Zemřel Jiří Jeřábek

Ve věku pouhých 76 let zemřel ve čtvrtek 31. srpna 2017 po krátké zákeřné nemoci komunista, dlouholetý předseda obvodní organizace KSČM v Praze 6, soudruh RSDr.  Ing.  Jiří Jeřábek, člen Marxisticko-leninského odborného klubu.

Narodil se 7. 6. 1941 jako prvorozený syn v rodině domkáře v Žalkovicích, kde pak prožil své dětství a od svých sedmnácti let, po úmrtí otce, se staral o dvě sestry a matku. Vystudoval vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích, pracoval jako inženýr chemie v tehdejších VŽKG v Ostravě, kde našel i manželku, se kterou vychoval syna a dceru.

Měl absolutní hudební sluch a miloval vážnou hudbu. Dokázal poznat z krátké ukázky jakoukoli skladbu i dirigenta, který ji nastudoval. V mládí sám dirigoval školní hudební těleso. Nenechal si ujít ani jeden ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Rád četl a s těmi, kteří chtěli poslouchat, se rád podělil o životní moudra načerpaná z knih. Velice rád cestoval a kromě rodného jazyka ovládal plynně ruštinu, němčinu a angličtinu.

V roce 1971 získal místo ve Státní plánovací komisi a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde se opětně vrátil ke studiu a získal titul „doktor sociálně politických věd“. Jeho životní zkušenost, hloubavost a touha po poznání jej logicky dovedly do KSČ. Jejím členem se stal v pětadvaceti letech a až do konce života, víc než půlstoletí, pro stranu pracoval a podporoval její úsilí o nastolení sociálně spravedlivé společnosti – socialismu.

Zastával celou řadu významných funkcí. Dlouhá léta až do roku 2012 vedl obvodní organizaci KSČM v Praze 6, v posledních pěti letech byl místopředsedou OV KSČM. Řadu let byl členem Krajského výboru KSČM Praha, člen jeho výkonného výboru a předseda vnitrostranické komise. Krátce zastupoval obvodní organizaci Praha 6 v ÚV KSČM. Ve straně našel řadu životních přátel a kamarádů.

Vždy měl radost, když se dařilo stavět hráz zákeřnosti dnešního světa, v němž peníze a jejich moc ovládly podstatnou část společnosti.

Strana v něm ztrácí nekompromisního bojovníka, rovného přímého a zásadového člověka, který se nikdy nebál říct věci narovinu, teoretika i praktika marxismu-leninismu, kamaráda, přítele, kolegu i učitele.

Poslední rozloučení s Jiřím Jeřábkem se konalo v pondělí 11. září 2017 v obřadní síni krematoria v Motole.

Nezapomeneme na jeho dlouholetou obětavou práci pro komunistické hnutí.

Čest jeho památce!

*

Diskusní vystoupení s. Jiřího Jeřábka na 40. pražské teoreticko-politické konferenci 5. 11. 2016

 

O ODKAZU BÝVALÝCH KOMUNISTICKÝCH PŘEDSTAVITELŮ DNEŠKU

 

 Jedním z klíčových bodů marxisticko-leninského výkladu dějin – historického materialismu – je dialektický vztah mezi úlohou mas a vynikajících osobností. Není pravda to, co je nám neustále podsouváno, totiž že potlačujeme individualitu a rozvoj osobností a absolutizujeme roli kolektivu, že osobnosti se „rozpouštějí“ v bezhlavé mase. My naopak zdůrazňujeme rozvoj osobností jako základní předpoklad rozvoje celé společnosti.

Marxismus ukazuje na rozhodující roli mas jako hybné síly dějin, ale přitom nijak nesnižuje úlohu osobností. Lidé nejednají jako izolovaní jednotlivci, nýbrž v masách a tudíž v třídách, v třídní společnosti. A třídy si vytvářejí politické strany a ty si pak staví do čela osobnosti, vůdce. Ti mají vždy své individuální vlastnosti a schopnosti, a tím vliv na průběh a výsledek historických událostí.

Vyzdvižení osobnosti je dáno společenskými potřebami a jejími osobními kvalitami. Bedřich Engels v dopise Waltheru Borgiusovi z 25. ledna 1894 napsal: „Lidé si tvoří sami své dějiny, dosud však ne společnou vůlí podle společného plánu, a to ani ne v určitě vymezené dané společnosti… Tady se pak uplatní takzvané velké osobnosti. Že se ten či onen velikán, a právě on v této určité době a v této dané zemi objeví, je ovšem pouhá náhoda. Ale škrtněme ho, a bude poptávka po náhradě a tato náhrada se najde, dobrá či špatná, ale během doby se najde.“ (Marx, K.. – Engels, B.: Spisy. Sv. 39. Praha 1975, s. 225-227.)

Dělnická třída si pro svou dějinnou úlohu, tj. osvobození sebe a dalších pracujících a nahrazení vykořisťovatelského kapitalismu novým systémem – socialismem – vygenerovala vynikající vůdce – Marxe, Engelse a Lenina. Právě správné pochopení role vynikajících osobností předpokládá poznání faktu, že tito vůdci lidu, třídy, se vyznačují především jejich spojením s masami a s třídou, kterou reprezentují. Znamená to, že hlavním je třídní zájem, pohyb společenských sil; osobnosti se stavějí do rolí jejich vůdců a určují strategii a taktiku dalšího vývoje. Především ale musejí poznat zájem třídy, již zastupují. Proto je důležité, jak jsou tito vůdcové kvalifikovaní, neboť svými rozhodnutími mohou buďto vývoj usměrnit a urychlit nebo hnutí přivést k porážce.

Geniální vůdcové uměli správně rozhodnout, jak postupovat v dalším boji. V. I. Lenin v roce 1917, když hovořil o chvíli revolučního vystoupení, řekl, že 24. října je brzy, 26. října bude již pozdě. Za vhodný termín zvolil 25. říjen (podle juliánského kalendáře). V tento den výstřel z Aurory zahájil revoluční pohyb, útok na Zimní palác v Petrohradě (jenž byl dobyt prakticky bez krveprolití) a pokračoval vítěznou proletářskou revolucí. To ukazuje, že rozhodoval s hlubokou znalostí konkrétní situace a nazrálostí objektivních i subjektivních podmínek.

Za několik dní vzpomeneme 120. výročí narození Klementa Gottwalda. Je mnoho momentů, které ukazují jeho genialitu. Pro nedostatek času mohu vzpomenout jen některé z nich, jež považuji za nejdůležitější: obrat k bolševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929, řízení protifašistického odboje z moskevského exilu, prosazení Košického vládního programu po osvobození v r. 1945, Vítězný únor v r. 1948, vyhlášení generální linie budování socialismu na IX. sjezdu KSČ v r. 1949. Zvlášť sehrál rozhodující roli v únoru 1948. Pokus reakčních politiků o puč dokázal velmi obratně využít a obrátit jej proti nim. Rychle odhalil nedostatky, neschopnost až hraničící s hloupostí těchto politiků a svým chytrým postupem, svým rozhodujícím podílem napomohl k historickému vítězství pro prosazení socialistické orientace naší republiky.

Závěrem bych se chtěl dotknout jednoho neslavného období dějin mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, tj. takzvaného odhalení kultu osobnosti J. V. Stalina. Letos uplynulo již 60 let od XX. sjezdu KSSS, na němž tehdejší 1. tajemník ÚV KSSS Nikita S. Chruščov v „tajném“ projevu se tvrdě pustil do osoby Stalina. Zneužil leninského principu kritiky a sebekritiky; sám sebe určil spasitelem strany. Uvedený princip byl krutě deformován a vulgarizován. Nešlo již o kritiku, ale o naprosté popření dosavadního socialistického vývoje, nenávist, animozitu, mstu vůči člověku, který byl již po smrti a nemohl se bránit. Již za několik dnů byl obsah „tajného“ Chruščovova projevu znám po celém světě a hned se jej chopily všechny antikomunistické centrály. Údajné očištění a posílení komunistického hnutí se nekonalo. Voluntaristické vystoupení Chruščova vedlo naopak k poškození socialistického tábora, jeho oslabení, které vedlo naopak k posílení antisocialistických aktivit a k řadě až nenapravitelných a nevratných destrukcí. Odtud vedla přímá linka ke zradě, k vygenerování „osobnosti“ Michaila S. Gorbačova a jeho souputníků, k tzv. „perestrojce“ a k demontáži socialismu. Tento antistalinistický trend zasáhl i naši stranu a stále ovlivňuje myšlení některých jejích členů. Uvedu příklad, kdy mi jeden funkcionář zcela vážně tvrdil, že Sovětský svaz vyhrál válku s nacistickým Německem, jelikož sovětští velitelé se přestali řídit rozkazy J. V. Stalina. Pochopitelně je to názor úplně zcestný. Situace, v níž se SSSR nacházel v době války, byla natolik vážná a smrtelně nebezpečná, že mohla být řešitelná pouze z jednoho a jednotného velení. A vrchním velitelem byl J. V. Stalin. Copak Stalin byl takový hlupák, aby po celou válku nepoznal, že jej jeho podřízení neposlouchají?

Stalin jednal s představiteli protihitlerovské koalice zejména s W. Churchillem a F. D. Rooseveltem, kteří vysoce hodnotili jeho inteligenci a schopnosti. A rozhodně je nelze považovat za stoupence komunismu.

A tak máme stále členy, u nichž už pouhé jméno Stalin vyvolává zuřivost.

Končím slovy sovětského spisovatele, nositele Nobelovy ceny Michaila A. Šolochova: „Ano, byl kult osobnosti, ale byla i osobnost.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *