Bitva o Dněpr předzvěstí úplného vyhnání fašistických armád ze sovětského území

 

Rok 1943 se stal pro hitlerovské Německo obdobím plným narůstajících těžkostí vyplývajících z velkých neúspěchů nejen na východní frontě, ale rovněž hroutící se podpory ze strany satelitních zemí. Fašistický režim osnující své světovládné plány z Berlína se navíc musel potýkat s čím dál viditelnějšími potížemi i na svém vlastním území, kromě dobytých a obsazených území, kde se aktivizoval odboj a zvyšoval se počet sabotážních akcí proti okupační moci. Ničivé nálety spojenců na německá města dávala poznat samotným Němcům to, co zažívali lidé v Sovětském svazu již dva roky ve výrazně rozsáhlejší podobě. Města plná sutin, zničený průmysl i komunikace a značné oběti civilního obyvatelstva. To vše se mělo v následujících měsících opakovat se zvýšenou intenzitou až do končené porážky Třetí říše.

Špatné zprávy pro fašistické Německo a jeho spojence od počátku roku 1943 postupně přibývaly. Dovršení katastrofální porážky u Stalingradu a krach operace Citadela, která se měla u Kurska stát odvetou za neúspěch v bitvě u města nesoucího jméno sovětského vůdce, dávaly již i řadovým vojákům poznat na vlastní kůži, jak chutná pocit hnát se do předem ztraceného boje. Hitler na jaře jednal se spojenci a žádal je o přísun dalších posil na východní frontu. Jenže ti po katastrofě u Stalingradu neprojevovali žádné velké nadšení pro další vojenské plány Německa na východě. Spojenci se spíše snažili postupně vycouvat ze ztraceného boje, jelikož je čím dál více zatěžoval, a ani oní již v podstatě neměli téměř kde brát. Rumunům, Maďarům ani Italům se nechtělo pouštět do dalších válečných dobrodružství, zvláště když mimořádně negativní zkušenosti z bitvy u Stalingradu byly ještě velmi živé a naděje na obrat nepříznivé situace zůstávaly jen v oblasti teorie. Léto 1943 se stalo dalším mezníkem v bojích na východní frontě. Fašisté v opakovaných pokusech obnovit svou útočnou aktivitu neuspěli a museli urychleně na všech úsecích přecházet do obrany. Sice šlo na některých úsecích o obranu aktivní a značně urputnou, přesto Rudá armáda dle plánů pokračovala stále vpřed a využívala jak momentu překvapení, tak i vlastní taktické vyspělosti a vysoké bojové morálky. Fašistické armády na druhé straně marně hledaly vhodné protizbraně, jak v nově nasazené technice či v taktice pro další obranné boje. Narychlo zbudovaná obranná postavení nedokázala zadržet postupující rudoarmějce příliš dlouho. Lavina se valila vpřed a nebylo síly ji zadržet.

Neúspěch u Kurska vrhá stín na celé východní tažení fašistů

Dlouho a pečlivě připravovaná operace Citadela, která měla u Kurska zlikvidovat sovětské jednotky, skončila naprostým krachem a bojová morálka fašistických armád tak utrpěla další ránu. Do té doby nevídaná tanková bitva u Prochorovky přinesla sice těžké ztráty na obou stranách, ovšem fašisté na rozdíl od Rudé armády tyto ztráty nedokázali nahradit. Z neúspěšných plánů na další ofenzivu se již jednotky wehrmachtu nevzpamatovaly. Více a více německých vojáků vidělo východisko v tom, že raději padnou do sovětského zajetí. Mezi německými vojáky se šířil názor, že je lépe padnout do zajetí hned, než o něco později skončit s kulkou v hlavě. Generál Guderian po válce napsal: „Ztroskotáním operace Zitadelle jsme utrpěli rozhodnou porážku … . Na východní frontě už nebyly klidné dny. Iniciativy se plně chopil nepřítel.“ Wehrmacht po neúspěchu u Kurska ztratil svou údernou sílu a stále více se potýkal s nedostatkem zbraní, munice a pohonných hmot. Nemluvě o vojenské technice a živé síle. Německá válečná ekonomika, která si podrobila většinu potřebných průmyslových kapacit po téměř celé Evropě, nestačila již s potřebnou rychlostí nahrazovat přibývající těžké ztráty. Neúspěšnou bitvu u Kurska okupanti velmi tvrdě zaplatili. Přišli o 30 divizí, ztratili tak půl milionu vojáků, 1500 tanků, 3000 děl a 3700 letadel. Největší ztráty postihly letecké síly a tankové vojsko. Na bojišti navíc zůstali nejzkušenější velitelé. Wehrmacht stál na východě před hrozivou budoucností. Do zajetí vzatý příslušník 31. pěší divize H. Brandt hovořil zcela otevřeně a jeho slova vyjadřovala mínění řady příslušníků německé armády i jejich spojenců. „Většina vojáků přestala věřit ve vítězství Německa. Po Stalingradu a Africe, po zhroucení červencového útoku a při nynějším ústupu už málokdo věří v Hitlerovo vítězství. Věří v ně jenom lidé, kteří vědí, že Hitlerova porážka je jejich záhubou. Ale přijde den, kdy i oni zvednou ruce nahoru nebo si vpálí kulku do hlavy.“

Síla Rudé armády podpořená strategickým vítězstvím ve Stalingradu a u Kurska nepolevovala v aktivitě vedoucí k osvobození dalších velkých území a tato nutila často fašistické jednotky k bezhlavému ústupu či přímo útěku z obranných linií, kde plánovali zastavit či aspoň pozdržet rychle na západ postupující sovětské armády. Navíc na sovětské straně byly k dispozici dostupné a k nasazení prakticky ihned připravené zálohy, kdežto Německo a jeho spojenci museli hasit četné bojové požáry i na jiných frontách a tak přísun čerstvých posil z dosud klidnějších úseků fronty váznul, stejně jako nasazení záloh, jelikož v tomto případě již nebylo v podstatě kde brát. Po rychlém osvobození měst Orel a Bělgorod hned v prvních srpnových dnech, byl 23. srpna osvobozen fašisty rychle vyklizený Charkov. O strategické průmyslové středisko a důležitou dopravní tepnu na Ukrajině se několikrát během války sváděly urputné boje a opakovaně přecházelo z držení sovětského do držení německého. Nyní již bylo definitivně v sovětských rukou a postup Rudé armády mohl dál směřovat k Dněpru, kde se očekával tuhý odpor okupačních vojsk.

Bezprostředně po skončení letní sovětské ofenzívy se jasně vyjevilo, jak silně zdecimované jsou německé vojenské svazy na východní frontě. Pěchotní divize disponovaly jen polovinou až třetinou oproti kompletnímu stavu. Pancéřové sbory měly podobné potíže. Jen v době od bitvy u Kurska do září ztratily na 1600 tanků. Měly tak nově k dispozici 2300 tanků, z nich ovšem mohla být ihned do bojů nasazena jen asi třetina z tohoto počtu. Sovětské armády měly v té době ve svých řadách 8400 tanků. Rovněž německé vzdušné síly ztratily svou údernou sílu a po těžkých bojích v předchozím období musely přijmout fakt, že pány na nebi se stali sovětští letci. Navíc se Luftwaffe nedostávalo ani zkušených pilotů po ztrátách v předchozích bojích. V Hitlerově hlavním stanu ovšem i přes nepříznivou situaci panovala jako již tolikrát předtím zcela neadekvátně vůči skutečné situaci optimistická nálada. Německé velení totiž stále mylně věřilo, že Rudá armáda již vyčerpala většinu svých záloh a rychlý postup na západ není schopna udržet i v příštích měsících. Šéf vrchního velitelství branné moci polní maršál Keitel uklidňoval znepokojené Rumuny, když jim vážným tónem sdělil: „Máme přesné informace, že Sověti nemají tak silné zálohy, které by jim umožnily úspěšně proniknout hluboko do naší obrany.“ Německá východní armáda měla ve zbrani téměř 2,6 milionu mužů. Společně s 20. armádou, jednotkami spojenců a pomocnými oddíly, to představovalo stále dost velkou sílu pro další dlouhé boje. Na druhé straně stálo na 300 divizí Rudé armády zocelených v těžkých, ale vítězných bojích.

Začíná krvavá čtyřměsíční bitva o Dněpr

Zahájení gigantické a velmi krvavé bitvy o Dněpr je nejčastěji datováno 24. srpnem 1943. Boje probíhaly na obou březích Dněpru a trvaly celé čtyři měsíce. Na každé z bojujících stran si vyžádaly přibližně milion padlých nebo raněných. 24. srpna 1943 započala Rudá armáda na úseku o šířce bezmála 1500 kilometrů velkou ofenzivu. Fronty, které se jí účastnily, byly v průběhu bitvy přejmenovány. Přesně 20. října 1943. Střední front se od tohoto dne přejmenoval na 1. běloruský front, Voroněžský front na 1. ukrajinský front, Jihozápadní front na 3. ukrajinský front, Jižní front na 4. ukrajinský front. Další sovětský front se do bojů zapojil později. Na sovětské straně bojovala také československá jednotka pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. Tato se výrazně vyznamenala při osvobozování Kyjeva. Rudá armáda měla převahu v počtu nasazených vojáků i technice. Rychlost postupu a především boje na přístupech k Dněpru a při jeho překročení si ovšem vyžádaly i na sovětské straně velké ztráty.

Již první dny po zahájení bojů ukázaly, že německé a rumunské jednotky nebudou schopny čelit obrovské síle Rudé armády a začaly překotně ustupovat. Hitler a jeho pobočníci osobně nařizovali při ústupu systematicky praktikovat taktiku spálené země. Na území opuštěném ustupujícími vojsky nemělo zůstat nic, co by mohlo posloužit postupujícím sovětským vojskům. Fašisté při ústupu ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Z ulic měst zůstávaly jen trosky, vesnice byly přímo vypalovány. Himmlerův rozkaz ze 7. září 1943 hovořil až příliš jasně a nenechával nikoho na pochybách, že vetřelci budou při ústupu postupovat s maximální bezohledností. Himmlerova výzva to říkala jednoznačně: „Při ústupu nesmí zůstat na Ukrajině ani jeden člověk, ani jeden kus hovězího dobytka, ani jeden metrický cent obilí a ani jedna kolejnice v nepoškozeném stavu, nesmí zůstat ani jeden dům, ani jeden důl, nesmí tam zůstat jediná studna, která by nebyla otrávena. Nepřítel musí najít totálně spálenou a rozvrácenou zemi. Udělejte všechno, co je v lidských silách, ke splnění tohoto rozkazu.“ Na některých úsecích však německé jednotky ani nezapalovaly při ústupu vesnice, aby je neprozradily požáry. Ještě nedávno přitom Němci při ústupu jednali jako lupiči, hnali před sebou do zázemí obyvatelstvo i dobytek, nyní většinou volili pro přesun noc, jelikož dobře znali sílu Rudé armády. Fašisté dobře věděli, že je pro ně životně důležité při ústupových akcích nijak dlouze neotálet, hrozilo jim stálé nebezpečí a klidnější dny dávno patřily minulosti. Okupanti tak často nestačili odvážet ani zvířectvo, proto jej pobíjeli a polévali petrolejem, ale na odvoz mnohdy čas nebyl. Do území osvobozovaných Rudou armádou se rychle vrací obyvatelé, aby začali s obnovou zničených měst a vesnic na místech, kde se ještě před krátkou dobou bojovalo. Fronta se posunovala na západ velmi rychle a tak vznikly příznivé podmínky pro návrat lidí do jejich původních domovů, ačkoliv tyto byly většinou silně poničené.

Sám Hitler i jeho generálové dobře věděli, že neúspěch v tomto boji umožní Rudé armádě v dalším období vytvořit si příznivé podmínky pro definitivní vytlačení německých armád ze sovětského území. Tomu se snažili za každou cenu zabránit vytvořením silného neprostupného valu, jehož nejdůležitější součástí měl být právě veletok Dněpr. Jeho západní břeh svou výškou výrazně přesahoval břeh východní. Už v polovině srpna 1943 Hitler vydal rozkaz okamžitě začít budovat Ostwall, opevněnou obrannou linii sahající od Finského zálivu až k Azovskému moři. Třetí největší evropská řeka Dněpr měla být pro sovětské armády hlavní překážkou v dalším postupu na západ. Němcům se však pro nedostatek sil nepodařilo včas vybudovat souvislou obrannou linii a tak se opevňovací práce soustředily především do míst předpokládaných hlavních útoků Rudé armády. Jedním z nich byla oblast Kyjeva.

Wehrmacht nestačí čelit postupu Rudé armády

Během září 1943 dosáhla Rudá armáda řady dalších územních zisků a osvobodila přitom mnoho důležitých měst. 8. září byl osvobozen Doněck. Německý hlavní stan nařídil vyklidit kubáňské předmostí a stáhnout 17. armádu na Krym a tak ji uchovat pro další boje. Německá vojka musela ustupovat z Kubáně i oblasti kolem Azovského moře. Sověti postupovali i na dalších úsecích. 17. září byl osvobozen Brjansk, 23. září Poltava a 26. září Západní front osvobodil Smolensk. Na udržení tohoto města a přilehlé oblasti Hitlerovi obzvláště záleželo, jednalo se o nástupiště k útoku proti Moskvě, ale nyní měli fašisté úplně jiné starosti a zachraňovali si často jen holé životy. Pokud se jim ovšem podařilo včas opustit nyní již neudržitelné, neubránitelné pozice. Letní a podzimní ofenzivu celkem šesti sovětských frontů významným způsobem podporovali partyzáni. Ničili silnice a železnice v německém týlu a permanentně tak narušovali přísun techniky, materiálu a potravin na frontu. Mnozí se později přímo zapojili do řad Rudé armády. 21. září pronikly svazky Středního frontu k Černigovu ležícímu 350 kilometrů západně od Kurska. 26. září vstoupila vojska Brjanského frontu již na území Běloruska. V posledním zářijovém týdnu dosáhly jednotky Středního, Voroněžského, Stepního a Jihozápadního frontu důležitého cíle. Na široké frontě se jim podařilo překročit Dněpr a na jeho pravém břehu vytvořit několik předmostí. Jako první překročila veletok vojska generála Puchova. Předsunuté oddíly pronikly k řece již 21. září a začaly ihned na improvizovaných plavidlech i přes silnou palbu protivníka překonávat tuto velkou vodní překážku. Do večera 22. září 13. armáda zbudovala předmostí široké 25 kilometrů a dlouhé 2 – 10 kilometrů, dalšího dne postoupila o 35 kilometrů na západ. Sovětské fronty do konce září překonaly Dněpr v úseku mezi Lojevem a Záporožím v délce 750 kilometrů.

  1. září se podařilo 68. gardové střelecké divizi překročit pod palbou ze západního břehu Dněpr u Velkého Bukarinu a zakopat se na pravém břehu. Silné německé útoky nebyly účinné. Na pravý břeh zde proudily další jednotky. Těžkou techniku se však dalo přesunout přes řeku jen po mostě. Ten musel být zbudován pod palbou německého dělostřelectva a letectva. Jako příhodné místo pro stavby se ukázalo místo poblíž osady Kozincy. Zde řeka měřila na šířku asi jeden kilometr. Při této stavbě pomáhalo na dva tisíce osob z řad místního obyvatelstva. Za krajně nepříznivých podmínek zde nakonec stál nový most za jedenáct dní. 38. armáda se pokusila překročit Dněpr severně od Kyjeva. První pokus z noci na 26. září proběhl neúspěšně. Ten z dalšího dne již přinesl lepší výsledek, přestože zde proti Rudé armádě stálo 12 německých divizí. Proti této síle musel být povolán na pomoc 6. gardový tankový sbor. Ten ale nejprve potřeboval překonat řeku Desnu. Kvůli nebezpečí z prodlení nařídil velitel tohoto sboru generálporučík Kravčenko přepravit tanky T 34 přímo pod vodou. Po potřebných úpravách se poté skutečně během osmi hodin podařil skvělý kousek. Před řeku Desnu prošlo přímo tokem více než šedesát strojů. Jen tři tanky při této nesmírně náročné operaci skončily na dně řeky. Právě díky těmto posilám vzniklo u Ljutěže další předmostí. Tak důležité při končeném osvobozování Kyjeva počátkem listopadu 1943. Celkový hromadný nápor na velké šíři fronty směrem na Dněpr velmi zaskočil německé velení. S tímto ve svých plánech nepočítalo. Díky podpoře ukrajinských partyzánů vzniklo ve velmi krátké době na řekách Dněpru, Desny a Pripati 24 předmostí. Do konce září Rudá armáda osvobodila také Jaroslavl a Dněpropetrovsk. Stepní front osvobozuje Kremenčug. Fašisté sem opakovaně vrhají další a další divize, ale zabránit rozšíření předmostí nedokáží. V okolí Dněpropetrovsku obsazuje na konci září mnoho postavení na druhém břehu řeky vojsko Jihozápadní fronty. 14. října jsou dobyty německé pozice v Záporoží. V polovině října jsou rozšířena předmostí severně od Kyjeva, což dává dobré možnosti pro brzké dobytí tohoto města. Koncem září projednává Stalin s veliteli Rudé armády plány na rozvíjení útočných operací v jihozápadním směru. Voroněžský front měl rozvíjet hlavní cíl osvobození Kyjeva a v dalším období proniknout k Moldavsku. Stepní front měl rozbít kirvogradské uskupení nepřítele a odříznout mu cestu na západ. Jihozápadní front měl likvidovat záporožské předmostí a déle překračovat Dněpr, dále potom hlavními silami útočit na Krivoj Rog z východu. Čestný úkol osvobodit Kyjev připadl vojskům Voroněžského frontu pod velením generála Vatutina.

Jak vznikaly v bojových podmínkách mosty přes Dněpr

Následující stať je citací z knihy Michaila Bragina Od Moskvy do Berlína vydané v roce 1948 v Moskvě. Michail Bragin působil jako válečný dopisovatel a za války prošel s tankovými jednotkami Rudé armády jejich boji přes území Sovětského svazu až do Berlína. Popis budování mostu přes veletok Dněpr z kapitoly Sovětští tankisté v boji o Kyjev ukazuje s přesvědčivou názorností válečné útrapy a obrovské odhodlání nejen bojujících jednotek sovětské armády, ale i prosté hrdinství civilního obyvatelstva. „V pobřežních lesích padaly pod ranami seker stěžňové sosny a věkovité duby. Připravovaly se kůly a prkna a zakrátko byl u levého břehu zaražen první pilot. Podle něho měla být vytyčena linie mostu přes celou řeku. Náčelník štábu, nadporučík Michajlov, se svlékl a vskočil do chladné vody. Potápěl se ke dnu a zarážel vytyčované kůly mezi oběma břehy. Topolskij se rozhodl věnovat co největší úsilí práci na prámech. Na svázaných prázdných sudech od benzinu vyplula skupina zákopníků do středu Dněpru. Pokoušeli se tu zarazit do dna řeky první pilot, ale ve velké hloubce přemáhal lidi mohutný proud. Dněpr zuřil, pěnil se a porážel pilot i lidi. Lidé se potápěli na dno, aby tam drželi konec kůlu, do něhož jejich kamarádi tloukli shora. Ale Dněpr byl silnější. Lidé se vynořovali nad hladinu, lačně lapali po vzduchu, znova se potápěli pod vodu a opět se bezvýsledně vraceli. Po čtyřech hodinách marného úsilí vyčerpali poslední síly a byli vyměněni jinými. Teprve po osmihodinové práci se ve středu Dněpru zabělal osamělý pilot. A takových pilotů se musilo zarazit celé tisíce. Avšak zkušenost lidi poučila, aby se na vodě připoutali a zakrátko začalo pět stavebních brigád proti sobě rozvíjet usilovnou práci. Ještě nikdy za takových podmínek se nestavěl na Dněpru most takové délky a takové nosnosti, a tím spíše nikdy nestavěli takový most tankisté. Ale nakonec zvítězili. Jako řada malých válečných lodí se roztáhly od břehu ke břehu stavební oddíly. Pak začaly postupně přicházet stroje a stavba se rozjela naplno. Němci si zprvu ani nevšimli, co se tu děje. Potom na stavbu zaútočily dva Junkersy a vyrazily dva piloty. Za nějaký čas vyrazila nepřátelská dělostřelecká palba dalších šestnáct pilotů, kůly byly počítány a hlášeny do štábu jednotky, jako se počítají a hlásí v boji vyřazené tanky. A právě tak jako v boji, zaráželi na místo zničených nové. Zanedlouho se nad vodou objevila bílá zřetelná linie mostu, která nejvíce potěšila stavitele tankisty. A nepřítel, jako by čekal právě na tento okamžik. Vrhl sem desítky střemhlavých bombardérů. Byly pobořeny pilíře stavěného mostu a rozbity prámy. Při zachraňování raněných, odnášených vodou, zahynul hrdinskou smrtí nadporučík Michajlov. Rylskij a Topolskij neprodleně shromáždili lidi, rozdělili lidi a obnovili práce. Tehdy sem začalo pálit německé těžké dělostřelectvo a rozbíjelo na třísky to, co zůstalo celé po leteckém náletu. Jako po porážce v boji čekali lidé na to, co řekne velitel. „Nepřítel nám chce zabránit ve stavbě mostu a tím odsoudit naše vojska, která bojují na předmostí k zániku,“ pravil generál Mělnikov. „Ale my ten most postavíme, a postavíme ho rychleji, než jsme sami plánovali. Na řece budeme jen minimum času a všechno do detailu musíme připravit v lese na břehu. A musíme to připravit ještě lépe než dosud, protože stavět budeme v noci, bez světla.“ Noc. Déšť. Nad Dněprem je tma. Podzimní vítr vane a šumí údolím, na řece se valí vlny a zalévají lidi. Těžké klády, vlhké a kluzké, kloužou z ruky, ale práce na mostě přímo vře, poněvadž ženisté i tesaři se zavázali, že za noc splní denní normu a ve dne budou pracovat v lese. Lidé nespali celé dny a noci, odpočívali jen na hodinku, na dvě a opět se pouštěli do práce. Rozhořelo se ušlechtilé soupeření mezi ženisty a tesaři. Němci byli oklamáni. Jejich letadla za letu nad Dněprem nezpozorovala na mostě ani duši. Stavitelé zrychlili práci a za dvě noci obnovili, co bylo zbořeno. V boji o most naši lidé ztvrdli. Poznamenaný jejich prolitou krví stal se jim ještě dražší. Nad stovkami pilotů se tisíckrát zdvíhaly na rukou těžké berany a hluché údery sekundovaly dělostřelecké palbě nad Dněprem. Nedaleko se stavěly další mosty – pro silné střelecké jednotky, ale tankisté, kteří s nimi soutěžili, postavili svůj most u Kyjeva jako první. A pak se k pravému břehu začaly prudce valit tanky i auta, granáty i chléb a benzín.“

Značný význam partyzánské činnosti

V průběhu roku 1943 dále vzrůstala aktivita partyzánských skupin. V týlu wehrmachtu působilo množství partyzánských jednotek. Ve svých řadách měly tyto již dost zkušených osob a tak mohly akce proti okupantům lépe vzájemně koordinovat a dále rozvíjet. Především šlo o systematické narušování komunikací sloužících fašistům. Jen v době do 15. září 1943 vytrhali partyzáni přes 214 tisíc kolejnic. Partyzáni ovládali rozsáhlá území a své akce plánovali v souladu s operačními akcemi Rudé armády. Vázali také početné síly, které nemohly být nasazeny přímo v bojích, jelikož musely zajišťovat komunikace v týlu. Fašisté si dobře uvědomovali, jakou pomoc poskytují právě partyzáni Rudé armádě. Proto proti nim také pravidelně podnikali trestné výpravy. Nebylo divu, když po válce na adresu partyzánů prohlásil německý generál Rendulic tato slova: „Bylo zřejmé, že partyzánské oddíly mají centralizované řízení, neboť při přípravě každého většího útoku německých nebo ruských vojsk a v jeho průběhu ihned aktivizovaly v příslušném prostoru svou činnost. Jejich akce se pro armádu staly těžkým břemenem a značným nebezpečím. Na žádném jiném válčišti neexistovala tak těsná součinnost mezi partyzány a pravidelnou armádou jako na ruském.“

Partyzáni skutečně výrazným způsobem pomáhali všestranně Rudé armádě a díky značné pohyblivosti a rychlým přesunům vázali nemalé síly okupantů. Význam partyzánské činnosti lze přiblížit například na partyzánském oddílu, který od jeho počátku organizoval Sidor Artěmovič Kovpak v Spadščanském lese nad Putivlem. Tento oddíl podnikl v říjnu 1942 na přímý rozkaz Stalina velký výpad daleko od místa původního působení až na pravý břeh Dněpru. V létě roku 1943 se pak Kovpakovy oddíly přesunovaly přes celou Ukrajinu do Karpat, aby mohly ničit naftová pole u Drogobyče. Když potom v listopadu 1943 bilancovaly tyto oddíly svou dosavadní činnost, výčet provedených akcí byl mimořádný. Vyžadoval maximální nasazení všech členů. Kovpakovy oddíly ušly v bojích okolo 10 tisíc kilometrů v 18 oblastech Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Dokázaly zničit 256 mostů, vykolejit přes 60 vojenských vlaků a téměř sto skladišť s potravinami, oděvem a municí, dále rovněž zničit dvě naftová těžiště a 50 tisíc tun nafty. Dále přes 200 kilometrů telegrafních a telefonních vedení, 50 středisek spojení, asi 500 aut a 20 tanků a obrněných vozů. Vskutku mimořádná bilance na cestách od Putivlu až do Karpat.

Sám Kovpak, pozdější generálmajor a také dvojnásobný Hrdina SSSR popisoval velmi živě činnost svých partyzánských jednotek, kterou prováděly na podzim a v zimě roku 1943. „Nový úder jsme vedli na komunikace německých skupin v korostěnském okresu. Když Rudá armády dobyla Žitomiru, měl nepřítel k ústupu z Korostěně jen jedinou cestu: na Olevsk a Sarny. Náš průzkum zjistil, že železnice z Korostěně do Saren je zacpána německými vojenskými vlaky s vojenským majetkem i s různými cennými věcmi uloupenými Němci na Ukrajině. Rozhodli jsme se vyřadit tu železnici z provozu. Na kolejích ve stanici Olevsku bylo přes tři sta vozů s leteckými pumami, střelným prachem a pohonnými látkami. Dovedete si představit, co následovalo, když jsme zápalnými střelami prostříleli cisterny s pohonnými látkami a vozy s prachem letěly do vzduchu. Celé půl hodiny vybuchovaly po desítkách letecké pumy. Partyzánské roty musily od stanice na hezký kus cesty, aby unikly lijáku střepin a trosek vozů. V půlhodině vybuchlo na stanici několik tisíc leteckých pum. A úplně vyřaděna byla i stanice Snovidoviče. Tak vyvrcholil náš pochod na Karpaty. Začalo nové údobí bojů. …. Měli jsme před sebou ještě mnoho těžkých bojů i nových pochodů, ale všichni jsme věděli, že vítězství je nedaleko.!“

Osvobození Kyjeva

Boj o hlavní město Ukrajiny se měl stát urputnou bitvou. Pro fašisty by jeho ztráta znamenala další pádný důkaz o naprostém krachu jejich plánů vytvořit na linii Dněpru a přilehlých oblastech neprostupný val, kde by na delší čas mohli zadržovat rychle dopředu postupující Rudou armádu. Německé velení i zde špatně odhadlo, odkud půjde hlavní úder sovětské armády. Podzimní sovětská ofenzíva byla zahájena u Azovského moře. V polovině října 1943 generál Koněv zahájil útok v prostoru dněperského oblouku. Díky tomu došlo k vybudování předmostí až po Krivoj Rog. Nejdůležitější útok však byl připraven generálem Vatutinem. Měl začít 3. listopadu severně od Kyjeva. Cílem bylo odříznutí celého levého křídla německé fronty od týlových spojů z Karpat. Tím by se otevřela cesta k hranicím Rumunska. Aktivní účast na přípravě tohoto útoku měla i 1. čs. samostatná brigáda v SSSR pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. V polovině října se přesunula na frontu a 23. října již stanula západně od Ljutěže na pravobřežní Ukrajině. Původně měla být brigáda nasazena až ve druhém sledu, aby zajišťovala pravý bok 38. armády. Ludvík Svoboda s tímto ale nesouhlasil a požádal, aby jednotka mohla bojovat přímo v hlavním směru útoku. Se souhlasem N. Chruščova, který zde zastupoval politbyro a velitele frontu generála Vatutina došlo k dodatečné změně a čs. brigáda mohla bojovat v prvním sledu. Bezprostředně před zahájením útoku promluvil velitel brigády Ludvík Svoboda k jejím příslušníkům: „Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, Bratislavu a Košice. V boji nemyslete na sebe, ale na naše doma, na náš statečný a bojující lid.“

Důležitým aspektem v boji o Kyjev byl moment překvapení. Němci očekávali, že hlavní útok bude veden z bukrinského předmostí a útok pomocný z ljutěžského předmostí. Sovětské velení ovšem změnilo plán a hlavní útok měl být veden z ljutěžského předmostí. To si vyžádalo utajené přesuny jednotek směrem k místu, odkud měl útok začít. Přesuny se z důvodu přísného utajení prováděly výhradně v noci nebo za ranní či večerní mlhy. Aby německá zpravodajská služba včas nemohla odhalit tento přesun, byla na místě původně plánovaného útoku ponechána velitelské stanoviště svazků. Ta i nadále pokračovala ve své běžné činnosti. Místo tanků a děl byly vybudovány makety z hlíny a ze dřeva. Velení německé armádní skupiny Jih tato přeskupování včas neodhalilo a nemohlo tak adekvátně reagovat na měnící se situaci. Jen některé jednotky se přesunuly ke Kyjevu. Koncem října zjistil německý průzkum, že na levém břehu dochází k určitým přesunům Rudé armády. Polní maršál Manstein ani po těchto informacích zásadněji nereagoval. Když potom 1. ukrajinský front zahájil hlavní úder, měl na svém úseku mnohonásobnou převahu v lidech i technice.

Velitel 1. ukrajinského frontu generál Vatutin dal rozkaz Kyjev osvobodit ke dni 6. listopadu 1943. Kyjevská operace byla zahájena 1. listopadu 1943 dělostřeleckou přípravou. Fašisté z nejpevnějších budov v Kyjevě zbudovali ohniska odporu, na hlavních ulicích každý třetí, čtvrtý dům sloužil tomuto účelu. Ze severní části města po jeho západním okraji se táhl 4 metry široký protitankový příkop protínající i železnice a silnice. Němci také v tomto směru postavili velké množství barikád, zátarasů a jiných překážek pro zastavení či zpomalení postupu tanků i pěchoty. Útok na Kyjev na Ljutěžském předmostí dne 3. listopadu 1943 započal dělostřeleckou přípravou v 8:00 hodin. V tomto čase se rozezněla děla tisíci hlavní, v počtu 500 hlavní na 1 kilometr na celé frontě 51. střeleckého sboru. Této čtyřicetiminutové dělostřelecké přípravy se účastnila i čs. děla (houfnice). Takové soustředění děl zúčastněných dělostřelecké přípravy potom bylo překonáno až na konci války v bitvě o Berlín.

Po této mohutné dělostřelecké přípravě byl přední okraj obrany německých vojsk smeten. Sovětská pěchota a tanky postupující v předním sledu protrhly obranné postavení nepřátel a pronikly do lesního masivu poblíž Kyjeva, okolo 16. hodiny dosáhly důležitého dílčího bodu, kterým byl prostor Dětského sanatoria. Němci ale stále pokračovali v leteckých útocích na postupující síly sovětských vojsk i na postavení 1. čs. samostatné brigády. Silným leteckým útokům musel například odolávat také 1. čs. dělostřelecký oddíl. Sovětské velení se rozhodlo nasadit 1. čs. brigádu do přímého boje v operační hloubce nepřátelské obrany. Její jednotky se měly přesunout k Vyšgorodu. Odtud Němci podnikali tankové protiútoky. V noci ze 3. na 4. listopadu se také čs. samopalníci tankového praporu po boku sovětských vojáků zapojili do těžkých bojů, stejně jako část pěchoty u Dětského sanatoria. Těžké boje zde trvaly celou noc až do ranních hodin 4. listopadu, kdy Němci museli ustoupit. K sanatoriu se v průběhu boje dostaly i čs. samopalné čety. Během 4. listopadu se podařilo sovětské armádě severně od Kyjeva vyvrátit nepřátelskou obranu ve městě Vyšgorod.

Dne 5. listopadu brzy ráno stanuly sovětské jednotky před vnitřním obranným pásmem, které tvořilo okruh opevnění Kyjeva, jež vedl po obvodu okrajů města a přehrazoval všechny přístupy ke Kyjevu. Ráno 5. listopadu 3. gardová tanková armáda přeťala silnici Kyjev – Žitomir a tím usnadnila rychlejší postup útočících jednotek do Kyjeva. Předchozí dva dny útočící jednotky postupovaly pomalu. 1. čs. brigáda byla před tímto útokem soustředěna v prostoru Dětského sanatoria a aktivně se do něj zapojila pěchotou, dělostřelectvem i tanky. Brigáda musela hned na počátku prolomit vnitřní opevněné obranné pásmo Kyjeva a potom čekal další těžký úkol v podobě boje v jednotlivých částech města a jeho ulicích. Okolo 15. hodiny 5. listopadu vnikla rota středních tanků poručíka Buršíka do Kyjeva, zatímco v okolí mostu ještě probíhaly boje likvidující zbytky nepřátelské obrany. Tanky po přejezdu přes most mohly pokračovat podél hlavní třídy dál k centru města. Další těžké boje se sváděly odpoledne 5. listopadu o závod Bolševik a Kinofabriku. Závod Bolševik byl rozsáhlou továrnou s rozlehlým areálem, mnoha budovami a halami, jeden z největších komplexů v celém městě. Nacházelo se zde množství nepřátelských zbraní a techniky. Němci i zde vytvořili silnou obranu s mnoha opěrnými body. Podél hlavní kyjevské třídy až k nádraží se v ulicích města sváděl boj o každý dům. Němci přitom využívali mnoha přirozených překážek, v ulicích se stále nacházely bojující německé tanky. V těchto bojích uvnitř města se vyznamenali čs. osádky tanků, samopalníci i ženisté. Boj o každý dům, ulici, křižovatku, park, pokračoval celou noc z 5. na 6. listopadu. Ve 20. hodin 5. listopadu bylo kyjevské nádraží plně v rukou čs. vojáků tankového praporu. Všechny jednotky byly velmi vyčerpány těžkým celodenním bojem. Tímto bojem vzdušnou čarou asi 10 kilometrů od východiště k útoku prošly za sedm hodin, což zejména pro pěšáky byl mimořádný výkon. Jakmile Němci zjistili, že boj o Kyjev je pro ně ztracen, zahájili systematické ničení všeho, co opouštěli. Hromadně zapalovali největší budovy ve městě, mezi nimi i Kyjevskou univerzitu nebo známou historickou Kyjevskou lavru. Podle plánu měly obsadit centrum Kyjeva tanky sovětského generálporučíka Kravčenka. Čechoslováci však byli rychlejší a jako první stanuli v centru města. V ranních hodinách 6. listopadu 1943 velitel 38. armády podal vrchnímu velení hlášení: vojáci 51. střeleckého sboru s 1. čs. samostatnou brigádou a 167. střeleckou divizí ve 4:00 hodin 6. listopadu 1943 osvobodili Kyjev.

Stalin v rozkazu k 26. výročí Velké říjnové revoluce nazval rok 1943 „rokem přelomu ve Vlastenecké válce.“ A poté stručně popsal aktuální situaci na frontě: „Jestliže bitva u Stalingradu byla předzvěstí soumraku německé fašistické armády, pak bitva u Kurska ji postavila před katastrofu.“ Za hrdinství a mimořádné bojové nasazení v bitvě o Dněpr bylo bezmála dva a půl tisíce vojáků, důstojníků a generálů poctěno titulem Hrdiny SSSR. Čs. brigáda jako celek byla vyznamenána řádem Suvorova II. stupně. Plukovník Svoboda byl vyznamenán vysokým řádem Suvorova II. stupně. Celkem 139 příslušníků čs. brigády bylo vyznamenáno sovětskými řády a medailemi. Vyznamenáno bylo celkem 42 důstojníků, 4 rotmistři, 64 poddůstojníků a 29 vojínů. Po této bitvě byli vyznamenáni nejvyšším sovětským vyznamenáním – Hrdina Sovětského svazu – poručík Josef Buršík a podporučíci Antonín Sochor a Richard Tesařík.

Po osvobození Kyjeva postupovala Rudá armáda dále na západ a dobyla Fastov, Žitomir a další města. Osvobození Kyjeva a rozšíření předmostí na Dněpru velmi zhoršilo postavení německých vojsk na Ukrajině. Mýtus o Dněpru jako neprostupném východním valu definitivně padl. Rudá armáda do konce roku 1943 osvobodila přes polovinu území, kterého se fašisté zmocnili v předchozích dvou letech. Bitva o Dněpr skončila i přes nemalé ztráty velkým vítězstvím sovětských zbraní.

Bc. Miroslav Pořízek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *