„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti

Převzatý rozhovor s politologem Josefem Skálou

PhDr. Josef Skála, CSc.

Premiér Andrej Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte toto hodnocení?
Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.

Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.

Českou republiku to oškubává o 750 až 800 miliard korun ročně. Víc než o celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze, zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků. Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se inflace, nesou i spořící účty a termínované vklady. Lepší to není ani v letech, vykazujících několika procentní růst. Termínované vklady nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta. Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.

Premiér zvedá prst právem. „Transformace“ skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho „rodinného stříbra“, než padly za oběť „loupeži tisíciletí“. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za „první republiky“, od osvobození do 80. let – a po „sametu“. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté „brownfieldy“. Té „transformaci“ bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha.

Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. „Transformace“ z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o „transformaci“ iluze nedělá, by měl rozumět i „cestovní mapě“ z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli „gründera“, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.

Ve Venezuele se předseda parlamentu a opoziční lídr vyhlásil prezidentem. Co vývoji v této zemi říkáte a jak hodnotíte fakt, že česká vláda a prezident tohoto samozvaného prezidenta uznali?

Své „lídry“ má i „pražská kavárna“. Gangsterské manýry, jimiž chce dosadit hlavu státu proti vůli voličů, se od Caracasu liší jen kulisami. Má nám snad, když se to ne a ne podařit, jiného prezidenta „uznat“ kdokoli zvenčí? Nadiktovat nám ho z postav, co se soutěže o Hrad ani nezúčastnily? A ještě ho pozvat – do svých prezidentských komnat? Maduro vyhrál větším rozdílem než Zeman. Guaidó si na volební klání ani netroufal. Dvojí metr je zrádný. Umí zcepenět v bumerang.

Pravda o Venezuele není černobílá. Bez chyb tam není ani vláda. Každá kritika má však i rozměr, zvaný „morální právo“. Nechybí třeba amerického profesoru Jamesi Petrasovi. Napsal tucty moudrých knih. Vyšly v desítkách jazyků. Levici u moci v Latinské Americe kritizuje už roky. Za ekonomickou politiku, raněnou polovičatostí. Sociální programy rozvíjí úctyhodně. Obrat k suverénnější ekonomice však zanedbává. Profesor není karetním kibicem. Vládám, jež kritizuje, nabídl i spousty kvalifikovaných námětů. Vedly ze svěrací kazajky cizího kapitálu. Ten na levici straží i politickou past.

Kádruje-li bolívarskou revoluci americká vláda, jsou to bakchanálie nevkusu. Venezuela je, co do ropných zásob, skutečně světovou špičkou. Za to, že není kopií Švýcarska, se jí posmívá jen sprostý lhář. Venezuela je variací na „banánové republiky“. V klepetech „omezené suverenity“ těží své zásoby ropy. Roky z ní mívala jen pár procent konečné ceny. Vnutily jí to americké koncerny. A s tím, jak se na „banánovou republiku“ sluší, i importní závislost skoro na všem ostatním. V tomhle gardu tahal za kratší konec i Hugo Chávez. Boj proti sociálnímu bezpráví měl přednost. Před jeho záběrem klobouk až k zemi. To proto není kůlem v plotě ani Maduro. Tím, před čím alarmuje Petras, však trpí i Caracas. Monokulturu, kterou zdědil, změnil jen pramálo. O to víc trumfů má severní predátor. Tím snáz pašuje „chilský scénář“. Umělý deficit potravin. I jiných artiklů, jež nejsou zbytné. Inflační spirálu, roztáčenou černým trhem. „Zmrazení“ tržeb za ropu, dodanou Venezuelou, tomu nasazuje korunu.

Je to kolosální lumpárna. Svého Pinocheta zatím nemá. Nás, Čechy, zdobívala schopnost podržet slabšího. Zvlášť dusí-li ho neurvalý dacan. Je-li už tabu i to, chce to aspoň zámek na ústa. Ledaže na spánek míří hlaveň, byť jenom v přeneseném smyslu. Jiné alibi neberu. Doba, nutící k takovým tanečkům, si je za rámeček nedá.

Představitelé KSČM často kritizují situaci na Ukrajině. 22. února 2014 odvolal ukrajinský parlament prezidenta Janukovyče, i když toto odvolání bylo právně neplatné. Jak vnímáte situaci v této zemi dnes, kdy se chytá na další prezidentské volby?

Janukovyčovi by stavěl slavobrány leda blázen. Byl to jen další ataman kleptokracie, spuštěné ze řetězů už Gorbačovem. Trojlístek Jelcin-Kravčuk-Šuškevič jí vystavil bianko šek. Ti tři se ožrali v Bělověžském pralese do němoty. A nad ránem podepsali lejstro, „rozpouštějící“ Sovětský svaz. Referendum, konané krátce předtím, žádalo pravý opak. Více než 70 procenty hlasů. Ti tři svůj puč meldovali napřed Bushovi. Teprve on je přiměl zavolat i do Kremlu. Karajan katastrojky měl jedinou otázku: jaká funkce teď zbude na mne? Vedoucí úlohu odevzdal psychopatům, zbaveným všech skrupulí.

Z podsvětí vyrostl i Janukovyč. Zvolen byl podle pravidel, opsaných ze západních mustrů. Puč, který ho moci zbavil, lámal i řadu afrických rekordů. Pod kotel slepých vášní přikládali i odstřelovači. Kosili demonstranty i pořádkové síly. Říká se tomu „false flag operation“. Operace pod falešnou fanglí. Doličným předmětem byly i desítky stromů. Stovky a stovky projektilů, které je zohyzdily výlučně z jedné strany. Jen směrem k budově, v níž se už „Majdan“ stačil rozvalit. Ta alej zmizela během jediné noci. Pár dní po převratu. Bezpečnost, bránící legální moc, běhala s minimaxy. Co chvíli hasila hořící policisty. Komanda, která je zapalovala, hecovali „elitní“ feldkuráti. Náměstkyně šéfa americké diplomacie a senátor McCain. I jiní cizokrajní „demokrati“. Nelenilo ani obludárium „pražské kavárny“. Pouliční agrese běžela celé týdny. Na „žluté vesty“, protestující proti Macronovi, pálí vodní děla a gumové projektily. „Majdan“, podpalující dnem i nocí policisty, zůstal těch „evropských hodnot“ ušetřen. Pak si však jarmark „nenásilí“ usmyslel, že podpálí i vládní budovy. Ruka zákona chtěla konat. Na Janukovyče však klekli ministři zahraničí tří zemí EU – i tehdejší český eurokomisař. Se „zárukami pokojného řešení“. Policejní zásah byl odvolán. Vládní budovy vzplanuly dřív, než tykadla Bruselu stačila zvednout kotvy. Cizí režie sehrála hanebnou roli. Desítky jejích telefonátů s lídry převratu se naštěstí zachovaly. Jsou k mání na webu www.sbu.ua. Neskrblí ani černým humorem. SBU je zkratkou tajné policie, jíž velí Porošenko.

„Do Evropy“ vyrazil kříženec švindlu a násilí. „Eskadry smrti“, jejichž terorem vyhrál, se pýchou na nacistický rodokmen netají. Tím víc to kompromituje režii, dirigující „Majdan“ zvenčí. Tím úporněji to zatlouká. Zvlášť když ty eskadry zkusily „srovnat“ i Krym a Donbas – a tvrdě tu narazily. Teď ovšem Banderu a jeho pohůnky světí i sám Porošenko. Protifašistické pomníky dává zbořit. Ta stopa je staršího data. Vede až k postavám typu „Vaklafa Hejvla“, řečeno s jeho dálkovými ovladači. Zemi, mající v plánu naši genocidu, se devótně „omlouval“. Rozhodné antifašistické krédo z něj jaktěživ nevypadlo. Landsmanšaft, zplozený zavilou revanší, má za „milé krajany“ i česká klerikální vrchnost. 

Tam, kde se proti „židobolševismu“ i rukovalo, to mívá ještě odpornější tvar. Pobaltí se prý „bojí ruské agrese“. Mašírují jím veteráni SS. Popravu Jugoslávie spustila chorvatská iredenta. Kolem ustašovských zločinů mlží. Na časy, kdy byla německou kartou poprvé, s láskou vzpomíná. Tak jako její muslimské dvojče, dosazené na kosovský trůn. Sebeurčení se dožaduje i Katalánsko, Jeho předáci sedí ve vězení. Chtěli demokratické referendum. Žádné fašistické mustry nesvětí. Barcelona byla oporou republikánů. Pomsta frankistické junty byla bestiální. Zločiny banderovců se hnusily i wehrmachtu. Kyjevský režim se jim klaní. „Liberální“ manekýni drží bobříka mlčení. Hitler byl unikátní vyvrhel. Němce však napřed vytáhl z existenční bryndy. Režimy, křísící nacistické mršiny, neumí ani to. Lámou rekordy zlodějiny. Své země dusí třeskutou nouzí. Terorizují je šovinismem. Čtou z pysku cizí „straně války“. Chomout zločinného spolčení svírá i prezidentské volby. Ukrajinců, co nepřišli o zdravý rozum, je mi líto tím víc.

Jaká je česká zahraniční politika podle vás pod současným ministrem Petříčkem? 

Ikona „pravdolásky“ nám zahraniční politiku zrušila. Smrskla se na „copy centrum“ cizích fermanů. Krůčky k nezávislejší pozici jsou až pozdějšího data. Hlavně zásluhou Václava Klause a Miloše Zemana. Kličkují v těsných mantinelech. Direkce „euroatlantické civilizace“ nepřeje ani tomu. Petříček je z jejích ministrantů. Repro beden cizí zvůle proti vlastní zemi. Možná to dotáhne i na hřebík do rakve ČSSD. Tak ostudné rekviem si nezaslouží ani strana, která většinu toho, co má v názvu, odpískala už dávno.

Po USA odstoupilo od dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu i Rusko a oznámilo, že obnoví vývoj touto smlouvou dříve zakázaných zbraní. Zhorší konec smlouvy bezpečnostní situaci ve světě? A existuje reálná hrozba, že obě velmoci dospějí k pokračování studené války?

Druhá studená válka už běží plným proudem. Přesněji druhé dějství té, co nikdy neskončila. Jen kopií toho prvého však není. Liší se od něj i nahotou svého cíle. Za horor o „rudé hrozbě“ se už neschová. Už je to jen a jen o „America first“. O parazitní rentě, lámané z okolního světa. Tím méně to živí iluzí. Šance na nového Chruščova, natož Gorbačova se blíží nule. Dílo zkázy, jež s nimi přišlo, vyškolilo Rusko nadoraz. Imunní není jen Kreml. Děsivou lekci bere vážně i většina Rusů. Dneska dá na mrákoty, jak dobře to s nimi Amerika myslí, jen klaka pasená zvenčí. Docela jiný je i poměr sil. Studená válka, rozpoutaná pár hodin po Hitlerově debaklu, hrála brutální power-play. Dneska se snaží zvrátit nástup „asijského století“. Jeho lídrem je Čína. Americe ukazuje záda i počtem patentovaných vynálezů. Ruské zdroje znásobí nové plynovody do Evropy. Změnila se i aréna zbrojních závodů. Moskva i Peking se je naučily vést „asymetricky“. Nic nenasvědčuje, že si vjedou do vlasů – a smát se bude ten třetí, co je k tomu ponouká. Moskva a Peking už ke křížku nepolezou. I kdyby tlak, mající je zlomit, trval roky. Tím víc si nakonec vyláme tesáky sám.

Ten líc má však i rub. Ze smluvních záruk, minimalizujících riziko jaderné sebevraždy, je vrakoviště. Amerika bere mezinárodní právo taranem – a širokospektrálně. Sabotuje i dialog, funkční už od 60. let. Padne-li opravdu i smlouva, zakazující rakety středního a krátkého doletu, prekérní past číhá hlavně na Evropu. Především jí zkrátí možnost ověřit, zda nejde o falešný poplach, na desítky vteřin. „Elity“ evropských členů NATO čeká tvrdý test. Polezou před „Velkým bratrem“ po břiše i teď? Nebo to vyhraje pud sebezáchovy? Zatím bych na ně nesázel ani zlámanou grešli. Je to spolek přizdikakáčů. Většinu katapultoval „deep state“, a ne Trump. Co když to za ně nakonec zmákne on sám? Něčím na způsob habaďůry, kterou válečné magory, jimiž je obklíčen doma, přehrává v Korei i Sýrii?

EU se chystá zintenzivnit boj proti dezinformacím. Zpráva Evropské komise mluví o tvorbě mezinárodní skupiny, která bude ověřovat fakta. Unie tak přitvrzuje před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu, který by prý mohly být dezinformacemi ovlivněny. Co si o tom myslíte?

„Eurokracie“ klame tělem. Ta maškarní je groteskní. Tím, z čeho má nahnáno, jsou samotné volby – a ne strašidla, jimiž děsí podhradí. Složení Evropského parlamentu změní z gruntu. Hillary svádí na „ruské trolly“ až svůj krach. Parta, jíž hrozí v květnových volbách, ten tyátr spustila už teď. Mráz těžkotonážní manipulace voleb přichází z jiné strany. Vane právě z metropolí, jež před ním farizejsky „varují“. Korunním svědkem je i nový film Brexit. Už je k mání je i česky. Nahlíží do britské PR kuchyně. Stopuje její invaze do intimního soukromí. Tak masívní a dotěrné, že by zaskočila i George Orwella. 

Tlachá-li o dezinformaci „eurokracie“, řeč je o provaze v domě oběšencově. Pózuje jako cherubín „solidarity“. Je to pitbul „práva“ silnějšího. Dotěrné buzerace v jeho zájmu. A často i v jeho korupční gáži. Lidi jí mají plné zuby. Proto chce vypínat weby, ženoucí lháře uličkou hanby. Kolem „černých listin“, rozněcujících hnědé vášně, však ťapká po špičkách. Jedna je dílem banderovských „trollů“. Psí hlavu „nepřátel Ukrajiny“ nasazuje skupině Čechů. Je to tipař grázlíků, co si to s nimi mají vyřídit. Tu špinavost však nemaže ani centrum proti „hybridní válce“, přifařené k českému ministerstvu vnitra. A to už je selhání naprosto skandální.

V Česku jsme byli varování před firmou Huawei. Oprávněně?

Začněme tlampači, z nichž to duní. Pro ně je „bezpečnostní hrozbou“ i ruský plynovod do Německa – a pravda o diletantismu Evropské komise. Huawei nabízí technickou revoluci. Vítězí ve svobodné konkurenci. Soupeřům za „velkou louží“ ukazuje záda. „Ničím neomezená soutěž“, z níž nám udílí lekce, tak rázem nevoní Americe. Tím víc se utíká ke „státnímu dirigismu“. K „mocenské zvůli“, proti níž haleká na lesy.

Ve hře je však i delikátnější motiv. „Měkká moc“, jíž se honosí Amerika, není jen o Hollywoodu, a hamburgerech – nebo ochotnickém divadle fanatiků, co naše osvobození připisuje U. S. Army. Ta moc si říká „měkká“, svá udidla však přitahuje fest. Páteří celého přediva je globální odposlech. Mamutí aparatura NSA monitoruje i miliardy mailů a chatů. Je to vyděračské komando. Svůj monopol si žárlivě střeží. V komunikační technice, dozorované „atlanticky“, to jde jako po másle. Huawei do toho hází vidle. Přístroje, které nabízí, drží šmíráka na uzdě. Proto ten horor a vztek. Být tomu jinak, fakta už leží na stole. Místo nich vříská tajnůstkářský žvást. Kdo mu nezobe z ruky, má jasno na tisíc procent.

Proč je málo dostupných bytů a jsou tak drahé?

Nezbude-li jí na „outfit“, co právě „letí“, zvedne to leda adrenalin i rozmazlené hysterce. O soukromí pod střechou nad hlavou to neplatí. Je lidským právem první kategorie. Kde chybí, jsou pouhou atrapou i jiné svobody. Tím hůř to dopadá, padne-li bydlení do zajetí pracky trhu. Vězí v něm po uši. Vězí v něm tím víc, oč neurvaleji ta pracka rozevírá sociální nůžky. Devět desetin populace žije „od výplaty k výplatě“. Patnáct procent – pod hranicí chudoby. Tím víc peněz zbývá desetině z opačného pólu. Tím víc je chce zhodnotit. Banky jí nabízí buď čistou ztrátu – nebo tobogán bludištěm cenných papírů. Penězům, vloženým do nemovitosti, zatím nehrozí. V Praze už bytů, uváděných na trh, skupují většinu. Brno, Plzeň i jiné aglomerace, kde je víc výnosnější práce, jsou na tom podobně. V ringu, dirigovaném prackou trhu, je velká tlačenice. Od „pánů domácích“, kočujících z Alp na Seychely a zpátky – až po ty, co živí i vlastní povolání. Žralokům, co byty staví nebo renovují, nadešla hvězdná hodina. Projekty, z nichž neshrábnou aspoň 30 procent, se ani nezdržují. Stavby se hemží hlavně Ukrajinci, Rumuny a Moldavany. I chlapy z jiných zemi, jejichž srab je nutí k dumpingu.

Pracka trhu staví blázinec. Povodeň následků stoupá. Stále víc škodí i těm, komu střecha nad hlavou neschází. Země se hemží „mamánky“. Mnohým je i kolem čtyřicítky. Stále víc dětem zbyly jen samoživitelky. Stále víc žen už ani nerodí. Jiné to zvládají až ve věku, hrozícím rizikovým těhotenstvím. Tím víc rizik číhá i na potomky. Demografická rovnováha je v troskách. Penze to vyplení už „Husákovým dětem“. Drahota bydlení „down town“ nadouvá příměstské satelity. Pustoší kvanta úrodné půdy. Z cesty do práce a zpátky je úmorný opruz. Čtyři pětiny jedů, kontaminujících pražské ovzduší, pochází ze smradu plechových kolon. Řešením, jakkoli bizarním, už nejsou ani ty. Deficit „lidských zdrojů“ kvapem narůstá. Trpí jím hlavně ohniska bytové drahoty. Ta lichva je žábou na prameni. Oč víc z lidí sedře za bydlení, tím méně jim zbude na jiné požitky. Tím víc to dusí i jejich výrobce a prodejce. Zavřít to absurdní divadlo je v drtivě většinovém zájmu.

Schůdné recepty jsou v principu dva. Zdánlivá moudra proti prvému drtí i Vídeň. Pahýl „sociálního bydlení“, omezeného jen na nejzranitelnější hrstku, si vnutit nenechala. Racionální regulaci nájemného tu podléhá většina bytů. Tedy jak komunálních, tak v soukromém vlastnictví. Tím méně lidí to vhání do hypotéčního chomoutu. Průměrný byt 2 + 1 stojí nájemce jen lehce přes 11 tisíc korun. Nárok na byt s regulovaným nájemným má každý Vídeňák s ročním příjmem do několika miliónů korun. Ba dokonce důstojně odstupňovaný do počtu pokojů v poměru ke členům domácnosti. Většina nových rezidenčních projektů dostane stavební povolení jen proti závazku, že dvě třetiny bytů pronajme za regulované nájemné. Funguje to už desítky let. Bouřit se nemají důvod ani solidní developeři.

Příjmový medián Vídně je vyšší než v Praze. To by měl zohlednit i strop nájemného pro lidi s běžným příjmy. Praha by brala všemi deseti i ten vídeňský. Braly by ho i Brno, Plzeň a jiná města. Víra, že ho zavedou jejich magistráty, čeká na Godota. Odpůrci by se ozbrojili i platnými paragrafy. Průlom je jen v silách reálné konkurence. Masívní výstavby dostupných bytů v režii státu. Nabídky natolik masové a cenově atraktivní, jako když Baťa obul i zapadákov – a prťáci museli z hrušky dolů. Jedině to zruší i samoděržaví lichvy na bytovém trhu. A srazí dolů i „tržní“ ceny, vyšroubované ad absurdum. Tím větší oporu získá i tlak na přiměřenou regulaci. Teprve pak „bude líp“ i v tom, na čem tak citlivě závisí vše ostatní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *