Jak to skutečně bylo v roce 1989

(Výpověď JUDr. Lubomíra Štrougala, předsedy vlády do roku 1988)

Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech.

V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti.

Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách, ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L. Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum, jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov.

Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M. Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.

U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova : „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje.

Jenom přidám poznámku. Na podzim 1987 přišel Biľak za generálním tajemníkem s návrhem, že převezme jeho funkci. Byl kategoricky odmítnut s tím, že by to strana ani společnost nepřijaly. To mi řekl Husák v osobním rozhovoru. Dnes není tajemstvím, že Gorbačov pokládal jen mne za stoupence reforem, ale nakonec omlouval svou podporu Jakešovi argumentem, že právě pro svůj proreformní postoj nemám u většiny předsednictva šanci.

Ale zpět k tehdejšímu vedení KSČ. Nejen ono, ani vláda nepochopitelně nesleduje a neprověřuje situaci uvnitř mocenských složek ve státě – zvláště armádě, v bezpečnostních útvarech včetně tajných služeb. Ve druhé polovině roku 1989 se objevily četné náznaky, že zvláště mladší příslušníci v rozvědce soustředěné kolem generála Lorence, kritizují stranické představitele. Nebylo zřejmě obtížné vše zjistit a snažit se v těchto mocenských složkách situaci zvládnout. Ve stranickém vedení měli v té době „hlavní slovo“ dva členové politbyra, Jakeš a Hoffmann, v té době hlavní iniciátor kádrových změn. Jak kvalitní personální změny prosadil, a to i ve vládě, nechávám bez komentáře. I Jan Fojtík už v té době předvídal, že nastávající krize je stávajícím vedením nezvládnutelná. Zkrátka měsíce a týdny v té době v ČSSR probíhají „v klidu a míru“, jako by se kolem nás nic nedělo. Předsednictvo ÚV KSČ a vláda pravidelně zasedá, přijímá běžná rozhodnutí a tváří se, že zásadní politické, státoprávní a personální obraty ve spojeneckých státech se nás nijak nedotýkají. Neprobíhají zásadní jednání o možných, byť alternativních vývojových změnách v celém společenství a o logických důsledcích, které se nutně musejí dotknout zájmů naší země. Nejsou vypracovány, předloženy žádné úvahy o tom, co nás může čekat zítra, jak se zachováme ve zcela nové situaci, kdy naši hlavní partneři v mezinárodní politické a ekonomické spolupráci mění zásadně programy rozvoje svých zemí.

V politice se takové počínání v historicky vypjatých situacích označuje jednoznačně – jde o hazard.

Vedení KSČ zavíralo oči před vývojem, který byl zřejmý. To ale souvisí s celou historií KSČ a jejím vztahem k SSSR. Dodnes nechápu, že předsednictvo ÚV KSČ, které mělo rozhodující pravomoci ve státě a bylo plně odpovědné, se tvářilo, jako by se nic nedělo, a pokud připustíme, že se děje, tak se to nás v Československu netýká. Rostoucí domácí nespokojenost i aktivita opozičních sil vyžadovala zamyslet se nad oficiálním tradičním posuzování těchto očividných, pro režim nepříjemných, či dokonce varovných změn. Pokračující represivní zásahy bezpečnostních orgánů jsou zjevně neúčinné, převážně mocenské zásahy vůči opozici přispívají pochopitelně k růstu autority jejich představitelů.

KSČ se již v té době připravovala na příští stranický sjezd, který se měl konat v polovině roku 1990. Jak již bývalo zvykem, začaly se objevovat různé spekulativní názory na personální změny. Vedou se diskuse, že by v čele KSČ měl stanout Ladislav Adamec, hovoří se taky o Miroslavu Štěpánovi. Spousta energie se věnuje kádrovým posunům a přesunům, ale základní politické problémy jdou stranou.

V této složité situaci dochází k nesmyslnému hazardu, který organizuje první náměstek ministra vnitra generál Lorenc spolu s vedoucím bezpečnostního oddělení ÚV Rudolfem Hegenbartem. Dospěli zřejmě k rozhodnutí vytvořit vhodnou situaci, která by přispěla k výměně generálního tajemníka a dalších členů předsednictva. Uvažovaný politický převrat byl však nepromyšlený, organizačně nepřipravený – a zdá se, že hlavní organizátor s velkou naivitou předpokládal, že pouhou personální změnou ve stranickém a státním vládním vedení vyřeší celkovou, den ze dne narůstající krizovou situaci v zemi.

V době, kdy Jakeš a Adamec jsou v srpnových dnech 1989 na dovolené v Sovětském svazu na Krymu, organizují Lorenc a Hegenbart spolu s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Lenártem, který zodpovídal ve straně za oblast zahraniční politiky, v hotelu Paříž schůzku s představiteli některých velvyslanectví států NATO. Ve zprávách zahraničních korespondentů z té doby se objevují zprávy o připravované výměně generálního tajemníka ÚV Jakeše. Ten spolu s Adamcem v té době nic netuší. Následně Lorenc s Lenártem navštěvují člena ÚV KSČ (jméno neuvádím pro nesouhlas dotyčného) s návrhem, zda by nepřijal funkci presidenta republiky, kde by také mělo dojít podle jejich představ ke změně. Z dalších známých souvislostí logicky vyplývá, že plán této personální defenestrace zněl: odvolat Jakeše, do jeho funkce navrhnout Lenárta, po rezignaci dosavadního prezidenta republiky navrhnout jednoho z českých členů ÚV KSČ, předsedou vlády jmenovat Lorence. S Lenártem se alternativně počítalo do funkce prvního tajemníka ÚV KSS.

Poté dochází v souvislostmi s událostmi 17.listopadu k závažné provokaci. Mám na mysli inscenovanou smrt „studenta Šmída“ na Národní třídě. Přes třicet hodin je tato provokativní, nepravdivá informace vysílána a zveřejňována v masových médiích doma i v zahraničí, aniž je kýmkoliv z oficiálních činitelů uvedena na pravou míru. To vytvořilo kvalitativně novou situaci, která se vyznačuje masovou nenávistí vůči KSČ, jejímu vedení a přímo Jakešovi.

Nikdy jsem nepodléhal špionománii, ale to, co rozvědky v té době u nás předváděly, by vydalo na mnohé tlustopisy. A nejednalo se jenom o službu států NATO, velice aktivně zde působila i rozvědka sovětská. To československá zpravodajská služba nepochybně znala. Mám však oprávněné pochybnosti, zda s tím byli seznámeni nejvyšší představitelé. Zkrátka, orgány a vedení ministerstva vnitra dělají svou, na KSČ nezávislou politiku a mají své cíle. Podle mne zcela naivní. Chtějí svrhnout Jakeše a myslí si, že nabídnou národu jiné stranické vedení. Ale ne jinou politiku. Tady vidíte, že můžete mít milióny stránek tajných informací, tisíce agentů a stovky odposlechů, ale když nemáte věcnou a objektivní politickou analýzu a představu o východiscích, stanete se stejně hříčkou mezi neúprosnými společenskými silami domácími i zahraničními. Stranické představenstvo bylo dezorientované. Je jen náhoda, že Jakeš a další vedoucí představitelé jsou během 17. listopadu ujišťováni představiteli ministerstva vnitra, že vše proběhne v klidu, vše je pod kontrolou? Generální tajemník je ujišťován, že orgány ministerstva vnitra budou respektovat jeho pokyny: vyvarovat se jakéhokoliv násilného střetnutí. Tak všichni vedoucí odjíždějí tento pátek z Prahy, většina do stranického rekreačního střediska u Orlické přehrady, ostatní k rodinám v Čechách či na Slovensku.

Lorenc údajně pobýval v Bratislavě, Hegenbart na své chatě na Moravě a ministr vnitra Kincl v Ostravě předával vyznamenání příslušníkům MV. Jak si vlastně vysvětlit příhodu tajemníka ÚV Jana Fojtíka, který se vracel 17. listopadu večer letadlem z Moskvy? Na ruzyňském letišti byl zcela neobvykle uvítán důstojníkem MV, a aniž by se ho na cokoliv ptal, byl jím ujištován, že vše je v pořádku a že klidně může rovnou odjet na Orlík. Připomeňme také, že Fojtík byl v ÚV KSČ odpovědný za masová média, a měl tedy jedinečnou možnost okamžitě zasáhnout do dezinformační kampaně o údajné smrti studenta a v zárodku, v prvních hodinách této „politické bombě“ čelit.

Příliš silně se zde vnucuje domněnka, že zde byl záměr: nechť nikdo z vedení strany není v době, kdy se objeví zpráva o smrti studenta, v Praze k dispozici, aby mohl včas, bezprostředně čelit šíření záměrně zorganizované mediální hysterie. Tato provokace měla nezastupitelnou hodnotu roznětky protirežimního masového odporu.

Ani tehdy nepochopili, co se vlastně děje. Stranické vedení se schází až v neděli odpoledne a vláda až v pondělí. Vše pozdě. Dezinformace nadále tři až čtyři dny působí a nikdo tomu nečelí. Masová nedůvěra vůči režimu roste každou hodinu. A ani tehdy, kdy je odpovědnost představitelů bezpečnostních služeb za nedodržení daných pokynů na první pohled zřejmá, nejsou funkcionáři včetně náměstka Lorence zbaveni funkcí.

Lorenc s Lénártem vedli zřejmě další jednání. Hegenbartovi prý navrhli, aby převzal funkci druhého tajemníka ÚV KSČ. Ten to však odmítá. Lénárt měl převzít funkci předsedy vlády. Vše zůstává utajeno členům předsednictva ÚV.

24. listopadu bylo plenární zasedání ÚV KSČ, s jehož svoláním Jakeš dlouho otálel. Jeho referát, který tam přednesl, však nezasluhuje věcný komentář. Protože se předsednictvo nedovědělo, jak postupovat dál, tak ze svých funkcí odstupuje. Tato demise nesmírně posílila opozici. Jsou předloženy návrhy na generálního tajemníka. Karel Urbánek – předseda byra pro řízení stranické práce v českých zemích a Rudolf Hegenbart. Byl i třetí návrh z pléna a to na moji osobu, což jsem rezolutně odmítl. Hegenbart byl zkušený politicky, kritický k dogmatickým návrhům. Husák, Hoffmann a Jakeš prosazovali Urbánka. To se však ukázalo jako krajně neuvážené a vůči Urbánkovi neuvážené. Zkrátka bylo zvolené předsednictvo, které nemělo subjektivně a ani objektivně šanci zvládnout situaci. Kupily se chyby za chybou. Ale pochopme, že jsme sklízeli letité plody normalizace, ideologického sešněrování a neustálého politického vměšování sovětského vedení. Z takových poměrů nemohla žádná nová, moderní a schopná generace funkcionářů vyrůst. Ne, neměli jsme jinou možnost, než přijímat špatná řešení. V době, kdy Adamec rezignoval na funkci předsedy vlády, vystoupila skupina disidentů, sdružených v Obrodě s iniciativním návrhem na personální obsazení nejvyšších funkcí. Také bývalý premiér Černík jednal s Urbánkem. Navrhl na prezidenta A. Dubčeka a za premiéra Valtra Komárka. Tento návrh však Urbánek vůbec předsednictvu oficiálně nepředložil. Jednání, pro které nenalézám vhodné přídavné jméno. Návrh aby Dubček byl prezidentem, měl své historické opodstatnění. Dubček sám se – podle mého názoru oprávněně – o tuto funkci ucházel. Ale byl zde další pretedent na nejvyšší funkci ve státě : Václav Havel.

V oné přechodné době, kdy ještě byl prezidentem G. Husák, už dva členové aparátu úřadu vlády NSR přímo na chodbě Úřadu předsednictva vlády sdělovali Havlovi, že jako příští prezident ČSSR byl na Slovensku vybrán on, aby s tím počítal. Havel byl samozřejmě připraven to „těžké břímě odpovědnosti“ – jak říkával – byť nepříliš „ochotně“ převzít. Současně mu sdělili, snad spíš žertem, protože své námitky nemínil vážně, že pokud by s tím nesouhlasil, tak by si musel vybrat někoho jiného. Takže Havel coby prezident nebyl žádným objevem nějakého Kocába!! To je snad jen nějaká krycí legenda. A i těch následně vymyšlených bylo několik. Nabízela se jak známo, reálná možnost, že novým prezidentem se stane Ladislav Adamec. V té době však již bylo jasné, že poměry u nás začíná ovlivňovat Západ. Zvláště západoněmecká diplomacie a rozvědné služby této země byly více než aktivní. Prezident měl být volen i tzv. přímou volbou. Tento nápad sdělil tiskový mluvčí vlády M. Pavel sdělovacím prostředkům, aby se stal předmětem veřejné diskuse a tedy podkladem navazujících politických jednání. Proti tomu se unisono zvedl odpor ve všech zahraničních sdělovacích prostředcích a vznikla tak bouřlivá, agresivní kampaň pod heslem, že by tak došlo k narušení zásad obnovující se demokracie v ČSSR. Dali tak naší zemi arogantně najevo, že s nějakou vlastní domácí politikou nemáme moc počítat. Teprve dodatečně se k tomuto zahraničnímu pokřiku přidali i naši domácí „novovládci“. Koncem listopadu zde již nebyla síla, která by byla vůbec schopna ještě něco aktivně ovlivňovat. Premiér Adamec byl událostmi smýkán od hodiny k hodině. Žádné nové návrhy neměly smysl, poněvadž nebylo nikoho, kdo by se jimi vůbec zabýval. Převládla panika podle hesla „Zachraň se, kdo můžeš“. Trio mužů, Čalfa, Adamec, Mohorita v posledních dnech, kdy rozhodovali o předání moci do rukou opozice, bohužel nerespektovalo jednu, v závažných situacích důležitou státnickou povinnost. Totiž vydat veřejné prohlášení o tom, za jakých okolností dochází k této historické změně a v jakém stavu se země nachází. Předávali zemi, která disponovala významným ekonomickým potencionálem, fungujícími státními a samosprávnými orgány, s dvousettisícovou moderní armádou a akceschopnou bezpečnostní organizací. Předávali zemi, která měla svou středně i dlouhodbou koncepci rozvoje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *