Severokorejské „peklo“
Přidáno v úterý 28. července 2015
Výrobní prostředky v Korejské lidově demokratické republice (KLDR) jsou ve státním (všelidovém) nebo družstevním vlastnictví. Všechny přírodní zdroje, hlavní továrny a podniky, přístavy, banky, dopravní prostředky a spoje jsou výhradně ve vlastnictví státu. Ekonomika je řízena centrálním plánováním. Zaměstnanci jsou odměňováni podle množství a kvality práce. Oproti tomu v bývalém Československu není ve vlastnictví státu už téměř nic, protilidová politická reprezentace poskytla téměř bezplatně dokonce i přírodní zdroje domácím i zahraničním soukromým těžařům, kteří na nich nezměrně bohatnou. Tržní řízení ekonomiky (které je mimochodem ideálem i pro „moderní levici“) zapříčinilo likvidaci velké části průmyslu i zemědělství a naši naprostou závislost na dovozu.
V KLDR je zaveden osmihodinový pracovní den, přičemž v náročnějších profesích je pracovní doba zkrácena na 7 nebo 6 hodin denně. Pracuje se však šest dní v týdnu. V České a Slovenské republice je sice formálně zaručena osmihodinová pracovní doba po pět dní v týdnu, ale na obrovském množství pracovišť je požadována bezplatná přesčasová práce (podmiňující setrvání v pracovním poměru), která dalece předčí oněch osm korejských sobotních hodin. Nemluvě o tom, že v „našich“ zemích jsou mnozí z nás nuceni pracovat i na vedlejší pracovní poměr nebo dokonce několik takových, ať už legálních či nikoli, aby se uživili. V severní Koreji je zakázána dětská práce. U nás také, nicméně díky obnově soukromého podnikání je v „rodinných firmách“ docela běžná.
V severní Koreji stát nejenže zásobuje pracující potravinami, ale buduje a přiděluje i obytné domy a byty a nevybírá žádný nájem ani daně z nemovitosti. Oproti tomu byt nebo dům v ČR stojí např. 3 miliony Kč, tzn. člověk se mzdovým mediánem 21 629 Kč (r. 2014) a tedy čistou mzdou cca 17 tisíc Kč by na něj vydělával skoro 15 let, pokud by ovšem neměl žádné výdaje.
Úplná bezplatná zdravotní péče funguje v KLDR již od r. 1960. Stát hradí dokonce i náklady za dopravu na léčení a zpět. Oproti tomu v ČR jsme nuceni platit poplatky za ošetření na pohotovosti, uvažuje se o obnově hrazení poplatků za návštěvu lékaře i pobyt v nemocnici (při povinných nemalých odvodech na zdravotní pojištění!), nemluvě o obrovských výdajích za léky, kvůli kterým se stává pro mnoho nemocných zdravotní péče prakticky nedostupnou.
Školní docházka je v KLDR bezplatná od mateřských škol až po vysoké, vysokoškolští studenti jsou navíc podporováni státními stipendii. Oproti tomu v bývalé ČSSR přibývá placených škol a i na těch „bezplatných“ jsou učni, žáci, studenti a jejich rodiče vystaveni stále rostoucím výdajům např. na učební pomůcky.
Zemědělské daně jsou v severní Koreji zrušeny od r. 1966, daně z příjmu dělníků a ostatních zaměstnanců od r. 1974. Pracujícím matkám je vyměřena pětiměsíční mateřská dovolená, na české a slovenské poměry zdánlivě krátká, nicméně ve srovnání s velkou částí kapitalistických států obdivuhodná. Leckde není žádná. A např. v Sovětském svazu v r. 1950 činila pouhé dva měsíce. Matky tří a více dětí mají zkrácen pracovní den na šest hodin se zachováním mzdy, resp. platu za osm hodin. Samozřejmostí je státní podpora v pracovní neschopnosti, v našich podmínkách rovněž postupně odbourávaná (viz první tři dny v nemoci bez jakéhokoli náhrady). Stát pečuje i o sirotky. Do starobního důchodu odcházejí muži v 60 letech, ženy v 55. Oproti tomu v ČR má pojištěnec narozený od r. 1977 nárok na odchod do penze v 67 letech, ať jde o muže či ženu a samozřejmě bez ohledu na počet vychovaných dětí („genderová rovnoprávnost“ přece musí být, to vám také potvrdí i každý „moderní levičák“…).
Severokorejská státní ideologie čučche je založena na principech nezávislosti v politice, soběstačnosti v ekonomice a samostatnosti v národní obraně, zatímco v ČSSR a následnických státech je od kontrarevoluce v závěru roku 1989 plně a důsledně uplatňována linie naprosté závislosti v politice, nesoběstačnosti v ekonomice a nesamostatnosti v národní obraně. Čučche staví rovněž na sebedůvěře a důstojnosti země. U nás můžeme oproti tomu pozorovat stále větší opovrhování vlastními národy, kosmopolitní napodobování a přebírání úpadkové severoamerické pakultury a patolízalský obdiv k utlačovatelům, zločincům a reakcionářům.
V neposlední řadě se čučche hlásí i k socialismu a myšlence vybudování komunistické společnosti, které jsou „naší“ státotvornou propagandou považovány za nejhorší zlo v dějinách lidstva. Čučche sice vychází z marxismu, ale považuje jej za nedokonalý a překonaný. V r. 2012 byly dokonce odstraněny obrazy Marxe a Lenina na jedné z dominantních budov v Pchjongjangu. Nemyslím si ale, že to marxisty opravňuje k odsouzení KLDR a k přehlížení jí dosažených sociálních vymožeností a její pokrokové úlohy v mezinárodní politice.
Není náhodné, že politiku nezávislosti začal Kim Ir Sen prosazovat po odklonu Sovětského svazu a většiny socialistických států od zásadové linie marxismu-leninismu po smrti J. V. Stalina a zejména po XX. sjezdu KSSS v r. 1956. Pokud by Korea nekriticky následovala revizionistickou linii Sovětského svazu nebo Číny, dospěla by k restauraci kapitalismu, ať již v „pluralitním“ hávu nebo s vedoucí úlohou formálně komunistické strany.
Politika songun znamenající kladení prvořadého důrazu na armádu je logickým důsledkem změny mezinárodně politické situace po r. 1989, rozpadu sovětského bloku a posílení imperialismu USA a jejich vazalů. KLDR však nikoho vojensky neohrožuje a její vojáci se neúčastní dobyvačných misí v zahraničí, na rozdíl od vojáků bývalých socialistických států zavlečených do NATO, včetně ČR a Slovenska. Vláda KLDR usiluje o mírové, nikoli násilné sjednocení Koreje.
Všichni občané od 17 let věku mají právo volit a být voleni, a to bez ohledu na pohlaví, rasu, povolání, délku pobytu, stav majetku, vzdělání, politickou příslušnost, politické názory a náboženství. Mají také svobodu projevu, tisku, shromažďování, demonstrací a sdružování, svobodu náboženské víry a jsou oprávněni podávat stížnosti a petice. Je zaručena nedotknutelnost osoby a domácnosti a soukromí korespondence. Pracující lidé mají právo na práci a odpočinek, právo na vzdělání a bezplatnou zdravotní péči a svobodu vědecké, literární a umělecké činnosti. Ženám je přiznáváno rovné společenské postavení a práva s muži. Stát poskytuje zvláštní privilegia pro matky s dětmi. Manželství a rodina jsou chráněny státem. (Zatímco v „demokratických“ zemích jsou stále častěji napadány a znevažovány a jejich rozvrat je pokládán za cosi samozřejmého a automatického. Sociální podmínky pro zakládání rodin a výchovu dětí jsou natolik žalostné, že dochází k prudkému snižování porodnosti a tím v podstatě k nenásilné genocidě. Mediálně je vyzdvihován „boj za práva sexuálních menšin“, jako by snad žádná práva neměly…)
U nás jsou výše uvedená práva deklarována podobně, ale je zřejmé, že nezaměstnaní, žebráci či bezdomovci je mohou těžko uplatnit. V KLDR nezaměstnaní, žebráci ani bezdomovci nejsou. V ČR se uvádí k dubnu 2015 oficiální míra nezaměstnanosti 5,9 % (ve skutečnosti je samozřejmě vyšší; mnozí nezaměstnaní nejsou v evidenci), na Slovensku dokonce 12,1 % a průměr v Evropské unii činí v téže době 9,6 %. V r. 2014 přitom pouze 20,6 % evidovaných českých nezaměstnaných pobíralo podporu v nezaměstnanosti.
Důvěra Severokorejců v jejich politickou reprezentaci nám může připadat záhadná či falešná, pokrytecká či vynucená. Nelze se divit, když sami jsme po čtvrt století vedeni a podváděni bandou zlodějů, lhářů a vzhledem k jejich (a)sociální politice nepřímých vrahů vlastního lidu, kdy důvěra v politiky je v našich poměrech minimální a velká část oprávněných voličů už k volbám ani nechodí, soudíce, že „to stejně nemá cenu, všichni jsou stejně špatní“. A v případech parlamentních stran a hnutí (i skoro všech ostatních) se zastánci tohoto názoru nijak zásadně nemýlí.
Severní Korea vzdoruje agresi imperialistů USA a jejich loutek a brání se i obnově soukromého vlastnictví a tržního hospodářství. Republiky rozbitého Československa činí pravý opak. Můžeme se vysmívat severokorejské „fanatické“ propagandě, nevidíce přitom, že jsme sami obětí mediální masáže, zaměřené proti našim vlastním zájmům. Severokorejce mnozí našinci považují za blázny nebo chudáky, protože oplakávali zesnulého Kim Čong Ila, který v malé izolované zemi natruc mocným téměř celého světa uhájil a posílil socialismus. Ale co si pomyslet o davech Čechů, ronících ve stejné době slzy za „národního hrdinu“ Václava Havla, křivě přísahajícího na socialismus a Československo, aby pak nejprve jedno a pak i druhé zničil a udělal z prosperujícího, hospodářsky, kulturně a sociálně vyspělého státu dvě bídné a upadající polokolonie?
Buržoazní propaganda věnuje severní Koreji mimořádnou pozornost, jistě i za účelem odvedení pozornosti od našich vlastních problémů a vytvoření obrazu „pekla na zemi“ (kde skoro nikdo z našich krajů nebyl a nemůže jej proto rozporovat), oproti kterému je u nás „ráj“. Není náhodné, že senzační zprávy o tamních „hrůzách“ zásadně nejsou potvrzené zdroji z KLDR, ale pocházejí od jejích úhlavních nepřátel. Nedává přitom žádnou logiku, aby stát např. vykonával „odstrašující veřejné popravy“ a nikoho o nich neinformoval. Anglicky psané zpravodajství Korejské ústřední tiskové agentury (KCNA) nikdy žádnou ze „skandálních zpráv“ nepotvrdilo. Snad i proto byly jeho stránky zrušeny či zablokovány.
Jsou svobodou a demokracií statisíce nezaměstnaných, bídné a stále se zhoršující mzdové a pracovní podmínky a tedy klesající životní úroveň, odbourávání sociálních a politických vymožeností z doby před desítkami let a jako bonus odpadní (ne)kultura vyzdvihující sobectví, individualismus a agresivitu? Velká část našich spoluobčanů si to bohužel ještě myslí. Ano, pokud toto má být svoboda a demokracie, pak připouštím: V KLDR není žádná taková svoboda a demokracie.
Leopold Vejr
(s využitím informací z http://korea-dpr.com)