Soukromý dopis do Oděsy

Milá Iročko, dnes Ti chci napsat i proto, že je slavný den, kdy před 75 lety vstoupila Rudá armáda na území hlavního města Prahy, a za cenu mnoha lidských obětí, převážně mladých chlapců, ji vyrvala se smrtících spárů nacistických bestií.

Ta vojska vedl slavný maršál Ivan Stěpanovič Koněv, jehož sochu před několika týdny odstranili z Náměstí Interbrigády pohrobci a novodobí obdivovatelé těchto bestií, které měly v plánu naše národy – Čechů, Moravanů a Slezanů z části poněmčit, z části vysídlit jako otroky kamsi na Sibiř, ale většinově vyvraždit ve svých důmyslných továrnách na smrt, jakými byly Osvětim, Belžec, Chelmno, Majdanek, Sobibor a Treblinka, pokud hovoříme o těch v Polsku, osvobozených většinou právě vojsky tohoto slavného maršála.

(To náměstí se nachází v šestém pražském obvodu (Dejvice), jen pár desítek metrů od domu, kde bydlela se svými rodiči moje milovaná manželka Jitka, a kde jsem s nimi dva a půl roku, bydlel i já, než byl dostavěn byt, ve kterém jsme potom spolu s Jitkou bydleli až do konce jejího života, a kde dodnes bydlím já sám.

Kolem sochy osvoboditele jsem tak hodnou dobu chodíval na stanici metra a zpět cestou do práce, i později na časté návštěvy skvělých rodičů Jitky. Nikdy jsem jej nezapomenul pozdravit, a on mi vždy pokynul kyticí šeříků, které stejně jako tenkrát, kvetou i dnes…)

Všichni ti novodobí kolaboranti s nacisty a přepisovači dějin, se mohou třeba podělat vzteky a nenávistí, a přesto nezabrání tomu, aby v myslích Pražanů nebyly květy tohoto keře a jejich vůně již navždy spojeny s tímto maršálem a slavnými vojsky Rudé armády, kterým velel, a s těmi nádhernými májovými dny před pětasedmdesáti léty.

(A nakonec, na dohled od tohoto náměstí je i nevelký hřbitov, kde se nachází hrob rodičů Jitky, Jitky samotné (a místa, kde jednou spočinou i mé ostatky), takže cestou k němu nezapomínám Ivana Stěpanoviče pozdravit ani teď, bez ohledu na to, že zrádní kazisvěti a nenávistníci jeho sochu fyzicky odstranili.)

Ve vzpomínkách lidí je však ta socha dnes ještě větší a významnější, než bývala ta z bronzu. Maršál nám dál kyne kyticí šeříků, a jako by říkal: „Vzpomínejte na naše skutky, ale dejte si pozor, ty stvůry již zase vylézají ze svých zatuchlých hrobů!“

Před týdnem bylo 2. května. A to je zase den, kdy v roce 2014, v Oděse v Domě odborů, nedaleko Tvého bydliště, ty krvelačné stvůry daly svými bestiálními činy vědět o tom, že opravdu jsou zase tady, a dávají lidem jednoznačně najevo svou představu o způsobu řízení jejich životů…

Není zde ještě před půlnocí, jak by se mohlo zdát. Na oněch pomyslných hodinách je již pár minut po dvanácté! U Vás i u nás! Blahopřeji Ti ke Dni vítězství, ale zároveň upozorňuji na to vážné varování maršála Koněva, jehož sochu nedávno u nás odstranili stejně smýšlející lidé, jako ti vrazi z Vašeho Domu odborů!

V Praze dne 9. května 2020, Karel Košťál PS. Přelož to, prosím, do ruského jazyka všem, kteří si myslí, že jsme přestali být přáteli.