Oslavy 70. výročí vítězství v atmosféře refašizace
Přidáno ve čtvrtek 14. května 2015
Ve dnech 70. výročí vítězství nad hitlerovským fašismem a konce 2. světové války v Evropě jsem se zúčastnil několika pietních akcí, které bych si dovolil stručně popsat a poukázat tím i na současný stav české společnosti a její vztah k vlastní minulosti, tradicím a koneckonců i samotné své existenci a tedy budoucnosti.
Vy, kteří jste ve dnech slavného výročí sledovali televizi nebo jiné režimní ohlupovací, promiňte, sdělovací prostředky, víte, že se zpravidla hovořilo o zásluhách západních spojenců a „zbytečném“ příjezdu Rudé armády, která přišla pozdě, do již „samoosvobozených“ oblastí a s sebou přinesla ještě větší utrpení, než představovala německofašistická okupace. Jednostranně vyzdvihováno bylo také násilí Čechů na poražených Němcích, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že i ti „zbabělí“ Češi, kteří nebyli přímými účastníky protifašistického odboje, žili více než šest let ve strachu, že mohou být kdykoli a pod jakoukoli záminkou odvlečeni na mučení a na smrt. Lze se pak divit, že se tito osvobození Češi nechovali k poraženým Němcům přívětivě, ačkoli oni osobně nebyli oběťmi fašistické represe? Ti, kteří oběťmi této represe byli, se totiž osvobození zpravidla nedožili. A „hodní Němci“ se v té době nenacházeli na ulicích našich měst a vesnic, ale byli většinou už po smrti. Přeživší menšina se chystala k návratu z osvobozených koncentráků.
Nenávist k vlastnímu národu – generální linie dneška
Jedním z nejhanebnějších způsobů „připomenutí“ vítězství nad fašismem jsou výstavky v ulicích Prahy s příběhy některých jeho posledních žijících svědků, účelově zaměřené tak, aby přirovnaly fašismus ke „komunismu“ (tedy období vedoucí úlohy KSČ) a „komunismus“ prezentovaly jako ještě horší. Tak vyznívá například svědectví 93letého Miloše Kocmana, prezentovaného textem „za války ilegálně psal, tiskl a distribuoval Rudé právo, po válce byl zaměstnancem statisticko-evidenčního odboru Státní bezpečnosti, později diplomatem v Číně“. Tento opravdu věrohodný svědek „komunistického pekla“ pravil a na plakátech v pražských ulicích bylo u jeho fotografie psáno: „Víte, jaký je rozdíl mezi gestapem a StB? Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal!“ Rozuměj, gestapo bylo dobré a šlo mu o pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí. Ať už to autor slov myslel jakkoli, jeho výrok slouží té nejhorší fašizující propagandě. A podobných příběhů, stavějících povstalce a osvoboditele do pozice zločinců a fašisty do pozice ublížených neviňátek, je představena celá řada, mezi nimi i svědectví 95letého bývalého vojáka Wehrmachtu, stěžujícího si na „českou lůzu“. Vskutku, zřejmě málokterý národ je dnes veden politickou reprezentací hlásající takovou nenávist k vlastnímu národu samému, jako ten český.
ODSácký hold žoldákům NATO ve Vokovicích
Nu ale vrátím se k proběhlým pietním akcím. První z těch, kterých jsem se účastnil, se konaly ve čtvrtek 7. května. Od 14 hodin pořádal Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) připomínku padlých bojovníků Pražského povstání a osvoboditelů na vokovickém hřbitově v Praze 6. Jen asi 60 diváků, téměř výhradně důchodového věku, zhlédlo pietní akci uspořádanou v oficiálním stylu s vojenskými poctami za účasti vojáků Armády ČR (AČR). Před památníkem promluvil senátor za ODS Ing. Petr Bratský, který samozřejmě v odbojové činnosti zmínil „skauty, sokoly a členy prvorepublikových politických stran i bezpartijní“, aniž by vzpomněl, že jedinou politickou stranou, jejíž ilegální odboj fungoval (za cenu nesmírných obětí) po celou dobu německé okupace, byla KSČ. Zato neopomněl dodat, že „i dnes bojují naši hoši za svobodu a demokracii v celém světě a patří jim náš dík“. Dík pokrokových lidí těmto žoldákům agresivního paktu NATO nepatří a senátor se nedočkal žádného potlesku, jelikož akci přihlíželi zjevně téměř samí komunisté. Ostatní už si totiž výročí osvobození nepřipomínají, pokud to pro ně není služební povinností a nejsou-li za to honorováni.
Naopak velký potlesk sklidila slova jednoho z posledních žijících bojovníků Pražského povstání, jenž se vyslovil proti přepisování dějin, zpochybnil současné hororové zkazky o „vraždění bezbranných Němců“ a „rozhodující úloze vlasovců“ a uvedl, že nebýt porážky fašistů Rudou armádou u Stalingradu, dnes by Češi ani Slováci vůbec nežili. Svým projevem přispěl i první místopředseda ÚV ČSBS plk. v. v. Ing. Emil Kulfánek.
Za pozornost stojí, že senátor Bratský vyzýval k díkuvzdání vrahounům z NATO před vyzlaceným textem: „Zde odpočívá 35 sovětských vojáků a 20 českých barikádníků, kteří hrdinně padli při osvobození Prahy v květnu 1945. Čest jejich památce. My, příslušníci Rudé armády a bojovníci z barikád, odkazujeme Vám, pro něž jsme položili své životy, společný cíl svého zápasu – vzájemnou věrnost sovětsko-československou, věčný mír mezi národy a sociální spravedlnost všemu pracujícímu lidu.“ Věrnost sovětsko-československá neexistuje a neexistují ani oba zmíněné státní útvary. Není mír mezi národy ani dočasný, natož věčný a o sociální spravedlnosti všemu pracujícímu lidu už naprosto nelze hovořit. Režimní propaganda tyto termíny pokládá za komické či vulgární. Byly všechny oběti marné?
U Koněva. Bude odstraněn nebo jen zhanoben?
Od 16 hodin pořádal 7. května ČSBS také pietní akt u památníku maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na náměstí Interbrigády na pomezí pražských čtvrtí Dejvic a Bubenče. Opět šlo o „apolitickou“ pietu plně v režimním rámci, takže představeni byli zástupci lecjakých nepatrných organizací, na rozdíl od KSČM, jejíž členové byli přítomni v počtu větším než členové všech ostatních subjektů dohromady. Celkem se piety účastnilo asi 300 lidí. Na místě se podepisovala i petice proti odstranění pomníku maršála Koněva nebo jeho doplnění antikomunistickou „vysvětlující tabulí“, o což usilují pravicoví zastupitelé městské části Praha 6 a další fašizující křiklouni. Vzhledem k oficiálnímu charakteru akce stáli čestnou stráž u pomníku kromě vojáků AČR též skaut (stejný, který stává každoročně u památníku kontrarevoluce 17. 11. 1989 na Národní třídě) a sokol, ale nikoli rudoarmějec nebo partyzán, kteří by sem patřili spíše. Co by na to asi řekl komunista Koněv?
Jedním z řečníků u památníku byl i předseda ÚV KSČM, představený (v rámci „nadstranickosti“) jen jako „dr. Vojtěch Filip“. Ostatně, z jeho řeči nebylo nikterak patrné, že je dlouholetým nejvyšším představitelem strany, nazývající se „komunistická“. Maršál Koněv byl v době vítězství nad fašismem členem strany se stejným slovem v názvu, ovšem vedené maršálem J. V. Stalinem. Rozdíl mezi tehdejší sovětskou (i československou) komunistickou stranou a současnou KSČM byl asi takový, jako rozdíl mezi zásluhami J. V. Stalina a V. Filipa o společenský pokrok.
Velmi slabou stránkou obou čtvrtečních pietních akcí bylo špatně fungující zesílení zvuku, (ne)zajištěné OV KSČM, kdy zesilovač natolik prskal a chraptěl, že projevům bylo stěží rozumět a rovněž interpretace čs. státní hymny a ve Vokovicích i písně „Svatá válka“ byla nedůstojná.
Slivice
Ve státní svátek, nazvaný „Den vítězství“ (koho a nad kým, v tom buržoazní politická reprezentace nemá jasno), tedy v pátek 8. května, pořádal středočeský krajský výbor KSČM pietní akt u památníku poslední bitvy 2. světové války v Evropě ve Slivici u Milína v okrese Příbram. Boje zde utichly až 12. května 1945. Na setkání, moderovaném starostou městyse Jince RSDr. Josefem Hálou (KSČM), promluvili mj. poslanec Parlamentu ČR a předseda středočeského KV KSČM JUDr. Stanislav Grospič, předseda občanského sdružení „Vojáci proti válce“ plk. v. v. Jiří Bureš, zástupci Klubu českého pohraničí, Slovanského výboru ČR a německé Levice (Die Linke) a představitel velvyslanectví Ruské federace. Vzhledem k tomu, že šlo o akci pořádanou KSČM, smělo se zde (zatím?) používat i „prokleté“ označení soudruh / soudružka. Jakmile však členové strany zastupovali jiné organizace, okamžitě byli titulováni „pan / paní“…
K veselým momentům patřilo opakované označení pořádající strany moderátorem dr. Hálou za „Komunistickou stranu Československa“, resp. „KSČ“, z čehož někteří přítomní „moderně levicoví“ činitelé obraceli oči v sloup a nenávistně syčeli. Čs. státní hymnu se nepodařilo reprodukovat bez chraptění a výpadků zvuku, což mě nemohlo vést k jinému závěru, než že cokoli koná KSČM, to pokazí, včetně státní hymny.
Vedle velkého slivického památníku, jehož hlavní pamětní deska ze 70. let, zmiňující cestu k socialismu, je dnes překryta novou deskou s pouhým datem bitvy, jsme se zastavili ještě u staršího památníku nedaleko kostela, s pěticípou hvězdou se srpem a kladivem na mohutném, mramorem obloženém monolitu. Je potěšující, že rusko-český text včetně dnes tak proklínaného symbolu jsou nově vyzlacené a park u památníku pečlivě udržovaný.
Cestou ze Slivice jsem se s několika soudruhy zastavil ještě u pamětní desky u zámku v Dobříši hrdinovi SSSR, nadporučíku A. F. Saveljevovi, padlému zde ve věku 24 let. Následně jsme vzdali čest padlým sovětským osvoboditelům i českým bojovníkům proti fašismu u jejich hrobu a památníku na dobříšském hřbitově. Heslo na památníku „Chraňte, zač jsme bojovali“ už bohužel není aktuální, jelikož většina toho, zač bojovali tehdejší hrdinové, už neexistuje. Památníky zarůstají mechem, nejsou-li přímo likvidovány tehdejšími poraženými – dnešními dočasnými vítězi.
U bývalého tanku
Nejznámější památník, který neustál „vítězství svobody a demokracie“ a byl na počátku 90. let nejprve opakovaně zhanoben a nakonec odstraněn, stál na náměstí Sovětských tankistů, dnes dočasně náměstí Kinských, v Praze 5 na Smíchově. Šlo o slavný sovětský tank č. 23 (resp. jiný stroj s duplicitním číslem; původní byl zničen v boji), který jako první vjel 9. května 1945 do Prahy, na mohutném podstavci. Ačkoli byl památník vybudován již v červenci 1945, před vítězstvím socialismu a dokonce před vítězstvím KSČ v prvních poválečných volbách, musel ustoupit novodobým fašistům jako symbol „totality“. Na jeho místě se dnes nachází fontána, u níž si 70. výročí vítězství nad fašismem připomněl pražský KV KSČM 9. května v půl desáté dopoledne.
Nedaleko fontány se nachází nová pamětní deska osvoboditelům, u které v době akce ležela také kytice rudých karafiátů s vlajkou ukrajinského fašistického státu s banderovským trojzubcem v modrém poli. Snad připomínka vlasovců, dnes vydávaných za rozhodující sílu při osvobození Prahy od fašistů. Těch fašistů, po jejichž boku předtím vlasovci bojovali proti své vlasti a národům a za což byli vítěznou sovětskou mocí po válce spravedlivě potrestáni.
Na dlažbě před fontánou sestavili účastníci pietní akce již tradičně velký kruh z kytic šeříku s číslem 23 uvnitř. Doplněn byl texty „Čest a dík osvoboditelům – odstranění památníku je historická křivda a ostuda“ a „Církev odpouští, národ ne! Hanba natěračům tanku č. 23“ a seznamem jejich jmen. Nechyběly rudé karafiáty a text Nezvalovy básně k 9. květnu 1955, vzdávající čest smíchovskému tanku a jeho prostřednictvím sovětským osvoboditelům.
S projevy vystoupili před asi šedesáti shromážděnými první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek a představitel Die Linke.
Na čestném pohřebišti
Od 11 hodin uctil pražský KV KSČM památku padlých osvoboditelů a všech protifašistických bojovníků na čestných pohřebištích Olšanských hřbitovů. Hlavní část akce proběhla u centrálního monumentu čestného pohřebiště rudoarmějců, kladení věnců a kytic pak i u hrobů československých bojovníků a zahraničních vojáků jiných států.
Na čestné pohřebiště vojáků Rudé armády mířily 9. května spontánně davy Rusů a dalších někdejších sovětských národů. Mnozí z nich kupovali přímo po náručích rudé karafiáty a kladli je k centrálnímu pomníku i jednotlivým okolním hrobům. Přicházeli sem i mladí lidé a rodiny s dětmi, často ozdobeni jiřskými stuhami, symbolem Velké vlastenecké války. Jaký je to rozdíl oproti většině Čechů, kterým je výročí vítězství naprosto lhostejné a necítí potřebu si jej jakkoli připomínat! Mezi četnými věnci u pomníku s obrovskými symboly srpu a kladiva v mramorové pěticípé hvězdě na vrcholu obelisku nechyběl ani ten s modrými a žlutými květy a stejnou stuhou od velvyslanectví Ukrajiny. Státu, kde jsou dnes srp a kladivo úředně zakázány, kde za obhajobu SSSR hrozí minimálně vězení a kde se chystá zákaz komunistické strany.
Po položení květin promluvila předsedkyně KV KSČM a poslankyně Mgr. Marta Semelová a tajemník KV Ing. Viktor Pázler. Hlavní projev přednesl předseda ÚV KSČM JUDr. Vojtěch Filip. Posluchačů bylo několik set. Shromáždění bylo zakončeno Internacionálou.
Manifestace Klubu českého pohraničí
Svědkem mírové manifestace proti fašismu, násilí a válce bylo 9. května od 12 hodin pražské náměstí Jana Palacha, dříve Krasnoarmějců. Pořádaly ji Národní a Pražská rada Klubu českého pohraničí (KČP) ve spolupráci s KV KSČM Praha a vlasteneckými organizacemi. Za účasti asi čtyř set vlastenců byla zahájena reprodukcí volání pražského rozhlasu o pomoc z 5. května 1945, ale zazněly i československá a sovětská státní hymna a husitský chorál, který je hymnou KČP. Podotýkám, že ozvučení bylo značně hlasité a budilo velkou pozornost kolemjdoucích.
Členové KČP dorazili s mnoha svými prapory (převážně rudými se symbolem pohraničníků – hlavou vlčáka), jakož i s vlajkami SSSR, Ruské federace a s protifašistickými a protiválečnými transparenty. Tribuně dominovalo velké heslo „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast“. S projevy vystoupili předseda Národní rady KČP plk. v.v. RSDr. Milan Richter, CSc., předsedkyně KV KSČM Mgr. Marta Semelová, předseda středočeského KV KSČM JUDr. Stanislav Grospič, senátor Ing. Jan Veleba (Strana práv občanů) a několik dalších řečníků, mezi nimi i veterán Pražského povstání Jan Turek či zástupce Svobodné německé mládeže (FDJ). Závěrem byly dekorovány prapory KČP a předána vyznamenání jeho předním aktivistům.
S velkým ohlasem a potleskem se setkalo vyjádření poděkování a úcty Rudé armádě a jejímu nejvyššímu veliteli generalissimu J. V. Stalinovi z úst plukovníka Richtera. Není zřejmě náhodné, že manifestace se nezúčastnil nikdo z likvidátorsky orientovaných představitelů KSČM, kteří by s něčím takovým nechtěli být spojováni a kteří nenávidí Stalina tak, jako on nenáviděl kariéristy a parazity na dělnickém hnutí.
Přítomni byli bohužel i antikomunističtí provokatéři. Po skončení shromáždění se část jeho účastníků vydala na plavbu dvěma loděmi po Vltavě.
Malá, ale důstojná pieta v Čelákovicích
Komunisté si připomínali Den vítězství i v mnoha malých městech a obcích. Jednu z takových akcí jsem navštívil v Čelákovicích v okrese Praha – východ. U pomníku v parku v místní části Záluží se v 18 hodin shromáždilo přes 30 lidí. Může se to zdát málo, ale musíme uvážit, že v řadě sídel podobné velikosti nepořádá komunistická strana žádné veřejné akce už od převratu v r. 1989.
U pomníku s rudou pěticípou hvězdou, reliéfem tanku a textem „Nás osvobodila Rudá armáda 9. V. 1945“ držel čestnou stráž rudoarmějec v dobové uniformě se samopalem. Nechyběly dvě československé vlajky a jedna sovětská, byly položeny věnce a květiny za zvuku Pochodu padlých revolucionářů, zazněla i čs. a sovětská státní hymna a Internacionála. Projevy přednesl zastupitel města Čelákovic a předseda městské organizace KSČM Vladimír Duník, středočeský radní Ing. Zdeněk Štefek a zastupitel Středočeského kraje Mgr. Zdeněk Milata (oba KSČM), JUDr. Stanislav Grospič a kromě nich i představitel velvyslanectví Ruské federace v ČR.
Poblíž pomníku byla umístěna nástěnka se starými fotografiemi z tohoto místa. Z nich bylo patrné, že vzal zasvé záhon ve tvaru pěticípé hvězdy před pomníkem. I sám pomník byl v éře restaurovaného kapitalismu dvakrát povalen a jednou polit červenou barvou, nicméně dnes je pěkně opraven a obnovy se dočkal i okolní park.
Cestou ze Záluží se naše delegace zastavila u druhého čelákovického pomníku osvobození, umístěného v parku v Sedlčánkách. Od toho v Záluží se liší absencí rudé hvězdy. Ta kdysi byla umístěna na železné tyči na vrcholu obelisku, ale podlehla maloměšťácké zlobě hned po listopadu 1989. U pamětní desky a hrobu obětí Květnového povstání českého lidu jsme se při zpáteční cestě poklonili též na hřbitově v nedalekých Úvalech.
Slavnostní koncerty
Ruské středisko vědy a kultury v Praze připravilo ke slavnému výročí několik kulturních programů, mezi nimi koncerty ve dnech 29. dubna a 11. května. Na prvním z nich vystoupil dětský folklórní soubor Valášek, folklorní soubor Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska „Kozáci Vltavy“, Nikolaj Marčenko nebo Natálie a Alexandr Shonertovi, na druhém sólista souboru „Alexandrovci” z Moskvy Petr Bogačev, kolektiv moderního sportovního tance „Fejerija“ z města Kirov, lidový pěvecký a taneční soubor „Slobožanočka“ ze vsi Stulovo, zasloužilý kolektiv lidového umění „Zavalinka“ z Kirova, „Kozáci Vltavy“ či skupina „AROSS“ z Moskvy.
Oba koncerty byly mimořádným uměleckým zážitkem a příjemným osvěžením ve srovnání s tím, jakou „kulturu“ nám dnes nabízí televize či všudypřítomné reklamní poutače. Politicky však plně odpovídaly linii současné buržoazní Ruské federace, tzn. byly naprosto dekomunizované a snažily se být „apolitické“. Na druhém z nich sice byly promítány jako kulisa dobové řády Velké vlastenecké války se symbolem srpu a kladiva, ale písně na obou akcích byly vybrány tak, aby buď vůbec nesouvisely s válkou nebo alespoň aby nezmiňovaly Sovětský svaz, natož socialismus, komunismus nebo dokonce Stalina.
Na diváky 11. května hluboce zapůsobil a bouřlivé ovace si vysloužil 89letý veterán – rudoarmějec, který vyskočil na pódium a čile tancoval, vypadaje o 20 let mladší a pohybuje se jako o 70 let mladší. Pozornost vzbudila i výstava sovětských válečných plakátů ve foyer ruského střediska.
Věčná sláva osvoboditelům
Kdo si chtěl v květnových dnech připomenout 70 let historického vítězství sil společenského pokroku nad nejčernější reakcí, měl řadu možností. Většině naší společnosti zůstalo však toto výročí lhostejné a ze sdělovacích prostředků se valila propaganda přepisující dějiny 2. světové války a hanobící tehdejší rozhodující sílu na straně vítězů, Sovětský svaz.
Nebýt Sovětského svazu a jeho kolosálního vítězství nad fašistickými okupanty, nebylo by ani osvobození Československa od fašismu a nebylo by ani dnešní existence českého a slovenského národa. Sovětský svaz nedosáhl vítězství náhodou, ale dovedla jej k němu komunistická strana v čele s J. V. Stalinem. Pod jeho vedením vznikla světová socialistická soustava. S hanobením jeho jména souvisel její rozkol, rozklad a zánik. Zdrojem síly SSSR bylo společenské vlastnictví výrobních prostředků, centrálně plánované hospodářství a kolektivismus. Ústup od nich byl příčinou jeho pádu.
Je smutné si připomínat výročí osvobození Československa Sovětským svazem v době, kdy ani jeden z těchto států neexistuje a kdy jsou pošlapány všechny tehdejší hodnoty, zakotvené ve Stalinské ústavě SSSR a Košickém vládním programu.
Nedopusťme návrat fašismu do naší vlasti!
Nedopusťme další světovou válku!
Leopold Vejr