Malá inventura doby polistopadové

Když před 30 lety padl starý režim, který postupně ztratil podporu velké části veřejnosti, noví držitelé moci slibovali, že jejich cílem je republika spravedlivá, bez ponižujících rozdílů mezi lidmi, založená na efektivním hospodaření, pravdě a poctivosti, na správě věcí veřejných kvalifikovanými odborníky a všestranný rozvoj všech oblastí společnosti. Hovořilo se o tom, že naše země se nesmí již nikdy stát přívažkem jakékoliv jiné mocnosti a hlas občanů musí být vždy na prvním místě plně respektován. Sliby však většinou ve víru převratných událostí doby vzaly rychle za své a nastoupila tvrdá realita budování kapitalismu bez řádného právního rámce. Nemluvě pak o morálce či spravedlnosti. Nastolené poměry se v mnoha ohledech ukázaly jako propastně odlišné od proklamovaných vizí a předvolebních slibů těch, kteří se po listopadu 1989 prodrali k moci díky lákavým vizím hlásajícím brzkou prosperitu a profesionální řešení nahromaděných problémů.
*  *  *
Bezprostředně po převratu bylo třeba rychle a uměle vytvořit privilegovanou vrstvu společnosti, jak nás moudře poučily osoby podílející se na devastaci našeho hospodářství a zemědělství. Jeden z hlavních aktérů ekonomické reformy po listopadu 1989 před lety bez obalu přiznal, že nešlo o nic jiného, než o aplikaci příručkových poznatků do praxe. Výsledek tomu zcela odpovídal. Majetkový převrat provedla nová moc skutečně důsledně. Tak důsledně, že jsme se stali cizinci ve vlastní zemi. Privatizace a restituce se staly nástroji k vytvoření majetné vrstvy, která za všech okolností bude patřit mezi oporu režimu. Právě jemu totiž vděčí za své postavení. Dříve byla měřítkem vytvořených hodnot a úspěchu především skutečně vykonaná práce, dnes ji vystřídala spekulace, lichva, vyděračské praktiky a schopnost okrádat jiné. Diktaturu proletariátu nahradila diktatura kapitálu nemilosrdně postihující většinu neprivilegovaných občanů naší země. V malé a velké privatizaci, lidově nazvané příznačně jako rozkrádání státního majetku ve velkém, náš stát nevratně ztratil vinou chybných rozhodnutí politiků obrovské prostředky. Kuponová privatizace se ukázala jako velmi falešná idea pod líbivým heslem Co Čech, to hrdý akcionář. Mnohým však zůstaly v rukou jen bezcenné papíry a oči pro pláč. V době minulého režimu by nebylo možné, aby se člověk ocitl vyhozen bezohledným majitelem domu přímo na ulici nebo aby skončil bez práce a neměl na jídlo a nájem či ztratil nárok na ošetření v nemocnici. Někteří lidé přitom soudobé poměry nazývají prosperitou a pokrokem. Zřejmě ztratili zbytky soudnosti. Jestliže dlužíte pár stovek, přijde na vás exekutor, pokud dlužíte miliardy, zaplatí je daňoví poplatníci. Rychle se začal uplatňovat dvojí metr, dvojí morálka. Kvalitní a dostupnou kulturu zavalil nános bulvárního braku, amerických krváků, dialogy plné vulgarit jsou vydávány za zábavu a kýče všeho druhu považovány za umění. O kvalitě mezilidských vztahů bylo publikováno mnoho a jsou jen věrným obrazem zvlčilé doby. Na ulicích našich měst se poprvé za několik desetiletí, a to hned zkraje 90. let, objevili žebráci a bezdomovci, podobně jako nezaměstnaní. Tedy stav odpovídající období první republiky.
Náš skvělý demokratický režim není schopen občany ochránit ani před různými podvodnými šmejdy, zločinnými praktikami exekutorů, nemluvě o zajištění podmínek dostupného bydlení. Kolik jen lidí se od roku 1990 ocitlo v ponižující roli nezaměstnaných doslova žebrajících o práci často za velmi nedůstojných podmínek? Mnozí navíc opakovaně. Kolik osob musí dělat načerno a v různých nedůstojných a nebezpečných formách práce, aby zajistili svou rodinu? Kolik lidí si v posledních třiceti letech vzalo život z existenčních důvodů? Kolik osob bylo poškozeno chybnými rozhodnutími našich vážených soudů, nemluvě o byrokratické šikaně. Jak moc je těch, kteří berou drogy, proto, aby dostáli požadavkům na stále stupňující se pracovní tempo v řadě profesí, a to i takových jako jsou pedagogové, řidiči, bezpečnostní složky? Kolik je těchto pracovníků ničících si nedobrovolně zdraví, aby si udrželi v dnešním nejistém světě obživu a lidskou důstojnost? Tímto se raději nikdo nezabývá, přitom jde o časovanou bombu s nedozírnými důsledky. Zabývá se skutečně seriozně někdo tím, kolik za poslední tři desetiletí přibylo psychických onemocnění? Čím dál víc lidí trpí depresemi, jelikož žijeme v nezdravé atmosféře mizerných mezilidských a pracovních vztahů. A aby toho nebylo málo, všichni kolektivně jsme navíc byli okradeni o ohromné hodnoty díky špatně provedené privatizaci státního majetku a jako třešnička na dortu nám byl ještě dodatečně předložen ničím nepodložený dar katolické církvi skrytý pod vznešeným názvem majetkového vyrovnání státu s církvemi. Jde o další velkou zlodějnu, kterou navíc posvětili i ctihodní ústavní soudci. Kdo ještě po tomto všem bude mít tu drzost tvrdit, že žijeme v demokratickém a právním státě? Je na čase zřídit muzeum zločinů kapitalismu a jeho obětí. Máme u nás udatné bojovníky, kteří s nehasnoucí intenzitou vedou z účelově zřízených a státem placených institucí minulé bitvy proti údajným zločinům komunismu (který navíc dosud nikde neexistoval), zatímco skuteční zločinci si užívají nakradeného majetku.

*  *  *
Chybně nastavený kurz koruny vůči západním měnám byl další těžkou ranou nejen pro naši životní úroveň a ekonomický rozvoj, ale i budoucnost. Republika vinou neumětelů na významných místech získala namísto slibované suverenity a prosperity spíše koloniální postavení než cokoliv jiného. Jsou u nás ekonomové, kteří na to už dlouhá léta upozorňují. Jenže jejich naléhavý mnoha průkaznými fakty podložený apel nechtějí na rozhodujících místech slyšet. Jak již bylo dříve řečeno – z České republiky se stal krmelec Evropy. Vznikla zde vrstva arogantních zbohatlíků, kteří řídí tento stát prostřednictvím svých lidí v politice, justici a médiích. A naši zákonodárci jim poslušně plní jejich přání, bez ohledu na přirozené zájmy země, tedy většiny občanů, v neposlední řadě také příštích generací. Stačí si přečíst trilogii Aleny Vitáskové o solárních baronech a máme ukázkový příklad o tom, jak dnes u nás funguje tzv. parlamentní demokracie, justice a tržní hospodářství v praxi. Mafiánské praktiky, obří korupce, mizerná vymahatelnost práva. Prodejní politici na straně jedné požívají beztrestnost a ti kteří na novodobé zlořády upozorňují či s nimi chtějí přímo bojovat, se ocitají v roli obžalovaných naší vážené a milé justice.
Polistopadové vlády nás zbavily kromě jiného i obranyschopnosti, potravinové soběstačnosti a kontroly nad cenou pitné vody, elektřiny a zemního plynu. Takovými záležitostmi jako jsou zdravá populační politika, kvalita potravin, ochrana zemědělské půdy či důstojné životní podmínky pro důchodce a invalidy se v celém období od převratu žádná z vlád skutečně vážně a s plným nasazením nezabývala. V civilizované zemi by se toto všechno rovnalo vlastizradě. U nás je to prezentováno jako vítězství liberální demokracie nad totalitní minulostí. V posledních třiceti letech se u nás kvůli sociální nejistotě a nedostupnému bydlení pro mladé dle odborných údajů nenarodilo přibližně 400 tisíc dětí, možná i víc. Mladí odkládají z pochopitelných důvodů založení rodiny, řada z nich ji založit ani nestačí. Ženy rodí svého prvního potomka ve stále vyšším věku. Přibývá dětí se závažnými onemocněními. Náš národ páchá, za tiché asistence humanistů všech barev a vyznání tichou sebevraždu. Nejrůznější pseudohumanisté nás vyzývají s odpudivou vytrvalostí k ochraně menšin (ty se skutečně hlasitě dožadují svých údajných práv, když se ale má hovořit také o povinnostech, tak cudně mlčí) a přijímání nelegálních imigrantů (mají prý zachránit náš nejen náš národ, ale údajně celou Evropu před vymřením). Tyto výzvy však většina naší společnosti rázně odmítá a má pro tento svůj postoj skutečně mnoho pádných důvodů.
Hlavním cílem vrcholných politiků není zdravý rozvoj naší společnosti, ale v prvé řadě zajištění dotací pro miliardáře a zisků pro akcionáře žijící mimo naši zemi. A tyto úkoly plní vskutku svědomitě. Stejně jako zaujímat nepřátelský postoj vůči Rusku a Číně. Co na tom, že dobré obchodní příležitosti nám v těchto zemích už před mnoha lety přebrala konkurence. Na vlivných místech stále sedí dost lidí, kteří jsou ochotni za plný měšec zrazovat svoji zem a sloužit cizím zájmům. Říkalo se dříve, že mráz přichází z Kremlu, dnes přichází z Bruselu a Washingtonu a je mnohem krutější, ale o tom naši připosraní novináři raději mlčí.
*  *  *
Respekt, kterému se země těšila dlouhá desetiletí ve světě, postupně uvadal. Záhy zanikla i velmi solidní a známá značka našich výrobků Made in Czechoslovakia. Ano, dva menší státy se lépe ovládají zvenku, jak ukázal další vývoj po nezákonném rozdělení Československa. Po roce 1989 se tedy jednak rozpadlo Československo, v krvavé etnické a náboženské válce se rozpadla rovněž Jugoslávie, rozpadl se také Sovětský svaz. Zato Německo se sjednotilo. Člověk nemusí být expertem na mezinárodní vztahy, aby již z těchto dost zásadních skutečností vyčetl, kdo tyto změny asi řídil a co vše tím sledoval. Sjednocené a spolupracující slovanské národy jsou, jak se v minulosti opakovaně ukázalo, prakticky neporazitelné. Ten kdo mezi ně vrazil a stále vráží klín, tak činí ze zcela zištných důvodů. Ano, tak jako v minulosti i nyní jde o ovládnutí území, obyvatel a jejich pracovní síly, přírodního bohatství a získání strategické výhody v měnícím se světě, kde roste význam Asie. Ve světě náš hlas dnes nejen že nikdo nebere vážně, ale on ho vlastně skoro nikdo ani neposlouchá.
Mezi prvními, kteří pochopili falešnost polistopadových držitelů moci, byl Karel Kryl. Nesmírně respektovaná osobnost. Muž vysokých morálních kvalit se silným sociálním cítěním. Dokud kritizoval zlořády minulého režimu, bylo vše v pořádku. Jakmile však namířil svůj osten kritiky na polistopadovou moc, ihned byl označen za věčného kverulanta a nespokojence. Však se také brzy stal terčem tvrdých odsudků a musel čelit systematickému umlčování. To vše vedlo až k jeho předčasné smrti. Podobně byli a jsou umlčováni i jiní, co se odmítli smířit s nastolenými poměry plnými pokrytectví a arogance mocných. Krylův klasický výrok o rytí držkou v zemi nabral v nových poměrech až hrozivě reálnou podobu. Ostatně přímo v centru našeho hlavního města se krátce po převratu opakovaně objevil nápis – Karle Kryle už zase ryjeme držkou v zemi!
*  *  *
Brzy po listopadu 1989 byli z mnoha míst vyhozeni vzdělaní a poctiví lidé, jen proto, že odmítli poplivat vlastní minulost a vyměnit starou stranickou knížku za novou, moderní, neopotřebovanou. Ten, kdo odmítl převléct kabát dle dobového zadání, byl společensky znemožněn. Ten kdo byl a zůstal komunistou, protože členství v partaji považoval za věc poctivosti vlastního přesvědčení, byl záhy po převratu nazván starou strukturou a nebezpečím pro demokracii. Naopak ten kdo byl u komunistů vždy jen ze zištných a kariérních důvodů a včas přehodil výhybku, je považován za vzorného občana a demokrata. Absurdní, že ano. Nový režim dokonce přijal hanebné a mezinárodnímu právu odporující zákonné normy kádrující minulost. Jde o zákon lustrační a zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Jsou to zákony, které dělí občany na lepší a horší. Zákon hází všechny komunisty do jednoho pytle, aniž by rozlišoval, kdo se skutečně provinil a kdo nikoliv. Navíc jde o kádrování minulosti nemající nikde v civilizovaném světě obdoby. Jde o mimořádné svinstvo, které řadu osob společensky dlouhodobě či trvale znemožnilo a útok na vše pozitivní co je spojeno s poválečným vývojem v socialistickém Československu. Někteří bývalí straníci a svazáci však včas pochopili výzvy nové doby, velmi čile zorientovali v nových poměrech a stali se z nich vážení politici či vážení podnikatelé. Ještě dnes k nám promlouvají ze stránek tisku a televizních obrazovek a ujišťují nás vytrvale, že žijeme v nejlepším z možných světů a měli bychom si vážit svobody, demokracie, Evropské unie, NATO. Dříve ti samí hovořili úplně stejně a s podobným zápalem. Jen místo o svobodě, demokracii, EU a NATO hovořili o budování rozvinuté socialistické společnosti, vedoucí úloze dělnické třídy, Varšavské smlouvě jako záštitě míru a RVHP jako jediné cestě k prosperitě.
Ano, jak pravil klasik, historie se skutečně jednou opakuje jako tragédie a podruhé jako fraška. Smířit se s mizernými poměry, kdy nám vládnou zkorumpovaní politici, úplatní soudci a prolhaní novináři, by však představovalo totální porážku. Můžeme je měnit postupnými kroky či spíše krůčky. To, že budeme nazývat věci jejich pravými jmény a začneme se chovat jako skuteční sebevědomí občané, může být právě ten první důležitý krok k tolik potřebné změně. Lze se přitom opřít o výrazné osobnosti veřejného života. Na lidi, kteří neztratili kritické myšlení a svým životem opakovaně prokázali, že se nenechají koupit od žádného režimu, jelikož čest a svědomí je u nich na hodnotovém žebříčku vždy výše než pozlátko moci, slávy a peněz. Jde samozřejmě o osobnosti, které téměř bez výjimky neuvidíme na obrazovkách veřejnoprávní televize a ani je neuslyšíme z veřejnoprávního rozhlasu. Ale to nás jistě nijak nepřekvapí. Reálný obraz stavu světa a společnosti je popisován a zobrazován jinde.
Bc. Miroslav Pořízek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *