Sté výročí Kominterny

(Leninismus – Stoleté výročí Komunistické internacionály – Larry Holmes, první tajemník americké komunistické strany Workers World Party)

Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.

Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský Svaz, a dostat se do Moskvy bylo těžké.

Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.

I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.
Lenin chápal, že osud Ruské Revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.

Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.

Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, tím víc to platí dnes.

Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí představu o ekonomicky nezávislém národním státě do značné míry anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.

Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.

Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech politicky a ideologicky zesláblo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy.

Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.

Nyní U. S. imperialismus dominanci ztrácí. Je to součást konečných krizí kapitalismu a s tím spojených ekonomických a politických otřesů.

Vedení Sovětského svazu, jež bylo za války nominálně a nakrátko spojencem imperialismu USA – pod vlivem falešné iluze o mírovém soužití s imperialismem – rozpustilo v roce 1943 Komunistickou Internacionálu.

Nyní, kdy se ve světě konají shromáždění na obranu Bolívarské revoluce ve Venezuele proti pokusu o kontrarevoluční převrat, podporovaný Spojenými státy, je čas připomenout, že před 10 lety tehdejší venezuelský prezident Hugo Chávez byl sponzorem velikého shromáždění socialistických a komunistických sil v Caracasu, jež mělo vytvořit Pátou Socialistickou Internacionálu. Politické diference mezi delegáty byly takové, že se cíl shromáždění neuskutečnil. Je ale zřejmé, že Chávez chápal, že by nová internacionála mohla sehrát roli při obraně Venezuely proti imperialismu.

Kominterna na vrcholu síly – přes všechny slabiny a rozpory – měla značný vliv na průběh globálního třídního boje za socialismus a komunismus.

Pro jistou generaci veteránů boje jména Stalina nebo Trockého stačí, aby si připomněli hluboké rozpory, jež existovaly.

V naší straně se vždycky snažíme toto období objektivně posoudit, protože jen tak se mohou revolucionáři z událostí poučit. Věříme, že slabiny dělnického třídního hnutí v té době – jež přetrvávají dodnes – jsou klíčem k pochopení, proč se Sovětský svaz zhroutil.

Po pádu Sovětského svazu, Sam Marcy, zesnulý zakladatel a vůdčí osobnost Workers World Party, vyzýval vytvořit silnou bojovou komunistickou organizaci. Dát stranou bývalé diference a sjednotit se na principech leninismu, jako je převaha revoluce nad reformami, nesmiřitelný boj proti imperialismu, avantgardní role strany, revoluční řešení národnostní otázky atd. Marcy radil: „…při vší úctě k minulosti je nyní naléhavě třeba obnovit revoluční hnutí.“

Revolucionáři se musí orientovat na budoucnost. Přijde doba – čím dříve tím lépe – kdy revolucionáři znovu vytvoří internacionální alianci pro organizaci světové revoluce.

V přípravě na příští fázi globálního třídního boje je výročí Kominterny vhodná příležitost připomenout si principy leninismu a aplikovat je na současnost.

Po druhé světové válce dělnické hnutí, včetně odborových organizací a dělnických stran, zvlášť na Západě, změnilo orientaci. Převážil názor, že kapitalismus a imperialismus v důsledku války nabyl na síle, a dělnická třída by si měla zvyknout na dlouhou dobu vedoucí role super-bohatých.

Dělnické hnutí se stávalo konzervativnější, užší, limitované, lokální myšlením a zaměřením – vázané na kapitalistickou vládnoucí třídu.

Příkladem úzkoprsosti dělnického hnutí může být současný vývoj ve Francii. Miliony Žlutých vest, většina z dělnické třídy, uvedly ve zmatek francouzskou vládu a buržoazii. V jisté míře byli donuceni povstat, protože necítili, že za ně bude bojovat francouzské dělnické hnutí.

Globální kapitalistická ekonomika zvolna upadá. Ještě před několika měsíci kapitalističtí bankéři a politici – zvlášť v USA – to popírali a ignorovali velikost ekonomické krize.

Nevyhnutelný další celosvětový krach finančního trhu se rýsuje nad Wall Streetem a nad celým systémem finančního kapitálu. Globální pokles ve skutečnosti není recese, ačkoli tak bývá označován. Recese je tradičně cyklický fenomén, následovaný obnovou a pak expanzí ekonomické aktivity. Co nyní nadchází, je obrazem krize, která je daleko vážnější, než cyklický případ. Ekonomická bouře, jež narůstá, je produktem permanentní nezvratné systémové krize a věští umírání kapitalismu.

V současnosti kapitalistický finanční trh, který byl v roce 2008 „blízek-smrti“ se nedokázal znovu upevnit.

Trump dal trhu Spojených států další pobídku obrovským snížením daní. Ale centrální bankéři už nejsou s to udržet podpíraný systém finančního kapitálu.

Základní příčinou krize je permanentní kapitalistická nadvýroba. Permanentní v tom smyslu, že nynější nadvýroba dosahuje míru, v dějinách kapitalismu nikdy nevídanou.

Kapitalismus byl nekontabilní se společností v mnoha ohledech po většinu jeho historie. Avšak nikdy nebyl tak nekontabilní se společností, jako nyní.

Dokud kapitalismus neskončí a nebude vystřídán socialismem, máme jedinou jistotu, že se životní úroveň většiny z nás bude zhoršovat.

Jako dělnické hnutí nemáme jinou možnost, než radikálně promyslet a zkrátit dobu zániku kapitalismu.

Dělnické hnutí je evidentně na vzestupu. Svědčí o tom i velké stávky na všech kontinentech. Ve Spojených státech vzdělaní dělníci zahájili před rokem militantní vlnu stávek v Západní Virginii, která zde pokračuje, a rozšířila se do Colorada, Kalifornie a dalších států.

Mezi každodenním bojem dělnické třídy a maximálním programem socialistické revoluce není rozpor. V hnutí je jistá tendence pohlížet na boj za zvýšení mezd, lepší pracovní podmínky a podobné základní pracovní požadavky jako na něco, co se příčí přípravám na revoluci. To je chybný názor.

Velká část dělnické třídy bude vždycky nejprve bojovat za bezprostřední požadavky.

Revolucionáři musí mít praktickou krátkodobou strategii dělnické třídy. Musí ale rovněž mít široký přehled o globálním třídním boji a krizi systému.

Podmínky, za nichž se bude vyvíjet globální třídní boj v budoucnosti, budou částečně podobné, ale zároveň úplně jiné, než ve všech minulých obdobích. Proč? Protože úroveň výrobních sil kapitalismu se neustále mění.

Vládnoucí kapitalistická třída je pronásledována strašidlem. Tímto strašidlem je celosvětová revolta mládeže. Kapitalisté jsou hluboce demoralizováni. Je zřejmé, a je pro ně bolestné, že ztratili mládež. Převážná většina mládeže se obrátila proti kapitalismu a stále víc se proti němu bouří. Socialismus – i když lidé mají pod tímto pojmem různé představy – nikdy nebyl populárnější.

Trump nedávno řekl: „Tahle země nikdy nebude socialistická.“ To znamená, že se rozhodl, že tažení proti socialismu bude hlavní téma pro jeho znovuzvolení. Hluboce zakořeněný strach panuje v širokých kruzích boháčů. Globální rebelie proti super-bohatým neustává, ale teprve začíná.

Mladí lidé poznali, že vyšší vzdělání je neochrání před riskantními podmínkami v práci a v životě v epoše, kdy se kapitalismus chýlí ke konci.

Je pravda, že někteří mladí lidé vnášejí do boje naivní a maloburžoazní radikální ideje, jež se příčí marxismu, třídnímu boji a dělnické třídě. Jak stále více mládeže přichází do naší strany, na tyto ideje narážíme a musíme proti nim bojovat. Místo abychom se myšlenek mladých bojovníků báli, musíme tvrdě pracovat, abychom je překonali.

Čím je naše hnutí revolučnější, tím víc získáme důvěru mládeže a širokých kruhů dělnické třídy.

Když Lenin předložil Druhému Kongresu Kominterny v roce 1920 návrh řešení národnostní a koloniální otázky, byl si vědom, že bez spojení s národně osvobozeneckým hnutím a s bojem utiskovaných za právo na  sebeurčení byly by cíle dělnické internacionály neuskutečnitelné. Kongres vyhlásil bojové heslo: „Proletáři všech zemí a utlačované národy celého světa, spojte se!“

Leninův postoj k národnostní otázce neznamenal odklon od třídní orientace. Naopak, znamenal její posílení. Mnozí v našem hnutí to nechápou. Důsledkem je, že národnostní otázku nedoceňují, a někdy ji vůbec neřeší.

Podobně někteří v našem hnutí vidí v boji proti utlačování žen odchod od třídního boje. To jsou projevy úzkého chápání třídního boje.

Pokusit se přesně ocenit Trumpovu politickou úroveň, nebo předvídat, co se chystá udělat, je stejně marné jako porozumět jeho nevypočitatelnému chování, neskrývanému rasismu, misogynii a bombastické demagogii, jež jsou reflexem paniky, chaosu a politického zhroucení panující třídy Spojených států.

Trump je posedlý budováním zdi a válkou proti imigrujícím dělníkům – což kromě rasismu je i zoufalá snaha vytvořit zeď mezi částmi světové dělnické třídy, zmařit globální třídní uvědomění. Je to ve svých důsledcích vyhlášení války formování proletářského internacionalismu. Nadešla doba, aby revoluční a skutečně pokrokové síly vyhlásily – v rámci masového apelu – že dělnický boj nemá žádné hranice.

Trump jako fenomén je také varováním. Když rozvíjející se a nekontrolovatelná krize panující kapitalistické třídy ohrozí samo její přežití, části vládnoucí třídy jsou připraveny zvolit jako řešení fašizmus a válku.

Nejlepší, a v současnosti jediný reálný způsob boje proti nebezpečí fašizmu, je radikální, široký vzestup dělnické třídy, která dovede třídní boj do revoluce.

Před sto lety byl všeobecný názor komunistů, že tím či oním způsobem síly dělnické třídy v centrech imperialismu – a zejména ve Spojených státech – sehrají rozhodující roli v osudech kapitalizmu.

Sam Marcy již před 70 lety předpověděl, že revoluční hnací síla z Východu, která podpořila Čínskou Revoluci a hrdinský odpor lidu Korejské Lidově-demokratické Republiky, v určitou dobu přijde i do Spojených Států. Che Guevara zastával názor, že nejprve musí proběhnout série revolucí na okraji imperialistické říše, až pak povstanou masy v srdci imperialismu a dílo dokončí. Svět se od doby těchto předpovědí změnil. Co se nezměnilo, je naléhavá potřeba skoncovat s kapitalismem.

Nebudeme se přít o platnost minulých předpovědí. Místo toho rezolutně potvrdíme, že dělníci a utiskovaní lidé, kteří se nacházejí v břiše bestie, mají odpovědnost před zbytkem světa s bestií skoncovat. Cokoli uděláme už zítra, není příliš brzy na zahájení příprav poslední hry.

Vybral a přeložil prof. Milan Matouš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *