K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí

Sborník vystoupení na 44. pražské teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí

Praha, 3. listopadu 2018

Co dál?

Viktor Pázler

Dnešní konference se koná na téma „ K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“ Podle našeho názoru umožňuje prodiskutovat a zaujmout stanoviska k nanejvýš aktuálním otázkám a výzvám, s kterými se nejen u nás, ale v celém mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí nyní potýkáme.

Naše hnutí, ale i celá levice neprožívá v současnosti příliš dobré období, naše strana to nyní opakovaně zažila na své kůži velice špatným volebním výsledkem v komunálních volbách a volbách do Senátu. Proto cítíme potřebu se společně poradit co dál dělat v našem komunistickém hnutí. Říci si, jak a čím zdůvodnit platnost našeho cíle očima dnešního stadia vývoje kapitalismu. Posoudit, která jsou to dnes ta klíčová témata marxistické teorie a co jim dlužíme nejvíce. Nakolik máme opravdu ucelenou strategii doma i v mezinárodním hnutí a v čem tkví hlavní kritéria naší taktiky a nakolik se je daří uplatňovat nyní i do budoucna

Věřím, že účastníci této konference, jak naši zahraniční přátelé, tak naši soudruzi, soudružky a přátelé přispěji svými vystoupeními k hledání cest z krize, ve které se nyní nacházíme. Věřím, že diskuse bude podnětná, kritika a sebekritika soudružská a bude se týkat věcné podstaty problémů a nikoliv jen osob, zvláště těch, kteří nejsou dnes přítomni.

Tímto považuji naši konferenci za zahájenou.

ÚVODNÍ REFERÁT

K programu a politice, s nimiž spojí naděje většina

Josef Skála

Scházíme se už po čtyřiačtyřicáté. Na růžích ustláno nemáme. Už roky tu nastolujeme otázky, znějící leckomu nepříjemně. Stíhá je nepřízeň i prohibice. A nás, kdo je klademe – nadávky do senilních mozků, jimž prý ujel vlak.

Je to hloupá demagogie. To jí právě ujíždí vlak. Jarmark, vábící na sladké iluze, zavřel krám už s finanční a ekonomickou krizí. Teď jsou to „protestní hlasy“ – a ne ty, co natěšeně souhlasí – kdo vyhrává už i volby. To, čím se liší třetí od prvého čtení parlamentního lejstra, nebylo pupkem světa ani doposud. Tím méně jím bude v etapě, která už začala. Do centra politiky posouvá vůli po hluboké změně – a tedy i otázku skutečných alternativ. Ze šance, kterou to nabízí, však profitují politické novotvary. Za to důvěra v naši politiku je nejslabší od roku 1921. Ztrácíme u všech generací – včetně té, co bývala naší oporou.

Příčinou není „stalinismus“ – ani jiný bubák, na něž to svádí politická bezradnost. Parketou komunistické strany je radikální opozice. Punc radikální síly však ztrácíme už roky. A teď už nás jen málokdo vnímá i jako opozici. To ovšem přitáhne jenom ty, kdo si té změny ještě nestačili všimnout. To proto ta kaskáda volebních debaklů – a riziko, že přijdeme i o parlamentní status.

Verdikt ve sporu, vlekoucím se řadu let, bije do očí. Budoucnost nemá politika, která se našich konferencí štítí. To ji mrzačí nostalgie, z níž padá naftalín. Nostalgie po blázinci 90. let – a po jeho bankrotářské předehře. Po zlatých časech kariér, kterým byl prominut test z toho, co je pro tváře komunistické strany rozhodujícím kritériem. Test z umění obhájit průlom lidskosti a pokroku, který je zásluhou našeho hnutí – a přesvědčivě doložit i to, že kapitalismus rodí nepoměrně větší lumpárny a zločiny, než z jakých viní nás. Ta maturita z toho, o čem je komunistická politika především, se dala odložit jen načas. Tím víc nás testuje teď – a tiskne vysvědčení, které si nedáme za rámeček. Budoucnost patří jen politice, která tou impotencí netrpí.

„Katastrojka“ nás podrazila pod hesly „jednoty a semknutosti“. Z pilíře našeho hnutí si upletla bič na komunisty, kteří ten švindl prohlédli a postavili se na odpor. A právě to se už nesmí opakovat! Právě to nás sem přivedlo i dnes. Komunisty všech generací,
z nichž drtivou většinu politika neživí – a s klidem želvy se bez toho obejdou i nadále. Komunisty, co nosí kůži na trh, protože jim to velí svědomí – a nedopustí, aby se hnutí, za něž ti nejlepší cedili krev, propadlo do politické nicoty. Komunisty s přesně opačnou vůlí a cíli, než jaké jim připisují zmijí jazyky.

To pro nás marxismus není jen škraboškou, splácanou z pár mělkých frází. To my v něm hledáme podněty, živé tváří v tvář panoramatu XXI. století. Mimo prostor a čas o nich nebude řeč ani dnes. Bude o tom, co jim dlužíme „tady a teď“ – a námětech, jak to manko vyrovnat dřív, než bude pozdě.

Dokud bylo naše hnutí na vzestupu, otázky teorie byly v samém ohnisku jeho zájmu. Politiku to chránilo před slepotou a prázdnotou, teorii – před jalovým fantazírováním. Do debat a vášnivých sporů, rozvíjejících optiku marxismu, to znovu a znovu vtahovalo
i naše předáky z dělnických řad. I „československou cestu k socialismu“ – originální aplikaci marxismu na zemi s rozvinutým průmyslem, prošlou i liberální demokracií – formulovali hlavně „karlínští kluci“. Většinou z chudého pytle – a s pár třídami základní školy.

Teď je v orgánech, formulujících politiku strany, dělníků jako šafránu. Teorie rozvíjená politickou poptávkou – a politika ukotvená v živé teorii – se tu však krčí jako panenka v koutě. Právě to, co komunistické levici dodává politickou suverenitu a ideovou převahu, chybí i v aparátu a dobrovolném aktivu strany. Tzv. odborné zázemí to dává najevo už svým názvem. Svou odbornost omezuje na komentáře k lejstrům, padajícím z cizích stolů. Ve skutečnosti je pouze tak či onak reprodukuje – a opatřuje pár vlastními „přístupy“, které zorné úhly státních institucí a politických soupeřů překračují jen mizivě. Jsou to dílka z pozice jakési „technokracie bez moci“. Rádoby učená alibi „státotvorného“ postoje, který na skutečně nezávislý pohled, hodný systémové opozice, rezignuje.

To málo, čím se k marxismu hlásíme veřejně, se tak omezuje na banality typu, že to byl přece už Marx, kdo „předvídal globalizaci“, již proto musíme uznat za „objektivní proces“ i v jejím třídním zajetí – a to víc nálepkovat jako „nacionalistu“, ne-li „xenofoba“ každého, komu nechybí kuráž hájit aspoň ohrožené národní zájmy. Zazní-li tu a tam pár slov z Lenina, ba i Gottwalda, pak zpravidla jako „argument“ právě proti tomu, čemu ti dva zasvětili život – a prst zdvižený na ty, kdo si to ne a ne nechat rozmluvit dnes. Mnohem častěji slýcháme – a to i od docela vysokých funkcionářů – jiné výroky: „Co furt máte s tím marxismem?“ „Jděte s tím někam!“ „Voliče tím jenom odradíte.“ Já jsem postavu, vyrážející na předvolební mítink s Kapitálem či Komunistickým manifestem, jaktěživ neviděl. Těm, kdo nás tou mrákotou zkouší vyděsit, však vidím až do žaludku. Marxismu rozumí jako koza petrželi. Hlavně však právem tuší, že komunistu zavazuje k tomu, čím by se rozhodně řídit nechtěli.

To vše zjevila nadoraz finanční a ekonomická krize, která propukla právě před deseti lety. Marxův Kapitál šel rázem na dračku i v Americe a Německu. A právě to, čím obnažil samu achilovku kapitalismu, přestalo být rázem tabu i pro buržoazní média a katedry. Naším jménem však zněla jen mělká klišé o „virtuální ekonomice, která se od té reálné příliš odtrhla“. Plytká je dodnes i reakce na kolosální švindl, jímž se viník krize balíkuje i tím, jak ji „řeší“. Hrozbě ještě ničivějšího kolapsu, který tím zakládá, se věnuje vlastně jen osvícenější teorie mimo naše hnutí. V ní ovšem za analýzou, často velmi podnětnou, zaostávají potřebné politické závěry. Trvalý pád naší obliby i volebních výsledků se datuje právě od chvíle, kdy jsme zklamali tváří v tvář krizi. Kritické nálady a „protestní hlasy“ sklízí jiné subjekty. Panující mýty sice boří, skutečné alternativy jsou však nad jejich síly.

Politice, zbavené kotvy v živé teorii, zbývá jen „tradeunionismus“ – přetahovaná o trochu větší díl koláče, tedy úkol odborů se členy všech světových názorů. Dosáhne-li i na parlamentní křesla, k hřišti, vykolíkovanému panující mocí, ji to přiková ještě víc. Bernstein se k tomu přiznal bez okolků. Razil však reformy, polidšťující kapitalismus aspoň zčásti. Následníci už vzdali i to. Provozují jen populismus – jalové sliby, na něž za kapitalismu nedojde. Právě tím prohrávají i se silami, od jejichž populismu se okázale distancují. Ty totiž svoje sliby umí i mnohem lépe prodat – a hlavně opřít o chytlavější kritiku poměrů i politických rivalů.

Traktát o „socialismu pro 21. století“ se píše už spoustu let. Osloví jen hrstku vrtichvostů. Ve straně většinu nezíská. Na drama, jež „bralo šturmem nebesa“, civí očima kibice. Z pravdy o všem, čím socialismus polidštil svět, trousí jen vyhýbavé drobky. Zákeřnou přesilovku, jíž musel odolat, bere shovívavou patičkou. Kritikou našich slabin se podbízí „pražské kavárně“. Svou ostudnou porážku socialismus jakoby si vlastně zasloužil, ba spěl k ní neodvratně už po desítky let předtím. Vize, stojící k němu zády, visí mimo prostor a čas. Zrušení zisku z cizí práce je to poslední, co mají v plánu.

Oč méně jsme opozicí dnes, tím víc se municí proti všem, kdo si zadali s pokrokem, stávají naše dějiny, mrzačené k nepoznání. Líčí nás jako gang pitomců a zločinců. Zločinům antikomunismu staví slavobrány. Klaní se i jaderným vyděračům a Hitlerovým sponzorům. Kolik mediálních tváří strany tomu umí čelit bez bázně a hany? Dokdy se budou trpět plivance do našich tváří zamlada – z úst poslance za KSČM? To stranu okrádá o statisíce voličů – a ne kordy, křížené s podlými lháři. Ročníky, jež braly rozum až za samoděržaví lži a nenávisti, nám to hrozí odcizit doživotně.

Z mlhovin zpátky na zem je nejvyšší čas vrátit i debatu o budoucím socialismu. O tom, jak na hlavolamy, které nás nemají kudy minout ani příště – a jak na vše, co bude naopak na pořadu poprvé. To téma má podle mne hlavně tři ohniska: Jak znásobit prostor pro podnikavou iniciativu, aniž to zvedne stavidla plíživé restauraci? Jak to, že socialismus znamená víc, a ne méně demokracie, promítnout i do nezpochybnitelných procedur – a zároveň spolehlivě zajistit, že si politiku nekoupí pimprlata cizích „neziskovek“ a „služeb“ v jejich zátylku. Z nových rébusů jde hlavně o následující: Jak zespolečenštit ekonomické zdroje, které jsou majetkem nadnárodního kapitálu – a tedy i produktem práce jeho „lidských zdrojů“ tam, kde má hlavní stan.

Tak daleko však nejsme. Teď teorie dluží odpověď na jinou otázku – socialismu jako jediného východiska z pastí kapitalismu. Z pastí kapitalismu našich dnů – a ne jenom těch, za nimiž se už zavřela voda. Jedině to totiž doloží – zcela nezvratně i srozumitelně lidem kolem nás – že být komunistou není nostalgickým trucem, ale tou nejmoudřejší a nejzodpovědnější volbou. Právě v rozboru všeho, v čem kapitalismus je i není jiný než dřív, však ustrnuly na místě oba póly uvnitř dnešního hnutí. Ten napravo vnímá jen změny vnější fazóny. A oproti dělnickým brlohům, popsaným v Marxově Kapitálu, je má za doklad nezlomné síly. Ten nalevo právem namítá, že třídní podstata kapitalismu se nemění, K poznání jeho podstatných změn si však zavírá brány. A tak je na stole vlastně jen soupis toho, co přehlédnout už nelze, poskládaný na vzájemně nesouvislou hromadu. Kde se to vzalo – kam to míří a co z toho plyne – neřeší ti napravo ani nalevo.

Teorie, která marxismu přestane dělat ostudu – a přinese živé podněty našemu hnutí – musí vyhovět hlavně dvěma nárokům: zachytit včas každý skutečně významný novotvar na těle kapitalismu – a proniknout až k jeho kořenům v samých základech kapitálového vztahu. Zrcadlem nové kvality, jíž nabývají jeho hybné rozpory, jsou především tři nové momenty.

Prvým je nevídaný rozsah i tempo proměny zisku v parazitní rentu, zbavenou už i každého rizika podnikání. Vrchní patra vertikály, do níž se kapitál šikuje napříč světem, už ovládá téměř kompletně. Teď z nich terorizuje výpalným i stále víc těch níž. Sahá od „zločinu bílých límečků“, rabujících svět z „finančních trhů“, přes podsvětí předražených veřejných zakázek a samoděržaví záporného úroku z našich úspor – až po koloniální „vnitropodnikové ceny“ mezi zahraničními koncerny a jejich tuzemskými „dcerami“ či třeba vydřiduchy „duševního vlastnictví“, neváhající upřít i léky statisícům těch, komu by zachránily život.

Podíl skrznaskrz parazitní renty však rychle narůstá i na trhu bydlení – ze strany těch, kdo restituovali činžovní domy očištěné od hypotéčních břemen svých předků, nezřídka ze „čtvrtého kolena“, ale i jejich zahraničních a domácích překupníků, také však mafií, které si mastí kapsy předraženým nájemným z někdejších státních bytů, převedených zdarma na města a obce. Ty jsou navíc i příkladem novotvaru, v němž parazitní renta dosahuje vrcholu – lukulských výnosů, ždímaných přímo z veřejných statků a financí. Na špici celé pyramidy stojí „banksteři“ – jak se křížencům bankéřů a gangsterů říká v Americe. Ti totiž svá vlastní děsivá manka, nakupená „morálním hazardem“ s „penězi jiných lidí“, umí proměnit v – „suverénní dluh“. Aby se obratem stali sami jeho věřiteli – a z moci úřední pak oškubávali daňové poplatníky i s úroky.

Salóny Marie Antoinetty blednou závistí. „Refeudalizace“ je pojmem nemarxistické sociologie. Její kvalt právě napříč „euroamerickou civilizací“ už děsí i spousty katedrových liberálů. Tím plastičtěji musíme chapadla renty, která svá rizika „znárodňuje“, zmapovat právě my. Tím jasnější světlo to vnese do otázky legitimity systému, světícího zisk jako odměnu za vlastní riziko. Kasta rozmazlených rentiérů dusí i stále víc těch, kdo podnikáním na tržním severáku riskují i vlastní střechu nad hlavou. Nám, až to téma uchopíme jaksepatří, to otevře cestu ke spojenectvím, jaká tu ještě nebyla. Zvlášť přestaneme-li chodit po špičkách
i kolem toho, jak otázku postavil už Lenin. Kapitalismus v monopolním stádiu, doložil už před více než sto lety, bude už stále víc „parazitní a zahnívající“. Nejeden moula se tomu nadutě tlemil i ve vysokoškolských kursech marxismu. Kapitalismus našich dnů sráží víc, než kdy dřív, hřebínek i těmto remcalům – v podobě skandálních sociálních zpáteček a patologií, ale i umělých bariér ekonomického rozvoje a uplatnění převratných know-how a technologií.

Zvlášť povedeným příkladem jsou tzv. bullshit jobs – česky řekněme práce na ho..no (ba hovězího původu). Knížku nazvanou Bullshist Jobs. Theory, která ji fenomenálně analyzuje, právě vydal David Graeber, profesor věhlasné London School of Economics
(a autor jiné skvělé publikace Dluh. Prvních 5 000 let, která už vyšla i česky). Jeho poslední titul je jednak o lidském jmelí v podobě roztodivných „manažerů, konzultantů, telemarketérů“ a jiných zcela „nesmyslných profesí“, které si kapitál hýčká a korumpuje často až astronomickými příjmy. Pokud by se zítra úplně všechny kamsi vytratily, běžný občan by to ani nezaznamenal – na rozdíl od lékařů, instalatérů, řidičů veřejné dopravy či učitelů a spousty jiných užitečných povolání. Zato ty „nesmyslné profese“ jsou přednostně vyhrazeny pro mazánky, kteří se „za vodou“ už narodili – a k získání svých sinekur mají tzv. sociální kapitál jak díky konexím vlastních rodičů, tak spolužáků z prestižních vysokých škol ze stejně zazobané líhně.

Zmíněných „bullshit jobs“ však raketovým tempem přibývá i v nižších příjmových patrech, hlavně v tzv. terciárním a kvartálním sektorech. Souvisí to především s rostoucí mocí, kterou má nad výrobou a obchodem finanční oligarchie, obrůstající stále početnějšími a spletitějšími aparáty. Ve Spojených státech, Británii i jiných západních metropolích, jejichž kapitál vyváží výrobu ve velkém za co nejlevnější prací ve „třetím světě“, už podíl „zbytečné práce“ činí přinejmenším kolem poloviny všech pracovních míst. A dává tak za pravdu myšlence, kterou po Marxovi rozvinul i John Maynard Keynes už před téměř 90 lety – a sice že technologický pokrok umožní už někdy kolem konce XX. století zkrátit pracovní týden na zhruba 15 hodin. Píše se však už rok 2018 a délka pracovního týdne se – v evropských zemích a USA – nezměnila už padesát i více let.

Pokud by „nesmyslné profese“ byly zrušeny – a úkoly těch užitečných rozděleny mezi populaci v ekonomicky aktivním věku – mělo by to nevídaně příznivé sociální, kulturní a zdravotní, ale i ekologické důsledky. Uvolnit prostor rozvoji bytostně lidských sil ve volném čase je však – ví i Graeber, žádný to marxista – tím posledním, co vyhovuje dnešním ekonomickým a politickým „elitám“. A tady je slabým slovem i Leninovo „zahnívání“, jemuž se kdejaký trouba poškleboval. Co je – a co naopak není – užitečnou profesí, už některé seriózní zdroje dokonce kvantifikovaly. Například jedna britská nadace, analyzující „společenskou návratnost investic“. Přínos zdravotní sestry, uvádí se v její nedávné studii, je sedminásobně větší než její příjem, u dělníka recyklujícího odpad je to dvanáctinásobek a u nemocniční uklízečky desetinásobek. Průměrný roční příjem bankéře z londýnské City (kolem 5 miliónů liber) je naopak přinejmenším sedmkrát větší, než cokoli lze považovat za jeho přínos i s hodně zamhouřenýma očima. Reálná hodnota, přidaná „reklamním manažera“, je 11,5 krát menší než jeho příjem (v průměru kolem půl miliónu liber).

Dneska je v módě kvákat, že lidem se vlastně daří, tak jako nikdy. Libuje si v tom i nejeden náš funkcionář. Je to bohapustý nesmysl – a z našich řad trapná výmluva. Jedinců i celých rodin, držených v bludišti existenční pasti či na jejím okraji, jsou mraky. A to, čemu se říká „sociální deprivace“ – tedy vztek na nadutý mamon, za nímž není žádný adekvátní výkon – sílí i v miliónech lidí, kterým nic bezprostředně nehrozí. Právě na téma „parazitismu a zahnívání“, bujících dnešní společenskou tkání, lze oslovit i ty, kdo nesou na trh kůži podnikatelského rizika. Tím víc by se mělo oknem, které za kulisy panujících poměrů rozevřeme velké většině – i jedním z „nejslabších článků řetězu“, proti němuž se o ni opřeme už za stávající mocenské přesilovky.

Druhou z klíčových a trestuhodně ignorovaných otázek je změna v povaze ekonomických krizí – tedy právě toho, v čem se rozpor akumulace kapitálu jeví v celé své misantropické a destruktivní nahotě. Právě „krizemi z nadvýroby“, jak je dešifroval už Marx – a ne snad jen děrami v regulaci a paragrafech – jsou ty dnešní ještě víc, než kdy dřív. Tedy krizemi z „nadvýroby kapitálu“, který si vlastní nenažraností zmenšuje koupěschopnou poptávku, bez níž se nemá jak dál reálně zhodnotit. Krize se kapitalismu vrací už skoro dvě stě let, Kosívaly i milióny životů, měly však i svůj konec – a srážely masu kapitálu na úroveň, adekvátní kupní síle těch, kdo za své peníze pořizují hmatatelné statky a služby. A právě to už neplatí a platit nebude. Světová krize, která vypukla před deseti lety, totiž nůžky mezi penězi, lačnými zase jen „dělat peníze“ – a zdroji plebejské většiny – rozevřela do úhlu ještě většího než ten, který ji způsobil. Kasta parazitních rentiérů, z jejichž vůle se tak děje, tak krizi z nadvýroby změnila v chronickou diagnózu. Přesněji v nádor, jehož rozměry a agresívní metastázy už budou jen dál růst. A bujet jak úměrně mase kapitálu, zhodnocované jen zcela fiktivně, protože skořápkářským švindlem, tak střemhlavému pádu do dluhové pasti, který ten švindl dál zrychluje. Jedno i druhé má však svou mez. Až na ni narazí, bude jinak úplně vše. Kdo jiný má to panorama podrobit všestranné analýze a objevit lidem, než právě my? Kdo jiný jim má ukázat, čím vším hrozí – i v povaze politické moci a soupeření velmocí? Čas, který na to zbývá, se rychle krátí. Brzký kolaps, mnohonásobně větší než ten poslední, věští i analytici světových bank. Nás postaví na rozcestí dlouho nevídaných šancí a rizik. Přípravy musí začít neprodleně – programové i organizační, personální i směrem k podstatně širšímu okruhu spojenců. Pokud je zanedbáme, vymaže nás to z politické mapy – a může ohrozit i víc, než „jen“ existenčně.

Nové kvality nabývá i další tektonický pohyb – nerovnoměrný rozvoj kapitalismu, jehož povahu, příčiny i důsledky odhalil už Lenin. Přitroublí mudrci, kádrující Říjnovou revoluci jako „předčasnou“, vykastrovali naši teorii i v tomto směru. Ve snaze upřít 7. listopadu legitimitu hodili do sběru i téma, jehož váha trvale roste a už jen poroste. Linie, dělící metropole a periférie, už neleží jen mezi kontinenty. Cizí kapitál mění v kolonie i země v srdci Evropy. Své kořisti drancuje pokaždé, dřív je však otevíral i civilizačnímu pokroku. V srdci Evropy z nich naopak profituje tím víc, oč vyšší vzdělanost, kvalifikace a průmyslová kultura mu tu spadly do klína. Naší zemi, jež byla strojírenskou velmocí a suverénním hráčem na trhu investičních celků a mnoha jiných artiklů, srazil na zadní dvorek montoven, logistických hangárů a rumišť dováženého odpadu. Téměř desetina našeho HDP mizí rok co rok v cizině jen na dividendách. O další stovky miliard nás zkracuje „reexport“ do Číny i jiných našich tradičních trhů hlavně přes Německo – a už zmíněné „vnitropodnikové ceny“, jimiž své české filiálky rabují jejich cizokrajné „matky“. Ve sféře zahraniční a bezpečnostní politiky je naše suverenita už jenom ponižující atrapou.

Tím zranitelnější jsme tváří v tvář „čtvrté průmyslové revoluci“. Vzdálenost mezi metropolemi a periférií zvětší o celý řád. Oč víc smetany zůstane těm prvním, tím hůř dopadnou jejich koloniální poddaní. Jsme monokulturou odvětví, v nichž technika vytlačí i přes polovinu živé práce. Čím ji nahradí země, změněná v dojnou krávu cizího kapitálu? Jak vyplní děsivou díru ve zdrojích starobních důchodů a sociálních programů? Vytáhne nás z té bryndy domácí kapitál? Má to snad v plánu? Je snad to ještě v jeho silách? Pokud s tím přijde – a bude loudit o státní dotace – kývne mu na to leda zkorumpovaný trouba. Výkon ekonomiky v rukou českého kapitálu je na zhruba stejné výši už čtvrt století. Na cizích žralocích je závislejší než za c. a k. monarchie. Sám už většinou produkuje jen dílčí subalterní vstupy. Ty trpké a veřejně tutlané pravdy stojí i v nedávné interní analýze, kterou si objednala vláda. Opičí láska k trhu a „konkrétnímu vlastníkovi“ dostaly ránu z milosti. Technologické, investiční a komerční průlomy, jimiž před hrozící pastí unikneme dopředu, jsou už jen v silách a moci státu. Kdo jiný má tak akutní národní zájem razit energičtěji, než právě my? A ne mlčky přihlížet i k tomu, jak se i české lithium a ještě hodnotnější průvodní nerosty vracejí oklikou tam, kam je zašantročilo už skandální „memorandum o porozumění“ s pofidérní cizí firmou, podepsané už před rokem.

Právě k tomu, v čem degeneruje sama anatomie kapitalismu, vede pupeční šňůra všech jeho selhání v otázkách, s nimiž dřív takový problém neměl. Jen to je drobnohled, schopný obnažit celou pravdu o epidemii „pracující chudoby“ i tam, kde si i mnohý dělník zakládal na tom, že uživí ženu a děti sám, ba leckdy najímal i služku už před půl stoletím; o desítkách procent mladých lidí, kterým už dochází, že dopadnou hůř než jejich rodiče, i v západních zemích, do nichž proudí největší díl parazitní renty; o „stěhování národů“, větším než na rozvalinách II. světové války a importujícím pohromy „třetího světa“ do Evropy; o krvavé stopě teroru, křižující i naším kontinentem, s níž prohrávají jak všudypřítomné detektory každého telefonátu, dopisu a kroku, tak zbraně poslední generace – a spousta dalších bezprecedentních zjevení. Doba, kdy kapitalismus své vady v lecčem i zmírňoval, se s popravou jeho reálné alternativy uzavřela. Novotvary, které mu naskakují teď, jsou známkou narůstající impotence. Hnutí, které chce svět měnit, a ne jen ležérně okecávat, musí mít jasno hlavně v tom, co kapitalismus už neumí a umět nebude. Jen tak jeho krédo nikdy nezastará – a stane se naopak stále přitažlivějším magnetem i materiální silou.

Teď pár slov na téma strategie. Tady doslova zamrazí, padne-li už ta nejzákladnější otázka: kdy jsme se tím, o čem má naše strategie být doopravdy, zabývali naposled? Kdy v samotné KSČM – a kdy na půdě našeho mezinárodního hnutí? Narodil se snad – za dlouhé tři desítky let – byť jediný návrh skutečné „cestovní mapy“ k cíli? Tou nikdy nebyl a tím spíš není dnes program strany z prahu 90. let, vymezující se navíc hlavně vůči době před převratem. Podaří-li se jeho aktualizaci omezit na pár okrajových dodatků, jak se tím cílem někteří netají, bude to zelená programové kapitulaci. Té se nedopustí jen zbrusu nový dokument, reagující na všechna darebáctví a rizika, o nichž v tom stávajícím není ani zmínka. Jen program, který to vše nazve pravým jménem – a představí reálná, humánní, trvale udržitelná východiska i azimut, který k nim vede.

Na téma aktuální strategie tak začínáme od nuly. Nemá-li zůstat jen vlastní karikaturou, musí se vyrovnat hlavně se dvěma mrákotami. Podléhá jim i nejeden mudrc, řečnící naším jménem. Prvá si pád kapitalismu vysnila jako globální domino, spuštěné z jeho nejzazobanějších metropolí. A hrozí věčným prokletím každému, kdo si nepočká, až komunista vyhraje prezidentské volby v USA. Druhá z těch mrákot zase míní, že k socialismu vyrazí většina voličů, zmámených jeho papírovou „vizí“ natolik, že už jí prostě neodolali. Je to groteskní galimatyáš. Imponuje jen lidem, kteří pro náš cíl nehodlají pohnout ani malíčkem.

Šance na změnu rodí selhání stávajícího systému – a ne žádná lejstra o socialismu mimo prostor a čas. Ta selhání však musí někdo přesně pojmenovat – a udeřit na ně požadavky, které je lidem zjeví v celé nahotě. Konfrontovat to, co kapitalismus už nezvládá, řešením, dostupným až za jeho horizontem. Dávkovat ty údery tak, aby se od většinového poznání neurvaly příliš dopředu – a byly tak pokaždé tím, co lze odmítnout jen za cenu vlastního znevěrohodnění. Umět je stupňovat „tahem na branku“, který převezme iniciativu a už si ji nenechá vzít. Tahem, který její cíle dokáže konkretizovat i na míru každého masového zájmu a sociální skupiny, jimž ubližují velkokapitál i jeho státní a globální moc. Srozumitelně pojmenovat i to, co je spojuje – a nabídnout jim i společnou platformu. A krok za krokem tak budovat i většinový politický blok, jejž bude stále obtížnější ignorovat.

Stranám našeho typu patří budoucnost, jen stanou-li se znovu stranami budoucnosti. Dokáží-li zbořit čínskou zeď, dělící naše cíle od politiky pro „tady a teď“. Obnoví-li svou schopnost opřít o to, co je reálné až za branami kapitalismu, už svá dnešní hesla, návrhy a požadavky. Právě o tom – a ničem menším – je strategická páteř komunistické politiky. Právě tomuto nároku, směrodatnému a rozhodujícímu i pro vše ostatní, však dlužíme víc než kdykoli
v minulosti.

Zhruba tak – řečeno v lakonické zkratce – se nemohou neubírat úvahy každého, kdo si strategii neplete s tím, že tu a tam utrousí i slovo socialismus, nebo dokonce s volebními programy. Co bude zlomovým tématem, které nabídne průlom za hranice zisku z cizí práce, lze dnes hádat jen z křišťálové koule. Marx, Engels, Lenin i pozdější velké postavy našeho hnutí se takovým spekulacím vyhýbali z principu. Tím pečlivěji znovu a znovu promýšleli, v čem už tkví „nejslabší článek řetězu“. A právě to je i naším hlavním úkolem.

Těch otázek je víc. Jejich rozbor by vydal na samostatný a ještě delší referát. Proto mi dovolte pár slov aspoň k té z nich, zásadní nejen v koncepčním, i ale bezprostředně praktickém smyslu, Mám na mysli vše to, čím do politiky a boje o veřejné mínění vstupuje tématika Evropské unie versus zájmy České republiky a hlavně jejích dolních deseti miliónů. Důvěra v EU poklesla od chvíle, kdy do ní vlezla po kolenou i naše země, dramaticky a klesá dál. My však tu šanci odevzdáváme bez boje natolik, až to právě to stále víc zpochybňuje, zda jsme ještě vůbec opoziční stranou.

Juncker, Tusk a jejich mamutí aparáty si peprná slova, jimiž je lidé častují, plně zaslouží. Ano, to monstrum to leckdy schytá i za jiné. Máme mu ale dělat přičinlivé advokáty právě my? Pravým obsahem averze k EU je nadílka, již lidem uštědřuje sám kapitalismus. A Brusel je tak fackovacím panákem pro masu, které ta nadílka vadí stále víc, avšak víry, že její sny naplní kapitalismus, se zatím drží jako veš kožichu.

Je-li to dotěrná bruselská buzerace, co jako antagonismus už vnímá většinová veřejnost, pak tyto nálady radikalizujme v antikapitalistickém smyslu, který je jejich nevědomým obsahem. Nasviťme ostrým kuželem vše, čím krize Evropské unie obnažuje selhání a degeneraci panujícího systému, a ne jen impotenci pár „eurokratů“. Vytěžme z úhlu, který už většina nemá za svatokrádež, maximum tváří v tvář nejvážnějším rizikům.

Především propadu země do ještě bezvýchodnější koloniální pasti, jejíž důsledky drasticky vyhrotí příští dějství krize, nezačne-li se neprodleně pracovat na obnově naší ekonomické suverenity – a zločinného spolčení, které pašuje do Evropy pohromy i teror „třetího světa“, padající na vrub jejich vlastního válečného i ekonomického terorismu. Co když je opravdu cílem taková pandemie „No Go zón“, která kapitálu umožní nastolit totalitní režim? Takže i jeho kamerám a zbraním na každém rohu budou lidé za to, že si jakžtakž bezpečně dojdou pro chleba, vděční natolik, že panstvu odpustí i odpis jeho bankrotářských dluhů za cenu drastického znehodnocení vlastních úspor? Migrační tsunami je z pastí, z nichž se kapitalismus už nemá kudy přijatelně vyhrabat. A právě tlak na dovoz „No Go zón“ i do Evropy, kde kapitalismus už nebyl, dost možná nabídne šanci, jak se vymanit aspoň z pout predátorské integrace. Co když to otevře prostor pro změnu k lepšímu i v mnohém jiném?

Buď vše, co migrační krize a úpadek Evropské unie obnažují nadoraz, skutečně čapneme za rohy – a pak to naši pozici a vliv znásobí. Anebo se vedle nás budou jevit jako Zoro Mstitel nejenom Tomio Okamura, ale už i Václav Klaus syn a dokonce i otec. Bude snad americká nomenklatura v Bruselu – „naslouchat občanům“? Dá právě tahle partička, co by tak nerada přišla o pohádkový džob, šanci jedinému ze vzdušných zámků, jež lidem slibuje text, aspirující na náš program pro volby do EP? Co na tom změní jeho levicová frakce GUE/NGL – tahají-li marxismus i zdravý rozum za kratší konec i v ní?

Přestaňme lidi tahat za nos. Nás za to pokaždé vytrestají ze všech nejvíc. Tím hlavním, co od komunistů v EP čeká levicová veřejnost, je celá pravda o tom, co „eurokracie“ páchá proti nám a Evropě – a co má teprve za lubem. Tak, aby položila základ včasných a úderných stanovisek celé strany – i jejího klubu v domácí Poslanecké sněmovně. A lidé nás znovu vnímali jako ty, na něž je proti vnějším intrikám a tlakům spolehnutí ze všech největší. Střetem o „protestní hlasy“ byly už krajské, sněmovní i komunální volby. Ty v květnu do Evropského parlamentu jím budou o to víc. Mají-li sestupnou křivku našich výsledků zvrátit opačným směrem, jen lajdácky opsat to, co očividně vyhořelo, si už dovolit nemůžeme.

Také na komunistickou taktiku se vztahují principiálně odlišná kritéria než na postup stran, které kapitalismu upsaly duši. Ty sice předstírají i víru v roztodivné „hodnoty“, o poslanecké mandáty však soupeří jako o koryta, schopná podojit veřejnou kasu. Komunistickou stranu podezření, že běží hlavně tyto dostihy, zbavuje důvěry. Víc škod než užitku jí přinese už to, když podřídí vše ostatní volbám a parlamentní agendě. Dokud se systém nezkompromitoval tak, že leží na ulici i politická moc, o jeho porážce ve volbách sní jen pomatený fantasta. Parlament, ovládaný nominanty kapitálu, dokáže vykleštit i to, co prvotně mířilo proti němu. Upne-li se k jeho agendě i systémová opozice, rezignuje právě na to, co od ní levicový volič čeká. Oč víc propadne parlamentní rutině, tím víc ztrácí i parlamentních mandátů.

To nehrozí jedině taktice, opřené o jasnou strategii. Politice suverénní po všech stránkách, která tam, kde všichni ostatní končí, sama teprve začíná. Protože razí právě ty otázky a zorné úhly, o nichž se mlčí, mlží nebo lže. Tak aby jimi šla naproti právě tomu, co už znepokojuje a štve milióny. A uměla se i zastat všech, po kom se vozí asociální zvůle. Být na samém hrotu každého střetu, jímž se jí už odhodlali postavit. A právě k tomu všemu co možná využít i parlamentní arénu. Změnit ji v tribunu boje o většinu, která nic neukradla – a rozhodné obhajoby obětí dnešního režimu.

Zní to jako z jiného světa? Tím rychleji to musíme vrátit do toho „tady a teď“. Přes noc to nepůjde. V cestě nám stojí překážky, nastavěné i naší dosavadní praxí. Prvou je generační struktura strany. Lidé v aktivním věku, schopní vyhovět dnešním nárokům politické práce, v ní představují stále menší díl. Tisíce těch, kdo straně vrátí potřebnou energii a důraz, tak musíme teprve získat. Tím rychleji to vyžaduje změnit obraz KSČM v očích levicové veřejnosti. Vrátit mu bojovný obsah a svěží tvar. Jedině tak lze straně získat mladou krev, bez níž nemá budoucnost. Jak tu, která členství ve straně unese existenčně, tak tu, které by zablokovalo profesionální růst, z nějž bude těžit i naše poznání a praxe. Vytvořit subjekty obecně demokratické povahy, na jejichž půdě se mohou angažovat i tito lidé, je nejvyšší čas.

Víra v marketingová hejblata nás nespasí. Peněz na ně budeme vždycky mnohem méně. A agentury, inzerující voňavky a prací prášky, za nás komunistické argumenty nevymyslí. Podmínkou našeho úspěchu je umět každému, koho si kapitál a jeho stát nepřeplácí proti všem ostatním, objevit jeho skutečné místo na sociální mapě. Hesla o obecné „podpoře“ – seniorů či mladých rodin, samoživitelek nebo živnostníků atd. atp. – lidem nic neříkají a splývají se slogany politických soupeřů. Naším úkolem je seniorům – i mladým rodinám, samoživitelkám či živnostníkům atd. atp. – odhalit, „kdo za to může“. Obnažit až na dřeň, čím vším, jak a nakolik jejich zájem dusí panující ekonomická a politická moc. Ne snad sáhodlouhými výklady, plnými abstrakcí, ale zcela konkrétními, přesně cílenými požadavky, které žábu na prameni vytáhnou na světlo denní o to víc, čím víc se jim bude stavět na zadní. I tohle vše z naší politiky ovšem vymizelo téměř úplně.

Vědomí společného, neřku-li třídního zájmu se utváří komplikovaněji, než kdy dřív, i následkem rozpadu pracovních kolektivů se sdílenou sociální zkušeností. Mrzet nás to může, k samomluvě, která osloví málokoho, nás to však neopravňuje. Dnešní politice vládne optika lidských práv. Tím větší inciativu to chce právě na jejich půdě. Ne „účastí v liberálním diskursu“, v němž přestaneme být k rozeznání, jak nám to bulíkují rádoby moderní mudrci. Nýbrž argumentací a politikou, která liberální svátosti obrátí proti dnešní ekonomické a politické moci. Hlavně tu z nich, co na jejich oltářích visí nejvýš – že každé právo končí tam, kde omezuje svobodu kohokoli jiného. Z tohoto zorného úhlu lze pravdu o kapitalismu demaskovat i miliónům těch, kdo mají k pojmům „vykořisťování“ či „třídy“ nepřekonatelnou averzi. A proti každé zvůli „práva silnějšího“ aktivizovat i mnohonásobně širší odpor, než naším obvyklým slovníkem.

Ty tam jsou i časy stran se statisíci členů. Tím víc se politický střet přesouvá do médií, na internet a do sociálních sítí. To ovšem vyžaduje naprosto zásadní přeskupení našich sil – a ne proměnu našich webů a profilů na FB, Twitteru či Instagramu v nástěnky pár tváří, jedněch a těch samých už dlouhé roky. Rozhodujícím úkolem je drtit a zbavovat důvěryhodnosti mýty, „vyrábějící souhlas“ s panující mocí, jak se tomu říká v USA. Využít k tomu všech přesvědčivých zdrojů, domácích i z celého světa – od brilantních marxistů až po veličiny z opačného politického pólu, zpochybňují-li klíčová alibi dnešních poměrů. A právě o toto zázemí opírat vlastní ofenzívní argumentaci i prezentaci politiky strany. Kde jinde to chce soustředit naše špičkové kádry i materiální zdroje, než právě na úseku, který tu údernou munici poskytne aktivu a celé členské základně strany? Co jiného, než kuráž a schopnost vyhrávat politické souboje v médiích, se musí stát určujícím kritériem volby viditelných tváří strany?

Řídnoucím zlomkem toho, co budeme potřebovat už jen stále víc, je naše ideově-teoretické zázemí. Místo marxistických analýz klíčových trendů a otázek dneška už v podstatě jen registruje a letmo glosuje výstupy jiných zdrojů. Hanička Kráčmarová nás už opustila navždy. Komu svěříme profesionálně zpracované dějiny strany u příležitosti jejího stoletého jubilea? Komu ucelený výklad marxistické filozofie, až přestane být v silách Františka Ledviny? Jsme na tom snad lépe v jiných oborech marxistické teorie? Která z viditelnějších tváří strany, jíž netáhne aspoň na pět křížků, je v marxismu doma aspoň na úrovni provinčního VUMLu? Smí strana našeho typu riskovat, že ji už brzy stihne ideová a programová slepota? Co důležitějšího máme na práci, než tomu ještě zkusit předejít?

Naléhavěji, než po desítky let, stojí i otázka politických spojenců. Co možná širokých a vlivných aliancí za národní i sociální zájmy, ohrožené jak politikou USA, NATO a „eurokracie“, tak sílící degenerací kapitalismu. Aktivním hráčem, a ne jen pozorovatelem, se musíme stát i tváří v tvář krizi sociální demokracie – a všemu ostatnímu, co překresluje politickou scénu. SPaS sdružuje subjekty, naladěné na velmi blízkou notu. Většinu podnětů tu iniciují naši partneři, a ne my. Podstatně větší iniciativu to chce i tady. Dnes ale nemůže jít jen o jakousi miniaturu někdejší Národní fronty. Například Piráty vyneslo do politiky téma, jehož povahu i rostoucí váhu odhalil právě Marx – téma vydřidušské privatizace nových průlomů poznání a umění, které jsou společenské už tím, že nezačínají od nuly, ale navazují na celý rodokmen svých předchůdců. To téma je oknem do samé podstaty kapitalismu očima generace, vychovávané v zajetí jeho kánonů. My však ty, kdo to téma otevřeli, nechali napospas fondům George Sorose – kmotra Palerma finančních trhů a frontmana „rytířů pláště a dýky“ z USA.

Když přijal Evropský parlament rezoluci, vyhrožující Maďarsku odnětím hlasovacích práv za to, že odmítlo otevřít brány migračnímu chaosu a teroristickým buňkám, na mítinku před jeho pražským velvyslanectvím jsme se u mikrofonu střídali i s Václavem Klausem mladším, Tomiem Okamurou, Ladislavem Jáklem i dalšími politiky, s nimiž jsme jinak tvrdými rivaly. Tady se ale „u Budapešti bojovalo i za Prahu“ – a stranou šlo i vše, co nás dělí od kréda Viktora Orbána. Bylo to bojovná demonstrace. Na podporu skutečných zájmů naší země a celé Evropy i nebývale početná. Komunisté v ní netvořili ani desetinu. Nám s Jardou Kohlíčkem, co jsme si vzali slovo jejich jménem, dalo publikum za pravdu víc, než většině ostatních řečníků. Právě tu jsme KSČM vrátili do role mluvčího protestních hlasů, z níž se stále víc vytrácí. Tudy vede cesta. Na obranu klíčových českých a evropských zájmů napříč co nejširším spektrem.

Ofenzívní taktika nemůže nemít i mezinárodní rozměr. Síla i charakter našich zahraničních partnerů se však zásadně změnily. Panorama sil, stojících nalevo od sociální demokracie, je minimálně tak pestré a nesourodé, jako I. internacionála. Tím víc to vyžaduje postup, který v ní uplatňovali Marx a Engels. Tedy práci na co nejširší akční jednotě za akutní priority „tady a teď“ – a programovou součinnost se subjekty, jejichž krédem je marxismus, a ne pomatený galimatyáš. Mám to za sebou na půdě světového hnutí akademické mládeže – i mezinárodní „lidové diplomacie“ v řadě jiných sfér. S komunisty, kteří tu představovali zpravidla jen kapičku v moři, jsme se scházeli na samostatných poradách, precizujících společný program. A tím pak iniciovali širokou akční jednotu – mezinárodní souhru praktických kroků, a ne jenom schůzí za zavřenými dveřmi, vydávaných za akční jednotu dnes. Znásobit naši iniciativu v obou těchto směrech – a její vzájemnou provázanost – je naším úkolem i teď.

Dnes máme na pořadu rozsochaté téma. Čas, vymezený úvodnímu slovu, by snadno vyplnila každá z jeho součástí. Co jsem o všech čtyřech nestačil zmínit, jistě doplní diskuse – včetně vystoupení našich zahraničních přátel. Mým cílem bylo podtrhnout i organickou spojitost úkolů, které před námi stojí z pohledu marxistické teorie – a programu, strategie i taktiky našeho hnutí.

Říkanku o „konci dějin“ stáhli z pořadu už před lety. Zdánlivý klid věští brzkou bouři. Co konkrétně ji spustí, se dopředu nevědělo ani nikdy v minulosti. Přes čáru, zvládnutelnou za dnešních poměrů, toho však míří stále víc. Tentokrát půjde o domino, nemající srovnání. To co je uvede do pohybu, vyhrotí i ostatní systémová selhání. Tím ostřeji vyvstane otázka, kdo se chopí iniciativy. Bude to hnutí, mířící za horizont kapitalismu – anebo jeho ochranka, které se na takovém rozcestí toleruje i totalitní zvůle a teror?

Nárokům, jimž nás to vystaví, dlužíme, kam oko dohlédne. To manko je mnohem větší, než pod mračny 30. let. Zkusme je vyrovnat, dřív než bude pozdě. Jinak skončíme na bidýlku – a první na ráně budeme i tam. Litovat nás nikdo nebude. Proklejí nás i příští generace.

 

III. DISKUSE

Marxistická ideologie – významná součást boje komunistické strany

Ladislav Šafránek

Zamyšlení nad tématem konference vyžaduje připomenout si aktuální stav vědomí o základních kategoriích, s nimiž budeme pracovat. Víme totiž, že téměř 30 let propírání mozků připravilo řadu našich členů i sympatizantů o znalost základů marxistického učení a zejména schopnost je v posuzování společenských dějů a procesů tvořivě uplatňovat. To se nebývale široce projevilo historickým kolapsem KSČM v posledních volbách a v obsahu i formě hodnocení příčin, důsledků a východisek z opakované prohry v orgánech KSČM, zejména toho nejvyššího, poslanecký klub nevyjímaje. Ukázalo se, že dlouholetý tzv. pragmatismus, což je ve skutečnosti oportunismus a bezzásadovost opřená o pohodlí poslaneckých škamen, které dlouhodobě ovládají činnost řady našich orgánů a organizací, zrodil neschopnost lídrů chápat problémy a výzvy 21. století, což logicky negativně ovlivnilo i aktivitu základních organizací a celé členské základny. Exemplárním příkladem jsou rituální tanečky kolem přípravy a obsahu nového, moderního a akčního programu KSČM, odpovídajícího konkrétně historickým podmínkám současného třídně rozděleného světa a obsahujícího přesvědčivou, teoreticky rozpracovanou a reálně uskutečnitelnou vizi dalšího rozvoje naší společnosti.

Bohužel stále více postrádáme schopnost pojmenovat z marxistických pozic základní společenské jevy a procesy, které místo posouzení metodou kritické analýzy a dialektického materialismu zjednodušujeme a vulgarizujeme. Základním pojmem je zde kapitalismus. Bez pochopení jeho podstaty zbavené nánosů oportunismu a revizionismu nemůžeme reálně počítat s úspěšným bojem s ním. Jistě se mnou budete souhlasit, že i v praktických krocích vedení KSČM se dlouhodobě projevuje tendence k hledání společných „priorit“, „průsečíků“, jakési „třetí cesty“, zpochybňování třídní struktury společnosti a její nahrazování novotvary typu „prekariát“, „kognitariát“ a dalšími z dílny s levicí koketujících neoliberálů apod. Je nutno si uvědomit a za základ naší protikapitalistické strategie pokládat, že kapitalismus, bez ohledu na jeho různé nuance a varianty projevu i chameleonské mimikry je a zůstává ekonomickým, politickým a sociálním systémem, v němž je základem vlastnictví včetně kapitálových aktiv, a jeho výkon z větší části v soukromých rukou. Systém, založený na námezdní práci a vykořisťovatelských výrobních vztazích. Naproti tomu je socialismus společenský systém, v němž vlastnictví a kontrola výrobních prostředků (půdy a kapitálu) má patřit a být v rukou společnosti jako celku, která je využívá ve prospěch všech. Podle Marxe tvoří přechodné stadium navazující na zákonitou transformaci kapitalismu vyvolanou procesem zespolečenšťování výroby, práce i kapitálu.

To je důležité i aktuální, neboť se dnes a denně i na půdě KSČM setkáváme s tím, že mnozí funkcionáři, ekonomové i politici (včetně poslanců) vydávají např. subvence státu do krachujících finančních institucí i rozhodujících průmyslových oborů za jejich postátňování. Spolu s posilováním státní regulace div ne za prvky socializace kapitalistické ekonomiky. Musí být jasně řečeno, že jde o zásadně mylnou interpretaci, neboť nucené a bezkoncepční ingerence státu nic neřeší z pohledu základního rozporu kapitalismu, tedy rozporu mezi prací a kapitálem. S tím úzce souvisejí iluze o smíšené tržní ekonomice, která by měla například v podobě sociálního státu nebo „třetí cesty“ překonat zásadní rozpor mezi kapitalismem a socialismem. To platí i pro iluze o „zlidšťování“ kapitalismu nebo o jeho „socializaci“.

Nutno říci, že společným jmenovatelem všech uvedených názorů, platforem a interpretací, jak lze dokladovat jednak sledováním sdělovacích prostředků, jednak vystoupeními větší části vedoucích funkcionářů KSČM (v nezakryté podobě při údajné analýze příčin a důsledků volební prohry na nedávném mimořádném plénu ÚV KSČM), stejně údajné ochraně a prosazování našich „priorit“, podporou svou činností středopravé vlády multimiliardáře a člověka s nevyjasněnou minulostí, je absence kvalitní a účinné, výzvám 21. století odpovídající a svým marxistickým kořenům věrné ideologické práce. Ano, je to právě zpochybňování významu ideologické práce strany, její voluntaristické odmítání a vulgarizace, které spolu s dogmatickou prací zbyrokratizovaného centrálního aparátu a jeho aktivu konzervuje stagnaci činnosti strany a významně přispívá k její nicotě. Jednou z hlavních chyb je to, že centrum nepotřebuje myslící a tvořivé členy, že s odkazem na strnulé a konservativní Stanovy KSČM odpovídající duchu tzv. vedoucí síly brzdí jejich iniciativu a elán. Vedení KSČM se chová, jako kdyby přijalo za svou teorii Francise Fukuyamy o posledním člověku a „konci dějin“, resp. Samuela Hungtingtona o „střetu civilizací“. Nic z toho není pravda, konec ideologií nenastává. Naopak formující se tripolární svět na oblast vědomí klade nové a dosud nepoznané nároky a požadavky. Kdo se s nimi dříve ztotožní, ovládne je a začne s nimi tvořivě pracovat, ten má šanci přežít a formovat budoucnost lidstva. Podmínkou sine qua non je celková resuscitace naší ideologické fronty.

Marxismus tím, že objevil objektivní metodu studia společnosti jako celku – materialistické pojetí dějin – dává klíč k pochopení a vysvětlení ideologie, její úlohy ve společnosti i v životě jednotlivce. Připomínám, že pojem ideologie lze správně objasnit pouze v konkrétně historické situaci, která měla vliv na formování a obsah ideologie. Proto je ideologie dynamickou rozvíjející se vědní disciplínou, nikoli zakonzervovanou sbírkou frází, floskulí, tzv. stálých pravd. Není náhodné, že současné vedení KSČM vyznačující se ideovou stagnací, voluntarismem a podbízivým pragmatismem odmítá přípravu nového programu strany (dávno překonaný a tendenční tzv. Kladenský program prý stačí upřesnit či nějak aktualizovat), ale i Stanov strany, které jsou silně poznamenány duchem stagnace 80. let a dogmatickým dirigismem.

Zakladatelé marxismu používali pojmu ideologie zaprvé ve významu převráceného odrazu objektivní skutečnosti. Blíže o tom např. v Německé ideologii či Anti-Dühringovi. Ve spisku Ke kritice politické ekonomice i v Ludviku Feuerbachovi klasikové objasňují druhý (širší) smysl přikládaný jimi pojmu ideologie. Jednak odmítají pojímání veškeré ideologie jako falešného vědomí, dále obhajují její historickou podmíněnost stupněm, jaký společnost dosáhla ve výrobě, vědě i kultuře. Konečně dokazují její třídní podstatu. Aktuálně se termínu ideologie, pokud se o ní vůbec hovoří a používá-li se vůbec, chápe jako souhrn společenského vědomí. Ideologie je vědomím společnosti, třídy nebo společenské skupiny, které je podmíněno materiálními podmínkami jejich existence, a které dává základní směry, principy a cíle jejich praktické činnosti.

Přijmeme-li toto vymezení a budeme-li měřit stav společnosti tímto prismatem, jsem přesvědčen, že snadno odhalíme příčiny stagnace komunistického hnutí nejen v České republice. Ano, je to již zmíněné odideologizování naší politické práce i celého našeho působení na veřejnost. Opuštění třídního přístupu k analýze společenských procesů i formulování východisek jejich řešení. Nedivme se pak, že významnou součást své činnosti věnuje vedení KSČM i její poslanecký klub hádkám o tom, kdo, jak a v jaké míře nám „vykradl program“, resp. jak široká je shoda našich „priorit“. Pokud bychom společenské procesy posuzovali třídně, nebo alespoň logicky a na základě hlubšího zamyšlení, museli bychom po zjištění např. 90 % shody programových priorit s amorfním hnutím ANO s těžištěm někde napravo od středu volat SOS. My děláme pravý opak a k pobavení většiny společnosti tvrdíme, jak se nám daří díky podpoře vlády plnit sliby lidem a uspokojovat jejich zájmy a potřeby. Obdivuji každého, kdo uzavřen ve slonové věži vydává své utilitární a omezené představy za zájmy všeho lidu. Lenin, ke kterému se stále ještě hlásíme, řekl: ve společnosti rozdírané třídními rozpory vůbec nikdy ani nemůže být mimotřídní nebo nadtřídní ideologie. Myslel předseda strany své opakované vyjádření, že v moderní společnosti je hledání třídní struktury překonané skutečně vážně? Podle jeho lísání k oligarchovi zřejmě ano.

Pro nedostatek času a prostoru uzavřu své vystoupení shrnutím tří základních systémových prvků ideologie. Zaprvé každá ideologie v sobě obsahuje zobecněné vysvětlení charakteru a chodu historického rozvoje lidské společnosti, jeho základů a hybných sil. Za druhé ideologie jako celek ukazuje cíle, prostředky a formy praktické a především politické činnosti tříd, společenských skupin a jednotlivých občanů. Konečně za třetí v sobě ideologie obsahuje skrytou nebo otevřenou kritiku jiných ideologií. Jestli vedení strany a její předseda myslí svá slova o obnově dynamiky, přitažlivosti a vlivu strany vážně, chtějí-li zabránit jejímu dalšímu úpadku, musí se vrátit k prazákladům našeho učení a primárně obnovit její ideologické vybavení. Obávám se však, že se odpovědným soudruhům do této náročné a nevděčné práce nechce.

 

Správná strategie a taktika je rozhodující podmínkou vítězství

Gyula Thurmer – Maďarsko

Děkujeme za organizaci naší konference o problému strategie a taktiky komunistických stran.

Je to otázka nejen mimořádného významu. Je to otázka života a smrti. Pokud dokážeme správně rozhodnout o naší strategii a taktice, vyhrajeme. Dříve nebo později, ale vyhrajeme.

Pokud nedokážeme přijmout správná rozhodnutí, zemřeme. Ne okamžitě, ale spíše dříve než později. Měli bychom velmi pečlivě sledovat vývoj mezinárodního a národního prostředí. Události, které dnes považujeme za nemožné, se mohou zítra stát skutečností.

Před sto lety v listopadu 1918 v Budapešti založilo 42 statečných a mladých mužů organizaci, kterou nazvali Maďarskou stranou komunistů. Nebyla to revoluční armáda. Byla to jen malá skupinka nadšenců. Chtěli revoluci, ale nebyli si jistí, že to dokážou. Ale věci se změnily velmi rychle. Rakousko-uherská monarchie se zhroutila. Buržoazní strany nemohly zvládnout nové výzvy. Daly moc sociálním demokratům. Ale ani oni nedokázali ukázat cestu z krize. Budoucnost dělnické třídy a národa obecně nyní závisela na komunistech.

A po čtyřech měsících od založení komunistické strany, v březnu 1919, komunisté převzali moc a založili Maďarskou republiku rad. Nápad, který byl v listopadu snem, se stal v březnu skutečností.

Měli bychom se učit z minulosti. Naše bohaté dějiny posilují naše přesvědčení, že můžeme vyhrát. Přesvědčení v možné vítězství socialismu je nyní tím, co nejvíce potřebujeme.

Žijeme v situaci, která se velmi podobá období 1. světové války. Kapitalismus je v hluboké krizi. Stávající instituce kapitalismu, včetně NATO a EU, byly zřízeny v jiných obdobích a pro jiné cíle. Nemohou zvládnout současné problémy.

Podívejme se na Evropskou unii! Nikdy nebyla organizací pro blaho pracujících mas. Ne! Vždy byla organizací, která chránila společnou vládu německého a francouzského kapitálu nad lidem Evropy.

A nyní je EU v krizi. V západní Evropě střední třídy, které jsou hlavními sociálními pilíři kapitalismu, ztrácejí svou ekonomickou a společenskou pozici. Západní Evropa spěje k morální katastrofě.

Ve východní Evropě si stále více lidí klade otázku: co jsme získali zničením socialismu? Co se změnilo za třicet let? Máme stejné platy jako Němci nebo Rakušané? Žijeme v míru? Odpověď je jasná: ne!

Boj hlavních kapitalistických center o trhy nás přibližuje k válce. Je zřejmé, že kapitalistické síly považují válku, dokonce válku v Evropě, nejen za propagandistické heslo, ale za alternativu, kterou si zvolí. Kapitalistické síly se snaží vyřešit krizi různými způsoby. Liberálové říkají, že potřebujeme stále více Evropy! Potřebujeme velký trh bez bariér, kde finanční kapitál rozhodne všechno. Potřebujeme Spojené státy evropské, samozřejmě pod německým a francouzským vedením. Používají migraci ke zničení tradiční společenské struktury kapitalismu a současně k oslabení třídního boje pracujících tříd.

Východoevropští kapitalisté říkají: ne, měli bychom chránit národní státy, národní hranice. Potřebujeme EU, kde by východoevropští kapitalisté měli více práv k realizaci svých zájmů.

Měli bychom navrhnout jinou alternativu. Současná situace je výsledkem kapitalistického rozvoje. Kapitalistická společnost může být reformována. Mohou existovat i pozitivní změny, ale kapitalismus se nezmění.

Měli bychom porazit kapitalismus. Měli bychom lidi přesvědčit, že potřebujeme socialismus, pokud chceme zachránit Evropu, evropské národy, evropskou civilizaci. V Maďarsku jsme tuto práci zahájili. Přijali jsme jasnou politickou linii. Nejdeme ani s liberálními silami, ani s konzervativními nacionalistickými silami. Kráčíme svou vlastní cestou. Naším programem je socialismus v Maďarsku, socialismus v Evropě. Namísto kapitalistické integrace navrhujeme demokratickou spolupráci evropských pracujících.

Dá se říci: jsou to příliš abstraktní myšlenky, příliš vzdálené skutečnosti. Vůbec ne! Vývoj jde špatným směrem. Kdyby zítra začala válka na Balkáně nebo na Ukrajině, jaká bude reakce lidí? Pokud Turecko otevře své hranice a čtyři miliony migrantů přijdou do EU, co řeknou lidé? Nebo jestliže stěny evropského domu spadnou na naše hlavy, co budeme dělat? Situace mas se může dramaticky změnit. Klasické buržoazní strany nemohou tyto problémy vyřešit. Stačí se podívat na jakoukoli západoevropskou zemi! Kdo převezme odpovědnost za budoucnost pracujících a našich národů? Extrémně pravicové síly, fašisté nebo my, komunisté?

Učíme členy naší strany, že se časy mění a měli bychom být připraveni hrát svou historickou roli. Musíme věřit ve vítězství, musíme mít sebedůvěru. Učíme organizaci strany, aby měla disciplínu. Bez disciplinované organizace nemůže být žádné vítězství. Učíme stranu, aby soustředila své lidské a materiální zdroje. Jsme malá strana. Nemáme organizace všude. Ale pokud soustředíme své zdroje, můžeme dosáhnout mnohem více. Budujeme stranu, která dokáže rychle reagovat na měnící se situaci a rychle reagovat na vývoj. Učíme se nové metody třídního boje. Internet nám nepatří, ale měli bychom z něj udělat účinnou zbraň pracujících mas. Měli bychom se učit nové formy demonstrací na ulicích. Ale především bychom měli žít a pracovat mezi pracujícími lidmi, vědět, o čem přemýšlejí, jak se cítí. Měli bychom mluvit jazykem pracujících.

Mezinárodní komunistické hnutí je v krizi. Některé strany se snaží zachránit a zlepšit své postavení tím, že se vzdaly marxisticko-leninské strategie strany. Nemluví o socialismu. Hledají řešení
v rámci kapitalismu. Některé strany dokonce uspěly tím, že s touto politikou dosáhly menších či větších úspěchů. Ale k ničemu to nevede. Naším úkolem není spravovat kapitalismus. Naším úkolem je porazit kapitalismus a budovat socialismus.

Účastníme se všech fór mezinárodního komunistického hnutí. Jsme přesvědčeni, že můžeme vyhrát pouze společně. Potřebujeme větší koordinaci a více společných akcí i s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Navrhujeme společné prohlášení o problémech možné války v Evropě.

Během kampaně pro volby do EP v roce 2019 můžeme uspořádat některé společné akce.

Můžeme vypracovat společné návrhy budoucnosti střední Evropy. Navrhujeme uspořádat pravidelné setkání komunistických stran visegrádských zemí. Navrhujeme založit komunistickou V4.

Přejeme Vám úspěch! Zvítězíme!

 

Východiskem činnosti komunistické strany je její moderní revoluční program

Lefteris Nikolaou – Řecko

Centrální otázkou politiky každé komunistické strany je vypracování moderního revolučního programu, schopného propojit každodenní ideologický a politický boj, boj za každodenní problémy dělnické třídy a lidu se strategickým cílem komunistů: socialistickou revolucí, tj. dosáhnout sjednocení většiny dělnické třídy a lidových vrstev, které jsou drceny kapitalismem a monopoly, proti systému vykořisťování a útlaku.

KS mají povinnost vyvinout revoluční strategii a posílit svůj nezávislý politický a ideologický boj tak, aby fronta se všemi buržoazními – sociálně demokratickými, liberálními – nebo oportunistickými formacemi byla za všech okolností vyostřena tak, aby pasti kladené establishmentovými silami byly zneškodněny.

Studium dějin a samotného třídního boje potvrzuje obecný fundamentální závěr: boj o moc je objektivně nezbytný, když třída, která je u moci, v konkrétním historickém kontextu představuje historicky zastaralou společensko-ekonomickou formu, zatímco třída, která může převzít moc, je poháněcí sílou nové, vyšší společensko-ekonomické formace.

Svržení staré moci, změna vládnoucí třídy je kvalitativní změnou a může nastat pouze prostřednictvím historického skoku, prostřednictvím revoluce, prostřednictvím organizovaného hnutí mas, pod vedením příslušné sílící třídy a pod záštitou strany, která zastupuje zájmy této třídy. Historie prokázala, že střet tříd je náročný, násilný, protože dominantní třída se nejen nevzdá své moci, ale také využije všech prostředků k tomu, aby se jí držela.

V boji za moc, stejně jako při rozvoji a rozšíření nových společenských vztahů není pokrok lineární a vzestupný, jde kupředu cik-cakem, skoky, ale i neúspěchy.

Z tohoto důvodu jsou zkušenosti z říjnové socialistické revoluce nevyčerpatelné a především zcela aktuální. Vítězství socialismu – jako první nezralé fáze komunismu – proti kapitalismu ukázalo, že dělnická třída, jako jediná skutečně revoluční třída, má historickou povinnost splnit své základní úkoly:

• Svrhnout a rozdrtit vykořisťovatele, především buržoazní třídu, která je jejich hlavním ekonomickým a politickým představitelem.
• Přitáhnout a vést pod revolučním předvojem komunistické strany nejen průmyslový proletariát, a to buď jako celek, nebo jeho převážnou většinu, ale celou masu pracujících a lidu využívaného kapitálem a monopoly; zasvětit je, organizovat a vzdělávat je procesem těžkého boje a třídního konfliktu proti vykořisťovatelům.
• Zároveň musí vyloučit a zneškodnit nevyhnutelný rozpor mezi buržoazní třídou a proletariátem, mezi buržoazní mocí a mocí dělnické třídy, který bude představovat střední vrstva
• Úspěch vítězství proti kapitalismu vyžaduje funkční vztah mezi stranou, která vede revoluční změnu, tedy komunistickou stranou, a revoluční třídou, dělnickou třídou, stejně jako s pracujícími masami a vykořisťovanými lidmi jako celku. Pouze komunistická strana může vést masy v nejdůslednějším boji proti kapitalismu, imperialismu, a to za předpokladu, že její členové jsou oddaní komunisté, zoceleni a vzdělaní svou účastí v třídním revolučním boji a za předpokladu, že se jí podaří stát se součástí života dělnické třídě a následně vykořistěných mas jako celku a že získá důvěru dělnické třídy a lidu.
• Pouze vedení této strany umožňuje proletariátu uvolnit sílu svého revolučního útoku, odstranit odpor proletářské aristokracie, kterou si buržoazie koupí, stejně jako odpor korupčníků a zkompromitovaných reformistů či oportunistických trade-unionistů
  a dosáhnout svého vítězství.
• Dobytí politické moci proletariátem nevede ke konci třídního boje proti buržoazní třídě. Naopak, učiní tento boj „extrémně širokým, ostrým, neúprosným“, jak poznamenal Lenin.
• Aby náš kurz mohl být opravdu vítězný, všechny KS musí ve svých zemích vypracovat revoluční strategii a ta musí zahrnovat mezinárodní komunistické hnutí. V tomto procesu musí zkušenosti bolševiků sloužit jako maják.
• Dnes, v podmínkách všeobecné dočasné porážky, v podmínkách negativní korelace sil jak na mezinárodní úrovni, tak v každém regionu, má každá komunistická strana povinnost zintenzívnit přípravu dělnické třídy, na každodenní bázi s tvrdou ideologicko-politickou prací a třídní činností pro budoucí revoluční vzestup.

Naše éra zůstává érou přechodu od kapitalismu k socialismu. Éra kapitalistického svržení byla načata Velkou říjnovou socialistickou revolucí 1917, která vydláždila cestu a znamenala počátek socialistických revolucí. Z tohoto důvodu pamatujme nadčasová slova Lenina, že byl zahájen proces, a to, kteří proletáři, z které země jej dokončí, není důležité. Z tohoto důvodu se nevracíme zpět, neustoupíme; jsme hluboce přesvědčeni, že musíme tento úkol dokončit.

Naše strana, analyzující příčiny kontrarevoluce a kapitalistické obnovy, stejně jako svou vlastní historickou trajektorii, učinila důležité kroky vpřed, překonala strategii mezistupňů a dosáhla nové revoluční strategie, nového programu, který odpovídá naší době, to jest době přechodu od kapitalismu k socialismu, definující charakter revoluce v Řecku jako socialistické.

Předpoklady analýzy KKE se nachází v rozšíření monopolů a kapitalistického výrobního vztahu do každé části ekonomického a společenského života, zrání hmotných předpokladů pro budování nové socialistické společnosti, v nutnosti vyřešit zásadní rozpor mezi kapitálem a mzdovou prací.

Imperialismus jako monopolní fáze kapitalismu je systémem, v němž se kapitalistické státy účastní konfliktu v souladu s jejich ekonomickou, politickou a vojenskou mocí v kontextu rozdílů způsobených nerovným kapitalistickým vývojem.

Musíme zaměřit naši pozornost na skutečnost, že hybnou silou všech kapitalistických států jsou monopolní zájmy, protože to je jediné kritérium, které nám umožňuje skutečně objektivně vykládat roli a činnosti každého státu, ale i kapitalistických aliancí, analyzovat mezinárodní vývoj.

Tímto způsobem můžeme analyzovat strategii USA a EU, vysvětlit finanční a obchodní války např. mezi USA a Čínou nebo USA a Německem, eskalaci americko-ruských vztahů, rozporů a soutěží, které vedou k imperialistickým válkám a intervencím.

Zaměříme-li pozornost na „jádro“ imperialismu, monopoly, můžeme jasně říci, že dnešní Rusko nemá vůbec žádný vztah se SSSR a celý jeho vývoj je řízen zájmy jistých ekonomických skupin.

Totéž platí pro Čínu, kde se kapitalistické výrobní vztahy staly dominantní a čínské monopoly se rozšiřují po celém světě

Současný slabý vývoj se potýká s mnoha problémy a je nejistý. Kapitalistický rozvoj a akumulace kapitálu vytvářejí podmínky pro novou hospodářskou krizi a komunisté mají povinnost správně zvážit všechny skutečnosti a včas přizpůsobit svůj boj.

Vývoj věcí je velmi nebezpečný a nemýlíme se, pokud mluvíme o možnosti vypuknutí všeobecné meziimperialistické války.

Ofenzíva USA, Francie, Británie a Izraele eskaluje v soutěži s Ruskem a Íránem, v Idlibu, který zůstává pod nadvládou islamistických sil.

Turecko nadále udržuje okupovaná území a hájí své vlastní zájmy. Nový plán přerozdělení syrských území je v platnosti a válka vstoupila do další fáze.

Naše strana vyjádřila své obavy ohledně vývoje na Balkáně, který je oblastí silné konkurence mezi USA, EU, Ruskem a Čínou. Poslední jmenovaná zasahuje do regionu, aby podpořila svůj plán pro novou hedvábnou cestu.

Nedávná smlouva řecké vlády s vládou FYROM je ve znamení zájmů kapitalistických tříd a euroatlantického imperialismu pro integraci západního Balkánu do NATO a EU, stále existují prvky iredentismu a tato smlouva, která byla vychválena všemi imperialistickými svazy, nemá nic společného se zájmy obou národů či obecně národů tohoto regionu.

Rozhovory o změnách hranic mezi Srbskem a Kosovem jsou obzvláště nebezpečné a probíhají pod patronací euroatlantických sil. Zahrnují nebezpečí vzniku domino efektu v regionu.

Situace ve východním Středomoří a v Egejském moři je charakterizována koncentrací sil NATO a Ruska, agresivitou turecké buržoasní třídy a sporem o řecké hranice, soutěží řecké a turecké buržoazní třídy.

Turecká okupace severní části Kypru pokračuje a imperialistické intervence pro využívání energetických zdrojů se stupňují. Chceme vyjádřit naši solidaritu s obyvateli Kypru.

V Řecku vláda sociálně demokratické strany SYRIZA s nacionalistickou Stranou nezávislých Řeků pokračuje v politice předcházejících buržoazních vlád, aplikuje memorandum, které získalo souhlas EU a MMF, ukládá krutá protilidová opatření, která snižují platy a důchody, zavádí kruté zdanění, omezuje prostředky na zdravotní péči a vzdělání a poskytuje nové motivy, investice, daňové odpočty či nižší zdanění kapitálu pro velké podniky.

Tato vláda hraje obzvláště nebezpečnou roli v otázce tzv. „Geostrategického vylepšení“ ve prospěch monopolů, která zakořenila naši zemi hlouběji do euroatlantických imperialistických plánů a přeměnila naši zemi na vlajkovou loď zájmů Spojených států a NATO. Vystavěla desítky vojenských základen po celém Řecku.

Za těchto okolností naše strana hraje vedoucí úlohu v třídním boji a vybavena revoluční strategií posiluje svou ideologickou a politickou práci pro zrání subjektivního faktoru a připravuje pracující a lidové síly na neúprosnou třídní konfrontaci.

Soustřeďujeme naši pozornost na boj o přeskupení dělnického hnutí a na budování společenské aliance mezi dělnickou třídou, chudými a středně velkými zemědělci, profesionálními pracovníky z měst, mládeží a ženami dělnického a lidového původu.

V sociální alianci, která je základním nástrojem boje proti monopolům a kapitalismu plní PAME, třídně orientované hnutí, antimonopolní shromáždění zemědělců a samoživitelů ve městech, klíčovou roli.

Sociální aliance se bude přizpůsobovat novým skutečnostem konfrontace se skutečným nepřítelem, kapitálem a jeho moci, bude upřednostňovat své požadavky a cíle a v podmínkách revoluční situace se bude transformovat na revoluční frontu hájící zájmy pracujících.

Takto se pomocí vedoucí úloze KKE a dělnické třídy, s bojem pracujících otevírá cesta směrem k socializaci výrobních prostředků a k centrálnímu, vědeckému plánování, aby nerostné bohatství, továrny, telekomunikace, přeprava, sociální služby, půda, obchod přešel do rukou lidu, aby Řecko opustilo NATO a EU.

Využít produktivních schopností země, zrušit nezaměstnanost, naplnit potřeby lidí, potřeby naší mládeže.

V tomto roce ctíme 100. výročí KKE a 50 let KNE se stovkami masových aktivit za účasti tisíců dělníků a mládeže a budeme pokračovat v boji se všemi našimi silami. Dne 25. listopadu uspořádáme v Aténách velkou centrální oslavu, která bude ve stejnou dobu jako 20. Mezinárodní zasedání komunistických a dělnických stran, které se bude konat 23. – 24. listopadu v Aténách.

 

V čem si musíme udělat jasno?

Ondřej Kasík

Před několika týdny došlo k schválení rezoluce ÚV KSČM odsuzující skupinu komunistů vystupující pod hlavičkou Restart. Zároveň byla přijata speciální rezoluce zakazující diskutovat otázky mimo orgány strany. Proč tato rezoluce? Vždyť v nejkritičtějších chvílích den před komunálními volbami podrazil svou pražskou krajskou organizaci a její vedení poslanec Jiří Dolejš v novinách miliardáře Bakaly. Vždyť podobně on i celá skupina sociálně demokratických politiků v KSČM konala dlouhodobě a bez jakékoliv odezvy ze strany vedení a náhubků. Až nyní, když skupina komunistů upozornila na špatný stav strany, když se, byť nesměle, vyjádřili, že trvají na cíli socialismu, přišla tato cenzura. A ano, k tomuto upozornění došlo veřejně, protože v drtivé většině místních organizací i v těch nejvyšších až po sjezd k opravdové politické diskuzi nedochází.

Komunistická strana Čech a Moravy vznikla v roce 1990 z historického ústupového pohybu po porážce socialismu. První pokusy o přeměnu charakteru v sociálně demokratickou stranu, likvidaci a přejmenování komunistické strany v 90. letech – nevyšly. Vytvořila se určitá rovnováha mezi sociálně demokratickými silami přizpůsobení a komunisty. Výsledkem tohoto ústupu, jeho zafixování, byl tzv. kladenský program, který s různými inovacemi zůstává zachován dodneška.

Tato rovnováha byla narušena a oportunismus začal převažovat.

V čem je podstata sporu? V čem si musíme udělat jasno? Pokusím se projít některé otázky, které považuji za důležité, protože z nich vyplývá výběr strategických a taktických postupů. Výčet není zajisté vyčerpávající.

Předně jednou z podstatných otázek, kterou je nutné si vyjasnit, je otázka hodnocení československých dějin období 1948-1989, popřípadě celého historického pohybu zahájeného VŘSR před 101 lety. Na jedné straně oportunisté hovoří o mocenském monopolu, o únoru 1948 mluví jako o prohraném v návaznosti na projev Miloše Zemana na sjezdu KSČM. Pro komunisty, přes veškeré problémy, přes veškeré nedůslednosti a to, že dělnické třídě scházely potřebné znalosti pro řízení, se přesto jedná o nejpokrokovější část našich dějin. Období, kdy výrobní síly patřily dělnické třídě. Období hrdosti, nabytí sebedůvěry širokých vrstev pracujících obyvatel a pomoci antiimperialistickým hnutím po celém světě.

Podobně je to s hodnocením roku 1989 a jím zahájené současné etapy, kdy mnozí se vyjadřují pozitivně o převratu a oceňují současnost. Například předseda Vojtěch Filip označil před několika dny, únorové vítězství nad reakcí označil za chybu a naopak 17. listopad 1989 „vysvobozením od diktátu jedné strany“. Jiří Dolejš toto datum označil za promarněnou příležitost. Na druhou stranu pro komunisty je současné období obdobím dočasné porážky, dočasného návratu, který ovšem nemění charakter epochy. Obdobím ztráty, výprodeje společenského bohatství, obnoveného vykořisťování. Historický úkol a cíl nás komunistů zůstává stejný, přechod od kapitalismu k socialismu a komunismu. Fakticky přezrávající, zahnívající kapitalismus nás přivádí před nové rozpory, které upravují a komplikují rozpor základní, třídní.

Na aktuálnosti dnes nabývá další otázka „čím je Evropská unie?“ Přestože KSČM v době přístupu do EU doporučila lidem v referendu hlasovat proti vstupu, umná politika pravice v KSČM dosáhla převrácení a ve veřejnosti je KSČM nově vnímána jako „proevropská strana“ – ať už to znamená cokoliv. Nedošlo přitom ani k interní diskuzi, ke změně stanoviska, k sebekritice. I takto působí mediální práce a vyjadřování se politiků strany mimo orgány strany. Jak chápou tedy EU lidé, připraveni vést kandidátku do Evropského parlamentu a formulující politiku strany, jako poslankyně EP Kateřina Konečná, ukazuje připravený volební program KSČM do Evropského parlamentu. Zcela zaměnitelně se zde užívají geografické názvy Evropa s institucí imperialistické Evropské unie, přestože to je přesně ten druh podvodu, o který se snaží kapitalistické elity EU. Nadpisy kapitol programu vyzývajícího k adaptaci Evropské unie začínají slovy „Chceme Evropskou unii takovou a takovou“. To je chybné ve chvíli, kdy nastává posun ve vnímání EU u velké části obyvatel ČR. Ve chvíli kdy tento posun nevyužívají komunisté, dostávají se tito lidé do vleku různých šovinistických a reakčních sil.

Pro komunisty je Evropská unie strukturou velkého monopolního kapitálu, imperialistickou aliancí. Je ovšem vyjádřením internacionalizace výrobních sil, jež má být již řešena socialistickou výstavbou, to je pravda, ovšem přezrálý monopolistický kapitalismus se o to řešení pokouší způsobem imperialismu vlastním – vykořisťovatelským a koloniálním způsobem. EU je organizované panství práce nad kapitálem, a silných národních mocností nad těmi slabšími, což v kombinaci vytváří dynamiku neokoloniální nadvlády uvnitř samotné Evropské unie. I Česká republika a její pracující je v postavení mezinárodního vykořisťování formou odtoku zisků do zahraničí, který zdaleka předčí jakékoliv dotace, které stejně slouží k vyzdvihování kompradorské buržoazie. Členství v Evropské unii přenáší na ČR spoluvinu na imperialistických zločinech po celém světě, stejně jako členství v NATO.

Jaký je správný vztah zastupitelských klubů ke straně jako celku? – další otázka. Krok za krokem narůstala tendence k nezávislosti zastupitelů na straně, jeho orgánech. Komunistická strana rezignovala na řízení svých zastupitelských skupin a koordinaci s ostatními aktivitami. Množily se naopak stesky parlamentního klubu na nedostatečnou práci strany – jako by ta měla být pouze servisem parlamentního zastoupení. Ve finále probíhalo z hlediska ústředních orgánů strany pouze k potvrzování rozhodnutí učiněných na základě tahanic a obchodů v poslanecké sněmovně. Krok za krokem se komunistická strana měnila v parlamentní typ strany a stala se plně závislou na parlamentním prostoru, který jí vytvořila kapitalistická moc, jí financovaná a jí řízená. Komunistický přístup k problému znamená brát historický úkol strany – všestranný zápas na mnoha rovinách proti kapitalistickému vykořisťování, proti imperialismu a válečnému nebezpečí a za socialismus, kde zastupitelské orgány hrají sice důležitou, ale jen jednu roli v tomto zápasu. Výlučná závislost na parlamentní práci, pokud odhlédneme od legálního i pololegálního korupčního vlivu buržoazního systému, vede k dalšímu důsledku a to k tomu, že komunistická strana není připravena na katastrofy politického systému, jako byl ten během Mnichovské zrady a okupace, ale i takový, který jsme celkem nedávno a blízko viděli po ukrajinském majdanu. Natožpak, aby strana byla připravena na revoluční přeměny a budování socialismu.

Dalším bodem rozporu je vztah k antikomunismu, způsob jak se mu postavit. Můžeme říct, že KSČM rezignovala na symboly i své vlastní. Nechce se postavit tlaku, který vykonává státní moc i nevládní struktury, nevytváří systematicky alternativní výzkumy dějin vůči antikomunistickým deformacím. Orgány, které se analýzou a bojem s antikomunismem zabývají, visí ve vzduchoprázdnu, bez vlivu a možnosti něco ovlivnit. Podřízení se antikomunismu ukazuje i nedávné hlasování poslanců PSP ČR v rezoluci, která označuje zásah Varšavské smlouvy v roce 1968 za invazi a okupaci, kdy se nenašel nikdo z poslanců KSČM, kdo by hlasoval proti návrhu. Přímo pro návrh hlasovali 3: Jiří Dolejš, Leo Luzar a Vladimír Koníček.

O to více roste tlak na ty, kteří se nechtějí vzdát komunistické totožnosti. Viděli jsme to v mnoha případech, v mediálních i soudních útocích na komunisty. Zažil to i Komunistický svaz mládeže před několika lety, kdy byl pro svůj program perzekvován a formálně na několik let rozpuštěn. Zažívá to však i po zrušení rozsudku a legalizaci pravidelně při akcích, kdy naše prapory obsahující komunistické symboly srpu a kladiva, nebo i jen vlajka SSSR, pod kterou byl poražen nacismus, vyvolávají potřebu prokazovat totožnost Policii ČR. Takové pokusy mají vystrašit mladé lidi od politického angažování. Nové kvality dosáhla tato snaha před nedávnem během manifestace k 80. výročí Mnichovské zrady „Přízrak Mnichova se vrací“. Došlo zde k perlustraci i za prapor s latinskoamerickým revolucionářem Ernestem Che Guevarou! Příslušník Policie ČR to odůvodnil podezřením ze spáchání „extremistického trestného činu“, opravil se „trestného činu schvalování nebo projevu sympatie k hnutí směřující potlačování práv a svobod“. Po dotazu, co je na praporu špatného, přítomný policista lživě prohlásil, že vyobrazená osoba – Ernesto Che Guevara – je „jeden z největších masových vrahů v dějinách“. Přízrak Mnichova, přízrak druhé republiky se ukázal.

Velice ostře poslední vývoj podpory KSČM vládě strany ANO a ČSSD postavil otázku účelnosti podpory kapitalistických vlád a spojenectví komunistů s buržoazními silami. Ukazuje se, že kapitalistická vláda nutně plní zadání imperialismu, zadání kapitalismu, ve prospěch své ziskovosti, své záchrany, na úkor pracujících a konkurentů. Podpora buržoazní vlády nutně komunisty diskredituje, činí je spoluzodpovědné za reakční kroky, které nutně přijdou a ve kterých se velkokapitalistický premiér bude chovat podle svého třídního zařazení. Učiní je spoluzodpovědné za zločiny imperialismu, které probíhají a budou probíhat, za vytváření dalších hrozeb velké války. A tuto zodpovědnost přebírá v tu nejhorší chvíli, ve chvíli oslabení, ve chvíli, kdy nemá jiné možnosti, jak politicky zatlačit než svůj parlamentní klub. Jestliže tak oportunismus vidí v hlasování pro vládu jedinou možnost efektivního uplatnění, komunisté musí vidět daleko dál, v historických měřítcích. Jinak jim hrozí, že budou smeteni během dějin.

Tolik stručný výčet bodů, o které jde při posuzování sporu v KSČM a formulaci bezprostředních a dlouhodobých cílů: otázka socialismu a současné epochy, otázka Evropské unie, otázka parlamentní práce, otázka boje s antikomunismem a otázka vztahu k buržoazní vládě. Výčet zajisté není úplný. Navazuje na ně celá řada dalších životně důležitých otázek – otázky imperialistické války a míru, šovinismu a internacionalismu, otázky spojenců a aliancí, otázka dělnických a sociálních bojů, jednoty dělnické třídy a podobně.

Na závěr bych chtěl reagovat na neustálé snahy ukazovat marxismus a leninismus jako buď učení zastaralé, nebo platné jen pro podmínky carského Ruska. Chci citovat z krátké Leninovy poznámky o podstatě oportunismu při přípravě své knihy Stát a revoluce

„Buržoazní stát pouští dělníky a sociální demokraty do svých orgánů, do své demokracie tak a jedině tak, že

a) je prosévá a přitom nepřipouští revolucionáře

b) „udolává“ je tím, že z nich dělá byrokraty; umořovací strategie z druhého konce!!

c) získává je podplácením: „vy je vyškolíte a my si je koupíme…“

d) vedle neomaleného podplácení praktikuje rafinované, až záludné podplácení, předcházejí si je atd.;

e) „zaměstnává“, zavaluje je „prací“, dusí stohy „papírů“, prohnilým ovzduším „reforem“ a reformiček;

f) rozvrací je maloměšťáckým pohodlím takzvaně „kulturního“ šosáckého života…

Boj proti tomu na celé frontě. Jak bojovat? Ne odmítnutím účasti … – to je možné jen ve výjimečných dobách – nýbrž vytvořením směru a strany pro tento boj.“

(V. I. Lenin, Stát a revoluce, Knižnice marxismu-leninismu, Praha 1982, str. 198)

Leninova poznámka je zajisté ještě neotesaná a nedotažená. Ale přesná a výstižná, jak to Lenin uměl. A je snad na ní něco zastaralého, něco výlučně ruského? Odpověď si doplní každý sám.

 

Naše strategie je jasná

Herwig Lerouge – Belgie

Při místních volbách konaných dne 14. října učinila PTB (Belgická strana práce) v Belgii průlom. Strana zaznamenala další pokrok v regionech Brusel a Valonsko, dostala se do zastupitelstev ve většině velkých měst ve Flandrech. Zvláště pozoruhodné jsou výsledky v Bruselu, hlavním městě Evropy, s 11,6%; Antverpy, druhé největší přístavní město v Evropě, s 8,7%; dvě nejvýznamnější města Valonska, Lutych s 16,3% a Charleroi s 15,7%; a Gent, druhé největší město ve Flandrech, s 7,1%.

Počet místních zvolených zastupitelů se zvýšil z 50 na 157.

Strana nastolila problémy, které by se bez nás nesetkaly s odezvou. Kvalitní sociální bydlení. Bezplatná městská hromadná doprava a její ekologický význam. Téma správy se snížením platů starostů ve významných městech na polovinu.

Posílili jsme jak v počtu členů, sekcí a hlavně z hlediska myšlenek a aktivismu.

Strana vzrostla z 2 885 členů v roce 2008 na téměř 14 000 členů, což je téměř pětinásobný nárůst. Strana nyní má mnohem více sekcí a základních organizací, i v továrnách. Vedení regionů a okresů bylo obnoveno a zapojili se mladší soudruzi.

V těchto těžkých časech nám dává tento pokrok důvod k optimismu, protože jsme toho dosáhli na základě revoluční strategie, vypracované za podmínek nerevolučního a dokonce reakčního období.

Páteří naší strany je naše komplexní marxistická základna.

Jsme dialektičtí a historičtí materialisté. Myslíme si, že zásadní společenské změny lze dosáhnout pouze třídním bojem. Může to být jen dílo dělnické třídy samé. Třídní boj je politický boj, boj o moc ve společnosti. Spočívá v tom nepřijmout existující, ale vytvořit nový stát a společnost a rozpustit staré. Naše strategie je jasná.

Kapitalismus obrátil svět vzhůru nohama. Vše je ohrožováno, ať jde o individuální práva, sociální práva, lidová práva, právo na společné dědictví. Chceme-li lidem nabídnout budoucnost, musíme rozvíjet politiku ve dvou osách. Na jedné straně ambiciózní sociální, demokratické a ekologické programy investic pro uspokojení potřeb lidí a životního prostředí. Na druhé straně rozsáhlá společenská přeměna. Boj za hluboké sociální, demokratické a ekologické reformy musí souviset s bojem za společnost bez vykořisťování člověka člověkem a bez ničení přírody.

Každý boj za jakékoliv zlepšení v sociální a demokratické oblasti může mít dvě různé cesty: buď posiluje systém a diktaturu monopolů, nebo dokáže pozdvihnout velké skupiny lidí a dát jim novou vizi a energii. Přibližujeme se době, kdy stále více lidí přemění svůj hněv v akci a kdy budou organizovat nová hnutí odporu. Potřeby lidí a planety budou výchozím bodem těchto hnutí odporu. Bude narůstat mínění, že takový přístup je v tisíci a jednom směru v konfliktu se současnou kapitalistickou společností a že musí vzniknout jiná společnost. Musíme toto mínění živit, poskytovat argumenty v jeho prospěch, podporovat, rozvíjet a organizovat.

Cílem společenské akce nemůže být pokus stabilizovat stávající systém a zachránit tak kapitalismus. Chceme se posunout k socialistické společnosti, nabídnout systémovou odpověď na různé krize a nakonec ukončit vykořisťování lidí a drancování naší planety. To je možné pouze tehdy, pokud je ekonomika plánovaná podle logiky, která se ve společnosti zaměřuje na potřeby lidí a planety, místo na zisky. Aby bylo možné uspokojit potřeby lidu, je nezbytné, aby dělnické třídě patřily všechny banky, pojišťovny, průmyslové koncerny, průmysl služeb, obchod a komunikace. K tomu musí dělnická třída využít moci a vybudovat vlastní státní aparát se svými vlastními zákony a institucemi.

To se stalo věcí nejvyšší naléhavosti v 21. století.

 

Třídní boj, reformy a zásadní změna

Historie nás učí, že přechod od jedné společnosti ke druhé je možný pouze v případě, jsou-li splněny dvě podmínky.

Za prvé, situace musí být zralá. To je případ, kdy je buržoazie vážně rozdělena a již není schopna vládnout jako dříve, kdy významná část populace již nemůže tolerovat její vládu, kdy lidé nemohou žít jako dříve a masivně se rozhodují konat.

Ale je tu ještě druhá podmínka. Dělnická třída musí být také připravena a dostatečně organizovaná: v lidových výborech, odborových organizacích, sousedských radách, masových organizacích. A musí být dostatečně uvědomělá, aby bylo možné uskutečnit přechod k socialismu. Zralost dělnické třídy a síla masové akce závisí do značné míry na kapacitě jejího předvoje, komunistické strany.

V dnešní Evropě jsme od takového stavu ještě daleko.

Naším úkolem je urychlit proces přípravy dělnické třídy pro tuto situaci. Nejprve posilováním naší strany. Strana sdružuje všechny lidi usilující o socialistickou společnost, společnost bez vykořisťování člověka člověkem. PTB je v první řadě stranou dělnické třídy, která je jedinou základní silou v zápasu za sociální reformy a za změnu ve společnosti. Naší prioritou zůstává budování silných organizací na pracovišti. Zde pracujeme s odbory. Naším základním přístupem je jejich posílení. Ony jsou hlavními masovými organizacemi dělnické třídy. Sdružují celou dělnickou třídu jako třídu, u nás zcela jistě. V období, kdy je rozdělení a fragmentace ústřední strategií kapitálu, musí být tento úkol hodnocen nejvýše. Mnoho protikapitalistických sil působí v odborových organizacích, jsou zde však i ti, kteří hlásají smíření se systémem a kapitálem. Ale kdykoli kritizujeme, děláme to s pozitivním přístupem a na základě postojů mas. Vyzýváme k plnému rozvoji demokracie, čímž pomáháme nabídnout řešení. Kladně podporujeme dobré postoje odborů.

Snažíme se efektivně přeměnit požadavky pracujících lidí v zápas, organizaci a uvědomění, shromáždit nejlepší zkušenosti a zobecnit je.

Naše výzva nezní: „Vyřešíme to za vás“, ale „Vezměte svůj život do svých rukou. Organizujte, mobilizujte, staňte se uvědomělými!“ Samotní lidé ve svých kancelářích a školách, bydlištích a na pracovištích se musí naučit mobilizovat a být aktivní za větší nebo menší změny. Boj za dosažení těchto změn je sám o sobě „školou“, která odhaluje sílu kolektivních akcí a která učí, jak dát politickou orientaci. Uvědomujeme lidi. Chápání fungování společnosti, její historie a budoucnosti se neobjevuje spontánně. Organizujeme: kolektivní sociální akce je důležitou příležitostí, kde se lidé mohou setkávat, organizovat a postupovat vpřed.

Síla strany není definována jen svou ideologickou jednotou, ale také kolektivní útočnou silou všech svých členů. Můžete si zlomit prst, ale ne celou pěst. Proto používáme principy, jako je jednota vůle a jednání, zásady většiny a menšiny a zásada, že praktické závěry jsou závazné pro všechny. Základním organizačním principem strany je demokratický centralismus. Historie sociálně-demokratické strany nás učí, že existuje skutečné nebezpečí, že proběhne posunu moci k poslancům strany na úkor demokraticky zvolených struktur strany. Když poslanci začnou sami definovat politickou orientaci, aktivita strany se stále více omezí na parlamentní práci, místo aby hrála osvobozující roli v lidových sousedstvích a na pracovištích. To stále víc vede k volební logice, kde nikdy není přijat takový postoj, který odporuje panujícím myšlenkám, protože by to mohlo stát hlasy. Politika PTB se rozhoduje v různých demokraticky zvolených strukturách strany. Naši poslanci a další zvolení zástupci jsou členové strany, kteří nekandidovali, aby získali pozici, materiální prospěch nebo snadné peníze. Žijí a pracují s průměrným dělnickým platem.

Ale co se nejvíce změnilo, je náš přístup k otázce taktiky za posledních deset let.

Vysvětlil jsem podstatu naší strategie. Musíme však najít nejvhodnější způsob a metody, jak tímto směrem pokročit. Zaplavit lidi „velkými pravdami“ nebo „naším úplným programem“ nám nepomůže ani o krok vpřed. Chceme zvládnout umění, jak se dostat mysl lidí do pohybu. To nastává, když lidé získávají zkušenosti podporou nějaké věci, když se začnou organizovat a začnou bojovat. Z tohoto důvodu je nezbytné vzít v úvahu existující rovnováhu sil a úroveň vědomí mas.

Taktika není cílem. Taktika slouží strategii.

Naše strana nyní chce brát do úvahy, že jsme v obranné fázi. Dělnická třída byla zatlačena do defenzivy a neustále podstupuje útoky na svou životní úroveň, dosavadní úspěchy, životní a pracovní podmínky. Celá společnost, média a vládnoucí ideologie tlačí směrem k individualismu, „každý sám za sebe“ na úkor kolektivu. To má velký dopad na vědomí a rovnováhu sil. Naše taktika musí poskytnout na tuto situaci lepší odpověď. Strana bude předvojem pouze tehdy, pokud bude moci získat srdce a mysl mas. To vyžaduje přizpůsobit metody.

Taktika je umění. Taktika má svá vlastní pravidla. Každý může zlepšit své schopnosti a vycvičit se v tom.

Vytvořili jsme kontrolní seznam s třiceti taktickými doporučeními. Tady některá jsou.

Vždy se opíráme o střízlivou a objektivní analýzu rovnováhy sil. Když bereme svá přání za samozřejmost a lidé je nevidí naplňovat, upadnou do pesimismu a temnoty.

Pokud není rovnováha sil příznivá, neznamená to, že se musíme vzdát a vzdychnout, že „nic není možné udělat“. Musíme změnit poměr sil opřením se o masy, o naše spojence v odborových organizacích a v pokrokových kruzích.

Příklad: stávka proti propouštění ve Volkswagenu začala špatně, když veškerá pozornost byla věnována příplatku poskytnutému těm, kteří chtěli opustit společnost. Namísto dalšího prosazování maximálního požadavku na „udržení všech pracovních míst“ stáhla se stranická skupina na požadavek, že „3000 pracovních míst je minimum“. To umožnilo vytvořit argumenty pro realistický cíl. Zcela neočekávaným způsobem hlasování ukázalo, že důležitá menšina (46%) hlasovala proti návratu do práce a požadovala zachování 3 000 pracovních míst.

Pro rozvoj správné politiky a taktiky se opíráme o demokracii ve straně. Naši členové mají mnoho kontaktů s lidmi. Máme mnoho členů, kteří jsou členy odborových organizací, často s velkými zkušenostmi, kteří stále řeší otázky taktiky. Musíme brát jejich názory vážně.

Myslíme a jednáme podle většiny. V našich heslech, modelech činnosti a organizačních návrzích vždy musíme brát v úvahu skutečnou úroveň uvědomění širokých mas.

Zabýváme se konkrétními problémy lidí. Revolucionáři jsou nejlepšími obhájci reforem, protože se opravdově zajímají o problémy lidí, ať už velké nebo malé. To, co nás odlišuje od reformistů, je náš způsob, jak zvážit akce pro reformy. Každý boj nabízí možnost uvést v pohyb lidi. Prostřednictvím kolektivní akce se lidé učí, jak vzít svůj osud do vlastních rukou.

Dosahujeme konkrétních věcí. Nepodstrkujeme zbožná přání, jsme lidé, kteří jednají. To je způsob, jakým chceme být vnímáni: jako strana, která dosahuje věci, které jsou lidem blízké. Lidové kliniky Zdraví pro lidi jsou stále nejlepším příkladem toho, čeho jsme schopni dosáhnout. Právníci strany jsou oddáni ochraně odborářů a práva na stávku, k zápasu osob bez dokumentů. Comac (Mládežnické hnutí PTB) pomáhá studentům připravit své zkoušky na každoročních kolektivních studijních táborech.

Pracujeme na dosažení malých vítězství. Malá vítězství jsou důležitá pro uhájení nadšení a schopnosti lidí jednat. Proto je však musíme ukazovat jako vítězství strany.

Podporujeme vše, co je pozitivní. Musíme být schopni zjišťovat tužby pracujících. Ty nejsou nikdy „čisté“, vždy jsou přítomny „kazy“, jako na surovém diamantu. Musíme se naučit objevovat kladné tendence a chránit nadšení pracovníků.

Příklad: podporujeme „populistické“ pohledy lidí na politiky, kteří se o ně dnes nestarají, vydělávají šestkrát tolik, co oni. Na tomto pohledu se snažíme ukázat, že tito politici se chovají tímto způsobem, protože dělají práci pro buržoazii a jsou za to odměňováni.

Rozlišujeme mezi vnitřním a vnějším. Musí existovat dostatek prostoru a pozornosti pro strategické a taktické otázky uvnitř strany. Směrem k vnějšímu světu musíme vědět, co je nezbytné pro oslovení širokých mas. Média nám poskytují omezený prostor a čas, a proto se musíme soustředit na podstatu našeho poselství, i když by novináři mohli chtít věnovat větší pozornost našim vnitřním záležitostem nebo obtížnějším částem našeho programu.

Představujeme zřetelné osobnosti a mluvčí. Hrají důležitou roli v pověsti strany a ve způsobu, jakým lidé stranu vnímají. Stále jsme příliš anonymní stranou, stranou bez tváří.

Pracujeme na pozitivní mediální politice. Většina médií zůstává v rukách několika velkých společností a jejich akcionářů. Ale bylo by zcela hloupé, kdybychom činili na základě toho závěr, že nemáme sami směrem k mediím vyvíjet úsilí. Novináři jsou lidé, kteří mohou ocenit dobré akce, dobře rozvinuté argumenty a dobré výsledky. Chceme neustále hledat možné příležitosti. Tím, že podnikneme iniciativu, sami se kontaktujeme s novináři

Námět si vybíráme sami. Když přijdeme do médií, pravidlem číslo 1 je, že musíme sami vybrat předmět. Nemůžeme si dovolit, abychom odpovídali všem provokacím buržoazie. Chceme se vyhýbat debatám, které jsou ztraceny ještě předtím, než začaly. Můžeme se vždy vyhnout trapné otázce, když se netýká současných problémů, nebo proto, že je to provokace nebo jde o problém, který není pro širokou veřejnost snadno srozumitelný.

Využíváme sílu kladného příkladu. Skutečnost, že ve Francii a v Nizozemsku existuje daň z majetku, vyvrací argument o úniku kapitálu. Pozitivní zkušenosti z boje jsou často mnohem přesvědčivější než mnoho argumentů.

Mluvíme přímým a jednoduchým jazykem, srozumitelným lidem. Chceme, aby bylo vše jednoduché – naše materiály, naše události – aby lidé, s nimiž pracujeme, se s nimi cítili dobře. Musíme věnovat mimořádnou pozornost tomu, abychom se vyhnuli stranickému žargonu, abychom zjednodušili zprávu. Humor je mocný nástroj komunikace.

Necháváme fakta mluvit sama za sebe. V každém problému jsou důležitá fakta, fakta a fakta … tak, aby si mohl čtenář čerpat své vlastní závěry. Lidé to skutečně dokážou!

Usilujeme o co nejširší možnou alianci (zásadu jednotné fronty). V každém hnutí, které bojuje za společenský pokrok, demokracii, mír nebo životní prostředí, rozvíjíme aktivní politiku jednotné fronty.

Profil strany je definován námi. Náš profil je vyjádřen naším východiskem „Lidé před zisky“. Heslo „lidé před zisky“ vyjadřuje přímo to, co jsme a co děláme.

Prostřednictvím tohoto taktického přístupu jsme byli schopni využít naši stranu pro politickou agendu. Tento přístup samozřejmě obsahuje určitá nebezpečí. Buržoazie se snaží útočit na nás ve dvou směrech. Někteří chtějí vytvořit kolem nás „sanitární kordon“ drsnou antikomunistickou kampaní. Jiní doufají, že nás mohou přeměnit na novou sociálně demokratickou stranu. Musíme si být vědomi těchto dvou nebezpečí, které nás mohou zničit jako komunistickou stranu jakéhokoliv politického významu a věnujeme pozornost těmto nebezpečím. Nic není jednoduché. Ale je to cena, kterou musíme zaplatit, abychom se dnes stali silnou komunistickou stranou.

 

O zaměření naší činnosti

Vincent Flament – Francie

Tento druh mezinárodních setkání je velmi důležitý, zejména od zániku 3. komunistické internacionály. Jak tedy znovu postavit světové komunistické hnutí, když kapitalismus je organizovanější než kdy jindy? Pól komunistického obrození ve Francii (PRCF) samozřejmě neříká, že má odpověď, ale můžeme vás informovat o tom, co děláme, abychom pomohli dosáhnout tohoto cíle.

Na konci osmdesátých let nás bylo jen několik militantů Komunistické strany Francie v boji proti Gorbačovově perestrojce a kriminalizaci komunismu, zatímco vedení strany tvrdilo, že perestrojka byla „revolucí v revoluci“. Vytvořili jsme Honeckerův výbor pro třídní solidaritu, jehož hlavním sloganem bylo: „Svoboda pro Ericha Honeckera, žádná posmrtná Hitlerova pomsta!“ Jak jsme říkali během naší kampaně: kriminalizace komunismu dláždí cestu k fašismu. Od té doby se název této organizace změnil: je to nyní Mezinárodní výbor pro třídu solidarity.

Tento výbor a PRCF také obhajují kubánský socialismus, který je dnes jedním z nejdůležitějších bojů proti imperialismu, jelikož Fidel odmítl následovat Gorbačova po dálnici revizionismu. Domníváme se, že je mezinárodní povinnost všech komunistů podporovat kubánskou revoluci.

Samozřejmě také podporujeme naše soudruhy v bývalém SSSR, v Maďarsku, v Československu, v Rumunsku a ve všech ostatních bývalých socialistických zemích proti kapitalistické kriminalizaci.

Dnes je náš hlavní boj o Polsko, kde KPP čelí nebezpečné zkoušce. Před několika týdny jsme poslali mezinárodní petici s 1000 podpisy Výboru OSN pro lidská práva, abychom protestovali proti honu na čarodějnice v Polsku. Vyjádření podpory z této konference by bylo velmi užitečnou posilou pro naše polské soudruhy.

Situace v pobaltských zemích je obzvláště znepokojující. V těchto zemích, které jsou členy Evropské unie, jsou rusky mluvící občané považováni za občany druhé třídy. SSSR je považován za útočníka, ne však Třetí říše: ta je tedy implicitně chápána jako osvoboditel.

Už mnoho let také sledujeme vzestup fašismu na Ukrajině, kterému pomohla kampaň o tzv. „Genocidě hladem“ („Hladomor“). Podle této pseudohistorické teorie komunisté v roce 1933 uspořádali na Ukrajině hladomor, kterým zabili dva milióny lidí, nebo šest, nebo deset, pak dvacet… Cílem imperialistů je zde dokázat, že komunismus je ještě horší než nacismus – ve Francii již několik let historické programy učí žáky, že Třetí říše a SSSR jsou oba „totalitní“ režimy, přičemž hlavní rozdíl spočívá v tom, že Sovětský svaz zabil více lidí. Nejedná se o čistě teoretický problém: koalice, která dnes vládne v Kyjevě, která v nedávné době organizovala atentát na našeho soudruha Zacharčenka v Donbassu, se skládá z neonacistů ze Svobody či Pravého sektoru a liberálních politiků. Je oficiálně podporována USA a Evropskou unií.

Postoj EU ohledně se zemí jako Ukrajiny a pobaltských států je důkazem toho, že je ideologicky slučitelná s fašismem. EU samozřejmě ani neprotestuje proti stíhání komunistů v Polsku…

Jsme přesvědčeni, že naše současné povinností jako komunistů je analyzovat a bojovat proti imperialistické struktuře, této Evropské unii, ovládané USA, s německým kapitalismem a francouzským kapitalismem jako prvním a druhým poručíkem. Tato politická konstrukce využívá jak liberalismus, tak fašismus, v různých kombinacích, v závislosti na zemích.

Nemyslíme si, že komunisté mohou vyhrát tento boj sami. Potřebujeme spojenectví s antifašistickými silami a progresivními bojovníky za nezávislost. Sedmý mezinárodní komunistický sjezd ukázal, že je nezbytné považovat fašismus za nejhoršího nepřítele. Ale jako marxisté víme také, že fašismus není nic jiného než nejhorší forma kapitalistické diktatury. Proto jsme v průběhu prezidentských voleb ve Francii v loňském roce odmítli podporovat Macrona proti Le Penové: komunisté si mezi těmito dvěma tvářemi evropské nadnárodní integrace nemusí vybírat. Macron skutečně je oficiálním politikem pro Evropu a Le Pen, podobně jako Orban nebo Salvini, předstírá, že bojuje proti EU: program Národní fronty požadoval odchod z eurozóny – na základě dohody s Německem! Ve skutečnosti NF ani nezastává samostatnost! A Národní shromáždění, které ji nahradilo, už ani nemluví o odchodu z eurozóny! Stejně tak PiS v Polsku, Orbán v Maďarsku, Salvini v Itálii a další kritizují EU, ale neudělají nic pro to, aby z ní vystoupili.

V našem boji musíme rozlišovat mezi strategickou a ideologickou podporou. Musíme podpořit Madura proti Trumpovi, i když si myslíme, že pochod k socialismu je ve Venezuele příliš pomalý – a stejně tak to dělají naši soudruzi z Venezuelské komunistické strany. Musíme podporovat Írán, Sýrii a Rusko proti imperialismu USA, ale neznamená to, že politicky podporujeme Metanjahua, Bašára či Putina. Stejně jako naši ruští komunisté musíme Putina podporovat proti Trumpovi, Evropské unii a fašistické Ukrajinské vládě, ale ti nám nebrání v tom, kritizovat jeho projekt zvyšování zákonného věku pro odchod do důchodu.

Imperialismus se nás snaží donutit k volbě mezi nacionalismem a globalizací, mezi krajně pravicovou xenofobií a ideologií „bez hranic“ podporovanou liberálními kapitalisty a levicovými militanty. Toto je falešná volba. Musíme se postavit za proletářský internacionalismus ale proti kapitalistické nadnárodní integraci, jejíž součástí je Evropská unie. To je důvod, proč boj za národní nezávislost je nezbytný, pokud chceme socialistickou revoluci. Jako francouzští komunisté bojujeme proti francouzskému imperialismu v Africe, za svrchovanost afrických národů; a bojujeme za svrchovanost francouzského národa proti Evropské unii pod německým a Yankeeovským vedením a proti NATO.

Od sedmého mezinárodního komunistického sjezdu víme, že dělnická třída nemusí bojovat sama a musí najít spojence proti fašismu – nebo proti této nové moderní politické formě kapitalistické diktatury, kterou bychom mohli nazývat „liberál-fašismem“. 7. MKS také připomněl, že dělnická třída musí vždy udržovat vedoucí postavení v této alianci, aby vyhrála rozhodující boj proti hlavní příčině válek, fašizaci a zničení suverénních národů, tedy proti samotnému kapitalismu.

Lenin nás učil, že musíme zničit slabé články imperialistického řetězce. Dnes je slabým článkem Evropská unie a její měna, euro. Brexit je přínosem pro anglickou dělnickou třídu, která pro něj většinově hlasovala. Je přínosem pro všechny pracující v Evropě. Nesmíme však nechat kapitalisty reorganizovat svůj systém vlastním způsobem. Například někteří velcí němečtí kapitalisté plánují dvou úrovňovou Evropu s bohatou zónou řízenou Berlínem a chudou, kterou ovládá Paříž. Myslím, že by bylo zajímavé vás informovat o tom, co se dnes ve Francii vyskytuje s nástupem hnutí „La France Insoumise“ – Rebelující Francie. Jedná se o zcela buržoazní hnutí. Jeho postoj k Evropě je nejednoznačný. Říká: „Musíme se snažit posílit evropské smlouvy, a pokud toho nedosáhneme, máme plán B: opustit Evropskou unii.“ Ale někdy Jean-Luc Mélenchon, vůdce Rebelující Francie, vysvětluje, že plán B je něco jako atomová bomba – hrozba, která umožní vyjednávat s Německem – což znamená, že plán B se nikdy nepoužije, byť někdy říká, že tento plán je vážný a doladěný do konce, že to nejsou prázdné hrozby. Někteří další vůdci T.R.F. tvrdí, že Francie nemůže opustit Evropskou unii. Někteří říkají, že Francie bude muset. Dnes, protože T.R.F. má kandidátku do evropských voleb, Mélenchon už o plánu B nehovoří, ale mnohým militantům se to vůbec nelíbí…

Komunistická strana Francie má jinou strategii: nemá vůbec žádný plán B. A nedávná porážka jejích návrhu na text v průběhu přípravy dalšího sjezdu vůbec nic nezmění: alternativní text, který získal hlas, říká například: „Chceme změnit Evropu pro jinou globalizaci. „ Bez komentáře…

To nám ukazuje dvě věci. Za prvé: i přes své nedostatky, T.R.F. je lepší volbou než F.C.P. Dále: bez komunistů je T.R.F. odsouzena k posunu doprava.

Zničení Evropské unie by vytvořilo revoluční situaci. Z tohoto důvodu se PRCF hlásí k odkazu dvou vlajek: modrou, bílou a červenou vlajkou vzpřímených lidí a francouzské revoluce a samozřejmě červenou vlajku dělnické třídy. Bez národní vlajky není červená vlajka schopna na sebe nabalit ty síly, které vyžadují národní svrchovanost a společenský pokrok, aniž by byly explicitně antikapitalistické. Bez červené vlajky se tyto síly ztratí na cestě k iluzorní „sociální Evropě“, zatímco všechny evropské smlouvy jsou vynuceny k prosazování velkým kapitálem. Paradoxně, začalo se s Pařížskou smlouvou, která v roce 1951 vytvořila Evropskou komunitu uhlí a oceli, která prakticky zničila výrobu uhlí a oceli ve Francii a dramaticky oslabila její dělnickou třídu. Jinými slovy, bez jejích spojenců není dělnická třída schopna porazit kapitalismus. Bez dělnické třídy její spojenci nejsou schopni porazit Evropskou unii. Progresivní buržoazie potřebuje komunisty, stejně jako liberální kapitalisté potřebují fašisty.

Bojujeme za to, čemu říkáme „čtyři východy“ – od eura, z EU, z NATO, od kapitalismu. Abychom vytvořili velkou jednotnou frontu, apelujeme na progresivní frexit.

 

Nejen k zamyšlení

Pavel Degťar

Jedna stará revoluční dělnická píseň začíná slovy: „Pryč s tyrany a zrádci všemi, ať zhyne starý podlý svět. My nový život chcem na zemi“. Tato slova vyjadřují tužby vykořisťovaných, zbídačovaných a utlačovaných na celém světě. Cestu k naplnění jejich tužeb ukázali protagonisté marxismu-leninismu, vědecké teorie, která svoji reálnost ověřila v historické praxi. Od samého počátku tato teorie i její praktická realizace byla a je provázena antikomunismem, revizionismem a oportunismem. Je středobodem probíhajícího třídního boje. Bojem starého, zahnívajícího, s novým, rodícím se.

K závěru o nezvratnosti zániku kapitalistické společnosti a jejího nahrazení beztřídní společností dospěli Marx spolu s Engelsem, na základě vědecké analýzy odhalující podstatu společenského vývoje. Rozhodující roli při tomto revolučním zvratu přisoudili proletariátu, jako třídnímu protipólu buržoazie. Avšak upozornili, že ji může sehrát jedině tehdy, když si ji bude vědom a bude organizačně semknut. Přispět k tomu svou ideologickou a organizátorskou činností je smyslem existence komunistických stran.

Základem úspěšné činnosti každé politické strany je její dlouhodobý program, vytyčující cíl její činnosti a způsob jak jej dosáhnout. Pokud jde o program KSČM, existuje zde pozoruhodná anomálie, spočívající v tom, že nominálně komunistická strana má nekomunistický program. Snaha o nápravu tohoto stavu vyústila ve zpracování traktátu nazvaného „Socialismus pro … nebo nověji … v 21. století“. Z jeho celkového vyznění i jednotlivých nápadů se hrůzou ježí vlasy. Jde o slepenec různorodých, často protichůdných formulací se snahou vytvořit jakousi umělou konstrukci budoucnosti na základě idealistického, netřídního přístupu. Tento traktát byl zcela vážně předložen dvěma sjezdům strany a i když nebyl přijat, nebyl ani odmítnut. A tak se stále projevuje snaha svévolně jej prezentovat jako programový dokument činnosti strany.

Na X. sjezdu KSČM byl přijat závěr, že stávající oficiální tzv. kladenský program z roku 1992 je třeba aktualizovat. Tedy ne přijmout nový, komunistický program, ale pokračovat ve starých kolejích. Je to jako déjà vu, stále totéž. Již Engels upozornil na nejrozmanitější mastičkáře, kteří se snaží všelijakým příštipkařením odstranit společenské neduhy, aniž by v nejmenším ublížili kapitálu a zisku.

Znovu je nutno zdůraznit, že politika na tomto základě nikoho nezíská a mnohé odradí. Mimo jiné to potvrdilo již osm volebních neúspěchů KSČM za sebou. Bez další hlubší analýzy je možno opět zopakovat, že jejich hlavními příčinami, kromě neutuchajícího tažení antikomunismu ve všech sférách společenského života, je defenzivní a necílevědomá politika vedení KSČM. Politika založená na absenci třídního přístupu, na odklonu od marxisticko-leninské teorie, politika podléhající revizionistickým přístupům a odrážející se v oportunistické praxi. Nesporně jsou také odrazem image představitelů strany.

Lidé chtějí, aby ve svém čele měli charismatické osobnosti, které svými názory, postoji a činy odpovídají jejich myšlení a zájmům. Se kterými se mohou identifikovat, kterým mohou věřit. Těžko mohou někoho nadchnout lidé, kteří jsou okouzleni sami sebou, kteří sice mají velké ambice, ale malé nebo žádné kondice či takoví, kteří své osobní zájmy staví nadevše. Takoví, z nichž mnozí, tak či onak jsou již, až téměř třicet let, pevně přisáti k prsu kapitalistické společnosti a v zájmu udržení a případně rozšíření svých tučných apanáží ochotně přejímají její názory a postoje. Nesporně, stejné nároky mají i řadoví komunisté. Navíc, nechtějí ani takové představitele, jejichž revolučnost začíná a končí tím, že se někdy odváží vyslovit jméno Marxe, a to ne příliš nahlas a pokud jde o Lenina, tak vůbec ne nebo zcela neslyšně.

Východiskem činnosti komunistických stran je marxismus-leninismus. Je to vědecká teorie, která umožňuje nejen svět vysvětlovat, ale ukazuje i cesty jeho přetváření. Teorie, která vychází z konkrétní sociální reality a tuto zkoumá a objasňuje ve všech jejich protikladech a mnohostranných vazbách. Jde o stále se rozvíjející, tvořivou vědu. Tvořivost však neznamená odklon od nesporných principů, od revoluční podstaty.

S marxismem-leninismem, musí být zacházeno stejně jako s každou vědeckou disciplínou, především však musí být studován. Není přínosné, ale není tragédií, když řadový komunista má v jeho studiu určité mezery. Tragédií však je, když představitel komunistické strany tápe v jeho základních tezích. Což je nejen příčinou šíření různých blábolů, ale i oportunistické politické praxe.

Jedním z četných příkladů jsou slova Vojtěcha Filipa na 15. setkání KDS v Lisabonu: „Ne naše teoretické práce, ne sebelepší program revoluční změny, ale rozvoj výrobních sil a jeho dopady na fungování lidské společnosti určí budoucí vývoj naší civilizace“. Bohužel nepochopil, že společenské přeměny nejsou produktem živelného rozvoje společenské výroby, která se silou přírodního zákona nutí lidi jednak tak či onak. Ale, že se mohou uskutečňovat pouze uvědoměle, že revoluční přestavba společenských vztahů se musí provádět na základě její vlastní historické logiky, která musí být poznána a pochopena.

Bedřich Engels 21. září 1890 v dopise Josephu Blochovi mimo jiné napsal: „Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem produkce a reprodukce skutečného života. Ani já, ani Marx jsme nikdy netvrdili víc. Překrucuje-li to někdo v tom smyslu, že ekonomický moment je jedině určující, mění onu tezi v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi… Děláme si své dějiny sami, avšak… z velmi určitých podkladů a podmínek. Ale lidé se pohříchu často domnívají, že úplně pochopili novou teorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si osvojili hlavní teze, a to ještě ne vždy správně… tím se také spáchaly pěkné věci.“

Po desetiletích trestuhodné netečnosti k ideologické činnosti bylo na IX. sjezdu KSČM prosazeno zřízení ideologického úseku ÚV. Z jeho působnosti však byla amputována výchozí, rozhodující součást ideologické činnosti tj. teorie. Navíc úsek byl zcela nedostatečně personálně obsazen. Co se však nestalo? Po dvou letech letos na X. sjezdu KSČM byl tento úsek, prý jako nepotřebný, zrušen. Lze to vůbec nějak kulantně komentovat?

V jedné učebnici šachu je napsáno: „Hráč musí riskovat. Když ví, co dělá, je to kalkulované riziko. Může vyhrát. Když neví, jaké mohou být důsledky jeho rozhodnutí, je to hazard.“ Nejinak je tomu v politice.

Komunistická strana, má-li splnit svou úlohu, musí mít jasno, co je smyslem její existence a činnosti, musí mít tomu odpovídající program založený na teoretických základech. Musí umět konkrétně reagovat na konkrétní situaci. Tedy cílevědomě strategicky a takticky postupovat při naplňování svého dlouhodobého programu. Stále platí, že politické hnutí, které nemá jasno o svém cíli a způsobu jeho dosažení je odsouzeno k zániku. A také, že kádry rozhoduji vše!

 

Je možná revoluční strana v podmínkách dnešní „reality“? Čelíme revoluční situaci?

Ranjeet Brar – Velká Británie

Subjektivní posouzení politického klimatu v druhé polovině 20. století, které vedlo tam, kde jsme teď, může vypadat ponuře.

* Vítězství Chruščovovského revizionismu na 20. sjezdu KS SSSR: „tajný projev“ z roku 1956

* Rozvrácení komunistického hnutí: celosvětové hnutí se snížilo na polovinu během jednoho jediného roku

* Čínsko-sovětská roztržka

* Upuštění od třídního boje a postupný kolaps revizionismu po morální, politické a ekonomické stránce, mající za následek:

* Kolaps komunismu v kdysi mocném SSSR a v lidových demokraciích

* Vítězné sebevědomí kapitalismu (Fukuyamův „Konec dějin“)

* Široce rozšířenou antikomunistickou propagandu

* Rozdělení, nepořádek, teoretickou a organizační neschopnost dělnického hnutí

* „Vládu“ tzv. „antiimperialistických“ nacionalistických prvků

* Nedostatek třídního uvědomění, nedostatek historické perspektivy, růst pesimismu a defétismu

 

Mnoho je hlasů tvrdících, že revoluční politika není „realistická“ nebo se stala „zastaralou“.

Imperialistická buržoazie je šťastná, že roztrubuje a propaguje takové myšlenky a teorie, zatímco potlačuje, zesměšňuje a ztrapňuje představy o možnosti revoluční transformace společnosti.

Takže našemu bezprostřednímu politickému klimatu dominuje buržoazní ideologie:

* Buržoazní nacionalismus („uchýlení se k národním otázkám“, skotská nezávislost)

* Rasismus a antiimigrační nálady.

* Které ale naleznou svůj protějšek v černém nacionalismu, myšlence ‚globálního jihu‘, černém separatismu

* Hnutí dělnické třídy je nadále ovládáno sociální demokracií

* V Británii: labouristická strana vede sociální demokracii.

 

o V Británii: Trockisté a revizionističtí komunisté v rozpadu.

o Corbyn: mnozí oportunisté vyhlásili Labouristického vůdce Jeremyho Corbyna za druhý příchod samotného Lenina (zatímco pokračují v odsuzování celosvětového antiimperialistického boje „zleva“)

o Postupné slučování těchto „revolučních“ oportunistických skupin a stran se sociální demokracií v organizaci.

o Toto odráží jejich dlouhodobou kapitulaci k sociální demokracii v teorii a obecně politice.

 

* Nárůst rozdělující „identitní politiky“ a subjektivní idealistické filozofie

* Posedlost sebou samým a individualismus v jeho nejabsurdnější podobě jako kulturní perspektivy.

Toto zdánlivě (povrchně) nepřátelské klima pro revoluční politiku zakrývá hluboce zakořeněné, systematické společensko-ekonomické podmínky nerovnosti, které vyvolají touhu po rozsáhlé změně a navzdory všem odporům ideologů kapitalismu působí na společnost. Leninismus nás učí hledat ekonomickou podstatu dějů a činnost třídních sil.

Naše objektivní situace:

* Světová krize kapitalistické nadprodukce

* Koncentrace kapitálu do nevídaného stupně:

– Tři nejbohatší američtí miliardáři mají stejné bohatství jako nejchudší polovina populace USA.

– Osm nejbohatších miliardářů má stejné bohatství jako nejchudší polovina lidstva (3,5 miliard lidí).

– Krize koncentruje bohatství a zevšedňuje utrpení.

– Rozsáhlé spisy Harpala Brara o imperialismu jsou důkazem trvalé použitelnosti a platnosti Leninovy analýzy, je-li jí třeba.

* Rozdělení na pracovníky a kapitalisty

– Stávky horníků 1984-1985; zhroucení SSSR; ekonomická krize

– Útoky na mzdy, sociální jistoty, bezpečnost, kulturu, vzdělávání, bydlení.

* Rozdělení světa na kapitalistické a utlačované národy

o Nekončící válka; „Nový světový řád“ po pádu SSSR

* Balkanizace Jugoslávie

– Afghánistán

– Irák/Kuvajt

– Libye

– Sýrie

– Zvýšená aktivita USA v Pacifiku

– Intervence v Africe – Pobřeží slonoviny; Africom armády USA

– Ukrajina

– Jižní Afrika – trvající konflikt

 

* Rozdělení světa mezi imperialistické národy

– USA zůstává hegemonem imperialistického světa, ale krize zhoršuje jeho vedení i prestiž.

– Zhoršení, ale nikoliv vymýcení podmínek proletářské aristokracie v USA a imperialistických zemích – včetně Británie.

* Trump toho je příznakem – nikoliv příčinou

* Brexit toho je příznakem – nikoliv příčinou

* Vzestup „populismu“ toho je příznakem – nikoliv příčinou

– Obchodní spory mezi USA a EU: válka

– Spojené státy jsou na nože se svými nejbližšími spojenci kvůli otázkám ekonomie, obchodu a tarifů.

 

Tlak na válku proti spojencům EU; zejména proti Rusku a Číně jako velkým vojenským a ekonomickým protivníkům v USA.

Závěr:

Máme obrovskou příležitost.

Nepochybně čelíme hluboké krizi parazitního, dekadentního, umírajícího řádu, kterým je kapitalismus v jeho poslední, imperialistické fázi.

Stále zůstává pravdou, že si kapitalismus kope vlastní hrob.

Jeho hrobníci, proletariát metropolitních center a rolníci, dělníci a utlačované národy jsou v mnoha formách hluboce postiženi zhoubnou buržoazní ideologií. Imperialistická buržoazie sama sebe utvrzuje o svém vlastním úspěchu při dělení a podrobení dělnické třídy.

Nikdy nebylo naléhavější znovu oživit materialistickou ideologii a analýzu kapitalismu; podporovat aktivně třídní uvědomování mezi pracujícími; zdůraznit v naší revoluční práci vše, co slouží k osvícení mas a těsně je svazuje k předvojové organizaci ponořené do pokročilé marxisticko-leninistické teorie.

V Británii je CPGB-ML jedinou organizací, která úspěšně usiluje o to, aby se tato vize uskutečnila a kreativně a účelně pracuje na dosažení tohoto cíle.

Nadále máme víru v světlou budoucnost lidstva – té ale může být dosaženo pouze vítězným třídním bojem proletariátu pod vedením revoluční strany.

 

O obecných tezích a aktuálních problémech naší strategie a taktiky

Zbigniew Wiktor – Polsko

Obecné teze o teorii, programu, strategii a taktice komunistického hnutí

Teorií komunistického hnutí byl a je marxismus, speciálně v XIX. století; ve XX. století se vyvinul v různé školy a je v současné podobě přijímán prostřednictvím politické a teoretické aktivity Vladimíra I. Lenina jako marxismus-leninismus. Nyní, na počátku XXI. století, formální verse marxismu a marxismu-leninismu se staly problematické a teoreticky slabé, a mezinárodní komunistické hnutí musí vyvinout marxismus pro novou éru vývoje výrobních sil v éře znalostí, nového protikladu mezi kapitálem a prací, globalizace a velké hrozby světové jaderné války, nově definovat současný proletariát, dělnickou třídu a formy třídního boje.

V posledních 40 letech hraje velikou úlohu čínská „socialistická tržní ekonomie“, „tržní socialismus“ a „čínský model socialismu“. Podle mého názoru to není socialismus jako první fáze komunistické formace, ale přechodné období mezi kapitalismem a socialismem. Komunistická strana Číny je pokračovatel vývoje marxismu-leninismu, ale po smrti Mao Ce-tunga zvítězila frakce „tržního socialismu“ pod vedením Teng Siao-pchinga, který dal větší výraz čínské kultuře, civilizaci, úrovni zpátečnických sociálních poměrů, jež K. Marx nazval stará doba „asijského typu výroby“.

Komunistická strana Číny se v jisté míře vrací k teorii starého filosofa Konfucia, např. k „sociální harmonii“ místo Marxovy kategorie „třídního boje“. Čínský model „tržního socialismu“ je populární v nerozvinutých postkoloniálních státech Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Mnozí západní marxisté odmítají teorii a praxi „čínského modelu socialismu“ a označují jej za „státní kapitalismus“, nebo „vulgární kapitalismus“. Nyní, po 19. sjezdu KSČ, je výraznější třídní charakter strany a vypadá to na větší kontakt a diskuse s jinými komunistickými stranami. Možná že je to příslib diskuse o vytvoření nové Internacionály.

Dnešní svět je ekonomicky, sociálně, kulturně a historicky rozrůzněný a každá komunistická strana na základě marxistické teorie a ideologie tvoří strategii, program a taktiku adekvátní svým národním podmínkám, ale ve společné frontě internacionálního komunistického hnutí. Musíme se rozhodnout vytvořit novou Komunistickou Internacionálu.

Historie ukázala, že předchozí forma socialistického systému, který byl úspěšný ve své počáteční fázi v úsilí o beztřídní společnost, v další fázi zkolaboval a zhroutil se v SSSR a v evropských lidových demokraciích, což však neznamená konečnou porážku boje za beztřídní systém.

Tento cíl, po pádu SSSR a lidových demokracií, sleduje několik neevropských socialistických států, především Čína (nehledě na to, že tento směr vývoje je sporný). Celkový další pokrokový vývoj Číny a veliký rozsáhlý vývoj nerozvinutých zemí, jež se neomezují na rámec kapitalistického systému, vyvrací mythus o nezbytnosti třídního vykořisťování a vytváří možnost jeho likvidace a nahrazení beztřídním systémem v moderní podobě, a to v nedaleké historické perspektivě.

Strategie a taktika komunistického hnutí v éře znalostí (in the era of knowledge).

Současný svět se nachází v mnoha velkých protikladech a je rozložen třídním napětím a válečnými hrozbami. To vytváří rovněž revoluční situaci v mnoha utištěných a vykořisťovaných zemích. Základem naděje na vítězství a úspěšný vývoj beztřídní společnosti je rostoucí konflikt moderního kapitalismu mezi vývojem materiálních a nemateriálních výrobních sil v rychle se vyvíjející érou znalostí. V mnoha zemích vyspělého kapitalismu se stupňuje vykořisťování většiny lidí.

V těchto zemích, aby se kapitalismus zachoval, velká většina společnosti a především v rostoucí míře kvalifikovaný proletariát bílých límečků, je zbaven jistoty a vykořisťován.

V nejvyspělejších kapitalistických státech je kapitalistický systém, v rychle se vyvíjející éře znalostí, překážkou dalšího racionálního vývoje společnosti pokud jde o materiální i duchovní stránku. Ostrým projevem tohoto protikladu je fakt, že s rostoucím zkracováním nutných pracovních hodin panující velkokapitál část dělníků nutí pracovat intenzívněji a s rostoucí částí populace jedná jako s nadbytečnou.

V blízké budoucnosti vykořisťovaná část společnosti z vlastní zkušenosti pochopí, že v éře znalostí je nezbytné svrhnout systém třídního vykořisťování, jinak by nebyl možný pokrokový vývoj lidstva.

Rostoucí protiklady kapitalistického systému v éře znalostí neznamenají, že vítězství nad třídním systémem bude jednoduchou záležitostí. Takový názor odporuje historickému materialismu a dialektice.

Obecně řečeno vývoj výrobních sil tvoří možnosti, ale jejich využití závisí na mnoha objektivních a subjektivních faktorech. Historie dokázala, že mnohé možnosti vytvořit beztřídní společnost byly promarněny. Nyní, v éře znalostí, existují velké možnosti dosáhnout tento cíl, ale není to jisté. Směr historického vývoje byl a je velmi komplikovaný v důsledku koexistence mnoha zemí s rozličnou úrovní vývoje a často s protikladnou ekonomikou, sociálními a politickými zájmy. Boj uvnitř těchto zemí i mezi nimi hýbe světem.

Problém změn v boji za beztřídní společnost je tím složitější, že další pokrok dnes už, na rozdíl od minulosti, není zcela spontánní, ale je řízen politickým předvojem (komunistické strany), jeho positivním nebo negativním vlivem, jenž závisí na správnosti řízení. V nedávné minulosti vytvoření beztřídní společnosti v SSSR a lidových demokraciích se nepodařilo do značné míry v důsledku chyb v jejich řízení.

Rovněž v Číně byly šance pokroku v tomto směru zmařeny v posledních letech Maova života a dnes je problematické, zda současné vedení KSČ povede k vytvoření beztřídní společnosti, nebo k zachování třídního dělení při vyspělé ekonomice, ve formě státního kapitalismu. Tam nyní, v době Si Ťin-pchenga, svrchovanost patří proletariátu a pracujícím, ale zároveň roste i třída velkých kapitalistů s obrovským soukromým bohatstvím a oficiálním i neoficiálním vlivem na KSČ a politický systém. Třídní rozdíly se prohlubují, sociálně ekonomické protiklady sílí a konečné vítězství socialismu je pod otazníkem.

Vědecké zkoumání vyžaduje správně analyzovat úspěchy a porážky minulosti, ale především vyžaduje pochopit rychle se měnící svět a potřebné sociální síly, jež zajistí beztřídní vývoj společnosti, odpovídající charakteru výrobních sil v éře znalostí.

Aktuální problémy strategie a taktiky Komunistické strany Polska

Strategie KSP, stejně jako jiných stran, je socialistická revoluce, socialismus, a v následující době komunismus. Základní taktika je třídní boj proti kapitalismu a za socialismus. Program strany vyhlásil blízké a další taktické cíle, jakož i třídní přátele a spojence. Naše taktika je přísně vymezena totální dominancí buržoazních sil vnitřních i internacionálních, a katolické církve, avšak polští komunisté říkají: Hlavou a ne rukama! (Head of not the hands)

V Polsku nyní můžeme vidět znepokojivý proces příznačného růstu mezinárodního napětí, dříve nikdy nevídaný růst militaristické hysterie a rovněž propagandu agresivního šovinismu, jakož i politických perzekucí, směřujících proti opozičníkům, jež jsou neslučitelné s mezinárodními normami lidských práv.

Každý rok se konají ve Varšavě parády tisíců fašistů, na nichž se vždy otevřeně proklamují hesla propagující anexi někdejších polských východních oblastí, a jež jsou svědectvím růstu šovinistického nacionalismu. To vše se maskuje údajnou vnější hrozbou Ruska, ale slouží to podněcování mezinárodního a vnitrostátního neklidu, démonizaci a špinění opozičních osobností a organizací.

Ruku v ruce s tím jde kampaň primitivního antikomunismu, jež se projevuje cynickým falšováním historie. Památníky věnované Rudé armádě a antifašistickým partyzánům jsou ničeny v rámci tzv. „Dekomunizačního Aktu“. A co je horší, je veden kriminální proces proti legitimitě Komunistické strany Polska (KSP), s cílem zakázat ji. Hrozí jejím členům a vedoucím vězením proto, že podporují „komunistický totalitní stát“, „komunistickou ideologii“ a „marxismus-leninismus“.

Perzekuce má dlouhou historii a její právní bází je článek 13 Ústavy Republiky Polsko z dubna 1997 (zákaz fašismu, nacizmu a komunistické stran a ideologie) a polský trestní zákoník.

Provokační verdikt byl učiněn během procedury, na níž nebyly přítomny všechny strany, jak tomu při útocích obyčejně bývá, a kdy vítězství obžaloby bylo předem jisté. Soud nepostupuje podle standardní právní procedury a základem rozsudku je jen žaloba prokurátora. Obžalovaný nemá možnost se obhájit.

Aktivista KSP byl obžalován, že se provinil proti článku 256 paragrafu 1 trestního zákoníku: „Kdokoli veřejně propaguje fašistický nebo jiný totalitní systém státu, nebo vyvolává nenávist na bázi nacionalismu, etniky, rasy, nebo náboženského vyznání, bude odsouzen k omezení, nebo k ztrátě svobody až do dvou let.“

Již dříve došlo k pokusu rozšířit tento článek i na zákaz komunistických symbolů a to narazilo na protest v Polsku i v zahraničí. Dne 19. července 2011 bylo protestováno u Ústavního soudu, že je to v rozporu s principem svobody řeči.

Obžaloby proti aktivistům KSP za proklamaci totalitního systému jsou dalším příkladem ztotožňování komunismu s fašismem a zákazu komunistické aktivity.

Proces byl zahájen žalobou na Bartosze Kownacki – člena parlamentu za stranu „Právo a spravedlnost – Law and Justice“ – PiS (kromě toho viceministra obrany) v roce 2013. Žalobce odmítl pokračovat. Ale v roce 2015 proces pokračoval, když v parlamentních volbách vyhrála PiS. Dne 31. prosince 2015 regionální úřad prokurátora v Katowicích postoupil případ regionálnímu soudu v Dabrowa Górnicza. Obžaloba tvrdila, že aktivista veřejně propagoval totalitní systém, když publikoval v „Brzasku“ (Dawn) novinový článek „přímo související s komunistickým systémem a marxismem-leninismem, který v souvislosti s historickou souvislostí je v protikladu s demokratickými hodnotami“.

Případ je důležitý i v souvislostí s politizací úřadu prokurátora, jeho podřízeností ministru spravedlnosti – Zbygniewu Ziobro z PiS, který byl jmenován generálním prokurátorem. Nyní je systém justice otevřeně ohrožen extrémním křídlem pravice. V téže době, kdy členové edičního štábu „Brzask“ jsou označeni ONR (Natonal Radical Camp) za neofašisty, členové ONR svobodně demonstrují na ulicích města Bielystoku (severovýchodní Polsko) 82. výročí své organizace. Během demonstrace v sevřeném útvaru s hořícími pochodněmi slibují „odstranit“ politické nepřátele a tak se zřetelně projevují jako fašisté. Nehledě na to, ministerstvo obrany plánuje ozbrojit neofašisty jako součást teritoriální obrany.

Dříve městský soud v Czenstochowe (centrální Polsko) zprostil žaloby muže, který prodával nacistická trička. Nespatřoval v tom provinění podle článku 256 trestního zákoníku. Nyní ministr spravedlnosti a generální prokurátor zrušil rozsudek nacionalisty, odsouzeného za napadení policisty.

Verdikt odsuzující polské komunisty byl vydán ve stejné době, – 1. dubna 2016 – kdy parlament odhlasoval zákon „O zákazu podpory komunismu, který dal místním autoritám moc měnit názvy ulic a dalších objektů, jež souvisí s komunismem, což je útok na tradice dělnického hnutí. Instituce Národní paměti (IPN) dělají soupisy a žádají od místních autorit likvidaci památníků sovětských vojáků a dalších věcí, souvisejících s komunismem. Devastace a likvidace památníků a falšování historie je společným rysem fašistických praktik.

Polská buržoazní třída a její vláda se mýlí, když věří, že Komunistická strana Polska, polští komunisté se nechají zastrašit antikomunistickou perzekucí, nebo že je antikomunistická kampaň přinutí, aby se vzdali. Opatření proti komunistům jdou ruku v ruce s barbarskou protilidovou politickou linií reakční buržoazní vlády, Evropské unie a NATO.

Devastace a likvidace památníků Rudé armády

Komunistická strana Polska zvlášť odmítá devastaci a likvidaci stovek památníků a tisíce názvů míst a ulic, memoriály hrdinů boje proti fašismu, zvlášť za druhé světové války proti hitlerovské Germánii. V letech 1944 – 45 bylo zabito více než 525 tisíc sovětských vojáků a polských občanů, jejichž památku tvoří památníky a sochy, tabule padlých hrdinů. Jsou to rovněž památníky polsko-sovětského bratrství ve zbrani. Institut Národní paměť (IPN) pořídil soupis na 500 takových monumentů, z nichž mnoho bylo již zničeno. Většina těchto památníků byla na linii fronty proti německým nacistům na řece Visle, ve Varšavě, v bývalém Východním Prusku, Gdaňsku a Pomoří, na řece Odra, Lužická Nisa a mnoha městech a místech v Horním a Dolním Slezsku, kde probíhaly tvrdé boje proti Wehrmachtu.

Současné příklady jsou – zboření mauzolea Rudé armády v Trzcianka (Pomořany), stržení pomníku generála I. Tscherniakhovského v regionu Olstyn (severní Polsko), dříve již Vladimira Lenina v Poronině v Tatrách a maršála K. Rokossowského v Legnicy, maršála I. Koněva v Krakově. Pokus o demolici selhal v Nikolině na řece Odře, kde místní občané ubránili a restaurovali památník bitvy o předmostí řeky Odry. Byly zničeny památníky polsko-sovětského bratrství ve zbrani např. ve Varšavě, Legnicy, Zgorzelcy, hrdinské smrti generála Šwierczewského, který padl v bitvě proti Banderovým ukrajinským fašistům, povstavším v jihovýchodním Polsku (Bieszczady) a na mnoha místech na řece Odře a Nise. Mnoho polských měst přijalo jméno generála K. Šwierczewského; dnes už nezbylo jediné. To je problém památníků mnoha dalších ne tak prominentních a slavných vojáků Sovětské a Polské lidové armády.

Příklad hanebné změny názvu ulic a útoku na sovětské a polské vojáky, komunistické partyzány a bojovníky dělnického hnutí v poslední době ve Varšavě byl 10. května, den po výročí velkého vítězství nad fašisty. Mezi názvy ulic, jež se se změnily, byl memoriál obětí německého nacismu–fašismu, kteří zahynuli v koncentračním táboře Osvětim – Auschwitz. Zatím co lidoví hrdinové mají být vymazáni z paměti společnosti, KSP zdůrazňuje „nacionalisté a bandité jsou prohlašováni za nové hrdiny. I strůjci válečných zločinů a etnické genocidy se objevují v názvech ulic“ – aby lidem vštípili lásku k fašismu.

Změny jmen ulic a útoky na monumenty sovětských a polských vojáků, komunistických partyzánů a bojovníků dělnického hnutí je důsledek historické politiky, prosazené státními autoritami. Nástrojem je Ústav Paměti národa (IPN), který zpochybňuje osvobození Polska Rudou armádou a Polskou lidovou armádou.

Podle KSP náboženské reakční síly a také státní instituce hrají úlohu pravého křídla při přepisování historie. KSP zjišťuje „že jako důsledek současné historické politiky, nacionalistické a neofašistické hnutí působí beztrestně. S podporou státních institucí a katolické církve neofašisté otevřeně organizují pochody a jiné propagační akce. Nemůžeme to připustit, zvlášť v zemi, jež utrpěla takové ztráty a prodělala utrpení v důsledku genocidní politiky nacistů během druhé světové války.

Komunistická strana Polska čelí „Dekomunizačnímu Aktu“, který mění názvy ulic a jiných veřejných prostor a likviduje monumenty a memoriály týkající se komunismu. V mnoha místech, během veřejného jednání, obyvatelé skoro anonymně hlasují proti změně názvů míst a ulic. Mnohé místní autority odmítají účastnit se dekomunizace.

„Dekomunizační Akt“ a způsob, jak se provádí, dokazuje, jak se liší mínění společnosti od stanoviska autorit. V rámci tohoto aktu dochází k tomu, že reprezentanti centrální vlády si vynucují změny místních pojmenování, zatím co místní autority jsou proti. To je nezákonné zasahování do kompetence místních autorit. Apel proti takovým zásahům je třeba podat u administrativních soudů.

Náklady a důsledky změn názvů nesou lidé v bydlišti, kteří jsou proti.

Hlavním objektem útoků jsou patroni, kteří se účastní boje proti fašismu. IPN sestavil seznam 2/3 patronů, kteří měli být vyměněni. Měli být vystřídáni antikomunisty, vybranými Pamětí národa. Součástí této politiky bylo postavit na stejnou úroveň komunismus s fašismem, a to nepřímo vedlo k tomu, že fašismus idealizovali. Zároveň podporovali nacionalismus. Cílem této politiky bylo nejen vytvořit zkreslený obraz historie, ale také šířit agresivní antikomunistickou pozici zejména mezi mládeží.

V této situaci je nutný odpor proti falšování historie. Nejúčinnější způsob odporu vůči Dekomunizačnímu Aktu je široká rezistence společnosti. V mnoha městech se organizují kampaně k zachování názvů ulic a památníků. Komunistická strana Polska podporuje tuto aktivitu místních skupin a vyzývá všechny své členy a sympatizanty, aby se zapojili do tohoto hnutí odporu.

Snaha omezit autonomii univerzit a Nejvyššího soudu

Pravicové klerikální síly, jež v Polsku vládnou, se velice snaží omezit a limitovat svobodu vědeckého bádání a svobodu myšlení a akademických diskusí jako součást svobody slova. Na rozdíl od oficiální vládní propagandy rozpočet na vědu, university a jiné akademické školy je každý rok nižší a jejich počet se omezuje. Snižuje se počet studentů. Mnoho učenců nemá práci a musí emigrovat. Roste centralizace řízení univerzit a je tendence rozšířit podle Akademického Aktu z 1. X. 2018 úlohu ministerstva Státních akademických institucí. Nástrojem je ministr Dr. Jaroslaw Gowin, který je zároveň náměstkem premiéra, který představuje pravé konzervativní křídlo strany PiS. Liberální univerzitní kruhy sledují hrozivou situaci s obavami. Roste nespokojenost mladých učenců.

Odporným příkladem je událost 11. května 2018. Policie vtrhla do marxistické konference (200. výročí narození Karla Marxe a jeho vliv na vědu a současný svět), kterou pořádala Filosofie Kulturního oddělení Štětínské univerzity v univerzitním zařízení v Pobierowo na Baltu. Funkcionáři z pověření úřadu prokurátora pátrali po důkazech „propagace totalitního systému“.

Toto vniknutí znamená jasné porušení univerzitní autonomie a ústavního práva svobodné vědecké aktivity. Profesor Jerzy Kochan, organizátor konference, řekl, že policejní intervence byla „pokusem zastrašit vědce a podřídit je policejnímu pořádku, který je zcela v rozporu s hodnotami jako je svoboda řeči a vědeckého výzkumu“. Prohlásil rovněž, že byla ohrožena občanská práva.

Jinou formou perzekuce je reorganizace polského Nejvyššího soudu a zkrácení doby prezidenta Nejvyššího soudu ze šesti na čtyři roky. Tato akce je v rozporu s článkem 183/3 Ústavy Polské Republiky a odporuje pravidlu a principu dělby státní moci (článek 10 Ústavy PR). Všechny akce jsou spojeny s výměnou kádrů v soudnictví.

Tyto případy a akce jsou příkladem stupňujícího se porušování politické a občanské svobody. Perzekuce politických aktivistů pokračuje a zintenzivňuje se. Proces proti členům ediční rady „Brzasku“, členům a vedoucím Komunistické strany Polska, jejich nařčení z „propagace totalitního systému“ trvá již dva roky.

Dne 7. května tohoto roku byl zablokován Facebook „Brzasku“ a KSP. Týden před tím se perzekuce zaměřila proti „Wladza Rad“ (Sovětská moc) internetovému portálu. Dne 30. dubna policie konfiskovala počítač a příslušenství. Naposledy (27. října) perzekuce „Brzasku“ a vedoucích KSP v Debrawa Górnizsa nabyla na síle. Svědčí to o nové politické tendenci režimu.

V téže době neonacisté zesílili nenávistné fyzické výpady proti oponentům. Podporují tak stát. Policie se postavila 1. května ve Varšavě na jejich stranu. Silou bránila pochod neonacistů se symboly SS.

Závěr:

Komunistická strana Polska je strana polského proletariátu, dělnické třídy, a representuje rovněž zájmy ostatních polských pracujících lidí. KSP zakládá svůj boj na teorii marxismu-leninismu a na pokrokových tradicích budování socialismu v bývalé Polské lidové republice.

Naše strategie je socialistická revoluce, socialismus a v budoucnosti komunismus. Náš program vychází z těchto strategických cílů, ale naše taktika deklaruje a je limitována současnými třídními podmínkami, totální dominancí polských a mezinárodních buržoazních sil a rostoucí perzekucí buržoazního režimu.

Podporujeme všechny vykořisťované a bojující proti kapitalismu a za socialismus, jsme za jednotnou frontu proti perzekuci a válkám.

Třídní boj pokračuje a je stále aktuální heslo Marxe a Engelse: Proletáři všech zemí, spojte se!

 

Cílem musí být socialismus

Stanislav Grospič

Téma, které je pro dnešek stanoveno, vystoupení která zde dnes zazněla, mají hodně racionálního. Ano, skutečně, komunistické a dělnické hnutí se v současné době, především v Evropě nachází v hlubokém útlumu, defenzivě, obraně… hledá témata, hledá cestu jak zaujmout ty, které by mělo bytostně hájit , jak k nim najít cestu a přesvědčit je že kapitalismus není budoucností lidstva a už vůbec nemůže být budoucností ani současné podoby Evropské unie a národních států které ji tvoří.

V České republice je v současné době Komunistická strana Čech a Moravy rovněž v hluboké krizi a zápasí s řadou témat. Když tady zaznívali jednotlivá vystoupení tak jsem si procházel naší historií a říkal jsem si, že jsme zažili v té etapě téměř třiceti let hodně dobrého hodně pozitivního nadějného, ale také jsme procházeli výraznými krizovými momenty. Tím prvním byl vzápětí v roce 1992-93 zápas o název a charakter strany. Tehdy výrazně poznamenaný ještě podobou událostí let 89-90, řadou ústupků často pragmaticky vynucených i změnou společenského systému a také často tím že do vedení strany vraceli lidé, kteří ji za určitých okolností zejména kolem roku 68-70 opouštěli a oni si s sebou nesli své představy tak zvaného obrodného procesu určitých iluzí o tom že kapitalismus je reformovatelný a v prostředí porážky roku 89 tyto názory nacházely velice živnou půdu.

Jak tato první krize skončila, víme. Odešel Levý blok, vznikla Strana demokratického socialismus, ale Komunistická strana Čech a Moravy si zachovala svou svébytnost, postavení mezi ostatními politickými stranami a relativně stálou voličskou přízeň a uchovala si i ve svém názvu slovo komunistická.

Od té doby procházela několikerými pokusy ovlivnit zásadně charakter své činnosti. Zaměřenými doleva i doprava. Nutno říci, že obrana komunistické identity, levicových témat, podstaty komunistického a dělnického hnutí, to proč vůbec jsme komunisty se dělá velice obtížně a často se soustřeďovala na obranu před líbivými tématy pravicovými, reformistickými, oportunistickými které stranu posouvaly a těžily z toho že se vytvářela iluze o reformovatelnosti kapitalismu, sociálním státu, sociálním smíru a také tomu pomáhal výrazný antikomunistický tlak, který nutil komunistickou stranu a stále nutí komunistické hnutí, a myslím si že nejenom v České republice, k výrazné obraně a neustálé polemice o tom co bylo a nebylo správné a čeho se komunisté dopouštěli v době, kdy se snažili budovat jinou socialistickou společnost.

Hmatatelné krize přicházeli vždycky s výraznými volebními neúspěchy. My často říkáme, že komunistická strana by měla být masovou stranou, ne z pohledu své členské základny, ale z pohledu svého vlivu ve společnosti. To znamená neupínat se jenom na volby a volební témata, ale mít široký záběr a odezvu veřejnosti na řadu sociálních problémů ale i jiných problémů kulturních ekonomických, které rezonují i mezi volbami a že by měla mít oporu mezi lidmi a nejenom onu volební oporu, která je vždycky vyjádřena nějakým číslem hlasů odevzdaných pro ni ve volbách. V téhle souvislosti bych chtěl říci, že komunistické hnutí právě v tento moment se však dostávalo často do krizí, protože právě ona pohybující se volební podpora mnohdy klesající a za to období téměř třiceti let byla nestejně velká, vždycky vyvolávala odezvu, že musíme soupeřit především o lidskou přízeň s ostatními politickými subjekty a posouvala naší stranu stále více na pozice klasické strany volební. Možná to je proces spojený i s tím, že nám stárne členská základna, jak nedostatečně jsme schopni vázat nové sympatizanty a posléze i členy naší strany; jak často zápasíme s tím, abychom udrželi organizační strukturu a možná to je odezva toho, že právě i v dnešní tolik hektické a bouřlivé době okresy které mají v uvozovkách relativně slabé volební výsledky nebo schopnost dostávat se k veřejnosti nejvíce volají po změně a některé okresy které dokáží tyto věci zvládat, zase volají po cestě, která by nerozkolísala naši stranu a naše hnutí.

Já si myslím, že je k tomu potřebný dialog. Protože antikomunistický tlak, který ničím neoslabuje a je stále velice velký, tlak který je veden i na reformovatelnost komunistického hnutí ve smyslu přijetí klišé o kapitalistické společnosti, může vést a jeho určitě konečným cílem je, aby komunistické strany odešly do marginality a není tomu nijak jinak ani v České republice.

Stojíme tedy před otázkou zvládnout tento základní problém. Uchovat Komunistickou stranu Čecha Moravy posílit ji a otočit ji ke komunistické identitě. Ale zároveň učinit ji takovou, že bude schopna promlouvat srozumitelně k veřejnosti, k sociálním skupinám, třídám, na které by se měla prioritně zaměřovat z hlediska svého programu a své podstaty a lidé ji budou rozumět. Tak se dnes stává, že stranu volí lidé starší generace, možná z nostalgie možná ze sociálních důvodů. Tak se stává, že jí volí lidé, kteří mají určité vzdělání a pohybují se spíš ve službách nikoliv v dělnických profesích a tak se také stává, že nám ubývá voličská základna pod vlivem toho, že nejsme schopni vést souboj o tvář současné společnosti, ale také že nám ubývá právě členská základna a úbytkem každého člena odchází i okruh sympatizantů, který oni přiváděli jako mluvčí jako zástupci naší strany při volbách pro naší stranu.

A voličské spektrum se nám mění. A my jej nedovedeme zachytit. Je to stále větší nahodilá množina, o které téměř nic nevíme a někdy si myslíme, že rozumíme zájmům této skupiny lidí, že rozumíme jejich protestu, ale vesměs si myslím, že se ukazuje v těch posledních čtyřech volbách, že lidé možná mají úplně jiné problémy a starosti než mi jim předesíláme na nejrůznějších heslech, volebních materiálech a jimi se je snažíme oslovit a zaujmout.

Myslím si, že podstatou pro nás je umět si analyzovat v českých podmínkách kapitalismus za třicet let. Vidět jak se společnost rozvrstvila, jaká témata tato společnost a sociální skupiny a třídy dneska chtějí slyšet, jak ale pocitově také vnímají onen problém vykořisťování, ekonomického vykořisťování v kapitalistické společnosti, zda nekolísá onen pocitový vjem, kdy v určitých momentech si neuvědomují a nechtějí ani připustit, že jsou vykořisťováni a naopak lidé a sociální skupiny o kterých si myslíme, že by měli pocitově vnímat, že nejsou vykořisťovány tak to vnímají jako zásadní problém. To je nutné, abychom se dokázali pohybovat v této společnosti a znovu našli cesty i k dělníkům ostatním pracujícím a potažmo zprostředkovaně od nich samozřejmě i ke starobním důchodcům. Ale nemůže být budoucností komunistické strany radikalismus, který pomine člověka a povede nás do sociálního ghetta a sociálního vyloučení. Musí zde být cit pro lidi a pro to, co chtějí slyšet. A rozumím tomu tak, že zápasíme s tvrdou antikomunistickou kampaní s tím, že lidé vnímají tuto společnost přes přeplněné obchody, pozlátka a iluze, a pokud mají a velká část společnosti žije v ekonomických a sociálních problémech tak v sobě tuto iluzi živí a nechtějí si své problémy někdy velmi otevřeně připustit, protože se za ně stydí.

A od toho by měla být komunistická strana, která tyto věci dovede uchopit a lidem dlouhodobě vysvětlovat.

Já si myslím, že budoucnost pro naší stranu zde je. Myslím si a budu se snažit, aby byl vypracován nový program. Kladenský program ztratil svůj význam. Byl dokumentem plným kompromisů, vyvolaný potřebami počátku devadesátých let minulého století, iluzemi o reformovatelnosti kapitalismu, a v té době nemožností si úplně představit co všechno se odehraje v Československé společnosti počínaje restitucemi a vytvářením majetkové vrstvy. On reagoval na situaci, kdy socialismus bude nějakým způsobem uchován, bude zde určitá míra kompromisu a budou se přirozeně rozvíjet určité formy, které nakonec ukáží, že jsou životaschopnější než kapitalismus sám. A ono se nám ukazuje přes technologický pokrok, že kapitalismus v podstatě má stále stejný princip vykořisťování lidí, dovede se vhodně přizpůsobovat a má relativně velkou životnost.

Čili my se musíme také zbavit té iluze, že kapitalismus se v brzké době zhroutí. Nic se nezhroutí samo od sebe. Musíme mít cíl, tím cílem musí být socialismus a musíme vědomě pracovat na tom, že nám nejde o získání osobních poct a postavení, ale že nám jde o svržení kapitalismu. Kapitalismu jako společenského systému a jeho nahrazení a že přechodné období a nutnost schopnosti i dovedně se pohybovat v kapitalistické buržoazní demokracii může být relativně dlouhé, ale také nemusí.

Byl bych rád, kdyby z této konference vzešla řada teoretických závěrů, které budeme moci rozpracovat, jako je dokázali rozpracovat naši přední klasikové Vladimír Iljič Lenin, u nás Klement Gottwald, Ho či min, Fidel Castro, kteří dovedli spojit tu teorii a převést ji do srozumitelného jazyka a získávat podporu mas pro svá hnutí.

Přeju vám, abychom se na příští teoretické konferenci nescházeli za situace, kdy zde bude další politický subjekt, který bude mít v názvu slovo komunistická, ale všechny budou mít jedno společné – budou marginální v této společnosti.

 

Národnostní otázka a její vztah k proletářskému internacionalismu

Claudia Martinez Mullen – Jihoafrická republika

Jedním z hlavních rysů komunismu je internacionalismus a sjednocení dělnické třídy na základě jejího revolučního uvědomění. Mezinárodní proletariát se aktivně účastní hnutí za osvobození od kapitalistického útlaku a pout, čímž potvrzuje správnost proslulé Marxovy teze v boji proti soudobé neoliberální politice imperialistických mocností. Marx napsal „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a ne snad jen proletáři některých zemí, nýbrž všech a bez ohledu na rasu, národ, pohlaví či jiný sociální rozdíl. Třebaže národnostní hraje v boji za cíle proletářského internacionalismu nezastupitelnou roli, historie ukazuje, že velká většina protikoloniálních a národněosvobozeneckých hnutí poté, co dosáhla osvobození, nedokázala postupovat dál jasně komunistickým směrem a podlehla liberální demokracii a nacionalismu. Děje se tak v rámci neoliberální politiky a programů strukturální adaptace, spjatých s bujením nacionalismu, ideálů národní suverenity a arogance domácích oligarchií, což rodí živnou půdu pro xenofobii a islámofobii. Napadání cizinců doléhající na ty, kdo své domovy museli opustit, je globálním fenoménem. A z tohoto hlediska je klíčovou otázkou, jak komunistické strany pomáhají migrantům coby příslušníkům dělnické třídy v boji za jejich lidská práva a důstojnost. Své vystoupení bych ráda zaměřila k otázce strategie a taktiky komunistických stran z hlediska potřeby aktualizovat ideály proletářského internacionalismu tak, aby se nestaly hříčkou liberálního parlamentarismu.

Komunistické hnutí je internacionalistické ze své podstaty. Každá ze stran je spjata s celým komunistickým hnutím svou třídní povahou, shodou ideologických principů a konečných cílů. Zakladatelé marxismu-leninismu zdůrazňovali znovu a znovu, že komunisté nesmí nikdy ztratit ze zřetele internacionální principy hnutí dělnické třídy. Vycházeli z toho, že pro politiku, strategii a taktiku revolučního dělnického hnutí, vycházející z obecných zákonitostí socialistické revoluce a výstavby, je proletářský internacionalismus neodmyslitelnou součástí. Z pozic bratrské jednoty všech národů a ras jsou komunisté proti jakékoli diskriminaci kýmkoli (či kteroukoli skupinou lidí) na úkor kohokoli (či kterékoli skupiny lidí). Karel Marx prohlásil: „Ti, kdo zotročují jiné, si tím kovají svá vlastní pouta.“

Přístup proletářského internacionalismu k národnostní otázce a základní principy jejího řešení kdekoli ve světě odpovídá životním zájmům daného národa i společným zájmům celého lidstva. Národnostní útlak je produktem třídně vykořisťovatelského systému, a proto je to zákonitě jedině proletariát, který nikoho nevykořisťuje a bojuje za nastolení systému, prostého vykořisťování člověka člověkem. Pro proletariát je jakýkoli útlak člověka člověkem překážkou dosažení jeho vlastní emancipace. Komunisté utlačovaných národů, řídící se těmito principy, se stali předvojem jejich antiimperialistického národněosvobozeneckého hnutí. Musí být nejrozhodnějšími bojovníky za legitimní zájmy svého lidu a stát na pozicích bezvýhradné podpory utlačovaných národů kdekoli jinde ve světě. Nemohou podpořit politiku nepřátelskou vůči kterémukoli jinému národu či utlačující národnostní menšiny v jejich vlastní zemi.

Historie XX. století však demonstruje, že tomu bylo mnohdy jinak. Idealistická rétorika o svobodě, rovnosti, nacionalismu, vlastenectví a bratrství se pro imperiální mocnosti stala nástrojem válek za geopolitické přerozdělení světa. Počet vojáků i civilistů, zahubených jen od první do konce druhé světové války, dosáhl, jak uvádí Hobsbawm ve své knize Věk extrémů (1994), 80 miliónů. A zatímco Evropu to devastovalo a změnilo v trosky, Spojené státy se staly impériem. A prostřednictvím Marshallova plánu i hlavním věřitelem rekonstrukce zdecimované Evropy, což ji uvrhlo do závislosti. Z Evropy to, tváří v tvář hrozbě deportace, exilu, bídy, chorob a nouze, vypudilo na 50 miliónů lidí do Latinské Ameriky, Afriky a Asie.

„Dvacáté století válek“ však, řečeno s Hobsbawmem, zrodilo i revoluce, „jmenovitě ruskou revoluci, vedoucí ke vzniku Sovětského svazu a jeho proměně v supervelmoc ve druhé fázi jedenatřicetileté války, či přesněji revoluci jako konstantu dějin tohoto století“. Socialistické a komunistické strany v čele dělnické třídy svých zemí a pevně přesvědčené o svém nevyhnutelném vítězství představovaly alternativu pro většinu zemí Evropy. Komunismus se od nynějška začal šířit i okolním světem. Po většinu „krátkého dvacátého století“ se sovětský komunismus prezentoval jako alternativa nadaná historickou převahou nad kapitalismem a předurčená k triumfu logikou samotných dějin. K objevu, že k revoluci lze dospět i guerillou, dospěli sociální revolucionáři až v pozdějších fázích dvacátého století. „Pojem ´guerilla´ vešel do marxistického slovníku teprve po kubánské revoluci v roce 1959“ (Hobsbawm).

Dělnickou třídou Latinské Ameriky se komunismus rychle šířil v boji proti tyranii vojenských režimů a za národní osvobození. Příkladem jsou národněosvobozenecká hnutí pod vlajkou Sandinovského hnutí národního osvobození v Nikaragui, revolučního zapatistického hnutí v Mexiku a osvobození Kuby v čele s Fidelem Castrem a jeho guerillou. Revoluční hnutí a guerilly expandovaly Latinskou Amerikou nejen za účasti dělnického, nýbrž i studentského a občanských hnutí.

Většina afrických zemí byla stále koloniemi, rabovanými po staletí evropskými impérii. Nezávislosti dosáhly až po desítkách let válek, kdy cílem revolučních hnutí byla „svoboda“, jako v případě Alžírské fronty národního osvobození (FLN), Umkhonto we Sizwe (MK) v Jižní Africe, Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA) a dalších. Aktivisty boje za osvobození Jižní Afriky inspirovala, jak uvádí Bond, (částečně úspěšná antikoloniální hnutí napříč kontinentem a především ozbrojená povstání 50. až 70. let v Guinei-Bissau (vedené Amilcarem Cabralem), Angole (Agostinem Neto) a Mozambiku (Samorou Machelem) proti Portugalsku v roce 1975 (po svržení jeho fašistického režimu) a proti rasistickému režimu v Rhodesii (vedené Robertem Mugabem a Joshuou Nkomo) v roce 1980. Kubánská intervence proti vojskům apartheidu v bitvě o Cuito Cuanavale v Angole v roce 1988 sehrála rozhodující roli při změně regionálního poměru sil souběžně s vítězstvím Západu ve studené válce.

Osmdesátá léta provázely překreslování hranic, formování nových států i změna územních hranic mnoha etnik. USA byly zároveň zapojeny do mnoha ozbrojených konfliktů, v nichž využívaly své moci k zachování nadvlády nad rozsáhlými teritorii a „národními státy“. Po teroristických útocích z 11. září 2001 rozpoutaly USA „válku proti teroru“, zaměřenou na Střední východ, severní Afriku a islám. Islámofobie, xenofobie a teror se rozvíjely ruku v ruce. Africké války, politické nepokoje, ekologické katastrofy a konzervativní africké oligarchie posledních desetiletí dolehly na spousty lidí a změnily je v uprchlíky, zatímco jiní, zejména mladí, se pokoušejí uniknout nouzi, zločinu a bídě cestou „ekonomických migrantů“.

Světové elity mají za naléhavou jen hrstku svých favorizovaných rizik (islámský extremismus, íránské a severokorejské jaderné zbraně atd.). Před proletářské internacionalisty to staví otázku, zda je v silách komunistických kádrů mnohem efektivnější mobilizace, než doposud, s cílem rychle aktualizovat vlastní internacionalismus vůči ekonomickým a ekologickým tématům tváří v tvář prosté otázce: znečistí kapitalismus naše světové hnízdo nenávratně anebo komunistické hnutí dokáže konfrontovat systém natolik frontálně, aby tak pádu do pasti lokálpatriotismu a nacionalismu dokázalo předejít?

Názornou ilustrací toho, kam Jižní Afriku dovedly vnitřní ekonomické rozpory a dopad světové ekonomické krize, byly obludné události z května a června 2008, kdy opakované exploze xenofobie trvající několik týdnů vedly k usmrcení přinejmenším 64 lidí (hlavně z řad imigrantů) a vysídlení minimálně 70.000 lidí především z metropolitních čtvrtí Johannesburgu a Kapského města. Selhání státu tváří v tvář tomu, co vystavilo hrozbě imigranty, vyvolalo rozsáhlou diskusi. Nešlo o ojedinělý případ, xenofobní útoky v posledních dekádách narůstají napříč světem. Trasy z Libye, Maroka a Egypta do Evropy přes Středozemní moře lemují kvanta zmařených lidských životů, raněných a útrap. Ti, komu se dosáhnout evropských hranic poštěstilo, čelí dalším hrozbám. Mnozí skončili za mřížemi, byli vystaveni mučení či prodáni do otroctví zločineckými chapadly obchodu s lidmi.

Krátké dvacáté století s jeho světovými válkami tak lid z těchto zemí vyhnalo z domovů a vystavilo útokům a sociálním nepokojům. Podle Dumase and Samarbakhshe (2018), členů Francouzské komunistické strany, je dnes po světě 258 miliónů zahraničních migrantů, neboli 3.3% světové populace, oproti 2.9% v roce 1990 a 5% v roce 1900, kdy před perzekucí a nouzí prchali hlavně Evropané. Migrace se globalizovala. 105 miliónů migrantů pochází z Asie, 60 miliónů z Evropy a 36 miliónů z Afriky. V přepočtu na celkový počet obyvatel migrují trvale ze všech nejvíc Evropané.

Pro komunistické strany je klíčovou otázkou, vyžadující náležitou odpověď, migrace Afričanů i mnohých jiných. Považujeme je za proletáře? Jak se komunisté staví k proletářům z jiných zemích, kteří potřebují naléhavě soudružskou podporu, a jak rozvíjejí marxistickou strategii tváří v tvář této situaci? Jsou přízraky islámu a islámofobie, zasahující samo srdce evropské občanské společnosti, otázkou adekvátně posuzovanou komunistickými stranami?

Pojetí národnostní otázky z pozic proletářského internacionalismu je diametrálně odlišné od buržoazně nacionalistického přístupu. Buržoazní nacionalismus a proletářský internacionalismus jsou, řečeno s Leninem, dvě neslučitelné, vzájemně antagonistické pozice. Odpovídají dvěma protikladným třídním táborům kapitalistického světa a manifestují dvě odlišné politiky na téma národnostní otázky (a především dva odlišné světové názory). Tyto otázky, jakkoli posuzované komunistickými stranami v daných zemích, jsou ovšem i předmětem vzrušených debat na půdě jejich parlamentů a dalších institucí. Zaujmou komunistické strany stanoviska, ovlivněná maloburžoazní parlamentní agendou ´obrany suverenity´, anebo pojmou národnostní otázku jako integrální součást proletářského internacionalismu?

 

Antimonopolní demokracie – zastaralá a nebezpečná strategie

Gregor Hollender – Německo

Můj příspěvek se bude zabývat velmi kontroverzním tématem antimonopolní demokracie, známé také jako antimonopolní strategie, předpokládanou přechodnou fází mezi kapitalismem a socialismem, která údajně nahradí diktaturu proletariátu. Vzhledem k tomu, že dnešní čas je velmi omezený, jsem schopen pouze načrtnout téma velmi zúženým a zjednodušeným způsobem. V tomto projevu budu parafrázovat několik argumentů, které uvedli soudruzi z německého a rakouského komunistického hnutí proti antimonopolní demokracii.

Chci to jednoznačně objasnit: Nebyla to jedna jedinečná událost nebo historická postava nebo strana, která je výhradně zodpovědná za vznik této revizionistické strategie, ale musíme obrátit každý kámen, abychom napravili své chyby, které vedly ke kontrarevoluci a pádu komunistického hnutí.

Soudruh Thanasis Spanidis šel tak daleko, že připsal počátky teoretické mylné představy 7. světovému kongresu v roce 1935. 7. světový kongres je, jak víme, důležitým mezníkem ve vývoji lidové fronty proti fašismu. Spanidis cituje Wilhelma Piecka, který řekl, že strategie Komunistické strany Německa, která spočívá v boji proti lžím a parlamentním iluzím šířícím se v rámci sociální demokracie, byla správná až do roku 1930. Od té doby, kdy nacistická strana získala obrovské množství voličů, komunistická strana měla posunout své útoky od sociální demokracie jako hlavního nepřítele k fašistickému nebezpečí.

Ale podle soudruha Piecka zůstala stále sociální demokracie druhým nejnebezpečnějším politickým nepřítelem po masivním vzestupu nacistické strany v roce 1930. Spanidis pokračuje, že jednotná fronta a lidová fronta proti fašismu nikdy neměla být více než dočasná taktika, nikdy to nebyla obecná strategie mezinárodního komunistického hnutí. Dokazuje to citací projevů Piecka a Dimitrova. Spanidis však také poukazuje na několik stanovisek soudruha Dimitrova, která jsou otevřená k interpretaci. Tato vyjádření Dimitrova vás mohou vést k domněnce, že je snadné vytvořit jednotnou masovou dělnickou stranu. Spanidis je v tomto směru skeptický vůči Dimitrovovi, protože se zdá, že Dimitrov nezohledňuje, že by příliv sociálně demokratických dělníků mohl zhoršit ideologickou čistotu marxisticko-leninské strany.

Výše uvedené argumenty soudruha Spanidise se nestaly obrovským problémem až do konce druhé světové války. Bylo správné upozadit ideologické rozdíly se sociálními demokraty nebo maloburžoazními silami pro boj proti fašismu v jednotné a lidové frontě. Nicméně když Rudá armáda rozdrtila fašistické barbary, měli komunisté také znovu posoudit, kdo je přítel a kdo nepřítel. Dočasná shoda a mír vůči sociální demokracii měly skončit, protože nebyl žádný společný nepřítel a sociální demokracie zůstala páteří buržoazie a jejím nástrojem k oklamání dělnické třídy.

Můžeme bezpečně říci, že mezinárodní komunistické hnutí nezohlednilo tuto novou situaci. Například v Itálii došlo po druhé světové válce k revoluční situaci. Proletariát byl již ozbrojen z boje s Mussolinim a buržoazie byla oslabena. I přes tyto příznivé okolnosti revoluce v Itálii nenastala.

V roce 1956 pan Chruščov přednesl neslavný tajný projev na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Ten je dosud široce připomínán pro jeho nepravdivé útoky na soudruha Stalina. Chruščov však také naši revoluční teorii porazil podporou „mírového přechodu“ a „přechodu k socialismu parlamentní cestou“.

Uvedu bližší pohled na komunistické hnutí v Německu. V roce 1956 byla komunistická strana (KPD) zakázána v kapitalistické části Německa. Mnoho členů strany bylo opět uvězněno. V roce 1968 se změnilo politické klima mezi západním Německem a Sovětským svazem. Komunistická strana byla stále zakázána, ale byla založena nová strana, nazvaná Německá komunistická strana (DKP). Mnoho členů ilegální komunistické strany se připojilo k nově zformované DKP. K zabránění opětovnému zákazu byla z programu strany odstraněna diktatura proletariátu. V roce 1978 se uskutečnil sjezd strany v Mannheimu a strana vydala svůj první skutečný program. V programu byla prvořadě uvedena antimonopolní demokracie. Soudruh Jona Textor nedávno program důkladně prozkoumal:

Program uvádí, že malí a střední kapitalisté, navzdory svým rozporům s dělnickou třídou, se také stali nepřáteli monopolních kapitalistů. Program proto usuzuje, že je možné vytvářet spojenectví s křesťanskými a liberálními demokraty a samozřejmě se sociální demokracií k dosažení společenského pokroku a demokratických práv. Zachází tak daleko, že požaduje „soudružské vztahy“ se sociálně demokratickými organizacemi. Buržoazní parlament je považován za prostředek ke zlepšení práv dělnické třídy a získání kontroly a demokratické spoluúčasti.

Antimonopolní demokracie má snížit výsady monopolního kapitálu a omezit jeho vliv a otevřít cestu socialismu. Buržoazní parlament, který se údajně očistí od jakéhokoli vlivu monopolistické buržoazie, by se měl stát skutečným zastoupením lidu. Právo na zajištěné pracovní místo by mělo být součástí ústavy. To vše by se mělo uskutečnit, zatímco stát stále zůstává kapitalistickým.

Soudruh Textor poukazuje na problematickou povahu programu. Program živí řadu iluzí v dělnické třídě a zanechává mnoho otázek, vyžadujících odpověď. Jaký stát má fungovat ve prospěch proletariátu? Proč by se malí a střední kapitalisté měli obrátit proti monopolní buržoazii? Neučil nás Marx, že buržoazní stát musí být zničen?

Soudruh Textor se ptá na správné otázky. Z programu není zcela jasné, zda má být socialismu dosaženo reformou nebo revolucí. Program vytahuje králíka z klobouku tím, že uvádí, že „antimonopolní a socialistické změny jsou vzájemně propojenými fázemi vývoje v sjednocujícím revolučním procesu“.

Vážení soudruzi, pokud nechápete, co to má znamenat, mohu vám upřímně říci, že ani já ne.

Program však pravděpodobně nabízí řešení. Říká, že odpor monopolní buržoazie musí být překonán a prosocialistické síly musí nabýt vrchu, aby zabránily reakci využít násilné kontrarevoluční síly. To by měl být způsob, jak otevřít příznivou cestu k dosažení socialismu.

Takže podle programu je možné, aby monopolní buržoazie byla odzbrojena poměrně klidně a aby byla nastolena antimonopolní demokracie. Znamená to, že socialistická revoluce se od nynějška stane snadným úkolem?

Podívejme se na jiný program z té doby, mimo Německo. Soudruh Lukas Haslwanter se ohlédl za programem Komunistické strany Rakouska z roku 1982, nazvaným „Socialismus v barvách Rakouska“. Tento program také představil přechodné období mezi kapitalismem a socialismem, antimonopolní demokracii. Té má být dosaženo radikální změnou a měla by rozbít moc monopolů před postupem k socialismu. Je charakterizována jako etapa na cestě k socialismu, jako revolučně demokratická etapa, která má pomáhat předejít občanské válce, jakými byly například ty, které se odehrály v Rusku, Číně a na Kubě, kterým nebylo možné se vyhnout, a uvolnit cestu k mírovému přechodu k socialismu.

Zpětně tento program odhaluje hluboce chybný charakter antimonopolní demokracie nejjasněji, jak je možné. Co vychází z této logiky? Začneme podceňovat surovou zákeřnost monopolní buržoazie. To nás povede k domněnce, že se bude tiše dívat na opačnou stranu, když se budeme pokoušet ji izolovat nebo použít její vlastní státní mašinérii, která je záměrně určena pro potřeby vládnoucí třídy, proti samotné monopolní buržoazii.

Samozřejmě, že to nebude fungovat! Všichni víme, že buržoazie raději projde jezerem krve, než aby se vzdala privilegia vykořisťování. Od té doby, kdy jsme byli svědky vraždy Salvadora Allendeho, který se snažil nastolit socialismus po volební většině v buržoazním parlamentu v Chile, nemůže existovat žádný jiný závěr.

Nejen komunistické strany v kapitalistických zemích byly infikovány virem, ale i v socialistických zemích. V roce 1987 došlo k dohodě mezi sociálně demokratickou stranou západního Německa (SPD) a Sjednocenou socialistickou stranou (SED) NDR. Obě strany uznaly, že opačný společenský řád může být mírumilovný a obavy z vojenského rozvoje opačné strany musí být odstraněny. Jinými slovy: Imperialismus je mírumilovný! To bude vždy konečným výsledkem, když očekáváte „přátelský vztah“ k sociálně demokratické organizaci.

Lenin důrazně kritizoval jakékoliv zavádějící chápání, že socialismu lze dosáhnout mírovým přechodem, a oprávněně označil Karla Kautského za renegáta. Jak jsme viděli, po určité době se špatná krátkodobá taktika po druhé světové válce změnila v mnohem horší dlouhodobou strategii. Antimonopolní demokracie a podobné strategie jsou samy o sobě projevem centrismu. Strategie sjednocuje nesmiřitelné teoretické rozpory pomocí zmateného slovníku, jako je „sjednocující revoluční proces“. Tento slovník je, jak jsem již řekl, zcela otevřený pro interpretaci, revoluční i reformní. Antimonopolní demokracie a další revizionistické úchylky, jako je eurokomunismus, podporují myšlenku, že třídní boj se stává snazším, čím dále postupujeme. Socialistickým zemím byla společná představa, že revoluční úspěchy nemohou být zrušeny. Jak jsme se poučili, to bylo zcela chybné. Buržoazie se stává zoufalejší a násilnější, čím více rozvíjíme socialismus. Čím více možných sfér zisku ztratí díky socialismu, tím se imperialismus stává zoufalejším.

Strategie antimonopolní demokracie nemůže připravit mírový přechod k socialismu, protože taková věc neexistuje. Existuje pouze jeden způsob přechodu, který může vycházet z této strategie, nikoli mírový přechod bez občanské války od kapitalismu k socialismu, ale přechod od marxismu-leninismu k sociáldemokratismu. Proto by tato strategie měla být konečně opuštěna každou komunistickou stranou na světě!

 

Některé náměty pro strategii činnosti komunistů

Karol Ondriáš – Slovensko

V mém krátkém vystoupení bych chtěl načrtnout několik bodů možné současné taktiky komunistického hnutí. Aktuálně, podám výsledek diskuse několika slovenských komunistů, i když se to možná teď bude zdát velmi naivní.

Hlavní úvodní bod je, že současná globální vědecko-technická úroveň, kupříkladu v kybernetických informacích, v automatických jaderných zbraních, nebo klonování lidí, nebo v modulování genetického kódu atd., dosáhla bodu, kde hrozí sebezničení civilizace, pokud by nadále převažoval politiko- ekonomický systém kapitalismu. To znamená, jestliže by jednotlivci a zájmové skupiny měli totální absolutní moc, založenou na neomezeném soukromém vlastnictví. Boj mezi těmito rozličnými zájmovými skupinami může vést k třetí světové válce.

Tudíž, cíl našeho komunistického hnutí je nalézt strategii, jež zabrání příští válce. To znamená vyloučit kapitalismus a nastolit socialismus demokratickou cestou.

To v současné reálné situaci dosáhnout, navrhujeme jedinou možnou cestu, to je použít nejdemokratičtější cestu vyjádření mínění – referendum o zrušení kapitalismu a nastolení socialismu v celém světě.

Navržené kroky:

1) Komunisté musí uskutečnit celoplanetární kampaň za zrušení kapitalismu a nastolení socialismu v celém světě, aby byla zachráněna civilizace.

2) Po úspěšné kampani komunisté uspořádají nejprve lokální referenda a pak globální referendum s následující otázkou:

Jste pro zrušení stávajícího kapitalistického politicko-ekonomického systému a ustanovení socialismu, jak je proklamován Referendem Program komunistů?

Referendum Program komunistů:

A – Všechny měny a fiktivní vlastnictví se zruší a nová měna bude zavedena na celé planetě.

B – Každý obyvatel planety bude mít dokumentován všechen mobilní a imobilní majetek.

C – Všechen majetek, pokud nebude mít majitele, bude znárodněn.

D – Zrušit: Soukromé finanční instituce, pojišťovny, inzerce, nezaměstnanost, bezdomovectví, církevní útulky pro občany ve stáří do 21 let atd. Každý musí být s to doložit, z čeho žije.

E – Centrální plánování a centrální právní systém budou zavedeny a zajistí každému: rovná sociální práva, za stejnou práci stejnou odměnu, rovnou minimální mzdu, rovnou minimální penzi a penzijní podmínky, mateřskou dovolenou atd. …pro všechny obyvatele planety.

F – Maximální výše souhrnného soukromého majetku pro osobu bude buď 20000 násobek minimální měsíční mzdy, nebo 40 000 násobek minimálního měsíčního příjmu, nebo 20 000 násobek průměru čistého měsíčního příjmu per capita, propočítaný ze všech obyvatel Země. Maximální objem soukromého majetku bude vypočten z jednoho z těchto průměrů. Za osobu se počítá člověk od 18 let. Všechen majetek, který přesáhne v souhrnu majetek na osobu, bude znárodněn.

G – Všechna půda, zdroje vody, minerálů, strategické podniky, finanční instituce atd. …budou znárodněny za náhradu, která nepřesáhne totální souhrnný majetek per persona.

H – Maximum majetku soukromých společností bude dvojnásobek soukromého majetku per persona, jak je uveden v bodu F.

I – Všechny dluhy jednotlivců, přesahující 500 krát průměrný měsíční příjem per capita budou zrušeny.

J – Demokratické volby kapitalistického typu se ruší, protože v současnosti obrovská většina zvolených zákonodárců jsou mluvčí soukromých financí a průmyslových společností. Management obyvatel Země budou tvořit odborníci, kteří mají odpovídající kvalifikaci. Vůdci budou voleni v demokratických volbách kvalifikovanými voliteli na různých úrovních.

K – Komunisté vysvětlí, že všechny tyto drastické kroky v osobním vlastnictví jsou zanedbatelné ve srovnání s drastickým krokem, jenž by osobnímu majetku spolu s civilizací způsobily místní či třetí světová válka, jež je vysoce pravděpodobný produkt kapitalismu, v němž je absolutní moc jednotlivce založena jedině na neomezeném soukromém majetku.

Jak jsem řekl na počátku, mnohý může pokládat mé vystoupení za naivní, ale my myslíme, že v současné situaci je to patrně jediná cesta, jak zahájit revoluci bez střel, založenou čistě na demokracii.

 

Několik poznámek k tématu

Milan Havlíček

V úvodu mi dovolte připomenout pár známých vět, pouček a přísloví nikoliv mých vlastních, ale našich předků s ohledem na současnou situaci v Komunistické straně Čech a Moravy.

„Změna je život!“

My dialektičtí materialisté víme, že se toto přísloví netýká jen nevěrných manželů jako alibi pro své zálety, ale že právě pokrok ve všech oblastech společenského života je tou pozitivní změnou ulehčující život homo sapiens sapiens.

Nejdůležitější však není náhodná či nahodilá změna, i když má například ve vědeckých objevech své místo, …že pane Newtone.

Pro kvalitativní změny ve společnosti je třeba především změny v myšlení a jednání lidí. Historicky od toho prostého „oko za oko, zub za zub“ a mlácení se kyjem, přes biblické „udeří-li Tě někdo po jedné tváři nastav mu i druhou“ …až po civilizované – mír, přátelství, bratrství, solidaritu, nezištnou pomoc, výhodný obchod atd. atpod., o což se snažilo první uskupení socialismus budující u nás.

To se nám to kritizoval socialismus, když jsme měli ropu ze Sovětského svazu za 60 procent světových cen(?!) a když jsme museli nejprve dostat po čumáku, abychom zjistili, že kvalita našich výrobků a potravin byla zdravější a kvalitnější než dnes k nám mnohé dovážené. Nechci se dotknout ruských přátel, ale i ve dvacetistupňovém mrazu jsem si mohl uprostřed Moskvy pochutnávat na pravém smetanovém „moroženoe“, což prý už dnes z důvodu té správné zápaďácké kvality nejde.

„Nové koště – dobře mete!“

Podobně lze za pokrokové v kádrové práci považovat i známé přísloví „Nové koště – dobře mete!“ Jeho obecně chápanou a přisuzovanou negativnost, vyvrátilo mnoho moudrých lidí, když přešlo na jinou oblast své činnosti a dosáhli tam mimořádných úspěchů. Já to ale myslím konkrétně na současnost v komunistickém hnutí u nás. Říkám zcela zodpovědně – kdokoliv ekonomicky, sexuálně ani duševně nepropojený se současným vedením, když demokratickou volbou stane v čele KSČM, bude pro stranu přínosem. A skupina takových, dobře si rozumějících, vzájemně si důvěřujících a stejně smýšlejících – by bylo přímo terno. Takoví funkcionáři totiž budou chtít dokázat, že lze pracovat lépe, že se dá ve straně jednat zároveň demokraticky a zároveň být stranou disciplinovanou a při tom komunistickou, že lze oslovit širší veřejnost a navrátit komunistickému hnutí u nás přirozenou autoritu.

Takže poučení první:

Nahodilost v kádrové práci strany, ke které se KSČM po převratu uchýlila a absolutní absence systematické ideologické práce, jsou hrobníkem strany. Pokud zamrzneme a budeme se bát po desetiletí neúspěchů dát novým, „mladým“ a vzdělaným osobnostem šanci ukázat a dokázat, že to jde, tak vymřeme po meči i po přeslici. Těmi základními stavebními kameny musí být z jedné strany jejich skutečně komunistické uvědomění a přesvědčení a z druhé – politická zodpovědnost na leninských principech pracujícího ústředního výboru za vše co strana dělá.

Jeden příklad z poslední doby za všechny. Co si má náš potencionální volič o komunistické straně a její jednotě myslet, když k jednomu z traumatických bodů naší novodobé historie – internacionální pomoci bratrských stran v roce 1968, uměle jen kvůli stoupajícímu antikomunismu a osmičkovému výročí, v Parlamentu nastolila nejreakčnější část poslanecké sněmovny, tak poslanci zvoleni za KSČM hlasují následovně – tři hlasovali souhlasně ze zloději, zaprodanci, lháři a lotry; nikdo nebyl proti; čtyři se raději nepřihlásili kartami do hlasování; pět se sice přihlásilo, ale zdrželo hlasování a tři raději odjeli na několik let dopředu zaplacenou zaoceánskou dovolenou, protože jinak by při takovém hlasování mohla být omluvou jen vlastní smrt.

Takže patnáct poslanců zvolených na kandidátkách komunistické strany vyjádřilo svůj názor z pěti možných způsobů čtyřmi.

A víte, o čem se hlasovalo? O tom že vtrhnutí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa bylo okupací a v rozporu s mezinárodním právem.

Zajímavé na tom je, že Varšavská smlouva, která vznikla o šest let později než Severoatlantický pakt do své zakládající smlouvy okopírovala „natovský“ bod 5, kde se mimo jiné říká, že „smluvní strany se dohodly, že útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru… atd.

Varšavská smlouva tento bod parafrázovala v bodě čtyři na, cituji: „Dojde-li v Evropě k ozbrojenému útoku proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na Smlouvě se strany kteréhokoli státu nebo skupiny států, každý stát zúčastněný na Smlouvě na základě práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, v souhlase s článkem 51 Charty Organizace Spojených národů, poskytne státu nebo státům, které byly takto napadeny, okamžitou pomoc, individuálně i v dohodě s ostatními státy zúčastněnými na Smlouvě a to všemi prostředky, které považuje za nutné, včetně použití ozbrojené síly.

Státy zúčastněné na Smlouvě budou se neprodleně radit o společných opatřeních, která je nutno podniknout pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

A později zcela jasně formulováno, že obrana budování socialismu v jedné zemi je věcí všech zemí budujících socialismus a sdružených ve Varšavské smlouvě.

Článek 9 Varšavské smlouvy (ze 14. 5. 1955) je také zajímavý. Mimo jiné se v něm říká: „Tato Smlouva je otevřena přístupu dalších států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení, které vyjádří ochotu svou účastí na této Smlouvě napomáhat sjednotit úsilí mírumilovných států o zajištění míru a bezpečnosti národů.“

Ale proč to říkám?!

No dám-li stranou to, že se naši poslanci politicky nevzdělávají, to že většina z nich osudnou dobu neprožila, že se nepřišli poradit na ideologickou komisi ústředního výboru, že si nezavolali skutečné historiky a nevyslechli si jejich názory, atd. atpod., tak pro normálního člověka, který tuto událost zažil nebo alespoň v parlamentu sledoval, bylo hlasování jasným signálem o neschopnosti přijmout dialekticky a historicky správné stanovisko, za které by se mohla postavit celá pokroková a myslící veřejnost. A také jasný signál našich poslanců k volbám – vážení spoluobčané, je nám úplně jedno zda půjdete k volbám a koho budete volit. My jsme vám tu naši jednotu teď předvedli.

I tento postoj vyvolených potvrdil obrovskou absenci systematické ideologické práce, její nepochopení, neznalost a strach z ní.

A přitom stačilo tak málo. Třicet let jsme měli na svolání pracovních konferencí laiků i odborníků k dosažení komunistického stanoviska k uzlovým bodům v historii Československa a objektivní úlohy komunistického hnutí v ní.

Nám prostším by v podobném případě úplně stačilo, kdyby se v podobných případech, na protest proti účelovému zneužívání poslanecké sněmovny, všichni naši poslanci zvedli a odešli demonstrativně ze sálu. Aspoň někdo by tuto jasnou zprávu ocenil a hlavně by musela jít do sdělovacích prostředků.

Předposlední poznámka jen připomíná, že zvrhlost současného režimu potvrdila oprávněnost internacionální pomoci.

A poslední malou poznámku k tématu bratrské pomoci, kterou mnozí znáte, ale přiznávám, že já jsem se ji dozvěděl až nedávno.

Náš generální tajemník, Miloš Jakeš, letěl jak bývalo dobrým zvykem, několik týdnů po zvolení do funkce, na návštěvu do Moskvy. Při setkání s Gorbačovem jej otevřeně požádal o odsun sovětských vojsk z našeho území. Se zlou pochodil. Velký „Míša“ mu dal jasně najevo, že sovětská vojska nejsou u nás vůbec kvůli Československu, ale kvůli zachování bezpečnosti a rovnováhy v Evropě.

Takže poučení druhé:

Pokud si nedáme svou historii do pořádku; pokud neprovedeme skutečnou dialektickou analýzu novodobých dějin a nerozsekneme traumatizující gordické uzly v existenci komunistického hnutí u nás tak, abychom jasně pojmenovali klady a zápory a výslednicí byl objektivní historický přehled o který by mohlo být vlastní uvědomění a přesvědčení členů a především funkcionářů strany (poslance a zastupitele nevyjímaje) opřeno, tak do komunistické strany u nás mladí a noví členové vstupovat nikdy nebudou.

Těch nebezpečných křižovatek v naší historii na objasnění, kterých se neshodneme, především my, jako funkcionáři komunistické strany je mnoho. A třicetiletá snaha našeho obrozeného vedení z nich udělat „kruháče“ přináší čím dál jasnější volební výsledky.

Připadá mi to, jakoby po listopadu 89 ve vedení komunistické strany někdo zavelel, že se bude místo vpravo jezdit vlevo, ale řekl to jen polovině členské základny.

A o přirozené autoritě, kterou měla komunistická strana před druhou světovou válkou, v jejím průběhu i mnoho let po ní, včetně grandiózního vítězství pracujících v únoru 48 a neuvěřitelného budovatelského úsilí a rozmachu padesátých a šedesátých let – nebudeme ještě dlouho moci mluvit.

Tím jedním z gordických uzlů, ubíjející členskou základnu, odebírající volební hlasy a odrazující nové sympatizanty a členy s námi více spolupracovat je neschopnost vzepřít se zákonu 198 z roku 1993 Sb. „Zákonu o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.“

Takže poučení třetí: U nás na Hané se říká: „Kdo se bojí, se.. v síni!“ Za tři roky to bude sto let od založení komunistické strany u nás. Celým tímto obdobím se jako červená niť táhnou dvě krajnosti ve vztahu komunistů ke své straně. Jedna, kdy jsme byli zalezlí a nic nedělali nebo se kochali „úspěchy“ (před pátým sjezdem, v šedesátých a sedmdesátých letech i po roce 89, kdy jsme jen dokázali vyhodit ze strany poctivé a přesvědčené komunisty), nebo jsme bojovali jako lvi za vlast i lidi v ní žijící. Tak už si konečně vyberme!

„V knihách je pravda!“

To řekl mistr Jan, dávno před upálením, když se snažil českým národům připomenout nezbytnost permanentního vzdělávání se. Autorská práva všech dobrých a spravedlivých myšlenek jsou dávno promlčená.

Takže poučení čtvrté: Chceme-li splnit poslání komunistického hnutí a uskutečnit druhý bezchybnější pokus o budování lidově demokratické společnosti jako prvního předstupně a socialistické společnosti jako důležitého kroku při budování beztřídní společnosti, tak musí být ta vedoucí síla, která revoluční situaci správně rozpozná a vytvoří pro ni odpovídající podmínky pro její uskutečnění neskutečně sečtělá, politicky vzdělaná, morálně silná a lidsky moudrá.

„Opakování je matka moudrosti“

A jiný náš myslitel Jan Ámos připomíná, že „opakování je matka moudrosti“. Samozřejmě že učitel národů nemohl předpokládat, že přijde do našich domácností něco tak (v tehdejší době) abstraktního jako jsou počítače, mobily, internet, sociální sítě…

On však věděl, že nestačí určité poznání přečíst a již se přemění v objektivní pravdu. To poznání musí přejít v uvědomění a jen uvědomělý komunistický politik a funkcionář může přitáhnout masy.

A uvědomění získáte jen mnohostrannou konfrontací svých myšlenek s jinými v rovné diskusi a formou argumentace a přesvědčování. Přesvědčovat někoho bez vzdělání a vlastního uvědomění zkrátka nejde. Takže je to dnes v naší straně takový začarovaný až bludný kruh připomínající přísloví (s kterým nesouhlasím) o manželkách – „nikdy neví, co chce, ale nepřestane, dokud toho nedosáhne“. Když dnes někdo v Komunistické straně Čech a Moravy řekne svůj názor, jak si myslí, že by se vnitrostranická krize měla řešit, tak dostane víc nestoudných nadávek a přívlastků než holky z perlovky. A nejvíce se durdí ti, co nejenže cestu ven neznají, ale ani ji žádným dostupným způsobem nehledají. Jim udržování svých prebend i kapitalismu v chátrání vyhovuje. Jako by se drželi Gromikova „poživjom uvídim“. Ale to je vážení chyba. Pro naše hnutí platí naopak „spokojno poživjom a uže něbůdět nikovo, kto by uvíděl!“

Ta více uřvaná zakomplexovaná a o korýtka se obávající část aspoň v touze se zalíbit našemu vysokoblahorodí občas vyštěkne – „vy řeknete ´A´, ale už neřeknete ´B´. To nejhorší, ale právě spočívá v tom, že ta ´B´ byla v historii naší strany už mnohokrát řečena a vyzkoušena. A dokonce po převratu se ta ´B´ ozývají na všech sjezdech i na našich pražských konferencích. Jen je nikdo nechce slyšet ani číst, ani o nich přemýšlet a diskutovat.

Stranu vedou politicky nevzdělaní neumětelové bez vize, bez krátkodobého programu, morálního kodexu, bez manifestu k pracujícím lidem, bez schopnosti oživit zmírající stranu prvky protestu a jasného se vymezení vůči kapitalismu… Tato nekomunistická komunistická strana si hraje na chytrou horákyni. Chvíli jsme s dělníkama, chvíli s vykořisťovateli a oligarchy. Chvíli se ke klasikům našeho hnutí hlásíme a chvíli zase nejsou pro nás dost mladistvě moderní; chvíli mluvíme o mladé generaci, ale bez důchodců bychom se nedostali ani na nádraží v Rakovníku, načež do Poslanecké sněmovny; chvíli láteříme jaký jsou ti naši senioři chudáci když za celoživotní dřinu, aby bylo co rozkrást ani osmdesát procent z nich nedosáhne ani na 11 tisíc důchodu, ale pro měsíční platy poslanců ve výši ročního důchodu průměrného seniora jim připadají normální a to jsou mezi námi i mocnáři pobírající (údajně za poctivou a obětavou práci) ročně i stonásobek průměrného důchodu. Myslím, že to staročeské „sytý, hladovému nevěří“ u nás platí dvojnásob. Ale proč by lidé u nás měli volit komunisty, když těm to nevadí a hlasují pro zvýšení svých prebend.

A místo nápravy vlastní skutečně politické práce, vymýšlí tresty pro ty trochu aktivnější z těch pasivních, polomrtvých a zalezlých. Jen nezapomeňte, soudruzi: „Kde schází argumenty, začíná násilí. A každé hrubé násilí je fašismus!“ A bez těch aspoň trochu aktivních členů vám zvoní hrana.

Učitel národů, ale také nejednou připomínal: „Dítky přijměte učení od mladosti své!“ Ano, je skutečně velice obtížné něčemu novému naučit šlachovité, životem a prací sedřené „berany“.

(Malá poznámka. Uvědomme si, že dnešní členská základna věkem osciluje u věku, který prožil druhou světovou válku, silně na ni zapůsobilo znárodnění a po vítězném únoru se aktivně zapojila do budování lidově demokratické společnosti s překonáváním všech aspektů doznívajících prvků kapitalistické společnosti. V tom období došlo k největšímu rozmachu a rozkvětu naší společnosti. Všichni se vzdělávali, zvyšovali si kvalifikaci, byly jasně postaveny úkoly, které se musí splnit. Stavby mládeže, Fučíkův odznak, hnutí brigád socialistické práce, kolektivizace zemědělství, rozvoj těžkého průmyslu i přesného strojírenství… dosahovala díky nadšení většiny národa obrovských úspěchů velice rychle nás řadící mezi nejvyspělejší země světa. Lidé překonali obavy a strach z války, rychle rostla životní úroveň, pracující začali být odměňováni podle společenské důležitosti, množství a kvality práce. Nebyli nezaměstnaní, zmizeli žebráci. Lidé mohli permanentně studovat a zvyšovat si svou kvalifikaci. Ti nejšikovnější, nejmoudřejší, nejvzdělanější, nejobětavější i nejoddanější lidově demokratické společnosti dostávali příležitost ve vedoucích funkcích. A nebyla to jen delegovaná autorita, ale skutečná, přirozená autorita funkcionářů a vedoucích pracovníků. A přestože pozůstatky kapitalistické výchovy i spotřebního způsobu života v podobě úplatků, korupce, strýčkování ještě zcela v této době nevymizely, rozhodující kormidla v období studené války měli v rukou skuteční odborníci. Dnes než si zapamatujete jméno ministra, tak už je tam jinej. Takže budoucnost je skutečně v těch mladých.)

Touha po vzdělání ve společenských a politických vědách se nedá nakázat. To buď ten mladý člověk chce, nebo nechce. A buď ho to chytne, nebo ne. A buď učení klasiků marxismu-leninismu porozumí, nebo ne.

Takže poučení dnes poslední:

Bez mimořádně náročného politického vzdělání a uvědomění funkcionářů komunistické strany vedené pod heslem „Pod křídly marxismu-leninismu – kupředu k socialismu“, nebude vedení strany schopné ani postupně rozseknout všechna krizová místa v naší historii; ani podpořit vznik Nové komunistické internacionály; ani postavit jasný komunistický program; ani sestavit morální kodex komunisty; ani vystavět fungující organizační strukturu strany a tím… ani zachránit komunistickou stranu.

 

K tématu konference

Václav Čermák

Mnohokrát jsme na našich konferencích konstatovali, že situace ve světě nabývá stále nebezpečnější podobu. Dávno už historicky přezrálý kapitalismus hrozí uvrhnout lidstvo do katastrofy, kterou by nepřežilo. Kapitalistický vykořisťovatelský systém, s jeho krizemi, imperialistickými válkami, cílem oživit fašismus, s obrovskými problémy, jenž přenáší na lidi, ukazuje, že už vyčerpal své historické limity. Odstranění kapitalismu se proto stává stále naléhavějším.

Takový je, velmi stručně řečeno, současný svět. Vyhlídky jsou mnohem horší. Přijde další, zřejmě daleko dramatičtější krize kapitalismu, kterou bude provázet řada katastrofických projevů, až po možnost pro lidstvo té katastrofy definitivní. Nejsem natolik fundovaný, abych se pouštěl do hlubokých rozborů současné epochy a jejího řešení. To bylo velmi dobře rozebráno v úvodním referátu.

Jedno však vím jistě. Komunistické strany a celé komunistické hnutí se musí připravovat, mají-li (nebo chtějí-li) naplňovat svoji historickou úlohu, na velké střety a boje. A tomu musí odpovídat i jejich taktika a strategie. Kapitalismus jak víme, nepadne sám od sebe. K jeho pádu je nezbytná aktivní revoluční činnost milionových mas.

Dělnická třída a pracující lidové masy, národy a civilizace světa ve vzniklé mezinárodní a vnitřní situaci ve společnosti potřebují akceschopné komunistické strany, které nejen obnoví ideologii marxismu-leninismu, ale které také stanoví odpovídající takticko-strategickou linii postupu ve vzniklé situaci současného světa. Politika skutečné, ne jen názvem, komunistické strany je založena na materialistickém pojetí dějin, vychází ze zásady, že tvůrcem dějin jsou lidové masy, jejichž hegemonem je v epoše přechodu od kapitalismu ke komunismu dělnická třída. Tuto hegemonii zabezpečuje její avantgarda – komunistická strana. Jedině ta je schopna sjednotit, organizovat a vychovat proletariát, všechny pracující, jediná je sto čelit nevyhnutelnému maloburžoasnímu kolísání této masy. V těsném spojení komunistické strany s masami je zdroj historických úspěchů strany.

Jistě známá a podle mne trvale platná pravda a samotná podstata komunistického hnutí.

Krátce chci tedy vyjádřit svůj názor, jak tuto roli hegemona, tvůrce myšlení mas a předvoje dělnické třídy naplňuje naše současná politika a jaké je v tomto smyslu postavení naší strany ve společnosti.

Vycházím z faktu, že strategickým cílem všech komunistických stran, tedy i KSČM, je socialismus… a mám-li citovat z preambule z našich Stanov, tak – cituji:

KSČM vychází z marxistické teorie a usiluje o to, aby byla stranou masovou, která pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie.

A tady stavím otázku. Je strana (KSČM) na všech stupních své organizační výstavby takto řízena, organizována a činí takové postupné kroky, aby usilovala o naplňování svého základního programového cíle i charakteristiky toho, co si stanovila v úvodní části stanov? Podle mne ne.

• K dělníkům jsme žádné cesty nenašli, na dělnickou politiku jsme ve své činnosti rezignovali;
• lidové masy ztrácíme, což je v kontextu posledního vývoje zjevné zejména v úbytku voličů a jejich příklonu k pravicové politice;
• vizi socialismu, což bylo usnesení již V. sjezdu, jsme lidem nepředložili, program strany máme starý, poplatný době svého vzniku, a ani přes dlouhodobou, silnou vůli značné části členské základny o jeho změnu nebo alespoň úpravu nebyla vůle se tím zabývat (I když se už v tomto směru začíná něco dělat) – a mohl bych mluvit dále.

Pro mne z toho vyplývá, že nejsou dlouhodobě naplňovány základní atributy vytyčené jak v úvodu, tak i v obsahu Stanov KSČM. A přesto dochází k situaci, že členové strany, kteří to kritizují, jsou paradoxně označeni za ty, kteří stranu rozvracejí a porušují stanovy strany.

Na nedávném mimořádném zasedání ústředního výboru byl v usnesení vysloven zásadní nesouhlas s činností Platformy RESTART, která prý postupuje v přímém rozporu se Stanovami KSČM a tím stranu poškozuje. Jenom dodám, že předtím vadily i naše konference, činnost MLOKu a další.

Je zarážející, že ústřední výbor, jako nejvyšší orgán mezi sjezdy dospěl k přesvědčení, že stranu poškozují obětaví, přesvědčení, vzdělaní, marx-leninsky uvažující komunisté, kteří dlouhodobě na jednáních stranických orgánů, v předsjezdových diskusích i na samotných sjezdech vyjadřují vážné obavy o další osud strany.

Je zarážející, že tento nejvyšší orgán mezi sjezdy ale nevidí, že dlouhodobě vedení strany nereflektuje na žádné připomínky, názory, dobře míněná doporučení, že se stalo normální, že názory členské základny se až tak vážně neberou. Proto se o tom, jak dál ve straně, radíme i na našich konferencích, v MLOKu a nově i v Platformě RESTART.

Tolik jsem chtěl říci k současné vnitřní situaci v naší straně.

Ještě chci říci toto. Skutečná, ne jen názvem, komunistická strana musí být ve své činnosti ideově a organizačně jednotná. To v plné míře platí i pro naší Komunistickou stranu Čech a Moravy. Za základní dokumenty, které sjednocují (resp. měli by sjednocovat) členy komunistické strany považuji program a stanovy. Proto chci k této problematice, v souladu s tématem dnešní konference, vyslovit pár dílčích poznámek. Také proto, že příští rok se v rámci naší strany budou konat k těmto otázkám dvě celostranické konference.

Jedna z těchto konferencí má projednat, chtělo by se mě říci konečně, aktualizaci programu KSČM. I když já osobně jsem přesvědčen, že by se měl vypracovat od základu nový program.

Nevím, v jakém stavu je příprava jeho návrhu, kdo se na jeho zpracování podílí, tyto informace se ke mně, jako k řadovému členovi strany nedostali. Chci ale věřit, že návrh aktualizovaného programu tvoří soudruzi marxisticko-leninsky vzdělaní, plně oddaní myšlenkám komunistického a dělnického hnutí, na základě hlubokých analýz minulosti i současnosti, že vychází z bojů mnoha generací komunistických a dělnických stran, a že se připravovaný program bude vyjadřovat i k otázkám strategie a taktiky tj. k otázkám cíle a prostředků, jak k němu směřovat.

Jako marxisticko-leninský odborný klub jsme před IX. sjezdem, v rámci předsjezdové diskuse, předložili vedení strany návrh dokumentu pod názvem „Programové prohlášení – minimální program“ jako návrh, který by mohl být inspirací, vodítkem nebo předlohou pro nový program strany. Vedení na to však, tak jako na mnoho jiných návrhů, nereflektovalo. Nabízíme ho znovu pro potřebu pracovní komise, která na aktualizaci pracuje.

Takticko-strategické linii komunistické strany by mělo odpovídat i vypracování nových stanov, se základním, jasně stanoveným principem řízení a organizace. Těmito otázkami se bude zabývat druhá celostranická konference. Tady jsem přesvědčen, že komunistická strana by měla v otázkách vnitřního života strany uplatňovat leninské principy a normy. Myslím, že ať se budeme snažit vymyslet jakýkoliv jiný systém pro zefektivnění práce strany, tak nic lepšího nevymyslíme. I tady jako MLOK předložíme určité návrhy, máme je zpracované.

Pochopitelně se k těmto otázkám vyjádříme i v diskusi před samotnými konferencemi. Dnes chci využít to, že jsou přítomni dva místopředsedové strany, zodpovědní za přípravu. Protože, a nemyslím to zle, pokud bych k prezentaci svého názoru využil klasické vnitrostranické cesty, tak by se to k nim nedostalo.

Každopádně v obou případech máme jako strana šanci připravit a schválit takové dokumenty, které budou vycházet z historické úlohy komunistického hnutí a reagovat na vážné výzvy současného světa i blízké budoucnosti. Chci věřit, že ji nepromarníme.

Na úplný závěr. Na našich konferencích jsme i několikrát zmínili potřebu vytvoření nové internacionály. Ta společná vůle komunistických stran, jak se to jeví, zatím není, možná z neopodstatněných obav, že by bylo vytvořeno nějaké centrum, které bude řídit a úkolovat jednotlivé strany. Myslím, že by to v současných podmínkách nehrozilo. Za úvahu by jistě alespoň stálo vytvoření určitého informačního, nebo koordinačního centra našeho komunistického hnutí.

Protože si myslím, že současná KSČM nemá předpoklady být v tomto směru iniciátorem, proto využívám toho, že dnešní konferenci jsou přítomni zástupci bratrských stran.

 

Komunisté na Ukrajině se nevzdávají

Vladimír Aleksij – Ukrajina

Rok 2018 je v životě Komunistické strany Ukrajiny významný. 12. června se v Kyjevě uskutečnilo slavnostní zasedání, věnované stému výročí založení strany a pětadvacátému výročí jejího obrození po protiústavním zákazu v srpnu 1991.

Na zasedání se zúčastnily delegace komunistů ze všech oblastí Ukrajiny, veteráni strany, zástupci zahraničních bratrských komunistických stran i europoslanci.

Ve svých vystoupeních řečníci připomněli, jaký obrovský význam mají zkušenosti předchůdců – bolševiků; vynikající úspěchy mnohonárodnostního sovětského lidu při budování socialismu, mezinárodní solidarita a podpora proti fašistické hrozbě.

Jsme upřímně vděční za mezinárodní podporu v našem boji. Chci poznamenat, že Komunistická strana Ukrajiny vybudovala jasný systém spolupráce nejen v rámci komunistického a dělnického hnutí, ale i s levicovými uskupeními.

Jedním ze směrů je tzv. marseillský formát zasedání, který používá evropská levice pod vedením Gregora Gysiho pro diskusi o tom, co se děje v Evropě. I my se na něm aktivně zúčastňujeme a jsme zařazeni do pracovní skupiny, která může vyjádřit názor co je životně důležité a o čem se má diskutovat a jednat.

Také v parlamentním shromáždění Rady Evropy, jehož čestným členem je i náš předseda strany Petr Simoněnko se v rámci evropské levice připravují společné přístupy, které umožňují řádně vysvětlit co se na Ukrajině vlastně děje. Naši přátelé nám pomáhají připravovat výzvy k ukrajinské vládě proti pronásledování členů Komunistické strany Ukrajiny.

V současnosti se naše strana nachází před vážnou zkouškou. Začínáme pracovat na taktice ve vztahu k prezidentským a následně parlamentním volbám, které se budou v příštím roce u nás konat.

Vyžaduje to jasné pochopení situace a všech souvislostí v zemi. Formulování konkrétních úkolů, promyšlené přístupy a mobilizaci každého komunisty, příznivce i sympatizanta.

Volby v příštím roce se budou konat v období politické a hospodářské krize v zemi, antikomunistické psychózy; zvýšení represí proti jinak smýšlejícím lidem ze strany vládnoucího režimu i pokračující vojenské konfrontace na východě země. Podle průzkumů veřejného mínění považuje 80 procent tázaných obyvatel politiku současného režimu u nás za nesprávnou.

Za takových podmínek má účast komunistické strany ve volbách – fakticky jediné politické síly, která nabízí realistický program a cestu z hluboké systémové krize – klíčový význam. Zavazuje nás k tomu i současná sociální, ekonomická a politická situace v zemi.

Několik hlavních bodů.

Obnovení kapitalismu a podprůměrná úroveň vlády vedly k deindustrializaci ukrajinské ekonomiky a k jejímu kolapsu. Za 27 roků se Ukrajina stala nejchudobnější a nejvíc zkorumpovanou zemí v Evropě. I Moldavsko má dnes lepší ukazatele.

Uvedu obecné údaje, které ukazují, jak se změnil sociálně-ekonomický systém v roce 1991 a jaké jsou tragické důsledky ozbrojeného převratu v únoru 2014. Vládnoucí třídě se podařilo vybudovat společenské peklo, z kterého utíkají miliony Ukrajinců.

Ekonomika země je v žalostném stavu. Snižuje se vlastní výroba. Hrubý domácí produkt je v porovnáním s rokem 1990 jen šedesáti procentní. Byli jsme na 32. místě na světě a nyní jsme 63.

Hrubý domácí produkt na obyvatele bude na úrovni dvou a půl tisíc dolarů. Je to méně než v Moldavsku a Bělorusku; čtyřnásobně méně než v Rusku a pětinásobně méně než v Polsku.

V červnu 2018 dosáhl státní dluh více jak 76 miliard dolarů, což je čtyřikrát tolik než jsou všechny devizové rezervy země. Ukrajina je na druhém místě na světě, co se týká dluhu vůči Mezinárodnímu měnovému fondu (11,9 miliard dolarů). Pod hranicí chudoby žije čtvrtina obyvatel.

Za čtyři roky se sazby za energii a komunální služby zvýšily sedmkrát. Od 1. listopadu tohoto roku zvýšila vláda na popud Mezinárodního měnového fondu sazbu plynu o 23,5 procenta. Více jak dvě třetiny důchodců dostávají důchod nižší než 100 euro měsíčně.

Rostoucí nezaměstnanost donutila miliony Ukrajinců opustit zemi a hledat obživu v zahraničí. Jen v Rusku žije tři miliony ukrajinských pracovních migrantů; v Polsku dva miliony a v České republice 600 tisíc. Celkově v zahraničí pracuje devět milionů pracovních migrantů.

Podle závěrů vlivných zahraničních organizací je dnešní Ukrajina jednou z pěti umírajících zemí na světě. Evropské instituce však chválí tzv. zdravotnickou reformu. Tato reforma zodpovídá nejvroucnějšímu přání některých kruhů na Západě – snížit počet obyvatel Ukrajiny na 10 až 15 milionů a zabezpečit pro ně postavení „rolnického státu“.

Ústava a zákony Ukrajiny jsou hrubým způsobem porušovány. Zintenzivňuje se represivní povaha vládnoucího, zkorumpovaného režimu proti opozici a především proti komunistické straně. Ale na to, bohužel, vedoucí představitelé evropských zemí nereagují vůbec.

Skutečnost že současná vláda vede totální boj s jinak smýšlejícími, potvrzuje i reakce poslance Nejvyšší rady Ukrajiny Igora Mosijčuka na projev vůdce Komunistické strany Ukrajiny na plenárním zasedání Rady Evropy 8. října letošního roku. Hned 10. října Mosijčuk zveřejnil na svém Facebooku příspěvek, ve kterém vyhrožuje Petru Simoněnkovi osudem novináře Olesia Buzinu, který byl před dvěma roky zavražděn a vyzývá neznámé „vlastence“, aby použili zbraně, tedy ke spáchání trestného činu.

Nehorázným bylo i chování pravicových radikálů, nacionalistů a fašistů, kteří chtěli 14. října v Den obránců vlasti zničit v hlavním městě památník generála Vatutina, velitele frontu, který v roce 1943 (spolu s československým armádním sborem Ludvíka Svobody) osvobodil Kyjev od nacistických útočníků a byl bojovníky UPA – banderovci zavražděn.

Ukrajinská společnost je rozdělená a každodenně se rozdělení prohlubuje. Podle národních a jazykových příznaků, podle náboženství, pohledu na život i politické preference. Porošenkův zásah do činnosti pravoslavné církve hrozí globálním náboženským konfliktem po celé Ukrajině.

Došlo k tomu, že z iniciativy prezidenta přijal parlament zákon o odevzdání k trvalému užívání historické památky – Chrámu svatého Ondřeje v Kyjevě – ekumenickému patriarchovi Bartolomejovi, od kterého závisí rozhodnutí o otázce autokefality. (Autokefalita označuje určitou samostatnost jednotlivých pravoslavných církví a absenci centralizace, jak ji vidíme u římsko-katolické církve s papežem, coby nejvyšší hlavou pozemské Církve.)

Myslíme si, že ti, kteří obhajují tzv. autokefalitu se ve skutečností snaží zničit všechny duchovní nitky spojující slovanské národy a pravoslavná církev je jednou z klíčových nitek. Zároveň odborníci a experti předpovídají na Ukrajině nové kolo agresivity nacionalistů a radikálů.

Máme všechny důvody tvrdit (a události z posledních let to jen potvrzují), že Západ a zejména Spojené státy budou aktivně zasahovat do prezidentských voleb a využijí je na zachování a posílení existujícího režimu i svého vlivu na Ukrajině.

Proto je pro Komunistickou stranu na Ukrajině důležité šikovně využít volební kampaň k odhalení ohavností kapitalismu a ukázat protilidový, zločinný charakter současné vlády a neschopnost těch co se dnes zmocnili státního kormidla.

Je třeba ještě poznamenat, že ve volbách 2019 se proti komunistům postaví všechny bez výjimky buržoazní strany a to jak provládní „proválečné“ strany tak i pseudo opoziční neonacistické i liberální.

Pokud jde o levicové politické spektrum, tak dnes je bohužel roztříštěné. Existuje aspoň deset různých socialistických a levicových stran. Ve většině případů jsou lídři tohoto spektra otevřeně naladěni proti komunistické straně. Někteří přímo tvrdí, že jejich cílem je odebrat voličské hlasy Komunistické straně Ukrajiny.

Některé socialistické a sociálreformistické strany, které se považují za „levicové“ jsou vedeny šarlatány, které podporují oligarchické klany a dokonce neonacisté s vládními ambicemi včetně zrádců, kteří se pokoušeli rozdělit naší stranu a postavit proti nám organizace veteránů a žen.

Rád bych poznamenal, že protiprávní nařízení ministerstva spravedlnosti nám zakazuje účast na místních volbách. Proti komunistům jsou zahajována trestní stíhání. Jsme pod neustálým tlakem bezpečnostních orgánů. Naši aktivisti jsou zastrašováni. Prostřednictvím sdělovacích prostředků jsou neustále opakované lži o tom, že komunistická strana je zakázaná.

A právě to velmi komplikuje volební kampaň komunistické strany. V takových podmínkách nemohou proběhnout spravedlivé a demokratické volby.

Proto je naší prioritou vyvracení právě těchto lží ve veřejném mínění a obhajoba historické pravdy.

naše současná politická a volební hesla jsou: „Ne válce!“; „Mír ukrajinskému národu!“; „Pryč s korupcí a zpronevěrou!“; „Vládu pracujícím a ne oligarchům!“; „Ne úvěrům z Mezinárodního měnového fondu!“ a „Ne sociální genocidě!“

Chci podotknout, že my komunisté na Ukrajině nepovažujeme boj za socialismus za prohraný!

Utrpěli jsme dočasnou porážku v důsledku vlastních vnitřních chyb i celkové agresivní politiky světového kapitálu za nové geopolitické přerozdělení světa. Ale komunistická strana Ukrajiny žije a koná. Neexistují žádné síly, které by nás svedly s nastoupené cesty.

Velcí myslitelé světa, od filozofů starověku k zakladatelům marxismu a jejich následovníků po celou historii objasňovali lidem cestu prostřednictvím myšlenek o sociální spravedlnosti.

Je naší povinností jejich myšlenky zrealizovat.

 

Teoretické a programové základy činnosti naší strany

Helmuth Fellner – Rakousko

„Bez revoluční teorie nemůže být revoluční hnutí,“ řekl Lenin. V tomto smyslu Rakouská strana práce (PdA) uvedla ve své ustavující deklaraci a zásadách před pěti lety:

„PdA je marxisticko-leninská strana. Celá její práce je založena na základních teoretických objevech Karla Marxe, Bedřicha Engelse a V. I. Lenina. Úkolem PdA je uplatňovat a tvořivě rozvíjet marxismus-leninismus. Brání marxismus-leninismus před deformacemi a útoky, ať už revizionistickými nebo »levicově radikálními«.“

Základní pozice marxismu-leninismu jsou nepostradatelné pro program, strategii a praxi bojovné revoluční strany dělnické třídy. Patří mezi ně dialektický a historický materialismus, marxistická analýza kapitalismu, Leninova teorie imperialismu, bolševické chápání strany založené na demokratickém centralismu, marxisticko-leninská politika spojenectví a revoluční teorie, stejně jako další aspekty marxisticko-leninské teoretické práce. S teorií a praxí neoddělitelně souvisí politika dělnické třídy, třídní boj, antiimperialismus, internacionalismus, antifašismus a antimilitarismus, stejně jako boj proti revizionismu, reformismu a oportunismu.

PdA ve svých programových zásadách také uvádí: „Strategie PdA je zaměřena na hlavní cíl socialistické revoluce a budování socialismu v Rakousku.“ To má také mezinárodní prvek: „Sledujíc tento hlavní cíl, PdA jako součást mezinárodního, celosvětového revolučního dělnického hnutí přispívá k celosvětovému svržení kapitalismu.“

V souladu s objasněním epochální otázky docházíme k závěru: „Historickým úkolem PdA je bojovat za socialismus. Svět se nachází v epoše přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. To je dnes globální historická nezbytnost pro pokračující lidskou existenci a pro civilizaci, protože kapitalismus znamená cestu k barbarství, která činí otázkou samotné přežití lidstva.“

Z toho opět vyplývá následující prohlášení: „Ve smyslu důsledného boje za socialismus PdA zdůrazňuje otázku vlastnictví (zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků) jako základní otázku revolučního dělnického hnutí. Ústřední otázkou socialistické revoluce je dobytí politické moci organizovanou dělnickou třídou, aby kapitalismus zbavila jeho ekonomické základny.“ V souvislosti s tím se také uvádí, že „dvěma ústředními prvky socialistické revoluce jsou politická moc organizované dělnické třídy a zespolečenštění výrobních prostředků.“

Na tomto základě socialismus uznává některé univerzální principy, které vysvětlujeme takto: „Plánovaný růst produktivity; prostřednictvím toho zajištění materiálního života všeho lidu; zrušení vykořisťování člověka člověkem; překonání rozdělení společnosti na třídy; odstranění válek z lidského života; ekologicky udržitelná výroba; prosazování socialistického uvědomění.“

Pokud je socialismus historickým a strategickým cílem strany, dělnická třída představuje dějinný subjekt, jehož posláním je revoluční svržení kapitalismu, budování socialismu a uskutečnění beztřídní společnosti (komunismu), protože „dělnická třída je revoluční třídou v rámci kapitalismu. Její nezávislá organizace je předpokladem pro její schopnost úspěšně bojovat za osvobození své a celého lidstva.“ Prohlašujeme proto, že: „Hlavním úkolem PdA je vzdělávání, mobilizace a organizace dělnické třídy. Osvobození dělnické třídy a svržení kapitalismu musí být a je možné pouze vlastním dílem pracujících; proto k tomu musí být zmocněni… Úkolem PdA je tedy naplnit dělnickou třídu vědomím její situace, rozvíjet a reprodukovat revoluční uvědomění třídy, nabízet svou analýzu, strategii, taktiku a metody, aby se seznámila se stranou a pečlivě do ní zapojila své nejpokrokovější části – zkrátka vytvořit a udržet dělnickou třídu ideologicky, strukturálně a materiálně připravenou na bitvu.“

Ze strategického hlediska také chceme, aby revoluční spojenecká politika byla užitečná pro naši věc: „Úkolem PdA je být schopna vytvářet spojenectví. Nesmí se sektářsky izolovat ani se chovat vševědoucně a káravě. Je proto připravena spolupracovat se všemi socialistickými, komunistickými, revolučními a levicovými silami, ale také se všemi demokratickými, společensky pokrokovými, pacifistickými a antifašistickými silami, pokud k tomu dojde na základě konkrétní dohody, bez výhrad k rozdílným názorům… Obecně jde o vytvoření dynamického antimonopolního spojenectví pro demokracii, společenský pokrok, národní nezávislost a mír, které zahrnuje také sociální vrstvy, jako jsou drobní zemědělci a živnostníci, osoby na volné noze a intelektuálové, kteří objektivně stejně tak čelí imperialismu a monopolnímu kapitalismu. Nicméně PdA neopustí svou ideologickou a organizační nezávislost v žádné podobě spojenectví.“ – A samozřejmě ani neopustí svůj strategický cíl, kterému je vše podřízeno a ke kterému musí být vše nasměrováno.

V neposlední řadě musí teorie a praxe tvořit jednotu a strategie a taktika musí patřičně vzájemně souviset – zde platí: „Úkolem PdA je být takticky flexibilní a mobilní. Musí ovládat všechny formy politického, ekonomického a ideologického boje a také vědět, kdy je použít ve správnou dobu. Správné taktické přístupy vycházejí ze specifické analýzy příslušných podmínek, z teoretických úvah a historických zkušeností… PdA je stranou společenské praxe; v souladu se svým strategickým cílem musí založit svou taktiku na aktuální skutečnosti a na zkušenosti v třídním boji a rozvíjet svou činnost na základě praxe a neustále ji testovat, obnovovat a dále rozvíjet na tomto základě.“

To jsou základy hlavních pozic marxismu-leninismu, na nichž je založen náš program, naše strategie a taktika. Pouze pokud strana přesně připravuje svá rozhodnutí a důsledně plní své úkoly, bude schopna úspěšně jednat v boji za osvobození dělnické třídy a za socialismus.

 

Současný stav a budoucnost komunistického hnutí

Miroslav Kavij

Dnešní 44. pražská teoreticko-politická konference se koná 29 let poté, kdy došlo k rozpadu světové socialistické soustavy a k restauraci kapitalismu ve všech evropských zemích patřící v té době k ní.

Přestože hlavní příčiny, jmenovatele, této nejvýznamnější politické světové události konce 20. století nám definitivně ukáží až v budoucnu zpřístupněné archívy, můžeme bez nadsázky říci již dnes, že k zásadním příčinám porážky socialismu v těchto státech patřil odklon od učení M-L a zrada komunistických myšlenek v podobě zavedení tzv. „perestrojky“ gorbačovským vedením.

Jisté je, že za téměř 30 let od těchto událostí se nepodařilo komunistickému hnutí zásadně ovlivnit život pracujících v jednotlivých státech. Smířili jsme se, bereme jako samozřejmost, jako normální, že ke kapitalistickému řádu patří nezaměstnaní a bezdomovci, stejně jako hrstka oligarchů s neomezeným vlivem oproti většině společnosti, která musí vyjít s nedůstojnou mzdou, žebračenkou. Kapitulovali jsme většinou v otázkách boje za světový mír, které byly v celé komunistické historii jeho prioritou!

Komunistické hnutí v podobě jednotlivých komunistických stran zatím neumí, nebo v mnohých případech nechce najít způsoby jak efektivně bojovat, vymezovat se proti expanzi nadnárodních společností a proti vzniku lokálních válečných konfliktů s cílem podrobit režimy v těchto státech pro své mocenské zájmy.

Hořkou skutečností je, že v mnohých bývalých socialistických státech dochází ke vzniku více komunistických stran namísto jejich jednoty.

V jiných bývalých socialistických státech došlo v 90. letech k přejmenování komunistických stran v naivní představě, že budou pro své občany důvěryhodnější, volitelnější. Opak byl pravdou. Protože se změnou názvu došlo i ke změně obsahu činnosti, avšak jinde došlo k témuž při stejném názvu. Někde byly tehdejší KS ke změně názvu přinuceny.

Mnohé komunistické strany se staly nedlouho po státním společenském převratu mimoparlamentní stranou, znamenající, že nemají v současnosti na dění ve společnosti již vliv žádný.

K těmto komunistickým stranám se může za krátkou dobu, v době, kdy si budeme v České republice připomínat sté výročí založení komunistické strany řadit i KSCM.

Hovořím o roce 2021, ve kterém se mají konat parlamentní volby, po kterých můžeme poprvé a navždy zůstat za branami poslanecké sněmovny.

Volební prohry, mnohdy debakly v posledních letech ve všech typech voleb (parlamentní, senátní, krajské i místní) jsou toho neklamným předzvěstím. Posledním hřebíčkem do rakve může být podpora KSČM vzniku vlády oligarchy Babiše s odůvodněním, že jsme státotvornou stranou.

Stále více je zřejmé jak je důležitá pro získávání voličů osobnost v čele strany (nejen KS), jaký význam má důsledné prosazování – nikoliv slovní proklamace programu strany, který musí důsledně vycházet z teorie – v případě KS – z učení M-L.

Stále klesající vliv komunistických stran je do jisté míry zapříčiněn také nesprávně zvolenou strategií a taktikou v činnosti komunistických stran podléhající a na ruku jdoucí ostatním politickým stranám.

Žijeme v době, kdy kurz vývoje lidské společnosti stále méně ovlivňují tradiční politické strany, na úkor populistických, často účelově a krátkodobě působících politických stran a uskupení.

I z tohoto pohledu se pro mnohé zdá být současný stav komunistického hnutí neudržitelný, vedoucí k jeho zániku. Myšlenka beztřídní společnosti, společensky spravedlivé společnosti provázející lidstvo mnoho století, ale zůstane přitažlivá pro spoustu občanů i nadále!

Motivací pro všechny komunisty a pokrokově smýšlející občany z doby předcházející může být první revoluce – povstání pařížských komunardů roku 1871, která byla ovlivněna komunistickými myšlenkami, ale především rok 1917, kdy díky vítězné VŘSR se stal socialismus (byť opět časově omezen dobou 70 let) realitou pro miliony obyvatel tehdejšího Sovětského svazu, následován po druhé světové válce mnoha státy nejen Evropy.

Budoucí vývoj lidské společnosti je zákonitě spojen se zánikem kapitalismu jakéhokoliv přívlastku.

Budoucnost lidstva patří socialismu!

 

Socialismus je nadán věčnou životaschopností

Lukáš Vrobel

Dnešní konference se koná v roce 70. výročí vítězství československého pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v únoru 1948, ale také v roce 70. výročí vzniku Korejské lidově demokratické republiky v září 1948. Vzpomínám-li letošní výročí spjatá s dějinami mezinárodního komunistického hnutí, nemohu opomenout říjnové 110. výročí narození soudruha Envera Hodži.

Tato tři výročí úzce souvisejí s pojetím teorie revolučního hnutí a s osudem jejího rozvoje nejen ve vzpomenutých třech zemích. Československo, severní Korea a Albánie byly ve druhé polovině čtyřicátých a první polovině padesátých let pevně semknuty s ostatními státy tábora socialismu v čele se Sovětským svazem, v čele jehož bolševické strany geniálně rozvíjel a v praxi uplatňoval teorii marxismu-leninismu soudruh Josef Vissarionovič Stalin. Konfrontace Titovi Jugoslávie se sovětským vedením a Informačním byrem vedla k zákonité západní orientaci Jugoslávie a obnově kapitalistického hospodářství se všemi zhoubnými následky. V ostatních lidově demokratických zemích se díky tvořivému uplatňování revoluční marx-leninské teorie a sovětských zkušeností podařilo v krátké době v nesmírně obtížných podmínkách vybudovat základy socialismu, odstranit vykořisťování člověka člověkem a tragické jevy příznačné pro kapitalismus, jakými jsou nezaměstnanost a bezdomovectví. Velkých úspěchů bylo dosaženo ve výchově nového člověka v duchu kolektivismu, v rozvoji socialistické morálky a pokrokové kultury.

Drtivý úder věci socialistické revoluce v Sovětském svazu, v lidově demokratických i kapitalistických státech přineslo zhanobení památky soudruha Stalina, provedené krátce po jeho smrti sovětským vedením. Sovětští revizionisté v krátké době pohřbili obrovskou prestiž, kterou měl Sovětský svaz v očích pokrokových lidí celého světa, když potvrdili všechny pomluvy, vymýšlené po desetiletí nepřátelskými silami. Kontinuita revoluční teorie byla zničena a revoluční tradice pošlapány zavržením Stalinova díla a prohlášením, že Sovětský svaz a jeho prostřednictvím světové komunistické hnutí ovládal po 30 let mizerný teoretik a zločinný praktik v jedné osobě.

Ruku v ruce s očerňováním Stalinovy osobnosti kráčela aplikace tržních principů, před kterými v posledních letech svého života zvláště naléhavě varoval. Důsledkem byl rozvrat v hospodářství i morálce, ruku v ruce s pokusy o kontrarevoluční převraty. I na pražském hlavním nádraží zářilo Chruščovovo heslo, že ještě generace lidí z 60. let bude žít v komunismu. Velká část tehdejší populace se po necelých 30 letech dožila restaurovaného kapitalismu. Není žádným tajemstvím, že kontrarevoluční puče vedli a rozkrádání národního majetku řídili z velké části bývalí členové a funkcionáři vládnoucích komunistických a dělnických stran, formálně školení v marxismu-leninismu. Byrokratická degenerace revoluční strany, kterou Trocký přisuzoval Stalinovi, se naplno projevila naopak po zavržení Stalinova díla.

Osobností, které se postavily zradě Chruščovovy kliky, bylo málo a jejich hlas zazněl pozdě. Přelomový byl projev soudruha Envera Hodži na zasedání 81 komunistických a dělnických stran v Moskvě v listopadu 1960. Většina stran zůstala věrna sovětskému revizionismu nebo propadla pravicovému oportunismu v ještě větší míře. Příznačné je, že během několika let byly vztahy mezi SSSR a Čínou vyhrocenější než vztah obou těchto států s USA, a před 50 lety přešly v ozbrojené pohraniční střety. Českoslovenští revizionisté čelili ve stejné době vojenské intervenci sovětských revizionistů, když se vymknuli jejich kontrole.

I ve zbývajících zemích, které se nadále hlásí k socialismu, došlo k obnově tržního hospodářství se všemi rozpory, hrozivým nárůstem sociální nerovnosti a rozvratem morálky. Největší měrou se tomuto vývoji vyhnula hrdinná Korejská lidově demokratická republika. Zde nedošlo k obnově soukromého vlastnictví a k liberalizaci. Studium jejích zkušeností stojí za pozornost tím více, že současná vyjednávání s hlavní baštou imperialismu – USA, jihokorejským loutkovým režimem a oportunistickou Čínou mohou představovat pro věc socialismu větší hrozbu než zločinné sankce a válečné hrozby.

Když Gorbačovova klika završila agónii sovětského revizionismu, oddaně poslušná Komunistická strana Československa se dobrovolně vzdala moci a nebránila obnově kapitalismu, celé národní hospodářství vydala domácím i zahraničním zlodějům a národní obranu předala do služeb paličů války z NATO. Sama se transformovala v reformistickou stranu, v praxi podporující kapitalismus, ačkoli si ponechala název „komunistická“ jako klamavou reklamu, díky které zůstávala tři dekády po kontrarevoluci jednou z nejsilnějších politických stran v České republice. Žít jen z nostalgie a klamavé reklamy však nelze věčně, takže volební výsledky posledních let ukazují, že i Komunistická strana Čech a Moravy upadá do bezvýznamnosti.

Systematické politické vzdělávání v této straně od kontrarevoluce neexistuje. Program i stanovy strany jsou od počátku svou podstatou protisocialistické, stejně jako praktická činnost velké většiny vedení. Důsledkem je nejen naprostá názorová nejednota ve straně, ale i nízký počet mladších členů, jejich obrovská pasivita, bezradnost a oportunismus. Většinu mladých stoupenců socialismu, které jsem poznal, KSČM odradila od jakékoli politické angažovanosti.

Základní otázkou pro úspěch věci socialismu je předávání revoluce z generace na generaci. To se nepodařilo v revizionistických socialistických zemích, ale ani v antirevizionistické Albánii. Bez úcty k revolučním tradicím a revolučním předchůdcům, bez třídního vzdělávání a tvořivého uplatňování vědecké socialistické teorie nic takového není možné.

V socialistické Koreji vyrůstá v péči Korejské strany práce již třetí generace lidu, který je pánem revoluce a inspirací pokrokovým lidem celého světa.

Soudruh Kim Čong Un na 7. sjezdu Korejské strany práce v květnu 2016 nastolil úkol vzdělávání na prvním místě a nastavení štítu buržoaznímu liberalismu a reformám. Zdůraznil prioritu ideologie, význam soudružství a formování celé společnosti jako harmonické rodiny. Vyzval k rozhodnému provádění vědecké, kulturní a ideologické revoluce, rozvinutí moci kolektivismu, k rozkvětu socialistického umění zažehujícího optimismus pro revoluci a k boji proti ideologické a kulturní otravě.

Jak řekl soudruh Kim Čong Un, kolaps socialismu v některých zemích nebyl v žádném případě selháním socialistického ideálu. Socialismus, se svou vědeckou správností a pravdivostí, je nadán věčnou životaschopností.

 

Zkušenost, odbornost, charakter

Vladimír Holiš

Všichni jak tady sedíme, včetně zahraničních hostů, bychom si měli položit otázku: Proč jsme do komunistické strany té které země vůbec vstupovali? Jaké byly motivy každého z nás, když jsme do strany vstupovali?

Dobře víme, že mnozí tam šli pro ideje, mnozí z rodinného zázemí svých tátů a dědů, ale pozor – mnozí tam šli zcela s jinými cíli. Můžeme to nazvat – jako pátá kolona systematicky rozvracet tuto stranu a nemyslel jsem tím jenom tu českou nebo československou, myslel jsem tím všechny komunistické strany. Je to dialektický proces a v tomto dialektickém procesu (píše o tom i Lenin) musí nastávat neustálá a neustálá očista.

Jak se to promítá? Tito mnozí naši nepřátelé systematicky, přikyvovačským a lezdoprdelkovským systémem se propracují na nejvyšší místa a až si upevní tyto svoje místa, začnou si pro to vytvářet, řekl bych, právní předpoklady. Co znamená právní předpoklady v komunistických stranách? Jsou to Stanovy. Vy všichni dobře víte a já jen některé připomenu. My v naší Komunistické straně Čech a Moravy máme princip teritoriální, to znamená, že okresní konference volí člena ústředního výboru strany, bez ohledu jestli je to člověk, jehož charakterové, politické, vzdělanostní atpod., protože on z každého okresu je členem ústředního výboru. Neplatí tedy pravidlo, že v nejvyšším orgánu strany mají být ti nejzkušenější, nejvzdělanější a nejlepší revolucionáři.

Protože třeba v jednom kraji budou čtyři revolucionáři a v jednom žádný. To znamená celý tento princip je připraven, aby vlastně a řeknu to teďka kumulovaně, že vlastně předseda okresního výboru strany je současně ve většině případů i členem ústředního výboru strany. Aha! Vlastně on je podřízený ústřednímu výboru strany a současně jeho členem. A prosím vás tento princip se neustále prohlubuje. Uvedu příklad. Už tady přede mnou řečníci mluvili o tom, že se chystají dvě celostátní stranické konference. Ty ale mají nějakou předehru. Tak zaprvé. Byla vytvořena pracovní komise na ústředním výboru strany, která bude připravovat program strany. Myslíte si, že v každém kraji je odborník na to, aby postavil Program strany ze všemi principy marxismu? Uvedu příklad z minulosti. Byla celá konference, která se zabývala výstavbou strany i jak by měly vypadat vzorové Stanovy atd. Ale i tato komise, která to má připravovat byla vlastně vytvořena na stejném teritoriálním principu. Ne na principu odborníků, kvality… už tady mnozí mluvili o tom co je třeba dělat, když nemáme historiky, filozofy, odborníky… Potřebujeme funkcionáře a ti musí věci připomínkovat, schvalovat… Ale ten základ musí opravdu vytvořit odborníci. Ale tyto pracovní komise dle mého názoru nejsou složeny z odborníků republikově, ale na základě teritoriálního principu. Proč to říkám. Čas je velice krátký. Máme vytvořit nový program strany na další dlouhé období. A tato celostátní konference bude v červnu. Máme listopad a povinnost řešit tento závažný úkol. Druhá konference ke stanovám a k organizační struktuře strany se bude konat již v dubnu. Je tak málo času. A já se obracím na vás na všechny. Je zapotřebí abyste se do těchto procesů, do procesu tvorby Programu na celém území republiky zapojili, abyste na tyto konference vyslali opravdu odborníky. Aby opravdu ten nový program strany byl programem komunistickým a organizační struktura strany, aby byla také komunistická, principiální, protože nejvyšší orgán strany se musí opravdu skládat z lidí, kteří mají zkušenosti, vědomosti a také charakterové vlastnosti a postoje.

 

Stav komunistického hnutí v čase nových změn

Petr Ptáček

Komunistické hnutí od svého vzniku dosáhlo nevídaných úspěchů, vytvořilo skutečně lidskou společnost. Vznikala společnost bez vykořisťování člověka člověkem, společnost bez válek, s podobnými spravedlivými podmínkami pro všechny lidi a s technickým pokrokem ve prospěch všech lidí a planety. Komunistické hnutí mělo sílu změnit celý svět. Pokrok byl však zhacen z mnoha známých i neznámých příčin. Známou příčinou se stala osoba a politika ztělesněná v osobě Nikity Sergejeviče Chruščova. Neznámými a tajemnými příčinami bylo však také nadnárodní spiknutí elit, zastoupené především germánskými národy, starými dávnými panovnickými rody, sektáři tajných organizací a také obyčejní darebáci posedlí penězi a mocí, ti stáli jak zvenčí socialistické soustavy, tak uvnitř komunistických stran.

Komunistické hnutí bylo nejdříve silně oslabeno a oslabováno ve vlastních řadách už od poloviny 50. let 20. století infiltrací placených „záškodníků“. Vše do sebe zapadá, plány nadnárodních elit bank, koncernů a polonáboženských sekt byly velmi důmyslné, viz plán ředitele CIA Allana Dullese na zničení Svazu sovětských socialistických republik. Reakční síly daly vzniknout pověstem o nebezpečí tzv. „odduchovnění“ společnosti, nesvobodě myšlení, „šedi“ a svázání dogmatickými rozhodnutími komunistických stran. Tyto jevy však elity sami vyvolávaly a řídily v pozadí. Vznikla dále hnutí rozbíjející socialistické/komunistické státy, s výmluvnými názvy nestraníků, neangažovaných, solidárních, lidských apod. Za rouškou tzv. „dobra a svobody“ se skrývaly zájmy v podobě kapitálu, peněz, jiných vlastních zájmů skupin či jednotlivců, a především obrovský strach, že lidská společnost se vědomě posune v myšlení a přestane být ovladatelná elitami kapitálu. Následkem toho bylo zapotřebí otupět lidi i v socialistické/komunistické společnosti, proto přišla úpadková hudba, tzv. lepší zboží, nalinkovaná lidská práva, hra na silné lidské ego, propagace alkoholu a drog, šlo o to zvrátit morální hodnoty.

Komunistické hnutí podcenilo sílu psychologické války nepřátelských mocností, lidskou chamtivost, touhu po moci a vlastní stagnaci a ztrátu konfrontace s realitou pracujících, to mělo za následek nám známé roky 1989-1993. Celosvětové komunistické hnutí se naštěstí vzpamatovalo a po 90. let začalo sílit, po většinou však nenašlo silné osobnosti, které jen nežvaní, ale opravdu pracují pro celospolečenské zájmy a tvoří komunistickou politiku, problémem se stala také nevzdělanost, nezájem studovat komunistické dějiny a absence třídního uvědomění, proto nedokážeme získat další lidi v posledních letech. Vyjádřil bych to příslovím: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“

Posledních pár let, především v Evropě je komunistické hnutí v zoufalé situaci. Představitelé mnoha komunistických stran nebo stran levicového charakteru sedí na svých postech jen kvůli penězům a výhodám, které jim plynou z nastaveného parlamentního systému. Prokázali, že schválí cokoli a spojí se s kýmkoli, podle míry tlaku peněz a strachu.

Zásadní věci vidím mnohdy jinde než ostatní soudruzi. Komunistické hnutí nemůže fungovat, soustředí-li se pouze na parlamentní posty. Komunistické hnutí potřebuje silnou odborovou základnu, vlastní silnou základnu, vedoucí funkcionáře volené podle zásluh, ne věku či titulu, nutnost budovat silné přátelství mezi členy, vždyť o důležitosti přátelství mluvil v Číně sám velký Mao Ce-Tung. Potřebujeme proletáře spojovat společnými zájmy: sportem, technikou, hudbou, tancem, řešením jejich přání a problémů. Tak získáme lidi-soudruhy. Co chybí je síla duchovního posunu v celkovém myšlení. Jak napsala Jelena Dmitrijevna Modržinskaja ve své knize Ideologie a politika antikomunismu: „Ve světě dnes nebývale ostře bojují dvě ideologie – komunistická a buržoazní. Tento vzájemný boj je odrazem historického přechodu od kapitalismu k socialismu v duchovním životě lidstva!“ V současnosti nevidím lokální stranu či hnutí, které by opravdu řídilo společnost. Výjimkou je zřejmě už jen Korejská lidově-demokratická republika.

Nedostatek duchovní síly osobností hnutí, liknavost, krátkozrakost je příznačná pro naše české podmínky. Proto je možné, že v době nastupující další a silnější ekonomické krize, strana jako KSČM ztrácí voliče, nemá téměř vliv na chod státu a je odsouzena k zániku. Nikoho zvenčí už nezajímá, kde byl zničen pomník Rudé armády, úlety Václava Havla, stále co bylo. Dnešní proletáři chtějí efektivní změnu, kterou jsou schopni prosadit, ne však s KSČM. KSČM své členy za komunistické názory a věcné názory na dějinné souvislosti trestá a dělá „ocásek“ současným vlastníkům kapitálu a výrobních prostředků. Nemáme témata? Keci!

Nadchnout bychom dokázali a vyburcovat. Připomíná se první republika? Výborné. Připomeneme. Vyrobíme velké plakáty s připomínkou Střelby do dětí v Radotíně, ke kterému došlo 20. dubna 1930, zmedializujeme. Vyrobíme fotografické materiály. A abychom se nevraceli stále do minulosti. Témata jsou: nedodržování zákoníku práce, zastrašování novodobých proletářů, tunelování České pošty, plíživá privatizace zdravotnictví a školství, kupování titulů a podmínečného trestu za vraždu z nedbalosti, …je toho spoustu.

Nebudeme dělat nic, krize kapitalismu nás stejně dožene. Neschová se ani ten největší funkcionář.

Sám nejsem plně připraven, nečekám však kladné změny bez vlastního přičinění.

 

Současná problematika komunistického hnutí

Petr Balvín

Světové komunistické hnutí se nachází na pokraji své existence. Po pádu socialismu ve východní Evropě a v zemích Latinské Ameriky, na západě už v šedesátých letech, se většina komunistických stran buď zřekla tradiční marxisticko-leninistické filosofie, čímž si nezachovala svůj komunistický charakter, nebo se kompletně odklonila od myšlenky socialismu. Například bývalá Sjednocená socialistická strana Německa se po dlouhém vývoji proměnila v oportunistickou Die Linke. To má za následek neschopnost těchto stran pomocí radikálních činů a revolučních myšlenek oslovit široké lidové masy.

Tyto strany, které neusilují o nastolení diktatury proletariátu a vytvoření socialistické společnosti stejně tak, jako současné státy, které se považují za socialistické, neusilují o upevnění socialismu a dosažení komunismu, se sami odsuzují ke svému zániku.

Právě v praxi se projevila absurdita reformistických stran, které nestojí na straně proletariátu, ale na straně buržoazie, a nejsou schopné převzít úlohu vedoucí strany s podporou dělníků a rolníků. Příkladem toho je právě Komunistická strana Čech a Moravy.

Jedinou výjimkou je Korejská lidově demokratická republika, která doplnila marxismus-leninismus velmi komplexní, pokrokovou a v mnoha ohledech velmi inspirativní filosofií čučche, díky které se Korejská lidově demokratická republika v praxi stala vyspělou socialistickou zemí s nejpokročilejší formou socialistické společnosti a zároveň zemí s nejlepšími předpoklady pro úspěšný přechod ke komunismu.

Dalším problémem v našem hnutí je nedostatek významných teoretiků marxismu-leninismu, jako byl soudruh Stalin, který byl posledním významným teoretikem a inovátorem marxismu-leninismu. Jméno soudruha Stalina je v právě dnešní době očerňováno ze strany reformistů a trockistů mnohem více než v období tzv. destalinizace. Skutečný komunista dobře ví, že kult osobnosti a stalinismus jsou pouze prázdnými frázemi přisluhovačů imperialismu.

Americký imperialismus svou záškodnickou činností zlikvidoval vyspělé socialistické země zevnitř, v případě Latinské Ameriky vojenskou silou nebo přímou podporou jimi nasazených fašistů. Imperialisté se marně snaží dosadit kontrarevoluční živly do antiimperialistické a levicově orientované Venezuely, kterou dnešní komunisté kritizují, ne za to že nedostatečně buduje socialismus, ale za to že nějakou formu socialismu vůbec buduje.

Velikou pozornost zasluhuje Světová federace demokratické mládeže, která zajišťuje jednotný boj mládežnických organizací proti imperialismu. Členem Světové federace demokratické mládeže je i Komunistický svaz mládeže, který vyjadřuje solidaritu s Venezuelou čelící imperialistické agresi ze strany Spojených států amerických, odsuzuje fašistickou diktaturu na Ukrajině a aktivně bojuje za revoluční překonání kapitalismu a přechod k socialismu a komunismu.

K tomu abychom dosáhli svých cílů je zapotřebí, aby ve všech zemích světa existovaly radikálně levicové strany s bolševickou orientací, je potřeba vzájemná spolupráce, koordinace, solidarita a akce revolučních stran. Musíme stát na straně proletariátu svými činy a být solidární k zemím v rané fázi budování socialismu, které čelí imperialistické agresi, Jedině pokud budeme jednotní, tak dosáhneme svých cílů, jedině tak se již svět nebude utápět v bídě a krvi bratrovražedných imperialistických válek.

 

Opřít se o vzdělanou mládež

Marta Semelová

Pár poznámek k tomu proč jsme se tu dnes sešli. Chtěla bych v hlavním městě přivítat i naše zahraniční hosty, přítomné zahraniční delegace, jménem krajského výboru KSČM Praha. Vítejte u nás!

Jen vás prosím neberte si příklad z našich výsledků ve volbách. Vytratili jsme se ze zastupitelstva hlavního města Prahy a z pětatřiceti zastupitelů máme po celé Praze jen čtyři. Je to bída a děs. Je tady řada objektivních i subjektivních příčin. Praha jako taková se vyznačuje silným antikomunismem. Byli jsme svědky řady antikomunistických demonstrací týdny a měsíce před volbami. Pochopitelně i to mělo vliv. Ale myslím si, že se tady odráží i celkový odraz strany v očích veřejnosti, tak jak nás vnímají jako komunisty a neviděli smysl nás volit. A to je prostě špatné! A nad tím bychom se měli zamýšlet tady u nás. Nakonec po celé Evropě co se týká komunistů, co se týká levice a nejenom v Evropě, protože tady dnes máme hosta – Klaudii – ze vzdálené Jihoafrické republiky. Takže si opravdu myslím, že je to otázka, která trápí nás všechny napříč světem.

KSČM to je jedna z kapek v moři širokého komunistického hnutí a stejně jako ostatní komunistické strany může i KSČM přinést hodně pozitivního tomu komunistickému moři, ale může také hodně zkazit. A my jsme těch chyb udělali v poslední době hodně a měli bychom se z toho poučit, protože potřebujeme mobilizovat k tomu, co tady všechno dnes bylo řečeno. Potřebujeme napnout síly a ne ty síly snižovat. Všichni si samozřejmě toto přejeme a já si myslím, že i k tomu by měla sloužit dnešní konference. Abychom si vyměnili zkušenosti, abychom si řekli jak dál, co bychom měli dělat k čemu přistupovat společně.

Abychom přispěli i ke sjednocování sil a vzájemné podpoře. Protože jak se správně říká: „V jednotě je síla!“ Ale ta jednota musí být opřena o to komunistické, to co máme v srdci a to by nám mělo přejít ze srdíčka, ze slov do těch konkrétních kroků. Jsem ráda, že tady můžu říct i před našimi zahraničními hosty a přáteli to, že my jako krajský výbor v Praze podporujeme řadu aktivit, které jsou napřeny i za hranice. Mluvil tady soudruh z Ukrajiny. Chtěla bych říci, že v pondělí se chystáme právě podpořit demonstraci proti fašismu na Ukrajině a na podporu komunistů na Ukrajině. Podpořili jsme demonstraci, která se týká voleb v Brazílii Podpořili jsme i demonstraci proti blokádě Kuby o níž se teď opět hlasovalo… Takže si myslím, že i ty naše aktivity, které jdou za hranice České republiky, jsou právě takovou tou kapičkou, která se snaží spojovat a sjednocovat ty síly o čemž jsem mluvila.

Nicméně vrátím se k nám, protože jak už jsem říkala, mi tady děláme řadu chyb a měli bychom se z nich poučit. Nejsem si jistá, jestli voliči občané vnímají tak zcela tu jednotu slov a činů o čemž jsme vždycky mluvili. Jestli ta slova máme vždycky jasně vyřčena, jednoznačně tak, aby jim rozuměl každý. To dokázal třeba Klement Gottwald, kterému rozuměl univerzitní profesor, dělník, rolník…, prostě každý. Dokážeme to my?! Odpovězme si každý sám.

Činy. Je naše komunistická strana dostatečně razantní, radikální? Opřená o přirozené spojence, kteří mají hluboko do kapsy, kteří nevyjdou s důchodem, kteří by se automaticky obrátit k nám jako ke komunistické straně a při tom se obrací k tomu největšímu velkokapitalistovi který tady je, a kterého jsme jako komunisté podpořili.

Myslíte si, že nám skutečně lidé budou věřit, pokud budeme pokračovat v těchto krocích?

Dostali jsme se tak daleko, že mluvíme o tom jak je nutná kritika sebekritika, ale tu kritiku na stranické půdě odmítáme. Bojíme se té kritiky, aby se náhodou nedotkla nějakého srdíčka nebo spíše ješitnosti. Odtrhli jsme se od členské základny i od lidí. Zpanštěli jsme a zpohodlněli jsme. Mnozí se dívají na každodenní problémy lidí ze zatepleného skleníku, kde se vede dobře a kde jsou pohodlná místečka. A tohle je cesta do pekel. Takže nám to ti lidé ve volbách prostě spočítali. Nejsme vidět, nejsme slyšet… Když jsme se bavili s různými nestraníky tak říkali, vždyť my o vás ani nevíme… vždyť jste takový šedý. A dostali jsme se právě do stínu právě toho velkokapitalisty. Dali jsme si podmínky, za kterých budeme podporovat jeho vládu, ale on je šikovně převzal. On je ten slavný a my jenom tiše poklonkujeme i v momentě, kdy nám nadává, kdy mluví o tom, že KSČM má být zrušena, kdy koalice s KSČM v žádném případě… Mlčíme a necháme si to líbit. A jdeme přesně ve šlépějích sociálních demokracie, která tady byla v minulém období a která se také dostala do stínu Andreje Babiše a dopadla tak jak dopadla. My jsme si nevzali poučení a snažíme se jen tak vyšperkovávat jen tak být takovou tou jak se to říkalo – stranou mírného pokroku v mezích zákona. To nás pokládá postupně na lopatky a dostává nás na okraj politického spektra.

Navíc působíme jako rozhádaná strana. A já bych byla velice ráda, kdybychom nezaměňovali tu kritiku a sebekritiku s tím rozhádáním. Kdy působíme na veřejnost tak, že se akorát štěkáme a nedokážeme si říct věci z očí do očí. Že to raději řešíme přes média. Pravicová média. Přes Haló noviny. Kdy jeden uráží druhého. Kde to řešíme přes sociální sítě, kde se štěká komunista s komunistou. A to určitě není ta parketa, kde bychom měli tyto věci si říkat a prát špinavé prádlo.

Stavíme se do pozice, že chceme mobilizovat, že chceme sjednocovat levicové síly, ale upřímně – jsme vůbec schopni plnit tento úkol? Jak chceme získávat přirozený respekt, když se nedokážeme sjednocovat ani jako komunisté v České republice. A já jsem velmi ráda, že je tady tajemník Komunistické strany Československa v Praze, s kterým se snažíme spolupracovat a sjednocovat naše postupy, ale těch komunistických uskupení u nás je řada a my se necháme dál tříštit už jenom v rámci těch různých komunistických stran, ale i uvnitř KSČM jako takové.

Přejímáme pravicové pojmy, přejímáme pravicové nálepky a útočíme na lidi, kteří to myslí poctivě. Na lidi, kteří s tou komunistickou stranou něco prožili, za celý život jí dali maximum. Tak na ně útočíme právě přes tyto nálepky a tyto pravicové pojmy. Měli bychom se stydět navzájem, když tohle děláme.

A myslím si, že toto nahrává pravici, těm antikomunistům, kteří tady celé měsíce neustále drží tu rozeštvanou náladu. Tu antikomunistickou pozici. Kdy manipulují nejenom mládeží, která se neseznamuje vůbec s tím, o čem se tady dneska bavíme. Nezná historii. Ale manipulují i s tou střední generací, která naslouchá na náměstí… jednou nadává sprostě Zemanovi a mává červenými trenýrkami, jindy nadává vládě podpořené komunisty a samozřejmě hlavně proti komunistům, proti Ondráčkovi a dalším. Tomuhle my nahráváme.

Já bych chtěla věřit tomu, že si vezmeme z těch neúspěchů, kterých jsme dosáhli vlastními chybami, že si z toho vezmeme příklad u nás, že si z toho vezmou příklad i naši hosté a přátelé ze zahraničí.

Já mám jenom obavy z toho, že jestli budeme takto pokračovat a jak jsem viděla i zasedání ústředního výboru, které akorát přilévá olej do ohně, tak že se nedostaneme ani do Evropského parlamentu (ze Senátu už jsme vymizeli), nedostaneme se ani do Poslanecké sněmovny a bude to trvat hodně dlouho, než se zase postavíme na nohy a než si získáme ten přirozený respekt v očích veřejnosti. V očích především těch, o které se máme opírat.

My jsme totiž jako KSČM ztratili punc antikapitalistické protestní strany, která má hájit lidi. My už nedokážeme obhájit ani nás jako komunisty. My nedokážeme obhájit to, co se tady dělo všechno, co se tady udělalo a vytvořilo od roku 1948 do roku 1989. Vezměte si sté výročí Československa. Ty famózní slávy, akce, těch, co rozbili Československo. A zapomnělo se úplně na to, jaké byly příčiny vzniku Československa, jakou roli zde hrála Velká říjnová socialistická revoluce, co se tady dokázalo od toho osmačtyřicátého roku do osmdesátého devátého… To byly hlavní úspěchy Československa! Ale o tom bylo ticho. Jenom první republika. A už tady bylo řečeno, jaká tady byla nouze, jaká tady byla krize, nezaměstnanost, chudoba, umírání, střílení do dělníků… o tom se mlčí.

Byla bych ráda, kdybychom se vrátili ke kořenům. Vrátili se – a to není návrat zpátky – dopředu k socialismus. Ale vrátit se ke kořenům znamená vrátit se ke komunistickým principům, ke komunistickému volebnímu programu a sjednocování komunistického hnutí. A k tomu potřebujeme také někoho, kdo to za nás převezme. Takže vidím jako nutnost opřít se o mládež, o vzdělanou mládež. Opravdu na vzdělávání komunistické mládeže pracovat a začít si vychovávat svojí komunistickou mládežnickou organizaci. Ne to nechat úmyslně jen na nich, a když začnou být trošku radikálnější tak je zašlapat do země. To bychom měli dokázat.

 

Když nejste nemocní, tak lékaře nevyhledáváte

Petr Šimůnek

Chtěl bych vás pozdravit za vedení Komunistické strany Čech a Moravy. Myslím si, že po dnešku odjedete domů plní dojmů, zážitků, ale i nejrůznějších myšlenek. Já si odtud odnáším velice mnoho, protože jako první místopředseda si beru k srdci i spoustu těch kritických slov k tomu jakým způsobem jít dál v komunistické straně. Myslím si, že si podněty odnese i Stanislav Grospič, který se se mnou právě bude podílet na těch dvou celostranických konferencích, o kterých se tady hovořilo.

Když dopadnou některé věci dobře a dopadnou dobře volby, tak se prakticky nic neděje. Pochválíme se a nějakým tím způsobem ty věci běží dál. Od roku 2016 zaznamenala KSČM obrovský skok v neúspěších, čtyři roky před tím v roce 2012 jsme měli takovou rudou vlnu republikou a ze čtrnácti krajů jsme nakonec sestavili devět vlád v devíti krajích, kde jsme vládli společně Českou stranou sociálně demokratickou. Rok na to v roce 2013 jsme zaznamenali částečně úspěch i v poslanecké sněmovně, kdy jsme zvýšili počet poslanců z 26 na 33. A byli jsme na určitém vrcholu slávy a je otázkou jestli jsme byli pozorní a jestli jsme si uměli vyhodnotit i kritická slova, kdy jsme uzavírali například koalice s Českou stranou sociálně demokratickou, otevřeně jsme s nimi spolupracovali i přes to že sociální demokracie v naší zemi je stranou univerzální, která umí spolupracovat jak s komunisty, tak umí spolupracovat s křesťanskými demokraty, ultrapravicí a prostě se všemi možnými seskupeními, které tady jsou.

Dokonce jsme zažívali i období kdy uměla vládnout sociální demokracie s křesťanskými demokraty, v krajích vládla s komunisty a ve velkých městech s pravicí. Takže i to něco znamená.

My jsme, jako ústřední výbor Komunistické strany Čech a Moravy, podpořili i ten akt, aby poslanci poslaneckého klubu KSČM podpořili vznik vlády hnutí ANO a sociální demokracie. Hodně se o tom hovoří, hodně se to rozebírá. My jsme měli prvotní hodnocení voleb takové politické, ale myslím si, že v prosinci budeme mít udělanou analýzu i z jednotlivých krajů a okresů jaký tam to mělo dopad. Zda nám to pomohlo nebo nikoliv. A musím tedy upřímně říct, že ani vedení strany nebylo úplně jednotné v tom, zda tento krok učinit.

Co se odehrává? V každém případě musíme vycházet z jedné věci. Na vrcholu slávy v roce 1989 když socialismus skončil tak byl velký rozdíl v životní úrovni samotných socialistických zemích. Zatímco nejvyšší životní úroveň měla Německá demokratická republika a socialistické Československo, a dokázali jsme mít kosmonauty, kteří létali do vesmíru a zásobovali jsme celý svět stroji přesného strojírenství, lokomotivami, tramvajemi a vymoženostmi techniky, tak v Bulharsku, Rumunsku a v dalších zemích ta situace byla opačná, kde to prostě byly země zemědělské, kde jste mohli vidět po horách ovečky atd. a vlastně i to se odráželo jakým způsobem tedy docházelo k těm společenským změnám, že z daleko drastičtějšími postupy právě přicházeli v těchto zemích kde se pravice dostávala daleko rychleji a brutálněji k moci a komunistické strany zanikaly ze dne na den.

Musíme ale také říci, že v socialistickém Československu se stalo něco do té doby neobvyklého, že například v oblasti školství už nestudovali lidi, protože na to měli peníze na těch vysokých školách, ale za socialismu studovali lidi, kteří na to měli intelektem, kteří byli moudří, kteří vystudovali i přestože byli chudí, protože jim na toto socialistické Československo finanční prostředky dalo. A začalo se i měnit to sociální složení v samotné komunistické straně a proto dneska v komunistické straně máte mnoho lidí s tituly s akademickými tituly a lidí, kteří vystudovali i mnoho univerzit a mají prestižní zahraniční školy. Není to tedy jen o té dělnické třídě. Naopak mnoho lidí z té dělnické třídy uteklo k panu Okamurovi nebo kdysi k republikánské straně, kdy později poznávali, že jde o extrémní hnutí a že šlápli vedle a že skutečně tou dělnickou stranou je ta strana komunistická. Ale i v současné České republice dochází k perzekucím. A je potřeba o tom hovořit. Protože lidé, kteří se hlásí nebo vstoupí do komunistické strany tak mají problém studovat, mají problém vykonávat některá zaměstnání. Přijde nám mnoho mladých lidí do KSČM a i na základě toho že si najde partnerku mladý kluk a rodiče řeknou, my ti ji dáme za ženu, ale ty nemůžeš být komunista. V naší rodině to nejde. Tak i takové překážky se prostě nachází a v takové společnosti žijeme. Proto také hovoříme o určitém úbytku členské základny, že nám vymírá. Rekrutujeme se většinou ze starší generace, ale musíme si dát ruku na srdce, protože tady na každém zasedání o tom mluvíme. Máme vůbec vliv na vlastní rodinu? Jsou naše děti členy komunistické strany? Hovoříme o tom otevřeně v práci se svými kolegy o komunistické straně a s přáteli? Protože top je ta důležitá práce, kterou musíme odvádět. Mezi našimi spoluobčany a získávat voliče.

Zatímco probíhala krize finanční, ale i krize pravice v těch letech 2007-2008, tak jak jsem říkal, dostali jsme se na vrchol. A ve chvíli kdy se začíná lidem dařit, tak jakoby si přestali vážit toho, čeho dosáhli. Když nejste nemocní, tak nevyhledáváte lékaře. A to se trošičku odehrálo i v tom, že komunistická strana nejenom přirozeným úbytkem členů, ale i tím že jsme nepečovali o ty lidi o ty voliče z větší důrazností, tak prostě přišli jiné politické strany, které nám voliče vzali.

Je takový trend v České republice, že lidé přestali věřit tradičním politickým stranám a věří různým uskupením, seskupením, novodobým oligarchům, kteří slibují a lidi říkají, tak to je skvělý, oni nám přidají něco na důchodu, něco na výplatě, tak mi je budeme volit, ale vůbec těm lidem nedochází, že jim ti oligarchové skutečně ty peníze dají, ale spouští inflaci, protože my vám přidáme, ale rovnou se to všechno změní i ceny v obchodech, v bydlení atd. Takže to zase nějakou chvilku bude trvat, než lidé pochopí.

No a jinak jsem chtěl říct k těm dvěma konferencím. Před čtrnácti dny jsem odeslal všem předsedům okresních výborů dopis, kde přesně popisuji, v jaké situaci jsme. Od července letošního roku pracuje skupina pro přípravu nových stanov a řeší vnitrostranické otázky našeho života. My jsme nějaký základní dokumenty od okresních výborů které již zpracovávali na konferencích rozeslali na okresní výbory s tím, aby do dvacátého září oni sami napsali co chtějí změnit ve stanovách, na vnitrostranické práci, kde je tlačí a tíží jejich starosti s tím že teď sedmého a osmého bude sedět pracovní skupina pro ty vnitrostranické otázky, přípravy Stanov, pak svolám vnitrostranickou komisi a někdy kolem pátého šestého prosince na Mikuláše by měl být prvotní dokument, který půjde do okresních výborů, tak aby si mohli předsedové základních organizací, ale i funkcionáři okresních výborů přečíst dokument a v lednu a v únoru by měly proběhnout okresní výbory rozšířené o předsedy základních organizací aby projednali tento dokument. V březnu to projedná kraje a v dubnu by měla být konference. Standa Grospič na minulém výkonném výboru ústředního výboru měl schválenou pracovní skupinu k přípravě programu a bude postupovat podobným způsobem jen s tím, že jeho konference proběhne 8. července 2019 s tím, že by měl vzniknout úplně nový programový dokument nebo nějakým způsobem upravený program, který by vyhovoval na dnešní dobu, tak jak jsme o tom hovořili.

Vím, že situace není jednoduchá. Chválím tyto konference, které pravidelně probíhají – dnes se koná již 44., a řeknu vám proč? Hlavně pro naše zahraniční hosty. Protože i je možná u nich doma trápí, že je tam třeba více komunistických stran nebo komunistických hnutí, tak alespoň tyto konference slouží k tomu, že tady na této konferenci se schází jak členové Komunistické strany Čech a Moravy, tak členové Komunistické strany Československa i Komunistického svazu mládeže, kde si mohou ujednotit některé myšlenky a svoje názory, což beru za velice dobré.

Všichni v tomto sále, ale i další desetitisíce lidí na celém světě nosí hrdě to krásné jméno komunista. Takže do práce a nedělejme mu ostudu.

 

NEPŘEDNESENÉ PŘÍSPĚVKY

Jaká je situace a co dělat

Václav Exner

Jaká je současná situace?

1. Mezinárodní komunistické a dělnické hnutí v současnosti nemá nějakou ucelenou organizační základnu ani aktuální sjednocující dokument. Nelze tedy mluvit o sjednocujícím programovém dokumentu – odvolávání na Manifest komunistické strany Karla Marxe a Bedřicha Engelse nemůže dávat aktuální odpovědi na problémy současné společnosti, i když stále zůstává základním inspirativním dokumentem.
2. Pokud jde o strategii, pak se snad všechny složky hnutí hlásí k boji za socialistické uspořádání společnosti. Je to i jeden z charakteristických znaků komunistické orientace na rozdíl od kolísajících socialistů a často nevýrazné tzv. nové levice. Bližší popis jak socialismu, tak cesty k němu často chybí, a pokud přece jen je, má ne příliš mnoho společných rysů a přílišnou poplatnost místním podmínkám, případně subjektivním představám. Za výjimku můžeme pokládat tzv. socialismus s čínskými rysy Komunistické strany Číny. Koordinace většinou chybí a je o ni malý zájem. Sjednocující popis základního cíle tedy spíš chybí.
3. To samé se týká i taktického postupu, a to i mezi stranami a zeměmi s velmi podobnými podmínkami. Dokumenty pro účast ve volbách, pro organizační, poznávací, vzdělávací i praktickou politickou činnost mají aktuální krátkodobý a místní význam a často nejsou příliš propojeny se strategickým cílem, a hlavně praktickými postupy pro dosažení deklarovaných záměrů. V našem případě se například nedaří ani stanovení společných nebo většinových hlavních bodů pro volební programy pro volby do Evropského parlamentu ve stranách v členských zemích Evropské unie.
4. Existují dílčí integrační celky, v Evropě například Strana evropské levice, frakce Sjednocené evropské levice/Severské zelené levice v Evropském parlamentu, spíš nepřehledné organizace usilující o propojení různých „komunistických“ stran v Ruské federaci a v zemích vzniklých z bývalého Sovětského svazu a podobně i v jiných světadílech. Zároveň však v jedné zemi existuje víc radikálně levicových stran, někdy jen skupin, často ve svém názvu obsahujících slovo „komunistická“. Jen některé se ale jednoznačně hlásí k MKDH a zúčastňují se jednání svolávaných pod tímto označením. Úsilí o vznik IV. internacionály vyhlášené svého času Hugo Chavézem a u nás dlouhodobě navrhované např. Milanem Havlíčkem se v této situaci ukázalo jako neuskutečnitelné a i Chávez od něj zhruba po roce realisticky potichu odešel.
5. Pravidelné porady, zahájené z inciativy Komunistické strany Řecka, zatím nejsou dostatečně univerzální, účastníky si jejich řídící orgány, ve kterých je aktivně zastoupena i KSČM, vybírají a sjednocující programovou funkci zatím neplní. Stupeň uskutečnění přijatých závěrů v jednotlivých účastnických stranách, ať jde o rozhodnutí o společných akcích nebo kampaních nebo o závěry v přijatých dokumentech, je nízký, což můžeme vidět i na KSČM.
6. Nově v posledních letech organizované společné porady organizované Komunistickou stranou Číny nejsou zaměřeny výlučně na komunistické a dělnické hnutí, mnozí jejich pozvaní účastníci se k němu také ani nehlásí. Významné ovšem je, že KS Číny, nejpočetnější komunistická strana světa, se začala aktivně zapojovat do úsilí o spolupráci v širší levici, že má co nabídnout díky svým teoretickým i praktickým výsledkům při vedoucí roli v budování socialismu s čínskými rysy v nejlidnatější zemi světa a otevřela se spolupráci i v rámci MKDH i svou účastí na sjezdech komunistických a dělnických stran, mezinárodních setkáních a dalších akcích.
7. Neexistuje dostatečně sjednocený pohled na období tzv. reálného socialismu v hnutí. I země a strany, které otevřeně vyhlašují socialistickou cestu, především Čína, Vietnam, Kuba, Kambodža, Nepál…, nejsou všeobecně uznávanými vzory pro překonání kapitalismu a nastoupení cesty k socialismu. Hodnocení jejich postupů rozporné.
8. Především Čína, Vietnam a Kuba a jejich komunistické strany poskytují své výstupy v programové a organizační práci, které mohou jako vedoucí složky vlád uskutečňovat ve svých zemích. Ani v této oblasti ale není dost jednoznačné mezinárodní hodnocení jejich postupu ze strany radikální levice, spíš naopak. Chybí i průběžné vyhodnocování jejich záměrů, programů, postupů, a hlavně výsledků, samozřejmě kromě jejich vlastních výstupů.
9. Kromě uvedených, na socialistickou cestu orientovaných zemí je vědecká činnost organizovaná přímo stranami velmi omezená. Jejich politická činnost se o vědecké podklady opírá jen omezeně, většinou s odvolávkou na autority MKDH z 19. a 20. století. Přijímané dokumenty a rozhodnutí jsou převážně založeny na rozhodování funkcionářů, případně na aktivech vytvářených na základě zastupitelského principu z nižších složek stran. Funkcionáři jsou nejvyšší autoritou i pro rozhodování stranických orgánů a o nějakém vědecky zdůvodněném podkladu může být jen velmi zřídka řeč.

Co dělat, když si tohle všechno uvědomujeme?

10. Už od klasiků známe, že nemůže být dobrá praxe bez dobré teorie. Ruský a sovětský fyzik Pjotr Leonidovič Kapica tvrdil, že nejpraktičtější je dobrá teorie. V době Pražského jara se v Akčním programu objevila teze, že role vědy (ve společnosti) určuje úspěch socialismu. V KSČM moc vědců nemáme. S prof. Ivanem Hrůzou, prof. Zdeňkem Hábou, doc. Ivo Látalem, doc. Miloslavem Formánkem, Miloslavem Ransdorfem, Josefem Hellerem a dalšími odešla jedna, ještě socialistická generace teoretiků vědeckého socialismu. Do budoucna bychom ovšem rozhodně neměli rezignovat na rozhodování založeném jak na zastupitelském (a funkcionářském) principu, tak na odborném, teoretickém posouzení věci s alternativami. Jen pragmatický přístup úspěch na cestě k socialismu nezajistí. To platí pro naši KSČM i pro celé MKDH.

 

Zkušenost třetí internacionály a budoucnost komunistů po roce 1989

Roberto Gabriele

Předkládaný text je části práce italského Stalinova sdružení, věnované Třetí internacionále. V jejím úvodu jsme učinili několik úvah o současné krizi, jejích možných důsledcích a roli, kterou by měli hrát komunisté, a to ne v marném pokusu o opakování zkušeností minulosti, ale ve snaze pochopit objektivní skutečnost, která se rozvíjí před našimi očima a úkoly, které zahrnuje, tj. učení se z metody a analýzy našich předchůdců.

Dosud jsme se zaměřili na kontrarevoluci v SSSR a ve východní Evropě. Tato předběžná práce byla nezbytná, protože bez definování charakteru „stalinismu“ a povahy událostí spojených s rokem 1989 není možné správně interpretovat historickou cestu komunistického hnutí.

Nyní pokračujeme v naší debatě a výzkumu a zohledňujeme úvahy o současné krizi a její globální povaze. Přicházíme proto k dalším otázkám, na které musí komunisté odpovědět, aby mohli definovat nové strategie. Vzhledem k objektivním důvodům, které jsme viděli při práci o kontrarevolucí v SSSR a boji v Číně o zrychlení pochodu k socialismu (Velký skok vpřed a Kulturní revoluce), je třeba se soustředit na načasování a prostředky nutné k překonání kapitalistického výrobního systému a ověřit si, jak se s těmito problémy zabývaly nejen Třetí internacionála, ale i komunistické hnutí až do 60. let 20. století (viz Moskevská konference).

Dnes tyto otázky nejsou čistě akademické, jelikož jak jsme (a správně) uvedli, současná krize může mít pouze dvě východiska: buď válku, nebo transformaci systému, který vytváří imperialistickou politiku ve světě. Stručně řečeno, znovu stojíme před alternativou mezi socialismem a barbarstvím.

Není možné vyřešit tyto problémy se starými schématy, ale jejich podstata zůstává stejná. Právě proto předkládáme některé dokumenty Třetí internacionály. Jsou samozřejmě historického data, ale ukazují smysl útoku na oblaka komunisty ve 20. století.

S vědomím tohoto vzoru, vznikají některé otázky zcela přirozeně: Kam povedou sociální rozpory kapitalistického Západu? Jaká revoluční dynamika byla ve světě zahájena v důsledku rozpoutání „nekonečné války“? Jaká jsou geopolitické omezení rozvoje imperialistických podniků a nakonec, kam vede dynamika imperialistické ekonomiky?

Položit tyto otázky tak, abychom se vyhnuli mechanickým transpozicím, nám dává již pocit vzdálenosti od revolučního vzestupu komunistického hnutí, když byla založena Třetí internacionála. Jak zvýrazníme v navrhované dokumentaci, otázky revolučního vývoje byly prezentovány globálně a přímo, a to nejen pro evropské dějiště rozvrácené válkou mezi imperialistickými mocnostmi, ale i pro zbytek světa.

V současné fázi, naopak, musíme na počátku reflektovat skutečnost, že Čína postupuje se svým rozvojem velice rychle, čímž omezuje možnosti činnosti amerického imperialismu a – kromě toho – stává se partnerem pro země, které usilují o vymanění se z imperialistického ekonomického vydírání, a proto je důležitým prvkem pro budoucí vývoj. Navíc Čína se svým „socialismem s čínskými znaky“ zahájila také debatu o načasování a způsobech rozvoje socialismu ve světě. Musíme však mít na paměti, že by se sice takový vývoj mohl urychlit, ale také zvrátit silami působícími na mezinárodní a vnitřní úrovni (v konkrétním případě soukromým sektorem čínské ekonomiky, který, ačkoli „vlastenecký“ reaguje na logiku trhu a zisku).

V současném scénáři je však také Rusko, které se dostalo do silného konfliktu s americkým imperialistickým systémem. Po roce 1989 imperialistický systém věřil, že by mohl snadno spolknout pozůstatky SSSR. Namísto toho se náhle objevil nárok na nezávislost a obnovení velké části bývalého sovětského prostoru, čemuž se snaží čelit vojenským obklíčením a sankcemi. Rusko je proto – jak je vidět na Středním východě – nuceno rozšiřovat rozpory západního imperialistického tábora, aby změnilo rovnováhu moci.

Buďte si jisti, že s Putinem nejsme svědky „socialismu s ruskými znaky“, nýbrž nároku na nezávislost od projektů amerického imperialismu, které v současné situaci těžkých podmínek imperialismu hvězd a pruhů, upravují tradiční vzorce aliancí.

Tato geopolitická realita tak pomáhá a umožňuje nezávislý anebo revoluční (v tomto případě ne automatický) rozvoj rozsáhlých oblastí toho, co se stále nazývá „třetí svět“, v Asii, Latinské Americe, Africe a v arabských zemích. V těchto oblastech má rozpor znovu podobu otevřeného konfliktu mezi imperialismem a neokolonialismem na jedné straně a vykořisťovanými národy zapojenými do války na straně druhé. Dimenze konfliktu má jistě revoluční charakter, ale v této fázi je interpretován sílami spojenými s etnickými a náboženskými tradicemi, což naznačuje nízký profil strategických otázek.

Jaká je situace na kapitalistickém Západě? To je zásadní otázka definice nových charakteristik naší epochy. Je zřejmé, že kapitalistický Západ vykazuje velké rozdíly v sociální struktuře, které trvale narušují politickou rovnováhu a řízení systému a vedou nás k tvrzení, že Západ je obětí skutečné krize civilizace ve svých metropolitních oblastech

Co způsobuje tuto krizi a jaké jsou její hlavní rysy? Po období intenzivní financionalizace ekonomiky začal se výrobní systém rozvíjet s dynamikou soustředěnou na nejproduktivnější odvětví, takže velká část obyvatelstva byla ponechána osudu bídy, nezaměstnanosti a super-vykořisťování. Po mnoha dekádách hojnosti to vytváří bezperspektivnost a rozvratnou sociální krizi. Buržoazie oslavuje růsty indexu akciového trhu a HDP, ale tyto ukazatele se týkají těch, kteří řídí kapitál a zisky. Zbytek je svěřen bonusům a rezervám pro „chudé“. V rozporu s režimní propagandou kapitalistického Západu ukazují sociální ukazatele, že hněv roste a stává se vzpourou. Dnes je tato vzpoura řízena různými silami, od pravicového křídla k levému křídlu neoreformistů, jako je Hnutí pěti hvězd v Itálii. Jak dlouho bude trvat tato krize? Jedna věc je nyní jistá: budou existovat pouze dva možné způsoby jejího překonání, a to buď vítězstvím nového práva, které se bude snažit uniknout „nacionalistickým“ způsobem ze sevření struktur, jako je EU (tj. globalizace v Evropě) nebo se změnou výrobního systému, aby se obnovila sociální úroveň a dala se budoucnost třídám ohromeným krizí počínaje dělníky a nezaměstnanými.

Kdo je za tento úkol zodpovědný a na jakém základě je takový projekt vybudován? Pokud jde o nás, je jasné, že tento úkol patří revoluční formaci, která ví, jak promyšleně sledovat cíle, které historická fáze naznačuje, pochopit cestu a vést k žádoucímu cíli. Jestliže bychom řekli, že komunisté ve světě jsou pro tento úkol vybaveni, neřekli bychom pravdu. Mluvit o socialismu 21. století je proto spíše předčasné. Když hovoříme o revoluční síle, samozřejmě myslíme na komunistickou sílu, jejíž podstata se však hluboce liší od toho, co existuje, jako přežitek starých papírových a parlamentních rituálů, které charakterizují většinu organizací nesoucích „komunistickou“ značku. Neříkáme to, abychom někoho poučovali, ale abychom zdůraznili potřebu důkladné reflexe. Jsme jen na začátku. Pokud bychom měli usuzovat na základě existujícího, z hlediska politické subjektivity, byli bychom pesimističtí. Je to však situace, která nás konfrontuje s novými úkoly, a to nejen dnes, ale od počátku „nekonečné“ války a ekonomické krize kapitalistického Západu. Nyní je to situace stará desetiletí.

Tyto skutečnosti mají globální dosah. Analýza proto, když předpokládáme oživení komunistického hnutí a jeho možnou roli, může být pouze globální. Právě proto v této části naší práce studujeme zkušenosti Třetí internacionály, ne abychom dělali analogie s přítomností, ale začali přemýšlet o (dialektickém) vztahu mezi objektivní situací a historickými úkoly, a to vycházeje právě od zkušeností komunistického hnutí v roce 1919 (založení Třetí internacionály).

Předtím, než se budu dál zabývat tématem, dovolte mně několik obecných poznámek k vývoji komunistického hnutí. První věc, která se objevuje, přinejmenším z historického hlediska, je, že komunistické hnutí mělo ve svých fázích vzestupu v devatenáctém a dvacátém století mezinárodní charakter. Nejen ve sloganech

(„Proletáři všeho světa, spojte se!“, „Přeměnit imperialistickou válku v revoluční občanskou válku!“), ale také v organizačním rozměru, a to s ustavením První (Marx a Engels) a Třetí internacionály (Lenin). Když hovoříme o komunistickém hnutí, musíme začít s touto dimenzí a vysvětlit její důvody nebo alespoň zvážit shodu okolností. Tyto věci se nenarodily náhodou, pomocí molekulárních procesů nebo ideologickým voluntarismem doktrinálních komunistů, kteří se organizovali, ale objektivními podmínkami, které dozrály v historickém procesu, byly pochopeny, teoreticky definovány a prakticky řízeny revolučním komunismem.

To samozřejmě neredukuje historické pochopení světových revolučních procesů na trockistická schémata, jako je „permanentní revoluce“. Naopak, oproti nim, zdůrazňujeme objektivní fakta, ze kterých vznikla revoluční teorie a činnost komunistů. Dokumenty, které zveřejníme o historii Třetí internacionály, dokládají právě tuto skutečnost.

Samozřejmě, historie se nikdy stejně neopakuje. Události posledních let nám však ukazují, že navzdory porážce, kterou komunistické hnutí utrpělo, vznikající rozpory dosáhly hloubky, která nás na sociální, politické a vojenské úrovni umisťuje do scénářů, které předurčují nové epochální změny. Teoretická analýza a strategie komunistů mohou začít jen odtud. Žádná národní analýza tuto potřebu nenahradí. Koneckonců, západní imperialismus vedený USA nás poučuje, že globální myšlení poskytuje možnost ukázat, jak se věci mají.

To samo o sobě neznamená, že jsme v předvečer „jiskry, která zapálí prérie“. Ve skutečnosti nelze takto si představit sily v pohybu. Navzdory závažnosti současné hospodářské a vojenské krize potřebují více členité uvažování, ale ne méně náročné a to v rámci mezinárodních možností.

Dnes jsme konfrontováni s geopolitickou situací, která může vést k jaderné válce mezi velkými oblastmi světa; s rozsáhlým regionem války na Středním východě a tendencí jejího rozšíření kvůli neustálým podnětům imperialismu pod vedením USA; s krizí civilizace, která ekonomicky a sociálně otřásá kapitalistickým Západem, s velkými plochami světa v Africe a Latinské Americe, které vůbec nejsou normalizovány. Opět je to objektivní situace, která nás přiměje pochopit, v čem je zřejmá červená nit, která může určit místo setkání různých chybových linek probíhajících procesů, které se budou srážet v místě největší krize (slavný „slabý článek‘).

Znamená to, že bychom měli očekávat Velký třesk, který zapálí prérie? Koneckonců, tato exploze se ve skutečnosti stala a nyní musíme pochopit její výsledek. Ve skutečnosti byly kontrarevoluční události roku 1989 zcela překonány novými událostmi a novými poměry sil. Je pravda, že neexistuje nový Komunistický manifest ani nové Dubnové téze, ale v této fázi realita předchází teorii jako interpretaci reálných procesů. Teoretické zpoždění je také důsledkem kolapsu mezinárodního komunistického hnutí a revizionistického procesu, který pochodoval již od padesátých let.

To je tedy Velký třesk. Přímo neohrožuje centrum imperialistické moci jeho svržením, ale rozvíjí se procesem zastavování a odchodu, protože jak ukazují fakta ze Sýrie, Krymu, Koreje a Ukrajiny, imperialismus si nemůže být jistý, že získá navrch a doposud se vyhýbá všeobecné konfrontaci.

Historie Třetí internacionály v tomto kontextu je poučením, jak komunisté řešili epochální otázky stejného druhu a jak strany, které je reprezentovaly, se staly předvojem v boji proti imperialismu a pro sociální transformaci.

Byla tato potřeba překonána? Fakta ukazují opak.

 

Několik poznámek k třídnímu přístupu a ideologii

Jiří Horák

Stranický a třídní přístup ke společenskému životu má hluboké kořeny v materialistickém pojetí dějin, které vyžaduje odhalovat podstatné vztahy v jevech a procesech, hledat jejich základy a příčiny ve výrobních vztazích v souvislosti se zájmy určitých tříd. „Lidé,“ psal V. I. Lenin „vždy byli a budou prostoduchými oběťmi klamu i sebeklamu v politice, pokud se nenaučí za nejrůznějšími mravními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, deklaracemi a sliby hledat zájmy těch či oněch tříd.“ Všechny dosud existující politické strany či politická hnutí představovaly zájmy určitých tříd, avšak zdaleka ne všechny otevřeně vyjadřovaly svůj třídní charakter a svoje skutečné cíle. Třídy, historicky odsouzené k zániku, se nutně maskují praporem nestranickosti a zdánlivou „objektivitou.“ I k tomu se Lenin vyjádřil: „K ideji nestranickosti musí pociťovat náklonnost každý, kdo stojí na straně buržoazního řádu.“

Současní buržoazní ideologové a političtí představitelé se neustále snaží o deideologizaci politiky, dokonce i někteří představitelé KSČM se pokoušejí o svéráznou deideologizaci levicové politiky, přestože by měli vědět, že ideologie je základem obsahu a zaměření politiky, předvídá její vývoj a vychází z třídních zájmů. Ideologie aktivně hájí třídní politiku a svými prostředky pomáhá realizovat její cíle.

Boj komunistické a buržoazní ideologie je odrazem základních, třídních antagonismů tj. kapitalismu a socialismu, práce a kapitálu. Nesmiřitelnost těchto zájmů vylučuje jakékoli ústupky a kompromisy v ideologické oblasti. Buržoazie to ví velice dobře – nashromáždila velké zkušenosti ideového působení na masy a disponuje mocnými moderními prostředky propagandy i značné síly ideologů, kteří ji hájí.

Ideologický boj nabyl ostrého a nesmiřitelného charakteru – můžeme to dokumentovat i obrovskou mediální antikomunistickou kampaní věnovanou 50. výročí internacionální pomoci v r. 1968. Ideologický boj se dnes obrovským tempem rozvíjí v podmínkách zrychlující se vědecko-technické revoluce, jejímž důsledkem je rostoucí počet inteligence, růst úrovně vzdělání, rychlý rozvoj objemu a masovosti informačních prostředků a materiálně technické základny propagandy. Tyto podstatné změny v životě společnosti pochopitelně vyžadují od našich ideologických kádrů (pokud je vůbec máme), aby se neustále zlepšovala kvalita jejich práce, zvýšila se operativnost, pružnost a dovednost rychle zhodnotit situaci, diferencovaně a přesvědčivě působit na vědomí lidí.

Další otázkou, takřka každodenně omílanou tzv. „demokratickými“ představiteli, je jejich hlásání „čisté demokracie“ či „demokracie pro všechny.“ My však víme, že nadtřídní demokracie neexistuje a ani existovat nemůže. Existuje demokracie buržoazní a demokracie socialistická. Charakter demokracie je určován vlastnickými vztahy, které ve společnosti vládnou, tím, která třída má moc ve svých rukou. Buržoazní demokracie je uskutečnění moci majetné menšiny nad vykořisťovanou většinou. O to více mě rozhořčilo vyjádření předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa, který v Rozstřelu na iDnes.cz 31. 10. 2018 prohlásil, že „Respektujeme a trváme na tom, že všechny formy vlastnictví mají právo na existenci.“ Bohužel, formulaci o pluralitě vlastnictví máme i ve stanovách a programu. To se odráží i v podpoře vlády oligarchy Babiše, Komunistickou stranou Čech a Moravy.

Těch několik poznámek bych chtěl zakončit úkoly, které již několik desetiletí zdůrazňujeme.

Jsou to mimo dalších:

– vypracování dlouhodobého a krátkodobého, skutečně komunistického programu strany a z nich vyplývajícího permanentního volebního programu

– vzdělávání všech členů komunistické strany a další rozvoj komunistické teorie

– sjednocení všech komunistických a dělnických odnoží v ČR, hlásících se k marxismu

– vytvoření mezinárodní organizace komunistických a dělnických stran

– analýza dějin komunistické strany a Československa

– sjednocení vlasteneckých sil

– především prostřednictvím odborů působit na dělnickou třídu

– každý komunista musí být agitátor a propagandista.

 

 

Proti volební straně

Aleš Hubert

Mezi nejdůležitější úkoly určené X. sjezdem KSČM patří vytvoření nového programu Strany. S novým programem musí přijít také úprava Stanov a přizpůsobení stranické struktury. Úprava Stanov a stranická struktura musí ovšem odpovídat potřebám plynoucích z programu.

Tolik měsíců po sjezdu a tak krátce před konferencemi by měla na všech úrovních stranické struktury probíhat debata o programu. Neděje se tak. Stojíme na místě a neumíme se pohnout.

Jednou ze základních otázek, na kterou si musíme odpovědět je ta, zda myslíme vážně námi deklarovaný cíl – socialismus.

Pokud máme usilovat o systémovou změnu, je třeba k tomu Stranu uzpůsobit. V debatě se soudruhy jsem si ověřil, že i v tak základní věci nemáme jasno. Podle názoru některých členů Strany je jediným řešením naší nepříznivé situace transformace Strany ve stranu volební. Já jsem toho názoru, že k takové transformaci Strany dojít nemůže, jelikož k ní již došlo. Takový model Strany jsem nazval buržoazním. Tohle mé tvrzení narazilo na tvrdý odpor a debata se vyhrotila i poměrně nepříjemným způsobem. Narazil jsem na nepochopení základních koncepcí politických stran. Nejen z tohoto důvodu považuji za nutné krátce se vrátit k základům. Sjezd nás postavil před jasné úkoly a je třeba si vyjasnit to, v čem očividně nemáme (ale měli bychom mít) jasno. Musíme si připomenout, jaké pojetí strany známe, jaké pojetí strany máme a jakou stranu mít musíme, chceme-li dostát svého historického poslání. Tohle krátké pojednání není určeno těm, kteří jsou znalí marxismu leninismu, kteří studují a ve své práci uplatňují naši vědeckou teorii, ale těm, kteří by tak činit měli a nečiní. Nekladu si zde za cíl nabídnout vyčerpávající komplexní elaborát opírající se o veškeré poznání pramenící z děl klasiků a zkušeností dělnického a komunistického hnutí. Cílem je nabídnout základní vhled do problematiky, abychom mohli příště diskutovat na vyšší úrovni.

Zde se nebudu příliš zabývat charakteristikou objektivní situace a rovnou konstatuji, že momentálně působíme ve vrcholném stádiu kapitalismu – v imperialismu. Zkrátka, tato hospodářsko společenská formace, v rámci které působíme je monopolistický kapitalismus – imperialismus. Je to tentýž imperialismus, který tu byl za působení V. I. Lenina a který byl Leninem nejen charakterizován, ale také za přispění jeho teorie a organizační práce poražen. Leninovo učení ukázalo nejen svoji platnost, ale skutečnost, že je možné imperialismus porazit. Imperialismus je charakterizován mj. jako epocha proletářských revolucí. To se konec konců historicky potvrdilo. Samozřejmě, i takové konstatování bude napadáno a může se stát (a mělo by se stát) předmětem dalších diskusí. Já se ovšem nebudu věnovat obhajobě tohoto tvrzení a zde jej předkládám jako fakt. Podložení tohoto tvrzení argumenty se budu nejspíš věnovat někdy příště, protože nechci vytvářet příliš rozsáhlý text a chci reagovat na tuto poměrně „živou“ záležitost. Těm, kteří jsou schopni samostudia, mohu doporučit prostudování knihy Imperialismus od Harpala Brara, ve které naleznou mnoho argumentů dokazujících, že se kapitalismus ve svém vrcholném stádiu nachází. Ale jsem si téměř jist, že najdeme i takové kritiky, kteří bez znalosti věci budou zpochybňovat konstatování, že působíme v imperialismu, protože přece rok 1917 není rok 2018 a za těch více než sto let se musel imperialismus někam „posunout“. Ano, posunul se, ale pouze v povrchových jevech, jádro zůstává stejné.

Podle V. I. Lenina je imperialismus charakteristický:

1) koncentrací výroby a kapitálu takového stupně, že vytváří monopoly, které mají v hospodářství rozhodující úlohu;

2) splynutím bankovního kapitálu s průmyslovým, tím vznikem finančního kapitálu a finanční oligarchie;

3) vývoz kapitálu nabývá většího významu než vývoz zboží (je vhodné zmínit jednu za základních „svobod“ EU – volný pohyb kapitálu);

4) vznikem mezinárodních monopolistických svazů kapitalistů, které si rozdělují svět;

5) ukončením teritoriálním rozdělením světa.

Imperialismus je tady stádiem kapitalismu, ve kterém nadvládu získaly monopoly a finanční kapitál, vývoz kapitálu nabyl nejvyššího hospodářského významu, mezinárodní trusty si rozdělují svět a celá planeta je rozdělena do „sfér vlivu“ imperialistických center. Taková charakteristika naprosto odpovídá dnešnímu systému a je možné se bavit pouze o změně povrchních jevů. To určující nejen zůstává, ale umocnilo se a vystupuje stále zřetelněji na povrch ještě více, než za doby V. I. Lenina.

Zde je na místě si také připomenout úkoly komunistické strany v té nejobecnější rovině.

Jednak je třeba připomenout, proč se Karel Marx a Bedřich Engels při sepisování Manifestu komunistické strany vymezili vůči různým socialistům a levičákům právě tím, že Manifest nazvali komunistickým, nikoliv levicovým, autenticky levicovým či socialistickým. Je to uvedenu v Manifestu samotném: „Socialismus znamenal roku 1847 buržoazní hnutí, komunismus hnutí dělnické. Proto jsme již tehdy velmi rozhodně zastávali názor, že „osvobození dělníků musí být dílem dělnické třídy samé“, nemohli jsme být ani na okamžik na pochybách, které z těchto dvou jmen máme zvolit. Také nikdy později nás nenapadlo je odmítat“. Všimněte si, že nás sice nenapadlo je odmítat, ale přímo jsme tento termín ve veřejné diskusi odvrhli. Mnohem častěji přijímáme právě ty výrazy, vůči kterým se klasikové vymezili. Sledujte veřejná mediální vystoupení anebo dokonce vnitrostranické debaty vrcholných představitelů a poslanců. Co je ale důležitější, je zdůraznění, co Marx a Engels tvrdí (a dále dokazují) že „osvobození dělníků“ – od útlaku kapitálu, je „dílem dělnické třídy samé“ – tj. jediný možný subjekt, který může osvobodit pracující, jsou právě samotní pracující. Pokud to není jasné, je možné upřesnit zcela jasnou formulací, která vyjadřuje základní cíl komunistické strany: „…ztvárnit proletariát v uvědomělou třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.“ Tolik k cílům strany, která je komunistická.

Než se dostaneme ke koncepci strany, je třeba zmínit i tři hlavní „boje“ které musí strana svádět, aby jednak vůbec vytvořila z „třídy o sobě“ uvědomělou třídu, „třídu pro sebe“ a také, aby byla předvoje takové třídy: musí svádět boj ekonomický, politický a ideologický – a to ne „za proletariát“ nebo „místo proletariátu“, ale s proletariátem, v jeho čele. Tohle jsou tři důležité fronty a není možné zanedbávat ani jednu, chceme-li být ve svém poslání úspěšní. To ale znamená, že strana musí plnit funkci nejen zastupitelskou, ale také organizační a agitační a mnoho dalších. Boj komunistů je zkrátka různorodý a není možné jej determinovat pouze na volební klání a držení palců těm vyvoleným, kteří mají tu čest a odpovědnost usednout do poslaneckých či zastupitelských lavic. Tím se dostáváme k hlavnímu předmětu zájmu, tj. ke koncepci strany samotné.

Z teorie i praxe komunistického a dělnického hnutí známe dvě koncepce politické strany. Jednou je strana volební (nebo také nazývána jako strana buržoazního typu), druhou je strana nového typu, nebo také – leninská strana.

Volání po volební straně, jako o jediné možné anebo například i moderní alternativě je volání zoufalého člověka, nebo také člověka neznalého naší teorie a historie – což bývá často totéž.

Koncepce volební strany je zastaralou koncepcí z dob II. Internacionály (Sociálně demokratické internacionály). Tato internacionála ztroskotala v bouřlivých dnech války, v roce 1916, jelikož se ukázalo, že vlastně mnoho stran v ní organizovaných nechce a nemůže pracovat dle zásad proletářského internacionalismu a přiklonilo se k podpoře vlastních buržoazních vlád. Strany a celá internacionála zkrátka v tento krizový moment naprosto selhala, již v té době přestala plnit svoji pokrokovou úlohu, kterou neoddiskutovatelně plnila v dřívějších dobách. Převládající koncepcí stran organizovaných v II. internacionále byla právě koncepce strany volební, jelikož během existence II. internacionály se pokládaly parlamentní formy boje za boje hlavní. Jak se ukázalo, taková koncepce strany se nehodí pro revoluční boj a naopak v krizový moment selhává, nebo vede přímo ke kolaboraci s buržoazií. Zpohodlnění v zastupitelských křeslech, přimknutí se k domácí buržoazii, to byl charakteristický znak tehdejších i dnešních sociálně demokratických stran.

Co je charakteristické pro volební stranu? Dnes, stejně jako tomu bylo v dobách II. internacionály, je volební strana: – volebním aparátem přizpůsobeným potřebám parlamentních voleb a parlamentních bojů – základní politickou organizací není strana jako taková, ale parlamentní frakce – strana je přívěskem a dodavatelem hlasů parlamentní frakci

Bohužel, k této zastaralé a v praxi překonané koncepci jsme se byť neformálně, vrátili. Proto si stojím za tím, že KSČM je dnes strana buržoazní (přiznávám, že kdybych používal termíny „volební“ nebo „sociálně demokratická“ tak bych se vyhnul přehnaným reakcím názorových oponentů, ale nebylo by to na místě). Tím netvrdím, že v KSČM nejsou komunisté, kteří upřímně věří v nutnost svržení kapitalismu a v nutnost vybudovat komunistickou společnost. Tvrdím pouze to – že taková koncepce strany jakou máme, nemůže naplnit to, co deklarujeme ve vlastních Stanovách: „Programovým cílem KSČM je socialismus.“ Utužovat takovou koncepci strany, koncepci, která znemožňuje vést efektivně boj proti kapitalismu, je ve svém důsledku pomoc buržoazii, v zájmu buržoazie, proti zájmům pracujících. Takové vědomé konání je kolaborace a poraženectví.

Pokud zpochybňuji efektivitu transformace ve volební stranu, mohu se opírat o historii II. internacionály. Jsem si ale vědom toho, s ohledem na to, že „znám“ uvažování některých soudruhů, které se dá charakterizovat jako – „ano, je to pravda, ale to bylo, dnes je to jiné“, že budu muset použít i „čerstvější“ příklady. Mohu vzpomenout nedávné události na východě Ukrajiny, a vlastně na Ukrajině celé. Rozvrat této země je následkem soupeření imperialistických center. V takovém prostředí, kdy buržoazní instituce ztrácí naprosto legitimitu, kdy vládnutí buržoazie metodou zastupitelské demokracie se stává neúčinnou a vládnoucí třída tento způsob vlády nahrazuje otevřeným fašistickým terorem, nedokázala KS Ukrajiny, která je volební stranou (byť v neporovnatelně lepší formě než KSČM) jakkoliv zasáhnout do dění. Naopak, iniciativu přebrala zprvu živelná a dále organizovaná skupina lidu, která sáhla i ke zbraním, aby vyjádřila svůj odpor proti vládě prohnilé buržoazie. I na územích, kde došlo k dílčím vítězstvím a nová antifašistická moc byla relativně stabilizována, nedokázala komunistická strana převzít iniciativu. Lidové hnutí nebylo dostatečně zorganizované ani uvědomělé, aby boj dotáhlo do vítězného konce, což opět dokládá nutnost existence komunistické avantgardy v procesu vedoucímu k revolučnímu přechodu od kapitalismu k socialismu. To je jeden z příkladů toho, že volební strana, byť se socialismem ve štítu, nedokáže vést revoluční boj a nedokáže ani být hlavní silou v době, kdy ty nejtvrdší boje za ni vybojují jiní.

Věřím, že někteří soudruzi mohou jít ještě dále a zpochybnit relevanci i tohoto argumentu. No dobrá, podíváme se na nedávné události z České republiky. Mohu uvést příklad soudružky Baborové, která se v roce 2012 stala jihočeskou radní. V krajských volbách v roce 2012 skončila v Jihočeském kraji KSČM na druhém místě, se slušným výsledkem téměř 20 % volebního zisku. KSČM se stala stranou vládnoucí koalice a soudružka Baborová radní pro školství. Antikomunistická reakce se s takovým stavem nehodlala smířit a byli jsme svědky soustavné štvavé kampaně proti soudružce Baborové. Komunisté takovým útokům „z ulice“ nebyli schopni čelit. Naopak, antikomunistům se podařilo mobilizovat poměrně nezanedbatelnou část populace, která soustavně hlásala štvavá hesla na adresu soudružky, ale také proti všem komunistům. V tomto směru zůstala KSČM bezzubá. To, že za námi nejdou lidé, si někteří členové strany vykládají, jako projev nepolitičnosti společnosti. Takové události ovšem musí tedy nutně přehlížet, nebo si do své kapsy lžou zcela vědomě. Další případ je poměrně nedávný, případ soudruha Ondráčka. Nebudu hledat, co bylo za tím, o jaké dohody ve vládě šlo, na koho bylo ve skutečnosti třeba přitlačit. Ale projev byl stejný, mobilizovaná velká masa obyvatel vystoupila proti komunistovi, který mohl pro stranu získat poměrně výhodný post. Komunisté opět museli ustoupit, na nátlak opozice, která se opírala o část společnosti, která byla ochotna aktivně vystoupit. To jsou dva případy, kdy volební strana postavila do čela dva své zastupitele, ale nedokázala je žádným způsobem podpořit proti ostrým výpadům. To se bude opakovat vždy, pokud půjde o reálný podíl na moci. Komunisté budou vždy ostrakizovány, zastrašováni a napadáni. Antikomunismus je naprosto přirozený jev v systému ve kterém působíme.

Ze zmíněných událostí pro nás jasně vyplývá:

– Volební strana není schopna reagovat v situaci společenské krize, kdy dochází k pádu důvěry obyvatel v buržoazní instituce. Strana se stává bezzubá a iniciativu přebírá i neparlamentní skupina, která je organizovaná a má určitou (byť krátkodobou) oporu ve společnosti.

– Je možné efektivně prosazovat požadavky i z opozičních pozic, podaří-li se mobilizovat obyvatelstvo (to se bohužel daří převážně antikomunistům právě v útocích proti komunistům). – Zisk strany opírající se pouze o pasivní souhlas anonymní, do určité míry náhodné části obyvatel (o výsledky voleb) je neudržitelný a může být snadno smeten organizovaným nátlakem. – Orientace pouze na zastupitelskou činnost je z těchto důvodů nedostatečná, nevede k systémové změně a je pro komunisty také velice nebezpečná.

Bohužel, na půdě Strany se poměrně často setkávám s různými nerealistickými názory, které tuto skutečnost vyvrací, nebo zlehčují. Častou omluvou neúspěchů strany je konstatování že: „Když se daří ekonomice, nedaří se komunistům.“, případně „lidé jsou spokojeni, není revoluční situace“, anebo také „již neexistuje dělnická třída, komunisté nemají koho reprezentovat“. Takové projevy poraženectví nejsou ovšem nic nového. Zmínit mohu například tzv. Hlohovecké memorandum části slovenských komunistů, které se datuje do 20. let minulého století a vyjadřuje naprosto totožné postoje, jako hlasy některých členů KSČM dnes: „Radikální dělnické hnutí je v agonii. Každý chce žít pro sebe, pro svůj úzký kruh, pro svoji rodinu. Doba velkého idealismu v širokých masách je pryč.“

Volání po transformaci v tzv. volební stranu je tedy: – projevem poraženectví a projevem oportunismu ne nepodobného oportunismu II. internacionály – návratem o více než sto let zpět

– ignorováním poznatků klasiků vyjádřených v jejich dílech, ignorováním historické zkušenosti komunistického a dělnického hnutí, cestou k ještě výraznější marginalizaci strany ve společnosti, – velice nebezpečnou tendencí, která uvolňuje ruce dalšímu stupni vykořisťování pracujících buržoazií, která se takovou sebedestrukcí komunistů zbavuje svého jediného a nejnebezpečnějšího nepřítele – ignorováním objektivní situace a potřeb dělnického a komunistického hnutí, – je to tedy projevem otevřeného likvidátorství komunistického hnutí

Jakou stranou má tedy být komunistická strana, když ne stranou volební? Komunistická strana působící v epoše imperialismu musí být stranou nového typu – leninskou stranou.

Imperialismus je charakterizován mj. třemi rozpory:

– rozporem mezi prací a kapitálem – rozporem mezi imperialistickými centry a zeměmi ovládanými – rozporem mezi imperialistickými centry samotnými

Projevy těchto rozporů jsou stále častější. Dochází k drancování a rozvratu „slabších“ zemí, dochází k živelným projevům třídních bojů, k vyostřování vztahů mezi imperialistickými centry. Z toho plyne míra nebezpečnosti situace. Největším nebezpečím pro lidstvo dnes je možnost světové války, o které se dá předpokládat, že bude válkou jadernou – tedy poslední válkou, kterou lidstvo zažije, protože má potenciál zničit život na Zemi.

V takovém prostředí je krizová společenská situace nejen možná, dokonce je neodvratná a je pouze otázkou času, kdy se plně projeví. Z výše zmíněného je jasné, že koncepce volební strany je pro prosazování cílů pracující většiny nejen nedostatečná a škodlivá, ale v důsledku stojící proti zájmům pracující většiny.

Pokud se budeme chlácholit tvrzením, že „není revoluční situace, proto se nedá nic dělat“, jednak ignorujeme skutečnost, v jakém prostředí pracujeme, ale také se předem vzdáváme a odsuzujeme k zániku. V dobách konjunktury se otevírá možnost intenzivně pracovat na zkvalitnění subjektu (strany) a je nutné mít na vědomí zmíněné rozpory imperialismu, které dříve nebo později způsobí vážnou společenskou krizi. Zde je na místě citovat Stalina: „Nevíme dne ani hodiny, kdy nastane událost, která otevře cestu velkému revolučnímu rozmachu. Proto se musíme připravovat již dnes.“

KSČM má již po „volebním maratónu“, který byl bohužel (očekávatelnou) sérií porážek. Jediné volby, které nás v dohledné době čekají, jsou volby do Evropského Parlamentu. Tyto volby jsou společensky bezvýznamné v současné situaci subjektu, jelikož se dá předpokládat, že přední kandidáti budou nositeli tendence škodlivé pro komunistické hnutí a jejich obhajoba bude tudíž také škodlivá a případný zisk mandátu nijak neprospěje k prosazení požadavků směřujících k osvobození pracující třídy. Nejen s ohledem na následující konference je zde nutnost vážné diskuse o směřování strany. Konec konců, argumentem do diskuse by měl být i tento příspěvek. Co je tedy tzv. strana nového typu – leninská strana?

Je to strana, která je schopna pojmout širokou škálu nutných aktivit komunistů. K tomuto účelu je uzpůsobena a zajišťuje pevnou vazbu mezi pracující třídou a jejím předvojem.

Je odpovědí na dnešní „nářky“, že komunistická strana ztrácí oporu v pracující třídě, že pracující nemají zájem se zapojovat do politiky a aktivně vystupovat v boji za své zájmy. Je to strana, která musí být schopna napomáhat mnoha úkolům. Ne být pouze volebním štábem, agenturou realizující volební kampaň a servisem pro zastupitele. Musí být schopna organizovat a sjednocovat činnost svých členů a sympatizantů, řídit jejich činnost v nekomunistických organizacích, v odborech, na pracovištích. Musí využívat a rozvíjet vědeckou ideologii, nové poznatky vědy. Musí tyto poznatky umět aplikovat, rozšiřovat povědomí o nich do společnosti. A musí také umět bránit získané pozice.

 

Teorie, strategie a taktika komunistického hnutí v podmínkách současné globalizace světa

Josef Jirků

Pořadatelé této konference nepochybně zvolili správné a stále aktuální téma, týkající se rozvoje a další činnosti komunistického hnutí. Osobně se domnívám, že máme-li posunout vliv a význam mezinárodního komunistického a dělnického hnutí výrazně dopředu, musíme především aplikovat a přizpůsobit jeho strategii a taktiku současným podmínkám vývoje světa. Je proto třeba posílit MKDH jak celosvětově, tak účinně podporovat komunistické hnutí v těch zemích, kde jsou pro jeho činnost nejpříznivější subjektivní i objektivní podmínky.

Přitom vycházím a priori ze skutečnosti, že teorie a program jsou jasně dány a na učení M-L a programu, vedoucímu k vítězství socialismu a komunismu není zapotřebí nic měnit.

Ptáte se proč? Hlavně proto, že jak Komunistický manifest, tak samotné hnutí v praxi ukázalo, že hegemonem sociálních změn a později i změn socialistických ve společnosti se může stát jen dělnická třída a proletariát. To platilo za doby K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, který toto dokázal i zrealizovat vítězstvím VŘSR v roce 1917. A jsem přesvědčen o tom, že to platí i dnes, v podmínkách světové globalizace a postkomunistické etapy vývoje světa.

Mnoho marxistických, ale ï rádoby marxistických teoretiků popsalo velké množství papíru o příčinách a důsledcích pádu světového socialismu, (např. o Gorbačovovi a jeho podílu na zániku socialismu prakticky v zemích 1/3 světa). Ať již mají pravdu či nikoli, faktem zůstává, že rozpadem celého Sovětského svazu došlo ke značnému oslabení činnosti v Mezinárodním dělnickém a komunistickém hnutí.

Co je však horší, že toto hnutí trpí roztříštěností a nejednotností názorů na jeho restaurování. Některé komunistické a dělnické strany, hlavně v Evropě, se snaží oživit svoji komunistickou minulost z pozic M-L, ale je jich málo a jejich činnost není koordinována. Například KS Řecka, KS Ruské federace, KS Ukrajiny, stabilně pak ve svých zemích působí KS Francie a KS Itálie.

Z činnosti komunistických stran (hlavně v postkomunistických zemích) se postupně vytrácí jejich revolučnost a tím i revolučnost mas. Přecházejí tak na pozice sociáldemokratismu a domnívají se, že parlamentní demokracií dosáhnou postupného přerůstání kapitalismu v socialismus.

Viz KSČM a její nemarxistický dokument „Socialismus pro 21. století“. Současné vedení KSČM jde dokonce tak daleko, že zřeknutím se revolučních principů společenských změn a odklonem od teorie M-L, se dostalo až na platformu revizionismu a oportunismu. A čelní představitelé strany využívají bohatě klientelismu a „teplých“ míst v zastávaných stranických a poslaneckých funkcích.

Proto, má-li se stát MKDH hybnou silou v boji proti vykořisťování, proti válkám a v boji za udržení světového míru, je třeba jej nejdříve sjednotit a ukázat cestu, jak postupovat dále. Podle mého názoru by mělo jít o vytvoření nové Komunistické internacionály, která by roztříštěné komunistické hnutí sjednotila, vytyčila úkoly, strategii a taktiku a dokázala cestou její exekutivy řídit činnost komunistických a dělnických stran.

Tak, jako se formují antikomunistické síly celého světa, musí se zformovat i MKDH tak, aby jim dokázalo čelit a ukázat lidem, že vítězství socialismu je nejen možné, ale z dialektického hlediska společenského vývoje i nutné.

A věřte, že i nadále „Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu“. A že světový kapitalismus se jej bojí a je jenom na tomto hnutí, de facto pak na nás komunistech a marxistech, zda se z tohoto strašidla stane reálná a akceschopná revoluční síla!

 

K aktuální problematice politiky

Jaromír Kohlíček

V posledních letech se setkáváme zejména ve vyspělých zemích s určitým odklonem od tradičních levicových stran. Lidé se obecně nechtějí příliš politicky angažovat, v řadě zemí dokonce úřední místa zakazují název „komunistický“ a často zákaz postihuje i některé symboly, např. srp a kladivo.

Určitá vyčerpanost dosavadních programů i strategie a taktiky levicových stran je patrná i v horších výsledcích tradičních stran. Přitom poptávka po levicových myšlenkách a levicovém programu zde stále trvá. Proto také v řadě zemí vznikají nové levicové subjekty.

Ve Francii jde o Levicovou stranu a hnutí Nepoddajná Francie, obě zakládal Jeal-Luc Mélenchon, ve Španělsku se jedná o Podemos, v Itálii jde o nový projekt, Svobodní a rovní, v čele kterého již podruhé vyhrál volby dnešní starosta Neapole Luigi de Magisris, v Řecku bývalý ministr ve vládě Syrizy Varufakis vystupuje s novým projektem levicového subjektu. V Německu Sahra Wagenknecht nedávno oznámila vznik platformy „Povstaňte!“ a ve Velké Británii, před dobrými dvěma lety, po krachu tehdejšího vedení labouristů nastoupil do čela strany s jasným levicovým programem Jeremy Corbin. Velkým překvapením se stalo vystoupení J-L. Mélenchona při posledních prezidentských volbách ve Francii. Radikální vystupování, jednoduché a srozumitelné využití moderní techniky (hologram), to jsou zásadní novinky, které tomuto kandidátovy zajistily zisk téměř 20% hlasů. Takový úspěch levice ve Francii nezaznamenala od 2. světové války.

Naše skromné výsledky, v ČR, které od špatného výsledku při volbách do PSP komunálních a krajských volbách definitivně ukončily naše zastoupení v Senátu a bohužel i naši účast v řadě významných měst republiky – v Praze, Liberci, Jablonci…

Čím se liší naši představitelé a naše volební kampaně od těch úspěšných? V prvé řadě je to razance, s jakou Corbyn, Mélenchon či S. Wagenknecht pojímají témata přitažlivá pro veřejnost. Vystoupení těchto levicových politiků v parlamentu zákonitě kolují po internetu a mají významnou sledovanost. Je prakticky nemožné, aby si tedy jimi nastolovaná témata přivlastnil někdo jiný.

V době konjunktury, kterou v současné době jednotlivé státy zažívají, sice klesá sociální napětí, ale přesto některé sociální problémy kapitalistický systém prostě z principu vyřešit neumí. Drogová závislost, statisíce lidí v dluhové pasti, nedostatek míst ve školkách a neexistence jeslí, nedostupnost bydlení na řadě míst země, nedostatek kapacit v ústavech sociální péče a v azylových zařízeních, parazitování části populace na sociálním systému, to jsou jen některá témata čekající na razantní a jasné zvednutí.

Někdy se setkáváme s obviněním české populace z xenofobie. Právě dlouhodobé neřešení zneužívání sociálního systému částí sociálně deprivované populace je hlavním důvodem, proč většina našich občanů má obavy z možnosti příchodu další podobné skupiny na naše území.

Předpokládám, že v nejbližší hospodářské krizi budou právě tato témata klíčová. Ten, kdo se jich náležitým způsobem ujme, může u voličů pouze uspět.

Na naší domácí levicové scéně tradiční subjekty takřka vymizely. Komunisté jsou posíláni do historie a sociální demokraté se sami likvidují. Jedině razantní obrat v politice levicových subjektů a vystupování jejich vůdců může přinést žádoucí změnu.

Pokud nebudeme připraveni na blížící se krizi, dočkáme se po jejím propuknutí zajisté vzniku nových levicových subjektů, které zdvihnou nejen výše naznačená témata. Je jisté, že to nemůže být ani Babiš, ani žádný jiný ze subjektů dnes operujících na naší politické scéně. Levicové idey mají šanci, ale pokud Komunistická strana neprovede dostatečně razantní obrat, může skončit v zapomnění.

 

Využít zkušenosti Kominterny

Rudolf Košťál

Vyjádřit se k tak složité a náročné systémové problematice v komunistickém hnutí co nejstručněji je nemožné. Proto se pokusím vyslovit to, co dlouhodobě u mne vyvolává tuto otázku: Do jaké míry platí charakteristika komunistické strany v současnosti vyjádřená v 21. podmínkách pro vstup vznikajících komunistických stran do III., tedy Komunistické internacionály (následně KI)?

Je vůbec dnes takto položená otázka aktuální? Vždyť KI byla založena 2. 3. 1919 a zrušena z taktických důvodů v květnu 1943. V dané době to mělo své opodstatnění. Určitá forma její obnovy byl vznik Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyro, Kominforma) 21. 9. 1947 a bylo zrušeno po smrti J. V. Stalina v roce 1956 N. S. Chruščovem, což byl reálný projev ústupu z pozic mezinárodní, poválečné spolupráce komunistických stran a také projevem voluntarismu a nastupujícího reformismu a likvidace bolševického charakteru KSSS i jádra Mezinárodního dělnického a komunistického hnutí (MDKH).

Na druhé straně reformní sociálnědemokratické a socialistické strany mají svou internacionálu dodnes. Po vzniku KI si socialistické strany založili v roce 1919 Mezinárodní socialistickou komisi a následně Mezinárodní pracovní svaz socialistických stran. Od roku 1951 se transformovala na Socialistickou internacionalizaci a tak pracují dodnes.

Uvádím to proto, že reformní socialistické a sociálnědemokratické strany jsou mezinárodně organizované po celém světě. To jim umožňuje vzájemnou komunikaci a podporu a tak jejich činnost prospívá fungování kapitalistického politickoekonomického světového systému. Lze předpokládat, že jim to kapitál vrací formou nejen finanční podpory.

Domnívám se i při vědomí složitosti takového procesu, že obnova alespoň určité hlubší a těsnější vzájemné mezinárodní spolupráce a součinnosti existujících komunistických stran (KS), či stran k nim se hlásících, by posílila jejich mezinárodní autoritu. To by pomohlo positivně ovlivnit činnost komunistického hnutí a účinněji a koordinovaněji pracovat na politickém uvědomění námezdně pracujících a dát jim tak naději, že změna k socialismu je možná, a že nakonec o tom můžou rozhodnout jen sjednocení pracující sami. Současně dle mého názoru by takováto spolupráce (nezabývám se ekonomickými a organizačními záležitostmi) vyžadovala sjednocení principů a norem charakterizujících programový obsah činnosti těchto stran.

Tím jsem se dostal k tomu, co jsem uvedl na začátku. Pokusit se využít a aktualizovat oněch 21 podmínek pro vstup do III. KI, což by dle mého soudu mohlo současně pomoci vypracovat přesný popis a obrys toho, co si pod pojmem charakteru KS v současnosti představovat a co by mělo být obsahem jejich činnosti.

Dějiny potvrdily, že leninské vedení VKS(b) spolu s ostatními představiteli dělnických revolučních stran dokázaly precizací oněch 21. podmínek vytvořit ideový a organizační základ budoucích vítězství a objektivně i vzniku světové socialistické soustavy, rozmach národně osvobozeneckého boje a víru miliónů pracujících v socialismus a komunismus.

Jen pro připomenutí budu citovat z 1. podmínky, ze tří jejich odstavců jen první a poslední, proto, že obsahují základní hodnoty, na kterých KI vznikla:

1. Veškerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a všem usnesením III. internacionály. Všechny stranické tiskové orgány musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu. O diktatuře proletariátu se nesmí mluvit jako o běžné naučené formuli, nýbrž musí být propagována tak, aby její nutnost vyplývala pro každého řadového dělníka, dělnici, vojáka a rolníka z událostí běžného života, soustavně denně zaznamenávaných naším tiskem… V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v družstvech – všude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen buržoazii, nýbrž i její pomahače, reformisty všech odstínů.

Nyní praktickou otázku. Je pro soudobé KS a jejich propagandu a agitaci základní otázka diktatura proletariátu? Opravu jejich tiskové orgány mají nemilosrdně pranýřovat buržoazii a její pomahače? Z hlediska skutečnosti mohu prohlásit, že u mnohých KS otázka diktatury proletariátu je tabu. Běžně se používá termín – budování „demokratické“, „občanské“ (tedy podle K. Marxe buržoazní společnosti) s přívěškem přijatelným i některým buržoazním ideologům – „sociálně spravedlivé“ společnosti. O pranýřování pomahačů buržoazie, tzn. oportunistů a reformistů všech odstínů, je iluzorní a v mnohém právě oni, jsou pro buržoazii silnou oporou. Vezmu-li KSČM, tak systematická, ideově teoretická a ani politická práce neexistují. Když po dlouhodobém úsilí a konkrétně na a po IX. sjezdu KSČM takováto práce v tom nejzákladnějším byla započata, tak ji X. sjezd bezohledně zastavil. Pokud existuje, tak jen sporadicky a individuálně, z vlastní iniciativy některých členů, např. jako tato naše dnešní konference.

Na druhé straně jsem si vědom, že žijeme v době morálního, ale i ideově organizačního rozvratu marxisticko-leninských stran po nástupu M. Gorbačova do vedení KSSS a pádu socialistického společenství. Již proto, že někteří se na politickém převratu přímo podíleli a jiní v teorii a praxi hledali „nová paradigmata“ ve starých zdrojích revizionizmu a oportunismu, je situace možného sebeuvědomění skoro nemožná. Kdo se o to pokouší, naráží za bariéry nepochopení, nejen z důvodu neznalosti. Vždyť KSČM se ve svém dosavadním programu utápí v maloburžoazních a tzv. reformních iluzích, planého formalizmu a nekonečného pragmatizmu. Někteří delegáti X. sjezdu KSČM snad uvěřili antikomunistovi M. Zemanovi, že východisko pro obnovu komunistického hnutí je pokání. Za tento žvást, mu většina i ve stoje tleskala. Požadoval pokání za 40 let nejúspěšnějšího období pro lid Československa (byť došlo k chybám a omylům, jak se to na nové cestě stává). Novodobí vládci, ale i jejich poddaní mluví v těchto dnech o období budování socialismu s pohrdáním. Při stém výročí vzniku Československé republiky se raději – kromě frází o totalitě – tomuto období z hlediska dosažených budovatelských úspěchů raději vyhnuli.

Závěrem si dovolím poznamenat: Pro mne je velmi důležité a mohu říci rozhodující, najít konsenzus v ideově politickém a organizačním definování toho, co je podstatné pro charakter komunistické strany nejen v České republice, ale i mezinárodně. Proto se domnívám, že bez aktuálního posouzení oněch 21 podmínek pro vstup do III. KI, tedy podmínek pro vznik komunistických stran, bude velmi obtížné posoudit, zda ta či ona strana hlásící ke komunistickému hnutí, je reálně, tedy ideově a organizačně věrohodnou, pro naplnění hlavního hesla Komunistického manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“

 

Obnovit mezinárodní organizaci komunistů

Milan Matouš

Naše pražská konference by mohla ještě vydatněji přispět internacionalizaci dělnického hnutí např. tím, že rozšíří jednání o příspěvky cestou internetu. Takovým způsobem jednají např. konference americké Workers World Party.

A výsledky pak vytisknout nejen v češtině, ale nabídnout je k překladu a vytištění i dalším stranám. Třebas ne všechny příspěvky, ale redakční výběr takových, jež mohou mít mezinárodní význam.

Myslím, že bychom neměli být příliš skromní, a – kromě KS Ruské federace, jež se pravidelně účastní, zvát i KS Číny, americkou Workers World Party a další KS Asie, Afriky a Latinské Ameriky.

Komunistická internacionála, jež působila v letech 1919 až 1943, sledovala a hodnotila trvale stav mezinárodní situace, a vyvozovala z toho závěry pro strategii a taktiku dělnického hnutí.

Bylo by jistě přínosem, kdyby komunistické strany podrobily společnými silami kritický rozbor americko-sionistického imperialismu a z jeho strany hrozící světové války. Války, jež by dnes nemohla být jiná, než s použitím prostředků masového ničení.

Společně by se dal také lépe řešit vztah k Rusku, které je oligarchickým kapitalismem, ale zároveň s Čínou a Íránem silou, jež je s to zabránit imperialismu USA a NATO rozpoutat světovou válku.

Pražská konference by zvýšila internacionální vliv i tím, kdyby už do volby témat a do přípravy jednání zapojí představitelé dalších komunistických stran.

Komunistické internacionála se ve dvacátých letech 19. století vydatně podílela na překonání trockismu a tzv. nové opozice. V KSČ pak na překonání oportunismu kliky Jílka a Bolena. Není pochyb, že by větší internacionální spolupráce pomohla překonat i bezzubou politiku a kariérismus Filipa, Dolejše, Kováčika a spol.

Jako člen Komunistické strany Československa od roku 1945, od svých 16 let, který jako komunistický teoretik a propagandista projel polovinu světa, hlásím se s plnou odpovědností k hnutí Restart, jež vede soudruh Josef Skála. K tomuto hnutí se hlásí na 700 soudruhů a soudružek a celé organizace. Nepochybuji, že i hnutí Restart přispěje k obnovení internacionální spolupráce komunistů.

 

Nadcházející kapitalistická krize a úkoly komunistů

Jaroslav Kučera

Značně oslabený západní kapitalismus je těsně před masivní ekonomickou krizí. Protože se k ní přidá již existující politická krize, která enormně zesílí, sociální krize a částečně ekologická krize, vznikne krizový potenciál schopný zničit kapitalismus přinejmenším v Evropě.

Zhroutí se finanční trhy, nezaměstnanost nabude masového charakteru, budou padat vlády, skončí Evropská unie, dojde k obrovským demonstracím, generálním stávkám, občanským nepokojům a možná i k horším věcem.

Tento proces může nabýt lavinového charakteru.

Prvním úkolem komunistů bude zabránit nastolení fašismu a válce, jako klasickým východiskům kapitalismu z krize.

Druhý úkol se prolíná s prvním. A tím bude – získání mas pro revoluční přeměny.

Myslím, že bychom si o těchto otázkách měli podiskutovat příště.

 

Velký říjen a soudobý svět

Leonid Školnikov – Bělorusko

Marxismus-leninismus-stalinismus vítězí, jestliže je současný, to znamená, že je plodem analýzy soudobé situace na základě vědeckých principů. Pouze tehdy může sloužit jako fundament vítězné taktiky.

Na základě tohoto východiska můžeme konstatovat, že svět na začátku XXI. století, i když se nachází v témže imperialistickém stadiu vývoje – v monopolním stadiu, tak jak byl definován na začátku XX. století V. I. Leninem, vstoupil nyní do závěrečné etapy své evoluce – do etapy globalizace. Dál se imperialismus rozvíjet nemá kam, pouze do vesmíru, ale tam živé objekty pro vykořisťování nejsou dosud nalezeny. Proto bude ještě usilovněji odšťavňovat lidstvo na Zemi.

V dané etapě imperialismu se lidstvo nachází ve vážném nebezpečí, vycházející z faktu, že jestli minulí pretendenti na světovou vládu – hitlerovci, nedokázali ovládnout zbraně hromadného ničení, to současní jimi vládnou a mohou je opět uvést do činnosti, tak jak to předvedli v Hirošimě a Nagasaki, ale nyní už cíleně v celosvětovém měřítku. V takovém případě může lidstvo zahynout a nesplnit tak svou originální historickou úlohu – vybudování komunismu.

Zdálo by se, že nám naše znalost dialektiky diktuje velice pesimistickou prognózu: lidstvo, jako každá jiná materiální substance, může zákonitě přerušit svou existenci v důsledku vnitřních rozporů, tzn. v daném případě – rozporů třídních. Ale i proto byl dán lidstvu rozum, aby si uvědomilo možnost svého konce a najít způsoby jak likvidovat toto nebezpečí.

Proto, aby bylo možné výše uvedené splnit, je třeba zlikvidovat třídy, to znamená dosáhnout komunismu vítězstvím nad imperialismem. A aby bylo možné ho zničit, je nutné vypracovat efektivní taktiku na základě poznání jeho současných vlastností a struktury, silných a slabých stránek.

Vlastnosti jsou stejné jako v minulosti: jediné určující úsilí kapitalismu ve všech jeho etapách – je úsilí o zisk a zejména nadzisk.

Odtud vyplývá nevyhnutelnost provádění dřívější taktiky proletariátu v rámcích států a jejich spojenectví. Více rozhodující a organizovaný je však – boj proti sociálnímu nástupu kapitálu, proti jeho vnější agresi, za vybojování socialismu. Imperialismus nemůže žít a vyžít bez války, a jestli nedostane možnost jí rozpoutat, tak zahyne. Dialektika dané otázky je dnes následující: aby nebyla rozpoutána válka, hrozící dnes záhubou lidstva, je nutné zničit imperialismus, a aby bylo možné zničit imperialismus, je třeba mu nepovolit rozpoutat válku. Vždyť jestliže v první a druhé světové válce zahynuly desítky milionů, tak ve třetí světové může zahynout celé lidstvo. Vítězství lidstva v boji za mír dnes, byl-li v minulosti jednou za součástí národní socialistické revoluce, se dnes stává rozhodující podmínkou jejího vítězství ve světovém měřítku.

Avšak ve srovnání se začátkem XX. století se podstatně změnila struktura imperialismu, která diktuje odpovídající korekci dřívější taktiky proletariátu.

Jestliže na začátku XX. století určovaly imperialismus národní a regionální monopoly, tak nyní ho určují monopoly globální a tendence srůstání bankovního a výrobního kapitálu přivedla ke světovému panství monopoly finanční a světovou finanční oligarchii. Takové panství se původně vytvořilo v polovině XX. století jako panství anglosasko-sionistické finanční oligarchie, založené v USA a Velké Británii a ztučnělé ve druhé světové válce. Ta šla, po skončení války, okamžitě do útoku s pokusem zardousit SSSR, a s použitím kolonií začala sérii vnějších avantýr, ze kterých největšími byly napadení socialistického světa – KLDR na začátku 50. let a Vietnam v 60. letech minulého století, a následně i rozbitím státních struktur SSSR a socialistické světové soustavy v čele s RVHP a Varšavské smlouvy – hlavní geostrategické překážky ke světovému panství.

V té samé době se finanční oligarchie zákonitě pozdvihovala v dalších regionech: v Evropě díky pomoci anglosasko-sionistickému kapitálu, chtějícímu zde vypěstovat sílu proti SSSR a zlikvidovat jej cizíma rukama, v Rusku díky vyzrávání kapitalistických vztahů a za přispění oportunistického přerození vedoucí komunistické strany a následujícího rozbití státních struktur SSSR, na arabském východě díky ropě a plynu, v Číně díky zastydlému NEPu, z kterého jsou, jak je známo, pouze dvě východiska – socialismus nebo kapitalismus, v KS Číny zatím dávají přednost druhému východisku, drobná oligarchie (v Iránu, Turecku, Japonsku atd.).

Na přelomu XIX. a XX. století vládnoucí monopoly, především národní či maximálně – regionální, srůstaly s odpovídajícími národními státy a vytvářely proti sobě stojící bloky. Z toho vyplývá, že zdroje monopolů pro získávání zisku a nadzisku jsou pouze dva – (1) nadvýrobek, vytvářený pracujícími, plně přisvojovaný kapitálem a dokonce všechna vzrůstající část nutného produktu práce, se staly neustálými atentáty, které maximálně zbídačovaly dělníky, a zesilovaly tak vnitřní třídní odpor až do vzniku revolučních situací; (2) zahraničně státní loupeživá expanze, maximálně prohlubovala, z jedné strany vypjatou vnitřní situaci, a z druhé rodila národně-osvobozenecké hnutí.

Vnější dobyvačné snahy státně-monopolního kapitalismu a snaha monopolů odpoutat vlastní proletariát od třídního boje přivedly svět k První a poté i k Druhé světové válce.

Patřičná, a V. I. Leninem vypracovaná taktika proletariátu: vychází z nerovnoměrnosti rozvoje kapitalismu a odpovídajícím způsobem i možnosti vítězství socialistické revoluce prvotně v jedné zemi nebo skupině zemí, vystoupení proletariátu vůči své vlastní buržoazii, proti svým vlastním monopolům a jejich národního státu, odstranění buržoazie od moci a zničení jejího státu, a ne v pomoci jí a jejímu státu v bitvě se svými zahraničními státně-monopolistickými konkurenty.

Od poloviny XX. století do dnešního dne se imperialistické stádium kapitalismu nachází v poslední etapě své existence – globální, jejímiž základními zvláštnostmi jsou: (1) vláda světových, ne národních či regionálních monopolů, (2) vláda finančního kapitálu, jako spojení bankovního a průmyslového kapitálu. Body 1 a 2 přivedly k vedoucí úloze, ve všech kapitalistických vztazích, světovou finanční oligarchii. A ona je dnes hlavním protivníkem světového proletariátu.

Třetí zvláštností současného, globálního (světového) imperialismu – je již zaznamenaná jeho vyzbrojenost zbraněmi hromadného ničení, zrozeného vědecko-technickým rozvojem a schopného, v případě jeho použití zničit lidstvo. Uvedené základní zvláštnosti současného imperialismu vyžadují podstatnou korekci taktiky proletariátu.

Hlavní úder proletariátu v jeho třídním boji musí především směřovat na světovou finanční oligarchii, které dnes podléhá veškerý kapitalistický systém, všechny monopoly všech úrovní, na jeho bankovní systém, na jemu podléhající transnacionální korporace a jím vytvořené světové instituty státu vyššího pořádku (Bilderbergský klub, porady 7, VTO, MMF, Světová banka, NATO, OSN). Vítězstvím nad světovou finanční oligarchií, může proletariát přemoci v podstatě úplně rozvrácený kapitalismus, zbavený svého skřípajícího mocného centra.

Proto musí mít proletariát nutně vysokou úroveň organizovanosti nejen v národně-státním měřítku, ale i adekvátně k organizovanosti světové finanční oligarchie, to znamená mít aktivní odborové a jiné revoluční světové organizace pracujících, sjednocujících jejich národní a regionální organizace. Je nezbytné obnovit Kominternu jako kvalitní avantgardu světového dělnického hnutí, ale nejen jako zpracovatele současné revoluční teorie a koordinace boje národních oddílů komunistů, ale i jako organizátora boje proletariátu na světové úrovni. V tom je skutečný současný obsah velikého hesla – „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Přitom je třeba vzít do úvahy, že světová finanční oligarchie nezeslabuje své úsilí o úplnou a vše objímající světovou vládu. Vystupuje jako jednotná fronta proti proletariátu a všemu pracujícímu lidu planety, proti skutečnému národně-osvobozeneckému hnutí (kolektivní úsilí ve všech avantýrách v Jugoslávii, Libyi, Iráku, Sýrii, Afghánistánu, je až překvapivé společné hlasování představitelů oligarchie USA, Anglie, EU, Ruska a Číny v bezpečnostním výboru OSN pro sankce proti socialistické KLDR), a v té samé době se nachází v neustálé konkurenci a nelítostném boji s místními monopoly (tureckými, íránskými, syrskými, latino-americkými atd.) a zejména je zmítána vnitřními rozpory, soupeřením různých svých součástí: anglosasko-sionistické, evropské, čínské, ruské, arabsko-islámské, japonské oligarchie atd.

Všechny její samostatné oddíly mají zájem usilovat o světovou nadvládu a současně s tím dominovat ve světové finanční oligarchii a vynášet své trumfy, především ekonomické a vojenské. Někdy spojují své síly pro uskutečnění společných cílů, a někdy naopak bojují jeden s druhým.

Konec konců, už dávno probíhá třetí světová válka jako válka informační, ekonomická a dokonce i vojenská, v podobě zatím lokálních ozbrojených konfliktů. Nedat jí přerůst v celosvětový vojenský konflikt s použitím zbraní hromadného ničení – je prvotním úkolem světového proletariátu a jeho, zatím neorganizovaného komunistického hnutí.

Samozřejmě, že zůstává ještě možnost vítězství socialistické revoluce v jedné zemi či skupině zemí, zde ale existuje překážka v síle vlády ve světě vysoce organizované finanční oligarchie. Proto je dnešním prvořadým úkolem boje proletariátu zvítězit nad světovou finanční oligarchií, organizovat své řady ve světovém měřítku a zformovat širokou antiimperialistickou frontu se začleněním všech socialistických sil planety a včetně dalších sil (maloburžoazie a dokonce i místní buržoazie) utlačovaných a likvidovaných světovou finanční oligarchií. Využít vnitřních rozporů světové finanční oligarchie a jejích rozporů s místními monopoly ve svém proletářském boji.

Co se týká komunistického hnutí, mimo úkolu vytvoření Kominterny, je pro splnění výše uvedených funkcí už dávno potřeba, včetně pokračujícího ideového a organizačního upevňování národních komunistických stran, stavět vyšší poschodí komunistické stranickosti – regionální (například v EU) a uvnitř transnacionálních korporací.

Odmítnutí komunistů řešit dané taktické úkoly, vyplývající ze zvláštností současného imperialismu, jim nedovolí zastavit hnutí světové finanční oligarchie k úplné a všeobecné světové vládě, uskutečnit světový socialismus a tím zachránit lidskou civilizaci od sebezničení.

Jestliže byla na začátku XX. století světová revoluce maximálně potřebná, ale nemožná pro nedokončený vývoj imperialismu do stadia vlády světových monopolů, tak nyní je jedinou záchrannou možností.

To podmiňuje nutné pokračování Velké Říjnové socialistické revoluce v Rusku 1917 až do nastolení světového komunismu, se všemi jejími leninskými klasickými zvláštnostmi, včetně mírového charakteru – jako v opačném případě takového elementu dnešní situace, jako je existence zbraní hromadného ničení v arzenálu imperialismu, výsledkem kterého může být ne nastolení světového komunismu, ale sebezničení lidstva.

Pro řešení dvojjediného úkolu – zajištění míru a vybudování socialismu, stojí před světovým proletariátem a jeho avantgardou vytvoření takové jedinečné ideově-organizační síly, která je schopná překonat gigantickou, ale rozrůzněností zachvácenou sílu světového imperialismu, to znamená zopakovat hrdinský čin ruských bolševiků ve světovém měřítku.

 

Už včera bolo neskoro

Alexander Velitš

Komunistické hnutie má v našich krajinách už storočnú tradíciu a pokiaľ nechceme, aby revolučné tradície nášho ľudu zanikli, tak sa budeme musieť vysporiadať s problémami v strane.

Aby som však niekomu nekrivdil, treba poznamenať, že za úpadkom strany a hnutia celkovo nestoja iba vnútrostranícke faktory. Najväčším problémom je to, že mládež je otupená neoliberálnou ideológiou nihilizmu a konzumizmu, a život v tomto systéme so všetkým, čo prináša, jej vyhovuje. Tí mladí, ktorí nesúhlasia s neoliberalizmom, zvyčajne dajú prednosť nacionalistickým skupinám.

Samozrejme, dnešní dvadsiatnici sa narodili už v kapitalizme a tým pádom vyrastali v tomto systéme odmalička, takže ich nemôžeme viniť z pádu socializmu u nás. Za ten si môže sám pracujúci ľud, ktorý sa nechal oklamať maloburžoáznou skorumpovanou morálkou a nalákať sa na pozlátko kapitalizmu. Čiastočne za to môže aj strana, že prepadla revizionizmu, a preto nesprávnym spôsobom viedla ľud a nedostatočne vykonávala ideologickú výchovu. Ak by sme tu však mali masy uvedomelých komunistov, tak by sa sami postavili proti prichádzajúcej kontrarevolúcii a nedovolili by reštauráciu kapitalizmu.

Väčšina ľudí si časom na život v kapitalizme zvykla a je s ním v rámci možnosti spokojná, ak aj s niečím spokojní nie sú, tak z toho zvyčajne nevinia kapitalistický systém ako taký, ale konkrétnu vládu alebo rôzne externé faktory. A tá menšina ľudí, ktorej kapitalizmus nevyhovuje, sa prispôsobí alebo radšej zo strachu pred problémami mlčí.

Prerobiť súčasné myslenie ľudí je takmer nemožné, avšak taktika nášho hnutia by mala byť nasledovná:

1. Urobiť si poriadok v strane – t. j. nahradiť oportunistické vedenie a zamedziť neoliberálnym tendenciám v členskej základni;
2. intenzívnejšie a zrozumiteľnejšie šíriť našu ideológiu, využívať všetky dostupné prostriedky;
3. zabezpečiť kontinuitu v revolučnom myslení – s citlivým prístupom vzdelávať vlastné deti a celkovo mladšiu generáciu v našej ideológii;
4. zamedziť neefektívnemu využívaniu straníckych zdrojov (eventuálne zrušiť aj platených funkcionárov);
5. začať od regiónov, napríklad pomocou nejakej vzorovej obce.

Iste viete, aká je situácia v takzvanom komunistickom hnutí na Slovensku a môžem povedať, že situácia v Českej republike už nemá k tomu ďaleko. Preto musíme čo najskôr začať systematicky pracovať na záchrane komunistického hnutia. Už včera bolo neskoro, tak hor sa do boja!

* * *