Publikováno

Rosa a Karel – sté výročí

Všude rudé vlajky, stovky a stovky, tisíce lidí pochodovaly sychravým počasím a ulicemi plnými louží. Hodně shrbených postav kulhalo o holi, někteří i na pojízdném křesle, vedle mladších, hrdě usazených na ramenou svých otců nebo v kočárku. Potom dorazila další skupina mladých, někteří zpívali nebo skandovali levicové požadavky. Většinou mluvili německy, ale mnozí i turecky, anglicky a tuctem dalších jazyků. Všichni míjeli řady politických i občerstvovacích stánků, většina nesla rudé karafiáty na hřbitov a na cihlový půlkruh uren se jmény, jež v létech 1900-1990 rezonovala i daleko za hranicemi Německa. Část tu mají ti, kteří bojovali a zemřeli ve Španělsku. Ale hromady rudých květů pro Karla Liebknechta a ještě větší pro Rosu Luxemburgovou, byly větší, než jaké jsem kdy viděl. Oba byli zavražděni před sto lety.

Proč ona dvě jména tolik znamenají pro tolik lidí? Letos jich bylo odhadem dvacet tisíc, ale kdo dokáže spočítat jednotlivce a skupiny, valící se celou neděli. Bylo jich mnohem víc než vloni. Sledoval jsem rostoucí i klesající počty po celá léta, někdy na oficiálních přehlídkách NDR, potom občas čelící nasazené policii, psům, vrtulníkům, a v jednom roce i zákazu (ale přišli). Poslední roky jich ubývalo, jak vymírali spolehliví veteráni z NDR. Letos jich bylo víc částečně díky 100. výročí, ale nejen proto.

Tato vzpomínková shromáždění začala brzy po jejich smrti a úplně je zastavili teprve nacisté, kteří pomník velikána Miese von der Roha zničili a zničili i těla nebo to, co zbylo z Rosy po měsících v kanálu, kam vrazi hodili její mrtvolu. Takže hroby jsou prázdné, ale to nemůže snížit nekonečný obdiv a lásku k velkému odvážnému bojovníku Karlovi ani nepopiratelně ještě větší k Rose, jemné a citlivé, od dětství kulhající ženě, milovnici poezie a těch nejmenších projevů přírody: drobného ptáčka, brouka napadeného mravenci, slavíka, ale potom, se svou jasnou, břitkou myslí, převyšující tolik z těch hlasitých mužů, kteří ji obklopovali, pronášela horoucí projevy, jež dojímaly tolik diváků a vzbuzovaly strach u tolika nepřátel.

Pokračovat ve čtení „Rosa a Karel – sté výročí“

Publikováno

Nezničitelný odkaz

Dvacátého prvního ledna bude tomu devadesát pět let, co zemřela jedna z nejvýznamnějších postav 20. století  – Vladimír Iljič Lenin. Dnes jeho jméno, alespoň v českých zemích, je zpochybňováno a mnohými rádoby historiky či režimními ideology dokonce zesměšňováno. Nelze se divit, nejde o neznalost, ale o zámysl, i když připouštím, že u některých kritiků ovšem i o tupost.

Lenin, tento přední myslitel revolučního hnutí, dokázal to, oč jiní nedosažitelně usilovali, změnit svět. Posunul lidstvo o kousek dál ve společenské teorii. Jeho »Imperialismus…« totiž navázal na geniální dílo Karla Marxe a v politické rovině ukázal, co vlastně toto »nejvyšší stadium kapitalismu« je. Neznal ještě jeho globalizovanou podobu, ale dokázal ji teoreticky přesně vystihnout. Proto je toto dílo platné do dnešních dob a ti, kteří Leninův teoretický přístup k problému popírají, to dělají záměrně.

Ještě víc ovšem svět ovlivnila jeho politická činnost. Dokázal své názory dovést do praktického konce. Byl jedním z těch, kteří se odvážně postavili proti Velké imperialistické válce, při níž zemřely nebo padly sta tisíce lidí. To vše v zájmu rozpínajícího se kapitálu, kdy jedna skupina států, jedna kapitálová skupina, chtěla rozšířit své působení na druhou, podřídit si ji a při tom ovládnout surovinová naleziště, která potřebovala pro další expanze. Pro ty, co nejvíc trpěli válkou, to ovšem byla tragédie.

Lenin se postavil na stranu těchto trpících, ať již v zákopech nebo v zázemí, do čela těch, kteří se rozhodli změnit politický systém, do čela pracujících mas a skutečně ho změnili. Pak následovaly dva dekrety, dekrety nové k socialismu se hlásící vlády, která rozdělila půdu, což v tehdejším Rusku byl víc než revoluční čin, a vyhlásila konec nesmyslné války. Nabídla to všem válčícím stranám. To, že neuspěla, nebylo Leninovou vinou. Socialismus se však stal přitažlivým pro pracující celého světa.

A jsme u druhého jeho přínosu, jeho ovlivnění následného dění ve světě. Ukázalo se, že lidové masy si dokážou vládnout, že opravdu dokážou měnit svět, a to nejen v Rusku, ale i jinde. Pod tímto vlivem musely buržoazní vlády ustoupit, musel ustoupit kapitál, a zajistit strádajícím lidštější podmínky, než byly před Velkou válkou. Nebýt Lenina, nebylo by to.

Málokterá osobnost v dějinách dokázala tak ovlivnit i následné dění, jako to dokázal Lenin. Jeho smrt ovšem velmi poznamenala následující vývoj. Zřejmě, žil-li by dál, dokázal by přinést mnoho dalšího pozitivního do dění nejen ve vlastní zemi. Odklon od jeho myšlenek bohužel vyvolal řadu negativ. To hlavní však zůstalo. Jeho vliv na další vývoj, vliv jeho myšlenek, které zapalovaly a musel je brát na vědomí i kapitál. Proto jeho odkaz nelze zničit, ani vymazat z dějin. Je totiž, abych parafrázoval Bertholda Brechta, nezničitelný. Proto i dnes na Lenina vzpomínáme s úctou.

Stanislav GROSPIČ, poslanec a místopředseda ÚV KSČM

Publikováno

Sociální centrum Klinika – kauza pokračujícího rozkladu státu

Jak se chovat ke státu, ukázala mediálně občanům v minulosti, nejedna vlivná a majetná osoba z podnikatelského a politického prostředí. Z poslední doby připomeňme „uhlobarona“ Zdeňka Bakalu. Ten na výzvu poslanecké vyšetřovací komise zareagoval slovy „prostě nepřijdu“, s nevyřčeným dodatkem pro sebe – trhněte si nohou!

Je možné se z tohoto důvodu pozastavovat nad „humbukem aktivistů“ spojený s exekučním vyklizením žižkovské Kliniky v minulých dnech, mnohým lidem připomínající spíše „doupě“? Daňoví poplatníci tak mohou pouze nevěřícně kroutit hlavou a právem si klást následující otázky. Nač máme soudy, jejichž rozhodnutí nejsou respektována? Nač policii, která nedokáže „vynutit“ uplatnění práva?

Od roku 1989 jsme za mediální podpory mnohých rádoby určovatelů morálky ve společnosti z řad společensky exponovaných osobností svědky vyznávání obrácených společenských hodnot.

V případě podporovatelů „Kliniky“ jedním z nich je i Martin C. Putna, kterého prezident Zeman odmítl v minulosti jmenovat profesorem. Putna je pohoršen jakým způsobem média a zvláště TV Prima dokáží toto „zařízení“ dehonestovat. Podle tohoto pedagoga fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy je naopak Klinika označována jako fenomén, místem které bylo vždy uklizené, úhledné, sympatické a bez drog. Jak vypadal pořádek v tomto centru, je snadné dohledat na mnohých videí umístěných na youtube.

Kauzu žižkovské Kliniky s pozůstatkem komunistické minulosti spojovat nelze. Její příběh je důsledek polistopadové politiky spojené s obnovou kapitalistického společenského systému. Společností s celoživotní perspektivou pro vyvolené, nikoliv pro všechny její občany.

Miroslav Kavij

Publikováno

Jak vypadá diskuse podle Haló novin

    Paní Hrošová potřebovala celou tiskovou stránku Haló novin, aby nám sdělila něco dost málo originálního: My (myšleno asi ti progresivní, reformní, moderní socialisté 21. století) nic. To Stalin. To on je zodpovědný za porážku socialismu, za restauraci kapitalismu, za naše stále se zhoršující volební výsledky a jistě i za současnou sněhovou kalamitu a situaci na D1.

    Všichni ti, kteří v tragédii levice vidí také něco jiného, například permanentní tlak světové buržoazie, agresivitu Západu, zhýčkanost, proradnost a dezerci stranické byrokracie a jiných součástí společenských „elit“, jsou prý tradicionalisté. (Díky, paní Hrošová, za tak vlídné označení, Vaši souputníci nám nadávají daleko hůř.)

    Dalším důležitým odhalením je, že „funkci ústřední a hlavní příčiny vedoucí k porážce socialismu sehrály jeho deformace“!

    Možná by stálo zato vzít při takových soudech v úvahu také skutečnost, že o porážku socialismu usilovaly světové velmoci a jejich přisluhovači už od samého počátku existence Sovětského Ruska, tedy v období, kdy se deformace socialismu ještě nestačily projevit. Ve svém úsilí nikdy světová reakce nepovolila. Intervence, blokády, embarga, vyzbrojení a poštvání nacistického Německa s podporou technických a lidských kapacit takřka celé Evropy proti Sovětskému svazu, studená válka… to vše zřejmě nebylo nic ve srovnání s deformacemi (zcela určitě stalinskými, že).

    A opovažte se, vy tradicionalisté (nostalgici, stalinisté, zabedněnci, Jiří Dolejš jistě rád doplní ze své bohaté zásoby nálepek) sahat nám na Gorbačova nebo dokonce na jeho ideového předchůdce samotného Nikitu Sergejeviče!

    Nic na tom, že dřívější věrný poskok stalinského vedení, horlivý účastník „ježovščiny“ 1937-1938, N. S. Chruščov, prokazatelně zákeřně intrikoval v rámci boje o moc, svou smutně proslulou zprávu předložil až po XX. sjezdu, bez diskuse, bez možnosti vyjádřit se k ní, ale s rychlým přenosem do západních médií a oficiálních míst.

    Není možné nyní rozebírat všechna tvrzení obsažená v tomto paskvilu (k tomu na rozdíl od jiných nebudu mít dost místa, dostane-li se mi vůbec nějakého). Za nejzákeřnější a současně nejhloupější je možno považovat oficiálně neformulované, ale všemi dokumenty té doby prolínající se tvrzení, že lid pod vedením komunistické strany dosáhl obrovských úspěchů ve všech oblastech života sovětské společnosti, vyhrál válku proti hitlerovskému Německu (fakticky však proti celé Evropě), v nečekaně krátké době obnovil hospodářství země a tak dál a tak podobně, a to vše, navzdory Stalinovi, který toto gigantické úsilí mařil na každém kroku. Hloupost? Nebyl to snad, podle vás, vážení destalinizátoři, on který zlikvidoval leninské kádry (jako by k nim sám nepatřil), výkvět armády, nejlepší vědce a umělce. Před válkou se prý dokonce spojil s Hitlerem, který ho ovšem podvedl a zaútočil i přes uzavřený „Pakt Molotov Ribbentrop“. Válku pak prý Stalin řídil naprosto diletantsky (podle globusu, jak vzpomínal váš vážený Nikita Sergejevič a vyvrátili sovětští vojevůdci), takže ho z problémů musela vysekat ta „zlikvidovaná“ elita armády.

    Jistě namítnete, že zjednodušuji a budete mít částečně pravdu. Ovšem Vy, vážená paní, jste s tím začala, na čemž nic nemění ani zahalení se do hávu vědeckosti a používání marxistické terminologie.

    Jaký účel asi dnes má pokračování v této mnoho desetiletí trvající kampani? Zastřít skutečnost, že v době, kterou tak posedle nenávidíte, byl Sovětský svaz na vzestupu, měl ohromný respekt a nespočetně příznivců na celém světě. Takřka vše, na čem dnes Ruská federace přežívá, bylo vybudováno nebo zahájeno právě tehdy. A podkopáno o něco později, když se k moci dostali nedůstojní nástupci stalinského vedení. Toho vedení, na které se samozřejmě nelze dívat nekriticky, kterému je možno leccos vyčítat, leccos je nutno i odsoudit. Ale i posuzovat z hlediska historických okolností, za kterých působilo. Zvláště trapné jsou takové snahy u lidí, kteří se aktivně podílejí na pádu komunistického hnutí v České republice do bezvýznamnosti. Aby zakryli vlastní malost, musí plivat na naši minulost.

    Mimochodem, u ruské levice byste asi dnes vůbec nepochodila s tak omšelými „argumenty“, které omíláte v dojemné shodě s pravicí a pseudolevicí. Otevřením archivů po gorbačovovsko- jelcinovské kontrarevoluci vyplulo na povrch tolik informací odporujících reformisticko-pravičácké propagandě, že je, podle vyjádření velké části ruských historiků a analytiků, zase rychle znepřístupnili.

    Jestli ovšem chcete dále věřit propagandě Solženicyna, Jakovleva, Goebbelse, Conquesta, Brzezinského a jiných matadorů antikomunismu, pak se můžeme těšit na další opravdu hodnotné výstupy z aktivit teoretického zázemí KSČM.

 Ing. Viktor Dinkov, Ostrava

 (Článek čeká marně v redakci HaNo na uveřejnění!)

Publikováno

Antikomunisté budou útoky stupňovat

Rozhovor s bývalým členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ
Janem Fojtíkem

     Po roce „magických osmiček“ vstupujeme opět do roku významných výročí, která rozhodně budou náležitě využita antikomunisty, dnes ovládajícími média mainstreamu. Co podle Tebe bude především terčem jejich štvanic?
     Budou pokračovat v tom, co loni nastartovali. A útoky budou stupňovat. Tento rok se k tomu opět nabízí. Padesát let od sebeupálení Jana Palacha. A pak to, co svým činem, za který sám patrně nenesl odpovědnost, vyvolal: pád Alexandra Dubčeka, začátek „éry Gustáva Husáka“, období tzv. normalizace, ve skutečnosti úspěšného budování socialistické společnosti, jež bylo zmařeno 17. listopadu, zneužitím Mezinárodního dne studenstva v roce 1989, před třiceti roky. Samozřejmě, jak už jsme toho byli svědky, „slavit“ se bude na „václaváku“ a na ulicích. Bude pěkná mela.

     Ale Ty ses v roce 1969 dostal do vyšší politiky. Prožíval jsi to, co se tehdy odehrálo, zblízka, bezprostředně.
     Ano, bylo mi jednačtyřicet. Z Rudého práva, kde jsem do března 1968 byl zástupcem šéfredaktora, jsem musel odejít. Tři měsíce, kandidát ÚV KSČ, jsem byl bez práce. Tu mi nabídli v Ústavu pro politické vědy ÚV KSČ, což bylo provizorní, neměl jsem tam ani stůl. Ale z titulu vysoké stranické funkce, do níž jsem byl zvolen na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966, jsem se účastnil všech zasedání ústředního výboru. A byl jsem aktivní, byl jsem členem redakční komise, která pod vedením Drahomíra Koldra připravila proslulý Akční program. V květnu 1969, už za Gustáva Husáka, jsem se stal šéfredaktorem Nové mysli a v červnu, po Milanu Hüblovi, rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ a na podzim členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ s odpovědností za ideologii. Máš pravdu, nepřihlížel jsem na tehdejší události z chodníku.

     Jak jsi prožíval „palachiádu“, kdy jsi ještě byl v Slavíkově politologickém ústavu v Hybernské?
     Už jsem o tom v „Dialogu“ psal. Ale je to dávno, tak to shrnu. V ten osudný den mi volal Karel Vaněk, redaktor Rudého práva. „Honzo, mám pro Tebe něco mimořádně důležitého. Po telefonu o tom nechci mluvit“. Ve čtvrthodině jsem u něho byl. Co jsem se dověděl, mě doslova přizemnilo. Prý u něho byl Emil Zátopek, rozrušený, zničený. Skupina studentů filosofické fakulty, kterou zorganizoval šachový velmistr Luděk Pachman a k níž se připojil i Zátopek, se rozhodla, že po příkladu budhistických mnichů v Jižním Vietnamu se někdo z nich, na protest proti „sovětské okupaci“, upálí na Václavském náměstí. Los padl na Jana Palacha. Nechtěl, ale byl ujištěn, že půjde jen o demonstraci. Zátopek byl z toho zoufalý. Co prý má dělat?
     Bylo jasné, že za tehdejší situace bylo možné jediné: mlčet. Ale účty s Pachmanem si později Zátopek vyřizoval. Ten ho totiž, když byl v závětří ve Spolkové republice Německa, za které pak hrál šachy, u nějakého soudu žaloval za „pomluvy“. Šlo to zřejmě všechno doztracena.

     A jak reagoval Gustáv Husák, když se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, věděl o tom?
 Pokračovat ve čtení „Antikomunisté budou útoky stupňovat“

Publikováno

Rozhodnutí soudu o Peroutkovi…

O tom média mlčí…

Tak se dívám, jak si „Pražská kavárna“ zase jednou naběhla ve svém nenávistném tažení proti prezidentovi Zemanovi, kdy soudce výroky Ferdinanda Peroutky označil za antisemitské. Jistě si naši občané pamatují, jak vyváděli představitelé „Pražské kavárny, když prezident Zeman o Ferdinandovi Peroutkovi řekl, že četl jeho článek, v němž údajně napsal, že „Hitler je gentleman“. Toto Peroutkovo údajné prohlášení se sice nikde nepodařilo dohledat, ale zato se dostaly na světlo světa jiné Peroutkovy výroky jako:

„Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“

(Toto napsal Ferdinand Peroutka v Přítomnosti 22. února 1939, odkaz zde: http://www.pritomnost.cz/ archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf)

Další průšvih je v tom, že tato slova Peroutka napsal 22. února 1939, tedy ještě před obsazením naší země německými nacisty, že tedy neměl vůbec žádný důvod něco takového napsat. Tehdy ještě nemohl vědět, co nastane a pokud něco takového napsal, tak to musel napsat z vlastního přesvědčení a ne z donucení.

Osobně obdivuji odvahu předsedy senátu Tomáše Novosada, že článek nazvaný „Češi, Němci a židé“ označil přímo za antisemitský a podle něj v něm Peroutka použil i vyloženě rasistické obraty jako „cizí látka“ a „otrava z židovského elementu“ nebo stereotypy o tom, že bohatí Židé ničili Německo a Rakousko.

Umím si představit, jak „Pražská kavárna“, která si bohužel přisvojila naše mainstreamová média, začne opět vyvádět a napadat tento rozsudek.

A vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová z tohoto případu odejde s větší ostudou, než kdyby se nenechala přimět Pražskou kavárnou k podání žaloby na prezidenta Zemana.

Dokazuje to i její reakce, kdy výroky soudu označila za větší urážku než výroky prezidenta, a zvažuje proto dovolání.

Pro Prezidentskou kancelář rozhodně bude menší ostudou omluvit se za výrok, že Ferdinand Peroutka nenapsal „Hitler je gentleman“, než jakou ostudu z rozvíření tohoto případu má vnučka Ferdinanda Peroutky s celou „Pražskou kavárnou“.

(http://zpravy.aktualne.cz/ domaci/vyhrali-jsme-3-1- raduje-se-mynar-po-rozsudku-o- peroutkovi/r% 7Efa318f9070f111e68afb00259060 4f2e/)

Velice ostudné totiž byly i oslavné výroky Ferdinanda Peroutky na adresu Adolfa Hitlera v Přítomnosti z 26. dubna 1939, kde Peroutka napsal – cituji:

„Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše. Odčinil v rekordním čase většinu následků německé porážky před dvaceti lety, ze státu, o jehož mínění se versaillští vítězové po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech ostatních evropských států, považujíce jaksi za dosti přirozené, že jim jest jíti za ním, ne jemu za nimi, známé tři spěšné návštěvy britského ministerského předsedy u hlavy německého státu jsou sensací světových dějin„ německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů, zbavil západní mocnosti spojenců a vasalů v této části světa.“

(http://www.pritomnost.cz/ archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf)

26. dubna 1939 již naše země byla obsazena německými nacisty.

Zajímavé je, že po jeho redaktorce Mileně Jesenské, která nacistické vězení nepřežila, nyní, jak se říká ani „pes neštěkne“. Ale jako „hrdina“ je „Pražskou kavárnou“ stále líčený pouze Peroutka.

K tomu jen dodám: Takové pokrytectví je pro „Pražskou kavárnu“ typické, což již prokázala, když sprostě mluvil Schwarzenberg, tak to označila za projev aristokratické noblesy, kdežto u prezidenta Zemana to samé, za projev buranství.

A já děkuji předsedovi senátu Tomáši Novosadovi, že si zachoval zdravý rozum a dokázal usadit agresivní představitele „Pražské kavárny“, kteří popírají naprosto srozumitelně napsané Peroutkovy antisemitské výpady proti židům.

Publikováno

Lobbistický nebo sebevražedný plán ministryně Maláčové?

Naštěstí pro seniory jsou dávno pryč nápady exministra financí Miroslava Kalouska v podobě zmrazení důchodů na tři roky.
Současný oblíbený i nenáviděný premiér Babiš (libující si prezentací úspěchů své vlády) se může pyšnit i nejrazantnějším navýšením penzí za dobu existence samostatné České republiky, ke kterému došlo v letošním roce. Navíc již nyní provokuje svými úvahami o zvýšení penzí v roce příštím o dalších 900 Kč.
Nelichotivou skutečností zůstává, že výše současných starobních penzí k průměrné mzdě ve srovnání s rokem 1989 procentuálně stále „pokulhává“. Babišova vláda i přes na první pohled skokové navýšení stejně jako vlády předcházející, nedokáže zabezpečit důstojné stáří velké části našich seniorů, které si za celoživotní práci zaslouží.
Předchozí vlády si s reformou důchodového zabezpečení vylámaly zuby. Můžeme jen doufat, že nově vznikající komise k důchodové reformě nevyslyší návrh ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové v podobě povinného soukromého penzijního spoření pro všechny lidi.
Sociálně demokratická ministryně tímto způsobem tak v „přímém přenosu“ požaduje přenést finanční zátěž státu na bedra jejich pracujících.
Ministři, poslanci, stejně jako lidé s průměrným a vyšším měsíčním výdělkem s její představou těžkosti mít nebudou. A ostatní skupiny zahrnující pracující za minimální mzdu v současnosti 13 350 korun, statisíce lidí pracující načerno díky exekucím, mladé rodiny splácející do svého důchodu hypotéky na vlastní bydlení? Ty zřejmě ambiciózní mladou političku nezajímají. Přehodit „výhybku“ ze státu na občany je zřejmě podle ministryně Maláčové tím nejjednodušším řešením. Lze ale veřejně přiznat, že kapitalistický společenský systém se o všechny své občany postarat nedokáže? Navíc, v době, kdy korupce kvete v podstatě ve všech resortech státu, v oblasti výdajů na zbrojení se podřizujeme požadavkům USA – alias NATO, na dividendách mimo republiku odchází ročně částky vyšší než 300 miliard korun?!
     Smutné je, že dříve podobné „nápady“ přicházely z řad ODS a TOP 09, dnes od rádoby levicové ČSSD.
Miroslav KAVIJ

Publikováno

Zavraždit spoutaného člověka je bestialita

V České republice, bohužel, hrdinský čin odměněný státním vyznamenáním. A co když se to stane znovu? Opět se v internetovém prostoru objevilo video, ve kterém Mašín bagatelizuje svoji vraždu – podřezání příslušníka SNB v Čelákovicích.
      Video zde:  https://www.stream.cz/krvava-leta/10029550-protikomunisticka-odbojova-skupina-bratri-masinu-jak-probihalo-prepadeni-sluzebny-snb-v-celakovicich
     Vražda spoutaného člověka je naprosto zavrženíhodný skutek a ten, kdo jej provedl by měl být po právu nazýván lidskou bestií a tvrdě odsouzen.
     Ctirad Mašín se touto lidskou bestií stal, když spoutaného příslušníka SNB podřezal poté, co se na stanici bezpečnosti dostali ke zbraním, po kterých tolik toužili. To, že naprosto nelidsky 50 let poté do kamery povídá, že onen příslušník se asi divil, když se probudil a byl mrtvý, ukazuje jeho naprostou zvrácenost.
     Takovýto čin by neobstál ani v zuřícím válečném konfliktu. Jakákoliv rétorika o boji proti režimu je zvrácená a účelová a nemůže nijak ospravedlnit tento hrůzný čin.
     Přesto byla tato lidská zrůda a členové jeho skupiny vyznamenáni státním vyznamenáním a to v naší zemi a v době údajné demokracie.
     Jenom naprostý pomatenec, může v dnešní době tento skutek obhajovat. A dokáží si všichni ti schvalovači představit, že by tím zavražděným byl jejich tatínek, syn, bratr…?
     Příslušníci na místním oddělení policie (tak by se to nazývalo dnes), jsou v drtivě většině normální slušní lidé, kteří rozhodně nejsou žádní političtí a prorežimní fanatici, ale řeší méně závažnou agendu přestupků, přečinů a trestných činů, které znepříjemňují život všem slušným lidem na daném spádovém území příslušného oddělení.
     A když si události promítnete do časových souvislostí, tak i dnes máme obrovské množství lidí, a stále jich přibývá, kterým se vůbec nelíbí režim, ve kterém téměř 30 let od sametové revoluce žijeme.
     Dokážete si představit, že by se opět objevila skupina lidí, kteří by s rétorikou boje proti současnému režimu přepadla policejní stanici, zavraždila některého z příslušníků a šla se prostřílet tam, kde by si myslela, že jim bude lépe? A že by je dokonce někdo opěvoval jako protirežimní hrdiny a chtěl pro ně vyznamenání?
     To je naprosto nepředstavitelné a neakceptovatelné a to říkám jako člověk, který dlouhá léta pracoval jako policista na různých úrovních a jako člověk, kterému se současný stav v naší zemi hrubě nelíbí.
     Jsou věci, které se dělat nesmí. Nikdy. Kdo takovéto činy schvaluje je stejný zločinec, jako pachatel. A kdo takovéto lidi vyznamenává, snad ani není člověk…

     Pavel Opl, 8. ledna 2019

Publikováno

Pravda o jedné polemice

Podnětem k polemice, o níž bude řeč, byl příspěvek Věry Klontza-Jaklové, zveřejněný v Dialogu č. 342.
Krom jiného v něm stálo: „Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká.“ Logicky to vyvolalo i řadu protestů.
Josef Skála si vzal slovo, teprve když k tomu byl přímo vyzván s. Václavíkem ze Vsetínska i dalšími členy a sympatizanty komunistické strany.

     Z emailu s. Václavíka z 27. 12. 2018: Soudruhu Skálo, zdravím Tě po Vánocích! Věra Jaklová napsala mé známé člence naší (?) strany Ivance … z Moravan u Brna (…) Ivanka mě poprosila o radu, jak Věře odpovědět. Napsal jsem Ivance toto, cituji: Věru Jaklovou znám z M-L Dialogu. V posledním tamějším jejím článku napsala toto: „Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká.“ Aby bylo jasno, v tomto Věruška kecá. Copak Skála byl jakýsi papaláš?(Václavík pak reprodukuje i kritické názory V: Klontza-Jaklové na politiku KS Číny a ČLR, resp. jejich „neochotu postavit se na stranu pracujících“ v zahraničních destinacích čínských investic a polemizuje s nimi sám).
ZDROJ: http://www.kldialog.cz/2018/12/06/dopis-ucastnikum-celostatniho-setkani-za-obnovu-komunistickeho-hnuti/

     Jen na korespondenci s autorkou článku se tak už nemohl omezit ani Josef Skála. Někteří z adresátů však, jak se ukázalo, obdrželi jen dopisy jedné ze stran. Tím, kdo polemiku změnil na věc veřejnou, byl dvouměsíčník Dialog. O to víc cítíme povinnost rozptýlit nedorozumění, k nimž leckde vedla. Proto jsme se rozhodli zmíněné dopisy zveřejnit v plném znění. V chronologickém pořadí. Přesněji ty, které mířily k více adresátům.

     Odpověď Josefa Skály z 27. prosince 2018:
     Věrka si mesiášské fanfarónství čas od času neumí odepřít. Své „hnutí za obnovu“ (jen „zdola“, jak jinak) vyhlásila krátce předtím, než vyrazila na roční stáž do USA. Udělat to samé kdokoli z nás, jsem si téměř jist, že právě od Věrky schytá zlověstné dloubance, čím že si vysloužil takovou přízeň amerických imperialistů (a bůh-ví-kdo-za-ním stojí). Já se k tomu snižovat nemám ve zvyku. Pojďme raději k tomu, co Věrka hlásá:

Pokračovat ve čtení „Pravda o jedné polemice“

Publikováno

Novoroční projev soudruha Kim Čong Una

Vážení občané a sloužící mužstvo lidové armády v celé zemi, drazí krajané, vážení soudruzi a přátelé!

Završujíce rok 2018, ve kterém jsme ozdobili dějiny vlasti, revoluce a národa smysluplnými událostmi, které zanechávají další nesmazatelnou stopu v dějinách, vzhlížíme k novému roku 2019 plni naděje.

U příležitosti nastávajícího nového roku posílám srdečné pozdravy všemu lidu a sloužícímu mužstvu, kteří se plně věnovali věci socialistické výstavby, sdílejíce stejnou mysl a krok s naší stranou v památných dnech minulého roku, a přání, aby domovy po celé zemi přetékaly citem, nadějí a štěstím.

Mé vřelé novoroční pozdravy směřují také ke krajanům na jihu i v zahraničí, kteří sdíleli naši vůli v psaní nových dějin usmíření, jednoty, míru a prosperity národa.

Přeji úspěch v práci hlavám států a dalším zahraničním přátelům, kteří usilují o společenský pokrok a rozvoj a globální mír a spravedlnost.

Soudruzi! Rok 2018 byl historickým rokem, ve kterém ve vnitřní i vnější situaci nastaly pozoruhodné změny a naše socialistická výstavba vstoupila do nové fáze díky linii nezávislosti a strategickému rozhodnutí naší strany.

Třetí plenární zasedání 7. Ústředního výboru strany, které se konalo v dubnu loňského roku, bylo příležitostí klíčového významu při rozvíjení naší revoluce do nové fáze a dalším urychlení postupu socialismu na základě velkého vítězství linie podpory obou front současně. Na cestě náročného boje s vírou v jisté vítězství socialismu náš lid poskytl svým vlastním úsilím pevnou záruku pro obranu své suverenity a dosažení míru a prosperity a mohl postoupit k velkolepému revolučnímu pokroku, aby dosáhl ještě vyšších cílů pro výstavbu prosperující země.

Díky našemu aktivnímu a pozitivnímu úsilí byl na Korejském poloostrově vytvořen mírově orientovaný proud a nadále rostla mezinárodní prestiž naší republiky a uprostřed toho jsme oslavili 70. výročí založení slavné Korejské lidově demokratické republiky v lesku s velkou důstojností a sebedůvěrou.

Prostřednictvím zářijových oslav byla před očima světy plně projevena síla KLDR, která dosáhla ideologické jednoty celé společnosti a jednomyslné jednoty strany a lidu, a která má spolehlivou soběstačnou ekonomiku a schopnost samostatné obrany a horoucí vůle hrdinného korejského lidu bojovat až do konce za vítězství věci socialismu.

V loňském roce všechen lid dále upevnil základy soběstačné ekonomiky povstáním do boje za uskutečnění nové strategické linie strany koncentrovat veškeré úsilí na ekonomickou výstavbu.

Pokračovat ve čtení „Novoroční projev soudruha Kim Čong Una“