Krym očima historie

Ve vítězných bojích s Turky získali Rusové v 18. století Azovské moře a poloostrov Krym. Kateřina II. jej anektovala za souhlasu evropských panovníků (např. Josefa II.) roku 1783.

Krym, čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, spolu s Kolchidou cíl vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem“. Pohnutá a často krvavá historie po celá uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od roku 2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo?

Na Krymu od 13. století upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát. Bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na Osmanských Turcích. Po jejich porážce (1774) byl připojen k vítěznému Rusku. Od anexe Krymu Kateřinou II. v roce 1783 až do pádu carismu roku 1917 uplynuly 134 roky.

Avšak i po Velké říjnové revoluci v roce 1917 zůstal Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky a součástí Sovětského svazu. V roce 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády, přičlenil k území Ukrajinské SSR. Stalo se tak na počest třistaletého výročí spojení Ukrajiny s Ruskem. (Roku 1654 se Ukrajina, vedená hetmanem Bohdanem Chmelnickým, připojila k Rusku.) Šlo ovšem o administrativní opatření uvnitř stávajícího státního celku. Na mezinárodním postavení se nic neměnilo, opět to bylo v rámci Svazu sovětských socialistických republik. Problém nastal, až když se Sovětský svaz rozpadl.

A tak se stalo, že 8. prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické problémy impéria. Tehdy se rozhodli, že rozpustí Sovětský svaz, země, jež spravují, osamostatní a utvoří Společenství nezávislých států.

Tím se ovšem Krym (od gesta Chruščova z roku 1954 součást ukrajinského území), octl mimo ruské hranice. Součástí Ruska byl Krym do revoluce v trvání 134 roky, po revoluci 74 roky. Celkem tedy 208 let. Krym, sídlo významné Černomořské ruské námořní flotily, kde velká většina obyvatel je ruské národnosti.

Ukrajina se vlivem separatistických rozkladných tendencí (neonacismus, nacionalismus namířený proti obyvatelům Ukrajiny mluvící rusky – pozn. red.) po Majdanu 2014 octla v mezinárodně komplikovaném postavení. Důvody historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina, i na základě souhlasného referenda obyvatel Krymu, k jeho znovu připojení k Rusku.

Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s bouřlivým nesouhlasem. Vyvolal i výstražné politické a obchodní sankce. Hlasatelé rusofobní politiky se ozývají i u nás. Nedávno např. paní Džamila Stehlíková se vyjadřovala velmi nesmiřitelně. A podobně nesmiřitelné stanovisko zastávali i páni Sobotka a Zaorálek a řadou všichni politici, evropské cti dbalí. Jen prezident Zeman si dovolil anexi Krymu označit prostě jako „hotovou věc“.

Cestu k porozumění a míru mezi národy je ovšem třeba hledat jinak než vyhlašováním sankcí a harašením radary a raketami. Vzájemné návštěvy a jednání jsou cestou nadějnější.

Stanislava Kučerová

Jak byl vynalezen židovský národ

(Anotace knihy)

Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků.

Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století.

Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice.

Jaký byl tedy osud Židů, kteří zůstali ve své zemi po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu. A odkud tedy pochází mnohamilionová židovská populace, jež se rozptýlila v blízkovýchodním, středomořském a později evropském regionu? Šlomo Sand dokládá, že jako každý monoteismus i judaismus byl až do 4. století našeho letopočtu misijním náboženstvím, které se čile šířilo a získávalo nové stoupence, a to nejen v bezprostředním okolí Palestiny. K židovství nekonvertovali pouze jednotlivci nebo malé skupinky, judaismus za oficiální náboženství přijímala celá království, ať už se to týká Himjarského království na jihu Arabského poloostrova nebo například Chazarské říše rozkládající se na území mezi Kaspickým a Černým mořem. Od raného středověku byla tedy většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily.

Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým. Národy si své dějiny „vymýšlejí“, to platí obecně, a Židé nejsou o nic více „vynalézaví“ než jiné národy. A jestliže Sand hovoří o Státu Izrael jako o dítěti počatém znásilněním, vzápětí dodává, že i takové dítě má nárok na život. Ani v tomto ohledu nejsou Židé, respektive Stát Izrael, o nic „horší“ než jiné státy. Jak uvádí profesor Pavel Barša v doslovu k českému vydání: „Vždyť také mnohé další státy planety – ne-li všechny – vznikly na základě morálně nepřijatelných či empiricky chybných argumentů, jimiž jejich zakladatelé ospravedlňovali násilí vůči skupinám, které jim stály v cestě. Podobně jako nechce Sand vymazat z mapy jiné státy, vzešlé z nacionalistické či kolonialistické ideologie, nechce z ní vymazat ani Izrael. Žádá jen, aby také Izrael udělal krok směrem k plné rovnosti svých občanů, který většina západních států již učinila, když rasově, nábožensky či etnicky vylučující definice občanské pospolitosti, jejímž výrazem má být stát, vystřídala definicí zahrnující v principu všechny, kteří trvale žijí na jeho území.“

Jinými slovy Sand, který, jak říká název jedné z jeho knih, „přestal být Židem“ a považuje se za sekulárně smýšlejícího Izraelce, žádá, aby jeho stát přestal být režimem sice pluralitním a liberálním, přesto však především etnokratickým, a plně se demokratizoval. Taková proměna se žel zatím zdá v nedohlednu.

Zastaví dubnový sjezd KSČM degeneraci?

Český národ se potácí nad intelektuální propastí již mnoho let. Vpravdě degeneruje. Omladina se v globálu nezajímá o nic jiného, než o facebook a messenger, přijímá většinou bez zamyšlení mainstreamové názory a je v praxi nepoužitelná. Nově nastupující generace dětí, vychovaná v blátě idiotismu TV Nova a Blesku, se přitom právě nyní sama stává rodiči, takže můžeme očekávat, že jejich potomstvo bude ještě hloupější, než rodiče. Pitomější, ovladatelnější a nepoužitelnější, ale i tak voliči.

Snadná ovladatelnost nemyslícího stáda se hodí do karet lidem, kteří pumpují náš stát už pětadvacet let a vytvořili si podle nezávislých médií silné mocenské struktury – justiční mafií počínaje, přes úplatné policisty, po politické loutky. Bakalů je v České republice dost, stejně tak Kalousků. A tak, zatímco početní tupci bez přístupu k informacím si navěšují na facebook fotky svých večeří a papouškují zaprodané politické analytiky, mohou „pánové nahoře“ manipulovat svět tam, kde jej chtějí mít. Posledním příkladem může být třeba i kandidatura pana Drahoše na hlavu státu, když podle svého vyjádření chtěl být „prezidentem horních deseti tisíc“. Toť nástup oligarchie.

Kdo ale nese hlavní vinu za intelektuální úpadek národa? Škola? Rodiče? Vládní politici? Novináři? Kapitalismus jako systém, který má hlavní zájem jinde, než v osvětové činnosti? Bohužel se domnívám, že největší vinu nese komunistická strana – a to z důvodu, že mladým nenabídla přijatelnou alternativu. Člověk, stejně jako strom, se v dospívání ohne podle větru. Je na zahradníkovi, v tomto případě opoziční straně (i z ideového pohledu, nebo chcete-li světového názoru), aby jej narovnal. A to se nestalo, protože KSČM se nedokázala přizpůsobit novým podmínkám ve společnosti. Jejím hlavním záměrem bylo očistit se od „strašáka totality“, naznačovat, že je „demokratickou stranou“ – tj. její politici se stali mlčícími funkcionáři, co hráli na „malou domů“, stejně jako jejich pravicoví kolegové.

Pokračovat ve čtení „Zastaví dubnový sjezd KSČM degeneraci?“

Neterorista

Od mládí kolem sebe slýchám výraz „ne-Američan“. V 50. letech (20. stol.) jsme dokonce měli Sněmovní výbor pro neamerickou činnost, mezi jehož povinnosti patřilo vyřazování těch Američanů, kteří ve skutečnosti byli ne-Američany. Tenkrát byli hlavní skupinou ne-Američanů ti, kteří před masami pracujících zpochybňovali hodnoty kapitalismu. Byli známi coby komunisté a protěžovali systém, jenž posiluje lid a klade hodnotu práce nad kapitál nebo zisk, systém, jenž udržuje pole působnosti tam, kde není vládnoucí třída, jež by kontrolovala politickou a ekonomickou politiku země. To je jasně neamerické.

Dnes je naše společnost sužována akty terorismu. Ti, kteří je páchají, jsou vždycky identifikováni coby Arabové, s vazbami na muslimské komunity, kteří nás nenávidí, protože jsme svobodní lidé. Muslimští teroristé vždycky umožní vládním úřadům, aby je identifikovaly tím, že na scéně zločinu zanechávají své pasy anebo nějakou formu osobního průkazu. Jakmile spáchá násilný čin muž či žena s arabským jménem, úřady vědí, že to je čin teroristický.

Neteroristu je také snadné identifikovat, ale obvykle nespolupracuje s vyšetřujícími úředníky tím, že ponechá nějakou identifikaci tak, aby ji našli. Je to vždycky běloch a křesťan, samotář s citovými problémy nebo někdo poblázněný (či pomýlený) rasistickými názory, a potřebuje psychoterapeutickou péči. Navzdory faktu, že většinu „teroristických“ činů ve Spojených státech amerických páchají bílí křesťané, je téměř nemožné najít v policejních či mediálních popisech těchto událostí slovo teror.

V uplynulém týdnu (psáno 23. března 2018; pozn. překl.) jsme byli upozorněni na pět pumových útoků v texaském Austinu. Byli zabiti dva černoši a několik dalších lidí bylo zraněno. Ani jednou jsem nezahlédl ani nezaslechl slovo teror, použité k popisu toho, k čemu došlo. Místo toho byl pachatel zmiňován coby „sériový bombarďák“, pachatel několika bombových útoků.

Potom jeho dobrodružství skončilo, když policie dokázala identifikovat teroristu jako třiadvacetiletého bílého muže jménem Mark Anthony Conditt. Své teroristické činy završil výbuchem šesté bomby a sebevraždou.

Buďte si jistí, že kdyby se jmenoval Mohammed nebo Abdul, byli bychom zaplaveni slovem terorista a nutností vyšetřit jeho možné napojení na teroristickou buňku v Texasu. Sdělovací prostředky by nás potom začaly horečně přesvědčovat, jak nás muslimská komunita musí ujistit, že nás muslimové doopravdy milují, navzdory tomu, že naše zem masakruje desetitisíce muslimů v jejich vlasti.

Navrhuji, aby křesťanská komunita vydala prohlášení, v němž nás ujišťuje, že se nás křesťané nesnaží zabíjet. A tak to je!

Dave Alpert pro www.intrepidreport.com

Autor má akademické tituly v oboru sociální práce, vzdělávací správa a psychologie. Po celou svou kariéru pracoval s problémovou dospívající mládeží. (Překlad Vladimír Sedláček)