Soukromý dopis do Oděsy

Milá Iročko, dnes Ti chci napsat i proto, že je slavný den, kdy před 75 lety vstoupila Rudá armáda na území hlavního města Prahy, a za cenu mnoha lidských obětí, převážně mladých chlapců, ji vyrvala se smrtících spárů nacistických bestií.

Ta vojska vedl slavný maršál Ivan Stěpanovič Koněv, jehož sochu před několika týdny odstranili z Náměstí Interbrigády pohrobci a novodobí obdivovatelé těchto bestií, které měly v plánu naše národy – Čechů, Moravanů a Slezanů z části poněmčit, z části vysídlit jako otroky kamsi na Sibiř, ale většinově vyvraždit ve svých důmyslných továrnách na smrt, jakými byly Osvětim, Belžec, Chelmno, Majdanek, Sobibor a Treblinka, pokud hovoříme o těch v Polsku, osvobozených většinou právě vojsky tohoto slavného maršála.

(To náměstí se nachází v šestém pražském obvodu (Dejvice), jen pár desítek metrů od domu, kde bydlela se svými rodiči moje milovaná manželka Jitka, a kde jsem s nimi dva a půl roku, bydlel i já, než byl dostavěn byt, ve kterém jsme potom spolu s Jitkou bydleli až do konce jejího života, a kde dodnes bydlím já sám.

Kolem sochy osvoboditele jsem tak hodnou dobu chodíval na stanici metra a zpět cestou do práce, i později na časté návštěvy skvělých rodičů Jitky. Nikdy jsem jej nezapomenul pozdravit, a on mi vždy pokynul kyticí šeříků, které stejně jako tenkrát, kvetou i dnes…)

Všichni ti novodobí kolaboranti s nacisty a přepisovači dějin, se mohou třeba podělat vzteky a nenávistí, a přesto nezabrání tomu, aby v myslích Pražanů nebyly květy tohoto keře a jejich vůně již navždy spojeny s tímto maršálem a slavnými vojsky Rudé armády, kterým velel, a s těmi nádhernými májovými dny před pětasedmdesáti léty.

(A nakonec, na dohled od tohoto náměstí je i nevelký hřbitov, kde se nachází hrob rodičů Jitky, Jitky samotné (a místa, kde jednou spočinou i mé ostatky), takže cestou k němu nezapomínám Ivana Stěpanoviče pozdravit ani teď, bez ohledu na to, že zrádní kazisvěti a nenávistníci jeho sochu fyzicky odstranili.)

Ve vzpomínkách lidí je však ta socha dnes ještě větší a významnější, než bývala ta z bronzu. Maršál nám dál kyne kyticí šeříků, a jako by říkal: „Vzpomínejte na naše skutky, ale dejte si pozor, ty stvůry již zase vylézají ze svých zatuchlých hrobů!“

Před týdnem bylo 2. května. A to je zase den, kdy v roce 2014, v Oděse v Domě odborů, nedaleko Tvého bydliště, ty krvelačné stvůry daly svými bestiálními činy vědět o tom, že opravdu jsou zase tady, a dávají lidem jednoznačně najevo svou představu o způsobu řízení jejich životů…

Není zde ještě před půlnocí, jak by se mohlo zdát. Na oněch pomyslných hodinách je již pár minut po dvanácté! U Vás i u nás! Blahopřeji Ti ke Dni vítězství, ale zároveň upozorňuji na to vážné varování maršála Koněva, jehož sochu nedávno u nás odstranili stejně smýšlející lidé, jako ti vrazi z Vašeho Domu odborů!

V Praze dne 9. května 2020, Karel Košťál PS. Přelož to, prosím, do ruského jazyka všem, kteří si myslí, že jsme přestali být přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *