Británie a Evropská unie

(Toto prohlášení bylo navrženo před chaotickým hlasováním v Britském parlamentu.)

Dohoda o brexitu, ležící teď na stole, dosažená mezi Evropskou unií a britskou konzervativní vládou, je jasně ohřátá dohoda z května, ale z pohledu irské demokracie s několika důležitými změnami. Obsahuje i smlouvu o volném obchodu, která v květnové dohodě nebyla. Tato nová dohoda nevylučuje těsnější vztah s Evropskou unií, ale spíše nechává budoucí vládě otevřená dvířka k vyjednávání a dovoluje tak Johnsonově vládě přiřadit se k Evropské unii co nejtěsněji.

Určité síly uvnitř dělnické třídy v Británii – stejně jako jejich protějšky v Evropské unii – šíří i nadále iluzi, že práva a zájmy pracujících budou lépe pokryty ve strukturách a smlouvách současné Evropské unie. Nic není dál od pravdy. Což se odráží v jejich hlubokém pesimismu, ztrátě víry v dělnickou třídu a schopnosti pracujících vzdorovat.

Pracující získali a udržují si tato práva jen vlastním organizovaným bojem. Sociální demokracie se opět postavila za zájmy velkých monopolů a za strategické zájmy imperialismu – další epizoda v dlouhých dějinách zrazování pracujících.

Touto dohodou o brexitu, bude-li přijata, hra nekončí, boj bude pokračovat, jak se Británie pokouší ztvárnit svůj vztah k Evropské unii. Nikdy nenadcházel jasný rozchod, protože britská vládnoucí třída je hluboce rozdělená.

Zvítězili ti, kteří chtěli zajistit co nejlepší dohodu, zůstat co možná nejtěsněji u Evropské unie. Byla to už od referenda jejich strategie. Johnson možná dobře dodá to, co nepřinesla Mayová, i když se zdálo, že je pro odchod.

Unionismus, proimperialistická ideologie, se opět ocitla na špatné straně dějin, když vložila svou víru do marné naděje, že britská vládnoucí třída se o unionisty postará. Unionistické veto, pokud jde o pobláznění dohodou mezi britskou vládou a Evropskou unií, odmítli oba. Dějiny opět potvrdily, že imperialismus protěžuje a chrání jen zájmy, nikoli přátele. Unionismus byl a je užitečným nástrojem, odklizeným a vyřazeným, když to vyhovuje Britům.

Přesto jásot Lea Varadkara a váhání irských prorežimních sdělovacích prostředků ukázaly, že zájmy irského lidu nezajímaly ani britské, ani eurounijní vyjednavače.

Irští unionisté v dosažené dohodě jasně prohrávají s návrhem celních předpisů mezi severem Irska a Británií. Ten by spolu s dalším vývojem celoirské ekonomiky mohl zvýšit jednotu irského lidu. Irské dělnické hnutí teď musí předložit požadavek na větší ekonomickou i společenskou integraci napříč Irskem.

Odsouhlasení dohody by potom znamenalo, že „zůstat“ je smeteno se stolu, ale budoucí vztah je stále otevřený pro debatu. Terén boje se teď otevírá. Chybí jen jasně protiimperialistický hlas.

Rozdělení zklamalo irské pracující, a je to jasnější stále více lidem. Potřebujeme také získat jasnou politickou strategii pro národní jednotu. Naše jednota není ani jakýmsi druhem fúze dvou jurisdikcí, ani rozšířením stávajícího uspořádání na jih, jakýmsi hybridem toho, v němž teď pracující žijí, severního a jižního. Ne, teď je třeba mít novou republiku, novou ústavu, demokracii, jež zhojí historická zranění a do svého srdce vloží práva a zájmy pracujících.

Prohlášení Komunistické strany Irska, 19. října 2019

(Překlad Vladimír Sedláček. Ještě připomínám, že i když vedení KS Irska sídlí v Dublinu, tedy v Irské republice, strana působí v celém Irsku, bez ohledu a bez uznání jeho rozdělení.)