Budovat socialismus na zrádcích – nelze!

(Národní artista cirkusu „Zrádci socialismu“, pozn. metéra)

Svět znal termín pádu Sovětského svazu, já byl jenom pěšák, tvrdí Mohorita.
„Mohorita od koryta“ skandovali během listopadu studenti. Chtěli konec svazácké organizace mládeže, stejně jako celého komunistického režimu.
Bývalý předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita po revoluci ještě krátce působil coby poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČ. Podnikal, založil dvě vlastní politické, ne zcela úspěšné strany, a pak odjel za podřadnou prací do Londýna. Dnes budí pozornost hlavně kvůli své dobrovolné aktivitě v Izraelské armádě, kterou zmapoval server Aktuálně.cz. Každoročně vyjíždí v rámci programu Sar-El pomáhat vojákům Svaté země zejména s logistikou, údržbou, stravováním, zásobováním a zdravotními službami.
Během komunistické vlády v Československu byl židovský stát jedním z hlavních nepřátel režimu. Kde se tedy vzala Mohoritova láska k Izraeli? Podle svých slov má celá jeho rodina hluboké židovské kořeny. Všichni prarodiče měli typicky židovská jména, to své pak odvozuje od původního židovského příjmení Meier. „Moji předci přišli ze Španělska po vyhnání Židů v roce 1492 na Balkán a odtud na Podkarpatskou Rus,“ vyprávěl Mohorita v roce 2018 pro projekt Paměť národa.
Kromě výjezdů do Izraele, kterými budí pozornost, žije v ústraní. Poslední velký rozhovor dal serveru Blesk.cz. S rozhovorem pro Deník N by souhlasil pouze pod podmínkou vyplacení honoráře, protože dle svých slov píše práci o svobodě, likvidaci komunismu a Sovětském svazu, provozuje vlastní web, jezdí pro archivní složky otce a za to všechno musí platit.

Který z nich ještě zradil pracující…?

Vasil Mohorita nebyl typický nomenklaturní kádr. „Je určitě svéráz a nikdy nebyl černobílý. Své aparátčictví dokázal svým vystoupením 20. listopadu 1989 alespoň trochu překročit,“ hodnotí jeho působení v Socialistickém svazu mládeže a následné vystoupení na obranu studentů během revoluční bouře historik Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda. Mohoritův vliv v čele prestižní stranické organizace však budí pochyby.
Jeho dětství a celoživotní náhled na svět významně ovlivnila otcova účast v československé armádě vedené generálem Ludvíkem Svobodou. Vasil Mohorita starší, Rusín zajatý v Sovětském svazu a odsouzený coby nepřítel lidu k práci v gulagu, se do Československa dostal jako válečný hrdina z bitev u Charkova, Bílé Cerekve, Kyjeva a dalších. Vojákem pak zůstal až do penze.
Právě kvůli otcově minulosti nevnímá Mohorita mladší sám sebe jako nomenklaturního aparátčíka, ale jako vojáka. „Já jsem byl z rodiny vojáků, bojovníků, vím, že je to pro vás těžko pochopitelné. Od nástupu Eisenhowera se ta hra už hrála zcela jednoznačně ke konci komunismu. Americká, britská a ruská armáda to k tomu vedly. Můj otec a já jsme byli jeden z jejich nástrojů. Svět měl termín, 1992 konec SSSR,“ vysvětluje Mohorita v sedmihodinovém rozhovoru pro Paměť národa.
Svobodomyslný a střídmý život bez přátel bere jako přípravu na svou cestu, řízenou americkou armádou, která věděla už od počátku, že jedna etapa dějin skončí rozpadem SSSR. „Já jsem žil doma jakoby v tréninkovém táboře. Matka mě vychovávala spartánsky. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že to tak dělat měla. To se holt stává, když je někdo vybrán pro určitou pozici,“ vypráví bývalý funkcionář s tím, že fungování na planetě Zemi se neodehrává nijak náhodně a předem vybraní lidé mají naplnit daná pravidla. „To není nic nenormálního. I Havel byl předurčen ke své roli prezidenta,“ doplňuje klidným a mírným hlasem.
K vojenské kariéře alespoň zpočátku směroval i své vzdělání. Po základní škole v pražských Holešovicích se přihlásil na vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova. Po pár dnech si ale uvědomil, že tam nepatří, a vrátil se zpět do hlavního města, kde nastoupil na obor automechanik vojenských staveb na učilišti.
Podle Mohoritových slov byla jeho výchova striktně apolitická. Otec byl sice ve straně už od roku 1948, ale vstoupil tam prý pouze na Svobodův rozkaz. U Mohoritů doma se o politice nemluvilo. I k okupaci vojsky Varšavské smlouvy přistupuje s chladnou hlavou.
„Samozřejmě že jsem to vnímal stejně negativně, jako každý jiný. Neprožíval jsem to ale hystericky, spíš vnitřně. Nevyvádělo mě to z míry, protože jsem hrůzy války znal tolik, že jsem věděl, že tímhle život nekončí,“ vzpomíná Mohorita na osudný srpnový den, který trávil s přítelkyní Vlaďkou v ulicích Prahy. Vyzvedl ji doma, ve stejné ulici, kde podle svého vyprávění o dva roky dříve potkal kubánského partyzánského vůdce Ernesta „Che“ Guevaru.

Přestože byl podle svých slov apolitický a okupaci vnímal negativně, přidal se hned s nástupem normalizace k budování Socialistického svazu mládeže a dva roky poté vstoupil do komunistické strany. Za svou snahu a pomoc socialistickému systému byl vyslán na roční studium na Vysoké škole komsomolské v Moskvě. Ideologii, kterou studoval, podle svých slov nevěřil. Na večírky a pohodu během studia ale vzpomíná rád. „Nezažil jsem tak krásný a nádherný rok jako tam,“ říká.
Jak moc ideologii podlehl, zůstává otázkou. Dnes tvrdí, že vůbec. Podle České televize ale před více než deseti lety „zdůrazňoval, že na rozdíl od bývalého ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého nevstoupil do strany z prospěchářství a kvůli kariéře, ale z ideologického přesvědčení“.
Mohorita na konci studia v Moskvě přemýšlel, že emigruje za svou přítelkyní do Brazílie. Nakonec to neudělal a nastoupil v Československu na kariérní dráhu funkcionáře SSM. Nejdříve se stal instruktorem obvodního výboru v Praze 2, následovala funkce tajemníka a předsedy. V 80. letech se pak stal tajemníkem ÚV SSM, předsedou českého ústředního výboru SSM a od roku 1988 předsedou celého svazu. K tomu předsedal českému vysokoškolskému ústřednímu výboru. Zároveň stoupal i ve stranické hierarchii. Nejprve se stal kandidátem ústředního výboru KSČ a poté i členem československého politbyra.
Ke všem svým funkcím v dorostenecké organizaci se podle svých slov dostal tak, že za ním „někdo přišel“, absolutně přitom popírá svou angažovanost. Podle něj za nikým nechodil, nikoho nikam nezval, na výbor KSČ chodil jen na pozvání. „Myslel jsem si, že jsme tu hru hráli všichni, proto pro mě bylo velké zklamání, že tomu někteří opravdu věřili. Normalizace byl nedemokratický a ekonomicky nevýhodný režim. Jen demokracie s tržním hospodářstvím může fungovat. Pro mě je totalitní režim nepřijatelný,“ tvrdí dnes.

Jeho údajná neaktivita a pevná víra, že režim zanedlouho skončí, ho přesto vynesly na vrchol. „Pokud tohle tvrdí, tak hrál falešnou hru naprosto se všemi, protože dělal kariéru v něčem, čemu nevěřil. On měl na starosti kompletně celou mládež, byl členem ÚV, byl poslancem za KSČ ve Federálním shromáždění. Patřil k mladým kádrům, prodral se celou normalizací až takhle vysoko,“ uvádí na pravou míru Svoboda.
Na Mohoritovu pochybnou názorovou otočku a snahu vysvětlit působení v SSM zavzpomínal i bývalý disident a vyjednavač Občanského fóra Petr Pithart. „Je pro mě záhadnou postavou. Objevil se asi před třemi lety u mě na fakultě a začal mi vyprávět svůj životní příběh. Nedávalo mi to smysl, ale v podstatě to bylo ospravedlnění. Pochopil jsem, že to s ním bylo jinak, než se obecně soudí, ale neměl jsem se čeho chytit. Měl pocit ukřivděnosti a naznačoval, že hrál vyšší hru, samozřejmě pozitivní, ale jakou, to nevím. Když mi ale začne vyprávět něco o plánech, které hrál ve scénářích americké armády, tak se začnu ušklebovat,“ vypráví Pithart o svém posledním setkání s Mohoritou.
Ještě na začátku listopadu na celostátní konferenci SSM proklamoval otevřenost svazu vůči mladým lidem stojícím mimo KSČ a věřícím. Plánoval reorganizaci SSM po vzoru z roku 1968. „Smyslem bylo organizovaně udělat z SSM spoustu samostatných organizací. Udělal jsem spoustu kroků, pokroků a změn, ale i přesto to bylo pomalejší, než jsem si představoval,“ vzpomíná.
Z předsednické funkce Mohoritovi vyplývala zodpovědnost za celý svazácký aparát, který měl řadu lokálních, okresních a krajských organizací. „Zodpovídal za to, že mládež bude vychovávaná a směrovaná ve správném ideologickém směru,“ vysvětluje Svoboda. Z moskevské i pražské politické vysoké školy musel mít velmi dobře nastudovanou marxleninskou ideologii a musel znát vnitřní fungování svazáckého systému, mocenské postavení jednotlivých organizací a kdo s kým hraje jakou hru. Že by mohl Mohorita nabourávat systém zevnitř, ale Svoboda popírá.
Zvrat pro šéfa SSM přišel se zátahem Veřejné bezpečnosti proti studentskému pochodu na Národní třídě. Pátek 17. listopadu trávil, stejně jako další stovky studentů, na svazem povolené demonstraci na Albertově. „Stál jsem pod transparentem Jakeše do koše, určitě z toho musí být nějaké záznamy,“ směje se dnes Mohorita. Z Albertova se podle plánu vydal na Vyšehrad, poté ještě zaskočil do kanceláře a pak šel domů. O tom, co se stalo na Národní třídě, se dověděl až další den.
Sametová revoluce začala, komunistický režim se definitivně rozdrolil a Vasil Mohorita se stal prvním vysokým funkcionářem, který se veřejně postavil za studentské protesty a podpořil jejich požadavky.
„V pondělí 20. listopadu jsme měli poradu, kde jsme to odsoudili. Večer přišel nějaký člověk od Dubčeka, abych šel na manifestaci na Václavské náměstí. Tak jsem šel nahoru ke koni a tam jsem řekl, že takové zákroky nebudou,“ vzpomíná na osudové odsouzení policejních střetů se studenty na Národní třídě.
Spekulace o připravenosti puče, který odstartoval Národní třídou, vysvětluje úmyslem konzervativců. „Sedmnáctý listopad byl záměr zvratu lidí, kteří si nepřáli Gorbačova, konzervativců z politbyra, kteří se báli pražského jara,“ vysvětluje svou verzi začátku pádu minulého režimu.
Jak to skutečně bylo s Mohoritovou ideologickou angažovaností, je otázkou dalšího historického bádání. Petr Pithart v této souvislosti upozorňuje, že s ním počítal i poslední generální tajemník ÚV KSČ Karel Urbánek, který ho místo sebe poslal do televizního diskusního pořadu s Václavem Havlem. Nakonec se nedostavil ani jeden, a tak proti sobě v oné debatě stáli Zdeněk Mlynář a samotný Pithart.
Bez ohledu na Mohoritovu motivaci však stále platí, že totalitnímu systému napomáhal a nechal se jím vynést na vrchol.
„Byl bezesporu součástí aparátu, pomohl mu a aparát pomáhal jemu, ale v určitém okamžiku dokázal pochopit. Nebyl jen černobílou figurou. Na mě působí tím, co udělal dvacátého listopadu, a přitom nemusel. Nepůsobí na mě vysloveně jako dogmatik, který by šel přes mrtvoly,“ hodnotí závěrem Vasila Mohoritu Libor Svoboda.

Seriál Tváře normalizace vzniká za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Tento text nadto ve spolupráci s organizací Post Bellum.

(Ke všem svým funkcím v dorostenecké organizaci se Mohorita podle svých slov dostal tak, že za ním „někdo přišel“, absolutně přitom popírá svou angažovanost.
Vyučil se automechanikem, ideologické vzdělání získal na Vysoké škole komsomolské v Moskvě a Vysoké škole politické při ÚV KSČ v Praze. Během minulého režimu se dostal do čela Socialistického svazu mládeže. Ve dnech revoluce vyjednával za komunistickou stranu se zástupci Občanského fóra nové poměry svobodného státu. S převratem byl zvolen prvním tajemníkem komunistické strany a kooptován jako poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V roce 1991 se pokusil reformovat komunistickou stranu zevnitř, to se mu ale nepovedlo. Týž rok z KSČM vystoupil a od roku 1992 začal podnikat. Vlastnil kavárnu v Mariánských Lázních a podíl ve fotbalovém klubu Bohemians Praha. Postupně se však přesouval k obchodnímu poradenství. Vedle toho se až do roku 1998 snažil uplatnit ve dvou neúspěšných politických stranách. S přelomem tisíciletí se mu přestalo dařit i v podnikání. Odjel do Velké Británie, kde se živil umýváním nádobí nebo sběrem jablek. Od návratu do ČR v roce 2016 se dle svých slov živí úklidem bytů a podniká cesty do Izraele.
S nástupem normalizace bylo potřeba standardizovat i rozvolněnou strukturu dorostenecké organizace, a vedení Komunistické strany Československa proto zavedlo roku 1970 sjednocený Socialistický svaz mládeže. Organizace sdružovala lidi ve věku 15–35 let a měla za úkol organizovat jim volný čas, dohlížet na ně a zároveň je správně ideologicky nasměrovat k budování socialismu a socialistické morálce. Neúčast na organizovaném životě mohla mít pro konkrétního mládežníka neblahé důsledky, protože se členství v SSM uvádělo v kádrových posudcích.)

Převzato – 08.11.2019, Deník N – ELIŠKA ČERNÁ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *