Trauma nebo zviditelnění?!

Po důstojném připomenutí si srpnových událostí 1968 (i 1969) nás čeká zanedlouho další grandiózní oslavy. Tím je 30. výročí politického převratu dnes již „rozebrané“ a rozkradené Československé republiky. Na rozdíl od předcházejících si připomenutí výročí „okupace“ Československa se to letošní, kulaté, dočká svého „pomníku“ v podobě zřízení Muzea paměti XX. století v Praze. Nápad se prý zrodil v hlavě Hany Marvanové, dost možná je ale dílem amerických „poradců“, kterým je lhostejné, že Praha doposud nemá vyřešenou bytovou otázku a neví si rady se spoustou problémů dalších.

Drtivá většina našich občanů má dnes daleko jiné problémy, spousta z nich je otrávena z jednostranného „zhutnělého masírovacího“ zpravodajství připomínající tyto dny.

V případě aktérů myšlenky na zřízení Muzea paměti XX. století v Praze je tak nasnadě, z čeho tento nápad pramení. Jedná se o osobní trauma, nebo zviditelnění dnes pohaslých politiků? Kromě uvedené autorky se kladně k projektu staví například současný předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Uvidíme, co pro zatraktivnění a zvýšení muzea autoři konkrétně vymyslí. Budou to krátké inaugurační kalhoty Václava Havla a maketa „mrtvého“ studenta Šmída? Nebo jako bonus videoprojekce, kterak Michal Kocáb osobně vyhání Rusy z Čech, případně exprezident Havel předvádí na Hradě zahraniční delegaci krájení nudlí šavlí?

Různě bude určitě hodnoceno i nadcházející 30. výročí poklidného předání moci. Jinak jej budou hodnotit politici restituenti typu Karla Schwarzenberga a dnešní oligarchové, kteří z polistopadového období politicky (a především ekonomicky) těžili. Zcela jinak pak osoby každodenně bojující o holé přežití. Nehovoříc o bezdomovcích, kterým je úplně lhostejné, kdo zrovna v republice krade či ne.

Již jsme si zvykli, že na základě „probádání“ dalších historických obětí přibývá s odstupem let srpnových událostí počet jejich „skutečných“ obětí. V případě skutečného počtu sebevrahů – převážně mladých lidí, který „vyprodukoval“ polistopadový kapitalistický režim jsou média skoupá a nelichotivá čísla jsou přísně střežena. Není tato smutná a neoddiskutovatelně stinná stránka dnešního režimu také příležitostí pro politiky k představení podobného nápadu jako tomu je u Marvanové? Nezáležíc na tom zda z důvodu osobního traumatu nebo zviditelnění!

Miroslav Kavij

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *