Publikováno

Říkáme NE! – prolomení Benešových dekretů

Vážení přátelé, neustále se zvyšují tlaky na prolomení tzv. Benešových dekretů, tedy platných zákonů Československé a následně České republiky.

Události posledních dnů vyprovokovaly odezvu vlastenců, kteří napsali otevřený dopis předsedovi poslanecké sněmovny a poslanců parlamentu České republiky a v té souvislosti zahájili petiční činnost – Petice za vyplacení dlužných válečných reparací Spolkovou republikou Německo, České republice, a za zákaz veškerých akcí Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky.

V dopise se mimo jiné říká:

…vážené poslankyně a poslanci Parlamentu České republiky. Jsme velice a hluboce znepokojeni současnou snahou o prolomení tzv. Benešových dekretů, a tím i důsledků, které by to přineslo celému českému národu.

Dne 8. srpna 2018, vystoupil německý spolkový ministr vnitra Horst Seehofer jako hlavní řečník na konferenci Svazu vyhnanců konané v Berlíně a prohlásil, že 143 protizákonných (Benešových) dekretů z října 1945 nepatří do společného právního řádu Evropské unie a zpochybnil jejich platnost a vyzval k jejich zrušení!

Dne 13. března 2019 čtyři bavorští poslanci požadovali projednání usnesení, které by označilo Benešovy dekrety za protiprávní a odporující lidským právům, a které by zavázalo zemskou vládu vznést požadavek na jejich zrušení.

Dne 8. června 2019, na sjezdu Sudeťáků prohlásil německý spolkový ministr vnitra Horst Seehofer za velkolepou myšlenku, aby se příští sudetoněmecké srazy konaly v Čechách a bavorský ministerský předseda Markus Soder navrhl, aby byli sudetští Němci navrženi na Nobelovu cenu míru za usmiřování s Čechy, tedy že odpouštějí utrpení, které jim Češi způsobili za druhé světové války. Výše uvedenému nadšeně tleskali i přítomní představitelé politických stran a hnutí z České republiky.

…jsme velmi znepokojeni tím, že by se tyto organizace, veřejně hlásající úmysl zrušit Benešovi dekrety, a to dokonce ústy člena německé vlády a bavorských poslanců, měly scházet na výsostném území ČR, aby odtud šířily svoji touhu po revizi výsledků druhé světové války.

Požadované zrušení Benešových dekretů by totiž části občanů Německé spolkové republiky umožnilo vznést žaloby proti České republice a domáhat se tak před Evropskými soudy vydání majetku například 185 303 domů na českých, moravských a slezských vesnicích; 263 818 nemovitostí v českých, moravských a slezských městech; 28 942 kilometrů čtverečních českých, moravských a slezských sadů, lesů, polí, pastvin, vinic, rybníků a stavebních parcel; 4 416 školských zařízení, včetně částí Karlovy University a moravských universit; 20 muzeí se všemi exponáty; 28 divadel; 862 českých, moravských a slezských národních kulturních památek

Přičemž takto vznesené majetkové nároky by po zrušení Benešových dekretů nebylo jak odmítnout a plnění by bylo na všech občanech České republiky, protože Česká republika již tyto majetky nevlastní a musela by tedy na náhradu Němcům poskytnout finanční plnění. To by v konečném důsledku vyvolalo situaci, že by nebylo na výplatu důchodů, sociálních dávek, na zdravotnictví a školství.

Jsme znepokojeni, že současná německá politika ústy členů vlády i poslanců soustavně napadá právní řád České republiky i výsledky druhé světové války. Obojí se pokouší revidovat, jako by Německo válku vyhrálo a jako by byli Němci válečnými oběťmi a ne válečnými zločinci. Zároveň německá vláda odmítá platit německé válečné reparace České republice, Polsku a Řecku. Podle závěrečného výsledku Bruselského reparačního úřadu Německo stále dluží České republice nejméně 19,4 miliardy USD, a to k závěru roku 1959, tedy ve skutečnosti sumu značně vyšší.

A proto Vás žádáme,

– aby byla usnesením Parlamentu zavázána vláda České republiky, aby do 31. 12. 2019 předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k projednání legislativní opatření, které by:

1) Zakázalo konání jakýchkoli akcí všech součástí Svazu vyhnanců a Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území ČR, a to tak dlouho, dokud německý spolkový parlament zákonem neuzná platnost a nezrušitelnost „Benešových“ dekretů, a jejich napadání a zpochybňování nepostaví na úroveň popírání Holokaustu v německém právním řádu.

2) Umožnilo Policii a Armádě ČR okamžitě takovouto zakázanou akci, pokud by k ní došlo, rozehnat a její účastníky ihned deportovat z výsostného území České republiky.

3) Okamžitě zastavilo na dobu 5 let možnost čerpat veřejné prostředky všem těm českým fyzickým a právnickým osobám, které by se snad takovéto zakázané akce účastnili nebo by ji pořádali nebo k jejímu pořádaní nějak přispěli anebo k němu veřejně vyzývaly.

dále – aby byla usnesením zavázána vláda České republiky, aby do 31. 12. 2019 předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k projednání

4) Analýzu, jak vymáhat německé válečné reparace a jakou mají německé válečné reparace současnou hodnotu. Aby navrhla, jaký postup při jejich vymáhání doporučuje a hodlá uplatňovat.

5) Zprávu o tom, jaká opatření podnikla vláda ČR v důsledku nehorázné činnosti českého velvyslance v Německu Tomáše Jana Podivínského (KDÚ-ČSL), který veřejně vychvaluje činnost člena německé vlády Horsta Seehofera, jenž veřejně vyzývá k revizi výsledků druhé světové války.

A také – aby byla usnesením zavázána vláda České republiky, aby okamžitě na úrovni minimálně náměstka ministra zahraničí

6) Vstoupila do jednání s vládami Polska a Řecka a navrhla jim koordinaci společného postupu a účinnou pomoc při vymáhání německých válečných reparací.

7) Vstoupila do jednání s vládami spojenecké protihitlerovské koalice, a to s USA, Ruskem, Francií a Velkou Británií a požadovala po nich účinnou pomoc při zastavení německých pokusů revidovat výsledky druhé světové války a odstranit Benešovy dekrety a požadovala po nich účinnou pomoc při úsilí České republiky, Polska a Řecka získat od Německa dlužné válečné reparace.

Tolik úryvek z dopisu.

Stále častěji se objevuje selhání české justice i ve vztahu k fašistickým pohrobkům. Také pro nehorázné rozhodnutí královehradeckého krajského soudu o navrácení ohromného majetku pozůstalým po fašistech se skupina vlastenců rozhodla vyhlásit Petici, ke které se můžete po skončení našeho setkání připojit.

Václav Čermák

Publikováno

Setkání s Marxem „druhé“ tentokrát v Karlových Varech

Socha Karla Marxe v Karlových varech

Druhé Setkání s Marxem uskutečnil Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) v sobotu 22. června 2019 u Památníku Karla Marxe v Karlových Varech.

Po položení věnce a květin se nejprve skupina přítomných od PhDr. Zdeňka Musila poutavým způsobem dozvěděla, kolikrát byl Karel Marx v Karlových Varech na léčení a kdy a za jakých podmínek vznikl jeho pomník.

S přiblížením Karla Marxe a jeho díla vystoupil Milan Havlíček. (Viz níže.) I zde se Slovem ke dni předstoupil PhDr. Josef Skála, CSc. a byl promítnut připravený videopozdrav poslance Parlamentu Slovenské republiky Ľuboše Blahy.

V závěru přednesl Václav Čermák část dopisu vlastenců poslancům Parlamentu České republiky proti snaze prolomit platnost zákonů tzv. Benešových dekretů spolu s návrhem petice, kterou následně přítomní účastníci podepsali. (Viz níže.)

Závěr trochu pokazila průtrž mračen, ale na dobré náladě to nic nezměnilo. Rozjížděli jsme se do svých domovů s pocitem hrdosti, že jsme vlastenci, Slované a stoupenci nejpokrokovějšího učení lidstva.

Účastníci pozorně naslouchali…

Z vystoupení Milana Havlíčka k Marxovi:

Vážení přátelé, stojíme před Marxem ve velké pokoře. A nejsme sami. Nakonec pro jeho mimořádný přínos v oblasti společenských věd především filozofii a ekonomii byl vyhlášen největší osobností druhého tisíciletí.
Výsledky jeho práce jsou obsáhlé i proto by jeho pracím měla být věnována především tzv. levicí a vlasteneckými organizacemi větší pozornost.
Bohužel většina našich politiků nemá o Marxovi a jeho díle ani ponětí.
Na konferenci k výročí narození Marxe jsem poznamenal:
„Získat sympatie i úctu k Marxovi lze po několika vyvedených konferencích.
Pochopit základní ideje marxismu, a moudrosti Marxe samotného, lze při troše snahy i po dvou či tříletém studiu ve skupině podobně smýšlejících nadšenců.
Stát se marxistou – znamená studovat pečlivě Marxe a konfrontovat jej s ostatními klasiky celý život a ani tak se to mnohým z nás do smrti nepovede.
Být ale dnes marxistickým revolucionářem, tak to nejde bez znalosti Marxovy teorie a jeho praktických společenských objevů, bez Leninovy jiskry, bojovnosti a nekompromisnosti a Che Guevarovské oddanosti a hrdinství.“

* * *
Socialistická soustava se dostala do krize a dočasně ustoupila z pozic. Marx a jeho dílo ale nezaostalo. Zaostala naše schopnost rozpracovat, aktualizovat a modernizovat marxismus na současnou dobu.
Většina funkcionářů levicových stran a hnutí se této oblasti ale bojí! Sociální demokracie i strany a hnutí nesoucí u nás v názvu slovo „komunistická“ hledají spíše zdůvodnění, proč Marxe nestudovat než jak mu přijít na chuť. Přitom asi každý z nás uznává pravdivost teze, že bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční praxe.
Strach našich lídrů z toho, že budu muset na sobě pracovat, vedou k nepochopení Marxova díla a jsou následně příčinou ztráty autority našeho hnutí ve společnosti.
Ona totiž znalost tzv. klasiků marxismu jako vědy je nezbytným předpokladem strany, která chce fakticky uskutečnit kvalitativní změny ve společnosti.

I v Karlových Varech zazněl pozdrav slovenského poslance Ľuboše Blahy

* * *
Připomeňme si krátce život tohoto velikána.
Narodil se 5. května 1818 v Trevíru (v Pruském Porýní). Jeho otec byl advokát. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale také historii a filozofii. Studia dokončil v roce 1841.
V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců“, kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.
Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu.
V říjnu roku 1842 se stal Marx šéfredaktorem opozičního listu a přestěhoval se z Bonnu do Kolína nad Rýnem.
V roce 1843 se oženil. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny.
V září roku 1844 přijel za Marxem do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem a spolupracovníkem.
V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu.
Roku 1845 byl Marx z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II. kongresu v Londýně v listopadu 1847. Jejich účast byla neobyčejně aktivní. Z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest komunistické strany, který vyšel v únoru 1848.
V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové společnosti.
Po únorové revoluci roku 1848 byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa.
Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí v mnoha zemích světa.
Po vypovězení z Německa se Marx vrátil do Paříže, ale i odtud byl 13. června 1849 rovněž vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.
V roce 1864 (28. září) byla v Londýně založena proslulá I. internacionála – Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autorem četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy.
Po pádu Pařížské komuny (v roce 1871), kterou Marx důkladně, výstižně a v revolučním duchu zhodnotil v práci – Občanská válka ve Francii, 1871, a po rozštěpení Internacionály způsobeném bakuninovci, nemohla Internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu Internacionály (1872) Marx prosadil, aby Generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku.
První Internacionála splnila svou historickou úlohu. Nastalo období mohutného rozmachu uvědomělého dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly dělnické strany.
Intenzivní práce v Internacionále nadobro podlomily Marxovo zdraví. Nemoc mu nedovolila dokončit jeho největší dílo Kapitál.
Dne 14. března 1883 v nedožitých 65 letech, Marx umírá.

Josef Skála ve svých vystoupeních přiblížil základní problémy současnosti…
Pokračovat ve čtení „Setkání s Marxem „druhé“ tentokrát v Karlových Varech“
Publikováno

Setkání s Marxem „první“ v Háji u Duchcova

Václav Čermák při seznamování účastníků s historií a osudem pomníku Karla Marxe v Háji u Duchcova

Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) v rámci plánu své činnosti schválil každoroční Setkávání s Marxem. Letos se konala rovnou dvě. To první bylo v sobotu 22. června 2019 u Památníku Karla Marxe v Háji u Duchcova.
U předem upraveného místa zásluhou Marie Hanischové a po položení delegací věnce a květin se skupina přítomných od Václava Čermáka nejprve dozvěděla, kdy a za jakých podmínek pomník v Háji vznikl.
Původní pomník vybudovali v roce 1933 němečtí sociální demokraté u příležitosti 50. výročí úmrtí Karla Marxe, kteří v roce nástupu Hitlera k moci tímto způsobem uctili památku zakladatele teorie vědeckého komunismu. Slavnostního odhalení se zúčastnili i komunisté a ostatní pokrokové síly. Odhalení pomníku se tak stalo signálem k vytvoření široké lidové jednotné fronty boje proti fašismu. Na podzim roku 1933 byl pomník zničen, původní reliéf byl sice uschován, ale již nikdy nenalezen.
V roce 1988 byl pomník obnoven. Autorem nového reliéfu je Václav Kyselka.
S přiblížením Karla Marxe a jeho díla vystoupil Milan Havlíček a se Slovem ke dni Dr. Josef Skála. Milým překvapením byl videopozdrav poslance Parlamentu Slovenské republiky Ľuboše Blahy.

Z vystoupení Milana Havlíčka

Vážení přátelé, před časem jsem své vystoupení k výročí Karla Marxe nazval – nejsme Zombie, ale žáci Marxe.
Byla to reakce na urážlivý tón Jiřího Dolejše, který ve snaze zesměšnit nejstarší generaci, která se studiu Marxe systematicky věnovala, nás nazval, že jsme zombie a až tady nebudeme, tak teprve bude komunistické hnutí u nás vzkvétat.
Nechám Dolejše Dolejšem, ale nic nebudu měnit na tom, že chceme-li současný vládnoucí kapitalistický systém u nás změnit k lepšímu, nikoliv živelně, ale uvědoměle, musíme znát Marxe a jeho dílo.
Výsledky jeho práce obsáhlé pro mnohé z nás je až nedozírné. I proto jsem před deseti lety prosadil sobotní univerzitu Jana Švermy i proto by měla být pracím klasiků v čele s Marxem věnována především tzv. levicí a vlasteneckými organizacemi – větší pozornost.
Stojíme před Marxem ve velké pokoře. A nejsme sami. Nakonec ne pro jeho krásný vous, ale pro jeho mimořádný myslitelský přínos v oblasti společenských věd především filozofii a ekonomii byl vyhlášen největší osobností druhého tisíciletí.

* * *
Hlavní důvod obrovské nenávisti k Marxovi je jednoduchý. Zkrátka se ho ti neználkové bojí. Bojí se jeho exaktních objevů a poznatků… bojí se pravdy!
Skutečně moudrý člověk ví, že čím více Marxe studuje a chápe, tím více se stává jeho stoupencem, dokonce i když se tomu zpočátku brání.
Proto nás asi nepřekvapí, že se na amerických, ale v podstatě na všech vysokých školách civilizovaného světa o Marxovi ví a mluví. Jeho práce jsou ve všech knihovnách a studovnách, které něco znamenají.
Marx nazval náboženství opiem lidstva. A jsou to právě teologické fakulty, které dělají vše pro to, aby Marxův dialektický a historický materialismus nenacházel slyšení. Je to zcela pochopitelné. Je to právě Marx, který celým svým učením ukazuje zbytečnost a příživnictví církví. A je to právě převrácení hegelovské dialektiky na nohy, které nejenže ukazuje historickou podstatu vzniku církví, ale i jejich nutný zánik. Pravdivost jeho slov potvrzuje i současné lichvářské postavení církví u nás.
Na rozdíl od bible, která nám říká, držte papulu a pak se dočkáte království nebeského, nám Marx jasně říká – nečekejte na něco, co neexistuje a existovat nemůže. Pojďme a dejme to společně spravedlivě do pořádku.
Uvědomuje si to i současný papež František, který ostře kritizuje globální kapitalismus a nezřídka vyzdvihuje socialistické výdobytky.
Dokonce říká, že komunisté okopírovali křesťanský boj za chudé. Sám přitom vyhlásil novou křížovou výpravu tentokrát proti liberálnímu kapitalismu a za křesťansky laděný sociální stát. Kritizuje ideologii neomezeného kapitalismu.
Kritická slova papeže Františka nejdou pod nos bohatým a mocným tohoto světa ani vlastním „fláterníkům“, kteří proti němu kují pikle.
A je to právě Marx, který jasně ukazuje, za jakých podmínek si budou lidé rovni a skutečně svobodní.

Milan Havlíček při svém vystoupení k Marxovi

* * *
Bohužel většina našich politiků nemá o Marxovi a jeho díle ani ponětí. V podstatě je nesprávné tyto příživníky nazývat politiky. Dobrým politikem nemůže být člověk, který nezná historii svého národa, neumí objektivně, pravdivě ocenit čeho národ, kdy v které etapě dosáhl co dobrého a co se mu nepodařilo.
Zkrátka. Kde schází argumenty, začíná násilí. To se projevuje na politické scéně neúměrnou agresivitou, přijímáním účelových zákonů sloužících menšině k ovládání většiny i umlčení hledačů pravdy a uvnitř KSČM nálepkováním, pomluvami, intrikami i nepřipuštěním kvalitativních změn v činnosti strany.

Josef Skála při svém vystoupení v Háji u Duchcova

Na již vzpomenuté konferenci jsem poznamenal:
„Získat sympatie i úctu k Marxovi lze po několika vyvedených konferencích.
Pochopit základní ideje marxismu, a moudrosti Marxe samotného, lze při troše snahy i po dvou či tříletém studiu ve skupině podobně smýšlejících nadšenců.
Stát se marxistou – znamená studovat pečlivě Marxe a konfrontovat jej s ostatními klasiky celý život a ani tak se to mnohým z nás do smrti nepovede.
Být ale dnes marxistickým revolucionářem, tak to nejde bez znalosti Marxovy teorie a jeho praktických společenských objevů, bez Leninovy jiskry, bojovnosti a nekompromisnosti a Che Guevarovské oddanosti a hrdinství.“

* * *
Marx a marxismus jako věda a metoda poznání se na přelomu tisíciletí především kvůli rozpadu socialistické soustavy dostal do jisté krize.
Marx a jeho dílo nezaostalo, ale zaostala schopnost současné pokrokové inteligence rozpracovat, aktualizovat a modernizovat marxismus na současnou v oblasti společenských věd krizovou situaci.
To jsme dlužni budoucím generacím. Nejsmutnější na tom všem ale je, že nám vlastně klasici marxismu-leninismu ve svých dílech i praktických činech cestu ukázali.
Bohužel například na všech popřevratových sjezdech Komunistické strany Čech a Moravy se otázce rozpracování a využití poznatků klasiků marxismu-leninismu na současnou dobu pozornost nevěnovala.
Většina funkcionářů levicových stran a hnutí se této oblasti bojí! Sociální demokracie i strany a hnutí nesoucí u nás v názvu komunistická mají oblast teoretické práce uvázanou na noze jako trestaneckou kouli. A hledá se spíše zdůvodnění, proč Marxe nemusíme studovat než jak mu přijít na chuť.
Přitom asi každý z nás uznává pravdivost teze, že bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční praxe.
K Marxovi a marxismu se uvědoměle hlásí jednotlivci. Systematičtěji v této oblasti pracuje jen Marxisticko-leninský odborný klub a dvouměsíčník Dialog otázky odpovědi.
Strach našich lídrů z toho, že budu muset na sobě pracovat, vedou k nepochopení Marxova díla a jsou následně příčinou ztráty autority našeho hnutí ve společnosti.
Ona totiž znalost tzv. klasiků marxismu jako vědy je nezbytným předpokladem strany, která chce skutečně uskutečnit kvalitativní změny ve společnosti.
Marx je a jeho dílo jsou i dnes pro pokrokovou veřejnost živé.

Po Československé hymně položila členka vedení NR KČP Marie Hanischová s Josefem Skálou věnec k památníku Karla Marxe

* * *
Připomeňme si krátce několika slovy život tohoto velikána.
Narodil se 5. května 1818 v Trevíru (v Pruském Porýní). Jeho otec byl advokát. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale také historii a filozofii.
Studia dokončil v roce 1841 obhajobou doktorské disertace o Epikurově filozofii. Svými názory byl tehdy Marx ještě hegelovským idealistou.
V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců“, kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.
Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát profesorem. Ale reakční politika vlády přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké dráhy.
Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Ludwig Feuerbach začíná zejména od roku 1836 s kritikou teologie a přiklání se k materialismu, který u něho plně převládl v roce 1841; v roce 1843 vyšly jeho Zásady filozofie budoucnosti.
Engels později o těchto Feuerbachových dílech napsal: „nedovede si to ani představit, všichni jsme byli rázem feuerbachovci.“
V té době porýnští radikální měšťáci, kteří se v určitých bodech shodovali s levými hegelovci, založili opoziční list Rheinische Zeitung. V říjnu roku 1842 se stal Marx šéfredaktorem opozičního listu a přestěhoval se z Bonnu do Kolína nad Rýnem.
Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo revolučně demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve podrobila dvojí až trojí cenzuře a po roce působení se rozhodla list zakázat.
Ve stejném roce tedy 1843 se Marx oženil. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny. Její starší bratr byl dokonce v Prusku ministrem vnitra.
V září roku 1844 přijel za Marxem do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem a spolupracovníkem. Oba se velmi aktivně účastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam mělo Proudhonovo učení, s nímž se Marx kategoricky vypořádal roku 1847 ve své Bídě filozofie). V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu neboli komunismu (marxismu).
Roku 1845 byl Marx z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II. kongresu v Londýně v listopadu 1847. Jejich účast byla neobyčejně aktivní. Z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest komunistické strany, který vyšel v únoru 1848.
V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové společnosti.
Po únorové revoluci roku 1848 byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa.
Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí ve všech zemích světa.
Vítězná kontrarevoluce pohnala Marxe nejdříve před soud (osvobozen 9. února 1849) a potom jej vypověděla z Německa. Marx se vrátil opět do Paříže, ale i odtud byl 13. června 1849 rovněž vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.
Život v emigraci, o němž si lze udělat názornou představu z Marxovy korespondence s Engelsem, byl nesmírně těžký. Marxe a jeho rodinu přímo rdousila nouze. Bez Engelsovy soustavné finanční podpory by Marx nejen nedokončil Kapitál, ale jistě by bídě podlehl.
Vyhýbal se emigrantským kroužkům a v řadě historických prací propracovával svou materialistickou teorii, především se však usilovně věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu zrevolucionizoval ve svých dílech Ke kritice politické ekonomie a především v Kapitálu.
Oživení demokratických hnutí na přelomu padesátých a šedesátých let devatenáctého století přivedlo Marxe opět k praktické činnosti.
V roce 1864 (28. září) byla v Londýně založena proslulá I. internacionála – Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autorem četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy.
Po pádu Pařížské komuny (v roce 1871), kterou Marx důkladně, výstižně a v revolučním duchu zhodnotil v práci – Občanská válka ve Francii, 1871, a po rozštěpení Internacionály způsobeném bakuninovci, nemohla Internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu Internacionály (1872) Marx prosadil, aby Generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku.
První Internacionála splnila svou historickou úlohu. Nastalo období mohutného rozmachu uvědomělého dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly dělnické strany.
Intenzivní práce v Internacionále a ještě intenzivnější teoretické studium nadobro podlomily Marxovo zdraví.
Přepracovával dál politickou ekonomii, dokončoval Kapitál, shromažďoval spoustu nového materiálu, avšak nemoc mu nedovolila Kapitál dokončit.
Dne 2. prosince 1881 zemřela Marxova žena a 14. března 1883 v nedožitých 65 letech, umírá Marx.

Je pohřben společně se svou ženou na hřbitově v Londýně.
Očití svědci tvrdí, že květiny na jeho hrobě neuvadají.

Při sledování video pozdravu od slovenského přítele, bratra, poslance – Ľuboše Blahy

* * *
Tady je na místě připomenout slova Marxova nejbližšího přítele a spolubojovníka Bedřicha Engelse nad jeho hrobem. Cituji:

„Dne 14. března, ve tři čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel. Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul – ale navěky.
Ztrátu, která skonem tohoto muže postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež vznikla smrtí tohoto velikána.

Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.
Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě.
Dva takové objevy by stačily na jeden život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal – a takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu – v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.
Takový byl jako vědec. Ale to ještě ani zdaleka nedává celý jeho obraz. Věda byla Marxovi historicky hybnou, revoluční silou. I když míval upřímnou radost z každého nového objevu v některé teoretické vědě, jehož praktické využití se třeba ještě ani nedalo předvídat, docela jinak se radoval, když šlo o objev, který hned revolučně zasahoval do průmyslu a vůbec do dějinného vývoje. Tak sledoval podrobně vývoj objevů v oboru elektřiny a ještě v poslední době objevy Marcela Depreze.
Neboť Marx byl především revolucionář. Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit – to bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo. První „Rheinische Zeitung“ z roku 1842, pařížský „Vorwärts!“ z roku 1844, „Neue Rheinische Zeitung“ z let 1848-1849, „New-York Tribune“ z let 1852-1861 – kromě toho spousta bojových brožur, práce ve spolcích v Paříži, Bruselu a Londýně, až nakonec jako koruna toho všeho vzniklo velké Mezinárodní dělnické sdružení – to byl věru výsledek, na který mohl být jeho tvůrce hrdý, i kdyby nebyl vykonal nic jiného.
Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když nebylo vyhnutí.

A zemřel uctíván, milován a oplakáván miliony revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.
Jeho jméno i dílo budou žít navěky!

* * *
K základním pracím Karla Marxe patří díla – K židovské otázce – 1843; Ke kritice Hegelovy filozofie práva – 1843–44; Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844; Svatá rodina – 1844; Německá ideologie – 1845; Teze o Feuerbachovi – 1845; Bída filosofie – 1847; Komunistický manifest – 1848; 18. brumaire Ludvíka Bonaparta – 1852; Základy kritiky politické ekonomie – 1857–1858; Ke kritice politické ekonomie – 1859; Kapitál – 1867–1883; Kritika Gothajského programu – 1875.

Dobrá nálada nás neopouštěla…

* * *
A ještě jednu poznámku, kterou jste asi všichni zaregistrovali. V rodišti Karla Marxe – v Trevíru byla před rokem (4. května 2018) u příležitosti 200. výročí Marxova narození slavnostně odhalena jeho socha v nadživotní velikosti. Tu městu darovala Čínská lidová republika.

Publikováno

Hej Slované a Den genocidy Slovanů

Na loňském Slovanském sněmu v Praze byl slovenskými bratry navržen 22. červen jako významný den a sice „Den genocidy Slovanů“.
Uctít tento významný den právě u památníku, který symbolizuje opravdové a ryzí vlastenectví při ochraně státních hranic a u „české lípy“ chceme i proto, že dnešní den připadá právě na 22. červen, tedy datum, kdy byl před 78 lety v roce 1941 napaden Sovětský svaz. A právě druhá světová válka byla tím největším holokaustem v dějinách lidstva, který byl cíleně veden zejména na vyvražďování Slovanů. Toto systematické a vědomé vyvražďování nesmí být zapomenuto.
Vzpomenutý památný „Den genocidy Slovanů“ uctíme za zvuku slovanské hymny a připevněním československé a Jiřské trikolory na naší lípu.
Ve dnech, kdy se situace z doby před necelými sto lety nebezpečně opakuje jako přes kopírák, kdy hloupě posloucháme bludy o americké armádě jako o naší osvoboditelce od fašismu a kdy německý vliv v Evropě opět sílí, je třeba nemlčet a najít odvahu se přihlásit k našim slovanským kořenům.

Den genocidy Slovanů

Slovanská hymna „Hej, Slované!“ je píseň věnovaná všem Slovanům.
První verze vznikla v roce 1834. Melodie je odvozena od Mazurku Dąbrowskiego, který byl až do roku 1926 polskou hymnou. Píseň sloužila jako hymna všeslovanského hnutí, i jako státní hymna Slovenského státu a později i Jugoslávie.
Napsal ji slovenský kněz, básník a historik Samuel Tomášik během své návštěvy Prahy v roce 1834, kdy byl velmi pobouřen tím, že němčina je v ulicích Prahy slyšet mnohem více než čeština.
Tento vlastenec si zapsal tehdy do svého deníku: „… Pokud se matička Praha, perla západního slovanského světa, začíná ztrácet v německém moři, co asi čeká Slovensko, mou drahou vlast, pro kterou je Praha zdrojem duchovní kultury? Zatížen touto myšlenkou, vzpomněl jsem si na starou polskou píseň. Tato známá melodie vyvolala v mém srdci vzdorné „Hej, Slovaci, ešte naša slovenska reč žije“… Běžel jsem do svého pokoje, zapálil svíci a tužkou napsal do svého deníku tři verše. Píseň byla hotova v okamžiku.“

Tak měli v tom „lepším“ případě skončit všichni Slované podle nadlidí Reinharda Heydricha a jemu podobných.

Slovanská hymna prožila různé osudy. Například za první světové války mnoho vojáků Rakouska-Uherska přebíhalo na ruskou stranu „jen“ proto, že odmítali bojovat proti svým bratrům Slovanům…
Nejsme ani xenofobní nacionalisté, ani šovinisté. Ale historie nás v minulosti už nejednou přesvědčila, jak moc leží celosvětové buržoazii Slované v žaludku.
A je stále více zřejmé, že jde o to, jak slovanský – především ruský národ pokořit a zlikvidovat na způsob amerických Indiánů a ala Hitler a jeho území a nerostné zdroje ovládnout.
V současné vyhrocené světové situaci jde opět o osud Slovanů. A opět za použití Evropy, tentokrát ovšem nejen fašizované, ale i islamizované…
Znovu jde doslova o osud světa, proto říkám: „Zahynou-li Slované, svět zahyne s nimi!“
Milan Havlíček

Minutou ticha, zavěšením trikolór, zapálením svíčky obětem nejstrašnější války a připomenutím Slovanské hymna „Hej Slované!“ jsme uctili hrdiny Velké vlastenecké války v Den genocidy Slovanů.

Hej, Slované!
Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky.
Hrom a peklo, marné vaše,
proti nám jsou vzteky.

Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný.
Nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný.

I nechať je tolik lidí,
kolik čertů v světě.
Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete.

I nechať se též nad námi,
hrozná bouře vznese.
Skála puká, dub se láme.
Země ať se třese!

My stojíme stále pevně,
jako stěny hradné.
Černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně.

Publikováno

22. červen – Den genocidy Slovanů

V sobotu 22. června 2019 se u památníku ochránců státních hranic vybudovaného Klubem českého pohraničí za přispění dalších vlastenců a u zasazené v loňském roce české lípy u příležitosti stého výročí založení republiky, konalo setkání u příležitosti Dne genocidy Slovanů. Z vystoupení hlavního řečníka Josefa Skály vybíráme:

Dr. Josef Skála při vystoupení ke Dni genocidy Slovanů

Vážení přátelé, již v základním genetickém vybavení Slovanů jsou pevně zakotveny takové charakterové rysy, jako jsou čest, svědomí, spravedlnost… Podobné hodnoty nemohou globalisté potřebovat. Jsou vážným ohrožením plánů na ustanovení Nového světového řádu. Globalizovaný svět systematicky pracuje na likvidaci Slovanů. Slovanské národy jsou již poslední, jediné, které mohou zabránit v uskutečnění plánu totálního zotročení všech lidí na planetě.

Pokaždé, když se Rusové podívají do Stalingradu, tak musí vidět, že to bylo místo, kde došlo k rozhodujícímu obratu celé druhé světové války, ale především to bylo místo, kde byl ukončen plán na vyhlazení slovanské rasy z povrchu planety. Neustále se hovoří o židovském holokaustu, ale že Německo v Rusku provádělo holokaust mnohem větší, holokaust slovanské rasy, o tom se mlčí. A to je chyba.

Po předpokládaném vítězném skončení války plánoval Berlín velkolepý plán „GENERALPLAN OST“ na etnické vyčištění evropské části Ruska od slovanské rasy a vysídlení slovanských národů z Evropy za Ural, kde měli Slované jako otroci až do vymření pracovat v dolech, ze kterých by Říše zdrojově zajišťovala budování projektu „Germania“.

Evropská část Ruska měla být zcela zbavena původního obyvatelstva, RUSOVÉ MĚLI SKONČIT V PLYNOVÝCH KOMORÁCH STEJNĚ JAKO ŽIDÉ a pozemky měly být rozdány za odměnu německým vojákům a dosídlencům z Říše. Projekt Generalplan Ost měl být „mistrovským“ dílem realizačního týmu Reinharda Heydricha. Na jeho konečnou realizaci nedošlo jen díky obrovské oběti ruských obránců Stalingradu. Jenže už během německého tažení byly jednotlivé prvky Generalplan Ost realizovány na úrovní vyčišťování území od ruského obyvatelstva, na což dohlížel osobně právě Heydrich.

Účastníci Dne genocidy Slovanů na Cínovci u lípy a Památníku ochránců československých státních hranic.

Etnické vyhlazování prováděly jednotky SS, které šly těsně za wehrmachtem ve druhém sledu a frontovou linií. Jenže ani wehrmacht nebyl bez viny, protože celé vesnice byly vypalovány a srovnávány se zemí, protože wehrmacht nechtěl za svými zády centra odporu.

Obsazované Rusko bylo pro německou armádu tak rozlehlé, že armáda neměla dostatek mužů, aby mohla za sebou nechávat okupační jednotky, které by dobyté vesnice a malá městečka mohly kontrolovat. Wehrmacht proto vesnice kompletně srovnával se zemí. Dobře je to vidět na dobových filmových záběrech wehrmachtu hlavně z roku 1941. Proto bylo zastavení wehrmachtu před Moskvou a posléze u Stalingradu tak důležité. Bez vítězství Rusů u Stalingradu by dnes nebyla ani Česká republika, ani Slovensko, ani Polsko, a hlavně nebyly by naše slovanské národy. A ti, kteří takový osud nám chtěli dopustit, zrádci z Velké Británie, Francie a Itálie, dnes poučují Rusko o „demokracii“.

Znovu se opakují chyby slovanských národů. Znovu se dostávají pod křídla západu, který se pokusí slovanské národy zničit, přeformátovat, tentokrát ne válečně, ale migračně.

Německo opět velí slovanským armádám, znovu se slovanské národy staví proti Rusku, které zachránilo naše národy před genocidou v rámci programu Generalplan Ost. I dnes zažíváme takový projekt – Generalplan Islam. Nasunování muslimských migrantů do Evropy, do společnosti, do školních tříd…

Opět nám Západ diktuje osud a úděl, a co je nejvíce hrozivé, opět v tom údělu není budoucnost pro slovanské národy. Zrádci národa promítají našim dětem propagandistická videa. Největším zabijákem národů je čas. Čas vede k zapomínání, národy zapomínají na procesy a události minulosti, a proto budou nuceny si je zopakovat. Jenže tentokrát už nemusí přijít na pomoc Stalin nebo obránci Stalingradu. Tentokrát slovanské národy mohou zaniknout v tichosti a dokonce – z vlastního rozhodnutí. Stačí se podívat na výsledky voleb.

Pokračovat ve čtení „22. červen – Den genocidy Slovanů“
Publikováno

Zrušení Benešových dekretů je otázkou času!

Po krádeži století čeká občany naší republiky další loupež. Dokonce loupež za bílého dne. Zrušení Benešových dekretů!

Při dlouhodobé kolaboraci politických představitelů, které lze najít ve většině stran a hnutí s napojením na různé neziskovky, ke kterým zřejmě patří i „Milion chvilek“ je dosažení dlouhodobého cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu jen otázkou času. A ten hraje v jeho prospěch.

První vlaštovky se dostavují zatím v podobě tzv. individuálního zneplatnění Benešových dekretů jako tomu je v případě Karla des Fours Walderoda, který válku strávil v uniformě hitlerovského Wehrmachtu. Vzhledem k tomu, že po 77 letech se již nenašli proti němu žádní svědci, vysoudila Johanna Kammerlander nejen první les v obci Žďárek na Liberecku, ale nyní na základě rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2019 i majetek rodu Walderode v hodnotě tří miliard korun, včetně zámku Hrubý Rohozec.

Hlavním semeništěm pro školení a setkávání příznivců prolomení Benešových dekretů české a německé strany se stala Plzeň. Zde v minulosti došlo například k setkání pánů Bernda Posselta, Libora Roučka (ČSSD) a dalších, či ke školení signatářů Milión Chvilek dne 10. září 2016.Bernd PosseltBernd Posselt

Němcům se díky své cílevědomosti a důslednosti daří pronikat i do českých stran, tvrdíc, že chrání naše národní zájmy. Příkladem je Václav Klaus starší, garant zahraniční agendy Trikolóry jeho syna, mající oficiální styky s AfD, která se od výroků své bavorské frakce nikdy nedistancovala. Zdatným sekundantem k naplnění záměru loupeže majetku se stala i veřejnoprávní televize, která své poslání neplní bohužel již mnoho let.

Na závěr apel pro všechny příznivce, nejen spolku Milionu chvilek. Než vyrazíte na další velkolepou show tohoto kolaborantského spolku hlásající ušlechtilé cíle, ke kterým patří odstranění premiéra Babiše pro jeho střet zájmů, spolupráci s StB a další hříchy, zamyslete se, zda nejste pouhou hříčkou k dosažení konečného cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Ztráty majetku, který byl spočítán v sudetském účetním seznamu vytvořeném na základě publikací Habel-Lang-Böhm. Do jeho výčtu patří: 22 842 km2 pozemků, 11 200 průmyslových podniků, dolů, přehrad a elektráren, 3 univerzity včetně části Karlovy univerzity, 4413 dalších škol, 2862 kulturních památek, zámků, kostelů a klášterů, divadel, muzeí a galerií, včetně všech obrazů a exponátů, 185 303 domů na vesnicích, 236 818 domů, bytů a dalších nemovitostí ve městech.

Varováním pro nás všechny by měla být již výše uvedená Johanna Kammerlander, dědička rodu Walderode.

Miroslav Kavij

(Poznámka metéra: Nezapomeňte podepsat petici do poslanecké sněmovny vzor ke stažení – „www.uschovna.cz/zasilka/NSVM8ZA8N4ICXDUN-CZ7“)

Publikováno

Za komunistický charakter KSČM!

Společné prohlášení marxistů-leninovců.

My, komunisté, kteří se hlásí k marxismu-leninismu, bojujeme již od vzniku KSČM o návrat strany ke kořenům marxistického učení, bez něhož žádná komunistická strana nemůže existovat. Usilujeme o návrat k teorii, která poprvé přeměnila socialismus od utopie ve vědu. A přitom se nebojíme o její aktualizaci v souvislosti s novými vědeckými poznatky a historickými zkušenostmi.

Všechny podobné snahy jsou však již od samého počátku účinně systematicky potírány rezolutním odporem vedení strany. Alibismus a oportunismus vedení i pasivita větší části členské základny, nás dovedly k neradostným koncům. Postupnému úpadku strany. Nejprve v ideové rovině a v důsledku toho i v poklesu politické síly a společenského vlivu.

Marný boj, nezájem či přímá ostrakizace některých z nás, vedla i k vyhnání či k odchodu komunistů, jež patřili a patří k těm nejlepším z vlastní strany. Nekomunistická politika KSČM se stala také příčinou odštěpení organizace mladých komunistů.

Toto vše sledujeme i v těchto dnech, které se zdají být předzvěstí hořkého konce!

Vždyť co je to za marxistickou stranu, jejíž vedení nezná pojem sebereflexe a nehodlá uvolnit cestu mladým, perspektivním kádrům ani po devíti prohraných volbách za sebou?! Co je to za komunistickou stranu, která je cizí většině lidí práce – dělnické třídě?! Co je to za marxistickou stranu, která se stala služkou velkokapitálu?! Ku prospěchu koho tu vlastně je?

A tak jsme svědky prohlubujícího se úpadku, jehož výrazem byl poslední X. sjezd a nyní i předcházející celostranická konference. Jakou kvalitou oplývá vedení strany, když nedokáže naplnit ani nejzákladnější úkoly sjezdu a svou neschopností přivede ke krachu jedno z klíčových jednání o budoucnosti strany?!

Předložené materiály nesplňují ani ty nejzákladnější nároky. Zejména dnes předkládaný návrh nového dlouhodobého programu KSČM. Není to vůbec program bojující strany. Není v něm nic, co by mělo být řečeno. Je výsměchem hloubce a důslednosti marxistické analýzy kapitalistické společnosti. Tím méně je navrhovaný materiál syntézou konkrétních zásad, jak z kapitalistického systému dojít k socialismu. Nahromaděná snůška vzájemně si neodpovídajících frází a proklamací či zbytečného popisu skutečnosti, může omámit jen naprosto neznalé nebo beznadějně loajální. Nikoli přemýšlející komunisty.

Na časy se zablýskalo v minulém roce. Mladá generace komunistů, marxistů, se přes odpor centra sama začala organizovat a založila si vlastní platformu RESTART, jež nakonec přerostla v platformu celostranickou a mezigenerační.

Pokolením zkušených marxistů, kteří své teoretické poznání získali v době předcházející a nesou odkaz minulých generací, pomalu dochází čas. Je před námi poslední možnost předat zkušenosti a podpořit nastupující talentované soudruhy. Třicet let ideové prázdnoty nadělalo strašlivé škody. Hnutí je nejednotné a roztříštěné. Historická analýza je nedostatečná, včetně poučení z chyb, jichž jsme se dopustili v minulosti. Základní marxistické postuláty byly překryty prachem zapomnění, zamlženy vědomou manipulací, někdy přímo opuštěny, jindy zkresleny a vydány napospas libovolnému výkladu. V tom spatřujeme základní problém naší strany.

Jsme si také vědomi, že podobný osud postihl i mnohé další sesterské strany Evropy a v důsledku celou evropskou levici. Dnes jsme opět svědky jednoho z projevů pokročilého stádia ideologického rozkladu evropského komunistického hnutí jako celku.

Cesta ven však existuje! Jejím prvním předpokladem je sjednocení těch, kteří se nenechali umlčet a zastrašit. Po třiceti letech tu vidíme poslední šanci na pokus sjednotit mládí a zkušenost, na navázání ztracené tradice pro zachování a obnovení našeho jedinečného dědictví. Stále tu existuje síla schopná záchrany KSČM, o kterou vedení a ekonomicky podmíněná funkcionářská část strany evidentně nemá zájem, nechce a není ani schopna ji řešit.

Marxisticko-leninský odborný klub, vnitrostranická platforma RESTART a řada mladých komunistů dnes spojují své síly k obnově strany – za komunistický charakter KSČM po XI. sjezdu!

Jako první společný krok navrhujeme odmítnout navrhovaný materiál dlouhodobého programu KSČM a předkládáme vám vlastní návrh, jak se pohnout kupředu a přitom se držet zásad, jež z nás činí komunisty.

Celostranické konferenci jsme předložili preambuli zachycující základní postuláty nového, skutečně komunistického programu strany a současně deset základních, programových tezí.

Vyzýváme všechny komunisty, teoreticky vybavené marxisty, aby po prostudování našich návrhů připravili své kritické připomínky. Vzhledem k tomu, že již nemáme důvěru v naše současné vedení a v jeho poctivou snahu vypracovat program hodný komunistů, rozhodli jsme se, že uspořádáme v následujících měsících seriál marxistických kulatých stolů, které si vytknou za úkol připravit pro předsjezdovou diskuzi základní verzi nové komunistické programové vize pro 21. století.

Na vypracování takového programu se však nutně musí podílet rovněž mladí, kterých se budoucnost týká nejvíce.

Vyzýváme proto také všechny mladé komunisty, aby si připravili své zástupce pro jednání marxistických kulatých stolů!

Sledujete naše webové stránky www.rudyprapor.cz; www.platforma-restart.cz a www.nasrestart.cz; www.ksm.cz

Jiří Horák, MLOK

Publikováno

Štětina blábolí o dvou milionech vyhnaných Albánců

Pokud začneme kontrolovat tvrzení pana (ex)europoslance Štětiny k 20. výročí 78denní války NATO proti Jugoslávii (server Sputnik 25. 3. 2019), kde operoval počtem dvou milionů údajně vyhnaných Albánců z Kosova (!), dojdeme k fatálně jiným výsledkům.

Jak se to mělo s celkovým počtem obyvatel tzv. státu Kosovo, jinak provincie Kosovo-Metohija jugoslávské federace a později Srbska?

Podle nijak Srbům nakloněné Wikipedie mělo Kosovo „sporné území, částečně uznaný stát“ (!) k roku 2018, celkem jeden milion devět set tisíc obyvatel. Takže již podle tohoto oficiálně sděleného údaje chybí panu Štětinovi  rovných sto tisíc obyvatel do jím inzerovaných dvou milionů!

A to neuvádíme stav, kdy v tomto čísle jsou započteni nejen Albánci, ale i Srbové, Černohorci a ostatní obyvatelé Kosova. Kosovo je rozlohou nejvíce podobno našemu Jihomoravskému kraji. Takže podle pana Štětiny se zlosynu Miloševičovi prý podařilo „vyhnat“ veškeré obyvatelstvo Kosova a nezůstal by tam ni človíček.

Nechť, pokračujme dále. Podle téže Wikipedie do poloviny roku 1998 si boje na Kosovu vyžádaly 700 mrtvých a asi 265 tisíc vyhnaných, přičemž národnost vyhnaných není uvedena! Zdroj uvádí též rozpory mezi albánskými a srbskými údaji, přičemž opět není jasno, kterou národnost měl kdo na zřeteli! Tak Albánci uvedli 400 tisíc vyhnaných, Srbové 140 tisíc.

Masakr v Račaku, kvůli němuž byla  bezprostředně spuštěna 78 denní válka NATO proti Jugoslávii, postihl podle téhož zdroje 40 až 45 civilistů – opět neuvedena národnost! Následujícího roku 1999 opustilo Kosovo údajně 200 tisíc Albánců.

Takže, když sečteme veškeré prezentované údaje o „vyhnání Albánců“ z Kosova, jedná se o 465 tisíc Albánců, a kdybychom přistoupili na albánské sporné údaje, tak maximálně 665 tisíc „Albánců“ což jsou neověřené údaje prezentované jednou stranou.

A zde si položme otázku. Kdo nejvíce utrpěl boji na Kosovu? 

Albánci nebo Srbové, jimž byly zapalovány domy, bourány pravoslavné kláštery, včetně památek UNESCO,  a dokonce vykopávány hřbitovy? Nechci tvrdit, že násilí nebylo na obou stranách, ovšem vyprovokováno bylo bandami UCK, placenými  a zásobovanými „bůhví odkud“. A myslím, že je dobře známo ODKUD. Vždyť donedávna i USA vedly UCK v registrech teroristických organizacích, nežli po zásazích „osvícených ministrů a ministryň“ nastal opak…

Jak vypadala statistika národů a náboženství před odtržením Kosova (dle publikace Vlády a vládnutí, Praha 2005) ve federální Jugoslávii, tj. v tehdejším svazu Srbska a Černé Hory?

Albánců bylo ve federaci 17 procent, Černohorců 5 procent, Maďarů 3 procenta, Bosňanů 3 procenta, ostatních (Slováci, Bulhaři, Rumuni, Egypťané, Židé, Makedonci, Řekové) 10 procent a Srbů 62 procent.

Nábožensky to ve federaci Srbska a Černé Hory vypadalo následovně. Pravoslavných 62 procent, muslimů 19 procent, katolíků 6 procent, protestantů 1 procento, ostatních (Židé, grekokatolíci, arménská církev, atd.) 10 procent.

A znovu se ptáme: Jak přišel pan europoslanec Štětina k číslu dvou milionů  vyhnaných Albánců z Kosova? Premiér Hacker z mytického seriálu „Ano, pane premiére“, by prohlásil: „Moc pěkný blábol!“ Zde ovšem jde o moc nepěkný blábol…

Navíc obhajovat, tak jako jistý kníže, pseudostát, jenž Srbové nazývají právem „Lažna država Kosovo“ – Lžistát Kosovo, stát narkomafií, veksláků, ozbrojených tlup považovaných za „armádu“, stát rozřezávačů dětí na orgány i dle soudkyně Carly da Ponte, tento sud prachu Balkánu – to vše je dle mne těžké CHUCPE, není-liž pravda?

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno, příbuzný Srbů, který navštívil Srbsko a pohraničí Kosova těsně po 78 denní válce

Publikováno

Pomůže nový program KSČM přežít sté výročí vzniku jako parlamentní strana?

Dlouhých 20 let od převratu těžila KSČM jednak z masivní členské základny (a rodinných příslušníků a přátel), byť členská základna stále víc a víc ztrácela akceschopnost a víc a víc se stávala tapetou na zdi, před kterou se producírovalo vedení strany.

KSČM 20 let těžila ze skeptického potenciálu těch, kteří byli mediálně masírovaní proklamacemi o svobodě, demokracii a blahobytu, ale jejich vědomí bylo zatíženo faktem, že nejsou schopni dát svým dětem to, co sami dostali od svých rodičů a prarodičů. Ti se narodili do vesnických chalup se studnou, petrolejkou a latrínou na dvoře, v lepším případě do pavlačových bytů s kamny a jedním kohoutkem vody na patře, jejich dětství se ztratilo v hospodářské krizi a mládí jim vzala válka. Socialismus si zvolili a ne že ne, aby pracovali a slušně žili. Dnešní střední generace se již narodila do státních bytů první kategorie nebo rodinných domů postavených svépomocí, chodila do nových škol, studovala ještě před převratem, aby pracovala a vydělávala po většinu svého produktivního věku pro světlý kapitalistický zítřek a pak v předdůchodovém věku zjistila, že nevytvořila pro svoje děti tolik, co dokázali její rodiče za tolik dehonestovaného socialismu.

KSČM stačilo před každými volbami vytisknout letáky, nafotit kandidáty, rozeslat volební noviny. Lapsusy pravicových vlád pršely z nebe, protestní hlasy padaly do volebních uren.

Politický program téměř nikoho nezajímal, dokonce ani většinu členské základny ne. KSČM byla programovou stranou z logiky svého názvu, jestli má strana Kladenský program (Kladno – 1992), Program obnovy (Žďár – 1999), Naděje pro Českou republiku (Budějovice – 2004), Jiný svět je možný (Hradec – 2008), Socialismus pro 21. století (Hradec – 2008 a Liberec – 2012), bylo zcela irelevantní.

Volební programy stále víc a víc připomínaly dávkomat. Nahromaděných slibů spousta, analýza vedoucí k pochopení podstaty problémů povrchní nebo žádná, tudíž i realizovatelnost slibů nepravděpodobná.

Programové ukotvení z názvu strany mělo podivuhodné kotrmelce v obsahu – socialistická tržní ekonomika, tržní ekonomika, podpora poctivého sociálně citlivého podnikatelského úsilí, až po vlastnickou pluralitu – samé pro pravici libé názvy, protože ďábel nikdy neříká své pravé jméno – totiž kapitalismus. To jedna hlava nebere – dichotomický kapitalismus? Ten zlý liberální a ten hodný pro KSČM?

Pak se něco stalo. Svět se změnil.

KSČM byla tak zahleděna do všech těch programů, že nějak uteklo pozornosti, jak pravice kolem roku 2010 prokázala obdivuhodnou schopnost recyklace. Z odpadlíků po Topolánkově a Nečasově vládě se zformovala nová hmota – ANO, SPD, Piráti. Pravicová podstata spočívající v udržování kapitalismu v chátrání a podpora korporací se schovala za líbivá hesla o referendu, o růstu důchodů a platů a o všeobjímající digitalizaci přinášející spásu. Česká ekonomika, byť v koloniálním postavení vůči jádru evropské unie, těžila z výhody spočívající v nulové vzdálenosti od jádra. Teorie Trickle down se naplnila, z přetékajícího poháru patriciů něco spadlo i plebsu.

KSČM promarnila liberecký sjezd. Stranické vedení ukolébal volební výsledek v roce 2013, aby se po debaklu v krajských volbách v roce 2016 posadilo na zadek. Následovali další čtyři volební porážky v řadě, až po historicky nejhorší volební výsledek letos v květnu. Vedení ale pořád sedí na zemi.

Za této situace připravený Program, který by měl vrátit stranu k růstu, tak jak je sestaven a stylizován, připomíná neprosperující podnik, který se snaží vrátit na výsluní zákaznické přízně nikoliv změnou výrobku, ale nátěrem fasády.

Když ten Program, dejž to pánbůh, bude číst člověk, co každé ráno si musí natáhnout kalhoty a jít do práce, najde se v něm? Uvědomí si sebe sama?

Když ten Program bude číst ten, co chce být v aktivní politice (tj. působit vně strany), pomůže mu program v pochopení podstaty dnešních problému? Dává mu metodu k řešení problémů?

Neškodí připomenout křivku poklesu voličů.

Rok 1992 – počet voličů 909 490

Rok 2006 (nástup V. Filipa do čela strany) – 685 328

Rok 2017 – počet voličů 393 100

Rok 2019 – počet voličů 164 624

Kam se ztratili voliči KSČM? Část nepochybně rezignovala a zůstala doma, dělnický (továrenský) proletariát (dobře odbory zajištěný) volil ano-pravici a prekariát a ostatní, kterým nevoní liberální eurohujerský kapitalismus, volí Piráty a SPD. Na KSČM tak zbyli členové, jejich rodinní příslušníci a skalní fanoušci.

Veřejnost vnímá KSČM jako instituci pro zajištění buržoazního života svých funkcionářů. Dobře zapouzdření do parlamentních kuloárů, obhajují svá křesla u oligarchy řečmi o plnění programových priorit.

Co na tomto stavu předložený Program mění? Vůbec nic, je ve své podstatě stejný jako ty předchozí, bez emocí, bez vizionářského odhodlání měnit a změnit svět, napsaný jazykem, který u mladé a střední generace spouští obranný imunitní systém, vyšlechtěný 30 let trvající každodenní propagandou světlých kapitalistických zítřků – jakmile jejich uši slyší fráze dělnická třída, vykořisťování člověka člověkem, společenské vlastnictví výrobních prostředků, jejich mozek vypíná.

Pokud bude Program přijat, jakkoliv opravený o gramatické chyby a stylistické nesrovnalosti, čeká ho osud Kladenského programu a následných a KSČM čeká The road to perdition, nepřežije sté výročí svého založení jako parlamentní strana.

Když něčeho chci dosáhnout, musím nejdřív definovat cíl, analyzovat skutečnou podstatu problému, definovat strukturu věcnou a časovou, vysvětlit pojmy. Teprve pak můžu tvořit věty.

Ad 1) Cíl aneb ideové ukotvení.

I když je komunistická strana ideově ukotvena svým názvem, potřebuje ústřední heslo a svůj Manifest pro 21 století. Není lepší zdůvodnění pro ideovou deklaraci, než Engelsova slova z předmluvy k anglickému vydání Komunistického manifestu z roku 1983 (cituji):

Když byl napsán, nemohli jsme jej ovšem nazvat socialistickým manifestem. Roku 1847 byli socialisty nazýváni jednak přívrženci různých utopických systémů: owenovci v Anglii, fourierovci ve Francii, z nichž se dnes staly pouhé sekty, které pomalu odumírají; jednak nejrozmanitější sociální šarlatáni, kteří slibovali, že všelijakým záplatováním odstraní všechny společenské zlořády, aniž nějak ohrozí kapitál a zisky; v obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí a hledající podporu spíše u „vzdělaných“ tříd. Kdykoli se některá část dělnické třídy přesvědčila o nedostatečnosti pouhých politických převratů a prohlásila, že je nutná úplná přeměna společnosti, tato část se tehdy nazývala komunistická. Byl to ještě jakýsi surový, nepropracovaný, čistě instinktivní komunismus; přesto postihoval stěžejní cíl.

Ad 2) Analýza

V ČSSR se budovalo, postavilo a vyrobilo moře bytů a rodinných domů, škol, školek, nemocnic, silnic, dálnic, železnic, mostů, kanalizací, přehrad, rybníků, přenosových vedení elektřiny, plynovodů, které doposud stojí. Dnes žijí Češi a Slováci na stále rostoucí dluh, protože vše je již rozkradeno, protože (zatím) nadnárodní kapitál nechce, aby Češi a Slováci spláceli dluhy! I ty evropské dotace jsou skrytou formou dluhu, protože až skončí, nebudou rezervy na obnovu toho, co bylo za dotace postaveno. Jede se NADORAZ, jede se BEZ REZERV! Potravinová soběstačnost je tatam, že hlavně že banány jsou levnější než brambory.

Generace mileniálů (Mileniálové – označení generace lidí, kteří dosáhli dospělosti na přelomu 21. století, pozn. metéra) je ztracená generace. Pokud nemají to štěstí, že zdědí družstevní byt nebo rodinný domek po rodičích, budou celý život ne žít ale dřít z ruky do huby a platit tržní nájemné.

Dnešní sociální status reprezentovaný plným nákupním vozíkem tlačeným ze supermarketu, tu nebude navěky. Rozevírající se nůžky mezi bohatými a všemi ostatními, od sociálně vyděděných až po střední třídu, se globálně rozpínají, trvalá renta se stává pro Kapitál důležitější než zisk, ty občane zaplať zdravotní, sociálku, pojistky, hypotéku, leasing, poplatky bance, zaplať za bio, pokud nechceš jíst potravinové prefabrikáty, za nadstandard zdravotní péče, mýtné za PPP postavenou dálnici, za fotbalový přenos z bundesligy, a navrch zaplať DPH, což je ďábelsky rovnostářská daň. A až zaplatíš televizní poplatek, dozvíš se z obrazovky ČT, že do důchodu si máš našetřit dva miliony, jinak budeš chudák. Ale nic si z toho nedělej, že na to nevyděláš, hlavní je být cool, být proevropský. Ale dost vyprávění, je čas na zážitky.

Dějiny kapitalismu jsou dějinami mocností, které se vždy servaly o nové možnosti zisků. Rusko je nejbohatším státem na zemi – nikdo nemá tolik vody, půdy a nerostných surovin per capita jako Rusko. A Putin se dělit nechce, domácí oligarcha má přednost před nadnárodní korporací. Pro ovládnutí těchto zdrojů je americký deep state ochotný válčit do posledního Evropana.

Ad 3) Věcná a časová struktura a výklad pojmů

KSČM potřebuje program všedního dne, který se ale nesmí rozpliznout do několika desítek hesel, nota bene do mišmašů proklamací a slibů, bez znalosti podstaty problému.

Pár příkladů.

Ochrana přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou.

Bezva, ale co takhle domácí ruce. Znamená to, že nevadí, když lithium bude těžit např. Babišova firma?

Udržení kvalitní a dostupné zdravotní péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů.

Fajn, akorát že ta spoluúčast se neustále zvedá, jenom není vidět. Prostě platby zdravotních pojišťoven nemocnicím, stačí jakžtakž na platy, léčiva a materiál, energie a služby. Opravdu žádná fakultní a krajská nemocnice z těchto plateb v dlouhodobém horizontu nevytváří zdroje na obnovu staveb a technologií postavených většinou před rokem 1989, nebo pořízených nedávno z evropských dotací. Až se začne drolit v těchto stavbách malta, až ty magnetické rezonance zreznou a budou potřeba nové, buď stát a kraje vyšpulí miliardy dotací, které pak budou chybět někde jinde (lepší varianta), nebo apologeti dobývaní renty řeknou – vidíte, my jsme to říkali, stát neumí hospodařit, dejte to nám, privatizace je spása. Rád bych se zeptal toho, kdo to napsal – jak navrhuješ řešit vnitřní zadlužení v miliardách investic, zapsaných na podrozvahových účtech nemocnic?

Bezpečnost České republiky a jejich občanů.

Bomba. Pro zajištění bezpečnosti zakoupíme nové Casy, Pandury, americké vrtulníky, pronajmeme další Gripeny a najmeme další žoldáky, hlavní je utratit 2% HDP. NE? Tak jaký je návod na zajištění bezpečnosti státu? Jak vysvětlí traktorista Franta Vopička komunistický recept na bezpečnost státu kamarádům v hospodě?

Zabránění dalšímu nárůstu ceny bydlení a podpora výstavby obecních bytů.

Uvědomuje si ten, co to do programu napsal, že cílem každého developera nebo stavitele bytů je vyrobit trabant a pak ho prodat jako mercedes? Kolik lidí v tomto sále dokáže sousedovi vysvětit co je to dobrý byt a v čem spočívá dlouhodobý výhled (na 100 let) výstavby, vlastnictví a provozování obecního nebo státního bytového fondu? A jen tak na okraj, podporu výstavby obecních bytů má KSČM v programu od roku 2004 a to heslo od parlamentních voleb 2017. A ceny bytů dál utěšeně rostou. Ptáte se, jak to chápe mileniál, co si nemůže dovolit opustit mama hotel – jako slibotechnu.

Pokud chce KSČM přežít:

* Musí mít Program srozumitelný v každé své části, je nutné oddělit ideový manifest, společensko-ekonomickou analýzu a hesla a volební proklamace. A každičké slovo, každý slib musí mít jednoznačné vysvětlení, ze kterého nelze uhnout a to vysvětlení musí pochopit i kuchařka v závodní kuchyni.

* Jestliže komunisté chtějí změnit svět, musí změnit svoji rétoriku.

* Program a každá jeho část musí mít své autory a osoby odpovědné za zadání i konečnou redakci. Programy nemůžou mít předkladatele.

* Nikde v programu KSČM nesmí popřít svoje ideové ukotvení, nesmí být další variantou socialistů. Babišova vláda s tolerancí komunistů je definitivně onálepkována jako levicová, ačkoliv jediná levicovost je, že Babiš s Hamáčkem mají palce pravé nohy na levé straně.

* KSČM nemůže příštipkařit vedle boháče, který káže hlasitě o obecném blahu a potichu čerpá z fondů všeho druhu. Socdem budiž varovným příkladem – zatímco Maláčová se pokouší válčit s Babišem sobotkovským stylem, Petříček vraždí vlastní stranu v přímém přenosu.

* Strana netvoří Program pro sebe, ani pro ty, co politiku považují za jednosměrný výtah do vyšších pater, ba dokonce ani pro členskou základnu. Píše ho pro dav nevěřících Tomášů.

Bude Program zázrakem zmrtvýchvstání, Tomášové prohlédnou a uvěří? A proč by měli?

Přitáhne Program nové a mladé fanoušky, kteří rádi a ochotně začnou chodit na členské schůze? Asi ne, to co řeší komunisté na schůzích, řeší mladí na skypu, facebooku a youtube.

Veřejnost zázračně procitne, důchodci, kteří dnes volí ANO, se vrátí opět ke KSČM? A proč, kovář je vždy víc než kovaříček.

Osud KSČM je dnes v rukou funkcionářů na úrovni okresů! Oni rozhodují. Pokud rozhodnou špatně, svět se nezastaví. Jenom KSČM u toho nebude.

Ing. Pavel Posolda, delegát celostranické červnové konference

Publikováno

Změnit myšlení, styl práce i vedení

Dnešní Programová celostranická konference je naplněním usnesení X. sjezdu KSČM z loňského roku, který se konal v důsledku propadu strany v parlamentních volbách.

Krátce k plnění usnesení posledního sjezdu.

Letošní dubnová celostranická konference k řešení vnitrostranických otázek včetně ekonomiky strany byla mnohými delegáty hodnocena jen coby ztraceným časem, bez jakéhokoliv posunu v řešení těchto otázek, kdy její delegáti projednání ekonomických otázek smetly z programu této konference.

Další bod usnesení X. sjezdu v termínu do srpna 2018 – zpracovat krátkodobý politický program KSČM byl naplněn o mnoho měsíců později. Dost možná jen na základě upozornění okresních výborů, že tento bod nebyl ani na konci loňského roku naplněn.

Od X. sjezdu KSČM nás dělí téměř 14 měsíců, máme za sebou další volby.

Senát Parlamentu České republiky na základě výsledku těchto voleb je poprvé bez našeho zástupce. Neúspěchem pro nás skončily komunální volby v podobě značné ztráty našich zastupitelů na radnicích. Poprvé bez nás zůstalo také zastupitelstvo hlavního města Prahy.

Nedávné volby do Evropského parlamentu s volebním ziskem 6,94 % hlasů, znamenaly nejhorší výsledek v téměř stoleté historii našeho komunistického hnutí.

Dlouhodobé propady ve všech typech voleb se odráží v dalších oblastech života strany.

Finanční propad je důsledkem přechodu na úsporný – nouzový režim v činnosti okresních výborů i přibývajícího počtu těch okresů, které nemají dostatek finančních prostředků k zabezpečení své činnosti. Většina předsedů okresních výborů musela přejít na dohody o provedení práce a získávání mladých předsedů do funkcí se tak nadále vzdaluje. Ještě hrozivější zůstává představa, že při současných finančních ukazatelích zůstaneme během následujících pěti let jako strana bez koruny.

Je ale politická vůle k vypracování ekonomického a personálního auditu KSČM za poslední roky zpětně?

Strana se dále potácí v prohlubujících se problémech spojené s neutěšenou, stárnoucí a ubývající členskou základnou. Mediálně se prezentujeme jako strana s největší členskou základnou. Nejedná se ale je o „piár“, který s realitou nemá nic moc společného? Soudě alespoň z několika údajů:

Věkový průměr členské základny je 73,51 let. Pouze 12,27 % z celkového počtu ČZ je tvořeno členy do 60 let. U věkové kategorie do 30 let registrujeme 250 členů – tj. 0,72 % ČZ. Podobně vypadá obraz v přijímání nových členů. Zatímco v roce 2012 to bylo 838, v roce 2018 do strany vstoupilo jen 276 členů, což je procentuálně s rokem 2012 necelých 33 %.

Smířili jsme se s absencí stranického vzdělávání. Pro uskutečňování pragmatické politiky prý není významné. Jedinou formou stranického vzdělávání tak zůstává Sobotní Univerzita Jany Švermy, která ale nejen z výše uvedených důvodů zápasí s nedostatkem zájemců.

Další formu stranického vzdělávání, v podobě PTPK, které jsou pořádány již více, než dvacet let nelibě neseme. Dokladem je zrušení poslední dubnové konference pár dní před jejím konáním. Oficiálně z technických důvodů, neoficiálně jako obava z reakcí antikomunistů typů Štětiny, mající možný dopad na výsledek evropských voleb.

Skutečných problémů, které zasluhují zásadní řešení je více.

Délka diskusních příspěvků dnešní celostranické konference je ale časově omezena. Nechci být ve svém vystoupení přerušen, jak tomu bylo v případě diskusního příspěvku Martina Říhy na dubnové konferenci a tak tedy přejdu k závěru.

Okresní výbor KSČM Klatovy sdílí názor, že východiskem z prohlubujícího se zakonzervovaného stavu ve straně je volba nového – nikoliv staronového (!) – vedení strany. Takového, které dokáže stranu na základě skutečného marxisticko-leninského programu stranu ideově a akčně sjednotit a vyvést z krize.

Předkládám za náš okres požadavek na vytvoření návrhu nového politického programu KSČM vycházejícího ze zásad učení marxismu-leninismu, který bude předložen k vnitrostranické diskusi na jednání výročních členských schůzí, okresních a krajských konferencí a předložen ke schválení XI. sjezdu KSČM.

Miroslav Kavij, delegát Klatovy

Publikováno

SCHODY SE ZAMETAJÍ ODSHORA

Situace strany je víc, než vážná, jen my ji zatvrzele odmítáme vzít na vědomí (tedy – někteří z nás!).

Nejsem takový optimista, abych říkal, že je za pět minut dvanáct. Není! To už je dávno, co tomu tak bylo. Řekl bych, že na IX. sjezdu, tam byl ještě čas ke změně a k rozjetí záchranných prací. Vzpomeňte na tu kocovinu z výsledku posledních parlamentních voleb; byl to už několikátý volební debakl v řadě; nejhorší volební výsledek od roku 1921, připomínali mnozí – A NIC!

Od té doby ale přibyly do černé kroniky našeho vývoje další zápisy:

– nepřipravená Celostátní konference k vnitrostranickým otázkám (a jsem dalek vinit z toho prvořadě Petra Šimůnka);

– a nyní výsledek eurovoleb, v nichž jsme podkročili to nejhorší číslo z parlamentních voleb (a jsem zase dalek toho činit prvořadě vinnou Kateřinu Konečnou, bez jejíhož nasazení a úporné snahy „tam zůstat“, bychom skončili někde u pěti procent).

Nedávný Výkonný výbor ÚV, za účasti předsedů KV a šéfů dvou nevelkých stran, došel k závěru, že volby nedopadly zas tak špatně, že jsme dosáhli maxima možného – což je nesmysl! – a Kateřina Konečná převzala odpovědnost za výsledek a nabídla svou stranickou funkci – což je správné, normální a čestné!

Skromnost člověka zdobí, to určitě, ale být spokojen s tak mizernými a stále se horšícími výsledky, to už svědčí spíše o určité poruše!

Prof. Keller v jednom z nedávných komentářů zmínil to, co marně říkáme už dlouho: „Ani u jedné z levicových stran nevedl zatím volební debakl k náznaku nějaké hlubší reflexe.“

A prof. Krejčí v povolební analýze nazvané příznačně „Smrt české levice“, si klade otázku, zda KSČM přežije své 100. výročí a odpovídá, že při zachování současných tendencí patrně nikoli. Připomíná, že po celé období od nástupu Vojtěcha Filipa do čela v roce 2005 strana ztrácí ve všech typech voleb – komunálních, krajských, parlamentních i unijních – s výjimkou mimořádných parlamentních v roce 2013 (ale to byl jiný příběh a naprosto specifický případ). „Z revolucionářů se stali příštipkáři obhajující svá křesla v domě oligarchy řečmi o možnosti upravit rozpočet,“ píše politolog. „Levice se stala etablovanou, tuctovou, nudnou… Uvězněná v parlamentních kuloárech čeká na zázrak, který nepřijde.“„Jak si vysvětlit, že po tolika porážkách vedení KSČM a ČSSD nedokážou samy odstoupit, aby otevřely prostor pro naději… a že stranický aktiv neumí tato vedení odvolat a nahradit?!“

Je to opravdu K ZAMYŠLENÍ! Myslím, že tento klidný, nezaujatý, vyargumentovaný a jasný článek váženého politologa by se MOHL a MĚL stát podkladem k odstartování věcné diskuse o tom, zda stranu ještě lze zachránit – a jak a s kým!Tak už to chodí, I SCHODY SE ZAMETAJÍ ODSHORA! Užil bych prostě heslo z našich plakátů: „NENECHME TO TAK!“

*  *  *

A teď několik poznámek k otázkám PROGRAMU.

Koluje kolem toho tolik popsaných stran, až v tom člověk ztrácí orientaci – a to se v tom pohybuje celou dobu.

Ten předložený NÁVRH (upřímně řečeno) není dobrý; je to jakýsi MIX programu volebního a politického; je svým způsobem výsledkem střetu dvou přístupů, dvou koncepcí = Dolejšovy snahy o aktualizaci Kladenského programu (psaného v období popřevratové hysterie, kdy byla strana v panice a nevěděla čeho se ještě zříct), překonaného do značné míry v obsahu i čase a snahy Grospiče a mnoha dalších vypracovat nový program, komunistický svým obsahem a na úrovni současného poznání.

Projevilo se rovněž to, že byl připravován opačně, že byl zařazen tzv. zpětný chod. Nejdříve byl vyzván nejširší aktiv, aby dal náměty, názory, připomínky, ty se vršily, často byly protichůdné a nakonec se už v tom nikdo (ani čert) pořádně nevyznal.

Důvod byl zřejmý! Na samém začátku chybělo JASNÉ ZADÁNÍ, jasně formulovaná představa = VIZE! A to zadání, ten srozumitelný počáteční IMPULS je na předsedovi a následně na výkonném orgánu. NE, že by se na to od počátku neupozorňovalo.

Lidová tvořivost, jako pracovní metoda při tvorbě zásadního programového dokumentu, opravdu není dobrá cesta, která vede k cíli!

*  *  *

A tak, když jsem se v té záplavě stránek, materiálů a variant začal ztrácet, položil jsem si otázku – pokládám ji i Vám – PROGRAM je důležitý, ale je to skutečně to nejdůležitější, co musí dnes strana vyřešit? Může právě on zabránit pokračování volného pádu strany? Je to to, co od nás veřejnost čeká, můžeme ji tím výrazně oslovit a obnovit její důvěru v nás? A je strana vůbec schopna – ve stavu, v němž se nachází – vypracovat kvalitní program, který přežije desetiletí? Neměli bychom nejprve vyřešit něco jiného, nadechnout se a pak přijít s jasným, přitažlivým a skutečně komunistickým programem?

Přikláněl bych se právě k takovému postupu a Vy ho, prosím, zvažte!

Karel Klimša

Publikováno

Občanům, těm je tu hej

Nebo spíše Pražákům, těm je tu hej, jak napsal dobový císař českého hardrocku František Čech, který se proslavil později i jako poslanec za ČSSD. Díky skrytě pořízené nahrávce z roku 1997, na které poukázal na nekalé praktiky při prodeji pražských vodáren, na tehdejší poměry v parlamentu, ODS a ve společnosti.

Mirek Kavij, autor mnoha trefných článků na našem webu

Nefalšovaná výpověď pro skupinu vyvolených o krásné a beztrestné době rozkrádání majetku z 90. let. Pro tuneláře, podvodníky a kšeftaře nejúspěšnější období restaurace kapitalismu našeho státu.

Dnes, občané republiky, která se stala kolonií Západu, zažívají „kulturní boom“ ve formě demonstrací – kdykoliv, pro cokoliv. Samozřejmě v duchu demokratických hodnot a občanské společnosti!

Současným hitem, spojovatelem a jmenovatelem demonstrací v choreografii spolku Milion chvilek je jméno Babiš – agent Státní bezpečnosti a rozkradač evropských dotací.

Oprávněné tak vyvstává nejedna otázka. Stane se Česká republika pokračováním událostí – majdanů Ukrajiny a Slovenska? Z Ukrajiny se pět let po Majdanu stal nefunkční, vylidněný, rozpadající se stát, nadále ale sloužící k eskalaci válečných vztahů mezi Ruskem a Západem, ospravedlňující k dalšímu navyšování vojenské techniky a vojáků podél ruských hranic k rozpoutání válečného konfliktu na jeho území.

Výsledek Majdanu u našich východních sousedů v podobě odstranění premiéra Fica se dostavil dříve, než počítal scénář. Co na tom, že zápletka ohledně vraždy novináře Kuciaka nemá ani po patnácti měsících pokračování.

Může se ale Babiš zavděčit všem? Na straně jedné premiér začíná naplňovat písemné sliby týkající se nákupů pro modernizaci vojenské techniky podle zadání USA. Aniž by někomu vadilo, že peníze daňových poplatníků v řádech desítek miliard korun budou chybět v rozpočtu našeho státu k financování potřeb občanů! Na druhou stranu si Babiš dovolí z naší nejstarší dálnice „vyhnat“ vojenskou šrotovou techniku našich novodobých osvoboditelů, demonstrující svou sílu při průjezdu naším územím.

Ve hře proti Babišovi (potažmo Zemanovi) za situace, kdy je Česká republika řízena zvenčí, je mnoho neznámých. Kdo a v jaké výši financuje přípravy na Majdan. Jaké jsou důvody k odstranění současné vlády. Jsou jimi obchodní válka v podobě Huawei mezi Čínou a USA, megaobří zakázka v dostavbě jaderné elektrárny Temelín, nebo koordinovaný postoj České republiky v rámci Visegrádské čtyřky k otázce migrace?

Dost možná, že ve hře je daleko více.

Miroslav Kavij

Publikováno

Otevřený dopis Filipovi

Vážený soudruhu předsedo, příjemnou neděli Vám ode mne!

Ačkoli si nejsem ani zdaleka jist, že se vyjádříte k mým následujícím slovům, přesto mě potěší aspoň jedna jediná skutečnost ─ budete nucen se poradit se svým vlastním svědomím, protože za nastalý stav věcí v KSČM nesete nemalý kus zodpovědnosti Vy sám a nikdo jiný, soudruhu doktore Filipe. Jsem sice jen prostý člen strany českých komunistů, avšak na rozdíl od mlčící drtivé většiny členů KSČM já mlčet opravdu nehodlám! A to zejména ve vztahu k Našemu Restartu pod vedením s. Josefa Skály, ke kterému já osobně se hrdě hlásím.

Soudruhu předsedo Filipe, jste naším celostátním předsedou ve funkci od 1. října 2005, tedy skoro 14 let. Tedy dost dlouho, abyste mohl bilancovat. Když krátce po našem vstupu do EU 1. května 2004 proběhly první naše eurovolby, byl předsedou stále ještě Dr. Miroslav Grebeníček. V tom roce 2004, tedy za M. Grebeníčka, jsme jako strana byli druzí s 20.26 % hlasů a 6 mandáty. To byl až neuvěřitelně skvělý výsledek!

Roku 2009, tedy již za Vašeho předsednictví, jsme skončili již výrazně hůře, třetí (14.18 % hlasů a 4 mandáty). V roce 2014 jsme skončili čtvrtí (10.98 % a 3 mandáty). A před týdnem dokonce až sedmí (s 6.94 % a jedinou poslankyní). Trend vytrvalého volebního propadu KSČM pod Vaším vedením, soudruhu předsedo, je naprosto zřetelný, prostě bez diskuse!

A když se podívám na naše národní volby, tedy parlamentní a komunální, je to zcela obdobná situace. V posledních volbách do PČR v říjnu 2017 jsme jako strana oproti předchozím volbám ztratili přes polovinu poslaneckých křesel, tedy pod Vaším vedením, když jsme obdrželi ubohých 15 míst z 200 možných. Oproti 33 z 200 ve volbách před tím.

Čili, vážený soudruhu Filipe, za Vašeho předsednictví jen samý volební propad. Avšak opatření veškerá žádná! Jakákoli sebereflexe veškerá žádná! Podle Vašeho vyjádření i europoslankyně Konečné vše je jen otázkou spojenou s rozhodnutím voličů! Jakoby každá mince neměla dvě strany!

Strana je ve finančním propadu asi 40 miliónů Kč, ale okr. předsedové jsou nadále placeni na dluh, to abyste jako předseda neztratil podporu i na úrovni okresů. To je naprostá tragédie, když si sjednáváte loajalitu skrze dluhový marketing! Je to opravdu otřesné, když ekonomismus v ÚV naprosto překrývá ideologickou práci!

Přitom již to vypadalo, že v naší straně začíná svítat na lepší časy, když bylo na IX. sjezdu schváleno ustavení ideologického oddělení a zvolen jako tajemník ÚV Dr. Josef Skála, coby výtečný ideolog, rétor a doslova chodící encyklopedie. A protože neměl konkurenta, soudruhu předsedo, vedení strany to vadilo. S výsledkem nám všem známým. Proto Dr. Skála musel odejít dříve, než vůbec mohl začít s revitalizací strany. J. Skála nestačil ani převzít agendu, aby byl sfouknut jako svíčka ve větru.

PŘITOM PRÁVĚ IDEOVÁ PRÁCE JE ZÁSADNÍ PÁTEŘÍ STRANY! Dnes tato absence ideovosti je cítit ve straně na každém kroku. Sama europoslankyně Konečná není schopna formulovat kloudnou odpověď na prostou otázku ─ co je to ta ideologie KSČM? Její výstupy v TV jsou naprosto amorfní, bezideové, jalové a doslova nicneříkající! V pořadu České televize Hydepark 6. listopadu 2013 ing. K. Konečná veřejně prohlásila, že podle ní „není zcela pravdivé tvrzení, že je Česko obklopeno kapitalistickými státy“. Konstatovala také, že „projekt Evropské unie je de facto projektem socialistickým“. A pak všemu doslova nasadila korunu v dubnu tohoto roku, kdy prohlásila, že „musíme vést třídní boj a zničit kapitalismus“.

A aby toho nebylo málo, soudružka inženýrka europoslankyně Konečná za svůj politický vzor považuje bývalou britskou konzervativní premiérku Margaret Thatcherovou!? Tohle všechno, soudruhu předsedo Filipe, je výsledek „ideologické práce“ v KSČM pod Vaším řízením. Pokud byste snad pochyboval o výše uvedených slovech, nalistujte si ve wikipedii stránku s údaji Vaší soudružky europoslankyně.

Proto, nejen však proto, jsem aktivní spojenec Našeho Restartu Josefa Skály, protože nejen cítím, ale naprosto bezpečně vím, že cesta směrem k obnově KSČM nastoupená v r. 2018 právě díky Josefu Skálovi a spol. ─ JE JEDNOZNAČNĚ SPRÁVNÁ A JEDINĚ MOŽNÁ. Nepodaří-li se totiž tato obnova, pak je mi jasné, že 100. výročí založení KSČ v r. 2021 strana „oslaví“ společenským bankrotem již bez parlamentní účasti, KSČM se tak stane živořící soudružkou slovenských komunistů.

Soudruhu předsedo, ve včerejších Haló novinách v příspěvku „Podle činů, ne podle slov“ píšete na adresu s. J. Skály a jemu podobných, v souvislosti s jeho rozhovorem na portálu Sputnik http://www.nasrestart.cz/signaly-nadeje/259-komuniste-to-opet-projeli-zmizi-kscm-z-politicke-mapy-ceske-republiky, více než odvážná slova, cituji: „Možná na chvilku byli na výsluní a převzali svůj jidášský groš, ale pak přestali kohokoli zajímat, protože nic, nejen pro společnost, ale ani pro komunistickou stranu, neudělali.“ Konec cit.

Tak moment, soudruhu předsedo Filipe! Napsal jste, že s. J. Skála pro společnost a komunistickou stranu „nic neudělal“. Na Univerzitě Karlově v Praze Dr. Skála přednášel filosofii. Angažoval se jako člen předsednictva Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže a člen předsednictva Světové rady míru v době, kdy nynější europoslankyně K. Konečná buď nebyla na světě, nebo byla ještě dítě. V letech 1986 až 1990 soudruh Skála byl předsedou Mezinárodního svazu studentstva. Tohle, soudruhu předsedo Filipe, se podle Vás nepočítá?

Takže soudružka K. Konečná toho udělala pro společnost a komunistickou stranu snad více? Po maturitě na gymnáziu v Novém Jičíně v roce 1999 nastoupila na Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity. Ve volbách v r. 2002 byla zvolena do poslanecké sněmovny jako nejmladší poslankyně dolní komory parlamentu, tehdy jako nestranický kandidát za KSČM. Do KSČM se však soudružka K. Konečná nijak nehrnula, vstoupila do ní až o 3 roky později v r. 2005. Docela zvláštní postoj, uvážíme-li, že otec K. Konečné působil před r. 1989 na postu tajemníka pro zemědělství na OV KSČ v Novém Jičíně. Celkově vzato, soudružka K. Konečná kromě práce v PČR a EP nikdy nikde nepracovala, svého druhu Marek Benda v sukních.

Dále jste, soudruhu předsedo, na adresu s. J. Skály uvedl toto, cituji: „Rozhovor pana Josefa Skály je pro mě mlácení prázdné slámy, které by mělo jen jemu a několika členům jeho tzv. »frakce« asi přinést výhody dílčích funkcí (trafiky) od antikomunistů.“ Konec cit. Ale no tak, soudruhu předsedo, a toto má znamenat co? Přečtěte si o sobě toto: http://www.nasrestart.cz/z-cerne-kroniky/90-byvaly-ministr-za-ods-a-rebicek-dava-rady-a-doporuceni-v-filipovi

A jako „zlatý hřeb“, soudruhu předsedo Filipe, jste ve včerejších HaNo uvedl toto, cituji: „Problém je v tom, že práce a volební výsledky pana Skály (můj dotaz: s. Skála byl snad vyloučen z řad KSČM, že mu říkáte pane?) neoslovují občany naší země, nerozšiřují počet voličů KSČM a už vůbec ne růst autority strany ve společnosti.“ Konec cit.

No, soudruhu předsedo, tohle už bych nazval jako důkaz Vaší naprosté neschopnosti chápat souvislosti. Vždyť nikoli pod vedením s. Dr. Skály, nýbrž právě pod Vaším vedením, soudruhu předsedo Filipe (nebo pane předsedo?) strana českých komunistů skončila v naprosto dokonalém volebním propadlišti na samé hranici volitelnosti, nemajícím obdoby od vzniku komunistické strany v květnu 1921!

Se soudružským pozdravem Ing. V. Václavík, Vsetín, člen KSČM a Našeho Restartu

POSTSKRIPTUM Soudruhu předsedo, když už jste se tak angažoval ve včerejších HaNo. Byl tamtéž zveřejněn článeček pod názvem „Assange psychicky týrán“. Byl to právě Náš Restart, jenž se angažoval díky iniciativě soudruha J. Skály pro záchranu Juliana Assange. Na webu Našeho Restartu (http://www.nasrestart.cz/) petice za politický azyl zakladateli WikiLeaks Julianu Assangeovi doposud visí.

Když jsem Vás, soudruhu předsedo, jakož i europoslankyni K. Konečnou, osobně vyzval k podpisu oné petice, jediné svého druhu v celé České republice, Vy, ani K. Konečná, jste tak neučili. Navzdory tomu, že K. Konečná tvrdila, že tak učinila. A s vámi oběma tak neučinil ani jeden člen ÚV KSČM, stejně jako ani jeden z poslanců PČR za KSČM. Princip solidarity, soudruhu předsedo, nejen Vám, ale i celému vedení KSČM ─ je cizí.

Publikováno

Volby ukazují politickou stabilitu systému

Prohlášení Komunistické strany Irska

Veškeré volby jsou vším, jen ne momentální ukázkou míry politického či třídního uvědomění masy lidí, zvlášť ne pracujících.

Z účasti v nedávných volbách na severu i jihu (Irska) je jasné, že značný počet lidí (víc než polovina) se rozhodl volbami vůbec neobtěžovat – fenomén, jenž není omezen jen na Irsko, ale je vzrůstajícím trendem v kapitalistických zemích.

Opětovný nástup oportunistických Zelených coby faktoru na místní i evropské úrovni je širokým odrazem rostoucích obav lidí z ekologické katastrofy, jíž všichni čelíme. Veřejné mínění povzbudila právě činnost a mobilizace statisíců mladých lidí v Irsku i v Evropě, požadujících, aby vlády konaly k záchraně planety. Růst podpory Zelených není odrazem podpory jejich politiky, která není proti asociálnosti, ale je soustředěna na změnu životního stylu těch, kteří si to mohou dovolit, a trestá ty, kteří nemohou.

Lidé si dobře pamatují úlohu této strany ve vládě: balíčky na záchranu bank, uvalení dluhu EU na irský lid, škrty minimální mzdy a poplatky za vodu a služby. Pracující lidé musí být ostražití, protože všude tam, kde mají Zelení vliv na rozhodování, bude takové politiky stále víc.

Levicové strany, včetně Sinn Féin (irská Soc-dem, v EP součást GUE/NGL; pozn. překl.), Lidé nad zisk (People Before Profit; Socialistická dělnická strana) a Socialistické strany, nedokázaly v místních volbách získat tolik, kolik doufaly, a v případě Sinn Féin ztratily hodně. Významným faktorem v těchto ztrátách bylo manévrování a postranní dohody s místními mocenskými strukturami, což u pracujících nezůstalo bez povšimnutí, jako výprodej veřejných pozemků, uzavírání dohod oplátkou za malý objem „sociálního bydlení“, ale nikdy odpor vůči zásadní strategii vládní politiky.

Pracující v každém případě zjišťují, že místní správní orgány mají malou moc, a to málo, jež mají, je v rukou správy města či kraje, místního státního aparátu. Lidé vidí místní správu jako bezmocnou, kontrolovanou nekalými zájmy.

Především teď pominul účinek masové mobilizace pracujících proti poplatkům za vodu, jež prospěla stranám Sinn Féin, People Before Profit a Socialist Party. People Before Profit (Socialistická dělnická strana) a Solidarity (Socialistická strana) získaly ve volbách v r. 2014 28 křesel, a teď, v roce 2019, spadly na 11. Sinn Féin získala 15 procent hlasů v r. 2014 a v r. 2019 spadla na 9½ procenta, ze 159 křesel na 82.

Levice vzrostla, když pracující nastoupili k boji za své zájmy. Pracující začali zjišťovat, že kolem poplatků za vodu zvítězili jen částečně. Začínají prokoukávat politický oportunismus složek levice, organizací, které jsou až příliš ochotné využít hněvu pracujících ke krátkodobým volebním zájmům. Mnozí pracující, kteří se podíleli na takových kampaních, se cítí být oklamáni těmi, kteří se připravovali vstoupit do vlády s Fianna Fáil (Republikáni), s Labour Party nebo dokonce s Fine Gael (Konzervativci).

Levice utrpěla porážku nejen v Irsku, ale ve všech členských státech Evropské unie. Pravice uchopila frustrací pracujících, jak byly vyjádřeny v odmítání všech záležitostí EU. Těží z toho využíváním hrůz kapitalismu, ale nestaví se a ani se nepostaví proti zdroji: monopolnímu kapitalismu, jaký se teď projevil v Evropské unii a jejích institucích.

Irská levice, stejně jako většina levice v EU, šířila iluzi, že „jiná Evropa je možná,“ s oportunistickými slogany jako „Lidová Evropa“ (People’s Europe). Většina irské a evropské levice se stavěla do pozice zásadně levicových liberálů, jen zřídka napadajících základní povahu systému, jaký je zodpovědný za tvrdou nerovnost, chudobu, masovou nezaměstnanost a super-vykořisťování, jež denně zakoušejí miliony rodin pracujících – systému, vytvořeného k ochraně zájmů jednoho procenta. Minimalizuje třídní antagonismus a třídní boj ve prospěch válek kultur.

Volby do podvodného „Evropského parlamentu“ potvrdily výsledky místních voleb, se zavedenými režimními stranami upevňujícími středový základ se Sinn Féin ztrácejícím jedno křeslo a se ziskem křesel četnými pokrokovými levicovými nezávislými. Volte face (naprostý obrat postoje) Sinn Féin ve vztahu k EU přinesl spoustu zmatku v dělnických komunitách na severu i jihu (Irska) i mezi jejími členy. Ale dlouhodobě se oportunismus ukáže vždycky.

Brexit nadále šíří rozdělení a zmatek po celé zemi, především ale na severu Irska. Zvolení šéfky Alianční strany (Sev. Irska) do Evropského parlamentu odráží zmatení ve složkách unionistických profesních a podnikatelských kruzích ohledně toho, jak mohou prosazovat svůj vlastní hmotný zájem. Podpora Alianční strany, jež obhajuje setrvání v EU, je trvalá, následuje výsledky místních voleb a dost možná signalizuje konec ulsterské Unionistické strany.

Rozpory nadhozené brexitem jsou příčinou zmatku mezi unionistickými složkami, usilujícími o to, aby převládaly jejich zájmy, se snahou DUP (Demokratická unionistická strana) a Hlasu tradičních unionistů (Traditional Unionist Voice) odstranit jedna druhou z unionistických složek, se ponořily do unionistického fanatismu.

V tomto okamžiku si o své budoucnosti na severu ani jihu nerozhodují sami lidé, ale rozhodují o ní roztržka v britské vládnoucí třídě a krize v EU. Krize kolem brexitu poškozuje Evropskou unii i jednotu Britského společenství; nicméně, vzájemně protichůdné imperiální zájmy Británie a EU se nestarají o blaho irského lidu.

Má-li dělnická třída prosazovat své vlastní třídní zájmy, žádá si to víc než jen volby nebo volební strategie. Chceme-li radikální změnu, není dostupná volebními cykly, ale mobilizací třídy coby svébytné politické síly, nikoli zprostředkované přes institucionální struktury, vytvořené k umrtvení a otupení jakékoli výzvy vůči systému.

Budování organizací k prosazení zájmů pracujícího lidu a budování jeho moci je mimo sněmovny, je v komunitách.

„Nebuďte »praktičtí« v politice. Být praktický v tomto smyslu znamená, že jste se naučili myslet v liniích a drážkách, do jakých touží dostat vaše myšlení ti, kteří vás okrádají.“

James Connolly, 30. května 2019

Publikováno

Je dobré si připomínat

V současné době více jak 70 % obyvatel Ruské federace uznává Josifa Vissarionoviče Džugašviliho – Stalina za jednu z největších osobností historie Ruska. Květy na jeho pomníku u Kremelské zdi neuvadají…