Promarněné dědictví

(Čísla jsou „sviňa“, když jsou podložená, tak je žádnými
ideologickými slovními průjmy a bláboly nezměníš.)

V roce 1953 byla provedena druhá poválená měnová reforma a současně se zrušilo do té doby uplatňované přídělové hospodářství (kromě přídělového vázaného trhu s úředně stanovenými cenami však souběžně existoval ještě i druhý, tzv. volný trh s černými cenami.)

Mzdy a platy se přepočetly v poměru 5 : 1 a podle téže zásady byly přepočteny i hotové peníze, vyměňované však pouze do výše 300 korun na osobu. Nad tento limit byly vyměňovány v poměru 50 : 1. Souběžně s reformou došlo k uzákonění zlatého obsahu koruny, přičemž reálný kurz dolaru (parita kupní síly) byl stanoven na 7,20 Kčs, (rubl na 1,80 Kčs.)

Provedení měnové reformy bylo plně odůvodněno vysokým tempem poválečné inflace, kterou nezabrzdila ani chybně provedená první měnová reforma v roce 1945. ujel černý trh a do konce roku 1952 se úřední maloobchodní ceny (oproti roku 1945), zvýšily podle neúplných údajů nejméně na dvojnásobek.

Množství oběživa už k 31. 12. 1948 oproti 31. 12. 1945 vzrostlo o 156 %! Volné vklady na vkladních knížkách v tomto období vzrostly ze 799 milionů dokonce na 33 miliard korun. S tím vším se tedy muselo něco radikálního provést, jiná možnost neexistovala.

Samozřejmě, že inflace obyvatelstvo pomalu a anonymně okrádá znehodnocováním jejich příjmů a vkladů. Měnová reforma učiní totéž, ale jednorázově a veřejně, s adresou viníka, tedy státu. V tomto případě se jeho celková ztráta v důsledku reformy roku 1953 odhaduje různě, ale podle nedávno publikovaných pramenů činila zhruba 17 miliard korun.

Je třeba konstatovat, že v tomto případě byla ztráta ze strany státu více než kompenzována postupným snižováním úředně stanovených maloobchodních cen, které po reformě probíhalo až do roku 1961. V tomto období ceny klesly zhruba o 20 % a přinesly obyvatelstvu za toto období okolo 75 miliard reálných příjmů navíc.

Kromě toho, zhruba 95 % obyvatel mnoho získalo uzákoněním národního pojištění v dubnu 1948, které výrazně rozšířilo a zlepšilo podmínky nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištění. Předchozí sociální pojištění se vztahovalo pouze na zaměstnance, od počátku roku 1950 již na všechny, a to i na samostatně výdělečné osoby (tedy živnostníky a rolníky), včetně jejich rodinných příslušníků.

Ti všichni získali nárok na bezplatné ambulantní i nemocniční lékařské ošetření, léky, léčebné pomůcky a v odůvodněných případech i na pobyt v lázních a sanatoriích, třebaže předtím, žádné pojištění nezaplatili. Dávky v nemoci se u většiny pojištěnců vyplácely již od prvního dne nemoci.

Byla zavedena širší pomoc v mateřství. Výrazně se lepšily podmínky pro poskytování starobních a invalidních důchodů. Nově byl zaveden sociální důchod pro sociálně slabé, nebo invalidní občany, kteří v minulosti nebyli pojištěni, ale pracovali způsobem zakládajícím pojišťovací povinnost podle nového zákona. Tak byla zabezpečena značná část lidí, dosud odkázaná na výměnek nebo chudinskou péči.

Koncem roku 1947 bylo v ČSR celkem 757 miliard Kčs základních prostředků včetně zásob a nedokončené výstavby. Pokud odhadneme jejich opotřebení na 50 %, pak dosahovaly hodnoty zhruba 400 miliard tehdejších korun. To zahrnuje výrobní i nevýrobní odvětví (bydlení, zdravotnictví, školství, správu) a majetek všech společenských sektorů – státního, komunálního, družstevního, soukromého i osobního vlastnictví.

Koncem roku 1989 měla ČSSR, včetně nedokončené výstavby a zásob, základní prostředky v celkové hodnotě 5.178 miliard Kčs. Majetek tedy vzrostl 6,8krát. Pokud bychom i zde pro zjednodušení uvažovali s polovičním opotřebením základních fondů, což je spíše nadsazené, pak jeho výsledná reálná „čistá“ hodnota v cenách roku 1989 se pohybovala okolo 3 bilionů Kčs, vzrostla tedy dokonce více než 7 ½krát.

Z toho 65 až 70 % bylo ve společenském – státním a komunálním vlastnictví, zbytek pak převážně v osobním (zejména rodinné domy) a zčásti v družstevním vlastnictví. Vybudovaly se rozsáhlé produkční i nevýrobní kapacity. Instalovaný výkon elektráren v daném období (1948 až 1989) vzrostl z 2.625 MW na 21.670 MW!

Byly vybudovány tisíce kilometrů ropovodů, plynovodů, produktovodů, rekonstruovala a rozšířila se síť vedení vysokého napětí, vybudovaly se stovky kilometrů nových dálnic, železniční síť byla elektrifikována a motorizována, síť autobusových tratí vzrostla téměř pětkrát.

Vyrostla početná flotila námořních lodí. V řadě největších měst došlo k modernizaci a rozšíření hromadné dopravy. V Praze bylo uvedeno do provozu moderní a výkonné metro. Postavily se desítky vodních nádrží a přehrad. Byla vybudována silná, moderní armáda.

Výrazně vzrostly kapacity zemědělství, zásadně se zmodernizovala jeho výrobní základna. Navíc bylo výhodně kombinováno s tzv. přidruženou výrobou, která do značné míry omezila jeho sezónní charakter. Vybudovaly se moderní podniky a sklady zemědělského zásobování a nákupu, významně se zvýšily investice do půdy.

Postavily se stovky škol všech typů, jeslí, poliklinik, nemocnic, kulturních domů, sportovních areálů, obchodních domů. V rámci péče o památky a reprezentační objekty jich byly stovky významně zrekonstruovány, zejména jejich mobiliář byl výrazně kompletován a rozšířen (stejně jako umělecké sbírky desítek muzeí a galerií).

Jen namátkou. V Praze šlo o Národní divadlo, Rudolfinum, Obecní dům, budovy Karlovy univerzity a jiných vysokých škol. Od základu a na vysoké technické úrovni byla vybudována také soustava televizních vysílačů a ostatního technického zázemí televize.

Již v šedesátých letech byla dokončena elektrifikace obcí. (Ještě v době války jsem jezdil k tetě a strýci do velké vesnice nedaleko Litomyšle, kde nebyla zavedena elektřina). Venkov té doby, v podstatě od základu vybudovaný a přebudovaný, nelze s chudým a primitivním venkovem prvorepublikové minulosti vůbec srovnávat.

Za čtyřicet let vzrostl počet obyvatel Československa o 3,300.000 obyvatel (z toho v ČR o 1,471.000), bylo vytvořeno 12,330.000 nových pracovních míst, tvorba zdrojů (národního důchodu) se zvýšila 7,2krát, osobní spotřeba obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury a podobně) vzrostla 4,9krát. Průměrný věk mužů se zvýšil z 61 ½ roku na 68 let, žen z 66,1 na 75,3 let (V ČR).

To všechno bylo vybudováno výhradně z vnitřních zdrojů, z domácí (vlastní) práce a zisků, bez pomoci jakéhokoliv zahraničního kapitálu. Všechen majetek, veškeré národní jmění bylo výhradně v domácím vlastnictví (státním, komunálním, družstevním či osobním).

Navíc v tomto období ČSSR v plném rozsahu finančně vypořádala všechny náhrady za majetek znárodněný v poválečných letech zahraničním vlastníkům, takže v tomto směru nebyly už žádné mezistátní duhy a majetkové spory. Z toho všeho plyne, že Československá socialistická republika předávala restaurovanému kapitalismu velmi cenné dědictví. Na konci osmdesátých let (1989) tedy polistopadový režim přebíral rozsáhlý, hodnotný a dluhy nezatížený majetek.

Samozřejmě, že však nejde pouze o tento hmotný majetek, ale také o ověřené, vyškolené a fungující výzkumně vývojové, výrobní a obchodní a jiné pracovní a řídící kolektivy v příslušných podnicích a institucích, které tvořily intelektuální základ národního hospodářství (celkem 7,830.000 ekonomicky činných, z toho 5,343.000 osob v ČR a 2,487.000 na Slovensku)

V dubnu 1990 navštívila a hodnotila 15 našich významných podniků pracovní delegace německých průmyslníků, známých osobností podnikatelského světa v čele s tehdejším šéfem Volkswagenu K. Hahnem, která v závěrečné zprávě pro Úřad předsednictva vlády ČSFR neskrývala překvapení a vyjádřila svůj respekt k výborné úrovni jejich produkce, výkonnosti i řízení.

Tržní cena majetku je v praxi nejvíce ovlivněna jeho ekonomickou efektivností, konkrétně ziskovostí, rentabilitou. Ta byla v případě ČSSR tehdy mimořádně vysoká. Pokud ji počítáme jenom z hodnoty výrobních základních fondů (základních prostředků v zůstatkové hodnotě), což zhruba odpovídá hodnotě základního jmění v kapitalistických podnicích, pak v roce 1989 dosáhla 9,6% roční výnosnosti.

To je rentabilita, o níž by si podniky na Západě mohly tehdy (a ještě více nyní) nechat jenom zdát, tím spíše, že u kapitalistických podniků a organizací se zpravidla podstatné, někdy až rozhodující části zisku dosahuje nejenom vlastní provozní či obchodní činností, ale hlavně nejrůznějšími finančními operacemi.

V případě ČSSR tomu tak nebylo, poněvadž tyto finanční operace byly koncentrovány jenom v nevýrobním odvětví peněžnictví a pojišťovnictví. Z toho plyne, že tržní hodnota zmíněného majetku musela být objektivně daleko vyšší než uváděna hodnota účetní.

Tím spíše, že neexistovaly žádné významné problémy s odbytem či nezaměstnaností. Národní hospodářství nemělo v podstatě vážnější finanční problémy. Státní banka československá měla k dispozici 105 tun měnového zlata v ceně zhruba 15 až 17 miliard Kčs a stát měl v SBČS k dispozici na hotovosti asi 85 miliard Kčs finančních rezerv.

Stát, republiky, kraje, okresy ani obce neměly žádný vnitřní dluh. Často se dnes v tisku sice uvádějí nepravdivé „expertní či vládní“ údaje o jakémsi tehdejším „státním dluhu“, ale to je zcela prokazatelně zcela vymyšlené. Opravdu tady žádné vnitřní dluhy tady u nás nebyly.

Vymýšlet si u protistrany jakýsi vnitřní dluh je již omšelý vtip. Pokud jsou používány argumenty typu „nevybudovali to či ono, je to jejich dluh“ (například úsek dálničního obchvatu Prahy) pak ale nevím, kdo těch vnitřních dluhů má více: my – bývalí, či oni současní? Vláda v plánech vždy uvážlivě vytyčila reálně možné priority. To, že investiční možnosti více nedovolovaly, nelze nazývat vnitřním dluhem.

Pokud je o zahraniční zadluženost, ta reprezentovala tehdy pouze 500 USD na obyvatele, tedy asi 7.500 korun (za ČSSR činila celkem 7.915 milionů US). Celková devizová pozice státu ovšem byla s přihlédnutím k poskytovaným vládním, bankovním a obchodním úvěrům do zahraničí aktivní (!) na úrovni zhruba 23 miliardy Kčs. Do toho patřily i naše pohledávky nesplacené ve lhůtě (například Sýrií, Irákem, Egyptem).

Banky a podniky neměly žádné rizikové úvěry, respektive koncem roku 1989 výše poskytnutých úvěrů nesplácených ve lhůtě činila jen 700 milionů, což vhledem k celkové výši vnitřních úvěrů (514 miliard Kčs) bylo zcela zanedbatelné.

Podniky měly ve vnitřních fondech celkem 164 miliard Kčs (z toho například fondu kulturních a sociálních potřeb, který byl k dispozici pracujícím, příslušelo 8,6 miliard Kčs.) Mezipodnikové pohledávky nezaplacené ve lhůtě v podstatě neexistovaly. Ceny byly v zásadě dlouhodobě stabilní (v osmdesátých letech se inflace pohybovala v průměru okolo 1 %), takže vklady obyvatelstva (278 miliard Kčs ke konci roku 1989) se trvale zhodnocovaly o 2 %, u životního pojištění o 6 % ročně. Koruna se vůči zahraničí proti roku 1948 zpevnila o 60 %. (USD stál původně 36 Kčs a do roku 1989 jeho tržní cena klesla na 15 %.)

Musím se proto zcela právem ohradit proti dnes masově mediálně rozšířenému tvrzení, že národní hospodářství ČSSR bylo v roce 1989 v hluboké krizi, údajně snad dokonce před bankrotem.

Bývalý předseda federální vlády ČSSR JUDr. Lubomír Štrougal

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *