Setkání s Marxem „druhé“ tentokrát v Karlových Varech

Socha Karla Marxe v Karlových varech

Druhé Setkání s Marxem uskutečnil Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) v sobotu 22. června 2019 u Památníku Karla Marxe v Karlových Varech.

Po položení věnce a květin se nejprve skupina přítomných od PhDr. Zdeňka Musila poutavým způsobem dozvěděla, kolikrát byl Karel Marx v Karlových Varech na léčení a kdy a za jakých podmínek vznikl jeho pomník.

S přiblížením Karla Marxe a jeho díla vystoupil Milan Havlíček. (Viz níže.) I zde se Slovem ke dni předstoupil PhDr. Josef Skála, CSc. a byl promítnut připravený videopozdrav poslance Parlamentu Slovenské republiky Ľuboše Blahy.

Bratrský pozdrav marxistům

V závěru přednesl Václav Čermák část dopisu vlastenců poslancům Parlamentu České republiky proti snaze prolomit platnost zákonů tzv. Benešových dekretů spolu s návrhem petice, kterou následně přítomní účastníci podepsali. (Viz níže.)

Závěr trochu pokazila průtrž mračen, ale na dobré náladě to nic nezměnilo. Rozjížděli jsme se do svých domovů s pocitem hrdosti, že jsme vlastenci, Slované a stoupenci nejpokrokovějšího učení lidstva.

Účastníci pozorně naslouchali…

Z vystoupení Milana Havlíčka k Marxovi:

Vážení přátelé, stojíme před Marxem ve velké pokoře. A nejsme sami. Nakonec pro jeho mimořádný přínos v oblasti společenských věd především filozofii a ekonomii byl vyhlášen největší osobností druhého tisíciletí.
Výsledky jeho práce jsou obsáhlé i proto by jeho pracím měla být věnována především tzv. levicí a vlasteneckými organizacemi větší pozornost.
Bohužel většina našich politiků nemá o Marxovi a jeho díle ani ponětí.
Na konferenci k výročí narození Marxe jsem poznamenal:
„Získat sympatie i úctu k Marxovi lze po několika vyvedených konferencích.
Pochopit základní ideje marxismu, a moudrosti Marxe samotného, lze při troše snahy i po dvou či tříletém studiu ve skupině podobně smýšlejících nadšenců.
Stát se marxistou – znamená studovat pečlivě Marxe a konfrontovat jej s ostatními klasiky celý život a ani tak se to mnohým z nás do smrti nepovede.
Být ale dnes marxistickým revolucionářem, tak to nejde bez znalosti Marxovy teorie a jeho praktických společenských objevů, bez Leninovy jiskry, bojovnosti a nekompromisnosti a Che Guevarovské oddanosti a hrdinství.“

* * *
Socialistická soustava se dostala do krize a dočasně ustoupila z pozic. Marx a jeho dílo ale nezaostalo. Zaostala naše schopnost rozpracovat, aktualizovat a modernizovat marxismus na současnou dobu.
Většina funkcionářů levicových stran a hnutí se této oblasti ale bojí! Sociální demokracie i strany a hnutí nesoucí u nás v názvu slovo „komunistická“ hledají spíše zdůvodnění, proč Marxe nestudovat než jak mu přijít na chuť. Přitom asi každý z nás uznává pravdivost teze, že bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční praxe.
Strach našich lídrů z toho, že budu muset na sobě pracovat, vedou k nepochopení Marxova díla a jsou následně příčinou ztráty autority našeho hnutí ve společnosti.
Ona totiž znalost tzv. klasiků marxismu jako vědy je nezbytným předpokladem strany, která chce fakticky uskutečnit kvalitativní změny ve společnosti.

I v Karlových Varech zazněl pozdrav slovenského poslance Ľuboše Blahy

* * *
Připomeňme si krátce život tohoto velikána.
Narodil se 5. května 1818 v Trevíru (v Pruském Porýní). Jeho otec byl advokát. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale také historii a filozofii. Studia dokončil v roce 1841.
V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců“, kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.
Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu.
V říjnu roku 1842 se stal Marx šéfredaktorem opozičního listu a přestěhoval se z Bonnu do Kolína nad Rýnem.
V roce 1843 se oženil. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny.
V září roku 1844 přijel za Marxem do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem a spolupracovníkem.
V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu.
Roku 1845 byl Marx z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II. kongresu v Londýně v listopadu 1847. Jejich účast byla neobyčejně aktivní. Z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest komunistické strany, který vyšel v únoru 1848.
V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové společnosti.
Po únorové revoluci roku 1848 byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa.
Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí v mnoha zemích světa.
Po vypovězení z Německa se Marx vrátil do Paříže, ale i odtud byl 13. června 1849 rovněž vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.
V roce 1864 (28. září) byla v Londýně založena proslulá I. internacionála – Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autorem četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy.
Po pádu Pařížské komuny (v roce 1871), kterou Marx důkladně, výstižně a v revolučním duchu zhodnotil v práci – Občanská válka ve Francii, 1871, a po rozštěpení Internacionály způsobeném bakuninovci, nemohla Internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu Internacionály (1872) Marx prosadil, aby Generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku.
První Internacionála splnila svou historickou úlohu. Nastalo období mohutného rozmachu uvědomělého dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly dělnické strany.
Intenzivní práce v Internacionále nadobro podlomily Marxovo zdraví. Nemoc mu nedovolila dokončit jeho největší dílo Kapitál.
Dne 14. března 1883 v nedožitých 65 letech, Marx umírá.

Josef Skála ve svých vystoupeních přiblížil základní problémy současnosti…

* * *
Tady mi dovolte připomenout pár slov ze známé řeči Bedřicha Engelse nad Marxovým hrobem:
„Dne 14. března, ve tři čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel. Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul – ale navěky.
Ztrátu, která skonem tohoto muže postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež vznikla smrtí tohoto velikána.
Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.
Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě.
Dva takové objevy by stačily na jeden život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal – a takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu – v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.
Takový byl jako vědec…
…Marx byl především revolucionář. Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit – to bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo.
Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když nebylo vyhnutí.
A zemřel uctíván, milován a oplakáván miliony revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.
Jeho jméno i dílo budou žít navěky!

* * *
Karel Marx, byl nejen velký filozof, ekonom, politik, vědec… on byl zároveň velký pedagog. Lenin jej kdysi nazval učitelem revolucí. A skutečně. Jak se někde něco šustlo, tak Marx ihned reagoval.
Pařížská komuna v roce 1871 byla vyvrcholením určité etapy v dělnickém hnutí. Došlo ke střetu mezi francouzskou buržoazií a dělnickou třídou vedenou socialisty, kteří již odmítali nadále snášet pracovní a životní podmínky. K potlačení se spojil francouzský a pruský kapitál. Následně bylo povražděno přes 30 tisíc komunardů. A přestože zpočátku nebyl Marx pařížské revoluci nakloněn, tak po jejím vypuknutí jí všemožně pomáhal.
A Marx říká, že Komuna podala důkaz o tom, že dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely…, ale právě naopak. Marxova myšlenka tkví v tom, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat „hotovou státní mašinerii“ a neomezit se na její prosté převzetí. V tom tkví hlavní poučení marxismu o úkolech proletariátu v revoluci, pokud jde o stát.
Rozbití státní mašinerie je nezbytné v zájmu dělníků i rolníků, v tom je sjednocuje, staví před ně společný úkol – odstranit „cizopasníka“ a nahradit jej čímsi novým.
A právě v souvislosti s Pařížskou komunou vyslovuje Marx nenápadnou, leč významnou poučku. Stejně jako Lenin později, když vysvětluje, co je to revoluční situace, Marx podtrhuje nutnost revoluční připravenosti, ale když už jednou revoluce začne, musí denně prokazovat vítězství a nové výsledky.
Marx měl v podstatě podíl na všech následných sociálnědemokratických revolucích a dá se dokonce říci, že jen revoluce stojící na marxistických základech měly šanci uspět.
Rovněž je Marxovou zásluhou pochopení nezbytnosti internacionálního charakteru a podpory lidově demokratických a socialistických revolucí.
Založením I. internacionály konstituoval budoucí charakter celého mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Následně Engels druhou a především Lenin třetí Komunistickou internacionálou vytvořili základní předpoklad celosvětového vítězství socialismu – internacionalismus.
Ten hrál nezastupitelnou roli v boji proti fašismu, proti kolonialismu i při upevňování socialistické soustavy. Jeho současná absence uvolnila nejreakčnějším silám ruce a otevřela cestu pro přípravu nových imperialistických válek.
Takže jeden ze základních odkazů Marxe je poznání, že v jednotě je síla. Bez Nové Komunistické internacionály nebude ani jednota v akčnosti, ani jednota v teoretické oblasti, ani jednota v politice komunistických a dělnických stran. Bez Nové jednotné Komunistické internacionály nebude poražen kapitalismus.

* * *
Podstatou činnosti komunistického hnutí jsou teoretické základy, historické poznání a praktické výstupy, které uceleně nazýváme marxismus – leninismus.
Lenin o marxismu říká: „Marxismus je soustava Marxových názorů a jeho učení. Marx propracoval a geniálně dovršil tři hlavní ideové proudy 19. století, jež vznikly ve třech nejpokročilejších zemích lidstva: klasickou německou filozofii, klasickou anglickou politickou ekonomii a francouzský socialismus s ohledem na francouzská revoluční učení vůbec.
Pozoruhodná i odpůrci uznávaná důslednost a ucelenost Marxových názorů ve svém celku vytvářejí soudobý materialismus a vědecký socialismus jako teorii a program dělnického hnutí ve všech civilizovaných zemích světa.“

Hlavním obsahem marxismu je výklad Marxova ekonomického učení.
Centrálním konceptem filozofie Marxe je dialektický materialismus. Ten je založen na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, který ústí v syntézu, jež vývoj posouvá dopředu. Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu označili Marx s Engelsem konflikt různých společenských tříd. V Manifestu to popisují následovně:
„Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé skončil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.“

Marxovo pojetí dějin pojmenoval později Engels jako historický materialismus.

* * *
Mistr Jan Hus řekl, že v knihách je pravda. Proto se také vždy nejprve začínají knihy pálit, když chce církev nebo Hitler zavést „lepší pořádky“. Nebo alespoň je vhodit do stoupy, jako to udělali novodobí popřevratoví Havlovi Koniášové s díly klasiků marxismu.
Nevědomost je to, čím nejsnáze ovládáme lidi. To věděli bratři Dullesové, Churchill… to bohužel ví i mentálně retardovaný exmanžel bývalé jedné české krásky za mořem.
Vím, že myšlení občas bolí, ale logika zase není až tak složitá.
Marxisté se nemohou bát, protože vědí, že na jejich straně je pravda.
Buďme proto moudrými, vzdělanými a přesvědčenými marxisty, abychom mohli být i dobrými lidmi.

* * *
A jedna kontrolní otázka. Schválně, kdo to řekl:
„Marx byl nejgeniálnějším myslitelem. Není jednoho národohospodáře, který by se Marxem nezabýval. Sám jsem se od něho mnoho naučil. Jeho působení bylo ohromné. Marxismus vynutil reformy. Sociální reformy jsou prací idejí Marxových. Na duchovní směry, politiku vlád, na vše měl marxismus vliv.“
(Správně Tomáš Garrigue Masaryk. Nejen nechal střílet do dětí a do dělníků, ale také studoval Marxe.)

Několika větami o dílech Karla Marxe

K židovské otázce (1843)

Krátký spis, který vyšel v jeho Německo-francouzské ročence v Paříži roku 1844, kritizuje dvě studie Bruna Bauera, které se věnují možnosti politické emancipace Židů v Prusku a prosazují sekulární stát. Podle něj nestačí emancipace politická, v níž náboženství není překážkou (podobně jako např. ve Spojených státech), nýbrž hovoří také o „lidské emancipaci“ a svobodě, přičemž ta je dle něj ale možná jen v nenáboženské (v jeho případě socialistické) společnosti.

Ke kritice Hegelovy filozofie práva (1843–44)

V tomto raném spise kritizuje Hegelův spis Základy filosofie práva z roku 1821. Hegelův dialektický systém považuje za zcela abstraktní. V úvodu, napsaném v lednu 1844, pak zaútočil na náboženství, které považuje za lidskou iluzi: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“

Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844

V těchto rukopisech, které byly zveřejněny až roku 1932 a následně získaly mezi marxisty velký vliv, se poprvé vyjádřil k národní ekonomii. Ta podle něj předpokládá soukromé vlastnictví, Marx je však nijak nevysvětluje. Jádrem spisu je kapitola Odcizená práce, kde přebírá hegelovskou dialektiku a pojem odcizení. Tím, že dělník nepracuje pro sebe, ale pro kapitalistu, je produkt jeho práce čímsi cizím, odcizeným, neboli „zvnějšněným“. Z toho jsou pak odvozeny čtyři stupně odcizení, které znemožňují dělníkovi důstojný život:
1.     odcizení od produktu vlastní práce,
2.     odcizení od výrobní činnosti samé (a tedy od sebe sama),
3.     odcizení od rodové podstaty člověka,
4.     odcizení od druhých jednotlivců.

„Svatá rodina“ aneb „Kritika kritické kritiky“ (1844-1845)

Svatá rodina je první prací vytvořenou společně s Bedřichem Engelsem. Je zaměřená proti mladohegelovcům. „Svatá rodina“ je ironická přezdívka filozofů bratří Bauerových a jejich přívrženců. Bauerové hlásali kritiku, jež je povznesena nad jakoukoliv realitu, nad strany a politiku a jež odmítá každou praktickou činnost a jenom „kriticky“ nazírá okolní svět a události v něm probíhající.
Bauerové se dívali na proletariát spatra jako na nekritickou masu. Marx rázně vystoupil proti tomuto nesmyslnému a škodlivému směru.
Ve „Svaté rodině“ je podána hluboká kritika idealismu Hegela a mladohegelovců a rozvinut dialektický a historický materialismus.
Marx a Engels se tu dopracovávají nejdůležitějšího poznatku v materialistickém pojetí dějin – ideje společenských výrobních vztahů. Ostře kritizují kult osobnosti, obhajovaný mladohegelovci. Ukazují, že obsahem dějin je boj pracujících proti vykořisťovatelům. Razí myšlenku, že proletariát je hrobařem kapitalismu.
V této práci je vyložen již zcela vyhraněný Marxův a Engelsův názor na revoluční úlohu proletariátu.
Je zde podán hluboký nástin dějin filozofie, zvláště dějin materialismu v Anglii a ve Francii.
Toto dílo tvoří mezník na cestě k vytvoření vědeckého komunismu, v boji s maloburžoazní ideologií a idealismem.
V tomto spise se Marx dosud hlásí k Feuerbachovi, kterého však již o rok později bude tvrdě kritizovat.

Německá ideologie (1845-1846)

V Německé ideologii rozvíjejí Marx s Engelsem myšlenky vyložené ve Svaté rodině a ukazují, že idealismus je světovým názorem – proletariátu nepřátelských tříd a že zejména filozofie německých mladohegelovců vyjadřuje bázlivost a bezmocnost německé buržoazie.
V kritice metafyzického charakteru a nazíravosti Feuerbachova materialismu Marx a Engels ukazují, že v názorech na dějiny je Feuerbach idealistou, a proto stejně jako mladohegelovci, není s to pochopit hybné síly společenského rozvoje.
V „Německé ideologii“ je obsažena hluboká kritika Stirnerova buržoazního individualismu a anarchismu a reakčního tzv. „pravého socialismu“. V boji s nepřáteli proletariátu autoři rozvíjejí teorii vědeckého komunismu a dokazují, že se proletariát ve své činnosti opírá o objektivní zákonitosti společenského vývoje.
V boji proletariátu proti buržoazii, ve vítězné komunistické revoluci, v nutnosti nastolit komunistický řád viděli nutný důsledek působení ekonomických zákonů existujících nezávisle na vůli lidí.
V „Německé ideologii“ jsou poprvé zevrubně vysvětleny hlavní myšlenky materialistického chápání dějin – otázka společenskoekonomických formací, výrobních sil a výrobních vztahů, vzájemného poměru společenského bytí a společenského vědomí.
Zároveň zde bylo poprvé uceleně představeno Marxovo materialistické pojetí dějin.

Teze o Feuerbachovi (1845)

Jedenáct tezí Karla Marxe, které byly nalezeny v jeho zápisníku.
Engels poukazoval, že „Teze o Feuerbachovi“ jsou nedocenitelné jako první dokument, v němž je uložen geniální zárodek nového světového názoru. Teze obsahově souvisí s „Německou ideologií“. Marx v nich výstižně formuluje základní myšlenky nové filozofie.
Marx kritizuje historický idealismus Feuerbacha a utopických socialistů. Vycházeje z jednoty teorie a praxe, Marx nově vytyčuje gnoseologické problémy a kritizuje „předchozí“ materialismus. Poukazuje na jeho nazíravost jako na jeho hlavní nedostatek.
Marxovy teze zdůvodňují podstatu a úkoly filozofie dialektického materialismu, její místo a úlohu v revolučním přetváření společnosti.
Poslední, jedenáctá teze představuje jeden z nejznámějších filozofických citátů vůbec: „Filozofové dosud svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“         

Bída filozofie (1847)

Odpověď na „Filozofii bídy“ pana Proudhona. Raná Marxova práce, v níž jsou vyloženy základy vědeckého socialismu. Byla napsána francouzsky v roce 1847 a zaměřena proti názorům francouzského maloměšťáckého filozofa, ekonoma a anarchisty Proudhona.
V „Bídě filozofie“ je obsažen vědecký rozbor kapitalistického výrobního způsobu a položeny základy marxistické politické ekonomie.
Marx do hloubky zkoumá ekonomickou situaci, historickou úlohu a úkoly třídního boje proletariátu. Podmínkou osvobození pracující třídy je zrušení všech tříd.
Jedině za takového pořádku, v němž už nebude tříd a třídního antagonismu, přestanou být společenské evoluce politickými revolucemi.

Komunistický manifest (1848)

Manifest komunistické strany byl prvním programovým dokumentem vědeckého komunismu, který Marx s Engelsem napsali a který byl uveřejněn 21. února revolučního roku 1848 na sjezdu Svazu komunistů v Londýně. Obsahuje ucelený výklad základů marxismu.
V první kapitole „Buržoazie a proletariát“ jsou odhaleny zákony společenského vývoje, zdůvodněna nutnost a zákonitost změny výrobních způsobů. Autoři vycházeli z toho, že veškeré dějiny společnosti, kromě prvobytně pospolného řádu, byly dějinami třídního boje. Zdůvodnili nutnost zániku kapitalismu a ukázali cesty budování nového společenského řádu – komunismu.
V téže kapitole je objasněna historická úloha proletariátu jako revolučního reorganizátora staré společnosti a tvůrce nového zřízení, představitele zájmů všech pracujících.
V druhé kapitole „Proletáři a komunisté“ Marx a Engels ukázali historickou úlohu komunistické strany jako součásti dělnické třídy a jejího předního oddílu. Nejbližší cíle komunistů jsou „ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem“.
V této kapitole vyzvedli myšlenku diktatury proletariátu, objasnili vztah komunistů k rodině, vlastnictví, vlasti a naznačili hospodářská opatření, která musí provést proletariát po příchodu k moci.
Ve třetí kapitole „Socialistická a komunistická literatura“ podali autoři hlubokou kritiku buržoazních a maloměšťáckých proudů vystupujících pod vlajkou socialismu a vyjádřili svůj poměr k systému utopického socialismu a komunismu.
Ve čtvrté kapitole „Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám“ Marx a Engels vyložili taktiku komunistů v poměru k ostatním opozičním stranám.
Manifest komunistické strany ve zhuštěné podobě podává nauku o třídním boji a končí nesmrtelným heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Vladimír Iljič Lenin, když hodnotil význam Manifestu komunistické strany, napsal: „Tento nevelký spisek vyváží celé svazky. Jeho duch žije a pobízí vpřed dodnes všechen organizovaný a bojující proletariát civilizovaného světa.“

(Po vydání Komunistického manifestu (1848) se Marx vrací k národohospodářským otázkám. V Kritice politické ekonomie je vztah kultury a ekonomiky vysvětlován pojmy základna a nadstavba. Nadstavba, tedy kultura a instituce, je určována ekonomickými faktory. Rané Marxovy práce uznávají možnost zpětného (dialektického) ovlivnění základny nadstavbou, zatímco pozdější práce se blíží stanovisku jednosměrného vlivu základny na nadstavbu. Umění a kultura jsou pak jen odrazem sociálně-ekonomických vztahů dané epochy.)

18. brumaire Ludvíka Bonaparta (1852)

Spis, jenž byl poprvé publikován v americkém německojazyčném časopise Die Revolution, analyzuje francouzský státní převrat v roce 1851, z nějž vyšel Napoleon III. coby diktátor.
 Název spisu odkazuje na podobnou událost z 9. listopadu 1799 (podle tehdejšího republikánského kalendáře 18. brumaire), kdy se Napoleon I. po svržení direktoria stal prvním konzulem. Tuto událost Marx interpretuje z hlediska boje společenských tříd, provádí analýzu francouzské společnosti a vykládá své pojetí vztahu společnosti a dějin: „Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí.“

Základy kritiky politické ekonomie (1857–1858)

Jeho velmi rozsáhlý a útržkovitý rukopis, který byl vydán teprve roku 1938 v Moskvě. Tvoří jakýsi most mezi Ekonomicko-filozofickými rukopisy a Kapitálem, jenž připravoval. Velká část spisu se zabývá tzv. předkapitalistickými ekonomickými formami. Dále se zde Marx pouští do rozboru nadhodnoty, pracovní síly, produkce, distribuce, směny, spotřeby a dalších ekonomických témat.

Ke kritice politické ekonomie (1859)

Také tento spis vznikl přípravou Kapitálu, dočkal se však vydání již v roce 1859. Marx zkoumá a kritizuje systém buržoazní ekonomie (kapitalismus); rozlišuje se užitná hodnota a směnná hodnota zboží a připravuje teorii nadhodnoty, dopracovanou v Kapitálu.

Kapitál (1867–1883)

„Kapitál“ s podtitulem Kritika politické ekonomie, je hlavní Marxova práce. V ní byly odhaleny zákony kapitalistického způsobu výroby a socialismus postaven na vědecký základ.
Marx nazýval „Kapitál“ svým životním dílem. Začal na něm pracovat v polovině 40. let devatenáctého století a pokračoval až do své smrti. Za jeho života vyšel pouze první díl. Druhý a třetí byly vydány z jeho pozůstalosti Bedřichem Engelsem. Takzvaný čtvrtý díl – kritické poznámky k různým teoriím nadhodnoty – vydal až počátkem 20. století Karel Kautský.
První díl je věnován analýze procesu vytváření kapitálu. Druhý procesu oběhu kapitálu a třetí díl analýze kapitalistické výroby vůbec. Čtvrtý díl „Teorie nadhodnoty“ je věnován dějinám a kritice ekonomických teorií.
Obsahem knihy je analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků. První, nejstudovanější část Kapitálu, obsahuje analýzy hodnoty zboží a peněžního oběhu; opět je probírána užitná hodnota a směnná hodnota, vztahy vzniku směnné hodnoty a pracovní doby dělníka, přeměna práce v peníze apod. Proto zde zavádí pojem „nadpráce“: dělník musí odpracovat určitou nutnou pracovní dobu, aby vznikla hodnota, z níž uživí sebe a rodinu; poté však musí pracovat dále, aby uživil také kapitalistu. Z této „nadpráce“ tedy vzniká nadhodnota, která je však dělníkovi odcizena, neboť si ji přivlastní kapitalista, a tím dělníka vykořisťuje.
Věnuje se také problému přelidnění, dělby práce a strojové výroby, která vede k prodlužování pracovní doby, neboť stroj je nejefektivnější, běží-li stále.
Vlastnosti zboží jsou podle něj vysvětlitelné jedině ze vzájemných vztahů mezi výrobci, nikoliv ze zboží samého: zatímco si lidé myslí, že hodnota zboží – např. zlata – je objektivně danou vlastností předmětu, ve skutečnosti je závislá na sociálně-ekonomických vztazích. Buržoazní společnost, která připisuje zboží nevnímatelné vlastnosti a hodnoty a „uctívá“ je, se tak dopouští „zbožního fetišismu“, který je přirovnáván k uctívání svatých ostatků.
Druhý díl analyzuje druhou fázi kapitálu. Po fázi produkce v prvním dílu se zaměřuje na různé formy oběhu kapitálu.
Třetí díl se snaží vysvětlit přeměnu nadhodnoty v zisk a obsahuje mj. takzvaný „zákon tendence míry zisku klesat“. Příčinu krizí kapitalismu Marx klade přímo do procesu výroby, nikoliv oběhu.

Kritika Gothajského programu (1875)

Spis, vydaný posmrtně roku 1891, kriticky reaguje na Gothajský program, který přijala právě vzniklá Sociálnědemokratická strana Německa. On sám se o programu vyjadřuje velice nepříznivě a považuje ho za příliš kompromisní, nevědecký, nedostatečně internacionální, „zavrženíhodný a pro stranu demoralizující“. Tento program nazval Marx kapitulací německé sociální demokracie před lassallovstvím. Podrobil ostré kritice lassallovské tvrzení, že prý ve vztahu k dělnické třídě jsou všechny třídy „pouze reakční masou“ a ukázal, že tato teze odmítá svazek proletariátu a rolnictva.
Ve spise jsou patrné vznikající rozdíly mezi formující se sociální demokracií a klasickým marxismem.
Byly odhaleny základní problémy vědeckého komunismu. Marx rozvinul tezi o nevyhnutelnosti socialistické revoluce, nastolení diktatury proletariátu a provedl vědeckou analýzu budoucí komunistické společnosti. V této práci poprvé vyzvedl poučku o nutnosti přechodného období v procesu vystřídání kapitalismu komunismem, o revoluční diktatuře proletariátu jako státu tohoto období.
Podstatným přínosem pro vědecký komunismus byla i Marxova definice socialismu a komunismu jako dvou fází komunistické formace, jako stupňů ekonomické zralosti komunismu.
Marx ukázal, že pouze ve vyšší fázi komunistické společnosti dojde k odstranění „mateřských znamének“ kapitalismu, bude překonáno podřizování člověka dělbě práce, která ho zotročuje a z prostředků obživy se práce změní v první životní potřebu. Výrobní síly dosáhnou takového stupně rozvoje, že bude zajištěna hojnost produktů a společnost bude moci napsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

Několik citátů z prací Karla Marxe:

„Uhýbat před bojem, vyžaduje více obětí než boj sám.“

„Zkušenosti nám ukázaly, že nejšťastnější je ten, kdo přinesl štěstí největšímu počtu lidí.“

„Filozofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to – změnit ho.“

„Jací jsou lidé, taková je i diskuse.“

„Použijeme-li k dobrému cíli špatných prostředků, přestává být cíl dobrý.“

„Kdyby nebylo těch, kteří tvoří hodnoty, nebylo by ani co ukrást.“

„Dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie.“

„Demokracie je cestou k socialismu.“

„Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutně znamenat zisk i pro dělníka, ale ztrácí-li kapitalista, znamená to nutně i ztrátu pro dělníka.“

„Historie všech dosud existujících společností je historií třídních bojů.“

„Poslední slova jsou pro hlupáky, kteří toho ještě neřekli dost.“

„Právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon.“

„Ale každý třídní boj je boj politický.“

„Jen ten národ je svobodný, který nebere svobodu jiným národům.“

„Náboženské utrpení je současně výrazem skutečného utrpení a protestem proti skutečnému utrpení. Náboženství je vzdychem utlačeného tvora, srdcem světa bez srdce a duší podmínek bez duše. Náboženství je opium lidstva!“

Co říci závěrem?
Přestaňme žít povrchně, spotřebně a bez ideálů. Žijeme jen jednou a každý den je třeba prožít naplno. S dětmi, vnoučaty, přáteli i s Marxem. Jazyk války nás nebezpečně olizuje.
Lidé možná na své bohy v budoucnu zapomenou, ale na skutečné myslitele, jakým byl Karel Marx, nikdy! A bez Marxe – svět lepší nebude!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *