Za přicházející globální kolaps životního prostředí bychom měli v prvé řadě vinit bohaté lidi a jimi podporovaný kapitalistický kult bohatství.
Bohatí lidé horečnatým a sobeckým hromaděním bohatství vytvářejí největší uhlíkovou stopu způsobující globální oteplování.
Dnes lituji, že jsem se jako aktivista v disentu podílel na kolapsu bývalých socialistických hospodářských a politických systémů ve východní Evropě.
Za socialistických systémů byly výrobní prostředky a veškeré území celospolečensky vlastněno. Což by dnes, pokud by to ještě existovalo, dalo celé společnosti do ruky mocný nástroj a základnu, jak přistupovat udržitelně k naší existenci na zeměkouli a radikálně změnit způsob jakým vyrábíme zboží, používáme přírodní suroviny, energii a všechny veřejné statky.
Socialismus (vedle anarcho-socialismu) byl a doposud stále zůstává, nejrealističtější ekonomickou a politickou platformou, která může zbrzdit globální oteplování, které ohrožuje život na celé planetě.
Socialistický ekonomický systém je založen na myšlence rovného sdílení všech zdrojů, na společném vlastnictví území a na myšlence produkování k životu pouze nejpotřebnějšího zboží, které je vyráběno tak, aby bylo trvanlivé.
Naproti tomu kapitalistický systém (schovávající se za jménem demokracie) je v přesném opaku k této myšlence, neboť je založen na nekonečném ekonomickém růstu, na filozofii plánované krátkodobé životnosti výrobků a neomezeném drancování přírodních zdrojů. Hlavním ekonomickým a politickým cílem kapitalismu je zvýšení soukromých zisků, bez ohledu na skutečné potřeby lidí a udržitelnost životního prostředí.
A protože je kapitalistický ekonomický systém vlastněn a diktován různými soukromými, navzájem soutěžícími vlastníky výrobních prostředků, tak se společnost zákonitě nedokáže dohodnout na žádné jednotné akci, která by zpomalila nebo zvrátila katastrofální globální klimatický kolaps.
Proto se chci omluvit, že jsem jako součást československého disentu slepě pomáhal zavést principy takzvaných individualistických lidských práv, která ve svých důsledcích vedou jen k sobectví a atomizaci členů společnosti, tak typické pro kapitalistickou společnost.
Taková práva jsou falešnými lidskými právy.
Nyní uznávám, že zásady lidských práv by neměly být odděleny od přírodních práv a globální ekologie.
Dnes lituji, že jsem pomohl zničit socialistické systémy.
Zvláště se chci omluvit mé šestileté dceři, která bude v budoucnu platit krutou cenu za mé bývalé chybné kroky.
Milan Kohout
Bez komentáře
John Swinton, bývalý personální šéf novin New York Times, při projevu v rámci přípitku v New York Press Club mimo jiné řekl:
„V současné době neexistuje taková věc, jako je nezávislý tisk. Víte to stejně dobře, jako já. Není mezi vámi ani jeden novinář, který by se odvážil upřímně vyjádřit svůj vlastní názor. Víte předem, že kdyby to udělal, nikdy by se to neobjevilo v tisku. Jsem týdně placen za to, že své upřímné mínění nezveřejňuji v novinách, pro něž pracuji. Vy ostatní jste placeni za stejnou věc, a kdo z vás by byl tak pošetilý, aby napsal svůj upřímný názor, brzy by se ocitl na dlažbě a hledal si jiné zaměstnání. Kdybych dovolil, aby se v jednom čísle mých novin objevil můj poctivý názor, do dvaceti čtyř hodin bych přišel o místo. Prací žurnalistů je zabíjet pravdu; bezostyšně lhát; překrucovat pravdu; hanobit; plazit se u nohou mamonu a prodávat svou vlast a rasu za svůj denní chléb. Vy i já víme, že věřit v nezávislost tisku je bláznovství. Jsme nástroji a vazalové bohatých mužů za scénou. Jsme skákající tajtrdlíci. Oni tahají za drátky a my tancujeme. Naše talenty, naše možnosti a celé naše životy jsou vlastnictvím těchto mužů. Jsme intelektuální prostituti.
Vy i já víme, že věřit v nezávislost tisku je bláznovství. Jsme nástroji a vazalové bohatých mužů za scénou. Jsme skákající tajtrdlíci. Oni tahají za drátky a my tancujeme. Naše talenty, naše možnosti a celé naše životy jsou vlastnictvím těchto mužů. Jsme intelektuální prostituti.“
Leze to z nich, jak z chlupaté deky
Ačkoliv od návštěvy premiéra Babiše v Bílém domě uběhlo již téměř deset dní, s prvními konkrétními výsledky jednání se občané České republiky seznamují díky sdílnosti člena české delegace u prezidenta USA – náměstka ministra obrany Jakuba Landovského až nyní.
Pro daňové poplatníky přinášejí závěry jednání na koberečku, formou medu a výhrůžek, „dobré“ zprávy. Nejpodstatnější z nich je potvrzení našeho závazku vyčlenění dvou procent hrubého domácího produktu na obranu do roku 2024, které ze značné části budou určeny na nákup vojenské techniky s ohledem na naše strategické partnery – myšleno USA. První vlaštovkou těchto lukrativních „investic“ je nákup 12 vrtulníků v hodnotě až 12,5 miliardy korun americkými dodavateli.
Řečeno ústy Landovského „připravujeme se na válku dneška“ a je „naší ambicí vyslat a půl roku udržet v zahraničních misích jednu brigádu čítající okolo tří tisíc vojáků“.
Nákup vrtulníků se stává prvním darem České republiky pro pokračující válečné tažení NATO a další nákupy, zřejmě bez výběrového řízení zůstávají jen otázkou času. Vždyť podle Landovského nás Američané berou vážně: „Česká republika byla pro ně tak zajímavá, že ke stolu přišel nejen viceprezident Pence, ale i ministr energetiky nebo národní poradce pro bezpečnost Bolton.“ Pro mnohé naše občany spíše jen potvrzení, že se Česká republika stala vazalem USA s povinností účastnit se jejich válečných tažení.
Z tohoto ohledu je možné hodnotit i záměr na vybudování nové muniční základny v Česku, která má kromě armády ČR sloužit i spojencům, kteří by v případě aliančních misí operovali z našeho území. Jinými slovy pokračování scénáře Severoatlantické aliance k přípravě války na evropském území.
Je zřejmé, že dvacet let po vstupu ČR do NATO budeme i nadále vynakládat finanční prostředky na „provoz“ armády, která bojuje za zájmy USA v Afghánistánu a dalších státech a při obraně vlastní země se budeme spoléhat na „spojence“.
Jak se k nám spojenci zachovali naposledy, jsme si připomněli při nedávném 80. výročí okupace nacistickým Německem!
Miroslav Kavij
Putin zastavil rozpad Ruska…
(Rozhovor s Jaromírem Novotným: Diplomatem, který přivedl ČR do NATO a který říká: Putin zastavil rozpad Ruska a jeho rozkrádání ze zahraničí a místními oligarchy. Otázkou je, zda se ho nepokusí sundat.)
Martina: Na začátku 90. let se Rusko prakticky zhroutilo. Po všech stránkách: hospodářsky, vojensky, bezpečnostně, státní moc přestala fungovat, ale vztahy se Západem byly tehdy dobré.
Jaromír Novotný: Jistě, Západ měl zájem na tom, aby se Rusko rozpadlo.
Martina: Znamená to tedy, že Rusko, které je nyní silnější a nemá vnitřní problémy, je Západu nebezpečné?
To je logická úvaha.
Jaromír Novotný: Jaká je historie? Vždy zde byl zájem o ruské nerostné suroviny. Rusko je obrovská země, s obrovskými zásobami nerostných zdrojů. Už carské Rusko bylo nepřítelem, protože mělo velké nerostné zdroje. A nic se nezměnilo. Západ chtěl zničit a rozdělit carské Rusko. To se nepovedlo a vznikl Sovětský svaz. Kdo financoval Lenina? Poslala jej tam německá tajná služba, aby v této zemi vznikl chaos. Rusko se téměř rozpadlo, ale přežilo, vznikl Sovětský svaz, nastoupil komunismus.
Stalin byl opravdu zloduch, miliony lidí byly v gulazích a tak dále. Ale na začátku 90. let se chopil vlády Jelcin, Rusko bylo znovu před rozpadem – a tak se tleskalo. Už se tiskly mince Sibiřské republiky a Uralské republiky a jiných. Tak daleko to došlo. Jelcin předal moc Putinovi pravděpodobně za slib, že jeho rodině se nic nestane. A také nestalo, nikdo nešel do vězení.
Putin jako důstojník tajné služby, který je zvyklý jednat, dal Rusko do latě a zastavil jeho rozpad. To už se ale nikomu nelíbí. Rusko už není kamarád, už nenaskočí na všechny finty, které tam byly prováděny. A tak začali Rusko pro změnu rozkrádat oligarchové. Putin je poté dal do latě tím, že Chodorkovského zavřel na deset let – a ostatní utekli na Západ. A teď je otázkou, jestli už jim nešlápl na kuří oko moc, jestli se oligarchové nepokusí Putina sundat. Myslím, že Putin má v hlavě všech pět pohromadě a zatím to zvládá.
Martina: Vidíte nějaké indicie, že se o to pokoušejí?
Jaromír Novotný: Divil bych se, kdyby se nepokoušeli, protože Putin řekl, že jim dá amnestii, pokud stáhnou ukradené miliony ze zahraničí domů. A co udělal Západ? Donutil je, aby tyto investice do Ruska vrátili, protože si nebyli jisti, že jim je Západ nesebere. Takže Západ pomohl Putinovi.
Martina: Ale je tady Krym. Rusku je vyčítána především jeho anexe, což je záležitost, kterou proti sobě poštvalo snad celý svět. Vnímáte to stejně?
Jaromír Novotný: Ne.
Pokračovat ve čtení „Putin zastavil rozpad Ruska…“Židovská otázka, byla vždycky jen zástěrka
(Poznámka na okraj týdne…)
Ideová jednota jakéhokoliv uskupení více lidí, je mnohem složitější filozofický i politický proces než, že vám jen manželka zakáže se koukat na jiné hezké ženy.
Podle „fialového“ požadavku, by si asi měl každý trochu vzdělaný politik (pokud není slepý a hluchý s IQ tykve), vytvářet svou stranu, kde by byl jediným řádným členem.
Bohužel zaznělo minulý týden v masmédiích mnohem více o historické otázce židů a jejich utrpení než o neschopnosti a různorodosti politického spektra u nás, které přechází ve všech politických uskupeních do agresivní polohy. Stanovy politických stran se upravují o možnosti vylučování jejich neposlušných členů a demokracie v koutku tiše pláče.
Bouře mozků ve prospěch naší společnosti se jaksi nekoná.
Nedávno jsem při křtu knihy Miloslava Ransdorfa „S Ransdorfem o marxismu“ o jeho osobě mimo jiné prohlásil: „S Mílou jste mohli souhlasit anebo nesouhlasit, ale to je tak asi všechno co jste mohli. Měl lidi stejně rád a zůstal vždy svůj a nezlomen.“
Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s vyloučením juniora Santy z jeho rodné strany. (Dopředu raději podotýkám, že z mnoha jeho názory a jejich řešeními nesouhlasím.)
Ale… tragédií společnosti je, když se prostřednictvím dobře honorovaných vůdců snaží lidi, kteří vás nutí k přemýšlení, vykopnout do jakéhosi ghetta zapomnění.
Znám kolem sebe mnoho socializovaných židů, kteří příměr Klause mladšího pochopili. Pochopili, jak to myslel. Nikoliv jako urážku Židů nebo judaismu, ale jako příměr stejně složité, zlé a špatné věci, jako k té, co se dnes v našem parlamentu, ale i v tom evropském, děje.
Naše sdělovadla okamžitě vyhledala všech sedm židů, které zná, a nechala jimi poplivat člověka, který si je hrůz druhé světové války nejen pro Židy a židovský národ, možná vědom více, než oni sami.
A tak nevím, nevážené presstitutky, co furt proti nám – židům, bolševikům a černochům máte.
Již mnozí moudřejší před námi věděli, že jakékoliv přirovnání pokulhává a nesedí. Učitelé (možná i fialka) vědí, že na příměrech se rozšiřují možnosti pochopení tématu posluchači.
Bouřlivý kejhot mnohých, nejen že ukázal malost a hloupost potrefených, ale zadělal na větší problém… A jak říkal starý Ford „…i špatná reklama je reklama“.
A tak mám „obavu“, vážení, že nemalá část populace (židovské, nežidovské i té normální) se začne o „zakázané“ názory Václava juniora zajímat. A co je „nejhorší“ – přemýšlet o nich. Tak to kdysi, a není to tak dávno, začalo u jiného Václava (mozkem sice v suterénu), a ten se stal nakonec protestním prezidentem.
A volby…, volby jsou vážení, za humny!
Ignác Hynek, člověk
Evropská unie, volby a jak to vidí občan – volič?
(Vystoupení na Brněnském odborném semináři, sobota 16. března 2019)
Organizátoři tohoto užitečného semináře zvolili zajímavé, potřebné a aktuální téma. Porcovali a zkoumali ho přede mnou vážené a respektované osobnosti.
Když jsem zvažoval, o čem bych mohl mluvit já, řekl jsem si, že bych mohl zastupovat laickou veřejnost. Interpretovat hlasy, názory a pocity, které slyším u mnoha příležitostí ve straně i mimo ni, zejména však v řadách našich sympatizantů. Mám trošku dojem, že jsme se to jaksi odnaučili vnímat. Že jsme stále více, ke své škodě, nedoslýchaví!
Co si tedy myslí z velké části český občan o Evropské unii? No, rozhodně nic lichotivého!
Postupně se, na základě praktických zkušeností, naučil Evropskou unii vnímat jako takové perpetuum mobile na nesmysly. A to si mnozí mysleli, že nic takového nemůže existovat.
Obhájci EU, ti přesvědčení i ti zakamuflovaní, často tvrdí a zlobí se, že její kritici překrucují skutečný obraz a malují ho černými barvami. Tak jako sprejeři zohyzdí krásný omítnutý dům, podchod či zeď.
Přitom ale mainstreamová média šíří jen bruselskou propagandu. Totéž činí valná část početných neziskových organizací a také tisícihlavá armáda euroúředníků a většina europoslanců a členů jejich družin. Přece nebudou řezat větev svému štědrému chlebodárci. Všude dobře, v Bruselu nejlépe (se platí!).
Průzkumy veřejného mínění – a to i ty, které provádí Eurobarometr – označují Čechy a Řeky za největší euroskeptiky. 69 % Čechů si myslí, že jejich hlas nemá v EU žádnou váhu. Dvě třetiny by preferovaly větší nezávislost a suverenitu země. Jen 33 % občanů vnímá členství v EU výhradně pozitivně a 45 % má k EU vztah neutrální. Ten zbytek, lze předpokládat, je skupina lidí, kteří z toho nějakým způsobem profitují.
Názor na užitečnost EU vyjadřuje i volební účast – 18 procent – druhá nejnižší ze všech! Nižší je už len u bratov Slovákov.
Pokračovat ve čtení „Evropská unie, volby a jak to vidí občan – volič?“„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti
Převzatý rozhovor s politologem Josefem Skálou
Premiér Andrej Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte toto hodnocení?
Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou děrou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.
Českou republiku to oškubává o 750 – 800 miliard korun ročně. Víc než o celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze, zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků. Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se inflace, nesou i spořicí účty a termínované vklady. Lepší to není ani v letech, vykazujících několikaprocentní růst. Termínované vklady nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta. Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.
Premiér zvedá prst právem. „Transformace“ skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho „rodinného stříbra“, než padly za oběť „loupeži tisíciletí“. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za „první republiky“, od osvobození do 80. let – a po „sametu“. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté „brownfieldy“. Té „transformaci“ bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha. Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. „Transformace“ z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o „transformaci“ iluze nedělá, by měl rozumět i „cestovní mapě“ z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli „gründera“, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.
Pozvánka
Pozvánka
Pozvanka_prazska_konference_6_4_2019_na_web
Presstitutky zamlčují zprávu OSN o Venezuele
Nepokládáte za podezřelé, když si presstitutky vymyslí příběh o „humanitární krizi“ ve Venezuele a přitom obě oči i uši zavřou před skutečnou humanitární krizí v Jemenu a v Gaze?
Nemyslíte si, že je podivné, když expert Alfred Naurice de Zayas, vyslaný OSN do Venezuely, aby zjistil, jaká situace tam skutečně je a OSN o tom informoval, najednou shledává, že o jeho svědectví nemá zájem ani jedno západní médium a ani jedna západní vláda?
Nemáte za to, že je za hranou, když Washington ukradne Venezuele 21 miliard dolarů, uvrhne na ni hospodářské sankce s cílem tuto zemi destabilizovat a dostat ji do kolen, a obviní venezuelský socializmus a konkrétně pak jeho znárodněný ropný průmysl z toho, že přinesl lidu jen „hlad“? A pak nabídne Venezuele humanitární „pomoc“ ve výši žalostných 21 milionů dolarů?
Pokud jde o domnělý hlad a humanitární krizi ve Venezuele, uvádí se v de Zayasově zprávě pro OSN tohle: „Organizace OSN pro výživu a zemědělství uvádí ve své zprávě z prosince 2017 a března 2018 37 zemí, trpících nedostatkem potravin. Bolívarská republika Venezuela mezi nimi není.“
V roce 2017 požádala Venezuela Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií o pomoc ve formě dodávky léků. Její žádost však byla odmítnuta s tím, že Venezuela zůstává bohatou zemí a jako taková nemá na tuto pomoc nárok.
„Krizi ve Venezuele“ nelze ani v nejmenší přirovnat ke krizi v Gaze, Jemenu, Libyi, Syrské demokratické republice, Iráku, Středoafrické republice, Somálsku a na Haiti“, píše se v Zayasově zprávě pro OSN. A v paragrafu 37 své zprávy de Zayas uvádí:
„Současné hospodářské sankce lze přirovnat ke středověkým obklíčením měst, vedených s úmyslem přimět tato města ke kapitulaci. Sankce 21. století nesměřují ovšem k tomu, aby se vzdala města, ale suverénní státy. A další rozdíl spočívá v tom, že sankce 21. století doprovází manipulace veřejného mínění s pomocí falešných a vymyšlených zpráv a pseudohumanistické rétoriky, jež jsou šířeny s úmyslem posílit ve veřejnosti názor, že „porušování“ lidských práv ospravedlňuje použití kriminálních prostředků coby odpovědi.
Lidská práva se tak v rukou mocných stávají zbraní proti méně mocným rivalům.“
Bez ohledu na to, že Zayasova zpráva o Venezuele pro OSN byla první takovou zprávou o Venezuele za posledních 21 let, nesetkala se podle názoru jejího autora s takovým ohlasem, jaký by si zasloužila. Ignorovala ji nejen OSN a média a nevyvolala významnější debatu ani v Radě OSN pro lidská práva.
A.N. de Zayas má pro to logické vysvětlení: „Je ignorována proto, proto že jde proti oficiální západní linii, tvrdící, že Venezuela potřebuje změnu režimu.“
A co je za tím vším ještě hlouběji?
A.N. De Zayas má i zde jasno: „Venezuela má nejen největší přírodní zásoby ropy na světě, ale vlastní i bohatá ložiska zlata, bauxitu a kobaltu. Za vlády Madura však není toto bohatství volně přístupné americkým či nadnárodním korporacím.“
Vybral a přeložil Lubomír Man
Vy se ptáte… … a my hledáme odpověď!
Proč arabští imigranti neimigrují do bohatých arabských zemí?
V době vrcholící imigrační krize v Evropě určitě dobrá otázka, řeknete.
Jenže ji nepoložil nikdo z evropských činitelů. V interview se však na to zeptal čínský televizní kanál Tian Wei předsedy Ligy arabských zemí Ahmeda Aboula Gheita.
Předseda Ligy arabských zemí Ahmed Aboul Gheit čínskému kanálu Tian Wei řekl, že arabské země jsou imigrantům zcela otevřené, avšak imigrace má svá jasná pravidla.
A to především v tom, že imigrantům nejsou přiznávány žádné výjimky a
imigranti musí dodržovat zákony a podléhají trestnímu řádu v nezmenšené míře
jako místní občané.
S požádáním o azyl musí v arabských zemích imigranti podepsat dokument, v němž
se zavazují respektovat zákony a pravidla země a přijímají její kulturu a
jurisdikci včetně trestního řádu, který podobně jako v USA, disponuje až
trestem smrti.
V případech mírnějších trestů jsou pak hned po jejich odpykání ze země odsunuti.
Dále musí podepsat smlouvu, že veškerou poskytnutou materiální pomoc do dvou let splatí, jinak jim propadne veškerý majetek a budou rovněž deportováni.
Ale Západní Evropa se přece k imigrantům chová volněji?
Generální sekretář Arabské ligy na to odvětil, že to vše jednou skončí tím, že se Západní Evropa probere, a bude vidět situaci takovou, jakou skutečně je.
Doporučil západním činitelům zkušenost – na vlastní kůži si požádat o azyl v Dohze, Kataru či Saúdské Arábii. A oni by se probrali!
Z tohoto pohledu se jeví prakticky všichni arabští uprchlíci migrující do Evropy ekonomickými, protože v případě jejich skutečné nouze by mohli imigrovat i do zemí teritoriálně a kulturně bližších, které k pomoci nakonec i zavazuje jeden z pěti základních pilířů islámu.
Za imigrační bordel si tak Západní Evropa se svými liberálními multikulturními levicovými vládami může víceméně sama.
Není tedy zřejmě pravdou, že bychom museli přijímat a vydržovat za miliardy eur masy imigrantů. Ostatně, předseda Arabské ligy Gheit dal všem proimigračním evropským politikům velkorysou nabídku: zkusit si požádat o azyl v Dohze či Kataru. A taková nabídka se přece neodmítá.
Z ČR by si mohli požádat tací jako…, no dosaďte si sami.
Evropu by pak aspoň mnozí z nich neohrožovali svými choromyslnými představami s přijímáním (soudně uznaných) násilnických, kriminálních a teroristických imigrantů. MaSo
Protestujeme!
V souvislosti s 20. výročím zatažení České republiky do Severoatlantického paktu NATO, zveme vás na protestní shromáždění konané 12. března 2019.
V Praze se uskuteční demonstrace proti NATO pořádaná Českým mírovým hnutí, občanskou iniciativou Ne Základnám a dalšími mírovými organizacemi od 16 hodin na Klárově.
V Ostravě – Porubě na Hlavní třídě u kruhového objezdu se bude konat happening Komunistické strany Čech a Moravy proti NATO od 15:30 hodin.
Sovětská nóta německému velvyslanci
v Moskvě hraběti von Schulerburgovi z 18. března 1939
Mám čest potvrdit příjem Vaší nóty z 16. března, jakož i nóty ze 17. března, jimiž dáváte na vědomí sovětské vládě, že České země byly včleněny do Německé říše a zřízen nad nimi protektorát. Sovětská vláda nepovažuje za možné, aby přešla mlčky zmíněné nóty, a vzbudila tak dojem, že má k událostem v Československu lhostejný poměr a proto pokládá za nutné v odpověď na uvedené nóty vyjádřit k zmíněným událostem své skutečné stanovisko.
1. Politické a historické koncepce, uvedené v úvodní části německého prohlášení (oznamujícího zřízení protektorátu) jako základ a ospravedlnění pro německou akci, a zejména vývody o existenci Československa jako pramene stálého nepokoje a nebezpečí pro evropský mír a o tom, že Československo není životaschopné a že z toho vyplývá nutnost zvláštní péče ze strany Německé říše, nemohou být považovány za správné a odpovídající skutečnostem známým celému světu. Ve skutečnosti po první světové válce byla Československá republika jedním z mála evropských států, kde byl opravdu zajištěn vnitřní pořádek a mírumilovná zahraniční politika.
2. Sovětská vláda nezná žádné státní zřízení, které by zmocňovalo hlavu státu zrušit bez souhlasu národa nezávislou existenci státu. Lze těžko připustit, že by některý národ dobrovolně chtěl souhlasit se zničením své nezávislosti a s včleněním do jiného státu, a tím méně by to chtěl národ, který po staletí bojoval za svou nezávislou existenci. Dr. Hácha, prezident Československa, neměl při podpisování smlouvy 15. března k tomuto činu žádné zmocnění od svého národa a jednal ve zjevném rozporu s články 64 a 65 československé ústavy a v rozporu s vůlí národa. V důsledku toho zmíněná smlouva nemůže být považována za právoplatnou.
3. Princip sebeurčení národů, na nějž se nezřídka odvolává německá vláda, předpokládá svobodné vyjádření vůle národa, které nemohou nahradit podpisy jednoho nebo dvou jednotlivců, třeba by měli jakkoli vysoké postavení. V daném případě nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, dokonce ani ve formě plebiscitu, jak tomu bylo například při rozhodování Horního Slezska nebo Sárské oblasti.
4. Ježto tu nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, nelze jinak, než považovat okupaci českých zemí německými oddíly a z toho vyplývající akce německé armády za svévolné, násilné a útočné.
5. Předchozí poznámky se vztahují plně i na změny ve stavu Slovenska, které bylo podřízeno Německé říši, což nebylo schváleno žádným vyjádřením vůle slovenského národa.
6. Akce německé vlády staly se pro maďarská vojska podnětem k tomu, aby vtrhla do Karpatské Ukrajiny (Podkarpatska) a porušila nejzákladnější práva jejího obyvatelstva.
7. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat, že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, i Slovenska do Německé říše bylo právoplatné a v souhlase s obecně přijatými zásadami mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásadou sebeurčení národů.
Podle mínění sovětské vlády jsou akce německé vlády daleky toho, aby odstranily nějaké ohrožení obecného míru, naopak spíše ještě způsobily a zvýšily takové nebezpečí, porušily rovnováhu ve střední Evropě, zvětšily prvky nepokojů již dříve v Evropě vzniklých a zasadily novou ránu pocitu bezpečnosti národů.
Prosím Vaši Excelenci, aby s tímto seznámila svou vládu a přijala výraz mé hluboké úcty.
Michail Litvinov (Pravda, 20. 3. 1939)
Pro MLOK Ostrava zařadil JUDr. Zdeněk Hájek
Více se ohnout už asi ani nešlo
Pro bezpečný a mírový svět podle not Spojených států splnil Babiš do puntíku vše!
Zdá se, že společné prohlášení prezidenta Spojených států Trumpa a premiéra České republiky Babiše na závěr jeho návštěvy v Americe dají alespoň na chvíli zapomenout na všechny předcházející hříchy skutečného majitele Agrofertu.
Prohlášení obou státníků je jistotou a zárukou, že Česká republika se stává jedním z největších, nejspolehlivějších vazalů politiky USA, pokračování dobývání zbytku světa, který nesdílí hodnoty a zájmy USA.
Zatímco největší evropský světový hráč Německo mnoho chuti k plnění závazků týkajících se vyčlenění dvou procent HDP pro investice do obrany a modernizace svých ozbrojených sil nemá, tak Česká republika namísto chybějících financí do resortu sociálních věcí, zdravotnictví či školství se rozhodla desítkami miliard korun ročně navíc „dotovat“, vojenský průmysl v zámoří.
Na rozdíl od jiných aliančních spojenců Severoatlantického paktu zůstává Česká republika nadále největším spojencem i v otázce zapojení našich vojáků do zahraničních vojenských misí. Vždyť podle vyjádření premiéra můžeme být na stav české armády pyšní. Jaká je skutečná realita bylo vidět 28. října při vojenské přehlídce v Praze.
Podtrženo a sečteno. Hlavní body Babišovi cesty do Spojených států – Westinghouse, Huawei a NATO byly splněny do puntíku!
Je zbytečné vypisovat výběrové řízení na dostavbu Temelína, stejně jako na dodávky vojenských hraček, které jsou již v zámoří pro naši armádu připravené.
Jako bonus a možná to nejcennější z návštěvy jsou instrukce pro českého premiéra od šéfky CIA?!
Miroslav Kavij, předseda Pl KV KSČM
„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti
Převzatý rozhovor s politologem Josefem Skálou
Premiér Andrej Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte toto hodnocení?
Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.
Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.
Českou republiku to oškubává o 750 až 800 miliard korun ročně. Víc než o celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze, zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků. Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se inflace, nesou i spořící účty a termínované vklady. Lepší to není ani v letech, vykazujících několika procentní růst. Termínované vklady nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta. Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.
Premiér zvedá prst právem. „Transformace“ skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho „rodinného stříbra“, než padly za oběť „loupeži tisíciletí“. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za „první republiky“, od osvobození do 80. let – a po „sametu“. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté „brownfieldy“. Té „transformaci“ bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha.
Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. „Transformace“ z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o „transformaci“ iluze nedělá, by měl rozumět i „cestovní mapě“ z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli „gründera“, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.
Pokračovat ve čtení „„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti“
Sté výročí Kominterny
(Leninismus – Stoleté výročí Komunistické internacionály – Larry Holmes, první tajemník americké komunistické strany Workers World Party)
Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.
Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský Svaz, a dostat se do Moskvy bylo těžké.
Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.
I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.
Lenin chápal, že osud Ruské Revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.
Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.
Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, tím víc to platí dnes.
Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí představu o ekonomicky nezávislém národním státě do značné míry anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.
Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.
Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech politicky a ideologicky zesláblo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy.
Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.