Setkání s Marxem „první“ v Háji u Duchcova

Václav Čermák při seznamování účastníků s historií a osudem pomníku Karla Marxe v Háji u Duchcova

Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) v rámci plánu své činnosti schválil každoroční Setkávání s Marxem. Letos se konala rovnou dvě. To první bylo v sobotu 22. června 2019 u Památníku Karla Marxe v Háji u Duchcova.
U předem upraveného místa zásluhou Marie Hanischové a po položení delegací věnce a květin se skupina přítomných od Václava Čermáka nejprve dozvěděla, kdy a za jakých podmínek pomník v Háji vznikl.
Původní pomník vybudovali v roce 1933 němečtí sociální demokraté u příležitosti 50. výročí úmrtí Karla Marxe, kteří v roce nástupu Hitlera k moci tímto způsobem uctili památku zakladatele teorie vědeckého komunismu. Slavnostního odhalení se zúčastnili i komunisté a ostatní pokrokové síly. Odhalení pomníku se tak stalo signálem k vytvoření široké lidové jednotné fronty boje proti fašismu. Na podzim roku 1933 byl pomník zničen, původní reliéf byl sice uschován, ale již nikdy nenalezen.
V roce 1988 byl pomník obnoven. Autorem nového reliéfu je Václav Kyselka.
S přiblížením Karla Marxe a jeho díla vystoupil Milan Havlíček a se Slovem ke dni Dr. Josef Skála. Milým překvapením byl videopozdrav poslance Parlamentu Slovenské republiky Ľuboše Blahy.

Z vystoupení Milana Havlíčka

Vážení přátelé, před časem jsem své vystoupení k výročí Karla Marxe nazval – nejsme Zombie, ale žáci Marxe.
Byla to reakce na urážlivý tón Jiřího Dolejše, který ve snaze zesměšnit nejstarší generaci, která se studiu Marxe systematicky věnovala, nás nazval, že jsme zombie a až tady nebudeme, tak teprve bude komunistické hnutí u nás vzkvétat.
Nechám Dolejše Dolejšem, ale nic nebudu měnit na tom, že chceme-li současný vládnoucí kapitalistický systém u nás změnit k lepšímu, nikoliv živelně, ale uvědoměle, musíme znát Marxe a jeho dílo.
Výsledky jeho práce obsáhlé pro mnohé z nás je až nedozírné. I proto jsem před deseti lety prosadil sobotní univerzitu Jana Švermy i proto by měla být pracím klasiků v čele s Marxem věnována především tzv. levicí a vlasteneckými organizacemi – větší pozornost.
Stojíme před Marxem ve velké pokoře. A nejsme sami. Nakonec ne pro jeho krásný vous, ale pro jeho mimořádný myslitelský přínos v oblasti společenských věd především filozofii a ekonomii byl vyhlášen největší osobností druhého tisíciletí.

* * *
Hlavní důvod obrovské nenávisti k Marxovi je jednoduchý. Zkrátka se ho ti neználkové bojí. Bojí se jeho exaktních objevů a poznatků… bojí se pravdy!
Skutečně moudrý člověk ví, že čím více Marxe studuje a chápe, tím více se stává jeho stoupencem, dokonce i když se tomu zpočátku brání.
Proto nás asi nepřekvapí, že se na amerických, ale v podstatě na všech vysokých školách civilizovaného světa o Marxovi ví a mluví. Jeho práce jsou ve všech knihovnách a studovnách, které něco znamenají.


Marx nazval náboženství opiem lidstva. A jsou to právě teologické fakulty, které dělají vše pro to, aby Marxův dialektický a historický materialismus nenacházel slyšení. Je to zcela pochopitelné. Je to právě Marx, který celým svým učením ukazuje zbytečnost a příživnictví církví. A je to právě převrácení hegelovské dialektiky na nohy, které nejenže ukazuje historickou podstatu vzniku církví, ale i jejich nutný zánik. Pravdivost jeho slov potvrzuje i současné lichvářské postavení církví u nás.
Na rozdíl od bible, která nám říká, držte papulu a pak se dočkáte království nebeského, nám Marx jasně říká – nečekejte na něco, co neexistuje a existovat nemůže. Pojďme a dejme to společně spravedlivě do pořádku.
Uvědomuje si to i současný papež František, který ostře kritizuje globální kapitalismus a nezřídka vyzdvihuje socialistické výdobytky.
Dokonce říká, že komunisté okopírovali křesťanský boj za chudé. Sám přitom vyhlásil novou křížovou výpravu tentokrát proti liberálnímu kapitalismu a za křesťansky laděný sociální stát. Kritizuje ideologii neomezeného kapitalismu.
Kritická slova papeže Františka nejdou pod nos bohatým a mocným tohoto světa ani vlastním „fláterníkům“, kteří proti němu kují pikle.
A je to právě Marx, který jasně ukazuje, za jakých podmínek si budou lidé rovni a skutečně svobodní.

Milan Havlíček při svém vystoupení k Marxovi

* * *
Bohužel většina našich politiků nemá o Marxovi a jeho díle ani ponětí. V podstatě je nesprávné tyto příživníky nazývat politiky. Dobrým politikem nemůže být člověk, který nezná historii svého národa, neumí objektivně, pravdivě ocenit čeho národ, kdy v které etapě dosáhl co dobrého a co se mu nepodařilo.
Zkrátka. Kde schází argumenty, začíná násilí. To se projevuje na politické scéně neúměrnou agresivitou, přijímáním účelových zákonů sloužících menšině k ovládání většiny i umlčení hledačů pravdy a uvnitř KSČM nálepkováním, pomluvami, intrikami i nepřipuštěním kvalitativních změn v činnosti strany.

Josef Skála při svém vystoupení v Háji u Duchcova

Na již vzpomenuté konferenci jsem poznamenal:
„Získat sympatie i úctu k Marxovi lze po několika vyvedených konferencích.
Pochopit základní ideje marxismu, a moudrosti Marxe samotného, lze při troše snahy i po dvou či tříletém studiu ve skupině podobně smýšlejících nadšenců.
Stát se marxistou – znamená studovat pečlivě Marxe a konfrontovat jej s ostatními klasiky celý život a ani tak se to mnohým z nás do smrti nepovede.
Být ale dnes marxistickým revolucionářem, tak to nejde bez znalosti Marxovy teorie a jeho praktických společenských objevů, bez Leninovy jiskry, bojovnosti a nekompromisnosti a Che Guevarovské oddanosti a hrdinství.“

* * *
Marx a marxismus jako věda a metoda poznání se na přelomu tisíciletí především kvůli rozpadu socialistické soustavy dostal do jisté krize.
Marx a jeho dílo nezaostalo, ale zaostala schopnost současné pokrokové inteligence rozpracovat, aktualizovat a modernizovat marxismus na současnou v oblasti společenských věd krizovou situaci.
To jsme dlužni budoucím generacím. Nejsmutnější na tom všem ale je, že nám vlastně klasici marxismu-leninismu ve svých dílech i praktických činech cestu ukázali.
Bohužel například na všech popřevratových sjezdech Komunistické strany Čech a Moravy se otázce rozpracování a využití poznatků klasiků marxismu-leninismu na současnou dobu pozornost nevěnovala.
Většina funkcionářů levicových stran a hnutí se této oblasti bojí! Sociální demokracie i strany a hnutí nesoucí u nás v názvu komunistická mají oblast teoretické práce uvázanou na noze jako trestaneckou kouli. A hledá se spíše zdůvodnění, proč Marxe nemusíme studovat než jak mu přijít na chuť.
Přitom asi každý z nás uznává pravdivost teze, že bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční praxe.
K Marxovi a marxismu se uvědoměle hlásí jednotlivci. Systematičtěji v této oblasti pracuje jen Marxisticko-leninský odborný klub a dvouměsíčník Dialog otázky odpovědi.
Strach našich lídrů z toho, že budu muset na sobě pracovat, vedou k nepochopení Marxova díla a jsou následně příčinou ztráty autority našeho hnutí ve společnosti.
Ona totiž znalost tzv. klasiků marxismu jako vědy je nezbytným předpokladem strany, která chce skutečně uskutečnit kvalitativní změny ve společnosti.
Marx je a jeho dílo jsou i dnes pro pokrokovou veřejnost živé.

Po Československé hymně položila členka vedení NR KČP Marie Hanischová s Josefem Skálou věnec k památníku Karla Marxe

* * *
Připomeňme si krátce několika slovy život tohoto velikána.
Narodil se 5. května 1818 v Trevíru (v Pruském Porýní). Jeho otec byl advokát. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale také historii a filozofii.
Studia dokončil v roce 1841 obhajobou doktorské disertace o Epikurově filozofii. Svými názory byl tehdy Marx ještě hegelovským idealistou.
V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců“, kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.
Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát profesorem. Ale reakční politika vlády přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké dráhy.
Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Ludwig Feuerbach začíná zejména od roku 1836 s kritikou teologie a přiklání se k materialismu, který u něho plně převládl v roce 1841; v roce 1843 vyšly jeho Zásady filozofie budoucnosti.
Engels později o těchto Feuerbachových dílech napsal: „nedovede si to ani představit, všichni jsme byli rázem feuerbachovci.“
V té době porýnští radikální měšťáci, kteří se v určitých bodech shodovali s levými hegelovci, založili opoziční list Rheinische Zeitung. V říjnu roku 1842 se stal Marx šéfredaktorem opozičního listu a přestěhoval se z Bonnu do Kolína nad Rýnem.
Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo revolučně demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve podrobila dvojí až trojí cenzuře a po roce působení se rozhodla list zakázat.
Ve stejném roce tedy 1843 se Marx oženil. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny. Její starší bratr byl dokonce v Prusku ministrem vnitra.
V září roku 1844 přijel za Marxem do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem a spolupracovníkem. Oba se velmi aktivně účastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam mělo Proudhonovo učení, s nímž se Marx kategoricky vypořádal roku 1847 ve své Bídě filozofie). V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu neboli komunismu (marxismu).
Roku 1845 byl Marx z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II. kongresu v Londýně v listopadu 1847. Jejich účast byla neobyčejně aktivní. Z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest komunistické strany, který vyšel v únoru 1848.
V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové společnosti.
Po únorové revoluci roku 1848 byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa.
Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí ve všech zemích světa.
Vítězná kontrarevoluce pohnala Marxe nejdříve před soud (osvobozen 9. února 1849) a potom jej vypověděla z Německa. Marx se vrátil opět do Paříže, ale i odtud byl 13. června 1849 rovněž vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.
Život v emigraci, o němž si lze udělat názornou představu z Marxovy korespondence s Engelsem, byl nesmírně těžký. Marxe a jeho rodinu přímo rdousila nouze. Bez Engelsovy soustavné finanční podpory by Marx nejen nedokončil Kapitál, ale jistě by bídě podlehl.
Vyhýbal se emigrantským kroužkům a v řadě historických prací propracovával svou materialistickou teorii, především se však usilovně věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu zrevolucionizoval ve svých dílech Ke kritice politické ekonomie a především v Kapitálu.
Oživení demokratických hnutí na přelomu padesátých a šedesátých let devatenáctého století přivedlo Marxe opět k praktické činnosti.
V roce 1864 (28. září) byla v Londýně založena proslulá I. internacionála – Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autorem četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy.
Po pádu Pařížské komuny (v roce 1871), kterou Marx důkladně, výstižně a v revolučním duchu zhodnotil v práci – Občanská válka ve Francii, 1871, a po rozštěpení Internacionály způsobeném bakuninovci, nemohla Internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu Internacionály (1872) Marx prosadil, aby Generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku.
První Internacionála splnila svou historickou úlohu. Nastalo období mohutného rozmachu uvědomělého dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly dělnické strany.
Intenzivní práce v Internacionále a ještě intenzivnější teoretické studium nadobro podlomily Marxovo zdraví.
Přepracovával dál politickou ekonomii, dokončoval Kapitál, shromažďoval spoustu nového materiálu, avšak nemoc mu nedovolila Kapitál dokončit.
Dne 2. prosince 1881 zemřela Marxova žena a 14. března 1883 v nedožitých 65 letech, umírá Marx.

Je pohřben společně se svou ženou na hřbitově v Londýně.
Očití svědci tvrdí, že květiny na jeho hrobě neuvadají.

Při sledování video pozdravu od slovenského přítele, bratra, poslance – Ľuboše Blahy

* * *
Tady je na místě připomenout slova Marxova nejbližšího přítele a spolubojovníka Bedřicha Engelse nad jeho hrobem. Cituji:

„Dne 14. března, ve tři čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel. Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul – ale navěky.
Ztrátu, která skonem tohoto muže postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež vznikla smrtí tohoto velikána.

Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.
Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě.
Dva takové objevy by stačily na jeden život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal – a takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu – v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.
Takový byl jako vědec. Ale to ještě ani zdaleka nedává celý jeho obraz. Věda byla Marxovi historicky hybnou, revoluční silou. I když míval upřímnou radost z každého nového objevu v některé teoretické vědě, jehož praktické využití se třeba ještě ani nedalo předvídat, docela jinak se radoval, když šlo o objev, který hned revolučně zasahoval do průmyslu a vůbec do dějinného vývoje. Tak sledoval podrobně vývoj objevů v oboru elektřiny a ještě v poslední době objevy Marcela Depreze.
Neboť Marx byl především revolucionář. Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit – to bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo. První „Rheinische Zeitung“ z roku 1842, pařížský „Vorwärts!“ z roku 1844, „Neue Rheinische Zeitung“ z let 1848-1849, „New-York Tribune“ z let 1852-1861 – kromě toho spousta bojových brožur, práce ve spolcích v Paříži, Bruselu a Londýně, až nakonec jako koruna toho všeho vzniklo velké Mezinárodní dělnické sdružení – to byl věru výsledek, na který mohl být jeho tvůrce hrdý, i kdyby nebyl vykonal nic jiného.
Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když nebylo vyhnutí.

A zemřel uctíván, milován a oplakáván miliony revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.
Jeho jméno i dílo budou žít navěky!

* * *
K základním pracím Karla Marxe patří díla – K židovské otázce – 1843; Ke kritice Hegelovy filozofie práva – 1843–44; Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844; Svatá rodina – 1844; Německá ideologie – 1845; Teze o Feuerbachovi – 1845; Bída filosofie – 1847; Komunistický manifest – 1848; 18. brumaire Ludvíka Bonaparta – 1852; Základy kritiky politické ekonomie – 1857–1858; Ke kritice politické ekonomie – 1859; Kapitál – 1867–1883; Kritika Gothajského programu – 1875.

Dobrá nálada nás neopouštěla…

* * *
A ještě jednu poznámku, kterou jste asi všichni zaregistrovali. V rodišti Karla Marxe – v Trevíru byla před rokem (4. května 2018) u příležitosti 200. výročí Marxova narození slavnostně odhalena jeho socha v nadživotní velikosti. Tu městu darovala Čínská lidová republika.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *