Stoleté výročí Komunistické Internacionály

Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.

Larry Holmes

Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský svaz, a dostat se do Moskvy bylo obtížné.

Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.

I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.

Lenin chápal, že osud Ruské revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.

Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.

Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, platí to daleko víc dnes.

Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí do značné míry představu o ekonomicky nezávislém národním státě anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.

Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps kapitalistické ekonomie ve světě, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.

Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech se politicky a ideologicky oslabilo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy. Část dělnické třídy USA bojovala a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že vedoucí třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.

Nyní U. S. imperialismus dominanci ztrácí. Je to součást konečné krize kapitalismu a ekonomických a politických otřesů.

Vedení Sovětského svazu, jež bylo za války nominálně a nakrátko spojencem imperialismu USA – pod vlivem falešné iluze o mírovém soužití s imperialismem – rozpustilo v roce 1943 Komunistickou Internacionálu.

Nyní, kdy se ve světě konají shromáždění na obranu Bolívarské revoluce ve Venezuele proti pokusu o kontrarevoluční převrat, podporovaný Spojenými státy, je čas připomenout, že před 10 lety tehdejší prezident Hugo Cháves byl sponzorem velikého shromáždění socialistických a komunistických sil v Caracasu, jež mělo vytvořit Pátou Socialistickou Internacionálu. Politické diference mezi delegáty byly takové, že se cíl shromáždění neuskutečnil. Je ale zřejmé, že Cháves chápal, že by nová internacionála mohla sehrát svoji roli při obraně Venezuely proti imperialismu.

Kominterna na vrcholu síly – přes všechny slabiny a rozpory – měla značný vliv na kurz globálního třídního boje za socialismus a komunismus.

Pro jistou generaci veteránů jména Stalin a Trocký stačí, aby si připomněli hluboké rozpory, jež existovaly.

Leták na konferenci amerických komunistů ke stému výročí Velké říjnové socialistické revoluce

V naší straně věříme, že slabiny dělnického třídního hnutí – jež přetrvávají dodnes – jsou klíčem k pochopení, proč se zhroutil Sovětský svaz.

Po pádu Sovětského svazu, Sam Marcy, zesnulý zakladatel a vůdčí osobnost Workers World Party, vyzýval vytvořit silnou bojovou organizaci, dát stranou bývalé rozdíly a sjednotit se na principech leninismu, jako je převaha revoluce nad reformami, neústupnou opozicí imperialismu, avantgardní role strany a revoluční řešení národnostní otázky atd. Marsy radil: „Při ocenění minulosti je nyní naléhavě třeba obnovit revoluční hnutí.“

Při tom se revolucionáři musí orientovat na budoucnost. Přijde doba – čím dříve tím lépe – kdy revolucionáři znovu vytvoří internacionální alianci pro organizaci světové revoluce.

V přípravě na příští fázi globálního třídního boje je výročí Kominterny vhodná příležitost připomenout si Leninovy myšlenky a aplikovat je na současnost.

Po druhé světové válce dělnické hnutí, zvlášť na Západě, včetně odborových organizací a dělnických stran, změnilo orientaci. Převážil názor, že kapitalismus a imperialismus v důsledku války nabyl na síle, a dělnická třída by si měla zvyknout hrát v budoucnu širší roli se super-bohatými.

Dělnické hnutí se stávalo konzervativnější, užší, limitované lokálním myšlením a zaměřením – vázané na kapitalistickou vládnoucí třídu.

Příkladem úzkoprsosti je současné dělnické hnutí ve Francii. Miliony Žlutých vest, většina z nich z dělnické třídy, uvedly ve zmatek francouzskou vládu a buržoazii. V jisté míře byli donuceni povstat, protože necítili, že za ně bude bojovat francouzské dělnické hnutí.

Globální kapitalistická ekonomika zvolna upadá. Ještě před několika měsíci kapitalističtí bankéři a politici – zvlášť v USA – to popírali a ignorovali velikost ekonomické krize. Nevyhnutelný další celosvětový krach finančního trhu se rýsuje nad Wall Streetem a nad celým systémem finančního kapitálu. Globální pokles ve skutečnosti není recese, ačkoli tak bývá označován. Tradičně, recese je cyklický fenomén, následovaný obnovou a pak expanzí ekonomické aktivity. Co nyní nadchází, je obrazem krize, která není cyklický případ. Ekonomická bouře, jež narůstá, je produktem permanentní nezvratné systémové krize a věští dohořívání kapitalismu.

V současnosti, po zhroucení kapitalistického finančního systému v roce 2008, kdy byl „blízek smrti“, nedosáhl fixace.

Trump dal trhu Spojených států další pobídku obrovským úpadkem daní. Ale centrální bankéři nyní už nejsou s to udržet takto podpíraný systém finančního kapitálu.

Základní příčinou krize je permanentní kapitalistická nadvýroba. Permanentní v tom smyslu, že nynější nadvýroba dosahuje míru, v dějinách kapitalismu nikdy nepoznanou.

Kapitalismus byl nekontabilní se společností v mnoha ohledech po většinu jeho historie. Avšak nikdy nebyl tak nekontabilní se společností, jako je nyní. Dokud kapitalismus neskončí a nebude vystřídán socialismem, máme jedinou jistotu, že se životní úroveň většiny z nás bude zhoršovat. Jako dělnické hnutí nemáme jinou možnost, než radikálně promyslet a zkrátit dobu zániku kapitalismu.

Dělnické hnutí je evidentně na vzestupu. Svědčí o tom i velké stávky na všech kontinentech. Ve Spojených státech vzdělaní dělníci zahájili před rokem militantní vlnu stávek v Západní Virginii, která zde pokračuje, a rozšířila se do Colorada, Kalifornie a dalších států.

Mezi každodenním bojem dělnické třídy a maximálním programem socialistické revoluce není rozpor. V hnutí je jistá tendence pohlížet na boj za zvýšení mezd, lepší pracovní podmínky a podobné základní pracovní požadavky jako něco, co se příčí přípravám na revoluci. To je chybný názor.

Velká část dělnické třídy bude vždycky nejprve bojovat za bezprostřední požadavky.

Revolucionáři musí mít praktickou krátkodobou strategii dělnické třídy. Musí ale rovněž mít široký přehled o globálním třídním boji a krizi systému.

Podmínky, za nichž se bude vyvíjet globální třídní boj v budoucnosti, budou částečně podobné, ale zároveň úplně jiné, než ve všech minulých obdobích. Proč? Protože úroveň výrobních sil kapitalismu se neustále mění.

Larry Holmes, první tajemník Komunistické strany USA Workers World Party

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *