večerních hodin a rodiče se nemuseli bát, že se jim jejich potomstvo už nikdy nevrátí. Jsem „jedno“ z nich.

Byly to krásný časy a my si jich nevážili.

 

Pozvání na vzpomínkové shromáždění

POZVÁNKA

Ústecká krajská rada Klubu českého pohraničí

pořádá

v sobotu 29. září 2018 od 10 hodin

u pomníčku v Postoloprtech

(Areál městského bazénu, napravo od vstupní brány)

VZPOMÍNKOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ

u příležitosti 80. výročí mnichovské zrady

„Již nikdy Mnichov“

 

Program:

Vystoupení žáků Základní umělecké škola Postoloprty

Manifestační shromáždění u pomníčku a vystoupení poslance evropského parlamentu Ing. Jaromíra Kohlíčka

Beseda v restauraci Flamengo

Srdečně zveme všechny vlastence, vlastenecké organizace i kluby českého pohraničí.

Vojenská přehlídka nebo ukázka vojenské síly?

V přímém přenosu je dnes (24. 8.) našim občanům u příležitosti oslav vyhlášení nezávislosti Ukrajiny sdílena vojenská přehlídka za přítomnosti zástupců sil zemí NATO.

Na správný výklad pojmů jsme si již zvykli. V Kyjevě se jedná o vojenskou přehlídku. V Moskvě o ukázku vojenské síly. Překvapuje někoho, že ačkoliv Ukrajina není členem NATO, jsou na zmíněné přehlídce také zástupci sil zemí NATO? Nebo že vedle Američanů plnící roli světového četníka a ochránce svých zájmů jsou přítomni i čeští vojáci? Pobuřuje to naši pražskou kavárnu? Nikoliv. Ta pouze hystericky reagovala na účast Miloše Zemana, když si „dovolil“ účastnit se vojenské přehlídky v Moskvě 9. května u příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Evropě.

Přinejmenším diskutabilní je také otázka nezávislosti současné Ukrajiny. Země, ze které za dobu od fašistického puče v roce 2014 uteklo za hranice (včetně Ruska) několik milionů občanů. Státu, který navždy ztratil území Krymu, jež se stalo na základě referenda součástí Ruské federace. Otázkou času je, zda Ukrajina nepřijde v budoucnu i o další části svého území.

Loď se potápí, ale na její palubě se tancuje. „Válka proti cizí agresi, válka za Ukrajinu, za její svobodu, čest a slávu, za lid a nezávislost“, jak prohlásil prezident v roce 2014, pokračuje.

Výsledkem jsou tisíce sebevražd ukrajinských vojáků, kteří bojovali na východě Ukrajiny proti proruským separatistům. Hluboký propad ekonomiky nutící stále větší počet obyvatel Ukrajiny odejít za prací mimo zemi.

Ve skutečnosti se vojenská přehlídka včetně „úžasné techniky“ ukrajinské armády opět stala tragickým pohledem na to, jak zaostalou zemí je dnešní Ukrajina. Ukázala na eskalaci světového válečného napětí, namísto možnosti řešení politických krizí výhradně mírovou cestou!

Miroslav Kavij

Čtyři pohledy na léta šedesátá a zejména rok 1968

Moje generace narozená na přelomu 70. a 80. let zažila ještě poslední léta minulého režimu a může si docela dobře pamatovat na atmosféru přelomového roku 1989 a dobu následující. Ale léta šedesátá známe jen zprostředkovaně, buď z řady dobových dokumentů nebo z vyprávění rodičů, prarodičů, známých či učitelů ve škole. Je pravdou, že mnozí z našich rodičů, kteří v té době byli nejčastěji ve věku školní mládeže, vnímají dané období dost často právě skrze zážitky intenzivně tenkráte prožívající – první školní lásky, hudební a herecké idoly, zájmovou činnost apod. Řada z nich si pod tímto časovým úsekem vybaví na prvním místě právě své mládí a zájmy tomu odpovídající, většinou až následně také politické události a jejich hlavní aktéry i ty sovětské tanky a cizí vojáky.

Jelikož se každoročně v době kolem 21. srpna vyrojí celá řada stále stejných pořadů, novináři se předhánějí v odhalování údajných nových senzačních zjištění a veřejný prostor je úplně zahlcen slovy a obrazy již mnohokrát předtím prezentovanými, které člověka už skutečně silně nudí, neškodí dát prostor názorům dnes cíleně upozaďovaným. Ne snad proto, že by si tyto činily nárok na jedinou pravdu a stavěly se tak na roveň novodobým hlasatelům značně zdeformovaného pohledu na naši minulost. Je však v každém případě nezbytné konfrontovat ty, kteří mají u nás dlouhá léta mediální monopol a snaží se ze všech sil vytvářet účelové kampaně, vyzobávat z historie záměrně jen dílčí fakta a zamlčovat fakta podstatná, s reálným, věcným pohledem na bouřlivé období naší novodobé historie. Především pak pohledem prostých lidí. Těch, kdo vždy dávali přednost střízlivému a především komplexnějšímu pohledu na společenské dění, odmítali pohodlně pasivně plout na vlně hlavního proudu a nebáli se sdělit svůj názor i přes riziko z toho plynoucí.

Při pohledu na léta šedesátá a rok 1968 se vyplatí naslouchat těm, kdo tehdy byli ve věku, kdy již dostatečně vnímali společenské dění u nás i ve světě v širších souvislostech a prožívali události doby, tak jak je přinášela v osobním či pracovním životě s patřičnou intenzitou. Dokázali přitom vyhmátnout velmi dobře atmosféru doby, vyzdvihnout to podstatné a především se oprostit od unáhlených emocí, příkrých nesmiřitelných soudů a manipulacím sdělovacích prostředků. Čtyři zde popisované pohledy mohou být připomenutím osudů konkrétních lidí s důrazem na popis specifické atmosféry doby a některých opomíjených faktů. Samozřejmě nejde o názory osob stojících na pozici opožděných militantních antikomunistů či náhle prozřelých rádoby myslitelů. Názory těchto sektářských skupinek totiž zamořují veřejný prostor svým přízemním falešně moralizujícím černobílým viděním světa a nenávistí k jinému pohledu na svět, ať zaznívá z kterékoliv strany, dnes a denně a není třeba je tak právě zde nyní znovu opakovat. A to ani jako odstrašující příklady soudobého výplachu mozků. K tomu slouží jiná média, zejména ta tzv. veřejnoprávní.

Pokračovat ve čtení „Čtyři pohledy na léta šedesátá a zejména rok 1968“

Církevní prostituce

(Rozhovor se Zdeňkem Troškou)

Když jsme mluvili o Miloši Zemanovi, kněz Tomáš Halík se před časem do něj opřel a označil ho za demagoga tragicky rozdělujícího společnost. Obvinil také Čechy z iracionálního strachu z uprchlíků a z morální nezralosti. Má pravdu?

Ať pan Halík jde příkladem sám. Jako kněz ví jistě o mnohých prázdných klášterech a farách, kde by mohl svou lásku k bližnímu svému příkladně dokázat tím, že je uprchlíkům nabídne za azyl, aspoň budou nějak užitečné, a sám jim bude sloužit do roztrhání těla a ke spáse své duše, což je vlastně jeho křesťanská povinnost.

Každý den můžeme sledovat v zahraničních více či méně cenzurovaných novinách a televizních reportážích neveselá fakta o problémech zavádění multikulturního soužití. Mám přátele ve Francii, Itálii, Německu a jen to, co se od nich dovídám, stačí, abych si udělal svůj úsudek. Myslím si, že na rozdíl od pana Halíka má pan prezident pravdu, dobře ví, co říká a dělá.

A když se to tu panu faráři nelíbí, může odjet za paní Merkel, nikdo ho tu nedrží.

A čím si vysvětlujete, že ač je Halík vlastně řadový kněz, je tak výrazně preferován celou řadou médií?

Celou řadou médií? To jsem blázen, já o něm nikde neslyšel. Jen to, že někde sloužil mši. Asi je to tím, že noviny už sedmnáct let nečtu.

Dovedl byste si právě jeho představit jako budoucího prezidenta?

Při své fantazii si dovedu představit všechno – ministrem financí by se pak mohl stát Duka, předsedou vlády Vlk… Ecce Homo.

Když jsme u kněze, poměrně velkou diskusi vyvolávají u lidí církevní restituce. Jaký na ně máte názor?

I o nich jsem se už několikrát vyjádřil. Jak jsem řekl – nic bych jim nedal. Mají přece dost království nebeského. Vždyť stojí psáno: Amen, amen, pravím vám. Jděte, prodejte všechno, co máte, rozdejte to chudým, vezměte kříž na svá bedra a následujte mě, neboť vězte, že pravý poklad najdete jen v království otce mého. Spíš projde velbloud uchem jehly, než se bohatec dostane do království nebeského. Evangelium podle Marka i Matouše. Jasné, ne?

Jak vůbec hodnotíte dnešní církev?

Jedna věc je víra, tu si neseme v sobě a žádného prostředníka s Bohem nepotřebujeme. Bůh mě přece stvořil k obrazu svému, je vševědoucí, všemocný, takže mě zná líp než já sám sebe. Ví, co udělám i jak to dopadne. Jiná věc je církev a náboženství vůbec; to jsou organizace, firmy, chcete-li a ty jsou o lidech a lidé jsou prostě lidé, chybující a hříšní. A jak hodnotím dnešní církev? Dovolte, abych zde ocitoval zajímavá slova, která v předminulém století napsal velikán světové literatury Lev Nikolajevič Tolstoj: „Před 400 lety žil v Čechách dobrý a moudrý člověk Chelčický. A proniknuv do Kristova učení, jak je zapsáno v evangeliích, pochopil, že učení, kterému učili lidi papežové, a jejich biskupové není správné, že učením Kristovým není klanět se obrazům, sloužit mše, uctívat papeže, biskupy a kněžstvo a plnit jejich rozkazy, nýbrž, jak stojí v Písmu – láska k Bohu a bližnímu svému a že k tomu, abys takto žil, nepotřebuješ žádných kostelů, mší, obrazů a papežů, ale lásky ke všem, nic pro sebe nechtít, nýbrž sloužit všem. Myslím, že toto mluví za všechno.

Koneckonců je známo, že sám náš král a císař Karel IV. byl prvním karatelem, který v březnu 1359 v Mohuči vystoupil proti úpadku mravů v církvi. Pohrozil, že potrestá provinilce zabavením jejich majetku ve prospěch světských knížat. Ta se toho okamžitě chopila a zabavovala s takovou rychlostí, jako naše církev předloni hrabala restituce…

Ano, jen si vzpomeňte, s jakou neuvěřitelnou rychlostí bylo najednou vše nalezeno, spočítáno, přiděleno – mene, tekel, ufarsin! – snad do týdne se zázračně vědělo, co všechno církvi patří, na co má nárok, jakou to má hodnotu atd. Jediné slovo za tím vším – hamižnost, jinak hezky česky nenažranost. A ta je také hříchem!

Jasný důkaz toho, jak se tyto praktiky církve zásadně rozcházejí s učením evangelií; to je ta největší ostuda a farizejství. Jen si vzpomeňte na den, kdy soud přiřkl katedrálu sv. Víta církvi. Ta hned druhý den nasadila vstupné 100Kč!

Jihočeský hejtman Jiří Zimola psal nedávno otevřený dopis českobudějovickému biskupovi Vlastimilu Kročilovi, kde apeluje na to, aby církev zvážila stažení žalob, které v minulých měsících podala na města, obce, ale i na lidi. Co si o tomto myslíte?

Církevní restituce jsou podle mě největším „demokratickým“ zločinem a nestoudným skandálem spáchaným v naší české zemi od sametové revoluce, který nemá obdoby.

Hodně lidí poukazuje na to, že církev některý majetek, který chce vrátit, také nezískala právě tou nejlepší cestou. Vzpomínají na různé čarodějnické procesy a podobné věci… Mají podle vás pravdu?

Stačí si pozorně prostudovat dějiny církve, papežství, inkvizic, řádů. Dějiny církve nejsou ničím jiným, než neustálým a bezohledným bojem o majetek a moc ve jménu Boha a Ježíše Krista. Vším k větší slávě boží a síle církve svaté! A věřte, že je to velice zajímavé a poutavé čtení, vřele doporučuji! Vše, co se kdy církvi nelíbilo, bylo okamžitě likvidováno a ti, co se postavili na odpor, byli prohlášeni za kacíře a skončili na hranicích, šibenicích, v žalářích, jejich majetek zabaven.

Stačí si pustit Vávrův skvělý film Kladivo na čarodějnice, tam je to všechno jasně řečeno. Církev přežívá jen ze strachu člověka, – jak přiznal jeden francouzský kněz.

Josef II. v roce 1780 na adresu církve prohlásil: „Nebude-li duchovenstvo zbaveno světských starostí a osvobozeno od všech světských zájmů, nebude dobře postaráno o službu boží.“

Vyhlásil toleranci ke všem vyznáním, i k židovskému a církev zbavil veškerého majetku. V podstatě zestátnil církev, protože už měl dost její rozpínavosti a zasahování do světských záležitostí, stejně jako arogance církevních představitelů. Nadále byli církevníci jen správci a provozovateli všech církevních statků, které od té doby patřily státu! Tento stav přetrval Rakousko-Uhersko i vznik naší republiky. V roce 1919 chtěla církev na Masarykovi „odškodnění“ za pozemkovou reformu, v roce 1945 po Benešovi totéž za konfiskaci majetku za války.

Ani komunisté nemohli církvi jmění zkonfiskovat či znárodnit, protože neměli co. Církev totiž už 170 let de facto nic nevlastnila. V roce 1989 došlo k neblahé kauze Voršilek versus Národní divadlo. Sám pan Rychetský v roce 1998 prohlásil, že tento majetek není ve vlastnictví církve. Ale jelo se dál. Pomocí některých vládních činitelů získala církev majetek, na který nemá už 234 let právo.

Nechápu, jak je možné, že na začátku 21. století v jednom z nejateističtějších států se přiřklo církvi během pár dnů takové bohatství.

Jedno je ale obdivuhodné – církev přes dva tisíce let kšeftuje s něčím, co nikdy nikdo neviděl. Klobouk dolů!