Ďakujem, priatelia!

Hovorí sa, že za bratislavskou výpadovkou v Zlatých Pieskoch je úplne iný svet. Dnes som to pocítil na vlastnej koži. 

ĎAKUJEM ZA PODPORU, BANSKÁ BYSTRICA!

Prešiel som sa ulicami Banskej Bystrice, kde prúdili masy ľudí z celého Slovenska, aby vzdali hold Slovenskému národnému povstaniu. Volali na mňa, podávali mi ruky, želali mi veľa šťastia, vyjadrovali podporu… Objímali sme sa, fotili sme sa… Cítil som neuveriteľnú podporu. 

Ďakujem za to, priatelia! Tomuto sa hovorí vzpruha. Je nás čoraz viac a „slniečka“ sú z nás hrozne nervózni – čiže všetko ide podľa plánu.

FAŠIZMUS PROTI SLOVANOM

Na oslavách Slovenského národného povstania som stretol aj svojho ruského kolegu z Rady Európy, podpredsedu ruského parlamentu Petra Tolstého, pravnuka slávneho spisovateľa, ktorého Vojna a mier bola mojim prvým ruským románom, ktorý som prečítal… Krásny pocit!

Som hrdý na to, že na oslavách Slovenského národného povstania nechýbali tí, ktorí sa o víťazstvo nad fašizmom zaslúžili najviac – naši ruskí osloboditelia. 

Rečník z Ruskej federácie to dnes v Banskej Bystrici povedal veľmi presne – fašizmus páchal genocídu na Slovanoch a Židoch. Áno, v tomto poradí. 

Slovanov fašisti povraždil vyše 30 miliónov, Židov okolo 6 miliónov. Akosi sa na to zabúda, tak to ešte raz pripomeňme – fašizmus je v prvom rade protislovanská rasistická ideológia. A v rusofóbii má dnes zúrivého nasledovníka. 

Pokračovat ve čtení „Ďakujem, priatelia!“

Poděkování Jiřímu Černohorskému

Spor o další osud sochy maršála Koněva v Praze 6 – Dejvicích, přináší další pokračování. Starosta této městské části Ondřej Kolář rozšířil řady politiků, kterým byla poskytnuta (z peněz daňových poplatníků) policejní ochranka. Inu, každé zviditelnění na vlně primitivního antikomunismu nemusí přinést své ovoce, byť je prováděno v Praze – centru nejrůznějších podobných nápadů.

Občané České republiky mají nového hrdinu. Jiřího Černohorského, který se odhodlal a dokázal sundat plachtu zahalující (zatím) dočasně sochu maršála Koněva. Zpráva o jeho činu se díky sociálním sítím lavinovitě šíří a s ní i počet jeho sympatizantů. A mohlo jich být ještě více. Nebýt opět „skvělé“ práce naší nezávislé veřejnoprávní televize. Kupodivu se jí ale nepodařilo zjistit, kdo je oním odvážným mužem, který zneuctívající plachtu ze sochy maršála Koněva sundal. Uvidíme, jak se reportéři této televizní stanice v následujících dnech se jménem Jiřího Černohorského, který ve volbách do Evropského parlamentu kandidoval za Alianci národních sil, vyrovnají (respektive, jak se jej stejně jako v podobných „nežádoucích“ událostech, pokusí mediálně odrovnat).

Sdělení Jiřího Černohorského na sociálních sítích, že „nenechá šlapat po památce těch, díky kterým naprostá většina z nás dnes žije“, je vzkazem pro všechny, kteří znevažují a zpochybňují rozhodující úlohu Rudé armády při osvobození naší republiky a hlavního města od fašistického Německa. Samozřejmě i vzkazem pro starostu Ondřeje Koláře. Pak by i přidělení policejní ochranky pro jeho osobu bylo bezpředmětné!

Miroslav Kavij

Sedmilháři a váleční magoři

Z randálu kolem smlouvy o neútočení, již Moskva podepsala s Berlínem právě před 80 lety (23. srpna 1939), trčí celé mraveniště pohnutek. Poctivá není jedna jediná. Sedmilháři a váleční magoři se drží za ruce i tentokrát.

Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu – a v podstatě i obsahu – až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,

Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.

Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci. Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.

Pokračovat ve čtení „Sedmilháři a váleční magoři“

VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ

Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muže pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.

V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!

Tahle strana – v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé – soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.

Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“

A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince!“

Pokračovat ve čtení „VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ“

Trauma nebo zviditelnění?!

Po důstojném připomenutí si srpnových událostí 1968 (i 1969) nás čeká zanedlouho další grandiózní oslavy. Tím je 30. výročí politického převratu dnes již „rozebrané“ a rozkradené Československé republiky. Na rozdíl od předcházejících si připomenutí výročí „okupace“ Československa se to letošní, kulaté, dočká svého „pomníku“ v podobě zřízení Muzea paměti XX. století v Praze. Nápad se prý zrodil v hlavě Hany Marvanové, dost možná je ale dílem amerických „poradců“, kterým je lhostejné, že Praha doposud nemá vyřešenou bytovou otázku a neví si rady se spoustou problémů dalších.

Drtivá většina našich občanů má dnes daleko jiné problémy, spousta z nich je otrávena z jednostranného „zhutnělého masírovacího“ zpravodajství připomínající tyto dny.

V případě aktérů myšlenky na zřízení Muzea paměti XX. století v Praze je tak nasnadě, z čeho tento nápad pramení. Jedná se o osobní trauma, nebo zviditelnění dnes pohaslých politiků? Kromě uvedené autorky se kladně k projektu staví například současný předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Uvidíme, co pro zatraktivnění a zvýšení muzea autoři konkrétně vymyslí. Budou to krátké inaugurační kalhoty Václava Havla a maketa „mrtvého“ studenta Šmída? Nebo jako bonus videoprojekce, kterak Michal Kocáb osobně vyhání Rusy z Čech, případně exprezident Havel předvádí na Hradě zahraniční delegaci krájení nudlí šavlí?

Různě bude určitě hodnoceno i nadcházející 30. výročí poklidného předání moci. Jinak jej budou hodnotit politici restituenti typu Karla Schwarzenberga a dnešní oligarchové, kteří z polistopadového období politicky (a především ekonomicky) těžili. Zcela jinak pak osoby každodenně bojující o holé přežití. Nehovoříc o bezdomovcích, kterým je úplně lhostejné, kdo zrovna v republice krade či ne.

Již jsme si zvykli, že na základě „probádání“ dalších historických obětí přibývá s odstupem let srpnových událostí počet jejich „skutečných“ obětí. V případě skutečného počtu sebevrahů – převážně mladých lidí, který „vyprodukoval“ polistopadový kapitalistický režim jsou média skoupá a nelichotivá čísla jsou přísně střežena. Není tato smutná a neoddiskutovatelně stinná stránka dnešního režimu také příležitostí pro politiky k představení podobného nápadu jako tomu je u Marvanové? Nezáležíc na tom zda z důvodu osobního traumatu nebo zviditelnění!

Miroslav Kavij

USTR inspirací

Jmenování nového ministra kultury je víc než v nedohlednu. Stejně jako v minulosti se tak nabízí nejedna otázka. Potřebuje oblast kultury samostatné ministerstvo? Není efektivnější jej sloučit s jiným rezortem? Navíc za situace, kdy po rozbití československého státu se za dobu necelých 27 let v jeho čele vystřídalo 16 ministrů? Z pohledu délky působení v čele ministerstva kultury patří k rekordmanům Helena Třeštíková (nestraník za KDU-ČSL – 17 dnů), Martin Štěpánek (4 měsíce) a Martin Stropnický (necelých 7 měsíců).

Nebo zaexperimentovat a po vzoru vzniku ÚSTR vytvořit jeho bratříčka – Ústav pro ochranu zájmů české republiky? Kromě „správy“ kulturní agendy by k jeho prioritám patřily citlivé otázky jakými jsou „nedotknutelnost Benešových dekretů“, agenda „církevních restitucí“ či ochrana státu proti vydávání restitučního majetku (Nadace knížete z Lichtenštejna, Německý řád a další).

Pro případné založení Ústavu pro ochranu zájmů české republiky by zbývalo vyřešit poslední, ale na první pohled nejdůležitější otázku. Kdo do čela tohoto ústavu! Vytáhne předseda Hamáček, který má s nominacemi bohaté zkušenosti i tentokrát z klobouku dalšího odborníka? Anebo svou radou přispěje exředitel ÚSTRku a „obhájce českých národních zájmů“ Daniel Herman?

Občané jsou přesvědčeni, že oblast kultury stejně jako další rezorty si na svých místech odborníky zaslouží. Nejen z kauzy (ne)jmenování ministra kultury vzniká dojem, že jedinými kdo si tuto skutečnost neuvědomují, jsou někteří hlavní političtí představitelé státu.

Miroslav Kavij

Kdo skutečně ničí ČSSD?

ČSSD vstup do vlády premiéra Babiše, přestože si to její vedení neustále namlouvá, neprospěl. Naopak. Strana jde z maléru do maléru. Tím (zatím) posledním je stranický spor o setrvání Jaroslava Foldyny v ČSSD. Nejjasněji mají nejen ministr zahraničí Tomáš Petříček, ale i mladí sociální demokraté z Brna, veřejně vyzývající k jeho odchodu (vyloučení) ze strany.

Prostý občan, případně volič této naší nejstarší levicové strany si musí položit nejednu oprávněnou otázku. Neměl by ČSSD opustit právě ministr zahraničí Tomáš Petříček, který každodenně svým jednáním ohrožuje občany ČR? Nestojí za úpadkem a degradací ČSSD křídlo předsedy strany Hamáčka, který svou hvězdnatou kariéru započal právě u mladých demokratů? Kdo „vyměnil“ program oslovující běžného občana za priority, kterými jsou inkluze, Norské fondy, podpora multikulti migrace, duhové průvody, útoky na prezidenta Zemana a v neposlední řadě boj za vlastní stranická koryta ve vládě a státní správě?

Kdo vodí členy liberálního křídla ČSSD za pověstný provázek? Není Jan Hamáček členem představenstva amerického think tanku Aspen Institute Central Europe, pražské pobočky této neziskovky, společně s takovými osobami jako Madeleine Albright nebo Zdeněk Bakala?

Tančí podle not Evropské unie Jaroslav Foldyna nebo mediální tváře Petříček, Hamáček, Maláčová? Který z nich si udržuje základní linii svých názorů, bez ohledu na svůj vlastní prospěch?

Hamáčkovo křídlo obklopeno vlivnými kamarády (podobně jako dříve ODS svými kmotry) upadlo do morálního bahna. V posledních volbách, po kterých ČSSD zůstala bez zastoupení v EP, voliči vystavili této straně propadající vysvědčení.

Nejen Hamáček s Petříčkem zatím vesele tancují na palubě Titaniku. Na rozdíl od Jaroslava Foldyny a mnohých poctivých řadových členů této strany, delší dobu bojující s větrnými mlýny, zatím marně usilující o prosazování skutečné levicové politiky!

Miroslav Kavij

Polistopadoví odborníci

„Demopravice“ společně s Hamáčkovým pragmatickém křídlem ČSSD se dočkala! Po dlouhých taškařicích byl ministr kultury Staněk odvolán! „Oslavné“ komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat, včetně komentáře sběratele funkcí – primátora Plzně Martina Baxy (ODS), že po odcházejícím Staňkovi zůstane velmi problematické dědictví.

Kauza tak opět zastínila daleko důležitější problémy, se kterými si společnost neví rady a jejichž vyřešení není záležitostí jedné generace. Příkladem budiž kůrovcová kalamita, ve které je skutečná škoda dnes téměř nevyčíslitelná, způsobující navíc zhoršení životního prostředí dalším pokolením.

Nebylo možná ale záměrem některých dřívějších osob, které „rozhodovali“ o likvidaci kůrovce navodit současný katastrofický stav? S odstupem deseti let tak hořce žalostně působí vzkaz tehdejšího ministra životního prostředí Martina Bursíka na adresu Miloše Zemana, který jej kritizoval za nedostatečné kroky v boji s kůrovcem. Bursík v něm Zemanovy argumenty označil za povrchní a pomýlené a vzkázal, že lesy nejsou mrtvé.

Je úsměvné zjištění, že po 30 letech úspěšného budování kapitalismu nemáme v zemi dostatek firem pro zpracování kůrovcem napadeného dříví a tak jej z 90 % vyvážíme do ČLR. Do státu, proti kterému právě Bursík z důvodu soustavného porušování lidských práv brojí téměř dvě desítky let.

Mohutný vývoz dříví, které nedokážeme sami zpracovat a výhodněji prodat je ale dalším dokladem, že privatizace po společenském převratu byla provedena úspěšně a Česká republika je ve 21. století v pozici kolonie.

Davy zfanatizovaných občanů v roce 1989 volaly mimo jiné po vládě skutečných odborníků, po vládě ministrů bez „stranické knížky“. S odstupem času nejen na příkladu exministra Bursíka je patrné, že jejich požadavky a přání nebyly vyslyšeny.

Naopak, skutečných odborníků v polistopadových vládách bylo jako šafránu. Hlavním kritérium pro jejich jmenování se staly právě ty stranické knížky. Tentokrát, pro změnu ale barvy modré, oranžové, žluté či zelené.

A předcházející ministři se stranickým průkazem červené barvy? Ti byli v porovnání s ministry typu Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Daniela Hermana či Tomáše Petříčka pouhými „břídily“!

Miroslav Kavij

O „spoluautorech“ druhé světové války

Přibližně před 72 lety, 1. září 1939, zaútočil Hitler na Polsko po celé délce polsko-německých hranic. Od tohoto dne se obvykle datuje druhá světová válka. 17. září přestalo Polsko jako stát existovat. Jeden z iniciátorů účasti Varšavy v Mnichovském rozdělení Československa – Józef Beck – který se zachraňoval před vojsky svého nedávného spojence – Německa – utekl do Rumunska. Následoval ho Rydz-Šmigly. Teprve pak překročily jednotky Rudé armády sovětsko-polské hranice a začaly svoji osvoboditelskou pouť, která trvala pouhých 5 dní, a kdy byly místním obyvatelstvem vřele vítány – Ukrajinci, Bělorusy, židy…

Dnes západní propaganda tvrdí, že druhá světová válka začala dohodou mezi Německem a SSSR v r. 1939. Spolu s tím jakýkoliv objektivní výzkumník chápe, že rozdělování Evropy, zaměření útoku agresora na východ a rozdělování sousedních zemí začalo spolu s Hitlerem Polsko, Maďarsko, Anglie, Francie a za výrazné role USA, které vždy šikovně využívaly světové války pro řešení svých ekonomických problémů. Vrcholem jejich spojenectví s Hitlerem se stala Mnichovská dohoda z r. 1938, kterou bylo rozděleno Československo, kdy poté bylo Stalinovo zahraničně-politické úsilí pokusem oddálit útok Hitlera a jeho spojenecké „sjednocené Evropy“ na SSSR, oddálit budoucí frontovou linii co možná nejvíce od svých hospodářských a průmyslových center a vyhnout se válce na dvou frontách – s Německem a s jeho spojencem Japonskem (jehož „příspěvek“ k rozpoutání světové války na západě „geograficky“ ignorují).

A dodnes dokonce ani v ruské oficiální historiografii není obvykle považováno obsazení Československa koalicí evropských zemí za součást druhé světové války, ale pouze za její předehru. V souvislosti s tím je třeba velmi vážně vzpomenout, že právě sovětské Rusko bylo vždy odpůrcem Mnichovských dohod a následného obsazení celého Československa – vždyť ve své podstatě již tehdy si Berlín začal pomocí vojenské síly podrobovat neněmecké země.

Mnichov a následné pohlcení celého Československa s jeho velkým ekonomickým potenciálem dostal Německo na úroveň nejvíce průmyslově rozvinuté země Evropy a umožnilo mu to zajistit si výrazný „skokový“ nárůst vojenské výroby. Mimochodem: v době války byla většina německých vojenských transportérů vyráběna v českých podnicích. A transportér Sd. Kfz. 251 (s tažným zákluzovým dělem) představoval podle expertů do doby, než se objevily tanky PzKpfw V, VI, hlavní údernou sílu německých pozemních vojsk. Mimo to obsazení Československa umožnilo Německu v r. 1939 prudce zvýšit bojový potenciál jeho ozbrojených sil, díky získání trofejní bojové techniky vysoké kvality. V době napadení Polska představovaly zhruba třetinu německého tankového parku české PzKpfw 38(t). Poprvé byly PzKpfw 38(t) použity v boji v době polské kampaně (1939) a ve Francii (1940). Tanky PzKpfw 38(t) z 8. tankové divize se účastnily bojů na Balkáně (1941). V rámci plánu Barbarossa Němci postavili proti Sovětskému svazu 623 tanků tohoto typu a 41 velitelských tanků PzBfWg 38(t).

Jinými slovy, jen obsazení Československa umožnilo technicky zajistit německou „bleskovou válku“ v r. 1939. Bez Mnichova by se to 1. září 1939 sotva zdařilo!

Pokračovat ve čtení „O „spoluautorech“ druhé světové války“