Prof. KRÁL – k otázce KATYNĚ

… V roce 1943 otevřeli okupanti v táboře Janowski u Lvova zvláštní školu, v niž se názorně vyučovalo, jak zahlazovat masové hroby, drtit kosti, zalesňovat prostory masových hrobů…
Přitom se nacisté neštítili používat svých vlastních zločinů k mezinárodním provokacím.
Použili například otevření masového hrobu polských válečných zajatců u Katyně k obvinění sovětských úřadů, že prý spáchaly tento zločin. Není třeba už dodávat příliš mnoho k tomu, co tu bylo řečeno o nacistickém zacházení s válečnými zajatci.
Jen malý úryvek z Goebbelsova deníku, kam si 8. května 1943 Goebbels zapsal: „Naneštěstí byla v hrobech u Katyně nalezena německá munice… V každém případě je nezbytné zachovat tento nález v přísné tajnosti. Kdyby se o tom dověděli naši nepřátele, celá aféra s Katyní by vybouchla.“

(Le journal du dr. GOEBBELS, s. 335; Prof. Václav Král „Zločiny proti Evropě“, Praha 1964, s. 309.)

(Poznámka metéra: Celý princip propagandy imperialismu a jeho dítek nacismu, fašismu, antikomunismu, rasismu… jsou postaveny na permanentní lži! Funkcionáři ODS, KDU, TOPky a dalších extrémistických až teroristických stran u nás, ale i ve světě, řeknou pravdu – jedině když se spletou. Takovým Stehlíkům, Novotným, Kolářům… nestačí ani Norimberský proces, ani Goebbelsův deník, ani rozhodnutí Evropského tribunálu, ani přiznání falzifikátorů Jelcina a spol. Ne! Oni budou mlít lži pořád dokola, plivat jedovaté sliny a za to brát z našich daní nemalé peníze. A my debilové je ještě volíme. Naskýtá se jen podezření, že jejich předci s nacistickým režimem kolaborovali a oni možná umějí řídit multikáru, ale neumí – mimo výplatní pásku – asi číst. Nemohli by takové hlouposti říkat. A „sdělovadla“ to ještě šíří do éteru a vyvolávají strach. Goebbels velice dobře věděl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. I to je výsledek puče z roku 1989 u nás. Lež a nenávist – to bylo jejich fakticky myšlené heslo zamaskované pod hesly svobody a demokracie. Posměch vlastencům vyřvávaný z pražské kavárny a cinkání skleniček, to je ta jejich pravda a láska.)

Než stavět lávky, raději bořit mosty

Hlavní úkol pražských radních zřejmě spočívá v boření vztahů s Čínou.

Tohle je „dobrá“ vizitka Pirátů… Před dvěma roky se zřítila lávka v Troji. Dva roky trvalo, než se papaláši usnesli na tom, že postaví novou. A další rok bude trvat, než ji postaví. To jsou tři roky. Tři roky než se postaví lávka. Ozval se nám stavař, který to vidí z odborného hlediska. Přenecháváme mu tedy slovo…

„V tisku jsem se dočetl, že za spadlou lávku v Troji se postaví nová. Jen projekt vyjde snad na sedm, nebo osm milionů. Celá stavba je plánována na příští: ‘čtyřletku, nebo šestiletku‘?
 Rád bych připomněl, jak se stavělo před sto lety. Bez počítačů. Sjezdový palác – začátek – květen 1890. Odevzdání a schválení projektu 10. července 1890. Do konce roku 1890 stavba kromě kopule hotova. Dokončení a předání 1. května 1891. (To navíc v září byla povodeň. Výstaviště bylo zatopeno.)

Navíc, v této době zhotovili za pouhé čtyři týdny petřínskou rozhlednu. A za jeden měsíc, od 11. května do poloviny června 1891 ji postavili. Práci zahájilo 10 tesařů a 15 dělníků. Dokončili ji 34 montéři, 9 tesařů a 35 pomocných dělníků. V době nejpilnějších prací stavělo tohoto obra pouhých 78 dělníků. Váha rozhledny: 1700 q.

Na dům, přibližně 10 krát 10 metrů jednopatrový, tenkrát bez elektřiny, stačil jeden výkres asi velikosti A1. Dům stojí v pohodě dodnes. Jestliže by měl magistrát Prahy mezi zaměstnanci jediného stavebního technika, tak ten by mohl do počítače zadat: délku lávky, předpokládanou nosnost, ukotvení v březích, přikázané materiály na stavbu lávky. Najet si ve stavbařském programu hotové dostupné lávky a vybrat si. Jako celoživotní konstruktér odhaduji, že projekt by potom vyšel na mzdě technika asi tak na dva tisíce korun českých. Hrubého. Proto to trvá léta, než se dohodnou: kdo, kolik z těch milionů uloží do svého kufru. Druhá lávka, snad projekt za dvacet pět milionů, je kšeft snů.

 Snad pro zastupitele Prahy, celým spektrem. Nikdo z nich se sebeméně neozval proti. Na obranu: snad ani jeden nemá minimální stavební kvalifikaci. Samí právníci. Ti znají výhradně jenom – palmáre. Nic jiného. Železné díly pro rozhlednu se vyráběly v dílnách naproti ulice Ocel u Balabenky ‘U Prášilů‘.

Před kontrarevolucí (revoluce je vždy vlevo), se tam dělaly generálky soustruhů a frézek. Po nástupu Klausohavlistů, nejprve se, neznámo kam, vypařily z fabriky všechny obráběcí stroje a z provozu se stala benzinová pumpa a krám se zahraničními bytovými doplňky. Asi třicet špičkových nástrojařů a soustružníků se překvalifikovalo na skladníky a pomocné dělníky zahraničních skladů. Na tři směny i o sobotách a nedělích.

S tím pomohli i předáci odborů, jako Falbr a Štech. A další. Na projekt by bylo snad lze použít i závěrečnou práci nějakého maturanta stavební průmyslovky. Nebo práci studenta stavební fakulty.
 Svět se nám očividně zrychluje. Letí raketovou rychlostí, nikdo nestíhá ten příval dat, informací. Nestíhá natolik, až se nám stavba jedné lávky protáhne na tři roky. To je přinejmenším trochu zvláštní.

Tři roky na stavbu lávky. Slyšíte to?

Tři roky, než se probojuje projekt přes byrokracii, mnohé kapsy, které chtějí nasypat z veřejného rozpočtu. Není to trochu zvláštní?Troufám si tvrdit, že na takové záležitosti by to chtělo nějakého dalšího tajemného jedince, který nejen smyje graffiti, ale postaví i lávku, opraví hroutící se pohraničí a vypráská to z radnic, parlamentu a dalších úřadoven. Tři roky, to je moc!“

DOPIS PUTINOVI

Vážený pane prezidente,

přestože vím, že tento dopis nikdy nebudete číst, tak Vám ho musím napsat. Píši Vám z České republiky, kde od roku 1989 žijeme v „nové době“. Nová doba má nové politiky a nové výklady historie. Divná doba, podivní politici a zvláštní výklady historie. Říkají nám, že máme být pyšní na své hrdiny, kteří nyní bojují za naši svobodu někde tisíce kilometrů daleko v zemi, o které toho vím pramálo. Jsou to opravdu naši hrdinové?

Já nevím, jsem prostý člověk a hrdina byl pro mě vždy ten, kdo bránil naše hranice před agresorem, třeba ten, kdo osvobozoval naši zemi od nacistů. To jsou moji hrdinové, lidé díky nimž teď mohu žít a díky nimž je naše země svobodná. To jsou lidé, kteří si zaslouží můj vděk a úctu a přesto se na ně pomalu zapomíná. A nejen to, občas se najde člověk, který jejich zásluhy zpochybňuje a jejich oběť relativizuje. Ale budiž, je to jeho názor, jeho vizitka, ve svobodné společnosti se nemá pronásledovat za odlišné názory. Problém ovšem nastává v situaci, kdy takové názory veřejně pronáší politik, který se navíc chová jako novodobý feudál a zneužívá svou moc k zneuctění památníků. A přesně to se stalo v Praze, kde se v jedné pražské části stala objektem zášti a vandalismu socha maršála Koněva a v jiné pražské části zase chtějí stavět pomník „vlasovcům“.

Vandalismus a plivání na pomníky byly ve společnosti vždy. Vždy to byl primitivní vyjadřovací způsob primitivních lidí a byl obecně odsuzován. V „nové době“ však někteří noví politici vandalismus záměrně přehlížejí a někdy ho dokonce označují jako svébytnou formu svobodného vyjádření názoru v demokratické společnosti. A já si často kladu otázku, co si teď asi myslí Koněvovi potomci o českém národu? Co se teď honí v hlavě pamětníkům a lidem, kteří při osvobozování Československa přišli o své předky? Je to jen exces několika lidí, nebo takto smýšlí celý Český národ?

A to je, pane prezidente, důvod, proč Vám píši. Stydím se za „plivání“ na hroby, stydím se za přepisování historie a relativizování obětí rudoarmějců. A věřím, že nejsem sám. Nemohu mluvit za jiné Čechy, ale jednu věc uvedu. Před pár týdny byl Svátek zemřelých. Sváteční den, kdy lidé chodí na hřbitovy uctít památku zemřelých. Já také chodím každý rok na hřbitov a každý rok jdu zapálit svíčku k pomníku padlých vojáků Rudé armády. Za minulého režimu se oficiálně kladly věnce, ale poté tato pietní akce začala postupně upadat v zapomnění. Nyní už chodí uctít památku převážně jednotlivci, rozdíl je ovšem v tom, že už nechodí z donucení, ale svobodně. A každý rok jich chodí stále více. Žádné úřední delegace, žádní staří komunisti, ale obyčejní lidé, rodiny, tátové s dětmi. Na rozdíl od minulosti, nenajdete už u pomníku Rudé armády žádné velké věnce, ale najdete tam zapálené svíčky. A já jsem si jist, že to je mnohem více, než okázalé ceremonie s věnci. Právě proto, že tam lidé chodí svobodně, o vlastní vůli, prostí lidé zapalují prosté svíčky, jako symbol úcty a vděku svým osvoboditelům. A letos jich bylo zase více než loni, v našem malém městě u pomníku Rudé armády letos hořely stovky svíček… vyřiďte to prosím u Vás doma…

S pozdravem

MUDr. Martin Gabryš, Olomouc, Česká republika, 28. listopadu 2019

(Poznámka metéra: Naprosto souhlasím s dopisem pana doktora Gabryše. Stydím se za to, kdo může v této zemi vládnout, dělat starostu, být představitelem lidu a demokracie. O „pravdě“ rozhoduje internet a ne vzdělání spojené s diskusí. Popřevratové nevychované generace přilezly k lizu a pravda je jim ukradená. Opovrhují pracujícími. Všechno se měří jen přes korunu nebo euro. Cítí to tak tisíce Čechoslováků.
Mnohé vlastenecké organizace vznikly právě na protest s přepisováním dějin. Věřím, že svůj souhlas k dopisu připojí co nejvíce čtenářů.)

Dostali jsme konečně po papuli…

Rusko uštědřilo České republice pořádnou facku a bylo to právem.
Od toho jsou ve slovanské rodině bratři.
Naše zem je vydávána všanc cizím zájmům.

Mnohým občanům České republiky už dávno vadí přemrštěný počet neziskových organizací u nás. Není se vcelku čemu divit, protože vysávají státní rozpočet a dělají nám mezinárodní ostudu.

Patří mezi ně i z Ruska vykázaný Člověk v tísni! Není však sám a je nutno říci veřejnosti, že mezinárodní humanitární činnost je jen zástěrkou pro politickou činnost těchto organizací (většinou). Je otázkou – tedy kdyby se občané mohli svobodně vyjádřit a kdyby se jich někdy někdo zeptal, zda souhlasí s tím, aby za jejich peníze z daní byla v cizích zemích prováděna podvratná činnost.

Je paradoxem, že tyto organizace nepracují v zahraničí pro Český zájem, a že humanitární činnost slouží ke krytí nekalých aktivit zahraničních rozvědek. Ony nekalé aktivity se týkají šíření takzvané americké demokracie na základě vyvolávání občanských nepokojů a válek.

Z tohoto je patrné, že v činnosti těchto organizací se vyskytuje zásadní rozpor. Na straně jedné pracují na rozdmýchávání nepokojů a války a na straně druhé pomáhají. Znamená to jediné. Uklízejí a stírají krev, na jejímž prolití mají svůj díl odpovědnosti. Jak bohulibá činnost viďte!

„Člověk v tísni“ byl v Rusku postaven mimo zákon, a to je velmi vážná situace. Dokazuje to totiž pokřivenost naší zahraniční politiky, ale i to, že je český občan krmen lží. Je z toho zřejmé, že česká zahraniční politika je tvrdě podřízena diktátu zvenčí. Jestli je to z USA, Německa nebo Evropské unie nevím, ale je dost dobře možné, že je to všechno propojeno. Odpovídá to totiž zájmům globalistů, monetaristů a Chazarských židů.

Člověk v tísni je jen jeden z nástrojů šíření jedu.

Jeho činnost (ta podvratná) byla zjištěna na více místech. Hovoří se o Gruzii, Ukrajině, Arménii a v současnosti v oblasti Doněcké – Luhanské republiky a Ruska. Angažuje se i v politicky nestabilních zemích v Africe. Proč asi? Pro krásné oči tamních obyvatel? To asi ne!

Nezapomínejme, v jakém systému žijeme, a že za vším je nutno hledat peníze a pokrytectví.

Je pochopitelné, že ministr Petříček ve snaze bagatelizovat záležitosti okolo činnosti Člověka v tísni vše otočil s poukazem na žalostný stav lidských práv Rusku. Myslím však, že ministru Petříčkovi a ani České republice nepřísluší kritizovat stav čehokoliv v jiných zemích, když sami máme v zemi bordel a vládnou nám psychopati. Navíc Rusové – to je úplně jiná mentalita, stejně tak jako třeba Němci. Máme vůbec právo v tomto směru otevřít hubu, když máme 60 tisíc bezdomovců? Máme spousty důchodců, kteří se mají tak skvěle, že přežívají jen díky vybíráním popelnic. Máme takový stav lidských práv, kdy matky samoživitelky a týrané ženy s dětmi musí žít v azylových domech, kde je délka pobytu časově omezená. Naše lidská práva jsou taková, že když staré babičce zemře její manžel a nemá na nájem tak skončí na ulici. 

Jsem toho názoru, že dokud nepořešíme problémy své, tak nemáme sebemenší právo kritizovat kohokoliv jiného. Proto bych vám pane Petříčku doporučil, abyste už držel ústa a ta vaše prolhaná ČSSD taky.

Veřejnost by také měla vědět, že tyto proradné neziskovky podporují politické strany ODS, TOP, STAN, KDU-ČSL a ČSSD. Strany a hnutí jako KSČM, ANO a SPD by neziskovkám rádi přitáhli šrouby. To druhé je správný postup.

Netvrdím tím však, že všechny neziskovky jsou špatné. To jistě ne!

Je však nutná důslednější kontrola jejich činnosti, potřebnosti a finančních toků. Neziskovky totiž mohou snadno sloužit i jako pračky špinavých peněz. Dle oficiálních čísel má organizace Člověk v tísni 2 mld. rozpočet. To je málo? To je však oficiální číslo. Mě by spíše zajímala čísla neoficiální, tj. před úpravami.

Pan Svěrák nedávno řekl, že naše demokracie je nemocná! No nevím, ale řekl bych, že nemocní jsou především lidé, kteří o demokracii stále mluví a přitom nemají ponětí, co to je. Pan Svěrák a Člověk v tísni jsou toho příkladem. To není demokracie ani humanita o čem mluvíte a co děláte. To je pokrytectví a samá lež!

Rusové udělali to nejlepší, co mohli s Člověkem v tísni udělat. Kopli je do prdele a čau. Máme-li alespoň elementární hrdost, tak bychom měli udělat to samé a neziskovky tohoto typu prostě ukončit!

Ram

(Poznámka metéra: Je to pořád dokola. Musím (!) platit média, televizi, rozhlas, které o mně permanentně říkají, že jsem byl zločinec a vrah, když jsem jako horník budoval novou skutečně lidově demokratickou republiku a mí přátelé ji střežili na hranicích tak, abych mohl v klidu žít! Musím ze svých daní platit neziskové organizace, které dělají podvratnou politiku! Musím ze svých daní platit církvím miliardy, aby jim náhodou nesplaskly pupky! Platíme statisícové platy soudcům za práci, kterou by mohl dělat počítač a možná lépe, protože naše soudnictví není o spravedlnosti, ale jen o dodržování buržoazních zákonů… a tak bych mohl pokračovat. Naše děti a vnoučata neumí sportovat, neznají naše lidové písně ani tance, bez internetu neodpoví na trochu složitější otázku, o historii, společenských vědách, matematice ani nemluvě. Tituly jsou rozdávány za docházku. Učitelé nesmí vychovávat ale jen učit a za ten hrůzostrašný výsledek mají dostat čtyřnásobek mzdy, kterou pobírá 60 procent pracujících. Lékaři neléčí, jen odškrtávají kapitační položky.Prosaďme pro začátek zákon, ať každý, kdo platí daně, mohl třeba z deseti dvaceti procent rozhodnout, do jaké oblasti jeho daně půjdou. A neziskovky ať shání peníze od umělců a svých donátorů a obhájců, ale ne ze státního rozpočtu. Církve jim mohou dát miliardy, když pracují za ně. Jen hlupák si může myslet, že neziskovky vyřeší problémy současného kapitalismu. Svými dary udržujeme kapitalismus jen v jeho chátrání. Když je něco skutečně potřeba vyřešit, tak to musí udělat a zastřešit stát se souhlasem svých obyvatel ve volbách.)

ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?

Trochu víc o marxismu & socialismu

Albert Einstein je světoznámý fyzik. Tato jeho stať původně vyšla v prvním vydání Monthly Review (květen 1949). Následně vyšla v květnu 1998.

Je rozumné pro někoho, kdo není odborníkem na ekonomické a společenské problémy, aby vyjadřoval své názory na téma socialismu? Z mnoha důvodů jsem přesvědčený, že je.

Albert Einstein po válce stíhaný pro své názory ve Spojených státech

Nejprve tuto otázku zvažme z hlediska vědeckých znalostí. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou není zásadních metodických rozdílů: vědci v obou oborech se snaží objevovat všeobecně platné zákony pro ohraničené skupiny jevů, aby tyto jevy vzájemně propojili tak, aby byly co nejlépe pochopitelné. Ve skutečnosti však metodické rozdíly existují. Objevení všeobecných zákonů na poli ekonomiky je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často zasaženy mnoha faktory, jaké se jen velice těžko dají hodnotit odděleně. Navíc zkušenosti, jež se nashromáždily od počátků takzvaného období civilizace lidských dějin, jsou, jak je dobře známo, široce ovlivňovány a omezovány důvody, jež nejsou v žádném případě ve své podstatě výlučně ekonomické. Například většina historicky nejvýznamnějších států vděčila za svoji existenci dobývání. Dobyvačné národy se usazovaly, právně i ekonomicky, coby privilegovaná třída dobyté země. Uchvacovaly pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovaly kněžstvo z vlastních řad. Kněží při kontrole nad vzděláváním vyvíjeli z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci a vytvářeli hodnotový systém, jímž byli lidé nadále, do značné míry nevědomky, vedeni ve svém společenském chování.

Ale historická tradice patří, abych tak řekl, včerejšku; nikde jsme skutečně nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazval „predátorskou fází“ vývoje lidstva. Do této fáze spadají pozorovatelná ekonomická fakta a dokonce i takové zákony, které, jak si z nich můžeme odvodit, nejsou v dalších fázích použitelné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat a posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva, ekonomická věda ve svém současném stavu může vrhnout trochu světla na socialistickou společnost budoucnosti.

Za druhé, socialismus směřuje ke společensko-etickému cíli. Věda nicméně nemůže vytvářet závěry, a dokonce je ani nemůže vštěpovat lidským bytostem; nanejvýš může dodat prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout.

Pokračovat ve čtení „ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?“

Žil jen krátce, inspiroval však mnohé

Jan Opletal (1. 1. 1915 – 11. 11. 1939)

Jméno Jana Opletala zůstává spojeno s reálným obrazem bestiálnosti fašistických okupantů na straně jedné a s nesmrtelností odkazu mladého talentovaného medika pro další generace. V podzimních dnech roku 1939 prodchnutých tragickými událostmi se stali obětmi tvrdých represí ze strany německých okupantů v Praze dva mladí muži. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Oba vstoupili do historie a mají v ní své pevné místo. Oba přes svou oběť žijí dál jako příklady vlastenectví, skromnosti, píle, odvahy a schopnosti postavit se zlu, byť by to bylo jen s holýma rukama. Pokud má někde hledat dnešní mladá generace své vzory, nemusí pro ně opravdu chodit nikam daleko do světa. Nedlouhý život Jana Opletala může sloužit jako příklad nesmírného úsilí, poctivosti a snahy naplnit přes řadu překážek své životní sny a cíle.

V pořadí osmý potomek, který přibyl do rodiny Štěpána a Anny Opletalových prvního dne válečného roku 1915 dostal jméno Jan. Jeho rodištěm se stala Lhota nad Moravou na Litovelsku. Nepříliš dlouhý čas, jenž mu na tomto světě byl určen, zůstal jakoby symbolicky ostře vymezen oběma světovými válkami. Přesněji jejich počátkem. Jan Opletal se narodil několik měsíců po vypuknutí první světové války a zemřel na následky těžkého zranění v době, kdy plamen druhého světového konfliktu nabíral na intenzitě. Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho otec neměl stálou práci. Živil se jako polesný nebo jako dělník kopal písek. Jan měl navíc ještě sedm sourozenců. Tři bratry a čtyři sestry. Jedna z nich zemřela již ve svých dvou letech. Obživu početné rodině tak zajišťovalo i malé pole a jedna kravka. Celkové poměry navíc ještě zhoršovala válka přinášející všeobecný nedostatek základních životních potřeb a vysoké ceny potravin. Mladý Jan navštěvoval nejprve základní školu v Nákle, měšťanku poté ve Štěpánově.

Pokračovat ve čtení „Žil jen krátce, inspiroval však mnohé“

Na co bychom neměli zapomenout

Textů věnujících se letošnímu 30. výročí pádu minulého režimu již bylo publikováno mnoho. Některé teze v nich obsažené se přitom v různých obměnách opakují, což je sice přirozené, ale pro čtenáře jen málo zajímavé. Jednostrannost při posuzování minulosti však není dobrou pracovní metodou. Takže jsme na jedné straně svědky připomínání jednak notoricky známých událostí a jejich aktérů, dobových dokumentů i méně známých skutečností z doby přelomu. Ovšem některá fakta jsou na druhé straně záměrně opomíjena, osoby ignorovány, ty „nesprávné“ názory zejména obyčejných lidí ponechány stranou pozornosti. Místo toho vidíme stále stejné defilé protřelých tváří a omletých frází. Dočasní vítězové se zase po čase chtějí veřejnosti pochlubit údajnými osobními zásluhami na pádu starého režimu. Asi ještě nepostřehli, že jejich pohádky už moc nezabírají ani na mladou generaci. Jisté je, že národu vsugerovaný obraz, kterak stateční disidenti se studenty vyrazili do ulic, aby přes noc svrhli nenáviděného draka totality, patří naštěstí již delší dobu do kategorie nepříliš povedených vyprávění. Ostatně už v létě roku 1989 byly v NSR vytištěné plakáty s fotkou budoucího prezidenta a nápisem Havel na Hrad…

Média hlavního proudu až na vzácné výjimky neustupují ze svých tradičních způsobů práce. Tedy vykládat historii většinou dle dobového zadání. To určují momentální vítězové naprosto nepoučení podobnými postoji dřívějších dočasných vítězů. Hlas médií hlavního proudu je sice ve veřejném prostoru stále dost slyšet, jenže jej bere vážně čím dál méně lidí všech generací. Rostoucí autorita alternativních médií má své pádné důvody sahající až hluboko do 90. let, kdy byli nejprve umlčováni komunisté s republikány jako leví a praví extremisté ohrožující prý již jen svou samotnou existencí křehké výdobytky čerstvě zrozené svobody a demokracie. Tato jim přidělená nálepka na část veřejnosti skutečně až nevídaně působila. Chrobák trousící své rozumy do rozhlasu o víkendu z Lán coby novodobý samozvaný filozof na trůnu a neohrožený strážce demokracie měl na část veřejnosti až magický vliv. Mnozí ho prohlédli až v době, kdy se projevil jako aktivní zastánce nelegální agrese proti suverénnímu státu na konci 90. let, stejně jako otevřený nepřítel slovanských národů. Polistopadoví vládci nějaký čas ohlupovali za systematické podpory většiny sdělovacích prostředků veřejnost tvrzením o vlastní nepostradatelnosti na cestě do sjednocené Evropy a NATO. Ovšem jen do doby, kdy se tito jedině spravedliví a demokratičtí odrovnali svým pokrytectvím, dvojí morálkou, korupčním jednáním, zásadním rozporem mezi slovy a činy. Ostatně již předvolební kampaň roku 1990 ukázala na skutečný charakter mnoha osob deroucích se hlava nehlava k moci. Za proklamacemi o demokracii a svobodných volbách se skrývala snaha urvat koryto za každou cenu a jít přitom doslova přes mrtvoly. Existovalo každopádně dost důvodů, proč byl v Lidové demokracii dne 15. června 1990 zveřejněn článek pod názvem Po volbách, kde se mimo jiné konstatovalo: „Volby byly svobodné. Ale nebyly demokratické. Byly zmanipulovány. Výsledek je nenormální. Jedna samozvaná diktatura byla nahrazena druhou. Výklad pojmu lidských práv a demokracie se dostal do rukou těch, kteří si volbami dokázali zmanipulovat mandát, do něhož se sami dosadili. Kontrolu nad nimi nemůže nikdo provádět. Snad leda příští volby. Ale k těm vůbec už nemusí dojít… Divadlo skončilo. Změnili jsme pouze oponu. Na té bylo původně napsáno: Pravda vítězí! My jsme to doplnili: Pravda a láska vítězí! Ve skutečnosti zvítězila demagogie a nenávist.“

Pokračovat ve čtení „Na co bychom neměli zapomenout“

Dobrý voják Švejk

byl dle lékařů postižen vrozeným kretenismem. Čím by pak musely být postiženy naše politické špičky?

To je otázka, co? Jaká diagnóza vám přichází na mysl, když se řeknou jména – Benda, Novotný, Dlouhý, Klaus, Zeman, Kalousek, Gazdík, Schwarzenberg, Halík, Malý, Kocáb a mnoho dalších? Dá se vůbec určit druh postižení těchto osob? Jak je vůbec možné, že se takové morální a lidské bahno dostane do pozic, odkud může ovládat národ a škodit celé zemi? Jsou občané skutečně tak hloupí, že takový odpad volí ve volbách, nebo jsou volby manipulované? Jsou právě oni zárukou demokracie?

Hodně nám nyní odpověděl mediální humbuk, jenž se strhnul okolo listopadových událostí. Dokonce i milionoví chvilkaři nadzvedli své sukénky a ukázali odkud, že jim vítr do prdelky fouká. Někteří z nich promlouvali svými pisoáry k davu a ten jim tupě naslouchal. Dokonce jim bylo zatleskáno. 17. listopad byl hrubě zneužit k politickým a mocenským úchylkám. Skutečně líto mi bylo té staré paní, která byla vydávána za bývalou mluvčí charty 77. Ve svém pokročilém věku by tato paní mohla už mít rozum a nemusela by už mít potřebu lidem lhát o svobodě a demokracii. Tedy o pojmech vesměs imaginárních. Skutečně smutné však bylo, že dělnická třída tyto bláboly poslouchala a nedošlo jí, že mluvící pisoáry z milionu chvilek mluví za ty Kalousky, Gazdíky, Stanjury a další.

Milion chvilek je uměle vytvořeným nástrojem, jenž slouží opozici k destabilizaci politiky a to tak, aby opozice nemohla být přímo označena za původce napětí. Je vidět, že opozice má strach si přímo pálit prsty. Kdyby se náhodou co si nepovedlo, aby to neodnesla při volbách. Není to škoda pane Kalousku, financovat takové nýmandy? Ale jo, máte pravdu pane Kalousek, jen blbec se nechá takhle blbě zneužívat za jidášský groš. Žádný inteligentní člověk by na takovéto pitomosti neskočil. Jen se divím herečce Daniele Kolářové, že i ona propůjčila svou tvář i image fabulacím. To jste na tom paní herečko tak špatně? Víte, když herečky a herci dělají politiku, tak to nekončí dobře. Nepleťte si prosím divadlo s realitou. Nám bohatě stačí, když divadlo hrají politici a že ho není málo. Takový Kalousek se Stanjurou by se neztratili ani v Hollywoodu. A propos, kdesi jsem slyšel, že prý Kalousek končí ve sněmovně a jde prý makat k Diorovi. Prý tam bude dělat manekýna na šprcky. No nevím, ale takovou velikost snad ještě ani nevyrobili.

Pokračovat ve čtení „Dobrý voják Švejk“

„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…

Se zájmem jsem si přečetl článek „Správně špatně“, jakož i přínosné komentáře k němu. Úvodem je třeba říci, že je dobře, že takové články a obsažné diskuze k nim vznikají. Zabývají se jednak analýzou příčin současného stavu, jednak podporují i rozvoj myšlení dalších spoluobčanů – čtenářů. Využívám proto této příležitosti, abych se k tématice popisované v článku (navíc v souvislosti s výročím založení našeho samostatného státu, jakož i s blížícím se výročím 17. listopadu) též alespoň ve stručnosti vyjádřil.

Máme-li se zabývat příčinou a následkem, je třeba začít od autorovy třetí myšlenky. Tedy, že „to, jak ten polistopadový vývoj dopadl, je správně, neboť tak to má v kapitalismu být. Tam totiž nemohou být všichni úspěšní, tam je menšina úspěšná na úkor té většiny, často za jakoukoliv cenu“.

Potíž je ale v tom, že v roce 1989 naprostá většina našich obyvatel neusilovala o změnu politického uspořádání u nás, o návrat ke kapitalismu. Naši občané měli tehdy zájem o větší demokratizaci společnosti, o rozpohybování značně sterilního politického prostředí u nás, o demokratizaci společnosti, o podnícení větší hmotné zainteresovanosti, o možnost volného cestování na Západ a o obchody plné západního zboží, jehož kvalitu jsme si tehdy ještě vesměs idealizovali.

O tom, že nejde o změnu politického systému a o návrat ke kapitalismu ujišťoval i Václav Havel v listopadových dnech roku 1989 davy na Letenské pláni. Dále hovořil o tom, že lžou ti, kteří straší kapitalismem, nezaměstnaností, že on je pro zrušení obou vojenských paktů, tj. Varšavské smlouvy a NATO atd. Pamětníci si jistě vzpomenou…

Počátek těchto událostí měl navodit atmosféru, že jde vlastně o pokračování „obrodného procesu“ z roku 1968. Za tímto účelem přizvali na tribunu i Alexandra Dubčeka, který se měl nejprve stát prezidentem, pak se jím měl stát „až po počátečním období“, kdy jím měl být z rozhodnutí v zahraničí V. Havel. Pak A. Dubček zahynul při dosud dostatečně nevyjasněné autonehodě…

Pamětníci si též vzpomenou na to, jak V. Havel volal po „nepolitické politice“, čímž byly či měly být zastírány rozdílné zájmy lidí, kteří nabyli převratem majetek, a zájmy lidí, na jejichž úkor ta první skupina majetek nabyla. Předstíraná rovnost přístupu k rozdělovanému majetku končila totiž přidělením kuponové knížky dospělým občanům. Jejich vykupováním a hromaděním ze strany některých osob začalo rozdělování naší společnosti, neboť při tom všichni neměli rovné možnosti (přístup k úvěrům v bankách na financování výkupu knížek, často i disponibilní hotovost z vekslácké činnosti či z „působení“ v řeznictvích či zelinářstvích v předlistopadovém období).

Pokračovat ve čtení „„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…“

Podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Fašistické nebezpečí

Jedním ze základních rysů současného vývoje společnosti ve státech východní Evropy, včetně České republiky, je výrazné otupení ideologického třídního boje ze strany komunistických a proletářských stran a konec konců i stran takzvaně „levicových“. Současné komunistické a proletářské strany jakoby přistoupily na doktríny buržoasních ideologů, kteří si dávno před rokem 1989 uvědomily přednosti socialismu a vnesli do jeho kritiky určité inovace spočívající především v tom, že postupně vypracovali nové, z hlediska potřeb buržoazie účinnější nástroje kritiky.
Základním faktorem buržoazních ideologů zůstává nadále snaha dokázat, že kapitalismus má před sebou dlouhou perspektivu a že předpovědi založené na vědeckém marxismu-leninismu o nevyhnutelnosti jeho zániku revoluční cestou nemají opodstatnění. Nahrává jim k tomu několik faktorů, především pak stav komunistických stran v ideologické sféře, odtržení od mas a jakoby dočasná „stabilizace kapitalismu“. Na druhé straně, a to je nutné zvlášť zdůraznit, je skutečnost, že nastává a v podstatě již nastala, etapa katastrofy kapitalismu. I to má mnoho příčin. Zejména pak v důsledku stále rostoucího stupně monopolizace kapitalistické ekonomiky dochází zákonitě i ke změně v politicko-ekonomických vztazích.
Jedním ze základních rysů klasického tržního hospodářství je pružnost cen směrem dolů. Právě vlivem rostoucí monopolizace ekonomik a posilování nadnárodních monopolů, podporovaný nadnárodními finančními monopoly, uvedený vztah již zcela zanikl. Ceny rostou, i když roste nabídka nad poptávkou. Do toho záměrně vstupuje a výrazně ovlivňuje Evropská unie. Tím roste podhoubí pro vznik fašismu. Příchod fašismu k moci to pak není jen záměna jedné buržoazní vlády další, opět buržoazní vládou, avšak vystřídání jedné státní formy třídního panství buržoazie (buržoazní demokracie) jeho jinou formou, a to otevřenou teroristickou diktaturou. Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou USA. Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory. To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou Spojených států.
Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory.
To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Na závěr bych zdůraznil v podstatě to, co jsem uvedl v úvodu. Komunistické strany jsou v rozkladu zevnitř. Představitelé a mnohdy i poslanci komunistických stran a následně členská základna, omlouvám se za tuto glosu, sice hovoří stejným jazykem, ale každý jinou řečí. Členská základna i komunisté mimo ni, včetně levicově smýšlejících občanů, jsou pak tím (?) dezorientováni. I v tom lze hledat strategii a podstatu právě proběhlých demonstrací.
Listopad 2019, JUDr. Zdeněk Hájek

Komu straní Babiš – lidu Ukrajiny nebo válečným štváčům?

Přiznejme premiéru Babišovi mistrovství v uhýbání před balvany a ve skákání přes propasti, za které by se nestyděl ani Indiana Jones.
Ve slavných parlamentních půtkách o rozpočet levou rukou rozdává navyšování mezd a důchodů, aby pravou rukou objednal (zatím) dodávku bojových vrtulníků z USA.
V hektickém období plánování oslav výročí sametového převratu „jeho“ poslanci z hnutí ANO dodali potřebné hlasy pro schválení „začerněných“ výročních zpráv ČT za rok 2016 a 2017 a tím ho zachránili před obviněním z dalšího zločinu, omezování šíření jediného pravdivého světonázoru z úst redaktorů České televize.
V projevu v Národním muzeu u příležitosti událostí 17. listopadu 1989, bravurně předvedl ohebnost své páteře, aby vzpomněl kdekoho, hlavně ty co se radují z faktu, že nezvítězila pravda a láska, ale prachy které nesmrdí.
Když v čele zástupu českých obchodníků navštívil v minulých dnech Ukrajinu, svými pronesenými slovy překonal dosud nepřekonané a předčil i ministra zahraničí Petříčka.
Ukrajinského prezidenta a předsedu ukrajinské vlády svými výroky, v nichž odsoudil ruskou agresi, nelegální anexi Krymu a vyjádřil podporu celistvosti Ukrajiny a lidu Ukrajiny, přímo nadchnul.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Nebo v rámci územní celistvosti Ukrajiny nechá tento lid vyznavačům Banderova odkazu napospas? Čím podpořil právo ukrajinských občanů na objasnění a pojmenování viníků tragédie požáru budovy odborů v Oděse z roku 2014, který si vyžádal desítky mrtvých Ukrajinců?
Válečné hry a rabování vlastní země ze strany oligarchů vyhnaly za prací do zahraničí miliony občanů. Aby finančně zabezpečili své rodiny, pracují za podhodnocené mzdy. Je snad podporou lidu Ukrajiny zaměstnání ukrajinských dělníků v provozech Agrofertu?
Babišem pronesená slova na Ukrajině tak doznívají hořkou pachutí. Slova, která k udržení křehkého míru ve světě nepřispívají, naopak napomáhají k eskalaci napětí. Radovat se z nich mohou pouze ti, co hodlají za zájmy washingtonského a bruselského deep state válčit do posledního Evropana.
Zdá se, že „školení“, kterého se Babišovi dostalo během jeho tajné schůzky s ředitelkou Ústřední zpravodajské služby USA Ginou Haspelovou v sídle této centrály v Langley 10. března letošního roku „přináší“ pro mírový svět další hořké plody.
Miroslav Kavij

Svátek „retardérů“…

(Jedna sváteční z pera nového Erbena)

17. listopade, ty tajemný svátku,
co jsi komu do života, přines na památku?
Zbohatlíkům tunely, chudým exekuce,
slabým, že jsou v prdeli, církvi restituce.

Z naší země zbyly jen ohlodané kosti,
vzpomínati tento den je už spíše k zlosti!
Naštěstí dnes pravičákům nevychází rána,
netrefí se, když házejí vejce na Zemana.

Na své straně ale mají Českou televizi,
ta vesele bájí, jak jsme překonali krizi!
Vždyť máme dost banánů, tvrdí tahle cháska,
tak už přece zvítězila ta pravda a láska!

Jestli něco neklape? Zeman je na vině!
Vládu „lidu“ pošlape kvůli Rusku, Číně!
Zneužili tento den pro náš Majdan k startu,
prezidentu dali jen svou červenou kartu.

V Česku však je situace přeci jenom jiná,
nebude se opakovat u nás Ukrajina!

(Poznámka metéra: Odvaha a hrdinství studentů a vlastenců v roce 1939, stejně jako svátek „Mezinárodní den studenstva“, s tím související, zůstane v našich srdcích pevně a navždy zakořeněn! Ale nechtějte po vlastencích, kteří obětovali všechny své schopnosti a síly, klidný život i na úkor vlastních dětí a rodin, lidu této země a všem poctivě pracujícím Československa, aby oslavovali vlastizrádce, komedianty, hlupáky a zloděje. Tak to ani náhodou!
Za tisíce vražd a zabití, které mají tihle sametoví pravdoláskaři z devětaosmdesátého na svědomí, statisíce zbídačelých a desetitisíce z pokřiveným charakterem, by jednou měli tvrdě pykat!
Mysleli si, že když mohl být v Caligulově senátu jeho kůň senátorem, tak že tady mohou beztrestně vládnout volové, ale kam to ti naše ze Západu ovládané loutky, tito neumětelové dovedli, je vidět na každém kroku.
Vím, že boží mlýny nemelou nadarmo a že pravda nakonec vždycky vyjde najevo a někdy dokonce i zvítězí. Chce se mi věřit, že slušní lidé jednou před budovateli nové, lidově demokratické a socialistické společnosti, smeknou.
P.S. Jen doufám, že jim neprojde zákon, aby lidé starší 60 let nesměli psát emaily a své zkušenosti a názory.)

Petříčkovo ministerstvo se činí

Dlouholetá protiruská karta i zásluhou ministra zahraničí Tomáše Petříčka v posledním období úspěšně posiluje.

První vlaštovkou bylo jarní předvolání ruského velvyslance v otázce tzv. pronajímání českých bytů. V červnu pak návrh ruských poslanců, aby účastníci vojenské invaze do bývalého Československa v srpnu 1968 získali, status válečných veteránů musel ruský velvyslanec Alexandr Zmejevskij dokonce „vysvětlovat“ samotné hlavě naší republiky.

Další záminkou pro předvolání ruského velvyslance se stal o tři měsíce později výrok ruského ministra kultury Vladimira Medinského, pronesený ve sporu o sochu sovětského maršála Ivana Koněva. V něm přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře k nacistickým pohlavárům. Korunu všemu nasadilo nedávno ministerstvo spravedlnosti Ruské federace, které zařadilo českou organizaci Člověk v tísni na seznam zahraničních a nevládních organizací, jejichž činnost je v Rusku považována za nežádoucí.

Zatímco k Ruské federaci se české ministerstvo zahraničí „snaží“ maximálně, směrem k našim západním spojencům je tomu zcela opačně. Jak jinak si vysvětlit například nečinnost uvedeného ministerstva v době, kdy Andrew Schapiro usměrňoval prezidenta Zemana v souvislosti s jeho cestou na oslavy v Moskvě u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války, ale i na jeho další „přehmaty“?

Ze stejného soudku jsou i v Berlíně loňského roku pronesená slova kancléřky Angely Merkelové při vzpomínce na oběti vysídlení, kdy pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění!

Zda je ministerstvo zahraničí naší země skutečným garantem prosazování politiky suverénního státu, nebo lokajem a vazalem Západu, ponechám na každém čtenáři.

Miroslav Kavij

Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Pokračovat ve čtení „Plyšák“