K problematice jednoty a součinnosti komunistického hnutí

Ve svém posledním příspěvku „Komunistická internacionála, V. sjezd KSČ a jejich odkaz dnešku“, který vyšel ve sborníku z předešlé konference, jsem věnoval pozornost významu mezinárodního komunistického hnutí na formování politiky KSČ od jejího založení až po současnou situaci v tomto hnutí a jeho vliv na KSČM.

KSČ od svého založení v roce 1921 přijala 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály (dále jen KI) a usilovala o charakter strany jako strany, uplatňující důsledně proletářský internacionalismus, k čemuž přispěl druhý kongres v roce 1920, který tyto podmínky schválil a vymezil tak konkrétní kritéria toho, jaký má být charakter komunistických stran jako stran nového typu, stran ideově a organizačně věrohodných, schopných získat pracující masy k revoluční přeměně společnosti. Obsahová i věcná univerzálnost 21 podmínek a jejich uplatnění v praktické politice jednotlivých KS byla prokázána ve zkvalitnění jejich činnosti, což přineslo úspěch zejména v budoucnosti při vzniku světové socialistické soustavy.

Dodržování a respektování oněch principů v politice jednotlivých národních komunistických stran (KS) a vzájemná výměna názorů a zkušeností plynoucích i ze specifických podmínek těchto stran byl významný svorník upevňující mezinárodní jednotu komunistických stran.

Jaká je situace nyní? Lze uskutečnit obdobné ideově organizační uspořádání, jako byla KI a je možné inspirovat se a dále využívat oněch 21 podmínek k hledání sjednocujících východisek pro společnou cestu? Jak docílit zformování řady politických stran či hnutí hlásících se dnes ke komunistické identitě? Je žádoucí nastavit podobná kritéria, jako je před 100 lety přijal II. kongres KI?

Nebo je vhodnější nevstupovat do konkrétního vymezení podmínek nutných k zachování příslušného komunistického charakteru politické strany z kterékoliv země, respektovat vlastní výklad charakteru strany jako komunistické, aniž by bylo zřejmé, že jde o stranu s reálnou komunistickou identitou? Nechat vše na formálním setkávání a výměně zkušeností, jak to například proběhlo na mezinárodní konferenci v roce 2005 v Bruselu, kde zúčastnění charakterizovali situaci v komunistickém hnutí podobně jako KS Řecka: „Internacionální komunistické hnutí setrvává organizačně i ideologicky fragmentováno; stále prodělává krize. Boj mezi revolučními komunistickými stanovisky a reformistickými, oportunistickými stále pokračuje bez hranic. Konflikt mezi linií odporu – průlomu a linií adaptace – asimilace do imperialistického systému pokračuje.“ Potud citace. (Zdroj web KSM.)

Domnívám se, že ona charakteristika platí i dnes po čtrnácti následných letech. V tom mne utvrzuje i situace v KSČM, kdy charakter naší strany neodpovídá stále jejímu názvu.

Co mne vede k přesvědčení, že je nezbytně nutné přinejmenším novelizovat obsah oněch 21 podmínek. Pokusím se to doložit na následujícím. Domnívám se, že lze historicky porovnat mezinárodně politickou situaci v mezinárodním dělnickém a komunistickém hnutí (MDKH) koncem 90. let minulého století a začátkem 21. století, tedy po vítězných kontrarevolucích zejména v Evropě a hlubokému rozpadu komunistického hnutí nejen v Evropě, kdy došlo v politice převážné části KS k návratu reformismu do tohoto hnutí se situací po I. světové válce, kdy reformní sociálně demokratické strany místo své radikalizace v souladu s radikalizací proletariátu podlehly spolupráci s buržoazií.

Je možné konstatovat, že tehdy a poté i v současnosti je společné hledání východiska a snaha o návrat k radikální cestě obnovit proces uvědomování dělnické třídy a ostatních pracujících – docílit u nich přesvědčení o nutnosti a potřebě socialistické cesty společnosti. Tehdy to vyústilo ve vznik KI, která dokázala ve svých 21 podmínkách formulovat to, co je nutné udělat v rámci politických stran proletariátu ve prospěch dělnické třídy a ostatních námezdně pracujících, aby bylo možné i v ostatních zemích uskutečnit socialistickou revoluci.

Co udělat nyní? Bude možné alespoň dojít k obecné shodě pokusit se vypracovat obsahově něco podobného, co se podařilo na II. kongresu KI, nebo neřešit universální pravidla a normy pro charakter komunistických stran a nechat volnější pojetí nejen klasického typu KS, ale i typu stran demokratické levice či stran se socialistickou orientací?

Proto si kladu otázky, zda platí v současnosti i pro budoucnost, aby:

– Všechny stranické tiskové orgány musely být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu, a zda je přiměřené používat termín diktatura proletariátu, o němž se nesmí mluvit jako o běžné naučené formuli, nýbrž musí být propagován tak, aby jeho nutnost vyplývala pro každého řadového dělníka, dělnici, vojáka a rolníka z událostí běžného života?

– Každá organizace, která se chce připojit ke Komunistické internacionále, byla povinna plánovitě a soustavně odstraňovat z každého odpovědnějšího místa v dělnickém hnutí (stranická organizace, redakce, odborový svaz, parlamentní frakce, družstvo, obecní správa atp.) reformisty a stoupence centrismu a nahradit je spolehlivými komunisty, bez ohledu na to, že zpočátku bude někdy nutno nahrazovat „zkušené“ pracovníky prostými dělníky?

Rovněž se ptám, zda za situace, kdy vstoupí třídní boj do období občanské války, mohou mít komunisté důvěru k buržoazní zákonnosti, nebo jsou povinni všude zřizovat paralelní ilegální aparát a připravit se na práci ilegální?

To jsem uvedl jako obrazný příklad tehdejšího důsledného nastavení ideově organizační linie jednání KS. Ona nastavená a vyžadovaná důslednost sehrála převážně pozitivní roli i ve výběru rozhodujících kádrů strany, které nesly odpovědnost nejen za nastoupenou cestu, ale především za růst ideově politické a organizační kvality strany schopné zvládnout úkol přípravy proletariátu nejen na obranu jejich bezprostředních zájmů, ale také transformovat do vědomí dělnické třídy a celého proletariátu jejich přerod z „třídy o sobě v třídu pro sebe“. To je dle mého soudu nejaktuálnější úkol všech stran hlásících se ke komunistickému hnutí na všech kontinentech světa. To nepůjde bez procesu vlastního sebeuvědomování těchto stran na bázi vědeckého socialismu, tedy v souladu s dialektickým a historickým materialismem.

Nyní jen několik poznámek k antikomunismu. Ten jako protipól našich hodnot má neustále živnou půdu pro své výpady proti komunistickému hnutí, jehož síla spočívá ve vědeckém pojetí zákonitostí společenského vývoje a historické pravdy. Bohužel nejen v minulosti, ale i v současností antikomunismus na základě zkreslených a nepravdivých interpretací skutečných událostí cíleně přehlíží jejich příčinné souvislosti a vydává lež za pravdu a dílčí skutečnosti považuje za obecně platné. Dovolím si i tuto poznámku. Bohužel – byť nepřímo – má i KSČM odpovědnost za mnohé útoky antikomunistů na dějiny nejen KSČ, ale i na Únor 1948 a celou etapu budování socialismu. Třicet let se vyhýbá objektivnímu zhodnocení své minulosti i celé etapy budování socialismu včetně příčin některých složitých neúspěchů či dramatických události. Jeden z údajných důvodů byla a je obava, že to poškodí, rozhádá nebo rozloží stranu. Opak je pravdou. Přenechat to režimním, buržoasním historikům převážně znamená přenechat to antikomunistům. Samozřejmě jsou výjimečné osobnosti, které se snaží napravovat tuto hrubou chybu a neodpovědnost vedení strany. Také Pražské teoreticko-praktické konference se snaží mírnit tento dluh strany.

Antikomunismus sílí i zásluhou mlčení komunistů k jejich výpadům. Tím nechci říkat, že je nutné reagovat na každý jejich štěk, ale na každou zásadní otázku týkající se obrany historické pravdy, jako jsou osvobození v roce 1945, Únor 1948, etapa budování základů socialismu (kolektivizace, proces zespolečenštění výrobních prostředků, padesátá léta), rok 1968 a 1969 a následné období až do roku 1989, zejména pak skutečné příčiny pádu socialismu.

Co říci závěrem?!

Jsem si vědom, že k vytvoření mezinárodního systému spolupráce a součinnosti komunistických stran ve společných aktivitách podobně jako za Komunistické internacionály nejsou dostatečné organizačně technické podmínky. Přesto se domnívám, že je možná daleko aktivnější komunikace i s pomocí internetu, kterého je možno využít k zřizování diskusních fór, a to do té doby, než nadnárodní kapitál omezí jeho svobodu. Dále je vhodné posoudit, zda je objektivně žádoucí vypracovat na základě většinové shody nové či aktualizované univerzální principy (podmínky) o fungování, postavení a úloze komunistických stran. Osobně to považují z hlediska identity těchto stran, toho jaký mají mít tyto strany charakter za velice významné. Mělo by to mít vliv na lepší i racionálnější postavení komunistických stran v rámci fungujících levicových stran a hnutí. Tím bude komunistické hnutí znovu srozumitelné pro všechny námezdně pracující bez rozdílu věku a etnického původu a získá si znovu mezi nimi respekt a autoritu.

Rudolf Košťál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *