Antikomunisté budou útoky stupňovat

Rozhovor s bývalým členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ
Janem Fojtíkem

     Po roce „magických osmiček“ vstupujeme opět do roku významných výročí, která rozhodně budou náležitě využita antikomunisty, dnes ovládajícími média mainstreamu. Co podle Tebe bude především terčem jejich štvanic?
     Budou pokračovat v tom, co loni nastartovali. A útoky budou stupňovat. Tento rok se k tomu opět nabízí. Padesát let od sebeupálení Jana Palacha. A pak to, co svým činem, za který sám patrně nenesl odpovědnost, vyvolal: pád Alexandra Dubčeka, začátek „éry Gustáva Husáka“, období tzv. normalizace, ve skutečnosti úspěšného budování socialistické společnosti, jež bylo zmařeno 17. listopadu, zneužitím Mezinárodního dne studenstva v roce 1989, před třiceti roky. Samozřejmě, jak už jsme toho byli svědky, „slavit“ se bude na „václaváku“ a na ulicích. Bude pěkná mela.

     Ale Ty ses v roce 1969 dostal do vyšší politiky. Prožíval jsi to, co se tehdy odehrálo, zblízka, bezprostředně.
     Ano, bylo mi jednačtyřicet. Z Rudého práva, kde jsem do března 1968 byl zástupcem šéfredaktora, jsem musel odejít. Tři měsíce, kandidát ÚV KSČ, jsem byl bez práce. Tu mi nabídli v Ústavu pro politické vědy ÚV KSČ, což bylo provizorní, neměl jsem tam ani stůl. Ale z titulu vysoké stranické funkce, do níž jsem byl zvolen na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966, jsem se účastnil všech zasedání ústředního výboru. A byl jsem aktivní, byl jsem členem redakční komise, která pod vedením Drahomíra Koldra připravila proslulý Akční program. V květnu 1969, už za Gustáva Husáka, jsem se stal šéfredaktorem Nové mysli a v červnu, po Milanu Hüblovi, rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ a na podzim členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ s odpovědností za ideologii. Máš pravdu, nepřihlížel jsem na tehdejší události z chodníku.

     Jak jsi prožíval „palachiádu“, kdy jsi ještě byl v Slavíkově politologickém ústavu v Hybernské?
     Už jsem o tom v „Dialogu“ psal. Ale je to dávno, tak to shrnu. V ten osudný den mi volal Karel Vaněk, redaktor Rudého práva. „Honzo, mám pro Tebe něco mimořádně důležitého. Po telefonu o tom nechci mluvit“. Ve čtvrthodině jsem u něho byl. Co jsem se dověděl, mě doslova přizemnilo. Prý u něho byl Emil Zátopek, rozrušený, zničený. Skupina studentů filosofické fakulty, kterou zorganizoval šachový velmistr Luděk Pachman a k níž se připojil i Zátopek, se rozhodla, že po příkladu budhistických mnichů v Jižním Vietnamu se někdo z nich, na protest proti „sovětské okupaci“, upálí na Václavském náměstí. Los padl na Jana Palacha. Nechtěl, ale byl ujištěn, že půjde jen o demonstraci. Zátopek byl z toho zoufalý. Co prý má dělat?
     Bylo jasné, že za tehdejší situace bylo možné jediné: mlčet. Ale účty s Pachmanem si později Zátopek vyřizoval. Ten ho totiž, když byl v závětří ve Spolkové republice Německa, za které pak hrál šachy, u nějakého soudu žaloval za „pomluvy“. Šlo to zřejmě všechno doztracena.

     A jak reagoval Gustáv Husák, když se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, věděl o tom?
     Nikdy jsem o tom s ním nehovořil. Ale vyprávěl mi později Vilém Nový, že u soudruha Husáka byl, ale nepořídil. Uklidněnou hladinu, řekl mu údajně, nebudeme čeřit. Mne Vilém Nový ujišťoval, že má důkazy o inscenaci celé tragédie, že Jan Palach se stal její obětí. Pachmana vyšetřovali v Ruzyni. Vše zapřel. Nakonec mu bylo umožněno, aby emigroval do Spolkové republiky Německo, kterou pak reprezentoval v šachu.
     Měli jsme tehdy jiné starosti. A Husáka zřejmě nezajímalo, jak došlo k Palachově sebevraždě, ale co bude dál se společností? Událost vyvolala zmatky, nejistotu, zesílil antisovětismus a Dubček byl zcela bezradný, nebyl schopný zvládnout situaci. Zákonitě muselo dojít k jeho pádu.

     Bez Palachova „přičinění“ by se tedy Gustáv Husák prvním tajemníkem nestal?
Urychlilo to tuto změnu ve vedení strany. Ale k ní stejně muselo dojít. V listopadu 1968 přijal ústřední výbor rezoluci, která vyjádřila znepokojení nad váhavým postojem vedení strany k úkolům, které vyplynuly z Moskevského protokolu. Skupinu autorů, kteří dokument vypracovali, vedl Biľak. Byl jsem mezi nimi. Šlo zejména o to, jak usměrnit sdělovací prostředky, v nichž dále působili lidé, kteří podněcovali antisovětismus a šovinistický nacionalismus. S tím, že nebyl žádný důvod k vojenskému zásahu pěti států Varšavské smlouvy. Výjimkou byl týdeník „Tribuna“, jehož šéfredaktorem se stal Oldřich Švestka, když musel – v rozporu s Moskevským protokolem – z funkce člena předsednictva ÚV KSČ (stejně jako Drahomír Kolder). A pak se šířily „Zprávy“, vydávané v češtině velením Sovětské armády v Drážďanech. A to byl kámen úrazu. Kdo si dnes vzpomene na dopis, který Palach zanechal a v němž zdůvodňuje svůj čin protestem proti tomu, že se u nás v té době šířily „Zprávy“? Obětoval svůj život vlastně za to, aby byly zcenzurovány. A ještě na jedno by se nemělo zapomínat: ti, kdo organizovali celou akci, neměli zřejmě zájem o to, aby byla zvěčněna fotograficky. Žádná západní televize tam tehdy nebyla, na rozdíl od 17. listopadu 1989, kdy večer na Národní třídě nechyběly, zatím co československá to zmeškala. Před padesáti lety se to ovšem do krámu nehodilo, co kdyby někdo zaznamenal, jak Palach volá o pomoc.

     Škoda, že se už tehdy, kdy se všechno stalo, případ neobjasnil. Nevyplatilo se nám to. Začátek roku osmdesátého devátého byl velmi nešťastný, týden se na „václaváku“ demonstrovalo a až nakonec muselo dojít k zásahu SNB.
Že Husák nechtěl, jak tvrdil Nový, rozčeřit hladinu, se může jevit jako čirý pragmatismus. Ale v politice se musí často postupovat pragmaticky. To ještě neznamená, že zrazuješ principy a hodnoty. Žel přichází pak doba, kdy se za krátkozrakost platí. Znovu připomínám, tehdy bylo třeba řešit především problémy, s nimiž Dubček nebyl schopen se vypořádat. Zřejmě ani nechtěl. Bránila mu v tom uražená ješitnost. Byli dva lidé, kteří mohli Dubčeka nahradit a byli by přijatelní i u našich spojenců.

     Koho máš na mysli?
Biľaka a Černíka. Biľak ovšem nepřicházel v úvahu, byl na tu dobu příliš prosovětský. A Černík to rozhodně odmítal, mohli by ho doma považovat za Dubčekova zrádce. Navenek vystupovali společně jako nejbližší přátelé. V blízkých kruzích se o něm Černík vyjadřoval dost nevybíravě. Tak i přede mnou, když mě o jedné přestávce na zmíněném listopadovém zasedání ústředního výboru žádal, abych přijal funkci generálního ředitele televize nebo rozhlasu. Zajímavé je, že už druhého dne zrána ve Svobodné Evropě hlásili, že Fojtík nabízené funkce odmítl. Neodmítl. Černíkovi jsem pouze řekl, že mě do jedné z těchto funkcí, ať kterékoli, musí před shromážděním pracovníků uvést a doporučit Dubček. Že se tak nestane, jsem se mohl ujistit, když mi vylíčil, jak na Dubčeka pohlíží. To si ponechám pro sebe.

     Jak se tedy stalo, že na plénu ústředního výboru 17. dubna 1969 byl do čela strany zvolen Gustáv Husák? Nebyl přece vyvolenec Moskvy, či snad ano?
Z Tvé otázky by mohl kdokoli vyvodit, že o tom, kdo u nás povede stranu, se rozhodovalo v Moskvě. Ne, rozhodovalo se v Praze. S konzultacemi. Brežněvovo stanovisko bylo pochopitelně důležité, vždyť ve vedení KSSS museli mít v osobě prvního tajemníka ÚV KSČ záruku, že moskevské dohody budou respektovány a že budeme v naší politice postupovat v souladu se závěry bratislavské schůzky ze začátku srpna 1968, kdy jsme se zavázali budovat a bránit socialismus jako internacionální povinnost všech států socialistického společenství. Byla doba „studené války“ a v té jsme mohli obstát jen v jednotě těchto států. A za hegemonie Sovětského svazu, velmoci, která jediná se mohla postavit proti druhé velmoci, USA. Jinak bychom si mohli o socialismu nechat jen zdát. A to si Husák na rozdíl od Dubčeka dobře uvědomoval. Brežněv měl zpočátku k Husákovi výhrady. O to, že Husáka přijal, se nemalou měrou zasloužil Biľak.

     S Husákem ses dobře poznal. Jak ho celkově hodnotíš? Pro historii, a starají se o to nepřátelé socialismu, bude vždy spojován s tzv. normalizací, což na něho vrhá stín.
Žádný stín to na něj nevrhá. Žádná „normalizace“, jak se dnes celému tomu období od nástupu Husáka až do roku 1989 říká, totiž nebyla. Bylo poměrně krátké období konsolidace společnosti, které uzavřel XIV. sjezd KSČ v květnu 1971. Na tomto sjezdu se znovu otevřela cesta k další výstavbě a rozvoji socialismu.
     To slovo „normalizace“, jež poprvé použil Dubček, když Brežněva ještě v Moskvě ujišťoval, že dá věci do pořádku a provede normalizaci, pochází z dílny antikomunismu s pejorativním významem. Řekne-li se dnes „normalizace“, míní se hlavně pronásledování disentu, represe, cenzura, zkrátka násilnosti státní moci. Je to všechno postaveno na lžích.
     A ptáš-li se na to, jak Husáka celkově hodnotím, pak mohu konstatovat, že jednoznačně pozitivně. Když jsem v roce 1951 přišel do Rudého práva, považoval jsem ho za slovenského nacionalistu. A popravdě musím přiznat, že jsem se o něj příliš nezajímal. Když jsem se s ním poprvé setkal – bylo to o dvanáct let později v Barnabitkách, kde vystoupil před komisí, jednající o rehabilitacích – zanechal ve mně neobyčejně silný dojem. Jako člověk mimořádného intelektu, který spojil svůj život se stranou, s jejím bojem za vítězství myšlenky komunismu. Plný energie, rozhodnosti pro stranu pracovat, bez hořkosti, kterou mohl oprávněně pociťovat po desetiletém věznění. A když jsem pak měl možnost s ním po dvacet let spolupracovat, toto mínění jsem si jen upevnil.
     Ano, v řadě věcí jsme se rozcházeli, ale o tom dnes už nebudu hovořit. Musím ocenit jeho schopnost trpělivě naslouchat druhým a vžít se do pozice druhých. V předsednictvu byli lidé různého ražení, nikdy se nechoval jako diktátor, nikdy na nikoho nezvedl hlas, diskusi uzavíral teprve, když se každý vyjádřil. A s argumenty, které byly přesvědčivé. Leccos se později o našich vztazích napovídalo. Ale uvaž, mohl bych tak dlouho vydržet na funkci tajemníka ÚV, kdybychom si nerozuměli? Co ovšem musím dodat: když Husák onemocněl a začal ztrácet bývalou energii, měl dříve odejít. Na tuto chvíli situaci v předsednictvu nepřipravil.

     A přispělo to k tomu, že jsme v době, kdy v Moskvě došlo k zásadním změnám, začalo se s „perestrojkou“, nebylo vedení naší strany dostatečně připravené na novou situaci?
Nevylučuji, že to svou úlohu sehrálo. Když v dubnu 1987 přijel na oficiální návštěvu do Prahy Gorbačov, už to nebyl ten starý Husák plný energie a sil. Velmi mu lichotilo, že ho Gorbačov chválil a ačkoli už předtím oznámil v předsednictvu, že uvažuje o odchodu ze stranické funkce, že zůstane jen na Hradě, ihned na to zapomněl. To nás trochu zaskočilo. Ve vedení se pak projevil rozkol. Část byla bezvýhradně pro „perestrojku“, jak ji prováděli v Moskvě, část, ke které jsem patřil, byla toho názoru, že je třeba změny uskutečnit, ale vycházet z našich podmínek. Tehdy jsem neustále zdůrazňoval, že nejde o obnovu nebo obrodu socialismu, ale o to, abychom ho uvážlivými reformami upevňovali. A jak postupovat, jak překonat tento prohlubující se rozkol, na to už generální tajemník neměl sil. S obtížemi plnil své povinnosti na Hradě. Miloš Jakeš měl přijít dříve. Ale ruku na srdce, ani to už by nám patrně nepomohlo. „Perestrojku“, „nové myšlení“ vnucoval Gorbačov velmi úporně všem zemím našeho společenství. Ostatně svou knihu o přestavbě nazval tak, že každý mohl pochopit, že změny se týkají „nejen SSSR, ale celého světa“. Bylo to bezprecedentní velikášství. Nikdy před tím se Moskva tolik nevměšovala do poměrů v jiných socialistických zemích. Abych to shrnul a nedošlo k nějakému nedorozumění: v první fázi jsem byl novou politikou Michaila Sergejeviče nadšen. Ale brzy jsem pochopil, že nás Moskva může zahubit. A tak se i stalo.

     A jak na Tebe dolehl 17. listopad 1989? Kde jsi v onen tragický den byl, co jsi dělal?
Právě na tento den jsem byl pozván tehdejším vedením KSSS do Moskvy. Měl jsem totiž za několik dnů poté odletět do Washingtonu a Gorbačov s Jakovlevem, strůjci „perestrojky“, chtěli zřejmě vědět, s čím tam pojedu. Mou cestu do USA patrně americké straně doporučili. Aspoň mi to naznačil šéf instituce, která měla na starosti propagaci amerického způsobu života ve světě, když se v létě objevil v mé kanceláři v Praze. Jenže v září na berlínské poradě tajemníků bratrských stran – jak jsme se tehdy titulovali – s odpovědností za ideologii jsem vystoupil s kritikou politiky, jež ohrožovala socialistické společenství, jak již dosvědčovala situace v Polsku a Maďarsku. Můj kolega Vadim Medvěděv, s nímž jsem si dosud dobře rozuměl, mi pak sdělil, že musím do Moskvy, kde mi Michail Sergejevič, podle něho „muž na svém místě, člověk Leninova formátu“, mi vše vysvětlí. A tak jsem ještě před Washingtonem měl spatřit Moskvu. Zatím však došlo k další změně situace – padla NDR. Bylo mi jasné, že řada je na nás. A má návštěva Moskvy byla kupodivu načasovaná právě na Mezinárodní den studenstva, na den 50. výročí vzpomínek na Jana Opletala a uzavření našich vysokých škol, na den, kdy se v Praze mělo odehrát něco mimořádného, jak podle šifry našeho velvyslance v Moskvě byl upozorněn dopisovatel Sternu.

     A kým?
     Nejmenovaným „přítelem, který měl kontakty na nejvyšší kruhy ve vedení KSSS“. Ostatně i na to jsem se měl, jak mi to uložil Miloš Jakeš, Gorbačova zeptat. Jenže ani Gorbačov, ani Jakovlev, už na mne neměli čas. Pro forma jsem navštívil redakci „Pravdy“ a Institut marxismu-leninismu. Staré, dobré přátele. A večer odletěl zpět do Prahy.

     A co jsi dělal pak? Rozhodující chvíle přece teprve nastaly na Národní třídě, kde došlo, jak se dnes tvrdí, k masakru demonstrantů.
Ptáš se mne na to, o čemž jsem obšírně mluvil v rozhovoru s Karlem Sýsem v knize „Viděno deseti“. Ale na to zřejmě se už zapomnělo. Připomenu to podstatné. K večeru 17. listopadu 1989, když jsem vystupoval ze speciálu v Ruzyni, mě nečekaně přivítal důstojník ministerstva vnitra, který mi podal hlášení s tím, že v Praze po shromáždění na Albertově je klid a že mohu bezstarostně odjet na Orlík. Byl totiž pátek, začínal víkend. Teprve později jsem pochopil, že Alojz Lorenc, náměstek ministra vnitra s odpovědností za StB, měl náramný zájem, aby z vedení strany nebyl v ten večer nikdo v Praze. Na Orlík jsem skutečně bezstarostně odjel. Už bylo hodně po půlnoci, když mě vytáhl z postele telefon. Ředitel ČTK mě volal a vzrušeně vylíčil, že na Národní třídě došlo k ostrým střetům mezi demonstranty a policií. A že zastřelili studenta. Volal jsem ihned Miloši Jakešovi, který byl také na Orlíku. Řekl, že o tom ví a že už je všechno v pořádku. A pokud jde o onoho studenta, že je to podle všeho fáma. Žel předsednictvo ÚV se sešlo až v pozdním odpoledni v neděli. Nastal týden smuty, zmatků. Čím to vše skončilo, je známo.

     Ale před časem vyšla kniha, v níž její autor Andor Šándor, bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby ČR (už v nynějším režimu), tvrdí, že jsi jel do Moskvy požádat o vojenskou pomoc. A že Tě Gorbačov s Ševardnadzem přijali a tuto žádost rozhodně odmítli. Jak to tedy bylo?
Je to nehorázná lež. Jak by zrovna tajemník pro ideologii takovou věc měl vyřizovat? Ale podobné nesmysly se dnes šíří na běžícím pásu.

    Loňské oslavy Dne boje za svobodu a demokracii začaly bizarně. Brzy po půlnoci položil na místo, kde se dnes zapalují svíčky, zřejmě za zavraždění onoho studenta, které bylo brzy na to dementováno, kytici červených růží předseda vlády Andrej Babiš. Bezprostředně poté známá skupina výtržníků za pohotové přítomnosti televizních kamer vhodila květiny do odpadového koše. Takový osud stihl později i kytice prezidenta, ministra vnitra (za přihlížení jemu podřízené policie) a předsedy SPD Okamury. Vyložené dryáčnictví pravdoláskovců. Váží si dnes ti, co se vydávají za jediné spasitele svobody a demokracie, tohoto památného dne? A nedokazuje už „mrtvý“ student, jehož roli sehrál agent StB Zifčák, že šlo o zinscenovaný podvod, absurdní divadlo?
     Nebylo to žádné absurdní divadlo. Nic z toho, co by se podobalo špatným hrám Václava Havla. Byla to tragédie dějinné reality dovršující 20. století.
     A šlo pouze o jednu z jejich scén. Před námi se podobné scény, třebaže jinak, odehrály v Polsku, Maďarsku a NDR. Po NDR přišla řada na nás. Marx nejednou upozorňoval, že v dějinách není nouze o překvapení, že jsou plny paradoxů. A naší „sametové revoluci“, vyložené kontrarevoluci, se dostalo posvěcení Vatikánem. Byl to páter Halík, který přesvědčil Józefa Wojtylu, aby nemeškal a přijel do Prahy kanonizovat Anežku Českou. Na Letnou přivezly vlaky a autobusy skoro dva milióny Čechoslováků, hlavně z Moravy a Slovenska a bylo, abych se vyjádřil podle tehdejších nápisů na zdech, vymalováno. Tím byl fakticky osud KSČ – a s ní i osud socialismu u nás – zpečetěn.
     Na řadu pak přišlo Rumunsko. Co provedli s Ceausescuaem, jeho ženou, bylo strašné. Sledovali jsme to na televizní obrazovce.
     A bylo třeba „řešit“ také Jugoslávii. Tak se uzavřel kruh studené války v Evropě. Aby tato válka mohla pokračovat i v dalších částech světa. Když totiž byla oficiálně vyhlášena v březnu 1947 Trumanem v americkém Kongresu (a jako studenou válku ji označil Walter Lippmann, komentátor New York Herald Tribune), postavily se Spojené státy do role světového četníka, který má prý povinnost hájit demokracii v jejich pojetí, kdekoli na světě a jakýmikoli prostředky. A tak tato svérázná válka pokračuje dosud. V zájmu imperialismu, nadnárodních monopolů, velkokapitálu.
     O tom, že dnes je prvořadým úkolem všech pokrokových a mírumilovných sil zmařit tento plán, jsem v „Dialogu“ psal nejednou. Nic důležitějšího není, ale nic obtížnějšího. Nepřítel je silný, zákeřný. Má nejen moderně vyzbrojené armády, ale také masová média, dovede manipulovat s míněním světové veřejnosti.
     Chceme-li tedy porozumět tomu, co se u nás na přelomu 20. a 21. století odehrálo, musíme především pochopit, co představovala studená válka. A k jakému osudnému zlomu došlo, když na XX. sjezdu KSSS byl na pranýř postaven nejen „kult Stalinovy osobnosti“, ale celý socialistický systém opírající se o revoluční teorii marxismu-leninismu.

     Dožil ses vysokého věku, z toho celá léta jsi působil v politice. Co sis z toho všeho odnesl? Jak bys shrnul poznatky ze svého života?
     Osud mi dopřál poměrně dlouhý a zajímavý život. Ale téměř třicet let jsem vyřazen z politiky, z veřejného života. Vzhledem k tomu, co dnes politika představuje, o jaké modloslužebnictví zlatému teleti se jedná, nijak toho nelituji. Pamatuji ještě první republiku. Byla zcela jiná, než jak ji dnes líčí. U nás doma, na valašské dědině, jsme na rozdíl od jiných hladem netrpěli, ale co je bída a nouze jsem jako dítě poznal. Když Masaryk zemřel, šlo mi na desátý rok, otec mi řekl: bude zle. A bylo. Zato jsem brzy začal chápat, co se odehrává ve světě, co v něm představuje Sovětský svaz a jaké musí být mé místo ve společnosti po válce.
     Máš pravdu, dlouhá léta jsem působil politicky, pohyboval jsem se v tzv. vysoké politice. Ale to nebyl můj životní sen. Toužil jsem vždy po jediném: abych se plně mohl věnovat filosofii. To byla moje láska. A zůstala. Je mi dnes útěchou. A pomáhá rozumět světu, tomu, co se kolem nás děje. To je ovšem možné jen prostřednictvím symbolů, hlavně jazyka. Všimni si, jaký chaos dnes panuje ve významu slov. Nejfrekventovanější jsou taková velká slova jako demokracie a svoboda, ale kdo se vyzná v tom, co skutečně znamenají? Jak je vůbec možné vydávat za totalitarismus fašismus spolu s komunismem? Jen politický idiot nebo gauner může něco podobného udělat. Se zmateným slovníkem si lidé nemohou porozumět. A toho zneužívají mnozí politici.
     Politika – to je mocenský boj. A v něm musíš vědět, zač bojuješ, s kým a proti komu.
     Měl jsem dobré učitele. Marxe, Engelse, Lenina. A také Stalina a Gottwalda. Na universitních studiích na mne nejvíce působily mnohé osobnosti, ale nejvíce prof. Ludvík Svoboda, který přeložil z ruštiny už za první republiky Leninův Materialismus a empiriokriticismus a také Zdeněk Nejedlý a Ladislav Štoll. Štoll mi k mým padesátinám věnoval svou knihu „Občan F. X. Šalda“. A také mi k mému velkému překvapení přinesl rukopis mé seminární práce o Bělinském. Prý si ji výjimečně uschoval. Šalda a Bělinský, řekl mi tehdy, to byli velcí bojovníci. Bojovali za nový svět, který u nás budujeme na teoretických základech marxismu-leninismu. A ze Šaldy připomněl: „Svět nový zvítězí jen tehdy, pozná-li správně, kdo k němu náleží a kdo jest z tábora opačného; omyly v tomto rozlišování platí se nejdráže.“
     V takovém boji, jak zdůrazňoval Šalda, musíš být spravedlivý. A my jsme takový boj, poučeni minulostí, vedli. Jsem hrdý na to, že jsem se ho účastnil. Dnes, žel, převracejí vše naruby. Za hrdiny vydávají zbabělce, hrdiny staví na pranýř, znevažují a špiní nejvýznamnější období našich národních dějin, období revoluční výstavby socialismu. Ale v konečném účtování, jsem přesvědčen, spravedlnost zvítězí.

     Za „Dialog“ rozhovor vedl Lubomír Hejný