Vítězní maršálové

Nikdo, kdo nezažil válku, nepochopí, jakou svobodu a za jakých obětí vybojovaly národy Sovětského svazu pro národy Československa, ostatní slovanské národy a pro celý svět. V následujících dokumentech (bohužel pro mladší generaci v ruštině) jsou představení někteří maršálové, kteří obdrželi nejvyšší vyznamenání Velké vlastenecké války – Řád vítězství.

První část
Druhý díl

Boj proti komunismu

Vystoupení generálního prokurátora (současně i ministra spravedlnosti v administrativě prezidenta Donalda Trumpa) – Williama Barra na „Centrem“ organizované konferenci o situaci a vztazích s ČLR, která se konala 6. února 2020.
Centrum pro strategická a mezinárodní studia USA

Úvodní slovo viceprezidenta „Centra“ Jamese Andrewa Lewise: Vystoupení Williama Barra nepotřebuje žádný úvod. William Barr byl v únoru 2019 schválen Senátem, jako 85 generální prokurátor v dějinách USA. Jeho projev je tak vlastně připomínkou ročního působení ve funkci. Barr je pouze druhým politikem v dějinách USA, který vykonává tuto funkci dvakrát. Poprvé to bylo v létech 1991 – 1993, kdy ho do funkce jmenoval prezident H. W. Bush. Pak byl výkonným viceprezidentem a generálním poradcem v telefonní a elektronické společnosti GTE – poté Verizon, takže byl velmi dobře informován o telekomunikačních otázkách. Před nástupem do současné funkce byl advokátem v jedné z největších advokátních kanceláří ve Washingtonu.

Z jeho projevu, jak můžeme sledovat, vyzařuje zlo a nenávist k ČLR a čínským komunistům: „Jak je Vám známo původním cílem mé kariéry bylo nastoupit do CIA, jako specialista na Čínu. K tomu jsem studoval šest let na Kolumbijské univerzitě, kde jsem dosáhl stupně „magistr“. Vzpomínám si, že na univerzitním semináři v sedmdesátých létech jsme diskutovali, který z našich zahraničních nepřátelských států by se mohl stát dlouhodobým nepřítelem USA. Hovořilo se o Sovětském svazu a Čínské lidové republice. Jeden z mých spolužáků označil za největšího dlouhodobého nepřítele ČLR. Uvedl, že Rusko chce ovládnout svět, ale že Čína ho chce vlastnit, což bude pro USA mnohem větším problémem. Ukázalo se, že jde o hlubokou pravdu. V roce 1972 jsme doufali, že pokud dotlačíme Čínu k liberalizaci její ekonomiky, tak svobodný trh a ekonomický růst povedou k postupně k větší politické svobodě pro její občany.

Pokračovat ve čtení „Boj proti komunismu“

Co napsala Lenka

17. listopadu 1989 mi bylo 28 let. Byla jsem toho dne na Albertově, na Vyšehradě, i na Národní, a prožívala jsem tu euforii. Fandila jsem pak chvíli i Havlovi a jeho družině, a vyrobila jsem si z moduritu placku OF. Do práce jsem nosila trikolóru na kabátě, účastnila se dalších demonstrací, zvonila klíči a myslela jsem si uboze a naivně, že tu jde o naši zemi – lepší a krásnější.

Dnes bych si za to nafackovala. Brzy mi spadly růžové brýle (někomu dodnes ne), a dnes je jasné, o co šlo. Šlo o majetky pro kolaboranty, kolaborantskou šlechtu, církve a sudeťáky. O prolomení Benešových dekretů. Od začátku šlo o zničení Československa, továren a podniků konkurujících těm západním, o rozdělení naší země na dvě malé bezbranné zemičky.

Lituji, že jsem nevěřila své babičce, která tehdy plakala a říkala, že tu zase bude hrstka bohatých, kteří budou mít za prachy vše, včetně práv, a zbytek lidí bude místo života bojovat o finanční přežití.

Pokračovat ve čtení „Co napsala Lenka“

Ani zlatou uzdou vrahy neočistíš

Provládní „veřejnoprávní média“ nám sdělují smutnou zprávu, že zemřel poslední člen teroristické skupiny bratří Mašínů. Vladimír Hradec (+88) se v padesátých letech přímo nezapojoval do vražd, které organizovali Mašínové. Získával a přechovával pro ně „pouze“ střelné zbraně, ale po jejich emigraci z ČSR byl zatčen a odsouzen k desetiletému vězení.

Také on se dočkal, stejně jako ostatní členové této teroristické skupiny, státního vyznamenání. Aby to však nevypadalo jako ocenění terorismu, vyrobili polistopadoví mocipáni zákon o III. odboji. Podle tohoto zákona jsou vyznamenáváni a finančně odměňováni všichni teroristé, záškodníci a špioni, kteří sabotovali poválečný vývoj v Československu.

Ano, jsou vyznamenáváni ti, kteří tehdejšímu lidově demokratickému režimu aktivně škodili, zatímco ti, kteří tehdejší společnost chránili a bránili, jsou označeni za nepřátele demokracie. Také pro ně si polistopadoví havloidi nechali schválit tzv. lustrační zákon a vyřadili je tak z aktivního společenského života. Dokonce jim ani nevadí, že tento zákon odporuje Listině základních práv a svobod občanů.

Ale dnes nejsou oslavování jenom teroristé skupiny Mašínů, ale i ozbrojené protivládní skupiny Dr. Horákové, převaděči, agenti chodci a další záškodníci. Pojmenovávají se po nich ulice, náměstí a stavějí se jim pomníky. Všichni prý bojovali proti komunistickému režimu. I tento pojem zapadá do protikomunistické propagandy, která má za cíl implantovat do hlav polistopadové generace nenávist k vlastním rodičům a prarodičům za to, že se podíleli na budování beztřídní společnosti v naší republice.

Připomeňme si tedy, proti jakému režimu ti dnes oslavovaní hrdinové bojovali. V Prohlášení k Ústavě z roku 1948 se praví:

My lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu. Jsme odhodláni bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948.

A právě zítra je ten den, kdy máme možnost připomenout si nezapomenutelné výročí vítězství pracujících v ČSR – 25. únor 1948

mk

(A poznámka metéra: Jestli tomu dobře rozumím, tak když teď začnu tajně a nezákonně shromažďovat vraždící zbraně a budu jimi vyzbrojovat zločince a vrahy, kteří zavraždí třeba policistu, předsedu družstva, zastupitele, vojáka, ministra a třeba primáře či ekonomického náměstka, tak až se u nás zase chopí vlády pracující lid, tak dostanu vyznamenání a odškodnění ?! Tak to jdu NA TO…)

Zapomenutá přehlídka spojeneckých vojsk

Tak tohle už kdysi jednou běželo. Je dobré si to připomenout. Od dubna 1945 měl Churchill na stole plány útoku „spojenců“ na Sovětský svaz. Samozřejmě za účasti a pomoci německé armády. Ale o tom se také mlčí. Když Patton viděl nové sovětské tanky, hned si tažení na Moskvu rozmyslel. Tuto zapomenutou přehlídku asi mnoho lidí nejen u nás nevidělo. Proč se o ní mlčí? Ani se nepamatujeme ze školy, že by nám někdy říkali, že byla 7. září 1945 závěrečná přehlídka všech armád, které se podílely na vítězném ukončení druhé světové války. A také překvapuje, jak dobře člověk rozumí! Nenechte si „zapomenutou přehlídku“ ujít. Stojí za to si ji připomenout, i když se o ní v současnosti u nás raději mlčí!

https://www.youtube.com/embed/Mnpn5znFEtc

Bolívie

V prosinci 1973 vydavatel MR Paul M. Sweezy, který podnikl řadu cest do Chile a byl přítelem Salvadora Allendeho (a hostem na Allendeho inauguraci), napsal článek nazvaný „Chile: otázka moci“, jako reakci na vojenský puč. Jak Sweezy konstatoval: „Chilská tragédie potvrzuje to, co mělo být, a pro mnohé bylo od samého začátku jasné, že neexistuje nic jako mírová cesta k socialismu.“ Samozřejmě tím nemínil, že v boji za socialismus jsou vhodné a účinné jen násilné prostředky; spíše že v určité etapě tohoto procesu je násilný střet nevyhnutelný, protože je pokaždé vyvolán silami reakce, které vidí, že jejich moc je ohrožena. „Následuje to, že otázka násilného střetu musí být středem veškeré socialistické strategie a taktiky ve všech etapách tohoto procesu.“ (Paul M. Sweezy, „Chile: The Question of Power“ (Otázka moci) Monthly Review 25, č. 7, prosinec 1973 s. 1-11.)

Pokračovat ve čtení „Bolívie“

Odepsaný Krym a pokračující rozpínavost NATO

Nedávné výroky amerického ministra zahraničí Mike Pompea o tom, že „Krym je ztracený“ a že „v Americe přece Ukrajina nikoho nezajímá“, daly jasný signál českým rusofobům, aby i oni, stejně jako celý svět se smířili s navrácením tohoto vojenskostrategického území pod správu Ruska.

Další negativní zprávou válečným štváčům je „odložení“ slibu současné vlády plnit náš spojenecký závazek odvodu dvou procent z hrubého domácího produktu na válečné plány Severoatlantického paktu. Věrným vazalem Spojených států hájící plnění našeho závazku zůstává kupodivu současný ministr obrany Metnar. Najednou našim strážcům demokracie a ochráncům lidských práv nevadí jeho předlistopadová minulost, stejně pokračující „legální“ dlouhodobá korupce na ministerstvu obrany při nákupu vojenského šrotu k rádoby zabezpečení obrany země. Náhoda nebo signál Metnarova „vykoupení se“ potřebám BIS, filiálky CIA?!

Vzkaz, že „je to vyhlášení války USA“ vyslal dokonce i český ministr války Alexandr Vondra, který mediálně převzal „pronaťácký“ štafetový kolík od ministra Petříčka. Bývalý disident a náš současný největší polistopadový spojenec USA, z dob minulých zřejmě do konce života existenčně zabezpečen víc než důstojně, tak dává neskrytě našim daňovým poplatníkům najevo, že i nadále hodlá upřednostňovat ničivé plány amerických jestřábů před potřebami občanů našeho státu, provokovat mírumilovné občany pošetilými plány na vybudování americké vojenské základny na území České republiky a zatahovat republiku do amerických válečných choutek v různých částech světa.

K nim patří i blížící se cvičení pod hlavičkou NATO Defender 2020. Do chystaného dalšího amerického válečného tažení na Rusko se „samozřejmě“ zapojí i naše armáda, v minulosti přeměněná na expediční sbor sloužící imperiálním zájmům USA. Tentokrát pod velením generálů Bundeswehru, kteří si budou „oživovat“ neocenitelné zkušenosti z přepadení Sovětského svazu Hitlerem.

Současné i budoucí neodolatelné pokušení, tažení na Rusko, to jsou ona pohádková dvě procenta z hrubého domácího produktu na zbrojení a plnění spojeneckých závazků! Zatím je k naplnění slibu, který dal premiér Babiš americkému prezidentovi Trumpovi (při své loňské návštěvě v Bílém domě), daleko. Květnová chystaná návštěva ministra zahraničí Spojených států u nás napoví, zda svalnaté řeči současné vlády vydrží i poté! Odpoví na otázku, zda vláda Amerikou požadovaných současných ročních 60 miliard Kč k dorovnání našeho spojeneckého závazku upřednostní ve prospěch vlastních občanů i v budoucnu či nikoliv!

Miroslav Kavij

V Mnichově se Pompeo potlesku nedočkal, tak snad v Plzni?!

Mnichov má za sebou další, v pořadí 56. bezpečnostní konferenci, které se zúčastnilo 60 ministrů zahraničí a 40 ministrů obrany a dalších členů vlád jednotlivých států.

Konference, nejen díky chybějícímu potlesku po skončeném projevu ministra zahraničí Spojených států Mike Pompea (o kterém naše média taktně mlčí), ukázala na současné prohlubující se rozpory mezi státy Evropské unie a zámořským rivalem. Evropští lídři se dokázali postavit proti USA, vyjádřit svůj zásadní nesouhlas s jejich politikou nelítostně prosazující heslo „Amerika na prvním místě“. Nepodpořili sdílený názor amerického ministra zahraničí, podle kterého Západ vítězí a dělá tak společně. Názor, který byl v příkrém rozporu s tvrzením německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, podle kterého se Spojené státy za administrativy Donalda Trumpa zříkají myšlenky mezinárodního společenství a prosazují názor, že každý stát má své zájmy stavět nad zájmy všech ostatních. Nejen v posledních letech, ale prakticky každým dnem nás o tom Spojené státy přesvědčují. Například nedávná obchodní dohoda s Čínou, díky které budou Spojené státy dodávat (mimo jiné) zkapalněný plyn a snižovat tak svůj vzájemný rekordně vysoký obchodní deficit. Vyčleněná miliarda dolarů USA na „podporu“ energetické nezávislosti Polska a dalších států sdružených v iniciativě „Trojmoří“ na dodávkách z Ruska. Chystané zvýšení cel americké vlády od 18. března na dovezená letadla z Evropské unie z dosavadních 10 na 15 %. Samostatnou kapitolou je dlouhodobé vnucování požadavku USA členským státům Severoatlantické aliance na vyčleňování financí ve výši 2 % z jejich HDP pro další válečná dobrodružství této teroristické zločinecké organizace.

Mnichov byl pro ministra zahraničí USA ve znamení absence potlesku, roztleskal snad jen „jeho“ ministra obrany Marka Espera. V květnu je Mike Pompeo pozván na oslavy 75. výročí osvobození Plzně. Bouřlivé ovace, kterých se mu dostane při vyzdvihování zásluh amerických vojsk v té době již osvobozené západočeské metropole, jej tentokrát zcela jistě neminou!

Miroslav Kavij

Proč si dělnická třída neudržela politickou moc?

Ať se na příkladu naši porážky poučí budoucí revolucionáři.

Dělnická třída v SSSR oslabená válkou a zbavena svého jádra – komunistů, kteří padli ve světové válce, byla ovlivněna rolnickou nevědomou masou a začala se rozpadat ideologicky a ztrácet své třídní uvědomění. Síla dělnické třídy spočívá v jejím revolučním proletářském vědomí. Pokud toto vědomí ztratí – ztratí tím i svoji sílu. K tomuto jevu došlo po smrti Stalina, krátce po druhé světové válce. Okamžitě s tím došlo k posílení všech třídně nepřátelských, antisovětských elementů. V Sovětském svazu tak došlo ke změně v uspořádání třídních sil. Do značné míry bylo ovlivněno válkou a projevilo se ihned po jejím ukončení.

Zejména v této době začal západní imperialismus kampaň k podkopání sovětské ideologie. V podstatě šlo o informační válku proti sovětskému státu neméně strašnou než válka hitlerovského nacismu. Mnozí z nás slyšeli o tak zvaném „Dullesově plánu“ plánu rozsáhlé kampaně na podkopání sovětské ideologie a likvidaci socialismu. Nyní někteří buržoazní ideologové začali tvrdit, že žádný „Dullesův plán“ nikdy neexistoval, že jde o mýtus, který si vymysleli komunisté. Jde prý o tvrzení spisovatele Anatolije Ivanova, který ho uvedl ve svém románu „Věčné volání“ a vložil ho do úst jednoho z hrdinů. Buržoazní ideologové se tak chytají drobnosti, aby zakryli podstatu. Důležité je to, že tisíce takových dullesů hovořilo v podobném duchu, i když nepoužívaly stejná slova. Jejich hlavním cílem bylo, v souladu s plánem ideologické diverze likvidace SSSR.

Nejen že o tom hovořili, ale to i dělali. Ideologicko-dezinformační válka stála miliardy USD. K jejímu vedení vznikla již před válkou dobře organizována centra. Takové instituce se nepřetržitě zabývaly pouze jedním – vypracováváním metod antisovětské propagandy, vynalézali nejúspěšnější způsoby rozvrácení vědomí sovětských lidí, fabrikovali pravděpodobné lži o sovětském systému. Jejich činnost byla plánována na dlouhou perspektivu do budoucnosti. Světový kapitál byl ochoten učinit vše, bez ohledu na výdaje, aby zlikvidoval sovětský socialismus, první dělnický stát v dějinách světa.

Pokračovat ve čtení „Proč si dělnická třída neudržela politickou moc?“

»DEFENDER« A PRŮKOPNÍCI

„POPLACH! Dvanáct tisíc obyvatel musí okamžitě opustit své domovy! Všechny nemocniční kliniky musí být evakuovány! Bez výjimky! Urychleně!“

Ani v hořící Austrálii, ani v obleženém městě v Sýrii nebo v Afghánistánu, ale 12. ledna 2020 v jinak poklidném, i když už asi ne prosperujícím Dortmundu, v německém Porúří; opět byly nalezeny nevybuchlé bomby pod hlavní ulicí a musely být opatrně zneškodněny. Život v míru byl opět narušený pozůstatky druhé světové války. Dortmund byl 12. března 1945 zasažený nejtěžším válečným náletem, kdy bylo ztraceno 6341 životů a rozbita většina zbývajících budov. Tentokrát byly výbuchy bezpečné – ale zopakovaly smutnou skutečnost – v desítkách měst se lidé stále bojí pozůstatků války, jež skončila před 75 lety.

Pokračovat ve čtení „»DEFENDER« A PRŮKOPNÍCI“

Miliony hladových s nejistotou, zda budou jíst

Miliony domácností v nejbohatší zemi světa, USA, jsou zasaženy chudobou, nezaměstnaností nebo zaměstnáním, jež nestačí, částečnou nezaměstnaností, hladem, nejistotou, kdy se nají, a všeobecnou nouzí.

Proč? Protože obě pravicová křídla jejich válečné strany vydávají většinu celonárodního volného příjmu na militarismus, k zachování globální říše základen Pentagonu a nekonečných agresí na četných jevištích, spolu se záchrannými balíčky a almužnami americkým podnikům.

Pokračovat ve čtení „Miliony hladových s nejistotou, zda budou jíst“

Brexit: Teprve začátek, nikoli konec

Rozhodnutí britského lidu opustit 31. ledna Evropskou unii uvrhlo za poslední tři roky britské a irské instituce do zmatku.

Komise EU a firemní síly, jimž slouží, se také ocitly ve stavu zmatení, navzdory mediálnímu víření a ofenzívě proti lidem, kteří hlasovali pro odchod, zvlášť proti dělnické třídě. Evropskou unii nejvíc straší to, že odchod Británie se může dobře stát zlomem a známkou začátku konce samotné EU.

Ale odchod Británie z EU je teprve prvním krokem, kdy se uvnitř Británie vyostří boj o to, kam dál. Hluboká ekonomická, společenský a kulturní neklid se nevyřeší pouhým odchodem z EU, i když ten jistě vytváří základ pro demokratičtější vyjádření vůle lidu.

Základní otázka ohledně odchodu Británie a okamžité budoucnosti samotné EU je základní zásadou demokracie a svrchovanosti. EU je zásadně nedemokratická. Odmítá myšlenku svrchovanosti kteréhokoli státu nebo národa. Jejím právním a ústavním pravidlem je chránit a prosazovat zájmy „trhu“. Všechny další otázky jsou vůči této prvotní funkci druhotné.

Ústřední rozpor mezi pravidlem EU bránit a prosazovat zájmy velkých společností a touhou a potřebou lidí v členských státech být schopni měnit hospodářskou a sociální politiku a priority, jež jim smlouvy EU odpírají, bude jen narůstat.

Levice v Irsku se tak jako v dalších členských státech EU může stát obráncem národní demokracie a svrchovanosti; kdyby ne, pravice bude i nadále růst a pokoušet se maskovat rádoby-opozici vůči EU v rasismu a reakci, zanechávaje stávající nedemokratické mocenské struktury EU neporušené.

S odchodem Británie trojitá hospodářská a politická závislost (na EU, Spojených státech a Británii), již vytvořila irská vládnoucí elita, může přijít jen pod rostoucí zátěží, s možností obrovských následků na pracující lid. Před stoletím vedly stávající podmínky náš lid ke tlaku na něco víc než požadování „domácí vlády“ a k posunu k pokrokovějšímu postoji, k požadování svrchované, nezávislé Irské republiky, což během onoho století irské zřízení nedokázalo přinést.

S odchodem Britského státu z EU nesmíme dovolit, aby se ekonomická hranice mezi Británií a EU stala další bariérou, posílením rozdílů mezi našimi lidmi. Jakákoli ekonomická hranice mezi Britským státem a federálním státem EU musí vést Irským mořem. To je problém, před nímž dnes stojí demokratické mínění v Irsku. — Prohlášení Komunistické strany Irska, 30. 1. 2020