Neslavné listopadové výročí

Brzy po převratu v roce 1989 nastala doslova mánie v přejmenovávání ulic, náměstí a institucí v našich městech a obcích. Ruku v ruce s tím docházelo k odstraňování soch a pamětních desek osobností či událostí, které se dle nových mocipánů do restaurovaného kapitalismu nehodily. V prvé řadě šlo zejména o čelné představitele dělnického hnutí, komunisty, ale i další osoby spojené s bojem za sociální spravedlnost, mír a socialismus. Mezi osoby v nových poměrech naprosto nežádoucí byli v prvním sledu zařazeni Marx, Engels a Lenin. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Začaly vadit i pomníky osvoboditelů od fašismu. Mnohé byly odsunuty z center měst do ústraní, aby nebyly tolik na očích. Další byly poškozeny či ukradeny, jiné nabídnuty k prodeji. V kategorii zloduchů skončili i Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda, Julius Fučík, Maruška Kudeříková, Jožka Jabůrková a v dlouhém seznamu osob nežádoucích nescházel ani Jan Šverma. Právě letos v listopadu si připomínáme 20. výročí ode dne, kdy došlo k odstranění sochy tohoto národního hrdiny a jediného poslance předválečného Parlamentu, který položil život v boji proti fašismu, od Štefánikova mostu v Praze.

Jméno Jana Švermy bylo po roce 1989 vystaveno veřejnému hanobení. Zpočátku jen nemnozí se postavili na jeho obranu. Jako každá výrazná osobnost začal vadit tvůrcům novodobých dějin českých, kde již nemělo zůstat žádné důstojné místo hlavně pro komunisty, třebaže jich tisíce položilo životy v boji proti fašismu. Političtí a lidští trpaslíci spustili velkou vlnu kádrování, aby překřičeli svoje vlastní hříchy minulosti. Toto kádrování navíc prakticky trvá do dnešních dnů, jak patrno ze snahy o odstraňování pomníků a přepisování dějinných událostí. Zejména konšelé v Praze jsou v tomto směru zřejmě nedostižnými přeborníky. Snad hlavně proto, že k řešení skutečných problémů hlavního města a že jich je pěkná řádka, jim schází potřebné schopnosti.

Šverma, podobně jako Fučík, patřil k těm, co dráždili nové mocné nejvíce. Není divu. Jejich ryzí charakter, poctivost, zásadovost a obětavost v úsilí za lepší budoucnost je staví vysoko ve srovnání s dnešními politiky a novináři. Však na jejich životní dílo naplněné úsilím za lepší život ponižovaných a završené smrtí v boji proti okupantům nejeden horlivý polistopadový kádrovák neváhal vypustit jedovatou slinu.

Jan Šverma jako člověk vysoce inteligentní, poctivý a statečný měl po roce 1989 tu smůlu, že patřil k nejvýraznějším představitelům komunistické strany dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Šlo o dobu, kdy se ten, kdo se pohyboval v politice či tisku, chtě nechtě musel neustále veřejně konfrontovat s přicházejícími výzvami doby. A nešlo o zkoušky jednoduché. Velká hospodářská krize, narůstající hrozba fašismu a nakonec i světová válka. Šverma dobře věděl, kde je jeho místo a jak žádoucím způsobem reagovat v krizových situacích. I když se svými názory nejednou ocitl v menšině, vývoj událostí mu většinou dal zapravdu. Ať už šlo o stávkové hnutí v době krize nebo snahu o vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu. Šverma za první republiky, která byla vším jiným než rájem na zemi, ať už jako novinář, poslanec či odborář, vždy důsledně hájil zájmy prostých lidí. Byl mezi prvními, kdo poznali, jak velkou hrozbu představuje vývoj v Německu po nástupu Hitlera.

Jako přesvědčený vlastenec a antifašista dokázal organizovat i burcovat, přesvědčovat k aktivnímu odporu proti okupantům i nasadit život vlastní. Během války promlouval z moskevského rozhlasu k těžce zkoušenému národu v Protektorátu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se koncem září 1944 přesunul na Slovensko. Byť sám velmi nemocen, odmítl opustit své druhy v nepříznivé situaci v době ústupu do hor. Zemřel 10. listopadu 1944 na svahu hory Chabanec v Nízkých Tatrách při ústupu povstalců do hor. Zde byl také pohřben.

Pokračovat ve čtení „Neslavné listopadové výročí“

Táborský manifest

V sobotu 26. října 2019 se z podnětu Klubu českého pohraničí, Veteránů ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru České republiky uskutečnilo v husitském městě Tábor shromáždění občanů, aby připomnělo význam 101. výročí vzniku Československé republiky a podíl prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše na jeho vzniku, obraně a zakotvení ve společenství demokratických států.

Na pět set vlastenců, účastníků Táborského shromáždění jednomyslně tento Manifest schválilo.

Přítomní účastníci přijali jednomyslně „Táborský manifest“ v tomto znění:

Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů České republiky, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.

Jméno Edvarda Beneše je jedním ze symbolů české státnosti získané po třistaletém útlaku Čechů v Rakousko-Uherské monarchii, při budování a obraně Československa v letech 1918 až 1948. Edvard Beneš byl mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem Československé republiky. Tuto skutečnost vyjádřil prezident Zakladatel T. G. Masaryk rčením: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Za mimořádné zásluhy byl Edvardu Benešovi udělen titul „Prezident Budovatel“ a v roce 2004 schválil Parlament České republiky zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projevy revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů Československa a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na prezidenta dr. Edvarda Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky Spolkové republiky Německo Angely Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: „Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.“

Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků, urážející odkaz a osobnost prezidenta Beneše a podporující požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky představitelů KDU-ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.

Za akt ponižující suverenitu republiky považujeme vyslání velvyslance České republiky ve Spolkové republice Německo na letošní sjezd landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.

Pro naši vlast a její budoucnost jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů České republiky, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a ztráty státního občanství Němců a Maďarů.

Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje Československé republiky v období po druhé světové válce.

Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů Československa německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V Československé republice mohli nadále zůstat a také zůstali němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.

Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití Československa a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly „HEIM INS REICH“, „EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK“ vítali v Československé republice svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, ti kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů naší vlasti a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem. Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.

Připomínáme fakt, že jeden milion 162 tisíc 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné Československé republiky.

POŽADUJEME – omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky zabezpečila výchovu mladé generace a činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou pravdou.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území České republiky a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v České republice, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. ledna 1997.

POŽADUJEME – aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR a aby jej parlament po projednání přijal ještě v tomto volebním období.

POŽADUJEME – aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.

Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vážíme si proto také činnosti mírových organizací ve Spolkové republice Německo a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Konstatujeme, že narůstající požadavky landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.

Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy!

V Táboře 26. října 2019, účastníci manifestace k 101. výročí vzniku ČSR

Maláčová má co řešit!

(Podklady – statistický úřad)

0,8 % Romů má vysokoškolské vzdělání 25 % z celkového počtu Romů žije v Severních Čechách
21 % z celkového počtu Romů žije na Severní Moravě
30 % manželství v některých romských skupinách uzavírají příbuzní
6 % romských žen poprvé rodí mezi 14 až 16 lety
19 % romských žen poprvé rodí v 16 letech, až 4 interrupce v průměru připadají na jednu romskou ženu
60 % dětí umístěných v dětských domovech je romské národnosti
51 % romských dětí se učí ve zvláštních školách
22 % romských dětí propadá v 1. třídě
25 % romských dětí ve věku 6-7 let je v pásmu verbální debility
56 % Romů nemá ani základní vzdělání
32,7 % Romů má základní vzdělání
8 % Romů se vyučí v oboru
2,5 % Romů má středoškolské vzdělání
85 % Romů je nezaměstnaných
60 % Romů je nezaměstnaných déle než 3 roky
30 % dospělých Romů se živí nelegálním způsobem
60 % dospělých vězňů ve věznicích jsou osoby romské národnosti
75 % se Romové podílí na kriminalitě (v některých lokalitách dosahuje až 95 % = kapesní krádeže)
30 % pouličních prostitutek má romskou národnost
25 % pouličních romských prostitutek má za pasáka svého příbuzného
Velké množství mladých Romů bere sirotčí důchod
Mladá Romka většinou uvede jako otce novorozeňátka nejstaršího člena rodiny.
Růst romské populace:
rok 1945 – 10 000 Romů;
rok 1959 – 20 000 Romů; rok 1973 – 40 000 Romů; rok 1987 – 80 000 Romů; rok 2001 – 160 000 Romů; rok 2015 – 320 000 Romů
Každých 14 let se počet Romů zdvojnásobí !
Růst romské populace je současným největším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku.
Věznění 12 000 romských vězňů nás stojí letos 4 miliardy korun.
Sociální dávky pro Romy 20 miliard.
Obrovské škody na majetku při „sbírání“ železa. Nevyčísleno.
Romové jsou jediní, kdo mají zdravotní péči zdarma. MZd není schopno vyčíslit.
Je to další skrytý příspěvek pracujících ve prospěch nepracujících.
Je pravidlem, že Romovi platí advokáta u soudu stát. Vzhledem k tomu, že podíl tohoto etnika na zločinu je 75 %, jedná se o další obrovskou zátěž pro státní rozpočet.
Za 14 let se všechny tyto problémy a náklady zdvojnásobí.

A pak, že nás zatěžují důchodci!? 

Doktore Svobodo (ODS) čí zájmy zastupujete?

Skutečně se zájmem jsem si vyslechl emotivní projev poslance, doktora Svobody v poslanecké sněmovně. Pro ty, kdož tápou, kdo že to je, tak je to lékař a politik nosící motýlka a hájící barvy modrého ptáka. Nic se však chlapi nebojte. Nemusíte si kvůli tomuto modrému ptákovi barvit své „pindíky“ na modro! Spíše by bylo vhodné, mu nakopat ze předu, aby mu ten jeho camfourek zmodral, čímž by snad ztratil chuť vymýšlet ptákoviny.
Projev doktora Svobody ve sněmovně k otázkám zdravotnictví a jeho financování byl skutečně obdivuhodný. Doktor Svoboda nezapře, že má umělecké vlohy, neb i Kecal z Prodané nevěsty je proti němu břídil. Z celého jeho vystoupení mám smíšené pocity a dokonce se objevila i nauzea. Vůbec totiž nebylo patrno, čí zájmy pan doktor zastupuje. Bije se tento muž s motýlkem za lepší zdravotnictví? Za lékaře, sestry, byznys, pojišťovny nebo stát? Zajímají jej pacienti? No vážení – nabyl jsem dojmu, že doktor Svoboda je spíše politik chlácholící si své vlastní ego, přičemž reálná podstata zdravotnictví mu uniká jako moč panu Schwarzenbergovi.
Nelze popřít, že zdravotnictví je jednou z černých děr státního rozpočtu, a že jej značnou silou vysává, přičemž na kvalitě péče to moc znatelné není a na platech zdravotních sester a obslužného personálu také ne. Nepíši o lékařích, neb to je trochu jiná kapitola a v jistých směrech jsou jejich požadavky skoro nemravné. Není to však taková hrůza jako u učitelů, kde tito dětem vědomě lžou a vymývají jim mozek propagandou a pak si drze dovolí stávkovat za vyšší platy. U nich je to vskutku nemravnost!
Pan Svoboda si také neodpustil invektivu, že současné zdravotnictví je jako to komunistické. Tedy všem málo a mizerně. Nevím, ale komunistické zdravotnictví u nás nikdy nebylo. Socialistické ano a je mi s podivem, že to vysokoškolsky vzdělaný člověk neví. Asi už zapomněl, kdo mu jeho studia platil. V mnoha oblastech zdravotnictví lze však bez obav říci – kéž by to dnes fungovalo alespoň tak, jako za socialismu. Ono to ale nefunguje a pan Svoboda to dobře ví, ale bojí se přiznat pravé důvody. Šel by tím totiž sám proti sobě a svému byznysu.
Víte, od kdy se zdravotnictví zmršilo? To začalo v době, kdy polistopadové vlády přešli ve zdravotnictví ze systému celospolečenského zájmu do sytému byznysového!
Zdraví se stalo obchodem a to velmi výnosným. Se zdravím občanů se začalo obchodovat, a kdo na to nemá peníze, tak může chcípnout. To jste chtěl říci pane Svobodo, ne? Víte lépe než já, že pro lékaře a nemocnici, je pacient důležitý jako zdroj příjmu. Zdravý člověk jim je k ničemu. Praxe je taková, že vás i se zaraženými „prdy“ zavřou na týden do nemocnice, protože z toho jsou peníze. Že je taková to hospitalizace zbytečná, o tom jste raději nehovořil. A lékaři se také někteří činí, až z toho přechází zrak. Našli se i případy, že pojišťovna přišla na to, že měl muž ve své dokumentaci napsáno, že mu bylo čištěna „julča“! Takto se vydělává!! To je kšeft. Pak se ale nelze divit, že v segmentu zdravotnictví chybí peníze. Pojišťovny jsou také vysavač miliard. Co jen stojí ten jejich byrokratický aparát, správa budov, vozový park atd. To jsou miliardy letící oknem a přitom je jasné, že by stačila pojišťovna jedna jediná.
Máme lepší zdravotní péči? Asi ano – šla kupředu s technologickým vývojem, ale lidé jsou stále stejné potvory. Vůbec nic by neřešil váš návrh na další komerční zdravotní pojištění – pro obyčejné lidi nic. Jen ty potvory by zase měly cosi navíc k rozkrádání.
Pane Svobodo! Až lékaři dospějí k poznání, že zdravý člověk má společensky největší cenu, že zdravá společnost je primárním cílem státu, tak teprve tehdy bude mít smysl vést plodnou diskusi. Dokud to nebude, tak jsou slova zbytečná. Myslím však, že lékaři si cestu najdou. Dnes se to dělá tak, že i zdravým lidem se dávají neschopenky – je to byznys. Vydělá lékař i klient. Stát není schopen si zkontrolovat prakticky nic a tak penízky odtékají, ale nesvádějte prosím vinu na obyčejné lidi. Oni to zdravotnictví nezkur..li. To vy, politici, jste vytvořili takový paskvil. Ne komunisti, ale vy, co jste přišli k lizu po roce 1989.
Ram

Památné dny?

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku okupace Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk v Československu zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl 21. srpen schválen dne 24. října 2019 poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s (předlouhým) názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.
Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze v důsledku německé okupace ČSR v letech 1939 až 1945 padlo, bylo Němci popraveno nebo zavražděno v koncentračních táborech, při totálním nasazení atd. více než 343 tisíc občanů ČSR – Čechů, Slováků a především Židů.
Přesto ani 1. říjen (kdy v roce 1938 zahájila německá vojska zábor Sudet, jehož přímým důsledkem bylo prakticky okamžité vyhnání více než 171 000 Čechů, německých antifašistů a Židů do českého vnitrozemí), ani 14. březen (kdy byla v roce 1939 zahájena násilná vojenská okupace zbylého území ČSR německou armádou), ani 16. březen (kdy byl v roce 1939 Adolfem Hitlerem vyhlášen tak zvaný „Protektorát Böhmen und Mähren“) významnými dny ČR nejsou.
Podle pracovníků leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze zemřelo při náletu amerických bombardérů na Prahu dne 14. února 1945 celkem 701 jejích obyvatel a 1 184 lidí bylo zraněno nebo pohřešováno (ještě v roce 1970 byl náhodně odkryt zasypaný sklep a v něm kostry 23 lidí, kteří přežili přímý zásah domu, a jen čárky na zdi připomínaly, jak dlouho marně čekali na vysvobození). Přesto 14. únor významným dnem ČR není.
Jsem jen zvědav, kdo jako první přijde s nápadem zrušit památné dny „Den památky vyhlazení obce Lidice“ (10. červen, 340 obětí) a „Květnové povstání českého lidu“ (5. květen, 3 467 obětí). Když už máme ten významný „Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)“, který „slavíme“ 12. března (od roku 1999 zatím 15 obětí, z toho 14 v Afghánistánu a jeden v Iráku).
Německo je totiž dnes naším váženým vojenským spojencem v rámci Aliance a majitelem nebo reálným pánem nad produkcí naprosté většiny českého průmyslu, resp. jeho zbytků. Tak proč ho dráždit připomínkami jeho zločinů, že? Oni na nás už budou Němci hodní. Skoro jako na migranty.

Jaroslav Štefec

(Poznámka metéra: On tedy měl poslanec Grospič pravdu, když řekl, že většina zemřelých v době internacionální pomoci bratrských vojsk Varšavské smlouvy, která zabránila občanské válce u nás, byla vinou dopravních nehod. Ještě že to má ten Vojenský ústav tak dobře spočítané. Ale kdo spočítá těm ódesákům, flanďákům, topákům a dalším kapitalismus vzývajících straniček ovládajících masmédia a milion chvilek pro bordel, že tady spáchalo z politickoekonomických důvodů od převratu více jak 30 tisíc lidí sebevraždu?!
Marxisticko-leninský odborný klub stojí za jasným vyjádřením poslance Stanislava Grospiče.
A na závěr. Vždycky se najde nějaký Jidáš Hořejš, který za pár stříbrných odkryje svou hanebnou tvář, ale nikdy by tento debilní pamětní den nebyl schválen, kdyby byla KSČM pro ANO důležitá. Jsme jen hovno u cesty a ne komunistická strana.)

Evropská levice na křižovatce

Téma dnešního semináře je bezesporu správné, potřebné a naléhavé.
Je třeba se ptát (a bylo třeba se ptát už dávno) PROČ levice ztrácí? PROČ se lidé od ní odvracejí? PROČ si voliči hledají někoho jiného, komu dát hlas, či zda vůbec jít k volbám?
Takže otázky zní: Akcentuje levice to, co lidé považují za podstatné? Rozumí tomu, co ta dnešní levice hlásá a obhajuje? Nemíjí se občas – a stále více – se zdravým rozumem a lidskou normalitou? Nechybí ji (a jejím vůdcům) odvaha? Nemají dojem, že strany, které se deklamují jako levicové, slouží spíše dobrému bydlu svých lídrů a ne dobru a zájmům většiny? Tedy, že oni svou naivitou a svými hlasy slouží novodobým stranickým elitám a ne naopak?
Nenakazila se dříve opravdová a úspěšná levice liberalismem, genderismem, gretenismem (pozn. redakce nekritický obdivovatel švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové), multikulturalismem, stále ofenzivnější duhovou ideologií? Tím, čemu pak někteří s potutelným úsměvem říkají „neomarxismus“, byť to nemá s marxismem nic společného?
Evropská levice – tedy ta vedená Stranou evropské levice a GUE/NGL – ne ta skutečně komunistická, už projela ne jednou, ale mnoha křižovatkami. Někdo ji prostě vyměnil, popletl směrovky, záměrně špatně nastavil ukazatele… Poslal nás do oblastí voličsky méně osídlených. Ne, že bychom to nevěděli, ne, že by na to mnozí neupozorňovali, patřil jsem k nim, ale „ … je to marný, je to marný, je to marný!“
Je třeba přestat bloudit, experimentovat, a najet co nejrychleji na správnou cestu. Přestat se zesměšňovat a přestat dělat radost likvidátorům levice.
Zatímco „moderní evropská levice“ vede svatou válku za práva gejů, lesbiček, za rovnost sňatků a adopci dětí, za stále širší práva migrantů a jejich „strpění“, hlásá multikulturalismus a důsledně bourá všechny tradiční hodnoty a civilizační znaky…, tak jiní pochopili, že je třeba hájit základní životní zájmy lidí, jejich sociální jistoty, bezpečí, práva normální rodiny, národní zájmy, bránit oslabování státu a chránit morální zdraví společnosti. A ti ve volbách získávají, neztrácejí!
Popletená a zmatená levice jim vyklidila prostor, darovala jim ho!
To není nic nového. Takto směrem k otřesené levici mluví, píší a apelují na ni prakticky všichni uznávaní levicoví intelektuálové (u nás i v širším prostoru).
Doc. Švihlíková teď, při hodnocení polských voleb napsala: „Strana Jaroslava Kaczynského bývá označována jako národně konzervativní. Její ekonomická politika je ale silně levicová. Využívá toho, že se levice v Polsku zdiskreditovala kooperací s neoliberalismem. A toho, že reformy působila jako šoková terapie a měly velmi dramatické následky.“ A podobný příběh píše už delší čas i Orbán v Maďarsku.
Prof. Jan Keller v nedávném komentáři nazvaném „Na slepé koleji“ přemýšlí o úpadku levice: …v létech hojnosti, po nástupu společnosti masového konzumu, část levice zanevřela na dělníky a zaměstnance, kteří se tak ochotně do konzumní společnosti začlenili… Z bezradnosti a z trucu začali teoretici nové levice hledat nového revolučního aktéra. Nalézali ho mezi lidmi žijícími na okraji společnosti, jindy mezi menšinami sexuálními, kulturními či etnickými, další zase mezi imigranty. O těch všech se soudilo, že na rozdíl od dělníků, kteří zklamali, budou imunní vůči svodům buržoazní kultury… Žádná ze zmíněných menšin se však proti kapitalismu nevzbouřila. Řeší si své vlastní problémy, které většinu společnosti příliš nezajímají… Socialisté nemají program a revoluční levice zase marně čeká, až se sexuální menšiny ruku v ruce s muslimskými migranty vzbouří proti systému. Pravice sice levici občas škádlí přívlastkem „neomarxistická“, ve skrytu duše však musí být z jejího počínání přímo nadšena. Je to jistě radost mít za politického protivníka soupeře, který se sám odstaví na slepou kolej.
A mohli bychom si vzít na pomoc prof. Krejčího, R. Valenčíka, Zd. Zbořila, P. Žantovského, L. Blahu, P. Dinuše a další.

Tedy suma sumárum. Lidé chtějí slušně, normálně a důstojně žít. Na to moderní evropská „levice“ jaksi ZAPOMNĚLA! Věnuje se hloupostem a lidé ji to dávají najevo! Je to tak těžké pochopit?
Z diskusního vystoupení Karla Klimši na semináři CSTS, Praha 21. 10. 2019

Platit koncesionářské poplatky je nehoráznost!

Veřejnoprávní Česká televize má nového soudce vyváženosti jejího vysílání. Tím je server HlídacíPes.org. Projekt Institutu nezávislé žurnalistiky, kterým se ohrazovala reportérka pořadu Newsroom ČT24. Ta z „podnětu hlídacího psa“ v minulých dnech navštívila moderátora ČRo Luboše Xavera Veselého, aby ji poskytl odpověď na otázku, zda se mu podařilo „udržet na uzdě“ premiéra Andreje Babiše, který byl hostem jeho rozhlasového vysílání. Viz odkaz na reportáž https://youtu.be/42nbRf6P2YI .

Nechávám bez povšimnutí skutečnost, že Ústav nezávislé žurnalistiky se nachází v chatové oblasti obce Líšnice a je „tvořen“ jedním zaměstnancem, jehož roční náklady tvořily v roce 2017 částku 550 tisíc Kč.

Největším chlebodárcem této instituce je Nadační fond českých průmyslníků, který na její provoz přispěl částkou dvou milionů korun. Snad ze snahy prosadit ušlechtilé myšlenky. Nebo se jedná spíše o lobbistickou skupinu hájící úzce své zájmy?

Podstatné je, že na adresu ČT i díky uvedené reportáži pořadu Newsroom ČT24 se valí oprávněná kritika nejen mnohých poslanců, ale především veřejnosti.

Již skutečnost, že v poslanecké sněmovně zůstávají nadále neschválené zprávy o činnosti a hospodaření České televize od roku 2016 je alarmující! Mediálního kolosu hospodařícího s roční částkou sedm miliard korun z kapes občanů v podobě koncesionářských poplatků!

Divák po zhlédnutí reportáže s „Xaverem“ si klade právem nejednu zásadní otázku. Jak může obyčejný, řadový občan naší země bojovat proti každodenní neobjektivnosti, aroganci a lžím vysílaným Českou televizí. Proč jsou mu utajovány informace o platu generálního ředitele ČT a jeho redaktorech typu Wollnera a Fridrichové? Informace, jak je účelně a hospodárně nakládáno s jeho koncesionářskými poplatky. Nejsou Kavčí hory jakousi sektou, kde redaktoři staví svoji kariéru na mediálním hyenismu?

Odpověď je jediná. Přestat platit koncesionářský poplatek, k jehož zrušení nabádá i prezident Zeman a někteří politici, kterých přibývá.

Zdá se, že obsah zákona, který občanu tuto povinnost ukládá je již dávno vyčpělý.

Miroslav Kavij

K problematice jednoty a součinnosti komunistického hnutí

Ve svém posledním příspěvku „Komunistická internacionála, V. sjezd KSČ a jejich odkaz dnešku“, který vyšel ve sborníku z předešlé konference, jsem věnoval pozornost významu mezinárodního komunistického hnutí na formování politiky KSČ od jejího založení až po současnou situaci v tomto hnutí a jeho vliv na KSČM.

KSČ od svého založení v roce 1921 přijala 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály (dále jen KI) a usilovala o charakter strany jako strany, uplatňující důsledně proletářský internacionalismus, k čemuž přispěl druhý kongres v roce 1920, který tyto podmínky schválil a vymezil tak konkrétní kritéria toho, jaký má být charakter komunistických stran jako stran nového typu, stran ideově a organizačně věrohodných, schopných získat pracující masy k revoluční přeměně společnosti. Obsahová i věcná univerzálnost 21 podmínek a jejich uplatnění v praktické politice jednotlivých KS byla prokázána ve zkvalitnění jejich činnosti, což přineslo úspěch zejména v budoucnosti při vzniku světové socialistické soustavy.

Dodržování a respektování oněch principů v politice jednotlivých národních komunistických stran (KS) a vzájemná výměna názorů a zkušeností plynoucích i ze specifických podmínek těchto stran byl významný svorník upevňující mezinárodní jednotu komunistických stran.

Jaká je situace nyní? Lze uskutečnit obdobné ideově organizační uspořádání, jako byla KI a je možné inspirovat se a dále využívat oněch 21 podmínek k hledání sjednocujících východisek pro společnou cestu? Jak docílit zformování řady politických stran či hnutí hlásících se dnes ke komunistické identitě? Je žádoucí nastavit podobná kritéria, jako je před 100 lety přijal II. kongres KI?

Pokračovat ve čtení „K problematice jednoty a součinnosti komunistického hnutí“

Británie a Evropská unie

(Toto prohlášení bylo navrženo před chaotickým hlasováním v Britském parlamentu.)

Dohoda o brexitu, ležící teď na stole, dosažená mezi Evropskou unií a britskou konzervativní vládou, je jasně ohřátá dohoda z května, ale z pohledu irské demokracie s několika důležitými změnami. Obsahuje i smlouvu o volném obchodu, která v květnové dohodě nebyla. Tato nová dohoda nevylučuje těsnější vztah s Evropskou unií, ale spíše nechává budoucí vládě otevřená dvířka k vyjednávání a dovoluje tak Johnsonově vládě přiřadit se k Evropské unii co nejtěsněji.

Určité síly uvnitř dělnické třídy v Británii – stejně jako jejich protějšky v Evropské unii – šíří i nadále iluzi, že práva a zájmy pracujících budou lépe pokryty ve strukturách a smlouvách současné Evropské unie. Nic není dál od pravdy. Což se odráží v jejich hlubokém pesimismu, ztrátě víry v dělnickou třídu a schopnosti pracujících vzdorovat.

Pracující získali a udržují si tato práva jen vlastním organizovaným bojem. Sociální demokracie se opět postavila za zájmy velkých monopolů a za strategické zájmy imperialismu – další epizoda v dlouhých dějinách zrazování pracujících.

Touto dohodou o brexitu, bude-li přijata, hra nekončí, boj bude pokračovat, jak se Británie pokouší ztvárnit svůj vztah k Evropské unii. Nikdy nenadcházel jasný rozchod, protože britská vládnoucí třída je hluboce rozdělená.

Zvítězili ti, kteří chtěli zajistit co nejlepší dohodu, zůstat co možná nejtěsněji u Evropské unie. Byla to už od referenda jejich strategie. Johnson možná dobře dodá to, co nepřinesla Mayová, i když se zdálo, že je pro odchod.

Unionismus, proimperialistická ideologie, se opět ocitla na špatné straně dějin, když vložila svou víru do marné naděje, že britská vládnoucí třída se o unionisty postará. Unionistické veto, pokud jde o pobláznění dohodou mezi britskou vládou a Evropskou unií, odmítli oba. Dějiny opět potvrdily, že imperialismus protěžuje a chrání jen zájmy, nikoli přátele. Unionismus byl a je užitečným nástrojem, odklizeným a vyřazeným, když to vyhovuje Britům.

Přesto jásot Lea Varadkara a váhání irských prorežimních sdělovacích prostředků ukázaly, že zájmy irského lidu nezajímaly ani britské, ani eurounijní vyjednavače.

Irští unionisté v dosažené dohodě jasně prohrávají s návrhem celních předpisů mezi severem Irska a Británií. Ten by spolu s dalším vývojem celoirské ekonomiky mohl zvýšit jednotu irského lidu. Irské dělnické hnutí teď musí předložit požadavek na větší ekonomickou i společenskou integraci napříč Irskem.

Odsouhlasení dohody by potom znamenalo, že „zůstat“ je smeteno se stolu, ale budoucí vztah je stále otevřený pro debatu. Terén boje se teď otevírá. Chybí jen jasně protiimperialistický hlas.

Rozdělení zklamalo irské pracující, a je to jasnější stále více lidem. Potřebujeme také získat jasnou politickou strategii pro národní jednotu. Naše jednota není ani jakýmsi druhem fúze dvou jurisdikcí, ani rozšířením stávajícího uspořádání na jih, jakýmsi hybridem toho, v němž teď pracující žijí, severního a jižního. Ne, teď je třeba mít novou republiku, novou ústavu, demokracii, jež zhojí historická zranění a do svého srdce vloží práva a zájmy pracujících.

Prohlášení Komunistické strany Irska, 19. října 2019

(Překlad Vladimír Sedláček. Ještě připomínám, že i když vedení KS Irska sídlí v Dublinu, tedy v Irské republice, strana působí v celém Irsku, bez ohledu a bez uznání jeho rozdělení.)

Ta špína si vybrala zbraně špatně…

Komunista Josef Skála přišel se svým novým komentářem, v němž se věnuje současné vládě. Ta podle jeho slov sice slíbila nový začátek, ale předvede ho vskutku proti skandálním zhovadilostem? ptá se Skála. A mimo jiné se věnuje i pomníku maršála Koněva v Praze.

Autor článku

„Prolhaná nenávist ztrácí dech. Tím odpornější vypouští jed. Už nekape jen z pomníku maršála I. S. Koněva, velícího záchraně Prahy. V Ostravě zohyzdil samo pohřebiště těch, kdo naši svobodu zaplatili životem. Ten hnus nedští jen z pár zabedněných lotrů. Raší z hnojníku darebáctví, sahajícího mnohem výš. Až ke katedrovým vrtichvostům a rychlokvaškám u koryt. Ke všem, kdo to, co dějiny vzkazují dnešku, mrzačí už dlouhé roky. Pravdu o druhé světové válce mají ve zvlášť zavilé nelásce. Právě ta totiž zjevuje jako na dlani, kdo nás měl v plánu vyhubit, kdo nás té hrůze vydal napospas – a komu naopak vděčíme i za holé přežití,“ poznamenal Skála.

„Tolik obětí, jako Sověti, za nás nepřinesl nikdo. Hybridní válka, tupící jejich věčnou slávu, spojila srdce okoralá na kost. Skáčou, jak pískají noví váleční magoři. Ženou nás pod jejich opratě. Vřeští jen jménem menšiny. Řídnoucí a legračně pelichající. Ta špína si vybrala zbraně špatně. Hnusí se i většině těch, kdo Rusko bůhvíjak ‚nemusí‘. Vláda slíbila nový začátek. Ráznou distanci od všeho, co nám škodí a dělá ostudu. Drzost grázlů, ostouzejících rudoarmějce, však láme rekordy. A otevírá tak arénu, již vláda nemá kudy minout. Dodrží slib, s nímž vstupovala na scénu? Právě v tom, co bude barometrem i pro okolní svět?“ uzavřel otázkou Skála.

Pokračovat ve čtení „Ta špína si vybrala zbraně špatně…“

Pozvání

Vážení čtenáři, v minulých dnech došlo k barbarskému útoku na Památník Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Komunisté v Ostravě se rozhodli iniciovat akci, na níž by občané vyjádřili formou veřejného setkání svůj nesouhlas s tímto hanebným činem a uctili památku našich osvoboditelů.

Představitelé města bez ohledu na politické „dresy“ odsoudili tento hanebný čin.

Domníváme se, že je nutné, aby se formou shromáždění vyjádřili i další slušní občané.
Martin Juroška, předseda MěV KSČM

Morální zásady, čest a odvaha – pouhá naivita

Čekat od politiků tohoto světa nějaké morální zásady, čest a odvahu bojovat za vyšší cíle, než jsou peníze a moc, je bohužel pouhá naivita (aneb zamyšlení 30 let po „sametu“)

Lidé jsou v dnešní době pod neustálým stresem. V práci, ve společnosti, ale také doma, kde na člověka uštvaného z neustálého tlaku, který na něj společnost v současnosti kupí, dolehne všechna ta únava a strach, které ve společnosti druhých většinou nedává najevo. Obavy, že přijde o práci, že nebude na splátky půjček nebo hypoték, že přijde exekutor a zabaví mu vše, co za celý život nastřádal a postavil jen proto, že přišla nečekaná nemoc, nehoda, nebo že vám do života vstoupil podvodník či podvodnice, která ho v mžiku změní k horšímu na dlouhé roky, nebo dokonce navždy – jsou jako balvan, který bez ustání tíží naše bedra.

Čekat od společnosti a politických zástupců, kteří jí v současnosti vedou nějakou pomoc je naivní. Politici jsou dnes v naprosté většině jen hloupé zkorumpované loutky vyšších nadnárodních celků vedených mocnými rodinami a korporacemi ze stínů, ve kterých se žádné morálky, nebo soucitu s chudými, utlačovanými, vykořisťovanými, ale ani systematicky genocidně vyvražďovanými nedočkáte.

Na celém světě, od Moskvy až po Washington dnes sedí ve vedeních zemí lidé, kteří myslí jen na sebe a přinejlepším bokem ještě trochu na národní zájmy, které však zohledňují jen proto, že s příchodem zániku národa a jeho začlenění do vyšších celků, by nastalo také omezení jejich osobní moci a postů, které mohou nabídnout svým poskokům, jenž ovládají a řídí.

Obyčejní lidé dlouhé roky pracují pod knutou strachu ze ztráty zaměstnání a malého důchodu jen proto, aby se ke stáří dozvěděli, že půjdou do důchodu později, a že stát pro ně vlastně vůbec nemá peníze, protože jejich celoživotní odvody promrhal na podporu vlastních velikášských projektů a cílů.

Tak nám ubíhá pod rukama život, zatímco si jezdíme většinu našich dnů ojetými auty po rozbitých a rozkopaných silnicích pro almužnu za práci, která většinou sotva stačí na střechu nad hlavou a jídlo pro nás a naše blízké.

Pokud si trochu utrhneme od huby, můžeme si na vánoce navzájem nadělit pár dárků, jejichž cena nám bude strašit v hlavě až do léta, kdy si začneme dělat pro změnu starost s nějakou tou dovolenou, která nás vycucá zase až do vánoc.

Tak běží život obyčejného člověka ve státě, kde zrovna nezuří žádná válka. Jak se musí lidé cítit v zemích, kde k tomu všemu, co jsem zde uvedl, vybuchují na ulicích bomby a jejich západní i východní spojenci je zrazují a bokem se spolu paktují, si neumím ani představit.

Dlouho jsem si myslel, že politici tohoto světa se dělí na dobré a špatné, jen abych nakonec zjistil, že jsou jen ti špatní a pak ti ještě horší…

Dobré na tom je, že když člověk tohle všechno uvědomí a přestane se k někomu z mocných tohoto světa upínat, zjistí, že nejlepší je věřit jen lidem, které opravdu zná a svým vlastním schopnostem a zásadám…

Ladislav Kašuka

(Poznámka metéra: Dosti pochmurné a pesimistické zamyšlení, i když dosti pravdivé.
My, havíři jsme na šachtě vždy říkali: „Nejdřív ukaž, že umíš makat a pak ti budeme naslouchat a možná věřit.“ Jak máme věřit někomu, když se stále ty vysněné výsledky nedostavují. Kamaráda silně krvácejícího jsem vozil půl hodiny po nemocnici na Karláku v Praze, než se ho někdo ujal. A ještě jsem dostal pokutu, když jsem ho vezl, protože by sanitka prý k takovému případu přijela za dlouho a nechal stát auto v areálu nemocnice a kamaráda vlekl na ORL. Nakonec ho hospitalizovali na interně.
Zajímavé je i to, že když nezaplatím dálniční známku, můžu dostat až desetitisícovou pokutu i když jezdím na D1 po silnici, která nemá s dálnicí nic společného.Tak jaká kvalita práce. To, že nám vládnou a o nás rozhodují neumětelové a neználkové víme všichni, tak proč je „furt“ volíme?!)

Mediální masáž očekávání nesplnila

V obsáhlém rozhovoru pro deník Právo ze dne 19. října 2019 nám ministr kultury Lubomír Zaorálek přiblížil svůj pohled na období do roku 1989.

„Třiatřicet let jsem žil v režimu, kde jsem nemohl změnit vůbec nic. Pamatuji si, že když nám bylo sedmnáct, seděli jsme v hospodě v Ostravě a říkali jsme si: Co budeme dělat? Neměli jsme před sebou žádnou perspektivu. Nejraději jsme poslouchali Immigrant Song od Led Zeppelin, tyhle tvrdé protestsongy vyjadřovaly nejlépe, co jsme cítili. A ve chvíli, kdy jsem myslel, že už nemám žádné východisko, otevřel se prostor, který jsem si předtím neuměl představit.“

Pravé důvody pozitivního hodnocení sametové revoluce současného ministra kultury dost možná vychází z úlitby k současnému režimu. Možná chtěl záměrně čtenářům sdělit (mylně), že již tehdy patřil k jakési ztracené generaci, bez životních perspektiv.

Naopak noční můrou se staly výsledky průzkumu společnosti NMS Market Research pro zakladatele Paměti národa Mikuláše Kroupu. Přes veškeré mediální úsilí, vynaložené finanční prostředky a neomezený prostor i možnosti pro šíření správných myšlenek Paměti národa dopadl průzkum katastroficky. Pouze 36 % lidí nad 40 let hodnotí sametovou revoluci jednoznačně pozitivně. K hlavním negativům současného režimu jsou uváděny sociální jistoty, práce pro všechny a větší ohleduplnost lidí.

Nedobrých signálů o stavu české společnosti po třiceti letech od převratu je více. Patří k nim i informace Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Podle jejího odhadu žilo v dubnu letošního roku v České republice 23 830 bezdomovců z toho 2 600 mladších 18 let.

Mírnou útěchou může být porovnání s výsledkem stejného průzkumu z roku 2013. Tehdy byl celkový počet bezdomovců odhadován na 68,5 tisíce. V přepočtu znamenající, že na ulici žilo 6,7 osoby na tisíc obyvatel. A kdo ví, jaká „zajímavá čísla“ jsou skryta například ve statistice ročních sebevražd občanů, kteří se rozhodli tímto způsobem vyřešit svou „bezvýchodnou“ životní situaci.

Podstata kapitalismu se nezměnila ani v polistopadových podmínkách a mnohé její nešvary korespondují s obdobím kapitalismu za první republiky. Přibylo jen pozlátek a každodenní poukazování na pošlapávání lidských práv především v Rusku a Čínské lidové republice. Států s totalitním režimem. Má ale stát, který se nedokáže, neumí a nemá zájem postarat o všechny své občany vůbec morální právo poukazovat na jiné země?

Miroslav Kavij

Odsuzujeme poničení památníku

Komunistická strana Čech a Moravy v Ostravě odsuzuje odporný čin vandalského poničení Památníku Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Památník byl odhalen v roce 1946 k výročí osvobození Ostravy od nacistického jha a jsou zde uloženy ostatky vojáků, kteří padli při osvobozování našeho města. Ostravané u něj pravidelně vyjadřují svou úctu, pietu a vděk osvoboditelům, kteří bojovali za svobodu nejen obyvatel našeho města, ale i za svobodu naší země a celé Evropy.

Toto posvátné místo bylo barbarsky postříkáno a pomalováno červenou barvou vandaly a politickými psychopaty, kteří tak vyjadřují svůj odpor ke všemu ruskému a sovětskému, aniž by respektovali alespoň elementárně historická fakta a lidskou slušnost.

Nelze opomenout, že tento ubohý a současně odporný čin není prvním v řadě a je přímým následkem atmosféry agresivní protiruské a protisovětské hysterie a relativizace úlohy Rudé armády při osvobozování Evropy, která je šířena ve veřejném prostoru po mnoho let.

Je také následkem konkrétních činů jako natírání tanků či připravované odstranění sochy maršála Koněva z Náměstí Interbrigády v Praze.

Vyzývám proto ty, kteří přispívají k vyvolávání atmosféry nenávisti i ty, kteří obhajují vandalské činy, aby takového počínání zanechali. Současně vyjadřuji přesvědčení, že Policie ČR viníky co nejrychleji vypátrá a že tito budou po zásluze potrestáni.

Martin Juroška, Ph.D., předseda MěV KSČM Ostrava