Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Rigidnost plánovitého hospodářství v období masového konzumu ovšem utvářela i další struktury. Nereálný směnný kurs koruny vytvořil novou kastu veksláků. Chronický nedostatek zboží kompenzoval rozsáhlý černý trh. Nefunkční služby přinášely mimořádné zisky taxikářům, číšníkům, hotelovým zaměstnancům, zelinářům, řezníkům, autoopravnám, ilegálním hernám, pasákům. V průběhu normalizace tak mimo oficiální struktury vzniká nová, na socialistické poměry zámožná střední třída.

Přirozeně ne bez vědomí a účasti bezpečnostního a politického aparátu – šlo přece o trestnou činnost narušování devizového hospodářství, nedovoleného podnikání, příživnictví. Na druhé straně ilegálnost podnikání a absence regulativů stírá hranice ke kriminalitě. Hospodářský disent závěrečné fáze komunismu tak vytváří základní mafiózní struktury propojením politické moci, kapitálu a zločinu. Rovněž pro ně je dosavadní stav neúnosný. Majetek není od toho, aby se skrýval, ale naopak okázale vystavoval. Kariérní perspektivy v rámci socialistického mocenskopolitického aparátu jsou ubohé ve srovnání s těmi, které nabízí svobodný trh. A privatizační tažení Ronalda Reagana a Margaret Thatcher otvírá horizonty, které nejsmělejší domácí představy bohatství překračují o několik řádů.

Jakkoli byla hlavním – či jediným – programem Husákovy normalizace stabilita režimu, ti informovanější v jeho udržitelnost nikdy doopravdy nevěřili. Vedle otevřené opozice, jakou byla například Charta 77, krystalizovala uvnitř režimních struktur skrytá opozice a připravovala puč. Kupónová privatizace jako nástroj přechodu na tržní hospodářství se v našem bytě v Praze diskutovala již v polovině sedmdesátých let a bylo zřejmé, že se nejedná o žádnou momentální fantazii, ale o vážně promýšlený koncept.

S perestrojkou v SSSR se hroutí i základy, na kterých byl Husákův režim postaven. Kůly v plotě jako Jakeš či Honecker se stávají neúnosnou zátěží. Pozdržení kritiky invaze 1968 bylo maximum, kterého Jakeš s Biľakem ještě mohli v Moskvě dosáhnout. Její někdejší architekt Jurij Andropov i jeho následovník Machail Gorbačov mezitím přeběhli a namísto proti kontrarevoluci nyní intrikují proti zdravému jádru. V bratrských zemích iniciuje Andropov liberální think-tanky nepodléhající domácímu establišmentu, které mají reformy prosazovat. Od 16. prosince 1988 přestává být rušeno vysílání Svobodné Evropy, která se stává nejvlivnějším politickým médiem. V létě 1989 jí StB přihraje diskreditující Jakešův projev na Červeném hrádku.

Kam zařadit takový Prognostický ústav, udržující úzké kontakty k sovětským reformátorům stejně jako k americkým neoliberálům? Rekrutovali se z něho zakladatel a předseda ODS, premiér a prezident Václav Klaus, předseda ČSSD, premiér a prezident Miloš Zeman, předseda KSČM Jiří Dolejš a její filosof Miloslav Ransdorf, celá klika privatizačních aktivistů jako Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Karel Dyba, autor kupónové privatizace Dušan Tříska, celkem sedm budoucích ministrů a nejméně patnáct ministerských náměstků, ředitelů a vysokých stranických funkcionářů. Vysoká škola politická srovnatelnou plejádu vrcholných kariér nikdy nevygenerovala.

Neopomeňme okruhy ne tak transparentní, ale o to vlivnější. Ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek není ve výběru spolupracovníků, témat ani závěrů vázán žádnými kádrovými, politickými či ideologickými omezeními a produkce ústavu zpochybňuje samotné základy režimu. To je ovšem možné jedině pod mocnějším krytím, než je domácí establišment a Komárek se tím nijak netají. Uklidněte si vojáky, zrušte plánovaný sraz milicí a ukázněte partaj. Když dojde ke střetu, Sověti vás rozdupou. Přijdete o fleky a půjdete bručet, pacifikuje plány na násilné potlačení demonstrací.

S implozí komunistických režimů má ovšem lepší karty druhá strana. Svobodná Evropa a Hlas Ameriky se staly synonymem objektivního zpravodajství a názorů; jejich zázemí v CIA nikoho nezajímá ani neznepokojuje. Naopak, disentu se z této strany dostává po léta morální, mediální, organizační i materiální podpory a pro ty, kdo ho chápou jako boj Dobra proti komunistickému Zlu, je CIA tou správnou stranu. Se selháním plánovitého hospodářství se neoliberální ekonomie, která v průběhu osmdesátých let ovládla USA i Británii, jeví jako jediný úspěšný hospodářský program, každá třetí cesta vede do třetího světa, jak hlásá Václav Klaus. Připočtěme i zájmy nadnárodních korporací jako Westinghouse, který po desetiletích půstu větří na východoevropských trzích nové šance a slibná politická seskupení velkoryse podporuje.

Osud normalizačního režimu je tak po všech stranách zpečetěn dávno před tím, než mu občané odzvoní klíči. Ke konci osmdesátých let se množí opoziční skupiny, stále více lidí se připojuje ke kritickým peticím, účastní se demonstrací. Na rozdíl od Maďarska, Polska, DDR však odpor dosud nedosáhl kritické míry, která by přinutila režim k zásadním ústupkům. Tak jako byla ČSR ve 30. letech ve střední Evropě posledním ostrůvkem demokracie, je nyní ČSSR posledním ostrůvkem neostalinismu.

Až pučistům v StB dojde trpělivost. Za dohledu sovětských důstojníků a s pomocí funkcionářů SSM zrežírují 17. listopadu brutální policejní zásah proti studentům na Národní třídě, Ludvík Zifčák zahraje mrtvého studenta Martina Šmída, Drahomíra Dražská zprávu odtelefonuje Petru Uhlovi a revoluce je na světě. Oni mlátí a zabíjejí naše děti je zlom, který do ulic konečně vytáhne statisíce. Násilnému potlačení je Sověty předem zabráněno.

Nakonec se to ale režii stejně vymklo z rukou, zní obvyklý komentář. Zda chlácholení přijmeme, závisí na tom, komu ji připisujeme. Měl-li být cílem palácový převrat uvnitř KSČ, je závěr nepochybně správný. Pokud ovšem režii měly kruhy uvnitř mocenských struktur, které celý komunismus dávno odepsaly a své šance viděly v privatizaci obrovských společných majetků, vyšla na sto procent.

Léčba Klausem

10. prosince schválí komunistické federální shromáždění novou vládu Mariána Čalfy, ve které jsou komunisté v menšině. 29. prosince zvolí prezidentem Československé socialistické republiky Václava Havla. O základním směru zpátky do Evropy, k parlamentní demokracii, občanským svobodám a tržnímu hospodářství, panoval všeobecný konsensus konec konců již od dob Pražského jara. Nejpozději po květnových volbách 1990 však bylo třeba vágní očekávání naplnit konkrétním programem. V ekonomice bylo nutné dramaticky zvýšit produktivitu hospodářství, převést na tržní podmínky státní podniky a podpořit vznik nových, konsolidovat dosavadní a otevřít nové zahraniční trhy. V legislativě chyběl celý komplex nového hospodářského, občanského i správního zákonodárství. V zahraniční politice byla nutná integrace země do nových regionálních a evropských struktur. Bylo rovněž potřeba vytvořit novou demokratickou identitu a vyrovnat se s obtížným dědictvím minulosti, nejen bezprostřední komunistické, ale i těch předchozích. Práce pro několik generací.

Zda Václava Klause přivedly 22. listopadu 1989 do Občanského fóra pouze osobní ambice, nevíme. Nějaký ekonomický program nám chybí, posteskl si Václav Havel. Ten já mám tady hotový, poklepal si na náprsní kapsu Klaus a zajistil si tak ministerstvo financí v nové vládě.

Není důležité, zda v kapse opravdu nějaký měl. Základní osnovu mohl kdykoliv sestavit z pouček chicagské neoliberální školy a směrnic Washingtonského konsensu, světácký přístup k cizímu majetku nastudovat u pražských veksláků a konkrétní opatření si nechat doporučit zahraničními firmami. Peníze jsou až na prvním místě. Nerozlišuji mezi čistými a špinavými, vymezil jej. Naším cílem je trh bez přívlastků a privatizace a šoková terapie jsou jedinou správnou cestou. Každá třetí cesta vede do třetího světa. Musíme vytvořit novou kapitálově silnou vrstvu obyvatel a rychlost je přitom důležitější, než kvalita. O vše ostatní už se postará neviditelná ruka trhu.

Vladimír Komárek, Miloš Zeman a další ekonomové z Prognostického ústavu zastávali koncept postupného strukturálního přechodu na tržní hospodářství. Při rozumné hospodářské politice bude za dva roky v ČSFR stejná životní úroveň jako v Rakousku, sliboval Komárek. Postupnou transformaci zastávala i Obroda a konec konců i všechna odborná hospodářská grémia a zpočátku i veřejnost.

Boj mezi gradualisty a šokovými terapeuty předznamenává celý další polistopadový vývoj. Agresivní radikální rétorika, difamace gradualistů coby zastánců starého režimu, autorita americké neoliberální školy a Mezinárodního měnového fondu spolu s neoliberály z Prognostického ústavu přesvědčí do května 1990 média i veřejnost o nevyhnutelnosti rázného rozchodu s dosavadním režimem a o šokové terapii. Výhrady pěti odborných institucí parlament v září 1990 ignoruje a Komárek vyklízí pole bez odporu. Soukromý se stalo posvátným zaklínadlem. Rudý transparent na Václavském náměstí nabízel Ubytování v soukromých rodinách, pro jistotu i cizojazyčně: Accommodation in private families.

Klausovi bylo jasné, že bez široké základny svůj program nadlouho neudrží. Postup, který zvolil, byl první vlaštovkou českého přínosu ke světové hospodářské vědě: vytuneloval Občanské fórum. Za podpory nadšených přívrženců se v říjnu 1990 nechal zvolit jeho předsedou, do února 1991 z něho vyvedl jeho teritoriální strukturu, manažerskou síť a regionální centra do své nové ODS a vyprázdněnou skořápku ponechal vlastním osudům. Dlužno dodat, že mu v tom vydatně napomohla celá klika disidentských otců-zakladatelů, kteří sami OF houfně opouštěli za vidinou kariér ve federální politice.

Jako úhlavního nepřítele občanům vymaloval jejich vlastní stát. Barvitě ho vykreslil jako nepřátelského despotu, proti kterému je třeba pod vedením pokrokové kapitalistické třídy bojovat za svobodu trhů. Stát je nejhorší hospodář, chceme útlý stát, který se nebude do ničeho plést a bude jen nočním hlídačem, jásal národ.

Uspěchané privatizace narážely na odpor slovenské politické reprezentace. Jestliže stížnosti na nerovnoprávné postavení dosud víceméně unikaly pozornosti české politické scény zaujaté porcováním, po volbách v červnu 1992 se národnostní problém dostal do středu pozornosti. Klaus ho opět vyřešil po svém. Vzal vágní hrozby Vladimíra Mečiara doslova a společný čtyřiasedmdesátiletý stát rozbil. Tím se z premiéra jedné z federativních republik rázem stal vrcholným představitelem suverénního státu, ve kterém požíval prakticky neomezenou autoritu, a zbavil se celé hlavní politické garnitury zvolené do federální sněmovny, především kritických osobností z disidentského prostředí. Václav Havel, který se mezitím stal prezidentem České a slovenské federativní republiky, 20. července abdikuje a 26. ledna 1993 je zvolen prezidentem třetího státu, České republiky.

Očekávatelným výsledkem šokové terapie byl hospodářský propad. Do roku 1992 ekonomika poklesne o dvacet procent a po krátkém mezičase se začne propadat znovu. Vzpamatuje se teprve v novém století, aby kolem roku 2005 opět dosáhla výkonnosti osmdesátých let. V roce 2013 je od západoevropského průměru vzdálenější než v osmdesátých letech.

Reálně existující socialismus byl vyhlášením bankrotu vizí o lepší budoucnosti a jejich nahrazením cynickým pragmatismem moci a konzumu. Jestliže v jeho konci přesto ještě hrály roli sdílené etické hodnoty a vize demokracie a lidských práv, v průběhu šokové terapie jsou pod dohledem poradců z Wall Street definitivně nahrazeny hodnotami konkurenceschopností, výkonností a profitu. V průběhu měsíců se v tradičně rovnostářské a sociální společnosti objeví první miliardáři, nezaměstnaní, bezdomovci a žebráci. Mohou si za to sami, zní obecný úsudek.

Deficit pozitivních hodnot je kompenzován inflací negativních. Čtyři desetiletí jsou šmahem uzákoněny jako zločinné období, KSČ a StB jako zločinné organizace, jejich funkcionáři jsou ostrakizováni a bez ohledu na lidská práva vyloučeni z veřejné služby. Pro leckteré je ovšem soukromý sektor dávným cílem. Pro výzkum toho, jak jsme pod komunisty trpěli, je zřízen štědře dotovaný vědecký ústav a v prosetých seznamech spolupracovníků StB si každý může vylustrovat své sousedy. Naopak obdrží státní vyznamenání lupiči a vrazi, kteří se dodatečně deklarují jako třetí odboj.

Hystericky nenávistná propaganda proti minulému režimu tak opakuje osvědčené vzorce z let 1918 a 1945: prvotním cílem je legitimace nové mocenské elity a její nové ideologie, druhotným delegitimace majetkové základny minulého režimu za účelem uchvácení a přerozdělení. Po roce 1918 to byla pozemková reforma a nostrifikace rakouských podniků. V roce 1945 to byly konfiskace třetiny českých zemí obývané českými Němci, znárodnění dvou třetin hospodářství a po roce 1948 i zbytku. Po roce 1993 je extrémně znárodněné hospodářství extrémním způsobem privatizováno. Pokaždé to znamená hospodářský propad o několik dalších příček.

Děkujeme, odejděte, vyzvali někdejší studentští vůdci Klause a Zemana k desátému výročí revoluce a 100 000 občanů se zúčastnilo demonstrací po celé republice. O rok později vyburcovala vzpoura redaktorů ČT proti vlivu ODS na její vedení dalších 100 000 občanů k demonstracím a statisíce k podpisu petice na jejich podporu. Klaus, podobně jako Zeman v ČSSD, se stává pro svou stranu neúnosnou zátěží. Vyřešilo se to po skončení Havlova mandátu v roce 2003 osvědčeným vykopnutím vzhůru, zvolením Klause prezidentem republiky za podpory třídních nepřátel z komunistické strany. Miloš Zeman převezme úřad o deset let později.

Oproti předchozím vůdcům projevil Klaus nezvyklou flexibilitu. V počátečním období představoval vlastní stát jako nepřítele, proti kterému bylo třeba bojovat o moc a majetek. Když už žádný majetek nezbyl, poptávka po ideologii tunelování opadla a sám se stal nepřítele prezidentem, bystře přesedlal na nacionalistickou populistickou vlnu, která tu zbyla po Miroslavu Sládkovi neobsazená, a bojovnost proti vlastnímu státu předisponoval na Brusel. Česká republika tak ústy svého prezidenta zaujala vůči EU nejen kritické, ale otevřeně nepřátelské postoje a nezanedbatelnou měrou přispěla k rozkladu evropské identity

Spolehlivý přítel

Radikálně probíhá i geopolitické přeběhnutí. Úhlavním nepřítelem se jako obvykle stává dosavadní spojenec a novým spojencem dosavadní úhlavní nepřítel. Po Francii, Říši a Sovětském svazu poskytuje nyní ČxyR své věrné a spolehlivé přátelství USA.

Kontrola americkými jestřáby a neocons ovšem ponechává české straně ještě méně volnosti než někdejší sovětská. Armáda ČxyR, která po sedmdesát let své existence přes horké i studené války nikdy nebojovala, se nyní účastní všech amerických agresí počínaje první iráckou válkou 1990. Počátkem století vyjednává ČR s USA bilaterálně – za zády NATO i EU – o umístění americké vojenské základny v Brdech; Antonín Novotný podobné sovětské žádosti opakovaně odmítal. Při gruzínském konfliktu v srpnu 2008 nabízí ministr zahraničí Schwarzenberg českou účast v misi mezinárodních ozbrojených sil proti Rusku.

Prostředníkem jsou ovšem tajné služby, které si sítě kontaktů vybudovaly již v průběhu předchozích let a skrytě, avšak směrodatně zasahují do vnitřní, zahraniční i personální politiky podobně důrazně či důrazněji než někdejší KGB. Po kolapsu východního bloku se mnohým jeví jako ta správná strana ve svatém boji proti komunistickému Zlu, obdobně jako byl po válce Sovětský svaz tou správnou stranou v boji proti fašistickému Zlu. Antikomunistická identita má přednost před identitou národní a státní. CIA jsou zpřístupněny archivy rozvědky a StB, seznamy zahraničních agentů jsou dokonce iniciativně poskytovány dotčeným západním vládám. Ilustrací budiž Václav Havel, který se nechá přesvědčit, že by si republika utrhla ostudu před celým světem, kdyby vyznamenal osobnost působící ve prospěch státu, jehož byl prezidentem.

Američtí jestřábi a v průběhu 90. let se formující neokonzervativci využívají tajných služeb a charismatických vůdců postkomunistických zemí v mezinárodním i vnitroamerickém kontextu. Hned v roce 1992 zasahuje ČSFR do amerických voleb desinformací o pražských komunistických kontaktech Billa Clintona. Strach postkomunistických zemí před ruskou agresí je záminkou pro rozšíření NATO až na ruské hranice. Na podporu útoku proti Iráku poskytne ČR klíčovou desinformaci o kontaktech Muhamadda Atty s iráckým konzulátem v Praze.

Názorně ilustruje obrat Václav Havel. V době svého nástupu ještě navrhuje zrušení Varšavské smlouvy i NATO a v únoru 1990 vyzývá Kongres USA, chcete-li pomoci nám, pomozte předně Sovětskému svazu. V březnu následujícího roku se již při návštěvě štábu NATO vyslovuje pro jeho uchování, v dubnu 1993 spolu s Lechem Walęsou a Árpádem Gönczem naléhají na Billa Clintona o přijetí a Havel o něm přesvědčuje i americký Kongres. Výsledkem je rozšíření NATO v březnu 1999 a v dubnu rozšíření jeho zadání společné obrany proti ozbrojenému útoku v Evropě nebo severní Americe o nové mise za zájmy aliance kdekoliv na světě. V té době již Havel stojí neochvějně na pozicích amerických neocons. Bez ohledu na chybějící mandát OSN tlačí Madeleine Albright do humanitárního bombardování nejbližšího ruského spojence Jugoslávie, prvního bojového nasazení NATO v jeho historii. V roce 2001 podporuje Havel invazi do Afghánistánu a v roce 2003 je spoluautorem dopisu osmi státníků kritizujícího neochotu Francie a Německa účastnit se druhé irácké agrese. Fotografie Václava Havla slastně spočívajícího na prsou George W. Bushe vyjadřuje víc než jen symbolické sdělení.

Facit

Stačí se podívat do ledničky, rozčílil se Michael Žantovský, když v polovině devadesátých let 40% občanů odpovědělo, že se za komunistů dařilo lépe. Myslel přirozeně svou, řada méně úspěšných – nejen romského původu – už žádnou neměla. Podobné otázky ovšem předpokládají jednorozměrné vidění v kategoriích dobrý – špatný. Reálný život jich obsahuje více a výsledná odpověď záleží na tom, kterým z nich tázaný přikládá větší význam.

Poměrně rychle lze vyjmenovat ty, které považujeme za nesporné přednosti: svobodu slova, projevu, spolčování, cestování, podnikání. Svobodné volby. Občané nemají pocit, že by navenek museli předstírat vyžadované názory nebo že by jejich životní osudy a kariéry závisely na jejich politických postojích. Kvalifikace, iniciativa a podnikavost jsou ceněny a odměňovány, osobnímu rozvoji nestojí nic v cestě. Hospodářství a životní úroveň roste, nezaměstnanost je nejnižší v EU.

Změny k horšímu jsou subtilnější. Již jen fakt absolutního ekonomického růstu, nikdy jsme se neměli tak dobře, zakrývá, že v relativním srovnání s evropským průměrem HDP na hlavu se české země z 85% v roce 1985 propadly koncem devadesátých pod 60% a dodnes nepřekročily 75%. Dosažení západoevropské úrovně, jeden z nejdůležitějších příslibů porevolučních elit, je vzdálenější než za minulého režimu a v dohledných desetiletích nehrozí. Šoková terapie způsobila nejhlubší a dlouhodobý hospodářský propad v dějinách samostatnosti.

Konfrontace s nezaměstnanými, žebráky, bezdomovci vyžaduje psychickou odolnost. Klausův režim programově zlikvidoval poslední zbytky sociálního cítění, solidarity, zodpovědnosti, soucitu, kolektivních hodnot obecně. Jeho představitelé byli vůči nim sami imunní a pro ideologii egoistického individualismu představují potenciální rizika. Mohou si za to sami, kdo chce pracovat, práci si najde, opakují si po nich občané s úlevou dodnes a stejnou odolnost prokazují i vůči Romům či lidem prchajícím o život. ČR se probojuje na nejvyšší evropské příčky v asociálnosti, otrlosti a rasismu.

Jenomže sociální hodnoty jsou to, co identitu společenství udržuje. S jejich zmizením se rozpadá na nepřátelské tlupy obývající stejný region. Dosud bylo každé období neseno nějakou pozitivní vizí, demokracie a ideálů humanitních, osvobození a obnovení republiky, sociálně spravedlivé společnosti, socialismu s lidskou tváří, demokracie a lidských práv. Polistopadové období je první, které se obejde bez jakékoliv pozitivní vize, konec dějin. Pocit identity zprostředkovává již jen shoda ve výběru z obsáhlého katalogu animozit a nenávistí – vůči komunistům, Romům, muslimům, uprchlíkům, Bruselu, Putinovi, Trumpovi, Angele Merkel, Zemanovi, sluníčkářům, pražské kavárně a především vůči Babišovi.

Pokud se tedy čtenář nemíní angažovat za nějakou novou vizi společnosti, ve které by se dalo žít, může se pořád ještě uspokojit pohledem do ledničky.

Přemysl Janýr, 17. listopad 2019

(Poznámka metéra: Někdy je dobré si poslechnout i názory jakoby z druhé strany. Jméno Přemysl Janýr, není nám, jeho vrstevníkům a starším – neznámým. Má i pro nás zajímavé životní krédo: „Poznat, na které straně stojíte, přináší osvobozující pocit!“ Na příštím sjezdu KSČM by to každý z vedení ÚV měl nahlas říct, aby členům „dole“ bylo jasno, s kým mají tu čest.)Přemysl Janýr se narodil 18. prosince 1949 v Praze, dětství prožil s přestávkami v Českých Budějovicích. Jeho otec Přemysl Janýr st. byl jako sociální demokrat v 50. letech vězněn. Matka se synem přesídlila do Prahy. Pamětník maturoval v květnu 1968, srpnovou invazi prožil v Praze a v letech normalizace se zapojil do disidentského hnutí. Jeho otec v roce 1968 emigroval a byl aktivní v podpoře nezávislých aktivit. Přemysl Janýr v roce 1969 studoval krátce jadernou fyziku, ale záhy přešel na Fakultu žurnalistiky UK. Pro své názory byl ze studia vyloučen. Jako syn emigranta a později i signatář Charty 77 zažil perzekuci se strany policejních orgánů, a nakonec se s manželkou rozhodl požádat o přesídlení do Rakouska. Získal povolení a v červenci 1978 se ženou vycestovali do Vídně, kde vystudoval žurnalistiku. Od středoškolských studií se věnoval také informačním technologiím a během 80. let se v Rakousku začal živit vývojem softwaru. V oboru IT dnes podniká. Současně je činný jako publicista a angažuje se v občanských iniciativách. Je předsedou Fóra pro česko-rakouský dialog, předsedou sdružení Archivy a místopředsedou sdružení Národy Podyjí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *