60 let neúcty ke Klementu Gottwaldovi
Přidáno ve středu 9. listopadu 2016
Projev s. Lukáše Vrobela na 40. pražské teoreticko-politické konferenci 5. 11. 2016
Vážené soudružky, vážení soudruzi,
připomínáme si dnes život a dílo soudruha Klementa Gottwalda nejen u příležitosti 120. výročí jeho narození, ale současně i v roce 60. výročí XX. sjezdu KSSS, který nedlouho po Gottwaldově smrti udělal tlustou čáru za bolševickou politikou a otevřel cestu tragédii světového revolučního hnutí, jaká neměla v dějinách obdoby. Destalinizace a revize marxistického pohledu na úlohu revolučních vůdců však začala probíhat ještě o něco dříve. Stačí porovnat české vydání knihy „Historický materialismus“ v redakci prof. F. V. Konstantinova z let 1952 a 1955. Stalinská verze má 886 stran, destalinizace umožnila zkrácení na 576, při zachování ještě 55 pozitivních zmínek o Stalinovi, ale už s dodatkem o kultu osobnosti, který je marxismu cizí. Není náhodné, že za života Stalina a Gottwalda nebyla otázka „kultu“ nastolena. Jejich všeobecné uznání jako revolučních vůdců ze strany všech pokrokových lidí pramenilo z celoživotní oddané práce pro pokrokové hnutí, nikoli z jakéhosi „kultu“.
Vítězství menševismu v sovětské generální linii a její devótní a farizejské bezduché kopírování v Československu vedly i k pošlapání celoživotního díla Klementa Gottwalda. Sarkasticky můžeme dodat, že Gottwald následoval Stalinova příkladu i po smrti, když jeho tělo bylo vyhozeno z mauzolea a spáleno. Nebyl však zhanoben natolik, jako Stalin v SSSR; za vlády KSČ nebyly odstraňovány pomníky a názvy lokalit, připomínající Gottwaldovu osobnost. Nebyl vymazán z dějin strany a státu, nicméně byla vystavena tvrdé a nespravedlivé kritice velká část jeho politiky, linie KSČ jeho doby, např. v otázce sociálfašismu nebo právě vztahu ke Stalinovi. Velká část díla Klementa Gottwalda po XX. sjezdu už nevycházela, jistě proto, že se ve svých projevech a statích důrazně hlásil k nyní zavrženému soudruhu Stalinovi a vyzdvihoval jeho zásluhy. Snaha odtrhnout Gottwalda od Stalina se ostatně udržuje u některých formálních Gottwaldových zastánců dodnes.
Soudruh Gottwald správně chápal úlohu lidových mas a osobnosti v dějinách a netrpěl falešnou skromností. Sovětského svazu se rozhodně zastával už jeho vzniku. V žádném případě tak nečinil z prospěchářských důvodů, naopak ho za to v ČSR čekalo jen pronásledování, perzekuce a další nepříjemnosti. Pokud by hledal poklidný a hmotně zabezpečený život, se svými schopnostmi se mohl snadno uchytit jako sluha kapitalistů v jakékoli buržoazní straně nebo podniku. I kdyby byl očekával, že kapitalismus bude brzy poražen a on že udělá kariéru na straně revoluce, byl by od komunistického hnutí po několika letech odpadl, když se tyto představy nenaplnily. Tak, jako odpadli mnozí jiní a jako odpadají i dnes.
Nikdo nenutil Klementa Gottwalda, aby v r. 1935 napsal, když hodnotil úspěchy SSSR: „Za to vše děkuje sovětský proletariát a proletariát celého světa především Stalinovi, jeho genialitě, jeho bystrozraku, jeho rozumu a schopnosti vést milionové masy přes všechny obtíže a překážky cestou k socialismu. … ,Byzantinismus´, řekne vám každý fašistický bandita, jenž padá na břicho před každým korunovaným nebo i nekorunovaným kapitalistickým idiotem. ,Byzantinismem´ nazývají, když armáda bojovníků ctí a miluje svého geniálního vůdce. Slyšte tedy, duše lokajské! Ano, je to náš Stalin! Ano, je to náš veliký geniální Stalin! Ano, je to náš milovaný Stalin! Víte proč? Protože nás vedl k vítězství socialismu v Sovětském svazu, protože nás povede k vítězství socialismu na celém světě. Proto ctíme a milujeme našeho soudruha Stalina láskou, kterou vy, prodejné lokajské duše, nikdy nepochopíte.“ (Spisy VI, Svoboda, Praha 1952, s. 73-74)
Jen perzekuci a utrpení v tvrdém boji za věc proletářské revoluce snášel také národní hrdina Julius Fučík. Jeho osud je dostatečně znám a těžko ho proto podezírat z kariérismu. Ano, i on mohl za štědré odměny sloužit moci první i druhé republiky i protektorátu a při troše štěstí pak spokojeně dožít v emigraci. Fučík psal o Stalinovi r. 1935 takto:
„Jak vyjádřit pocit, který tě váže k tomu muži …, jak vyjádřit to všechno nadšení, jež v tobě vyvolává jeho jméno, jak vyjádřit tu lásku, kterou k němu máš? Tleskáš a voláš ,hurrá´- ale chtělo by se ti víc, daleko víc, a protože nenalézáš prostředků, tleskáš, tleskáš, až se síla potlesku promění v sílu živého citu, který chceš vyjádřit. … Hle – to je láska k své zemi, to je láska k svému vůdci! Ať žije náš Stalin! … A v tom slůvku ,náš´ – je vysvětlení tohoto nadšení. Náš, náš – proto, že nás vede k vítězství.“ (V zemi milované, Svoboda, Praha 1949, s. 137)
Ani dílo Julia Fučíka se po Stalinově smrti téměř nevydávalo a mladé generaci zůstalo z velké části utajeno. Revizionisté se dodnes marně snaží postavit i Fučíka proti Stalinovi a proti SSSR, stejně jako např. Jana Švermu, Ivana Sekaninu a další hrdiny. Někteří se dokonce neštítí tvrdit, že by tito bolševici po únoru 1948 skončili na šibenici, jako by dovedli věštit z křišťálové koule, co by bylo, kdyby…!
S tím souvisí ničím nepodložené a dnes často omílané tvrzení, že prý Klement Gottwald po únoru 1948 a zvláště od r. 1950 jednal proti svému přesvědčení, z donucení, že nesouhlasil s politickými procesy, že měl strach ze sovětského vedení. Není ničím podloženo, že by Gottwald, který od mládí navzdory všem útrapám bojoval za politiku Sovětského svazu, jí v posledních letech svého života jakkoli odporoval. Proč by tak ostatně činil, když linie SSSR byla po celou dobu konstantní a zásadová? Ze sovětských zkušeností dobře znal, kolik někdejších revolucionářů zradilo a nemohl očekávat jiný vývoj na domácí scéně. Těžko se tomu divit, srovnáme-li např. s tím, kolik funkcionářů KSČ včetně těch nejvýše postavených opustilo hnutí po listopadu 1989 nebo kolik někdejších komunistických radikálů z nedávné doby dnes stojí mimo politickou scénu nebo dokonce na opačné straně barikády.
Časový limit mi nedovolí citovat, proto jen upozorním na Gottwaldův projev z 21. ledna 1953, který můžeme považovat za jeho politickou závěť a kde stručně a jasně popisuje, proč KSČ zvítězila, jaký je její vztah k SSSR i československým specifikům. Není náhodné, že po XX. sjezdu upadl v zapomnění.
Soudružky a soudruzi,
z časových důvodů nemohu rozebrat úctu k revolučním vůdcům v nejpokrokovějším státě dneška, Korejské lidově demokratické republice, dovolím si však upozornit, že díky úctě k revolučním předchůdcům a tradicím je zde socialismus pevný tváří v tvář sedmdesátileté brutální imperialistické blokádě a válečným hrozbám, za mnohem horších podmínek, než mělo poúnorové Československo. Naopak kontrarevoluce zvítězila tam, kde největší osobnosti svých dějin zhanobili, jako Stalina v SSSR, Rákosiho v Maďarsku, Bieruta v Polsku, případně z nich udělali ikony a zavrhli podstatu jejich díla, jako Gottwalda v ČSSR a koneckonců i Lenina v SSSR po Stalinově smrti.
Není náhodné, že se KSČM není ochotna oficiálně přihlásit ke Gottwaldovu odkazu, natož na něj prakticky navázat. Ač si to nepřipouští, staví se tak na pokraj zájmu společnosti. V budoucnu nebude moci těžit jen z podpory nostalgiků.
Lukáš Vrobel