POUČENÍ Z DĚJIN KSČ – Teze k 95. výročí založení KSČ

Diskusní vystoupení s. Zdeňka Košťála na 39. pražské teoreticko-politické konferenci

Přidáno ve středu 20. dubna 2016


      Zabývat se dějinami KSČ je – zvláště dnes – v podmínkách restaurovaného predátorského kapitalismu zdrojem velkého poučení:
ZAPRVÉ prokazují, že její (KSČ) založení v roce 1921 se stalo základním a nezbytným předpokladem k nalezení a umožnění cesty pro naplnění historické role dělnické třídy v našich zemích, že tato třída se může osvobodit jedině zrušením kapitalistické, vykořisťovatelské společnosti. A to jen pokud je vedena svou skutečně revoluční politickou stranou – stranou komunistickou. Stranou nového, marxisticko-leninského typu. Zároveň je ale nezbytné, aby byla dělnická třída schopna udržet její revoluční, bolševický charakter a nepřipustila to, aby její vedoucí činitelé opouštěli a posléze i zrazovali její zájmy i zájmy ostatních pracujících.
ZADRUHÉ dokazují, že tato strana může splnit své poslání – být předvojem dělnické třídy a ostatních pracujících – jedině vychází-li důsledně z marxisticko-leninské teorie a je-li spjata s dělnickou třídou, s pracujícím lidem. Řečeno ještě jasněji a jednoznačněji: vychází-li z leninismu jako marxismu soudobé epochy. Právě leninismus se stal vědeckým učením o skutečně revoluční – komunistické straně, její strategii, taktice i organizačních zásadách.
ZATŘETÍ prokazují, že proti ní bezohledně bojovala buržoazie první československé republiky, její politická reprezentace tak, jako i předáci sociální demokracie a jiní reformisté v dělnickém hnutí, k němuž se fakticky do února 1948 hlásili. Byli to oni, kdo šířili iluze o nerevoluční, tzv. demokratické cestě k socialismu a své spojence našli uvnitř KSČ, v podobě různých revizionistických a pravicově oportunistických sil. Tito opozičníci ve straně nejen ve 20. a 30. letech, ale zvláště pak od poloviny 50. let, v době tzv. tání, „destalinizace“, přebírali od sociálně demokratických a socialistických stran antikomunistické Socialistické internacionály, koncepci tzv. demokratického socialismu. S ní otevřeně vystoupili již ve 2. polovině 60. let, v období tzv. pražského jara 1968. A tutéž koncepci deklarovala jako svou bytostně vlastní právě i ta část KSČ, která se „přetransformovala“ v KSČM, jež se dodnes této koncepce křečovitě drží „jako klíště“.
ZAČTVRTÉ, pokud KSČ vedla s uvedenými směry a skupinami boj, vycházející z marxismu-leninismu, zocelovala se a byla schopna úspěšně vést dělnickou třídu a její spojence do sociálních a politických zápasů. Jakmile však připustila chruščovovsko-brežněvovskou revizi marxisticko-leninského učení v otázkách třídního boje, revoluce, diktatury proletariátu a připustila šíření iluzí o ekonomickém dostižení a předstižení USA Sovětským svazem během dvou desetiletí, iluze o definitivním vítězství socialismu, všelidovém státě a všelidové straně, o dosažení prahu komunismu nebo přinejmenším o rozvinutém socialismu, o nekapitalistických cestách a socialistické orientaci řady rozvojových zemí atd., zocelení strany podlehlo korozi. Vyústilo v určitou stagnaci a posléze v sebedestrukci strany a připuštění vítězství kontrarevoluce a tím i obnovy kapitalismu!
ZAPÁTÉ, dějiny KSČ tak přinášejí i jedno ze zvláštních a zásadních poučení, vyplývajícího z dějin ostatních komunistických stran, zvláště VKS(b) a následné KSSS. A to poučení o nutnosti sebeočisťování se těchto stran od revizionistů a oportunistů, o nutnosti zbavování se nejrůznějších kariéristických, maloměšťáckých živlů, nepoctivců, lidí zbyrokratizovaných, nepevných komunistů a menševiků, kteří si přemalovali „firmu“, ale v nitru zůstali menševiky atd. (viz Lenin, V. I.: O čistce ve straně, Spisy, sv. 33, s. 30, 32). Ve vedení KSSS k takovým patřili zejména Gorbačov a Jelcin1).
ZAŠESTÉ, poučení z dějin KSČ ve vztahu nejen ke KSSS obnažuje skutečnost, že hlavní aktéři „perestrojky“ se naplno inspirovali „pražským jarem 1968“, přičemž zásadní úlohu v tom sehrál zejména tajemník ÚV KSČ z té doby, Z. Mlynář, letitý a velký přítel M. Gorbačova, právník a špičkový politolog, který přišel již tehdy s koncepcí „pluralitního“ politického systému, bez vedoucí úlohy komunistické strany. Byl to on, kdo se stal skutečně hlavním ideologem celé koncepce nejen „pražského jara“, ale i sovětské „perestrojky“. Od něj opisoval její oficiálně prezentovaný „duchovní otec“, přední ideolog, tajemník a člen politbyra ÚV KSSS, odhalený agent CIA, Alexandr Jakovlev (viz Čermák, V.: Operace listopad 1989, NV, Praha 2012, mj. s. 23-56, 71-74 aj.). Člověk, se kterým se Gorbačov sešel již v květnu 1983, při své návštěvě Kanady (kde byl Jakovlev velvyslancem) a již tehdy se dohodli o těsnější spolupráci, „na základě myšlenky, že sovětská společnost nemůže dále existovat s dosavadním politickým a ekonomickým systémem“.2) Co tím bylo myšleno, naplno prokázali svou politickou praxí v nejvyšších stranických a státních funkcích. Sovětský svaz přestal existovat!
ZASEDMÉ, z hlediska ekonomických modelů socialismu to pak byl především O. Šik, jenž se svým týmem razantně prezentoval jimi „propracovanou“ koncepcí „třetí cesty“ – „tržního socialismu“, při potlačení plánovitého řízení, při prosazení decentralizace a demonopolizace národního hospodářství, kdy měl socialistický stát, hrát jen roli jakéhosi „regulátora“. Tento model rovněž podstatným způsobem inspiroval „perestrojkové“, „reformní komunisty“, kteří se také „klaněli“ všemocnému trhu a dávné politice NEPu, tak jako nakonec i čínští soudruzi. Ti ovšem, a to je třeba zdůraznit, zcela jinak! A to ve skutečném Leninově „duchu“! Neboť na rozdíl od tzv. reformních komunistů „pražského jara“ a sovětských „perestrojkařů“ = „nepmanů“: abalkinů, bogomolovů, šatalinů, šmejlovovů ad., čínští politici nechtěli zlikvidovat a také nezlikvidovali politický systém socialismu, historicky zkonstituovaný na bázi diktatury proletariátu, při vedoucí roli komunistické strany jako pilíře budování socialismu s „čínskými rysy“. Systém pozitivně fungující pro naprostou většinu občanů ČLR.
Jak již bylo řečeno, v „pražském jaru 1968“ a o dvacet let později v gorbačovské „perestrojce“, tomu bylo zcela naopak. Aby mohl být naplno prosazen „tržní socialismus“, „tržní ekonomika“, tedy fakticky obnoven kapitalismus, muselo dojít i ke zcela zásadní změně politického systému socialistické společnosti. Počítalo se s tzv. radikální reformou politického systému spjatou s odstraněním vedoucí úlohy komunistických stran (KSČ a KSSS). Politický systém vycházející s avantgardní role komunistické strany tak musel a také nakonec byl nahrazen buržoazním, „pluralitním“ politickým systémem, při monopolu, při totální nadvládě prokapitalistických politických stran a hnutí!
ZAOSMÉ, dějiny KSČ ukazují, že úspěchy politické činnosti a schopnost komunistů vést pracující v revolučních přeměnách společnosti byly vždy bezprostředně spojeny s uplatňováním marxisticko-leninské zásady proletářského internacionalismu. A to jak v poměru k mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí a existujícím socialistickým zemím, tak při budování socialismu a řešení národnostní otázky ve vlastní zemi. Bez respektování a dodržování této zásady nemůže žádná komunistická strana uspět ani v současnosti, ani v budoucnosti.
ZADEVÁTÉ, jedno z nejzávažnějších ponaučení nejen z dějin KSČ, ale z dějin komunistického hnutí v SSSR a dalších zemí střední a východní Evropy je, že bylo a bude třeba, a to z pozic rozvíjejícího se marxismu-leninismu, při kritické analýze skutečnosti, po celou dobu zastávat principiální kritické a sebekritické postoje. A to nejen při zkoumání soudobého kapitalismu, mezinárodního pokrokového a revolučního hnutí, zkušeností zemí usilující o vybudování socialismu, ale i oportunismu a revizionismu, který opanoval mnohá „torza“ komunistických stran, roztříštěného komunistického hnutí od konce 80. let až dodnes.
Pro příště nelze připustit, aby jakákoli, i vysokou autoritou oplývající komunistická strana, poté, co uskuteční obrat od nosných zásad marxismu-leninismu a komunistického hnutí, byla nejen tolerována, ale i nadále považována za vůdčí stranu komunistického hnutí, kterou je třeba nadále následovat, tak jak tomu bylo ve vztahu k již degenerující KSSS, v jejímž čele stanul, slovy W. Brandta3) antikomunista Gorbačov, kdy se tak Kreml stal hlavním štábem kontrarevolučních převratů nejen ve střední a východní Evropě.
A konečně ZADESÁTÉ, přes všechny problémy z průběhu čtyř desetiletí budování socialismu u nás, při avantgardní roli KSČ v tomto procesu, včetně oné, z hlediska řízení národního hospodářství, se jasně a jednoznačně prokazovaly přednosti socialismu jak u nás, tak i ve světové socialistické soustavě, u zemí RVHP. Národní důchod (ND) se v Československu od roku 1948 (100 %) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721 %), z toho v českých zemích 6krát (616 %) a na Slovensku 11,3krát (1 132 %). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438 %). Ještě jinak řečeno, socialistická ekonomika v období od roku 1948 do roku 1989 zvýšila objem základních prostředků v českých zemích 5,8krát a na Slovensku 11,4krát. V posledním desetiletí (1979 až 1989) vzrostl národní důchod o 21 %, což by přepočteno na HDP bylo 30 % až 33 %, kdy při centrálně řízeným hospodářství byly výdaje na státní a veřejnou správu zhruba sedmkrát nižší (!), než v současnosti. (viz Ullrich, Č.- Košťál, Z.: O antikomunistickém falšování našich národních dějin, Sborník XXIX. PTPK, 13. 11. 2010, s. 34, 35). Tedy v době, kdy se vyspělá průmyslová a potravinově soběstačná země stala po rozkradení a výprodeji národního majetku kolonií, ze které ročně ve formě zisků zahraničních, nadnárodních společností plynou statisíce miliard Kč ročně. V roce 2014 to bylo půl bilionu Kč – 488 miliard (viz beseda s doc. I. Švihlíkovou ve Štětí, 11. 2. 2016; 488 miliard Kč za rok do ciziny … sdělila doc. Švihlíková a odsoudila, kam se dostalo naše hospodářství, Parlamentní listy 30. 3. 2016).
Pokud šlo o socialistické společenství v rámci RVHP, pak při srovnání dynamiky rozvoje jejich ekonomik s ekonomikami vyspělých kapitalistických států (VKS) a tzv. rozvojových zemí (RZ) je jednoznačně jasné, že v období od začátku 50. let do poloviny let 80. docházelo u socialistických zemí k výrazně vyšším tempům růstu ND než ve vyspělých kapitalistických státech. Konkrétně řečeno v uvedeném období (1951 – 1986) se ND v zemích RVHP zvýšil 9,3krát, zatímco ve VKS jen 3,7krát a v rozvojových zemích (RZ) 5,5krát. Takže nešlo o objektivně determinovaný proces nutného a zákonitého zániku „nesocialistického“ stalinského, sovětského modelu socialismu jak rádi tvrdí někteří tzv. tvůrčí marxisté a neokomunisté.

      1 Gorbačov a Jelcin, oba farizejové, „komunisté“ dvou tváří, zakrývající nenávist k bolševismu, plynoucí z toho, že jejich rodiče byli perzekuováni za protisovětskou činnost, kdy přesto oni stanuli na vrcholu sovětské moci, v politickém byru ÚV KSSS (Gorbačov jako generální tajemník ÚV KSSS a prezident SSSR; Jelcin jako první tajemník MV KSSS v Moskvě). Ano: „Jsou lidé od dětství ukřivdění sovětskou mocí, malicherní a mstiví. Patří k nim i Jelcin … A sovětská moc mu ukřivdila rozkulačením jeho děda i otce. Mohl syn a vnuk milovat sovětskou moc, která jeho dědovi vzala všechno … Jelcinův děd byl docela obyčejný vykořisťovatel, jaké sovětská moc potírala. Popravdě řečeno se rozpuštěním KSSS neprovinil pouze Jelcin. Nemenší vinu má i Gorbačov a jeho předchůdci.
Koroze kdysi jednolité strany ji rozleptávala zevnitř. S Gorbačovovým příchodem se v ní začaly utvářet frakce, všelijaké proudy a platformy, a on to všemožně podporoval. Členů strany valem ubývalo. V srpnu 1991 jich bylo místo 18 miliónů jen něco přes 14 miliónů. Teď se mnozí z nich rozběhli jinam, dokonce k Demokratické straně či k Žirinovskému.“ (viz Andrijanov,V.- Čerňak, A.: Osamělý car v Kremlu, OREGO 2000, s. 148). Dodejme, že Gorbačov přiznal, že jeho rodiče i rodiče jeho manželky byli perzekuováni pro antisocialistickou činnost teprve až 1. 12. 1990 (6 let po svém zvolení generálním tajemníkem), když již proběhly kontrarevoluce ve východoevropských socialistických státech, a on připravil všechno pro rozpad, likvidaci KSSS a SSSR. Nazval socialismus kasárnami a zřekl se jej: „To musím, abych se očistil, abych odhodil celá ta kasárna, stalinštinu, zřeknutí se svého děda, svého otce, všeho co vykonali? Nemohu jít proti svému dědovi.“ Nemohu jít proti stoupencům a nositelům kapitalismu. „Co to znamená? Že Gorbačov se více než třicet let schovával za stranickou legitimaci s neskrývanou demagogií a neupřímností ke straně a k sovětskému lidu.“ (Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 79-80). A to proto, aby mohl se svými spojenci zničit KSSS a SSSR.

      2 Lili Marcou, „Co chceme udělat ze Sovětského svazu“; rozhovor s A. Jakovlevem, Paris 1991, převzato: Alleg, H.: Ruské peklo aneb Velký skok dozadu, OREGO 1997, s. 153; Jakovlev, A.: „Je šlechetné zápasit se systémem jako Solženicyn, Sacharov, ale praktický užitek je z toho velmi relativní. Porazit systém čelním střetem nebylo možné, možné bylo jej pouze podvést a vyhodit do povětří, nacházeje se na samotném vrcholku – v ÚV a politbyru.“ viz časopis Odkrytaja politika, č.7/1995; převzato Kučera, J.: Zpráva o stavu světa, Dokumentace, s. 9

      3 viz „Ve svém životě jsem toho viděl už hodně, ale ještě nikdy antikomunistu v čele Kremlu.“ W. Brandt po návštěvě Moskvy na Gorbačovovo pozvání; publikováno l´Humanité; převzato: Andrijanov, V., Čerňak, A.: Car hraje prezidenta, OREGO 2000, s. 43

Zdeněk Košťál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *