Drang nach osten

„Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda.“ (Adolf Hitler)

Petr Máj

Pokud jste neemigrovali, nevycestovali, nešli za prací někam jinam, třeba až za moře – pokud stále žijete na území někdejšího Protektorátu Čechy a Morava, potom děkujte (nejenom Bohu), že jste ještě naživu nebo že jste se vůbec mohli narodit.

Hitler, Stalin, Roosevelt, Chamberlain, Daladier, Mussolini, Churchill… ti všichni nejsou již dávno na tomto světě. S nikým z nich nemůžeme mluvit, nikoho z nich se nemůžeme na nic zeptat. Zůstala pouze historická fakta.

Jsou tu však velmi patrné snahy vykládat historická fakta dost zvláštním způsobem. To, že se dnes může říkat již pravda celá, budí v některých lidech pravděpodobně dojem, že fakta dříve zamlčovaná mají poněkud větší pravdivost. Pro někoho dokonce tak velkou pravdivost, že to, co se mohlo říkat již dříve, vynechávají nebo dokonce považují za lživé. A tak se stává, že namísto pravdy s velkým P, se v jejich podání začíná šířit stejně nebezpečný jednostranný výklad, jako za doby minulé – pouze jen otočený o sto osmdesát stupňů. Z východu na západ…

Mnichov. Např. veřejnoprávní media se letos už ani nezmínila o tomto smutném výročí „ani jediným slovem“. To, že jsme se vymanili ze Sovětského vlivu, ještě neznamená, že jsme se vymanili z vlivu jakéhokoli. Právě pohled na Mnichov je toho důkazem. Jsme opět součástí západu a někteří politici, novináři, Wikipeďáci, blogeři… prostě mnozí z nás, mají pravděpodobně dojem, že bychom se měli zavděčit. Potěšit své znovu spojence… alespoň zmírněním toho ošklivého slova „ZRADA“.

A tak se, od těch všech výše uvedených, můžete dovídat nejrůznější názory, pod jakýmsi společným jmenovatelem, končícím převážně variantou typu: „nemohli v dané situaci nic jiného dělat“, nebo dokonce „za Mnichov si vlastně můžeme sami…“

Pokud by všichni tito vykladači „pravdy“, pravdu skutečně měli, potom by hlavní aktéři Mnichova mohli být v klidu – což evidentně nebyli… a to ani po Mnichovské zradě bezprostředně… ani v poválečné době.

Churchill, krátce po podepsání dohody řekl: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“

Thatcherová, 18. září 1990: „Má země zklamala Československo svou účastí při podpisu Mnichovské dohody a vzpomíná na to s pocitem studu.“

A co je hlavní – Komise OSN o mezinárodních smlouvách (1968-1969), namísto toho, aby mnichovské dohodě udělila „svatozář“ za bezprecedentní tah skvělého krizového managementu, prohlásila ji za neplatnou od samého počátku.

Začátek druhé světové války. Vykladači „pravdy“ se snaží datum 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko rozšířit o datum 17. září 1939, kdy Polsko napadl Sovětský svaz. Ale nejde jim jen o rozdvojené datum. Byli by velmi rádi, kdyby byla přijata i jejich snaha o rozdvojení odpovědnosti za rozpoutání války – doposud nejstrašnější v lidských dějinách.

Pokud takovou nehoráznost budou dostatečně často opakovat a budou mít dostatek pomocníků v mainstreamových mediích, ale i např. v blogerech s nimi si notujících, může se tato lež stát pro nastávající generace „pravdou“ pravdoucí.

Polsko. Vykladači „pravdy“ se snaží o to, aby předválečné Polsko bylo vnímáno jako mírumilovný stát trpící od věků nadvládou zlých Rusů, zákeřně přepadený nacistickým Německem a to právě ve chvíli, kdy se ponořil do všeobjímajícího mírového snění…

Jenže skutečnost byla tehdy poněkud jiná: Polská republika vznikla v roce 1918, na základě čtrnáctibodového plánu prezidenta Wilsona, předneseného na zasedání Kongresu 8. ledna 1918. Týkal se mezinárodního uspořádání světa po první světové válce z hlediska postoje Spojených států.

Bod č. 13 tohoto plánu zněl: “Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři.“

Vzhledem k tomu, že Poláci trvali na Danzigu (Gdaňsk), jelikož tam se nacházel jediný zámořský přístav, dospělo se k myšlence prohlásit Danzig za mandátní území Společnosti národů. To proto – aby se Wilsonem zdůrazňované právo na sebeurčení nedovedlo (přiklepnutím Polsku) až do úplné absurdity – protože 97 % obyvatelstva Danzigu byli Němci.

Vnitrozemní Polsko bylo propojeno s Danzigem tzv. polským koridorem, což byl pás země 30 až 90 kilometrů široký, vedený německým územím. Oddělující Východní Prusko od ostatního Německého státu.

Pro zásobování Východního Pruska byly Němcům k dispozici železniční tratě. Německo muselo za jejich používání platit, a to v polské měně. V důsledku světové hospodářské krize přijímalo Německo příliš málo zlotých a platilo v říšských markách. Polsko tuto měnu odmítalo a postupně uzavíralo jeden železniční spoj za druhým…

Vytvoření polského koridoru bylo Německem chápáno od samého počátku jako nespravedlivé a jako porušení zásady sebeurčení národů. Okamžitě po vytvoření koridoru („odtržení“ tohoto pásu země od Německa) v listopadu 1920 opustilo toto území 200 000 Němců. Přitom se zřejmě, podobně jako u českých vystěhovalců v Sudetech roku 1938, jednalo z velké míry o německé státní úředníky. Až do roku 1934 narostl počet utečenců až na 1,2 miliónu. Ustoupili tlaku, který byl vykonáván prostřednictvím odnímání obchodních a profesních licencí, uzavírání škol, fyzických útoků, žhářských útoků, ničení kulturních zařízení a ostatního druhu šikanování. Jenom v roce 1939 opustilo Polsko 90 000 Němců, aby se vyhnuli vykonávanému nacionálnímu tlaku.

Teprve po převzetí moci národními socialisty se situace jakoby uklidnila. V posledních měsících roku 1933 byly vypracovány základy pro Polsko-Německou smlouvu o neútočení, oficiálně uzavřenou 26. ledna 1934. V listopadu téhož roku byl tento pakt doplněn oboustranným prohlášením o ochraně národnostních menšin.

Po smrti maršála Piłsudského (12. 5. 1935) se v polské politice začaly prosazovat čím dál více síly nepřátelské Německu. Projevovalo se to i v polském postupu proti německé menšině.

Polsko si po mnichovské dohodě díky příznivému postoji Německa „mohlo“ ukořistit část československého území – bylo to z německé strany chápáno jako „jistý“ signál polské vládě. Polsko se ale „odměnilo“ útlakem národnostních menšin hned druhý den po obsazení českého území, takže tisíce zde žijících Němců muselo uprchnout.

Po uzavření Mnichovské dohody podnikl A. Hitler nový pokus o řešení otázky polského koridoru v německém smyslu. Požadoval lidové hlasování o státní příslušnosti území a navrhl zajistit tomu státu, který by v lidovém hlasování podlehl, vybudování exteritoriální dálnice koridorem. Svobodné město Danzig by se navrátilo na základě svého čistě německého charakteru stejně jako na základě svobodné vůle jeho obyvatelstva ihned do Německé říše. Oblast tzv. koridoru by sama rozhodla o své příslušnosti k Německu nebo k Polsku. Jako protinabídku navrhl uzavření smlouvy o neměnnosti hranic na 25 let.

Polsko Hitlerovu nabídku odmítlo a polský ministr zahraničí odjel naopak do Londýna, kde byla uzavřena anglicko-polská záruční smlouva.

Hitler proto 28. dubna 1939 oznámil světové veřejnosti zrušení dohody z roku 1934 na základě porušení smlouvy ze strany Polska.

Anglie již od podzimu 1938 usilovala o polskou přízeň. 3. dubna 1939 referoval Chamberlain anglickému parlamentu o záruce, která byla poskytnuta Polsku. Očekával se konflikt s Německem a Anglie potřebovala mít Polsko s jistotou na své straně.

V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa.

Ministr zahraničí Józef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců.

Polsko se obávalo německé menšiny, považovalo ji za pátou kolonu v případě, že by měla vypuknout válka. Již dlouho před rozpoutáním války byly v Polsku vypracovány seznamy prominentních osob německé národnosti určených k zatčení. V rámci polských opatření na jaře a v létě roku 1939 bylo zatčeno kolem 50 tisíc Němců.

Národní týdeník Merkurjusz Polski napsal 2. července 1939 k tzv. svátku moře: „Elementární silou se nové Polsko tlačí na pobřeží Baltského moře. Země, která 84 % svého dovozu a vývozu vede přes své přístavy, potvrdila, že nepotřebuje 140 km nýbrž 500 km pobřeží. To je náš životní prostor, který musíme požadovat. Náš opravdový svátek moře začne až tehdy, až polské divize postoupí ve svém nezadržitelném pochodu k Baltskému moři.“

Koncem srpna 1939 vyhlásilo Polsko plnou mobilizaci… a 1. září (kdy mobilizace proběhla cca z 60 %), bylo Polsko napadeno nacistickým Německem.

Napadení Polska Sovětským svazem. Vykladači „pravdy“ tvrdí, že „zrádný“ Sovětský svaz využil oslabení Polska, které se muselo bránit Hitlerovi, a velmi lehce tím pádem obsadil jeho východní část. Až na tu „zrádnost“ je toto vše jistě pravda. Jenomže i tento konflikt musíme nutně vnímat v souvislostech, neboť rozhodně nešlo o konflikt první…

Rusko-polskou válkou můžeme označit všechny tyto konflikty mezi Ruskem a polsko-litevskou Republikou: Rusko-polská válka (1577–1582), část Livonské války /Rusko-polská válka (1605–1618) / Rusko-polská válka (1632–1634), neboli Smolenská válka / Rusko-polská válka (1654–1667) / Válka o polské následnictví (1733–1735) / Válka proti Barské konfederaci (1768–1776) / Kościuszkovo povstání (1794) / Listopadové povstání (1830–1831) / Lednové povstání (1863–1864).

Stejně tak, jako tyto dva konflikty, k nimž došlo po vzniku Sovětského svazu a samostatné Polské republiky:

1. Polsko-sovětská válka (1919–1921), kdy Polsko (s pomocí Francie) napadlo Sovětský svaz – oslabený občanskou válkou a hladomorem, a obsadilo velké části území v Pobaltí, v Bělorusku a na Ukrajině. Dodnes se vedou spory o tom, kam se poděli tak mnozí ze zajatých rudoarmějců ze všech těchto území. Vzhledem k nenávisti mezi Poláky a Ukrajinci a mezi Poláky a Rusy, asi jen těžko lze uvěřit, že pro ně polské zajatecké tábory byly procházkami v růžových sadech.

2. Sovětsko-polská válka (1939), kdy naopak Sovětský svaz napadl Polsko a ukořistěná území, hlavně Běloruska a Ukrajiny si vzal spět.

Chcete-li ale naprosto odpovědně posuzovat napadení Polska Sovětským svazem (17. září 1939), potom máte před sebou dost nelehký úkol. (Tedy – na rozdíl od vykladačů „pravdy“.)

Můžete si to zjednodušit tvrzením, že je to pouze náhodné datum a odvetný konflikt – prozatím poslední z těch mnoha minulých výše uvedených…, nebo se budete trošičku namáhat a vezmete v potaz celou tehdejší evropskou, spíše však celosvětovou, politickou situaci:

Přesto, že první světová válka skončila, všichni státníci mluvili o míru a jeho zachování, tak jejich činy tomu až tak moc nenasvědčovaly.

Nejhorší trest postihl Německo, protože se všichni vítězové svorně dohodli, že právě Německo je natolik militantní, že se mu musí přistřihnout křídla a vůbec udělat vše pro to, aby se už nikdy nemohlo vyzbrojit a tím pádem opět napadat jiná území a jiné státy. Německo muselo nejenom v reparacích splácet vítězům sumu (tak vysokou, že vlastně nemohla být zaplacena nikdy), muselo mít velmi okleštěnou armádu a celé Porýní bylo vyhlášeno za demilitarizovanou zónu. Hlavním garantem toho všeho (tedy dodržování všech bodů Versaillské smlouvy, která podle mnohých historiků byla sama o sobě příčinou druhé světové války), byly USA, Anglie a Francie.

Když se dostal v Německu k moci Adolf Hitler, začal okamžitě zbrojit. Co na to garanti (míru)? Nic. Americké, ale i Britské firmy dokonce zajišťovaly dodávky pro německý zbrojní průmysl.

7. března 1936 nacistické Německo vojensky obsadilo Porýní – demilitarizované pásmo!!! Co na to garanti (míru)? Nic.

26. duben 1937 nacistické Německo (spolu s Italií) provedlo letecký útok na baskické město Guernica. Takřka je srovnaly se zemí. Co na to garanti (míru)? Nic.

V březnu 1938 nacistické Německo provedlo anšlus Rakouska. Co na to garanti (míru)? Nic.

V září 1938 si Hitler pozval některé z garantů „míru“ (spolu s Mussolinim) do Mnichova, aby mu společně pomohli narušit Československo. Co na to garanti (míru)? Tentokrát (světe div se!) byli poprvé aktivní – pomohli Hitlerovi.

V březnu 1939 nacistické Německo provedlo okupaci Československa. Co na to garanti (míru)? Nic.

Německo nejenom sílilo tím, že zabíralo cizí území, jejichž výrobní potenciál okamžitě přeměňovalo na zbrojní průmysl, ale i – a to je hlavní – postupovalo na východ… přibližovalo se k hranicím Sovětského svazu. Bylo nemožné si něčeho takového nevšimnout. A bylo nemožné si nevšimnout ani toho, že garanti (míru) mu dávají zelenou.

Stalin se snažil jednat s Anglií a Francií ohledně záruk vzhledem k zemím, které se Sovětským svazem přímo sousedily. Šlo o Polsko, Finsko, pobaltské státy a Rumunsko. Jenže k tomuto jednání se dostavili jen bezvýznamní úředníčci, kteří ještě navíc dávali jasně najevo, že dohoda se Sovětským svazem není žádoucí.

Celou tu dobu – po všechny ty výše uvedené události neudělala Anglie s Francií nic, takže s nimi buď souhlasily, nebo si je dokonce i přály. Stalinovi muselo být tehdy jasné, že podporují Hitlera v jeho vítězné cestě na východ. Západních zemí se postup tímto směrem nikterak nedotýkal a vymazání Sovětského svazu z mapy světa si (z mnoha důvodů), dokonce i přáli.

Stalinovi zbyla poslední možnost – začít vyjednávat přímo s Hitlerem. A to ani netušil, že Hitler na tom byl úplně stejně: Ještě 30. dubna 1939 učinil Hitler poslední pokus, prostřednictvím neoficiálních kanálů, najít společnou řeč se svými bývalými britskými „přáteli“ a varoval je, že jinak bude nucen jednat s Kremlem. Nicméně Britové se samotné myšlence smlouvy mezi nacisty a bolševiky vysmáli.

Smlouva Ribbentrop Molotov. Musela to být nejvyšší liga pokeru. Hitlerovou cílovou stanicí byl Sovětský svaz, ale musel se chovat přátelsky, aby Stalina neodradil. Stalin se naproti tomu Hitlera jistě velmi obával, neboť mu z jeho dosavadního počínání bylo jasné, že se nehodlá před ničím zastavit. Že neskončil tam, kde nyní je…, že půjde dál – na východ… a Anglie s Francií mu v tom s největší pravděpodobností opět bránit nebudou. Bylo mu jasné, že v dané situaci potřebuje hlavně čas! A byl tu způsob, jak toho dosáhnout – co nejvíc prodloužit Hitlerovi cestu k Moskvě.

Dnes, kdy už víme, že smlouva s Hitlerem měla tajný dodatek – přiznání územních zájmů ve východní části střední Evropy, se nám jeví téměř nemožné, že by se Hitler – těsně před napadením Polska – nechal někým omezit.

Za každých jiných okolností by byl Stalinův úmysl jistě lehce odhalitelný – nicméně v situaci rozdělení světa po první světové válce se mohl Hitlerovi zdát Stalinův požadavek téměř očekávaný – návrat ztraceného území. Vzhledem k tomu, že Německo přišlo díky Versaillské smlouvě rovněž o velmi mnoho, dalo by se říct, že byli v tomto ohledu do jisté míry „spojenci“, pokud šlo o ztracená území. A navíc – v Hitlerových plánech byl čas to poslední, o co mu šlo, neboť věděl, že už brzo bude patřit Německu Stalinova říše celá… takže si mohl dovolit předstírat velkorysost.

Jsem přesvědčen o tom, že sovětská strana neměla ani tušení, že Hitler začne své zájmy realizovat již za devět dní. Stejně tak jsem ale přesvědčen, že ani Hitler v té době netušil, že bude muset již za pouhých 36 dní řešit se Stalinem demarkační linii obou armád na Ukrajinském území.

Napadení Polska nacistickým Německem. Prvního září 1939. Toho dne ještě nikdo nevěděl, že i tentokrát se Anglie, Francie a USA zachovají k Hitlerovi naprosto stejně, jako kdykoli před tím. Neudělají nic. (Teda, mimo formálního vyhlášení války Německu dne 3. září 1939 – války, která se ale nekonala. Ke stejnému dni deklarovaly Spojené státy k tomuto konfliktu neutralitu – takže rovněž nic. Stejně tak i Francie.)

Stalin možná (alespoň v koutku duše) doufal, že Anglie třeba přece jen splní svůj závazek a Polsku pomůže…

Ale nemohl doufat věčně. Rozhodně ne do chvíle, až se nacistické Německo dostane k východní hranici Polska – k hranici se Sovětským svazem.

Doufal a čekal celých (pravděpodobně „nekonečných“) šestnáct dní – až do 17. září 1939, kdy se rozhodl využít onoho tajného dodatku smlouvy (R/M), který Rudé armádě zaručoval původní hranice předválečného Ruska, tedy v případě Polska jeho celou východní část.

Co všechno Stalin udělat musel. Německo nebylo jediným nepřítelem Sovětského svazu. Anglie, Francie a Spojené státy nebyly rozhodně jeho přátelé, nicméně nechtěly si špinit ruce a tak nechávaly nacistickému Německu pouze jen volnou cestu v jeho rozpínavosti na východ. (Prozatím netušily, že i jim „zvoní hrana“.)

Vedle Německa tu byly státy, které se na rozdíl od těch výše zmíněných (pletichářských), rozhodně netajily tím, že je potřeba Sovětský svaz vymazat z mapy světa.

Byly to státy fašistické Osy (Německo a Japonsko), které 25. listopadu roku 1936 podepsaly v Berlíně Pakt proti Kominterně. Podepsaní byli: Joachim von Ribbentrop a Mušanokoji Kintomo. Až po roce 1945 vyšlo najevo, že i tento dokument obsahoval tajnou doložku konkretizující společný postup proti Sovětskému svazu.

Oba fašistické státy vyzvaly ostatní země, aby smlouvu podpořily – a nemusely čekat dlouho. V roce 1937 se připojila Itálie, v roce 1939 Španělsko, Maďarsko, v roce 1941 Finsko, Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Dánsko, Čína – Nanking… a Turecko, jako pozorovatel.

Když se podíváte na mapu, tak zjistíte, že Leningrad leží 150 kilometrů od Finské hranice. Finové sice ihned po bolševické revoluci oznámili svou nezávislost, kterou Sověti uznali takřka „druhý den“, nicméně v samotném Finsku to vyvolalo občanskou válku, v níž proti sobě stály tzv. Bílé gardy podporující finskou nezávislost a tzv. Rudé gardy, které se snažily ve Finsku vyvolat revoluci a připojit ho zpět k Rusku. Rudé podporovalo Rusko, bílé Německo.

V roce 1920 (14. října), došlo sice k podpisu mírové smlouvy mezi Ruskem a Finskem, nicméně již samotná občanská válka ve Finsku, jakož i značná ruská angažovanost v ní, dávala jasně najevo, že ne všechny „vysoké ruské kruhy“ s finskou nezávislostí souhlasily a Rusko (později pak i Sovětský svaz), nemělo rozhodně v úmyslu dopustit někdy úplnou ztrátu vlivu v této nově vzniklé zemi.

Tento fakt se projevil ještě výrazněji s nástupem Hitlera k moci a opětovné militarizaci Německa. Byl to Sovětský svaz, který, jako jediný podal protest proti remilitarizaci Porýní. A byl to rovněž Sovětský svaz, kdo naprosto jasně upozornil Finsko, že pokud dojde k válce s Německem, přejde Rudá armáda hranice a obsadí Finsko v rámci předsunuté obrany Sovětského svazu. Sovětský svaz takto varoval ministerského předsedu Finska Toivu Kivimäkiho – okamžitě po podepsání (podlézavé) námořní dohody mezi Velkou Británií a Německem (18. červen 1935). Byla to první dohoda tzv. politiky appeasementu. Politiky, která vyvrcholila podepsáním potupné Mnichovské dohody v roce 1938.

Tento předem avizovaný záměr Sovětský svaz skutečně naplnil dne 30. listopadu 1939, kdy začala tzv. Zimní válka.

Vykladači „pravdy“ rádi v této souvislosti uvádějí skutečnost, že tehdy došlo k vyloučení Sovětského svazu ze Společnosti národů – což by (dle jejich podání) měl být jakýsi vrchol v poukázání na zvrhlost Sovětského svazu, neboť se něco takového nestalo v historii nikdy nikomu jinému. Pravda je ovšem zcela jiná. Žádnému jinému státu se to stát nemohlo, protože buď „včas“ Společnost národů opustily – Itálie, Japonsko, Rumunsko, Španělsko, Maďarsko, Německo, Rakousko, Turecko…, nebo v ní nikdy ani nebyly – USA.

Sovětský svaz na takové politikaření čas neměl, protože už ve válce byl. V tom mají totiž vykladači „pravdy“ pravdu skutečnou – když tvrdí, že pro Sovětský svaz nezačala druhá světová válka 22. června 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden hitlerovským Německem, Rumunskem, Itálií, Maďarskem, Slovenskem a Chorvatskem, za podpory Španělska, Francie a Finska – ale již 17. září 1939, kdy Rudá armáda překročila hranice Polska a zastavila tak hitlerovské Německo na demarkační čáře „daleko od Moskvy“.

Z hlediska dnešního pohledu mohou vypadat tehdejší kroky předsunuté obrany Sovětského svazu, poněkud méně důležité, či dokonce unáhlené anebo – pokud jde o vykladače „pravdy“ – dokonce záludné a agresivní. Ne tak tehdy, kdy se v plném proudu rozjížděla genocida Slovanů, Romů a Židů v nacisty okupovaném Polsku, což měla být jen pouhá ukázka toho, co – možná i v ještě horší podobě – bude pokračovat dál na východ, dokud nebude tato oblast světa „osvobozena“ od všech „méněcenných“ ras.

My jsme měli štěstí. My, kteří jsme přežili… Tedy i naše děti a vnoučata… Ale přežili jsme jen díky tehdejší politice a válečné strategii Stalina, generálů Rudé armády, jakož i díky obrovskému nasazení všech (bezejmenných) občanů tehdejšího Sovětského svazu – ať již na bojištích druhé světové války, nebo v zázemí…
Petr Máj, 25. 10. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *