Studená volební sprcha

Výsledek předčil i největší pesimisty, ale nakonec není až tak překvapující, alespoň pro někoho ne. Je na čase, abych zveřejnila dopis, který jsem adresovala osobně předsedovi  strany 2.5.2014 těsně před volbami do Evropského parlamentu. Již tehdy bylo zřejmé, kudy se vedení strany a poslanecký klub rozhodly stranu vést:

Milý Vojto,

ráda bych tě seznámila se svými závěry, ke kterým jsem dospěla na základě své účasti na právě probíhající předvolební kampani. Se smutkem vyslovuji svůj závěr, že počet voličů, kteří v těchto volbách vyjádří svým hlasem sympatie KSČM, bude bohužel podstatně méně než v minulých letech. V některých případech není absolutní procento ve volbách odrazem kvality práce strany.  Např. pokud se strana soustředí na posílení organizací a neinvestuje energii do konkrétních voleb, může ztratit nějaká procenta, ale dlouhodobě bude tento „ústupek“ pozitivní. Podobně můžeme hodnotit také např. bolševizaci strany za první republiky. V konkrétním případě letošních „evropských“ voleb se nejedná o tento případ.

 Volební program,  jak byl navržen a odsouhlasen, podle mého názoru působí v kampani kontraproduktivně. Nedává kandidátům žádnou možnost definovat téměř nic, co odlišuje KSČM od ostatních stran.  KSČM si ve svém volebním programu zvolila – možná s nejlepším úmyslem – stejnou cestu jako sociální demokracie. Mezi mladými lidmi, kteří patrně nejsou našimi voliči,  je dokonce přezdívána „sociální demokracií, družstvo B“.  V programu se v rozporu se závěry sjezdu nezmiňuje strategický programový cíl přechodu k socialismu, je proklamována podpora podnikání, bankovnímu sektoru, není ani připuštěna možnost lidového vlastnictví výrobních prostředků; pracující, neprivilegovaný člověk je strčen do kapitoly sociálních kroků zmírňujících kapitalistickou politiku. Program se mi jeví jako snaha zalíbit se podnikatelské střední vrstvě a příliš nepopudit představitele velkého podnikání. Tito však mají vlastní strany. Nepotřebují KSČM. Tím, že se strana vzdává neprivilegovaných, tito nemají na politické scéně žádného reprezentanta, který by a priori bojoval za jejich politická, občanská a lidská práva. Jedná se však o společenskou většinu!!!

KSČM se svými volebními proklamacemi v ničem neodlišuje od sociální demokracie. Často je tento způsob argumentace podporován volebním úspěchem řeckého uskupení Syriza. Ale už není bráno v potaz, že v Řecku je úplně odlišná situace: Syriza přejala úlohu sociální demokracie po totálním rozkladu PASOKu, který se diskreditoval obdobím své téměř 30-leté vlády. Není náhodou, že mnoho bývalých politiků z PASOKu našlo útočiště právě v Syrize, která se těší absolutní podpoře prakticky všech soukromých masmédií. V letech, kdy PASOK vládl a nebo se o vládu ucházel, třepotala se Syriza (Synaspismos) na 3 procentech a vždy si oddechla, že se vůbec dostala do parlamentu.

Na komunistické hnutí má aplikace reformistické politiky, tedy stejné politiky a argumentace, kterou používají strany typu sociální demokracie, úplně opačný  dopad. My máme jinou historickou úlohu. Buď uděláme vše pro její realizaci, nebo zmizíme ze scény dějin. Na straně kapitálu pro nás nemají místo. Naše snahy jsou v tomto směru marné, jak je možné ilustrovat množstvím příkladů komunistických stran s podobnými ambicemi.

Ani argumentace možným sjednocením levice, kam se v ČR počítá i sociální demokracie bez ohledu na léta její proimperialistické a antikomunistické politiky, nepředstavuje reálnou cestu. Sociální demokracie se dobrovolně nezatíží naší, pro buržoazii nepopulární minulostí. Dnes si to nemůže dovolit. (Spolupráce s třídní levicí, jako je např. SDS, SpaS je naopak pozitivním spojenectvím.)

Domnívám se, že ještě dnes, kdy nás od voleb dělí tři týdny, je čas zamyslet se nad tím, zda by nebylo třeba přehodnotit vedení kampaň. Případný propad volebních preferencí KSČM bude působit i v nadcházejících volebních kláních a tato tendence bude pokračovat. Od začátku jsem měla výhrady k programu, který považuji za velmi opatrnický. Nemám žádnou ambici dostat se do Evropského parlamentu. Nedělám osobní kampaň. Nevyzývám ke kroužkování, naopak vyzývám k volbě KSČM jako takové. Svoji kandidaturu chápu jako účast na zápasu KSČM za splnění svých strategických cílů.  Ideologické důvody, které mě k tomu vedou, se zakládají na  studiu dialektiky dějin, nejedná se  o „hloupost“ nebo zaslepenost. Moje životní a pracovní zkušenosti mě také naučily, že člověk musí dělat věci jinak než ostatní, aby měl úspěch. Bohužel, kampaň KSČM se v ničem neliší od kampaní  ostatních stran, ale se svou  minulostí a tradicí nemá v populaci přirozeného voliče: staří lidé, pracující, mladí, podnikatelé, ženy najdou v programu KSČM vše, co najdou i u ostatních stran, kde to dostanou  i s exkluzivitou nezatíženosti minulostí.

Na druhou stranu apelování na závěry sjezdu, argumentace opřená o naše třídní dialektické marxistické analýzy se setkává u našich voličů s pozitivní odezvou.

Mám mnohaletou zkušenost z mnohem tvrdšího volebního boje a dokážu odhadnout klima mezi voliči i to, jak na ně působí slova jejich kandidátů. Obracím se na tebe, protože úspěch KSČM ve volbách považuji za klíčový jak pro občany ČR, tak celé Evropy.    

Nehodlám poučovat a skutečně bych byla velmi ráda, kdyby mé úvahy byly mylné.

Se soudružským pozdravem

Věra KJ

 

Moje argumentace nebyla tehdy vůbec brána v potaz. Byla proti mně i většina spolukandidátů, kteří se již viděli „za vodou“. Argumentovala jsem ve stejném smyslu i po volbách – na stranickém fóru, v ZO, na mítincích, na městském výboru, na konferencích a na sjezdu (http://www.rudyprapor.cz/2017/06/01/co-bych-chtela-sjezdu-rici-kdybych-mohla-mluvit-vice-nez-3-minuty/), po krajských volbách (http://www.ksm.cz/nazory-polemika/jak-dopadly-krajske-volby-aneb-dva-kroky-zpet-jeden-dopredu.html) a vůbec všude. Vedení se vždy staralo a postaralo, abych já i mně podobné hlasy byly umlčeny, nebyly brány v úvahu, naopak se na ně ukazovalo jako na ty, kteří stranu poškozují a nechápou, co to je moderní strana.

Jsem přesvědčená o tom, že vedení by mělo odstoupit. Přední funkcionáři nesou vinu na volebním výsledku, jedná se o logický následek a důsledek jejich rozhodnutí, jejich výběru, jejich opatření, jejich politiky. Systematicky bylo bráněno stranické demokracii, umlčována opozice. Problém není v necelých 8%, ale v tom, že strana nechala pracujícího člověka a ostatní citlivé složky společnosti na holičkách pro osobní prospěch a požitky plynoucí z funkcí.

Volební výsledek „zaručuje“, že práva, životní úroveň, osobní i kolektivní svobody pracujících se budou dále zhoršovat, přičemž KSČM systematicky vyklidila pozice třídního obhájce a organizátora dělnické třídy (dodávám, že je mi úplně jedno, že na dělnickou třídu se už ani v KSČM ledaskdy nevěří). Nepřípustné jsou také povolební proklamace nejvyšších představitelů o vyjednávání s vítěznou stranou. Byť tichá podpora prokapitalistické, protilidové politiky je trestuhodná. Vedení KSČM nemá mandát, aby obrátilo hlasy svých voličů proti nim!

Stejně jako bylo již před lety zřejmé, že vedení KSČM není schopné sebereflexe, nemůže a ani nechce změnit politický směr, na jehož tobogán stranu přistrčilo a také, že bude-li strana pokračovat ve stejné politice jako dodnes, po příštích volbách si zatančíme na jejím hrobě.

Co tedy dělat? Je třeba, aby se všechny prosocialistické, třídní síly v KSČM zorganizovaly, mobilizovaly a okamžitě se pustily do organizování dělnického lidového hnutí na úrovni odborů, masových organizací, mezi lidmi obecně. Je třeba podpořit všechny k marxismu se hlásící mládežnické organizace a konečně vytvořit marxisticko-leninsky fungující stranu. Pokud to nebude KSČM, nedá se nic dělat. Je možné, že bude muset být vytvořen nový subjekt. Jinak musíme přijmout postup protilidové politiky, dalším zhoršování životních podmínek lidových vrstev, s postupem fašizujících tendencí, vzrůstáním válečného nebezpečí bez možnosti obrany.

 

Věra Klontza-Jaklová

Jedna odpověď na “Studená volební sprcha”

  1. Nic nového
    Volební neúspěch KSČM vyvolal řadu reakcí. Že na nás útočí naši protivníci, je normální a vcelku dobré. Znamená to, že jsme ještě zcela nezapadli do buržoazní mašinérie. Že k útokům dochází uvnitř strany, to už je horší. Svědčí to o zmatku, neshodách, prosazování skupinových zájmů a neschopnosti věcně analyzovat příčiny ne příliš potěšujícího volebního výsledku KSČM. A jako vždy v takových okamžicích, přicházejí rádcové se svými převratnými objevy.
    Tak jsme se na stránkách Haló novin mohli například dočíst, že stranu je třeba odbolševizovat. Autorem tohoto vskutku odvážného doporučení byl dokonce nějaký stranický funkcionář. Jak lze odbolševizovat něco, co nikdy bolševické nebylo. Stranu, která vznikla v chaosu způsobeném zradou, zbabělostí a neschopností, na troskách kdysi dávno skutečně bolševické KSČ, strana, která se už desítky let potácí v názorových zmatcích a drží se nad vodou hlavně zásluhou disciplinované, ale stárnoucí, síly ztrácející a ztenčující se členské základny zděděné po KSČ.
    Strašení bolševismem tady opravdu není na místě. To bychom měli přenechat následovníkům Josefa Goebbelse a dalších neblaze proslulých odborníků na tuto oblast, kterým se podařilo zmást a zastrašit masy pracujících a nahnat je do imperialistických válek a intervencí.
    Není to ojedinělý příklad používání terminologie našich protivníků. Máme ve svých řadách experty, kteří ohánějíce se pojmy, čísly a údaji převzatými z prorežimních zdrojů systematicky brání jakémukoli vybočení z rámce buržoazní demokracie. Také jsou proto zváni do všemožných diskusí, dostávají možnost vyjadřovat se k aktuálním událostem a jsou citováni, jako odpůrci všeho starého v KSČM.
    Objevují se i materiály, ve kterých se autoři skutečně snaží o odhalení příčin onoho volebního propadu KSČM. Rozhodně k nim však nepatří ty, ve kterých se neustálé omílá strašidlo stalinismu, který prý přetrvává v myslích podstatné části naší členské základny. Zase se nám doporučuje, abychom odsuzovali svou minulost, abychom si prý udělali pořádek ve vlastním myšlení. Kdo a proč nám dává takové rady ?
    Navrhují nám snad autoři takových výzev něco ve stylu ostudného prohlášení KSČ z prosince 1989, kterým jsme šmahem zavrhli vše, za co bojovali naši předkové ? Máme být zase takové ovce, jako komunisté v roce 1956, kdy jistý Chruščov už mimo sjezdové jednání vystoupil s paskvilem v podobě tajné zprávy (tajné natolik, že z ní citovaly západní sdělovací prostředky už druhý den po jejím přečtení ohromeným, ale tupě disciplinovaným delegátům onoho osudového sjezdu !).
    Máme se zase nechat ohlupovat jako tehdy, když se tvrdilo, že novému vedení KSČ jde o demokratizaci socialismu, o nápravu křivd, o návrat k marxisticko leninským principům života strany a společnosti ? Nebo se někteří „soudruzi“ nechali inspirovat Gorbačovovým tažením pod hesly více leninismu, více socialismu ? Přestavba a nové myšlení, společný evropský dům… Nepamatujete ? Kdepak je dnes ten „komunistický“ vizionář.
    Poslední ukázkou poněkud nemístné úcty k „vedoucím soudruhům“ publikovanou na stránkách Haló novin je kritika jistě poctivé členky strany, která vidí příčinu neúspěchu také v tom, že jsme málo roznášeli plakátky a neagitovali doma. Ona například svého času pomáhala ke zvolení Dolejše. To tedy straně opravdu pomohla. Neodvolatelný a pro režimní sdělovací prostředky tak atraktivní Jiří Dolejš zodpovědný za volby, které pro nás skončily nejhorším výsledkem od roku 1921, nás zase poučuje, kde jsem udělali chyby, že jsme se nezbavili své minulosti, že …. Prostě zase za vše mohou stalinisté !
    Opravdu máme vidět naši perspektivu v tom dosavadním spíše sociálně demokratickém lavírování, v hledání dalších reforem a čekání na světovou revoluci ? Opravdu máme věřit v samovolný výkyv kyvadla dějin doleva ?
    Není smyslem tohoto příspěvku vytyčovat jedinou a správnou cestu. Hledat ji musíme v široké vnitrostranické diskusi. Té však brání vlivná část vedení, které stačí pokud možno co nejdelší osobní účast v parlamentní žvanírně a z toho plynoucí materiální výhody.
    Pokud bych měl pojmenovat příčiny ne pouze volebního neúspěchu KSČM, ale jejího celkového úpadku, určitě bych musel na prvních místech jmenovat její odtržení od pracujících a neschopnost, či neochotu vedení pracovat s názory, myšlenkami a náladami členské základny. V teoretické rovině je to pak dlouhodobě přehlížená nutnost nahradit systémový antikapitalismus systémem postkapitalistickým. Je to velmi složitá, ale zásadní otázka, jejíž neřešení nám brání předložit srozumitelný a přitažlivý program pro budoucnost. Omílání části toho, co hlásají rádoby levicové, středové nebo i pravicové politické strany, hrozí ještě horším oceněním ze strany voličů v příštím rozhodování o budoucnosti tohoto státu.

    Viktor Dinkov
    Ostrava

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *