Setkání antifašistů v Holanech – 80. výročí

Na velkém setkání českých a německých antifašistů v Holanech na Českolipsku 28. srpna 1938 odhalili účastníci základní kámen budoucí dětské ozdravovny. Pozemek koupilo pražské spotřební družstvo Včela. Ještě téhož dne v noci henleinovci odtáhli kámen ke stodole místního sedláka Weidemanna nazývané V louce. Kámen přečkal válku a v roce 1961 došlo k jeho znovu odhalení.

Přibyla i pamětní deska.

*  *  *

Družstevní hnutí v Československu mělo a do jisté míry i má letitou tradici V roce 1919 se navazovalo na Česko – slovanská družstva, která existovala již za Rakouska – Uherska. Vzpomeňme na Antonína Zápotockého: Vstanou noví bojovníci, ale také na královéhradeckého Františka Cyrila Kampelíka (1805-1872), rodáka ze Syřenova u Lomnice nad Popelkou. Zakládal svépomocné finanční spolky, později nazývané Kampeličky. Ve své době prosperující. Není jeho vinou, že dnes se většiny zmocnili spekulanti a „tuneláři“.

Základem předválečného spotřebního družstevního hnutí byla myšlenka solidarity a předobraz rozdělování zboží v budoucí beztřídní společnosti.

V roce 1920 došlo v družstevnictví k rozkolu, podobně jako v proletářské tělovýchově, hnutí žen a skautských organizacích. Reformistům se nepodařilo ovládnout spotřební družstva: pražskou Včelu, brněnskou Vzájemnost a liberecký Vorwärts.

Za významný mezník v historii družstev lze považovat, když do čela pražské Včely v roce 1923 zvolili Antonína Zmrhala (1882–1954), rodáka z Vysoké u Havlíčkova Brodu. Měl velké zkušenosti. Vybudoval v Plzni prosperující dělnický konzum již před Velkou válkou. Zakládal také KSČ v Plzni a v letech 1935–1939 byl senátorem Národního shromáždění RČ. Za války emigroval do SSSR a přes svůj věk vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Měl na starost sociální péči o vojáky. Po válce v letech 1946–1947 zastával funkci ministra vnitřního obchodu. Do konce života předsedal Ústřední radě družstev.

Družstva Včela, Vorwärts, Vzájemnost, ale i další menší, měla pod palcem tzv. Rudou pomoc. Významně se podílela na potravinové a finanční pomoci stávkujícím na Mostecku. Ve velké stávce textiláků v Doudlebách nad Orlicí se starala o děti stávkujících a rozvážela je do rodin v kraji. Hodně udělala pro demokratické Španělsko. Vzájemná družstevní solidarita pokračovala i ve válečných letech. Podobně jako sokolové i družstevníci pomáhali rodinám zatčených.

Pokud jde o první republiku, nešlo o žádná malá družstva. Uvádí se, že v roce 1935 existovalo 41 výrazně levicových družstev sdružujících 143 000 členů.

Především zmíněná tři družstva znamenala významnou složku jednotné a lidové fronty proti fašismu v třicátých letech minulého století. Nešlo jen o členy družstev, ale o celé rodiny.

V Holanech se sešlo v neděli 28. srpna 1938 na odhalení základního kamene budoucí dětské ozdravovny přes 20 000 účastníků. Jistě byli překvapení především pořadatelé. Prý narychlo sháněli občerstvení. Masové protifašistické manifestace bezprostředně před Mnichovem bývaly běžné.

Osobně vyjadřuji překvapení nad historickou statistikou a odvahou funkcionářů Včely zakoupit v Holanech v roce 1937 pozemek. V roce 1930 žilo v obci 766 obyvatel, z toho jen 48 Čechů a ostatní Němci. O to je úmysl s ozdravovnou a protifašistické setkání v Holanech cennější. Možná, že svoji roli sehrála cena, protože sfendovaný pozemek prodávala Humpolecká banka. Škoda jen, že máme tak málo informací.

Do Holan přijeli solidárně účastníci z Prahy, Liberce, přišli z České Lípy a okolí. Šlo o běžnou solidaritu, která dnes chybí nejen mezigeneračně.

V druhé polovině 30. let se podobných shromáždění jako v Holanech uskutečnila celá řada: v Náchodě demonstrovali pod heslem „Náchodskou brankou nepřítel neprojde“, ve Dvoře Králové na Labem „Věrni zůstaneme“. V severních Čechách se shromáždili antifašisté na Královce, Mšeně a především v Liberci, kde mluvil Klement Gottwald.

V Holanech v neděli 28. srpna 1938, měsíc před Mnichovem, oslovil shromážděné Bohumír Šmeral (1880–1941). Tehdy největší autorita dělnického a komunistického hnutí. Pracoval ve vedení III. Internacionály v Moskvě. Jezdil po celém světě, ale když bylo českému národu „ouvej“, vždy přijel do vlasti. V roce 1938, v roce bezprostředního ohrožení republiky, doslova objížděl Československou republiku. Vystoupení v Holanech zaznamenalo Rudé právo v úterý 30. srpna 1938 pod titulkem: Senátor Šmeral – Není možno dále přihlížeti k nacistickému teroru v Sudetech.

Zachovaná fotografie ale ukazuje, že Bohumír Šmeral, tehdy osmapadesátiletý, značně pohubl a nemoc si brala svoji daň. Na řečnickém umění neztratil nic. Jeho hlas byl prý jasný, slova zápalná a rozhodná. Cituji doslovně: „Víme, co v nynější situaci je hlavním. Když bude nutno, za šest hodin budeme na hřebenech těchto krásných pohoří a zamkneme hranici na pevný zámek. Němci i Češi přispějeme k tomu, aby útok byl v prvním pokusu zastaven… Semknuti, odhodláni, jednotní, slibujeme: Bude učiněno vše, co jest učiniti v zájmu míru, v zájmu nezávislosti republiky, v zájmu svobody českého i německého lidu v Československu, v dějinném zájmu celého velkého německého národa. Přes naše těla, přes hřebeny našich hor – fašistický útočník neprojde.“

Dnes je třeba k jeho vystoupení připojit malý komentář. Před krátkým časem vyšlo znovu, již třetí vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. (Historik František Janeček a kol.) Po listopadu v roce 1989 byl Fučík jedním z prvních, které nový režim skandalizoval. Dokonce věci šly tak daleko, že se psalo o kolaboraci s Němci. Významní profesoři se dušovali, že nikdo nemohl na Pankráci něco podobného ilegálně napsat. Fučík, stejně jako Šmeral stoprocentně věřili německým antifašistům. Vyjadřovali přesvědčení, že se Hitlerovi nepodaří získat celé Německo a rozpoutat válku. Tak a podobně píše i Fučík. Nelze si ani představit, že bezprostředně po válce, v roce 1945, by někdo hovořil uznale o německém národu. A právě těch několik pasáží bylo z prvního a dalších vydání Reportáže vypuštěno. Stejně tak nebylo možné jmenovat odbojáře, kteří gestapu podlehli. I tato jména byla ze stejných důvodů vypuštěna. Dav by je tehdy kamenoval. Tak je třeba posuzovat i Šmeralovo vystoupení v Holanech.

Svého času jsem citoval v novinách jednu z předválečných řečí Klementa Gottwalda. Vyjadřoval se vstřícně k německým antifašistům. Dostal jsem „co proto“.

Družstvo Včela, vesnici (dnes městys) Holany proslavilo. Víme, že němečtí antifašisté po Mnichovu a záboru pohraničí šli první na řadu a končili většinou v Buchenwaldu. Stejně tak i příslušníci předválečného družstevního hnutí. Vytvářeli významnou odbojovou součást. Uvádí se, že šlo o 600 pracovníků Včely a 100 jich válku nepřežilo. Podrobně mohu dokumentovat osudy 15 statečných „družstevníků“ v odboji.

Podivuji se, že v publikaci „Památná místa protifašistického boje Severočeského kraje“ (vydal ÚV ČSPB), kterou napsal Jiří Jožák v roce 1978 – Holany chybí. Chybí také v dostupné literatuře. Pravděpodobně by se našel v ústředním archivu materiál o hospodaření a účtech Včely. Jen náhodou jsem sáhl po monografii Jana Galandauera o Bohumíru Šmeralovi. Právě tam je stručná zpráva z Rudého práva, kterou cituji.

Letos uplynulo 80 let od významného setkání českých a německých antifašistů v Holanech, jak se píše v bedekru: Městysi s bohatou slovanskou tradicí.

Podtrhuji „slovanskou“. Na kultivaci a zvelebení České kotliny se podílelo na 55 generací našich předků. Čeští králové a později i Habsburkové si zvali německé kolonisty. V počátcích pomohli, ale za čas považovali pohraniční svěřená území za svá. Jak vše dopadlo v roce 1938 – všichni víme. Stejně tak nelze bezhlavě ani dnes zvát cizince a vytvářet v naší zemi novou pátou kolonu.

     Doc. Dr. Jaroslav Štrait, CSc., historik

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *