Kuba bojuje i po šedesáti letech

Letos je šedesáté výročí kubánské revoluce z roku 1959. Fidel Castro tenkrát prohlásil: „Tyranie byla svržena. Radost je nesmírná. A přesto zbývá spousta práce.“
Navzdory celá desetiletí trvající blokádě uvalené na Kubu Spojenými státy a její dlouhé izolace reakcionářskými a fašistickými vládami v Latinské Americe se Kuba rozvíjela a životní úroveň lidí se k nepoznání změnila, bylo dosaženo společenského pokroku, o jakém mohou irští pracující jen snít.
Spojené státy stále udržují nezákonnou blokádu, rozšiřují ji po světě a poškozují tak země a firmy, jež nějak obchodují s Kubou. Blokáda vyústila ve zmrazování bankovních účtů a firmy musely ukončit obchodování se Spojenými státy nebo jim je v něm bráněno.
Odhaduje se, že tato nezákonná blokáda stála Kubu kolem 753 miliard dolarů. Zemi je také bráněno dovážet léčiva a lékařské vybavení, novou techniku a dokonce i součástky hudebních nástrojů. Seznam je nekonečný.
Proč se Spojené státy, se svými téměř 330 miliony obyvatel – země nacpaná jadernými zbraněmi, s miliony vojáků ve zbrani, se zdaleka větším vojenským rozpočtem než kterákoli jiná země na světě a s vojenskými základnami v desítkách zemí světa – bojí malé země jako je Kuba, s 11 a půl milionem obyvatel, což je méně než vnitřní oblast Londýna?
Tahle zemička nikdy nepřepadla ani neohrožovala žádného ze svých sousedů, nemá vojenské základny v jiných zemích, nemá námořní kapacity k vedení diplomacie dělových člunů, nemá žádné jaderné zbraně…
Kuba není dokonalá, ani nikdy netvrdila, že je. Je to země usilující o překonání staletí koloniálního drancování a imperialistické nadvlády. Pokládá základy k udržitelnému budoucímu ekonomickému zabezpečení svého lidu.
Tak čím to, že se kapitalistické vlády cítí být jí ohroženy? Tady je několik odpovědí:
– Kuba razila sexuální a reproduktivní práva, v roce 1965 legalizovala potraty. Potraty a antikoncepce jsou zdarma.
– Kubánští rodiče dostávají velkorysou mateřskou a rodičovskou dovolenou.
– Oba rodiče mají nárok na 40 týdnů dovolené s 60 procenty příjmu. Matky dostávají čtyři a půl měsíce plnou mzdu.
– Kuba má nejnižší kojeneckou úmrtnost mezi zeměmi Latinské Ameriky i dalšími chudými zeměmi na světě.
– Většinu soudců, právníků, vědců, technických pracovníků, státních zdravotníků i dalších odborníků tvoří ženy.
– 53 % poslanců Kubánského národního shromáždění jsou ženy, což je druhá nejvyšší míra na světě.
– Devět z patnácti provinčních shromáždění vedou ženy.
– 64 % univerzitních míst drží ženy.
– Kubánky se v průměru dožívají více než 80 let, víc než ženy ve Spojených státech.
– Těhotné ženě se během těhotenství dostane nejméně třinácti lékařských kontrol. Ženám s rizikovým těhotenstvím nebo se sociálními problémy se dostává rozsáhlé domácí péče.
Legislativa a její dopad na ženy musí být konzultovány s Federací kubánských žen. Podle zákona jsou všechna ministerstva povinna zajistit, že jejich politika pomůže vzestupu žen a nenaruší jejich postavení. Každoročně také musí předkládat výčet toho, co už bylo dosaženo nebo co dělají, aby toho bylo dosaženo.
Postavení žen na Kubě se změnilo k nepoznání, i když musí být vykonáno ještě hodně, aby bylo nakonec dosaženo skutečné rovnosti mezi ženami a muži a skončilo mužské kulturní furiantství.
Kuba je světově v čele ve veřejném zdravotnictví, daleko před mnoha zeměmi, jež Kubu vytrvale plísní za údajně špatnou úroveň lidských práv. Zdravotní péče tu je skutečně zanesena v ústavě, na rozdíl od kolísání zdravotnického systému, jež musí snášet irští (klidně si dosaďte třeba čeští, asi v tom nebude rozdíl; pozn. překl.) pracující.
– Poměr lékař-pacient na Kubě je jeden lékař na 125 pacientů (!), mnohem vyšší než ve Spojených státech a v Británii a mnohem vyšší než v Irsku. (V ČR připadalo podle oficiální statistiky na 1 lékaře průměrně 271 obyvatel, ovšem s velkými oblastními rozdíly – v Praze nejméně – 143, nejvíce ve Středočeském kraji – 419. Pozn. překl.)
– Rodinní lékaři a ošetřovatelky pracují z malého místního střediska, zvaného consultario, poskytujícího základní služby.
– Mnohé závažné obory jako pediatrie, porodnictví, gynekologie a zubařství jsou vykonávány na místní poliklinice, jež obsluhuje čtrnáct až třicet consultarios.
– Rodinný lékař navštěvuje každou kubánskou rodinu nejméně jednou za rok a zkontroluje krevní tlak, srdce, životní styl a podobně a dá rady, co lze zlepšit.
– Rodiny s velkým rizikem jako s trvajícími zdravotními problémy, kuřáci a osoby s dalšími závislostmi jsou prohlíženi mnohem častěji.
– Pacienti čekají na prohlídku u specialisty průměrně týden.
– Systém základní péče zajišťuje rychlou komunikaci mezi rodinným lékařem, specialistou a pacientem. Tato na komunitě založená základní péče je základem úspěšnosti systému kubánského zdravotnictví.
– Před revolucí měla Kuba pouhé tři zdravotnické vysoké školy, a to výlučně pro bohaté; dnes je jich třiadvacet. Učí se tu nejen Kubánci, ale i tisíce studentů zdravotnictví ze zámoří, a to zdarma.
Tohle je na hony vzdálené od uzavírání oddělení, pacientů ležících na pojízdných lůžkách na nemocničních chodbách a dlouhých seznamů čekatelů na konzultanta, dvouúrovňového zdravotního systému, kde, pokud máte peníze nebo soukromé pojištění, přeskočíte frontu a na celé měsíce za sebou zanecháte čekající pracující a chudé.
Kuba má pozoruhodný rekord v oblasti vzdělání. Po vítězství revoluce se tisíce dobrovolníků podílely na kampani gramotnosti v dělnických čtvrtích a na venkově, naučily lidi číst a psát. Dnes je vzdělání na všech úrovních zdarma.
– Rodiče jsou zapojeni do vzdělávání svých dětí na všech úrovních, pravidelně je s nimi konzultováno.
– Na úrovni základních škol jsou všude rodičovsko-učitelské výbory a je snaha o plné zapojení rodičů do vyučování jejich dětí.
– Rodiče se mohou dokonce zúčastnit přednášek o pedagogice a psychologii, aby lépe pochopili svou úlohu při vzdělávání a výchově svých dětí.
– Pro všechny děti pod pět let věku tu jsou bezplatná předškolní střediska. Rovněž bezplatně tu jsou kluby pro všechny děti po vyučování.
– Existují speciální programy pro rodiče, kteří chtějí zůstat s dětmi doma.
– Kubánský rozpočet na vzdělání je 13 procent HDP oproti pěti a půl procentu ve Spojených státech a v Británii.
Společenský pokrok, jehož Kubánci dosáhli za posledních šedesát let, je impozantní a znamená vážnou hrozbu pro rozkládající se systém kapitalismu, vnucený nám.
Tohoto společenského pokroku je dosaženo díky samotnému faktu, že kubánská dělnická třída vybudovala stát, drží státní moc. Veškeré bohatství vzniká prací, vytvářejí jej pracující lidé. Ti také na Kubě rozhodují, jak je toto bohatství rozdělováno, jaké jsou společenské, ekonomické a kulturní priority.
Je to v kontrastu s tím, jak a pro koho je řízena naše společnost. Tu řídí bohatí a pro bohaté. Veškerá ekonomická, společenská a politická rozhodnutí v Irsku jsou činěna na ochranu těch, kteří mají peníze. Nikdy tu nebude přijato žádné rozhodnutí, jež by mohlo ohrozit ono bohatství a moc.
Kubánská demokracie se liší od té naší. Ve škole se učíme, a naše osnovy nás informují, že žijeme v demokracii – v jediné možné formě demokracie – protože máme četné strany a můžeme volit vládu nebo ji v příštích volbách nahradit.
Během svého života (přibližně v období čtyřiceti let) máme možnost jít k volbám asi tak deset až dvacetkrát. Ale po vhození hlasovacího lístku už nemáme jiné prostředky jak změnit nebo dokonce ovlivnit vládní politiku než se zmobilizovat a demonstrovat na ulici.
Dokonce i potom naše vítězství trvají jen tak dlouho, dokud zůstáváme bdělí a organizovaní. Nikdy nemáme nic zaručené, jisté. Vládnoucí elita a její vlády nám dají veškerá práva, o nichž si myslí, že je potřebujeme, ale nikdy nedostaneme ekonomickou moc.
V Parlamentu máme četné strany, ale ekonomický manifest máme jen jeden, a to na ochranu zájmů bohatých. Na svém pracovišti, kde strávíme většinu života, nemáme ani slovo, ani kontrolu, a mnohým z nás je dokonce odepřeno právo být zastoupení odborovým svazem.
Kubánská demokracie je jiná. Právě teď Kubánci diskutují o nové ústavě, o níž se bude letos v únoru hlasovat. Zatím proběhlo ve všech komunitách, na pracovištích, ve školách a na univerzitách přes 135 000 shromáždění. Byly navrženy, odhlasovány a předloženy dodatky.
Všechna shromáždění, místní, oblastní a národní, i všichni zvolení činovníci jsou předvolaní a povinni, aby na místních setkáních předložili zprávy o činnosti.
Kubánští pracující mají v rukou ekonomickou a politickou moc. Mají stát k zajištění spravedlivého rozdílení zdrojů a k budování infrastruktury, již lidé potřebují, ne k tomu, co na úkor lidí chce nebo vyžaduje velkopodnikání. Proto mají strach z Kuby.
Kuba světlo naděje, že existuje alternativa vůči tomuto rozpadajícímu se systému, zvanému kapitalismus. Ukázala skutečnou solidaritu s utlačovanými národy, bojujícími za svobodu a spravedlnost. Kubánci jsou nesobečtí v dělení se o vlastní omezené zdroje. Ukazují skutečnou třídní solidaritu a opravdové přátelství vůči mnoha národům a lidem a nežádají nic na oplátku.
Světonázor pracujících je a měl by se výrazně lišit od světonázoru vládnoucí elity. Elita bere, krade, drancuje, způsobuje pohromy, bombarduje, zabíjí a mrzačí, aby se zmocnila přírodních zdrojů jiných. Zasévá rozdělení a nenávist a zanechává za sebou chudobu, nouzi a beznaděj.
Režim USA označil Kubu, Venezuelu a Nicaraguu za ohrožení své národní bezpečnosti a prohlásil, že musí být blokované, opomíjené a izolované, a připravují půdu pro vojenskou intervenci domácích reakcionářů, s pomocí americké vojenské mašinérie, k zajištění změny režimu a k obnově vlády bohatých a mocných.
Kuba naopak ukázala jinou cestu vpřed, cestu vzájemné podpory, sdílení znalostí a zdrojů, s ochranou přírody, s budováním materiální základny pro budoucí rovnost.
Kuba urazila dlouhou a náročnou cestu za posledních šedesát let. Dosáhla hodně, přesto řešení jednoho problému otevírá nové problémy k překonání, nové výzvy, s nimiž je nutno se vyrovnat, nové úspěchy, jichž lze dosáhnout, navzdory surové blokádě Spojenými státy.
Kubánská revoluce ukazuje převahu socialismu nad kapitalismem. Značkuje cestu vpřed k dosažení národní svrchovanosti a nezávislosti. Prostě nemůžete oddělit společenskou emancipaci od dosažení svobody národa – jsou neoddělitelné.
Jak řekl Raúl Castro, první tajemník Komunistické strany Kuby, v den šedesátého výročí: „…cítíme se šťastní a sebejistí, když na vlastní oči vidíme, že nové generace pokračují v budování socialismu, jediné to záruky nezávislosti a svrchovanosti národa.
     Největším poučením, jaké si revoluční a pokroková hnutí mohou vzít ze situace, jež byla vytvořena, je, aby nikdy nezapomínala na jednotu s lidem a nikdy nepřestala podporovat ty, kteří jsou ožebračováni nejvíc.“
Eugene Mc Cartan, generální tajemník KS Irska
8. ledna 2019, (překlad Vladimír Sedláček)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *