Publikováno

Prohlášení k turecké agresi a invazi do Sýrie

Světová rada míru rozhodně odsuzuje novou, v pořadí již třetí, invazi turecké armády do Sýrie.

Po období shromažďování ozbrojených složek Turecka poblíž syrských hranic a ostřelování syrských cílů dochází v současné době k nebezpečné eskalaci situace – invazi pozemními vojsky.

Tato agrese v severovýchodní části Sýrie je pokračováním předchozích agresí v této oblasti a je zároveň součástí expanzivních plánů tureckého režimu. Děje se tak s plnou spoluúčastí USA a jejich spojenců, kteří udržují svá vojska v této oblasti již několik let. Tato agrese a tichá tolerance z mnoha stran vytváří nové hrozby a nebezpečí pro obyvatele tohoto regionu, především pro syrský lid, který již osm let trpí bezprecedentní a dobře připravenou imperialistickou agresí, zatímco USA, NATO, EU, Turecko a jejich regionální spojenci nashromáždili, financovali, vycvičili a vedli desítky tisíc ozbrojených žoldáků pro násilnou změnu režimu v Damašku.

Turecká invaze a okupace svrchovaného území Sýrie povede pouze k nové vlně migrace a zvýší příliv uprchlíků. Tvrzení Turecka o vytvoření „bezpečnostní zóny“ podél hranic se Sýrií je pokrytecké a nemůže zakrýt skutečný úmysl vytvoření velkého území kontrolovaného Tureckem a změn demografického charakteru dané oblasti. Skutečná hrozba míru a stability vyplývá z imperialistických plánů kontroly energetických zásob, plynovodů a sfér vlivu za pomoci ochotných režimů na Blízkém Východě.

Světová rada míru důrazně odsuzuje tuto agresi a požaduje stažení cizích okupačních sil, podporujíc právo na sebeurčení syrského lidu, aby se sám a svobodně mohl rozhodovat o své budoucnosti a osudu. Světová rada míru vyjadřuje svou solidaritu se statečným syrským lidem a s antiimperialistickými silami v Turecku a zároveň vyzývá své členy a přátele k odsouzení probíhající agrese.

Ruce pryč od Sýrie!

Sekretariát Světové rady míru, 10. října 2019

Publikováno

Oslavovat ožraly a privatizátory? Nikdy!

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Ľuboš Blaha

Viete, čo ma naozaj hnevá? Keď sa niekto snaží znegovať život našich otcov a starých otcov, ktorí tu desaťročia budovali všetko, čo dnes máme – školy, nemocnice, továrne, cesty, sídliská, mosty, skrátka, všetko. Títo dobrí ľudia po vojne postavili Slovensko na nohy. Vlastnými rukami. Ale vraj ich nemáme oslavovať. Máme z nich byť vraj znechutení. Oslavovať sa majú nejakí ožrani a prevracači kabátov, ktorí odovzdali po roku 89 našu vlasť západným mocnostiam a nadnárodným koncernom. Prepáčte, ale nikdy! 

Ja si vážim generácie ľudí, čo tu žili pred rokom 1989, vrátane úprimných komunistov, ktorí verili, že budujú nový svet bez chudoby a nerovnosti. Po roku 1989 sa zo všetkých týchto ľudí robia „opice“, ktoré len bezmyšlienkovito skákali, ako režim pískal, alebo ešte horšie: robia z nich „zločincov“, ktorí sa pričinili o gulagy a vraždenia. Preboha, však tu žili milióny ľudí, ktorí verili v ideály rovnosti a spravodlivosti! ČSSR bol moderný a vyspelý štát, ktorý mal vlastný priemysel a staral sa o ľudí. To, že boli zavreté hranice a tajné služby prenasledovali opozíciu je samozrejme zlé – ale to bol dôsledok studenej vojny, za ktorú mohol rovnako ZSSR, ako aj USA. Takéto prejavy sú bežné aj dnes v kapitalizme, keď spolu vedú spory mocnosti: nijako to nesúvisí so socializmom. To, čo so socializmom ako takým súvisí, to bolo to, že ľudia mali prácu, bývanie, vzdelanie a zdravotnú starostlivosť. Že decká nefetovali, neboli tu gangstri, mafiáni, teroristi ani žiadne finančné skupiny. Ľudia budovali svoju vlasť a tvrdo pracovali!

 A túto generáciu ľudí chce dnes niekto len-tak „odpísať“?! Ich život vyhlásiť za zlyhanie, omyl, smolu, zbytočnosť?! Alebo rovno za zločin?! A kto ide týchto ľudí súdiť? Zlodeji, prevracači kabátov, privatizéri či oligarchovia? Tí, čo tu po novembri 89 rozkradli všetko, čo sa nehýbalo? Tí, ktorí tu vytvorili jeľcinovský mafiánsky kapitalizmus 90. rokov? To sú tí hrdinovia novembra?! Tí, čo sprivatizovali strategické národné bohatstvo, ktoré tu desaťročia budovali komunisti?! Tí, čo sa zo dňa na deň zázračne premenili z marxistov-leninistov na reagano-thatcheristov? Títo farizeji?!

Je mi zle z toho, keď vidím tú neúctu niektorých liberálnych mladých ľudí ku generácii vlastných rodičov a starých rodičov: nech sa zamyslia, čo urobili pre Slovensko ich rodičia a čo robia pre Slovensko oni zo svojich luxusných kancelárií v západných korporáciách, kde dnes zarábajú ťažké prachy vďaka vzdelaniu, ktoré im zaplatil náš štát. A hneď po štátniciach zdupkali zo Slovenska za lepšími peniazmi – pre svoj osobný profit. Ostal tu po nich len nezaplatený účet za oslavu promócie. Toto je ich príspevok do dejín Slovenska – k rozvoju vlastného štátu. A dnes kopú do komunistov, do staršej generácie, ktorá tu vybudovala všetko, čo máme.

Nie, mňa nikdy nikto neprinúti, aby som dehonestoval ľudí, ktorí verili v komunizmus pred rokom 1989, a ktorí budovali ČSSR. Nikdy. Ľudia, čo žili pred rokom 1989, pracovali a verili v ideály socializmu, majú moju plnú úctu. Zaslúžia si obdiv, zaslúžia si rešpekt, zaslúžia si rehabilitáciu. Novembrovej mytológii o dobrých havloch a zlých komunistoch verí čoraz menej ľudí. Kapitalizmus priniesol zlo. Veľa ľudí sa cíti byť podvedených a sklamaných. A ja budem vždy stáť na ich strane. Nie preto, že by som si idealizoval bývalý sovietsky režim, ale preto, že vidím, aké strašné zlo priniesol súčasný kapitalistický režim. Pekný deň, priatelia!

Ľuboš Blaha, poslanec slovenské Národní rady

Publikováno

Dobrý nápad…?!

Mnoho generací u nás bylo v oblasti populární hudby rozděleno na „Gottovce“ a „Matuškovce“. Ne náhodou byli oba považováni za nejlepší zpěváky poválečného období a získali si srdce většiny normálních obyvatel.
Jejich písně zněli nejen při estrádních vystoupeních, ale obklopovaly nás v každodenním životě. V zaměstnání, když havíři vyfárali na povrch, z tranzistorových rádií i magnetofonů. S nimi jsme se zamilovávali, s nimi jsme překonávali hoře a brali život radostněji a s úsměvem. Dokonce jsme na rozdíl od té dnešní tvůrčí generace jejich písničky znali a také zpívali. A tak se nedivme, že nás humor neopouští ani když už oba tito mistři odešli do pěveckého nebe za Carusem, Destinovou, Paul Robesonem a dalšími.
A tak se ani nedivíme, že se objevila nová petice:
My, občané České republiky, žádáme přejmenování města Zlín na počest Karla Gotta a Waldemara Matušky na „GottWaldov“.

Publikováno

Z bílé se stane černá, z pravdy lež…

Milí přátelé, blíží se třicáté výročí čehosi, co kdosi nazval sametovou revolucí. Máme-li být na co hrdí, tak především na to, že při onom mocenském převratu netekla krev. Zbavili jsme se totality s lidskou tváří, abychom otevřeli brány totalitě nelidské, cenzuru projevu jsme zavrhli, abychom ji povýšili na cenzuru myšlení. Taková je alespoň moje draze zaplacená zkušenost, která si ovšem neosobuje právo tvrdit, že úhel jejího pohledu je ten jediný správný. Je však opravdu co oslavovat?

Není těžké odhadnout, která masmédia už dnes k výročí oné události vyrábějí prefabrikáty odhalující, jaké že štěstí nás to tenkrát potkalo. A ruku v ruce s tím i fejky o událostech v uplynulých třiceti letech, o mírumilovných akcích NATO či USA, o obranném charakteru základen budovaných podél hranic Ruska, o svobodě vývozu majdanovské demokracie a pochopitelně o ďábelském Putinovi, který svojí propagandou ovlivňuje snad i pohyb galaxií.

Musíme prostě konečně pochopit, jak dobře to s námi globalisté myslí. V rámci takto připravované „osvěty“ obyvatelstva lze očekávat stále pokleslejší pokusy o dehonestaci všeho vlasteneckého a pronárodního. Pojmu vlast se budou „experti“ snažit dát nový a velmi smutný obsah. Hodnoty a významy pojmů budou převraceny vzhůru nohama, vlastenectví bude zaměňováno s vlastizradou, z bílé se stane černá, z pravdy lež. Dozvíme se, že vlast je již přežitkem, že klasická rodina už není základem státu, že tradiční hodnoty jsou jen směšným reliktem totality. S údivem začneme zjišťovat, že co dřív bylo trestné, to je vlastně čestné, a naopak. Že normálnost je úchylností a úchylnost je normou.

Orientace v očekávaném vodopádu mediálních sugescí nebude tudíž pro apolitického posluchače úplně jednoduchá. Ano, může použít osvědčený klíč, že co publicistika ČT vychvaluje, to na dálku zavání lumpárnou, a co naopak dehonestuje, to si zasluhuje gloriolu svatozáře. V rámci ochrany proti infekci mediálním morem však přesto neuškodí několik krátkých úvah o tom, co pojem vlast zahrnuje. Mnozí budou schopni následující výčet rozšířit, pro jiné bude naopak příliš širokým. Ale většina o něm bude přemýšlet. Co více si lze přát pro osvobození celé společnost z matrixu lží?

Pokračovat ve čtení „Z bílé se stane černá, z pravdy lež…“
Publikováno

Smést říši zla z povrchu planety

(Projev Ronalda Reagana na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb v červnu 1984.)

Kdo si tento projev pozorně přečte, uvědomí si rok jeho přednesení, dokáže pochopit, že se tohle vše týkalo i ČSSR. Snadno soudný člověk rovněž pochopí, jak to tady doopravdy bylo a jak to v dnešní východní Evropě pokračuje. Poznámka Reagana ke kupónové privatizaci je pozoruhodná, že… 17. listopad 1989 byl startovním dnem převratu u nás. Je úplně jedno, kdo to vedl. Nafoukaný a sebestředný Klaus údajně vymyslel tzv. kuponovou privatizaci, následovanou masovým ožebračením prakticky všech Slovanů v Evropě. Boj za lidská práva není úplný nesmysl a jméno zmiňovaného amerického občana v Kremlu nelze vidět v Gorbačovovi čí následně v Jelcinovi. To byla a ještě je utajená jiná persona. Novodobé české celebrity vymyslela až televize Nova.

„Sešli jsme se, abychom posoudili co nejúčinnější cestu boje s komunismem. Jak dobře víte, všechny dosavadní pokusy zničit bolševickou nákazu končily neúspěšně. Totalitní režim přežil od Října 1917 občanskou válku i hitlerovskou pohromu. Dokonce i Hitler se svou velkolepě vyzbrojenou armádou, která pokořila celou Evropu, na Sovětském svazu pohořel. Po válce, bez ohledu na hospodářskou blokádu a další naše tvrdé sankce, tempa rozvoje SSSR byly dvakrát vyšší než ve Spojených státech, nemluvě o jiných kapitalistických státech s rozvinutou ekonomikou. Předstihli nás v těžbě nafty a plynu, byli první, kdo vybudovali atomové elektrárny a ledoborce, kdo pronikli do kosmu. První člověk, který se objevil v kosmickém prostoru, byl jejich člověk. Dohnali a předstihli nás v řadě kritických vojenských inovací, dosáhli termojaderné parity s námi, jejich ponorky s jadernými zbraněmi dnem i nocí brázdí nedaleko od našich břehů. Spolu s USA se sovětská říše zla stala velmocí, a pokud jí dovolíme splnit ještě 2 – 3 pětiletky, pak už je žádná síla nezastaví. Naopak, řeč může být o zániku Ameriky a celého svobodného světa.

Nejsem první prezident USA, který pochopil, že vojensky a ekonomickou blokádou Sověty neporazíme. Richard Nixon přede mnou dospěl k závěru: boj, jehož se účastníme, je velká bitva idejí, tady musíme zvítězit nebo zahynout. Také prezident Kennedy přiznal nezbytnost nepřetržitého ideologického útoku na komunismus.

Projekt „Pravda“ – kolosální program demokracie – základní myšlenky boje s říší zla jsem vyložil ve svém vystoupení ve Westminsterském paláci v Londýně v červnu 1982. Před třemi lety vstoupil v platnost náš projekt „Pravda“. V minulém roce jsme vyhlásili kolosální program demokracie a otevřené diplomacie. Je to platforma s mnoha cíli a s globálním rozměrem a rozmachem. Vytyčili jsme v ní ambiciózní, fantastický, ale reálný úkol – smést komunismus z povrchu planety, odklidit ho na spáleniště dějin. Abychom však toho dosáhli, je nezbytné pochopit povahu ruských lidí, objasnit, oč se opírá říše zla, co jí dává obrovskou sílu. „Ruská duše“ duše je pro mnohé záhadná. Naši specialisté, zabývající se Ruskem, nakonec jeho duši odhalili. Základními rysy ruské povahy jsou: pokorná víra v dobrého cara nebo vůdce, prostosrdeční důvěřivost ke slibům všeho druhu, neprotivící se dlouhodobá trpělivost a stádnost. Náš program počítá s těmito vlastnostmi sovětských lidí. Naši specialisté v ruské problematice poznali, oč se opírá říše zla a pochopili co je zapotřebí udělat k vymýcení sovětské nákazy.

Hlavní náš cíl je likvidovat socialismus jako systém a zavést vývoj v zemích východní Evropy a v Sovětském svazu do řečiště kapitalistické ekonomiky. K tomu je ovšem nezbytné dosáhnout toho, aby u nich na všech místech soukromé vlastnictví potlačilo vlastnictví společenské a státní. Kolektivismus a socialistický internacionalismus musí být zaměněny individualismem a kosmopolitismem. Marxistická ideologie musí ustoupit místo ideologii svobodného podnikání.

Pokračovat ve čtení „Smést říši zla z povrchu planety“
Publikováno

Jak to skutečně bylo v roce 1989

(Výpověď JUDr. Lubomíra Štrougala, předsedy vlády do roku 1988)

Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech.

V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti.

Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách, ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L. Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum, jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov.

Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M. Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.

U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova : „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje.

Pokračovat ve čtení „Jak to skutečně bylo v roce 1989“
Publikováno

I šnek se plíží rychleji

Dobrých zpráv je jako šafránu. Patří k nim i nedávné sdělení, že Češi začali mohutně dohánět německé výdělky.
Při „lámání chleba“ k získání občanů pro návrat kapitalismu od Šumavy k Tatrám padlo populistických slibů habaděj. Ujištění, že platově doženeme vyspělý Západ během dvou až tří desetiletí bylo jedním z nich.
Podle analýzy společnosti Purple Trading se průměrná mzda v Česku za posledních 18 let meziročně zvyšuje o 4,67 procenta, při přepočtu na eura by to bylo o 6,62 procenta, zatímco v Německu průměrný růst průměrné mzdy činí jen 2,08 procenta.
Škoda, že studie nešla hlouběji. Kouzlo radosti by bylo v nenávratnu. Na průměrnou hrubou mzdu v Česku, která překonala hranici 34 tisíc korun, nedosáhnou dvě třetiny zaměstnanců! Na průměrnou mzdu, která je stále třetinovou v porovnání se sousedním Německem a Rakouskem! Se státy, ve kterých průměrné výdělky „pokořily“ v přepočtu hranici sto tisíc korun! Bez příkras jsme tak v otázce průměrných platů opět na začátku politického převratu v zemi. U třetinových platů v porovnání s „vyspělými“ západními sousedními státy!
Navíc se sociálním břemenem státu, jehož řešení je v nedohlednu a které ani politická elitní reprezentace nechce (možná neumí) řešit. Jsou jimi exekuce 821 tisíc lidí, z nichž téměř půl milionu občanů má tři a více exekucí. Pro vzkvétající kapitalismus je více než 800 tisíc lidí v exekuci v zemi čítající deset milionů obyvatel skutečně „slušné číslo“, ke kterému je třeba připočítat další statisíce postižených členů rodin!
Můžeme ale očekávat skutečné srovnávání platů při současné gigantické výši státního dluhu, který pokud „nesmaže“ kouzelný Džin zůstane smutným dědictvím pro nové generace? Pro generace, které již své první výdělky budou muset rozdělovat na více hromádek než generace předešlé? K jedné z nich bude patřit zřejmě i odklad financí k zabezpečení slušného život v penzi (v pokročilém věku). Poslední sociální vymoženosti z dob socialistického státu v podobě státních, relativně slušných penzí má totiž stále více na kahánku.
Utěšujme se tedy i nadále zprávami o přibližování našich platů se západními sousedy. Co na tom, že i šnek se plíží rychleji!
Miroslav Kavij

Publikováno

Těm mrtvým je to už jedno

To jsme už pořádně zblblí, když jsme schopni srovnávat Havla, Gotta a Chramostovou.

Musím přiznat, že jsem zdaleka nečekal takový chaos v myšlení lidí po smrti mistra Karla Gotta. Našlo se spousty idiotů, kteří neváhali srovnávat Havla s Gottem a Chramostovou. To je však blbost, neb v naší zemi se úspěch neodpouští a závist se nevyhýbá ani veličinám, které by závidět nemusely, protože mají na účet národa nahrabáno již dost. Je to jen snaha poštvávat lidi proti sobě navzájem a svým způsobem ikonizovat ty, kdož vyrabovali naši zemi a zničili lidskou sounáležitost. Nejhorší však je, že byla zmršena mladá generace!

Je k poblití, když se najde politik či politická strana, která dokáže parazitovat na smrti člověka, kterého národ z valné části miloval a ctil. To je ubohé a dozajista víte, o kom je řeč – viďte pane Schwarzenbergu, Bělobrádku, Halíku a další. Jste hnus!

Ti, kdož porovnávali Havla s Karlem Gottem! Jste bez mozku? Kdo a co, byl Havel, víme. Ožrala, kriminálník a lhář. Loutka, kterou dlouhá léta vodil západ na vodítku a učil jej rozvracet republiku. Kdo ho znal před rokem 89? Těch, co ho znalo, bylo minimum. Byl vlastenec a demokrat? Asi jo, když jeho rodina měla pletky s nacisty a on sám šel Němcům hezky na ruku. Byl to umělec? Ano jistě – byl. Napsal pár her a ty jsou v obrovském měřítku překládány -bohužel však ze skladu do skladu. Na hrané verze se nedá dívat, protože tak smysluplné divadelní hry blbí Češi asi nepochopí. Proč ten jeho brak nehrají v Německu a ve světě? No – asi jsou taky blbí. Byl to politik? Ale kdež. Plnil zadání, ke kterému ho západ školil – sám na to neměl rozum. Ten tak akorát lítat nalitej v uniformě hradní stráže po hradě a máchat tam bezhlavě šavlí jak malej harant.

Karel Gott si vše vydřel od píky sám. Nikdy nepopíral, že jeho otec byl ředitelem a komunistou. Nikdy nepopíral, že by nepodepsal antichartu. On nikdy nebyl jako pan Svěrák nebo pan Štětina. Nehrál si na pomýleného. Měl svou čest a hrdost. Dovolím si říci (můj soukromý názor), že Karel Gott měl velmi nadčasové vnímání a podpisem anticharty jako by tušil, co by v případě převratu vylezlo na světlo světa za bahno. Bohužel vylezlo! V oblasti show byznysu nás Karel Gott obohacoval cirka 60 let a jeho obohacování jen tak lehce neskončí. Jak dlouho a čím nás obohatil Havel? Gott byl ikonou skutečnou, ale Havel uměle vytvořenou, to si prosím uvědomte. Pan Gott miloval lidi a třeba Landovskému dával i peníze, protože Landovský věčně neměl a chlastal jak duha.

Gott však především obohacoval celé Československo, které nám bylo cíleně zničeno takzvanými demokraty v čele s Havlem.

Pan Rychetský tomu nasadil korunu se zesnulou paní Chramostovou. Při vší úctě k této zesnulé paní si dovolím říci, že se jedná především o velkou úlitbu strukturám, které zničili naši zem. Kdyby nepatřila ke genossen okolo Havla, tak by po ní neštěkl ani pes.

Poslední, kdož se zachoval dosti sprostě je pan Halík. V kněžském rouše schován za církví svatou rozeštvává národ. Proč by Karel Gott nemohl mít pohřeb v katedrále svatého Víta? Ona je rodině Gottových zapovězená. Vždyť před bohem si jsou všichni lidé rovni. Nebo už to neplatí pane Halíku? Katedrála svatého Víta je jen pro vyvolené? Asi to tak bude, viďte? Ona církev je totiž spolek „vychcánků“ a prospěchářů těžících z blbosti a naivity lidí. Karel Gott asi do kostela moc nechodil a nemodlil se, ale peníze z jeho daní jste brali všemi deseti a žrali jste si za ně. Není Vám Halíku hanba? Já Vás dostat do ruky tak Vás …….. jako malého parchanta.

Srovnávat tedy Havla, Gotta a Chramostovou nelze. Navíc je to i zbytečné. Těm mrtvým je to jedno. Český národ však Karla Gotta bude vnímat jako skvělého umělce a člověka, i kdyby byl pohřben na hřbitově v Horní Dolní za přítomnosti tamního faráře. Lidé si za takovým člověkem najdou cestu sami, i kdyby jste se na hlavu stavěli – vy Halíci, Bělobrádkové, Klusové, Schwarzenbergové, Novotní a další.

Národ si přeje dát mistrovi poslední sbohem. Zachovejte tedy důstojnost! Co na tom, že přijde určitě více lidí, než přišlo na pohřeb Václava Havla.

Ram

Publikováno

Úvaha o dialektice

František Ledvina

V rámci svých úvah o dialektice (viz dříve ve Fóru společenských věd, 3. 6. 2019 zveřejněná videopřednáška ke kategorii zprostředkování) se autor tentokrát orientuje na kategorie struktura a funkce. Chápe je ve vzájemném vztahu a podmíněnosti, jako neoddělitelnou součást dialektiky. Vztah struktury a funkce vnímá zejména ve spojitosti s dialektickým zákonem přeměny kvantity v kvalitu, neboť umožňuje i detailnější pohled na tento zákon. Přitom poukazuje na důležitost uvedených kategorií a jejich vztahu, jemuž ne vždy byla, jak naznačuje, v dosavadním dialektickomaterialistickém výkladu přírody, společnosti a jejího vědomí věnována dostatečná pozornost.

Publikováno

Svědectví účastníka

Emil Šneberg, účastník pražského povstání v roce 1945 se zbraní v Praze XIX – dnes Praha 6, hovoří o tom, jakou zásluhu měl maršál Koněv na osvobození Československa, o roli vlasovců v pražském povstání a co vyjadřuje památník maršála Koněva.

Publikováno

Havel by prý dnes nebyl šťastný

Čas od času nám média naservírují informaci o „bořiči komunismu“ v českých zemích Václavu Havlovi. Připomínat si velikány dnešní doby je prostě jejich povinnost.

Se stejným podtextem je i nedávný rozhovor pro TV Seznam s exprezidentovým bratrem Ivanem, ve kterém nám mimo jiné sdělil, že Václav Havel by dnes nebyl šťastný. Při porovnání reality dnešních dní s lákavými populistickými velesliby bývalého prezidenta v jeho památném prosincovém projevu 1989, předčící i Jakešův sestříhaný projev z Červeného Hrádku se není čemu divit.

Ponechme stranou, kdo skutečně a v jaké euforii vytvářel zmíněný fanatizující projev. Podstatné je, co se z něj naplnilo. V podstatě téměř nic.

Republika se změnila v království sloužící nadnárodním korporacím odsávající z něj ročně stamiliardové zisky. Zničené dříve soběstačné zemědělství v kontrastu s obchodními potravinářskými řetězci nabízející sortiment druhé kategorie, po kterých by do roku 1989 ani pes neštěkl. Platy pro mnohé občany stačící k zaplacení bydlení a základních životních nákladů, které se ani o píď nepřiblížily těm německým. Armáda bezvýhradně sloužící nikoliv v zájmu našich občanů, ale světově expandujícímu NATO. Vyjadřovat se ke školství? Snad jen přání, aby neprošla pirátská změna maturit a zkáza i tohoto resortu nebyla dokončena úplně.

Stručně shrnuto. Z projevů filosofa, snílka a muže mnoha přívlastků Václava Havla se naplnila jen památná věta z jeho prvního novoročního projevu „Naše země nevzkvétá“. Pro mnohé občany zůstala navíc jen blbá nálada, jejíž počátek je s érou vládnutí Václava Havla spojen.

Současný prezident Miloš Zeman již veřejnosti oznámil, že se nezúčastní letošních oficiálních oslav 17. listopadu. Důvody jeho sdělení spousta občanů chápe a současně přemýšlí, zda by se stejně dnes zachoval i Václav Havel.

Humanista, idealista, člověk toužící po občanské, svorné společnosti, která se mu vymkla z rukou dříve, než si představoval. Sprcha vajíček při oslavách státního svátku dne 28. října 1991 v Bratislavě mířící v té době na ještě federálního prezidenta Václava Havla je jedním z příkladů.

Politik, po kterém, kromě laviček s jeho jménem toho moc nezůstalo.

Miroslav Kavij