Sedmilháři a váleční magoři

Z randálu kolem smlouvy o neútočení, již Moskva podepsala s Berlínem právě před 80 lety (23. srpna 1939), trčí celé mraveniště pohnutek. Poctivá není jedna jediná. Sedmilháři a váleční magoři se drží za ruce i tentokrát.

Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu – a v podstatě i obsahu – až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,

Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.

Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci. Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.

Poslední iluze zbořil mnichovský diktát. Jazýčky na vahách, jež Beneše přiměly kapitulovat, byly hlavně dva. Prvým byl brutální nátlak Francie, Británie – a také USA a jejich loutek v Latinské Americe -, aby Hitlerovi ustoupil, protože jinak bude za viníka konfliktu označena Praha, a ne Berlín. Československo bylo Hitlerovi „vydáno na dlouhé roky“ – stojí v Benešových Mnichovských dnech –, coby předstupeň agrese východním směrem. Moskva nám, říká tu Beneš na rozdíl od dnešních sedmilhářů, nabízela pomoc jako jediná i pak. On sám tou cestou nešel především veden obavou, že bychom proti Hitlerovi zůstali právě jen s Moskvou. A šance na širší antihitlerovskou koalici by to sráželo k nule.

Kdo by Beneše podezíral, že se snad stylizuje až na míru době po osvobození, nechť nahlédne do jeho knihy vydané už v létě 1942 v Londýně. Základem titulu, nazvaného Demokracie dnes a zítra, jsou navíc Benešovy přednášky na chicagské univerzitě už od února do června 1939. Krom jiného tu uvádí: „Jakmile po roce 1930 ukázala se možnost spolupráce se Sovětským svazem a bylo patrno, že by Sovětský svaz mohl vstoupit do Společnosti národů a hrát tam v celoevropské politice svou úlohu speciální, jsa rozhodujícím činitelem v boji buržoazních demokracií s centrálně evropskými autoritativními režimy, nastal velmi podstatný obrat. Nejostřejší propaganda o vnitřní situaci v Rusku, spojená s útočnými akcemi proti všem kdo se dívali na komunismus liberálněji a hledali soustavnou spolupráci sovětského Ruska v evropské rovnováze… stala se do roku 1933-1934 jedním z hlavních nástrojů v evropské politice proti všem demokraciím…Ruský komunismus byl předváděn světu v nejhorších barvách: připravoval světovou válku, světovou revoluci, rozvracel všechny evropské státy a připravoval rychlý pád občanské společnosti. A nad tím vším stále byla šířena hrůza z již přicházejícího převratu komunistického v té které zemi, jenž tu zavede teror protiburžoazní, vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev a učiní konec dnešní západoevropské kultuře.“

Ta hysterie, píše Beneš, děsila publikum dokonce tím, že i „pád kteréhokoli autoritativního režimu v Evropě bude mít za následek zcela určitě nástup režimu komunistického v příslušné zemi, a zvlášť bylo zdůrazňováno, co by to znamenalo pro buržoazii francouzskou a anglickou, kdyby něco podobného se stalo v Německu, v Itálii nebo ve Španělsku… Bylo by tudíž velikou chybou nevidět ten katastrofální úspěch, jejž protikomunistická propaganda nacismu a fašismu měla v krizích západoevropské buržoazie; mnozí z jejích rozhodujících činitelů, soudíce, že mají volit mezi fašismem a sociální revolucí, byli prostě ochotni nechat padnout naši měšťanskou demokracii a použít autoritativnějších režimů ke své ochraně…Od roku 1932 všecky konzervativní elementy buržoazní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště v kompromisování s fašismem proti komunismu.“ 

V Evropě začala světová válka skutečně 1. září 1939, pouhý týden po podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení. Prvou obětí bylo skutečně Polsko – k hořkému šoku svých totalitních „elit“. Ty totiž snily o vítězném angažmá na přesně opačné straně. Pilsudski jezdil agitovat Hitlera, aby na „Moskaly“ vyrazili společně, už krátce po führerově intronizaci za říšského kancléře. K agilním spojkám patřil i šéf Bank of England Montagu Collet Norman, důvěrný přítel šéfa německé Říšské banky Hjalmara Schachta (ba kmotr jednoho z jeho vnoučat). Hitlera navštívil už v roce 1932. Jednali i o dalším financování NSDAP. Později nacistům pomohl prodat zlato, které uloupili okupovanému Československu.

Právě Pilsudski byl i autorem plánu na „Intermarium“, které by SSSR vojensky sevřelo od Baltu až po Černé moře. Přípravy společného tažení na Moskvu běžely i po jeho smrti. Když Moskva deklarovala připravenost přijít nám na pomoc, beckovské Polsko odmítlo Rudé armádě tranzit. A vydalo dokonce prohlášení, že pokud se zákazu nepodvolí, Polsko napadne její kolony z obou boků. Když Hitler, s podporou „sladké Francie“ a „hrdého Albionu“, vztáhl ruku na naše pohraničí, polská totalitní sebranka se k agresorovi přidala bez sebemenšího uzardění. Její pražský velvyslanec se od Beneše domáhal ještě rychlejšího vydání Těšínska, než Hitler území obývaného jeho „sudetskými soukmenovci“.

Británie a Francie sice Německu poté, co přepadlo Polsko, válku vyhlásily. Byla to však „drole de guerre“, jak zní francouzský originál. Tedy válka jen docela „bizarní“. Bez jediné bitvy, ba přestřelky i po řadu následujících měsíců. Rudá armáda překročila polské hranice 17. září 1939. Až poté, co polská vláda uprchla do zahraničí. Došla jen k hranici, které nástupci carského impéria schválili vítězové první světové války. Vstoupila na území, obývané hlavně milióny Ukrajinců a Bělorusů. Měla je raději vydat napospas nacistické soldatesce? Nabízela snad vzniklá situace i přijatelnější varianty?

Moskva velela armádám, které nacismu zpřerážely vaz. Mír a svobodu přinesly i nám. Z verze, která z ní dělá Hitlerova komplice – a teď už dokonce i spoluviníka války – se zvedá žaludek. Tak jako z pohledu do tváře starosty Prahy 6, když se na kamery tetelí blahem nad urážkami, načmáranými na pomník maršála I. S. Koněva. Nacistické hordy, na něž pracovala skoro celá kontinentální Evropa, nešlo porazit holýma rukama. Moskvě darovala smlouva, podepsaná před 80 lety, skoro dva další roky. K práci na samém pokraji lidských sil. Pro sílu zbraní i jejich zázemí, na nichž si hnědý mor vylámal zuby. 

Ta samá smlouva však byla průlomem i v jiném z rozhodujících směrů. Cukla kobercem pod nohama mnichovanské politice. A pomohla její farizeje dokopat na stranu, odpovídající i jejich skutečnému zájmu. Do řad antihitlerovské koalice.

Psychiatrie dělá slibné pokroky. Jsou však i choroby, na něž je stále krátká. Nutkavá rusofobie je jednou z nich. Za betonovou skruž, v níž se to zatmění ducha a morálky zmítá, proniknou jen fakta, probouzející pud sebezáchovy. Pohled na to, co se pacientovi jeví vzhůru nohama, očima jeho vlastního bytí či nebytí. K čemu by vedla konstelace, které chtěl stůj co stůj předejít i Beneš? „Drang nach Osten“, jehož cíl by na tom byl – co do postoje ostatních západních velmocí – tak jako španělská republika? Bylo snad právě to – v našem národním zájmu? „Protektorát“ teroru a genocidy – na ještě „delší roky“? Nebo snad takové finále války, v němž by byl „protektor“ stranou „smluvní“, a ne na hlavu poraženou? Chybí-li komu právě to, ať kápne božskou. A přestane opruzovat jezuitskou oklikou.

„Nach Osten“ to magory táhne znovu. Tím větší je i hlad po falešných alibi. Žvást o „paktu Ribbentrop-Molotov“ jim nasazuje idiotskou korunu. Vhání do mrákot, které tak plasticky popsal už Edvard Beneš. Nad Kremlem nevlají srp a kladivo už skoro třicet let. Tím grotesknější je vyvolávat duchy, prolhané i o půl století dřív. Tím nebezpečnější je to v termojaderné éře. Docvakne to i člověku v tísni. – nutkavé rusofobie?

PhDr. Josef Skála, CSc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *