VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ
Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muže pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.
V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!
Tahle strana – v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé – soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.
Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“
A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince!“
Někteří předáci a mluvčí AfD, jako nosatý, obrýlený, osmasedmdesátiletý profesor Alexander Gauland a rozjařený, přátelský osmapadesátiletý Jörg Meuthen, mohou vypadat téměř neškodně či rozumně – dokud se nepustí do „těch muslimů“, kteří ohrožují čistotu německé krve a kultury nebo zabíjejí Germány.
Nedávno došlo ve Frankfurtu k příšernému incidentu, když duševně vyšinutý chlapík původem z Eritrei strčil ženu a jejího syna pod vlak. Hoch zemřel. Takové hrůzy jsou voda na mlýn pro AfD, jež zcela ignorovala, že jen pár dnů předtím jeden Němec náhodou zastřelil Eritrejce z okna svého auta – což asi spustilo pozdější tragédii, již spáchal muž, který nebyl ve vlně uprchlíků, již přivítala Merkelová v roce 2015, ale dorazil už před lety, do Švýcarska, ne do Německa. Přesto jeden z jedenadevadesáti poslanců AfD v Bundestagu přispěchal s obviněním: „Angelo Merkelová, proklínám den, kdy jste se narodila!“
Šéf AfD Jörg Meuthen na otázku v televizním rozhovoru, zda to byla vhodná reakce, se tolerantně usmál: „Celkem chápu, když lidé reagují silně emočně a potom volí špatná slova.“
Při otázce na požadavek státního předáka AfD na „revoltu generálů“ se Meuthen opět pobaveně zasmál a řekl, že to nebyla výzva k násilí, jen pouhá kritika jmenování nové ženy bez vojenských zkušeností coby ministryně obrany. Řekl, že kolega je ten nejposlednější člověk, který by kdy vyvolal revoluci.
Všeobecně proslulou se stává jiná, mnohem méně se usmívající tvář. Sedmačtyřicetiletý Bjorn Höcke, předák AfD v Durynsku, naprosto objasnil své názory, když řekl s odkazem na berlínský Památník holocaustu: „Naši lidé, Němci, jsou jediný národ na světě, jenž vztyčil památník hanby v srdci svého hlavního města… V politickém památkářství se musíme otočit o 180 stupňů.“
Höcke, aby přikrmil emoce svých ultrapravicových obdivovatelů, napadá všechny muslimy, všechny „neevropany“: „Panické noční můry vyrůstají v naší zemi, bohužel zvlášť u blondýnek! A to v naší vlastní zemi. To je nesnesitelné!“ Chce všechny muslimy vypudit, bude-li třeba i násilím, za Dardanely, do Asie, do Afriky. „Durynci! Němci! Tři tisíce let má Evropa! Tisíc let Německo! Já se jich nevzdám, ani vy se jich nevzdáte!“
Požaduje „renovaci“ Německa, dosaženou „lidovou opozicí“ na třech frontách: posílení AfD ve spolkovém i ve státních parlamentech, spojení na ulicích s nesourodými buřiči jako PEGIDA, která pravidelně demonstruje v Drážďanech proti „islamizaci Evropy“, a s násilnickými tlupami výtržníků jako ty, jež zaútočily na imigranty vloni v Chemnitzu, a zatřetí, s rebelujícími živly v ozbrojených silách, policii a justičním aparátu.
V proslovu k tisícihlavému, převážně muži tvořenému davu na Kyffhäuser Meet, pojmenovaném po nacionalistickém poutním místě, použil Höcke tutéž analogii, jako před osmdesáti lety Goebbels: „Dnešní otázka je – »ovce nebo vlk«. A já tady, drazí přátelé, věřím, že se rozhodneme pro vlka. Nastal čas vlka, znamená, že když budou odpůrci překážet shromáždění AfD, policie dostane pět minut, aby zasáhla – ale tehdy by se mělo shromáždit 1000 vlastenců za protivícími se demonstranty.“ Höcke vyzval spolkovou policii, aby neuposlechla své nadřízené či kohokoli jiného, kdyby byla volána k odpovědnosti poté, co „lid“ nastoupí. Potom „Němci bezpodmínečně zaručí, že se vše vyřeší plně a důsledně“… Až bude změny konečně dosaženo, my Němci nepřijmeme polovičatá opatření.“ Poselství až příliš jasné, ledově připomínající nástup fašismu.
Takové tóny jsou zvlášť znepokojivé z úst předáka, teď významnějšího nejen v Durynsku. Na konci setkání tisíce silných diváků povzbudilo video, jež ho velebilo, a křičeli, když vstoupil, doprovázený hrdinskou hudbou s vlajícími prapory a transparenty. Jeden ctitel byl citován: „Jsi náš vůdce, jsme zcela ochotni tě následovat!“
Policie, jako kdyby potvrzovala Höckeho požadavky, pasivně přihlížela, a nakonec se zdráhavě zapojila, až když se lůza AfD uchýlila k fyzickým útokům na skupinku novinářů, stojících stranou shromaždiště, kam měli zakázáno vstoupit. Byla jim rozbita jedna kamera.
Kyffhäuser Meet, teď každoroční akce na starém, opraveném hradě, možném budoucím školícím a srazovém středisku AfD, byla zorganizovaná ještě ultrapavicovějším seskupením, než je ultrapravicová AfD. Nazývá se der Flügel – Křídlo. Ačkoli je někteří ne až tak násilničtí členové AfD odmítají, a přátelští, zdánlivě „umírnění“ předáci ji bagatelizují, Gauland a Meuthen se srazu spokojeně zúčastnili. Navzdory opatrnému nesouhlasu lidé jako Höcke vždycky stáli za extrémisty z Flügelu, když se situace vyhrotila.
Celá strana je jednotná v ostrém odmítání práv homosexuálů. Höcke, který idealizuje „rodinu se třemi dětmi“, odmítá časnou pohlavní výchovu dětí ve školách a (podle jeho slov) „nepřirozené zrovnoprávnění“ pohlaví, a raději by viděl „rozvíjení přirozených rozdílů pohlaví, založené na duchu mužské obrany, moudrosti a vedení a intuice, krotkosti a oddanosti žen“.
Höcke chrlí sprostoty proti Afričanům, a varuje, že se od „nás Evropanů“ zvlášť hrozivě liší, neboť mají geneticky zakódováno mít více dětí. AfD si pod vlivem Höckeho a Flügelu podává ruce nejen se sdružením PEGIDA a s dalšími místními téměř otevřeně pro-nacistickými skupinami a skupinkami, ale posiluje vazby se stejnou stranou v Rakousku, FPÖ, a s francouzskou pravicovou stranou Mariny Le Penové. A i když AfD odmítla halasnou protiruskou mediální kampaň, teď opakující tu v USA, plně podporuje budování co nejsilnější vojenské mašinérie.
Zároveň, pro některé až trapně, se snažila chopit vedení drastického potlačování jakékoli podpory Palestinci založeného Hnutí za bojkot, stažení investic a sankce (BDS) vůči Izraeli, čímž podpořila Netanjahuovu kampaň a islamofobii. Většina Bundestagu tento krok AfD odmítla, ale vzápětí schválila vlastní podobnou rezoluci.
Příčiny její síly ve východním Německu jsou až příliš zřejmé. Ztráta iluzí tolika Němců po sjednocení a všechny falešné naděje s ním spojené, hněv, že i po třiceti letech jsou diskriminovaní občané druhé kategorie, převzatí „Zápaďáky“ (Wessies), méně pracovních příležitostí, horší bezpečnost a znepokojivé vyhlídky pro ně i pro jejich děti, pocit, přiživovaný sdělovacími prostředky, že s uprchlíky a imigranty je nakládáno lépe než s nimi, to vše vedlo k rychlému vzestupu AfD, s jejími vyhlašovanými sociálními požadavky. Jde to ruku v ruce s tím, že Die Linke nedokázala tohle zklamání převést do aktivního boje proti politickému uspořádání, ne-li proti systému.
Překrásné, ale rozrušené Drážďany, hlavní město Saska, se staly středem obratu doprava, s Höckem na 1. máje prohlašujícím, tehdy k tisícovce lidí, že se staly „hlavním městem spravedlivého odporu“. Vítězství v zářijových volbách by tohle tvrzení dál posílilo.
Vždycky existuje odpor – často silný – vůči AfD i všem fašistům. 24. srpna, týden před volbami, se lidé z celého Německa vydají do Drážďan, vlaky, autobusy či auty, podpořit antifašisty v poslední výzvě ke hlasování proti AfD. V minulosti byla taková shromáždění účinná. V tenhle pozdní den by bylo překvapením, kdyby přineslo velký ohlas, ale kdo ví…
Zatímco se tisíce německých antifašistů připravuje, aby se ozvali a ukázali v Drážďanech, každý den stojí v tichém protestu skupinka lidí před policejním velitelstvím ve fašistům mnohem méně nakloněném Berlíně. Po léta v jedné čtvrti dobře organizovaní nacisté pokrývali zdi svastikami a hesly, vyhrožovali smrtí a zapalovali auta v teroristické kampani, jež se jaksi vyhýbala akcím policie, jež nikdy nedokázala najít pachatele, ačkoli je několik barů v oblasti notoricky známých coby střediska činnosti ultrapravice.
Žádný policejní agent nebyl viděn v přátelském rozhovoru se třemi známými fašisty v takovém baru, dokud neodjel s jedním z nich v jeho soukromém voze. Všechny otázky na tento postřeh jako by narážely na zeď, nedošlo k žádnému obvinění. Proto ty protesty. I když berlínský ministr, pověřený vedením policie a bezpečnosti, je sociální demokrat, teď je nepopiratelně zřejmé, že někteří v jeho aparátu inklinují silně doprava. Ve skutečnosti se v posledních letech opakovaně objevily důkazy o takových sympatiích, i o schvalování, v mnoha oblastech a dokonce i na vysoké úrovni. Naděje Björna Höckeho rozhodně v tomto směru nebyly až tak blouznivé.
Berlínská zeď padla před téměř třiceti roky. Předtím jsme všichni dělali kousavé vtipy o tom, jak ji oficiálně pojmenovali východoněmečtí straničtí předáci – „protifašistická ochranná bariéra“. Všichni jsme věděli líp, proč byla vztyčena. Ale když slyšíme rasistické výkřiky předáků AfD, doufajících teď ve vítězství, a sledujeme nebo odmítáme tlupy pochodujících výtržníků s otevřeně parafrázovanými nacistickými hesly, od východního Berlína po jižní Sasko, musíme se zajímat, zda náhodou ona přezíraná terminologie neobsahovala i kousek pravdy.
A musíme doufat, že množící se znamení staronové hrozby nebudou brány stejně, jako varování nešťastného Laocoöna v nešťastné Tróji!
Berlin Bulletin č. 162, 10. srpna 2019 Victor Grossman, překlad Vladimír Sedláček