V. SJEZD KSČ A SOUČASNOST

Diskusní vystoupení s. Jiřího Jeřábka na 39. pražské teoreticko-politické konferenci

Přidáno ve středu 20. dubna 2016


      Jak vyplývá z úvodního referátu, v dějinách naší strany existují historické momenty, které bezpochyby musíme považovat za důležité mezníky ve vývoji našeho komunistického a dělnického hnutí. A jak se ukazuje v současné polistopadové politické situaci v našem státě, můžeme vysledovat řadu styčných bodů z historie k vývoji komunistického hnutí v dnešní době. Proto je dobré se k těmto mezníkům vracet – ne z nostalgie, ale jako k poučení při hledání dalších cest v taktice a strategii naší strany.
Jedním z takových nejvýznamnějších historických mezníků je i V. sjezd KSČ ve dnech 18. – 23. února 1929. Tento sjezd nebyl dílem náhody. Ve straně se začaly projevovat zásadní problémy v její činnosti. Vedení strany stále více prokazovalo svou odtrženost od členské základny, neschopnost řešit vzniklé problémy. Strana ztrácela akceschopnost v době velkých sociálních a třídních střetů v tehdejším Československu, což vyvolávalo silnou kritiku vůči Jílkově garnituře v jejím čele. Situací v KSČ, která přerostla ve vnitrostranickou krizi, se zabývaly i orgány Komunistické internacionály. Na jejím VI. kongresu v roce 1928 byla projednána i situace v KSČ. Exekutiva KI pak zaslala všem členům naší strany dopis s výstižným názvem „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“.
V KSČ se zformovala skupina levicových politiků, kterou tvořili zejména K. Gottwald, A. Zápotocký, J. Šverma, J. Harus, Č. Hruška, J. Fučík, E. Urx, I. Sekanina a další.
Na sjezdu došlo k zásadnímu zlomu. Bohumil Jílek rezignoval na možnost přednést hlavní referát, s tím vystoupil Klement Gottwald. Sjezd pak znamenal vítězství Gottwaldovy levicové platformy a začátek procesu návratu strany k jejímu hlavnímu poslání, tj. k boji za práva pracujících, proti kapitalismu až po jeho svržení a nastolení nové, spravedlivé společnosti.
Ale ani K. Gottwald to neměl jednoduché. U řady členů strany nenašel ihned pochopení. Příznačný byl odpor některých komunistických poslanců a senátorů i komunistických spisovatelů – a byli to i umělci takových jmen jako M. Majerová, H. Malířová, I. Olbracht, S. K. Neumann, V. Vančura, J. Hora a J. Seifert. Strana se s nimi musela rozloučit, ale časem se většina z nich do strany vrátila (kromě J. Hory a J. Seiferta), když pochopili svůj omyl. Ale straně zůstali věrni významní literáti jako V. Nezval, B. Václavek, J. Fučík, V Tittelbach, F. Halas, K. Biebl a další. Došlo i k dočasnému poklesu členské základny – z 138.000 členů v r. 1927 na 40.000 členů v r. 1931, ale i této pokles se brzy zastavil a počet členů začal opět stoupat, což byl odraz aktivní politiky KSČ za zájmy pracujících.
Ale dost bylo výčtu historických faktů. Chtěl bych nastínit některé momenty, v čem byla tehdejší situace podobná dnešní:
Ve straně uzrál stav volající po změně. Už tehdy se vyhranily dva proudy. Ale ne jak zde již zaznělo – nějací zapšklí konzervativci a jacísi reformátoři, ale skutečně levicové a pravicové křídlo.
Tehdejší vedení strany označovalo kritické hlasy za projev nedisciplinovanosti, snah o podrývání jednoty strany a její poškozování zevnitř (nepřipomíná vám to něco?).
Docházelo k stále se prohlubující pauperizaci obyvatelstva, jeho zbídačování a omezování jeho sociálních práv.
Zejména se ukázala nutnost oprostit stranu od stále sílícího sociáldemokratismu a snah o preferenci spolupráce s vládnoucí mocí a absolutizaci parlamentarismu, opuštění programu porážky kapitalismu a nastolení socialismu, což už přecházelo k otevřené zradě marxismu.
Ale byly i některé další příznivé podmínky pro vítězství levicového směru:
Strana se mohla opřít o početně silnou dělnickou třídu. Současná státní garnitura se snaží dlouhodobě dělnickou třídu decimovat. Dochází k rapidnímu snižování výrobní základny – v Praze byla minimalizována, u zbytku dělnictva k potlačování jeho třídního vědomí.
Velkou posilu znamenala existence a fungování Komunistické internacionály; dnes je mezinárodní komunistické a dělnické hnutí roztříštěno a uměle zneschopňováno za vydatné pomoci takzvaných „reformátorů“ uvnitř něj.
V čele boje za bolševizaci stála skupina vysoce schopných marxistických politiků vedená Klementem Gottwaldem, nejen politicky vzdělaným, ale i vynikajícím organizátorem, stratégem a taktikem.
Strana tehdy obnovila svou třídní základnu. Byla proto schopna úspěšně vést sociální boje pracujících na celém území republiky, při zahájení okupace nacistickým Německem přejít do ilegality, stát se nejsilnější složkou protifašistického odboje – v němž mnozí její členové položili své životy – např. Julius Fučík, Vladislav Vančura, Jan Zika, Jan Šverma a další, zasadit se o nové poměry v poválečné republice, prosadit přijetí a uskutečňování Košického vládního programu, zvítězit proti pravicovému reakčnímu puči v roce 1948 a nastolit nový, sociálně spravedlivý řád – socialismus.
Uvědomme si, že nyní naši stranu čeká příprava nového programu, který bude skutečně progresivní, revoluční a třídní, který si jako hlavní cíl stanoví změnu společenského systému směrem k socialismu a posléze ke komunismu, programu strany, která si zaslouží název komunistická.

Jiří Jeřábek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *