Nedívejme se na KLDR očima poraženců!

Přidáno v úterý 2. května 2017


Na celém světě nalezneme jen málo takových zemí, o kterých by se tolik mluví a současně tolik lže, jako o Korejské lidově demokratické republice. Před několika dny jsem se odtamtud vrátil z déle než týden trvajícího pobytu. Chápu, že propaganda proti této zemi je u nás natolik intenzivní a všeobjímající, že při popisu svých dojmů budu obviněn jako placený agent KLDR. V takovém případě bych ovšem nemusel vážit cestu více než 10 tisíc kilometrů daleko, trávit v každém směru dva dny v letadlech a na letištích, a mohl bych ódy na KLDR skládat v pohodlí u svého počítače.

Viděl jsem na vlastní oči vojenskou přehlídku a manifestaci pracujících na Kim Ir Senově náměstí 15. dubna v Den Slunce (105. výročí narození Kim Ir Sena). Není mnoho cizinců, kterým je tato pocta určena. Úplný záznam přehlídky je k dispozici na internetu, ale skutečný pohled je nesrovnatelně působivější. Sváteční atmosféru tohoto dne nelze popsat slovy. Kdo něco takového prožije, musí se jen vysmívat tvrzením buržoazní propagandy, že nadšení občanů KLDR pro věc socialismu a nezávislosti své vlasti je prý vynucené a falešné. Byl jsem svědkem shromáždění, kdy na pokojné obyvatelstvo mířili ze střech a horních oken domů ostřelovači – nebylo to však při přehlídce či při manifestaci v KLDR, ale při inauguraci prezidenta Miloše Zemana na Hradčanském náměstí v „demokratické“ Praze.

Český nebo slovenský maloměšťák se může posmívat obrovské důvěře korejského lidu ve své nejvyšší stranické a státní představitele, bude-li se na tuto otázku dívat z domácího pohledu, kde všeobecně respektovaného revolučního vůdce nikdo nepamatuje po desítky let. Ale i serióznější odpůrci KLDR přiznávají, že politika tohoto státu rozhodně není slepě řízena subjektivismem jednoho člověka. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by přežít v podmínkách naprosté mezinárodní izolace, za vyhrocené mezinárodně politické situace, více než 25 let po pádu (takzvané) světové socialistické soustavy.

Posměváčci a pomlouvači, zpochybňující obrovskou lásku a úctu korejského lidu ke svému vůdci, by měli porovnat zasloužené projevy vděčnosti pro vůdce korejské revoluce s fanatickým davovým šílenstvím v buržoazních zemích před pochybnými „celebritami“, které pro blaho lidu své země a pro věc společenského pokroku neudělaly nic, zatímco lid KLDR a ostatní její podporovatelé vzdávají čest představiteli ozbrojeného třídního boje proti imperialistickým válečným štváčům, vyhrožujícím ve své snaze o ovládnutí celého světa vyhlazením milionů mírumilovných korejských vlastenců.

Západním „celebritám“, polovičním nebo úplným prostitutkám, nehrozí nic než ztráta popularity. Maršál Kim Čong Un nasazuje za svou vlast život. V případě porážky režimu by ho imperialisté bezpochyby popravili tak, jako manžele Ceaušescovy v Rumunsku, Husajna v Iráku nebo Kaddáfího v Libyi. Naštěstí KLDR je mnohem pevnější než režimy ve výše uvedených zemích a na rozdíl od nich neusiluje o domluvu s třídním nepřítelem „po dobrém“.

 

 

U západních zastánců socialismu se často vyskytují pochybnosti o tom, je-li severní Korea socialistická. Jen po zběžném poznání této země však lze stěží pochybovat o tom, že zdejší společnost, dle ústavy lidově demokratická diktatura, je založena na společenském vlastnictví a kolektivismu. Uvědomělá organizovanost a ze západního, značně individualistického pohledu až neuvěřitelná disciplinovanost lidu KLDR svědčí o hluboké důvěře pracujících mas ve věc socialismu. Viděl jsem opravdu velké množství Korejců a Korejek v ulicích Pchjongjangu. Nikdo nepůsobil nešťastně, uštvaně či vyčerpaně, neviděl jsem žádné konfliktní situace ani příklady protispolečenského jednání. Je to velký rozdíl oproti západnímu světu. Těžko tvrdit, že nám, delegaci z bývalé ČSSR, byly nahnány do cesty desítky tisíc komparzistů, kteří byli podplaceni nebo donuceni, aby se tvářili spokojeně. Připomíná mi to dávný dialog Voskovce a Wericha o SSSR z r. 1935, kde říkají: „Oni to tam s tou přetvářkou ženou tak daleko, že snad dají těm lidem najíst, aby to nevypadalo, že je tam hlad.“

Nelze si představit, že by poměrně malá země jako KLDR, v blízkosti tak tvrdě nepřátelských sil jako je vedení jižní Koreje a Japonska, území obsazených po zuby ozbrojenými vojsky USA, mohla fungovat po tak dlouhou dobu bez skutečných, bezvýhradných a plnohodnotných spojenců, pokud by podpora politice Korejské strany práce byla jen předstíraná a vynucená. Srovnávat společnost KLDR s revizionistickým úpadkem ČSSR 60. – 80. let skutečně není namístě.

Vracel jsem se ze země šťastných lidí, které kromě vlastního přesvědčení nic nenutí k boji za společenský pokrok, věc nezávislosti a míru. Země se modernizuje a rozvíjí a překonává následky těžkého pochodu 90. let, aniž by vytvářela podnikatele a kapitalisty, aniž by se třídně rozdělovala.

 

 

V Pchjongjangu nalezneme celé bloky moderní zástavby, převážně bytových domů, mnohem rozsáhlejších, než je známe třeba z Prahy. Otevře-li se jednou za čas v Pchjongjangu slavnostně nová ulice, lze ji přirovnat k naší nové čtvrti. Bydlení je velmi levné a široce dostupné (téměř bezplatné), k tomu je zapotřebí připočítat bezplatné vzdělávání a školství. Veškeré ceny pro obyvatelstvo jsou velmi nízké, zpravidla trochu překvapivě však i pro turisty, např. nová DVD v přepočtu za 55,- Kč…

Pchjongjang snese srovnání se západními velkoměsty, s tím rozdílem, že zde nenajdeme žádné bezdomovce, žebráky, narkomany, vandaly, podnapilé a zbědované lidské trosky, pouliční zloděje a prostitutky a pochybné prodejce, nenajdeme posprejované a pomalované zdi, nenajdeme odpadky poházené po zemi, nenajdeme ani ulice přeplněné parkujícími a popojíždějícími automobily. Nenajdeme lidi budící hnus stylem své úpravy a oblékání, naopak kultura v tomto ohledu je zde jistě nejvyspělejší na světě. Ženy v KLDR jsou oblečeny velmi pěkně, vkusně, a ne provokativně a lascivně. V Pchjongjangu nosí spousta žen krásné přiléhavé kostýmky se sukní nad kolena, kromě toho mívají pěkně upravené vlasy a jsou hezky nalíčené. Při svátečních příležitostech, jako je Den Slunce, nosí Korejky lidové kroje, široké pestře barevné šaty až na zem nebo těsně nad zem. Některé nosí tyto lidové šaty také služebně (servírky a prodavačky v lepších podnicích). I muži ovšem chodí oblečeni pěkně, mnohem více v obleku s kravatou, než je běžné u nás, ale i když mají jen bundu anebo jen košili, jsou oblečeni vkusně a nemají žádná ošklivá trička se západními nápisy a obrázky nebo otrhané tepláky apod. I pracovní oblečení vypadá dobře.

Jaký rozdíl byla Čína, letiště v Pekingu, kde jsem měl možnost během dlouhého čekání na přestupy sledovat spoustu Číňanů. A ačkoli by člověk řekl, že na cestu letadlem se každý obleče spíše lépe než hůře, Číňané měli na sobě převážně strašné moderní oblečení západního stylu včetně západních nápisů, obrázků a značek. I čínští policisté, celníci a všechen sloužící personál na letišti a v okolí má nové černé uniformy západního střihu, aby se přiblížili svým imperialistickým vzorům a nevypadali moc „komunisticky“.

Čína má ovšem se socialismem už máloco společného. Když jsem čekal na přestup v Pekingu, půjčil jsem si tam anglické vydání čínských novin „Lidový deník“ a v nich se psalo, že mluvčí ministerstva zahraničí ČLR podpořil stanovisko ministra zahraničí jižní Koreje k situaci na Korejském poloostrově… Neuvěřitelné! A kolik Číňanů tam padlo v boji za socialismus a národní nezávislost v Korejské válce, když byla Čína skutečně lidová!

 

 

Vraťme se však k Pchjongjangu. Ten by z historického a geografického hlediska bylo namístě srovnat spíše s velkoměsty okolních asijských zemí než se střední a západní Evropou – a zde by teprve vynikl rozdíl mezi socialistickou plánovitostí a anarchií trhu! (A totéž platí o venkově, který je v severní Koreji podstatně chudší než hlavní město, ale těžko srovnatelný se zaostalostí venkova většiny asijských zemí.)

Jestliže KLDR nepřebírá ze západního světa negativní společensky rozkladné trendy, neznamená to, že by ustrnula v 80. letech nebo ještě dříve. Stačí si ostatně poslechnout a prohlédnout moderní hudební a celkově uměleckou tvorbu, v čele se světově proslulou dámskou skupinou Moranbong.

Kromě moderní výstavby má KLDR i moderní technologie, často vlastní výroby. Běžné jsou nejen LCD televize, ale i placaté dotekové mobilní telefony, kterými si občané běžně na ulicích volají, ale mají v nich například i hry nebo internet. Rovněž se jimi fotografují, pořizují si videa i tzv. „selfie“ (snímky sebe samých). Situace, kdy např. příslušnice armády v zelené uniformě jako ze 40. let vytáhne z kapsy tenký růžový placatý telefon a pořizuje si s někým „selfie“, hovoří proti zažitým klišé o údajné zaostalosti a brutalitě režimu.

Počítače (s internetem) jsou v domácnosti běžnou věcí, v Pchjongjangu je obvyklé dokonce mít v jedné domácnosti více počítačů. Internet má stejné funkce jako jinde na světě, umožňuje kromě vyhledávání informací i elektronickou komunikaci. Síť internetu a mobilních telefonů však nejsou propojeny se zbytkem světa, což je s ohledem na vyostřenou mezinárodní situaci a brutální ideologickou diverzi naprosto pochopitelné.

Neviděl jsem asi za předchozích skoro 30 let svého života tolik počítačů, jako za týden v Pchjongjangu. Pro pochybovače uvádím, že funkčnost internetu jsem měl rovněž možnost vidět na vlastní oči. Spatřil a slyšel jsem mnohé, ale nic takového, s čím bych musel zásadně nesouhlasit nebo co by mě snad zděsilo. Největší obavu jsem měl z pronikání konzumerismu a tržního hospodářství. Společnost je však organizována velmi netržně a nekonzumně, takže nenajdeme žádné supermarkety, ale na ulicích je vcelku dost obchodů, restaurací a občerstvení. Je vidět, že se v nich nachází zboží a že jsou otevřené a Korejci tam chodí, tedy nejde jen o „Potěmkinovu vesnici“ pro turisty. Nikdy jsem neviděl žádnou frontu na cokoli, leda na odbavení na letišti.

 

 

Pracuje se od pondělí do soboty, osm hodin denně. Západní propaganda vytváří obraz hrůzy, že soboty nejsou volným dnem, ale nepřipouští si, kolik zaměstnanců v kapitalistických zemí je nuceno zadarmo zůstávat na pracovištích po pracovní době, dokud nedokončí zadané úkoly, kolik zaměstnanců je nuceno věnovat se zadarmo ve volnu své práci z domova nebo kolik z nich musí ve svém volnu po večerech či o víkendech někde pracovat na druhý úvazek, aby si mohli dovolit živit se, šatit se a bydlet.

V Pchjongjangu jezdí denně, i v neděli, tramvaje každé 2 – 3 minuty a ulice jsou plné lidí. Lidé se vzájemně navštěvují a tráví hodně času venku. Viděl jsem spoustu lidí v neděli sedět před paneláky a diskutovat nebo se jen tak opalovat a relaxovat (přes den bylo slunečno a kolem 20 stupňů), ale také hrát na hřištích u domů společně hry. Na první pohled je vidět, že společnost je velmi kolektivistická, pro nás až nepředstavitelně.

KLDR se poučila z pádu sovětského bloku a uvědomila si, že jedním z hlavních faktorů této tragédie byla neschopnost získat mladou generaci, vyrostlou v socialismu, pro uvědomělou obranu společenského vlastnictví a pro boj proti imperialismu. Pokud jsem měl možnost posoudit, korejská mládež ví o situaci na Západě dost, ale třeba fenomén vandalismu jsem musel dlouho vysvětlovat, protože pro mladého člověka v KLDR, jehož rodiče i prarodiče už byli vychováni v duchu kolektivismu, je těžké pochopit, jak by mohl někdo ničit něco, co slouží všem. V KLDR je mentalita zkrátka úplně jiná. Pokud odhodíte na zem papírek, musíte počítat s tím, že Vám Korejec nebo Korejka řekne: „Promiňte, soudruhu, něco Vám upadlo,“ protože nebude vůbec chápat, že by někdo po ulici něco úmyslně pohazoval. Mimochodem, Korejci se běžně oslovují „soudruhu, soudružko“ (v korejštině je to v obou rodech stejné), při vykání i tykání.

 

 

Uvědomělá disciplinovanost je strhující. Na ulici, kterou by u nás každý přešel přímo za nosem, jde v Pchjongjangu každý do pochodu nebo na přechod. Je-li v cestě obyčejný trávník a chodník vede oklikou, nikdo nejde přes trávu. Přitom není na místě nikdo, kdo by případný přestupek potrestal.

Lid KLDR je na naše poměry dost asketický, ale určité na naše poměry asketické a kolektivistické rysy jsou společné i národům ostatních asijských zemí včetně jižních a zahraničních Korejců. (Např. hromadná cvičení na veřejnosti před nástupem do zaměstnání nebo v přestávce mezi prací můžeme vidět v tvrdě kapitalistickém Japonsku.)

Mnoho se toho u nás namluvilo o nedostatku elektřiny. Po pádu sovětského bloku byly v tomto směru velké potíže, mj. kvůli zastavení elektráren na levnou sovětskou ropu, jejíž dodávky zkorumpované a rozbité Jelcinovo Rusko zastavilo. Elektřinou se dosud šetří, ale její trvalý přívod je zajištěn. Osvětlení ulic i hotelových pokojů je sporé, nicméně ve vztahu k životnímu prostředí je šetření elektrickou energií bezpochyby správnou myšlenkou a světelné znečištění je v západní společnosti velkým problémem.

V elektrické trakci je v KLDR zajištěna většina veřejné hromadné dopravy – železniční, tramvajové, trolejbusové, kromě toho metro a elektrické lodě. Individuální automobilová doprava je velmi omezená, osobní vlastnictví automobilů téměř neexistuje, volný trh s osobními automobily není povolen (jako nebyl u nás před r. 1960). Díky tomu neexistují dopravní zácpy a výrazně je omezeno znečišťování životního prostředí.

 

 

Socialistická propaganda je všudypřítomná, velmi emocionální a zřejmě i velmi účinná. Zdá se, že důraz je skutečně kladen na to, co si lidé myslí, a nejen na to, co formálně proklamují anebo alespoň, že „drží hubu a krok“ (jako tomu bylo v ČSSR). Filmy a seriály jsou plné emocí a z našeho pohledu drastických scén, zejména z bojů proti japonským a americkým okupantům. Rovněž muzejní expozice jsou zaplněny tímto naturalismem, ozvučenými interaktivními diorámy a obrazy válečných bojů znázorňujícími zvěrstva páchaná okupačními vojsky včetně takových nechutností, jako bylo například uřezávání ženských ňader. A takové věci se opravdu děly. A ne v tak dávné době. A američtí imperialisté i dávno po Korejské válce mnohokrát dokázali, že se nezměnili, a předvádějí podobná zvěrstva v mnoha zemích světa. I my (nebo spíše naši předci) v bývalém Československu jsme byli svědky podobného běsnění německých fašistů a jejich přisluhovačů, ale nedokázali jsme tyto otřesné zkušenosti předat generaci, která vyrostla až po válce. Ta zůstala ve své většině k nebezpečí opětovné fašizace zcela lhostejná.

Oproti tomu pozornost, kterou věnuje severní Korea mládeži, je zřejmá například z otevření Muzea hnutí mládeže v lednu 2016. Pro zajímavost, členy Kimirsensko-kimčongilského svazu mládeže (obdoby čs. ČSM / SSM) jsou všichni mladí lidé v zemi.

 

 

Představy o KLDR jako zaostalé zemi naprosto vyvrací Vědecko-technický komplex, otevřený 1. ledna 2016. Moderní areál, avantgardně architektonicky pojatý a plný počítačů a dalších vyspělých technologií. Návštěvníci se mohou prostřednictvím naučných expozic, počítačů připojených na korejský internet – síť Nenara (Naše vlast), knih a vystavených strojů a jejich modelů seznamovat se všemi oblastmi vědy a techniky.

Fascinujícím zážitkem byla rovněž návštěva Dětské nemocnice Okrju z r. 2014, plně vybavené moderními technologiemi včetně telemedicíny, barevné a pěkně vyzdobené pro potěchu dětských pacientů. Nevím o tom, že by dnes něco podobného existovalo v bývalém Československu. Spíše se setkávám s případy privatizovaných zdravotnických zařízení s neustále omezovanými službami, která stále působí dojmem 60. let s minimálními změnami.

Ze svých zážitků musím konstatovat, že poměry v KLDR se vůbec nedají srovnávat s bývalou ČSSR, prolezlou revizionismem, kapitulantstvím a konzumem. Žije zde 25 milionů lidí, proti kterým jsou namířeny zbraně hromadného ničení z okupované jižní Koreje, z Japonska a sousedních moří a ostrovů, plných okupačních vojsk USA, a neustále vyhrožují mírumilovnému lidu KLDR vojenskou agresí a vyhlazením. V takové situaci není jiné volby než legendární heslo „socialismus nebo smrt“.

 

 

Co musí budit určité obavy, je poměrně značná a zřejmě nezbytná hospodářská spolupráce KLDR s ČLR, jež se stále zřetelněji profiluje vnitřně jako tvrdě kapitalistická a mezinárodně politicky jako sociálimperialistická. Je zřejmé, že KLDR není dostatečně velká a zabezpečená přírodními zdroji a technologiemi, aby mohla fungovat naprosto nezávisle na ostatních. Podstatné je, aby taková spolupráce byla jen obchodní a ne politická, přesněji řečeno, aby nebyla doprovázena politickým diktátem zahraničních obchodních partnerů. Možnost bezvízového cestování občanů KLDR do ČLR a jejich cesty tam včetně práce v ČLR jejich uvědomění rozhodně neprospěje.

Měl jsem ještě málo příležitostí hovořit s občany KLDR, ale z toho, co jsem vyslechl a pochopil, jsem nabyl jednoznačného přesvědčení, že osvobozená část Koreje se své nezávislosti nikdy dobrovolně nevzdá, naopak je připravena za ni tvrdě bojovat a nepoddá se imperialistickým uchvatitelům tak, jako to nechal dopustit k vlastní škodě a věčné hanbě lid ČSSR a řady dalších zemí.

Chceme-li se severní Koreji posmívat a tvrdit, že její obyvatelé nejsou normální, podívejme se nejprve na poměry ve své vlastní zemi a srovnávejme, kdo je normální a kdo nikoli. Poznal jsem severní Korejce jako velmi milé a přátelské lidi, naprosto vzdálené tomu, že by chtěli kohokoli utlačovat, ať už ve své zemi nebo dokonce v zahraničí. KLDR je zemí, která se trvale a veřejně hlásí k proletářskému internacionalismu. Opakovaně například deklarovala, že je to imperialismus a jeho „západní civilizace“, kdo ubližuje uprchlíkům, nikoli naopak, že snad uprchlíci z oblastí zasažených nespravedlivými válkami ubližují „západní civilizaci“, jak to tvrdí i někteří dezorientovaní „levičáci“ u nás.

Chceme-li mít na svědomí krev 25 milionů mírumilovných občanů severní Koreje, buďme lhostejní k imperialistickým hrozbám proti ní, přisluhujme protikorejské propagandě a adorujme „vlasteneckého“ prezidenta Miloše Zemana, fanatického stoupence agresorů z NATO a jihokorejských válečných štváčů! V KSČM jsou silné tendence podpořit ho už v prvním kole prezidentské volby. Připustíme-li to, budeme se moci poté ještě nazývat komunisty? Budeme mít právo nazývat se socialisty, levicí, pokrokovými lidmi? Budeme mít vůbec právo nazývat se lidmi?!

 

Leopold Vejr

Další informace o návštěvě československé delegace přátelství v KLDR naleznete na stránkách Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan http://www.kldr.info.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *