Lidice v atmosféře přepisování dějin

75 let uplynulo v sobotu 10. června od vyhlazení obce Lidice fašistickými okupanty v r. 1942. Je to období jen těsně pod průměrnou délkou života v ČR. Pamětníků druhé světové války už je poskromnu a většina občanů mladších generací je zřejmě k této tragické dějinné zkušenosti lhostejná. Nezajímá se o krutost tyranů, o utrpení obětí, o příklady lidského hrdinství ani tragédii kolaborace, nezajímá se skoro o nic než o sebe. A právě v období půlkulatého výročí lidické tragédie můžeme vidět více indicií nasvědčujících tomu, že současnému režimu ztráta historické paměti a nezájem dokonce i o nejnovější dějiny vlastního národa v podstatě vyhovuje.

Levá perspektiva patřila k nemnoha organizacím, které si lidické výročí důstojně připomněly. Navázala na tradici levicových a mírových pochodů do lidického památníku, pořádaných několika organizacemi s výchozím bodem v Praze, v Zákolanech či na Kladně. Účastníci letošního ročníku se setkali převážně v Praze, odkud přijeli vlakem do Zákolan v kladenském okrese. Tato obec byla působištěm průkopníka socialismu Ladislava Zápotockého – Budečského (používal pseudonym podle blízkého památného vrchu Budče, přes který vedla naše další cesta) a rodištěm jeho syna, druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého.

Zákolany jsou zajímavé tím, že se zde zachovala socha Antonína Zápotockého, zázrakem přeživší (alespoň prozatím?) antikomunistické běsnění 90. let. Není označena, a tak na zákolanskou náves shlíží „neznámý hrdina“. Ale aby bylo jasno, na nedaleké novodobé vysvětlující nástěnce je jeho hrdinství lehce zpochybněno. Nelze přece zapomenout, že Antonín Zápotocký stál v čele Československa v době, kdy bylo tolik „ublíženo“ těm, kteří chtěli navěky vládu bohatých a byli ochotni jít pro ni přes mrtvoly, což nejnázorněji projevili právě ve druhé světové válce.

Položili jsme k pomníku Antonína Zápotockého kytici rudých růží. Na dohled odtud stojí jeho rodný dům, donedávna označený dvěma pamětními deskami. První z nich připomínala zdejší působení Ladislava Zápotockého, druhá narození Antonína Zápotockého. Nyní má stavení novou modrou fasádu, snad dokazující politickou orientaci majitelů, protože před několika lety na nás obyvatel toho domu vulgárně křičel, když jsme se u desek fotili, a nyní už jsou překryté jeho modrou fasádou. Jistě, jde o soukromý majetek, „měl na to právo“. I fašisté popravovali antifašisty obvykle v souladu se svým právním řádem.

Jak souvisí osud otce a syna Zápotockých s Lidicemi? Velmi. Oba po celý svůj život aktivně bojovali proti tomu společenskému řádu, který plodí války a taková zvěrstva, jakým bylo vypálení Lidic. Oba byli za svůj boj vězněni. Ladislav Zápotocký žil v Zákolanech po svém propuštění z vězení a vypovězení z Prahy. Udělat si představu o tehdejších poměrech a boji můžeme např. ze čtveřice na sebe navazujících románů Antonína Zápotockého „Rozbřesk“, „Vstanou noví bojovníci“, „Bouřlivý rok“ a „Rudá záře nad Kladnem“. Je příliš laciné odsoudit je jako jednoduchou agitku bez jejich přečtení. Právě první dva díly románů jsou velmi aktuální tím, že dnes se dělnické a pokrokové hnutí znovu a velmi těžce dává dohromady za podobně obtížných podmínek a podobných předsudků jako v 19. století. Není náhodné, že Zápotockého romány a jejich filmová zpracování jsou dnes širší veřejnosti prakticky neznámé, stejně jako další sociálně orientovaná díla největších umělců minulého století. Zato „frčí“ Franz Kafka, podobně bizarní jako dnešní pakultura. A stejně o něm běžné lidé nic nevědí. Jde jen o ikonu.

Ladislav Zápotocký zemřel před více než sto lety, nedožil se ani vítězství Říjnové revoluce v Rusku. Těžko ho spojovat s vládnoucí KSČ, vzniklou až pět let po jeho smrti. Přesto je i po desítkách let od svého skonu trnem v oku dnešní moci, takže musela zmizet nejen jeho pamětní deska v Zákolanech, ale i ta v Praze, v Haštalské ulici na Starém Městě, která v roce 2011 byla odcizena. V dnešním státě, který formálně tak klade důraz na zákonnost, ji zjevně nikdo nepostrádá.

Antonín Zápotocký stál v čele boje proti fašismu v předmnichovské republice a celá dlouhá léta 1939 – 1945 strávil v koncentračním táboře. Nepatřil k lidem, kteří by dávali na odiv své zásluhy a hrdinství, ale např. ze vzpomínkové knihy Marie Zápotocké „Můj život s Antonínem Zápotockým“ si můžeme udělat přibližnou představu o tom, co protrpěl a jak silně pomohl koncentráčníkům mnoha národností a politických názorů, když přežil bestialitu lágru svou ohromnou fyzickou i duševní silou. Dodával odvahu a zachraňoval životy prostým spoluvězňům a objasňoval jim třídní podstatu jejich utrpení, způsobeného zhoubným soukromým vlastnictvím. Proto mu patří čestné místo v dějinách československého protifašistického odboje, ač se v očích veřejnosti více proslavili zahraniční odbojáři, kteří měli přístup do sdělovacích prostředků a k předním představitelům protifašistické koalice. Jak víme, velmi dočasného uskupení.

Ani zásluhy Antonína Zápotockého jako státníka o spravedlivý mír v poválečných letech by neměly být zapomenuty. Ale v podstatě jsou. Ve světě, ve kterém je třetí světová válka na spadnutí, kde jsou mírové požadavky vystaveny cynickému smíchu. Kromě zákolanské sochy nezbylo po památce Antonína Zápotockého téměř nic. Nelze se divit, v době, kdy už prostý kameník na funkce předsedy vlády a prezidenta republiky dosáhnout nemůže a kdy jsou dělníci terčem posměchu vládnoucích zahálečů a patolízalů zahraničních mocipánů.

Vraťme se však do Zákolan. Účastníci pochodu odtud přes Budeč došli na Okoř a následně přes Makotřasy do Lidic. Na Okoři i v Lidicích se přidali další aktivisté. Národní památník v Lidicích jsme prošli od bývalého hřbitova (i ten fašisté zničili) k hornímu sloupovému pavilonu. Položili jsme květiny ke hrobu lidických mužů a k sousoší lidických dětí. Zpět do Prahy jsme se vypravili autobusem.

O den dříve, v sobotu 10. června, se konal v Lidicích oficiální státní pietní akt. Ačkoli šlo o půlkulaté výročí, z obecně známých státních představitelů se účastnil jen ministr kultury Daniel Herman, nechvalně známý svou patolízalskou účastí na sešlostech „sudetských Němců“, kde se dožaduje usmíření obou válčících stran, aniž by čekal na omluvu za 360 tisíc československých obětí války, zapříčiněné nacistickým Německem. Neúčast ostatních členů vlády a většiny předních státních představitelů včetně prezidenta republiky (prý „vlasteneckého“) je velmi příznačná a varovná.

V období, kdy je neprávem zveličován západní odboj a obsazení menšiny československého území armádou USA, zatímco dlouholeté úsilí a nesmírné oběti socialisticky orientovaného odboje a osvobození Rudou armádou jsou zesměšňovány, je nanejvýš aktuální Fučíkova výzva z „Reportáže psané na oprátce“: „Lidé, bděte!“

Lidice nebyly fašistickým excesem. Naopak, jejich běžnou praxí. Podobným, a ještě krutějším způsobem, vyhladili katané ve službách nejdravějších imperialistů obrovské množství sídel zejména na území tehdejšího Sovětského svazu. Po porážce Hitlerovy Velkoněmecké říše se nejdravějším oddílem paličů války staly USA. Nemluvě o tragickém použití atomových pum proti civilistům v Japonsku, v tradicích nejčernější reakce brutálně masakrovaly pokojné civilisty v Koreji, Vietnamu, na Kubě, v Iráku i Íránu, Laosu, Chile, Kambodži, Grenadě, Nikaragui, Hondurasu, Panamě… Napadených zemí je tolik, že by snad bylo snazší vyjmenovat, kde USA lidové hnutí nepotlačovaly a své zájmy ozbrojeným nátlakem neprosazovaly. Taková území byla a jsou leda tam, kde se jim jejich prodejná věrchuška dala do služeb dobrovolně. Viz ČSFR, ČR a SR po r. 1989.

Žijeme v době, kdy někteří „pokrokáři“ vidí východisko v českém nacionalismu, v panslavismu, v nenávisti k německému národu nebo jiným cizincům, dokonce i k uprchlíkům z bojišť dnešních nespravedlivých, dobyvačných, imperialistických válek. Taková „východiska“ jsou neméně odporná než patolízalství k imperialistům, velmocenským šovinistům. Český nacionalismus a český fašismus nejsou o nic méně odporné než nacionalismus a fašismus zahraniční. Pokrokoví lidé nepoleví ve svém boji za spravedlivý mír a sociální spravedlnost, která je se soukromým vlastnictvím a individualismem neslučitelná.

Smrt fašismu, potomka kapitalismu!

Budoucnost patří socialismu!

P. S.: Odkaz Lidic v písni (dnes takové nevznikají…):

Hana Talpová: Lidice varují, 1975 – https://www.youtube.com/watch?v=CZke0Yw2Fqo

Waldemar Matuška, Eva Pilarová: Tady stál kdysi dům, 1973 – https://www.youtube.com/watch?v=UlDpPYAkJqo

Prokop Haken

převzato z https://levaperspektiva.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *