Moudrá slova evolucionáře…

Co se stalo s naší dobou? Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká?

Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky – proč a jak.

Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.

Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni. Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus.

Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby.

1. Ztráta studu; 2. rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem a za 3. pocit tíživé bezmoci.

Diagnóza

„Žijete v zemi, kde nic není hanba!“ Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?

Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu.

Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron… Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály.

Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí. Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě! Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne! Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo se opět za nic nestydí.

Místo domu barabizna

Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly a olovnici, aby stěny byly rovné.

Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu. Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně. Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům. Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá postavit leda tak barabizna. Tolik k diagnóze.

Terapie

Jsou dvě řešení. Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct. V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci.

Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna.

Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct. Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce.

Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý. Zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst.

Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: „Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!“

Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci…

Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence. Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám.

Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni!

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, (*14. května 1950 Žirovnice) český psychiatr, pedagog, premonstrátský jáhen a esperantista. Působí v Pelhřimově.

(Poznámka metéra: „Starče řekni, kdo je šťastnější? Mudrc nebo blázen?“ „Blázen!“, odpoví stařec a pokračuje: „Mudrc stále o něčem ve svém poznání pochybuje!“ Omlouvám se moudrému profesoru Kašparů, za příměr z jednoho starého krásného sovětského filmu a přeji mu k jeho krásným kulatinám, kterých se dožívá v těchto dnech všechno nejlepší, pevné zdraví a aby ho moudrost neopouštěla!

Problém nemám s Jaroslavem Maxmiliánem. Jsem jen o pár let starší, ale kladu si otázky: Učili jsme se ze stejných učebnic? Četli jsme stejné knihy? Žili jsme mezi stejnými lidmi? Chodili na stejné brigády? Sledovali práci stejných šikovných a vzdělaných československých rukou a mozků? …

Od mala jsem obdivoval lidi typu Jana Husa, Zoji Kosmoděmjanské, Julia Fučíka, Alexeje Meresjeva, obránců Brestské pevnosti, ale i celých národů například bývalého Sovětského svazu nebo Kuby… za jejich hrdinství a obětování se ve prospěch míru a života druhých. Vždycky to byl boj se zlem a to nevzniká, když jsou si lidé rovni. Ale naopak sobectvím jedněch a parazitováním na práci druhých. Církve jim v tom po celou dobu jejich existence asistovaly a „nezištně“ pomáhaly! Říkaly vodu a pily víno?! Žehnaly zbraním – Německým, Italským, Španělským, Portugalským, Slovenským, Maďarským, ustašovským, banderovským, pilsudským… i těm atomovým shozeným Američany v Hirošimě a Nagasaki.

Hrdinství není jen žít skromně v pokoře, když proti něčemu uvědoměle protestuji. Hrdinství je žít čestný, skromný a rovný život, i když se nikdo nedívá! Před sebou samým, před svými dětmi, před přáteli, kteří leckdy umí i třeba více dobrého než já… „Ševče, před nikým se neponižuj a na nikoho se nepovyšuj!“

Čestný bolševik i čestný duchovní mohou mít hodně společného. Rozdíl je v tom, že jeden z nich čeká na impuls z hůry a druhý ví, že jej má ve svých rukou! Ale čestnost, skromnost, pokora a úcta k práci druhých nemá kolárek, nenosí uniformu, ani nemáchá legitimací. Ta v nás buď je, nebo není.

Proto si klidně po staletí církev usurpovala právo na pravdu, aby pokořila miliony před hrstkou vyvolených, kterým bylo jedno jestli půjdou do nebe nebo do pekla – mají peníze a moc a koupí si i to, aby jim i v pekle bylo dobře…)

Lidstvo žije v době, kdy by si již snad mohlo rozumem uvědomit, že žije na krásné planetě, kde má (pokud bude dobrým hospodářem) všechno potřebné ke šťastnému životu pro všechny. Největší překážkou pro hezký život člověka je sám člověk.

Nerodíme se všichni stejní. Hodně záleží na tom, zda jsme byli tvořeni s láskou, zdravými lidmi a ve zdravém prostředí… A také, zda se vstřícnou obětavostí umíme postarat, aby rozdíly mezi námi v harmonickém a šťastném životě v tom krátkém vyměřeném čase co na planetě zemi pobýváme, byly ve všech oblastech nutných k životu co nejmenší a naopak v těch kladných a krásných rozdílech daných v DéeNA pokud možno lidstvu co nejužitečnější.

Bolševik nežije ve vzduchoprázdnu, má sny a ideály jako všichni ostatní. Chce žít skromně, ale mít neskromné cíle v tom čeho chce pro lidstvo dosáhnout. Snaží se poznat nepoznatelné, překonat nepřekonatelné, využít i všechno zlé pro něco dobré. Po každé větší válce se vyrojily nové léky, zdravotnické metody, stroje a přístroje, chemické sloučeniny… Teflon, který má každý z nás doma na pánvičce či jiném nádobí vznikl při vývoji raketových balistických střel. Pokrok nezastavíš! Cui bono, cui prodest! Jde jen o to, o jaký pokrok jde v čí prospěch a komu slouží.

Jaroslave, jste lékař, pedagog a duchovní zároveň. Nezávidím Vám. Na rozdíl ode mně – horníka, jste na tom o hodně hůř. Kouskem ryby máte nasytit mnoho hladových a při tom víte, že mezi největší zlodějský byznys, hned vedle zbraní, patří zdravotnictví a farmaceutický průmysl a na ně napojené vědecké a vojenské výzkumné ústavy velmocí.

Proč vědecké objevy středověku a počátků novověku nepřinášeli jejich objevitelům (nezřídka duchovním) výsostná postavení a bohatství? Na nic, co člověk vytvoří a slouží ku prospěchu všem lidem, by neměla existovat autorská práva a licence spojená se ziskem a bohatstvím, protože je to nespravedlivé!

Vlastníci autorských práv a patentů nevytvořili žádný produkt jako nějaký Deus ex machina z ničeho nic! Nikdo nevymyslí nová slova, nové noty… i novým objevům v oblasti exaktních věd, předcházelo vzdělání v základních, středních a dalších školách. Byli to jejich učitelé, mistři, rodiče, prarodiče… co jim pomáhali s rozvojem osobnosti. Co učitelů literatury zasadilo zárodek budoucích velikánů literatury, novinařiny, dramatu… Co učitelů matematiky vkládalo semínka logiky myšlení do mozečků žáků – budoucích vědců, atd.

Položil jste si, Jaroslave Maxmiliáne, jako lékař někdy otázku, proč nejsou všechny léky na světě dávány nemocným lidem zdarma? Vždyť za žádnou nemoc, kterou máme, nemůžeme prokazatelně, nikdy úplně sami! My, horníci trpíme (a zase ne úplně všichni) antrakózou, silikózou, žaludečními vředy, vazoneurózou… častěji než jiné profese. Ale společnost (kapitalistická i lidově demokratická) toto povolání přes dvě stě let potřebovala. To mám snad chodit dům od domu a ptát se, kdo z dřívějších továrníků a nynějších restituentů dříve topil v kamnech uhlím, které jsem vyrubal, aby mi přispěl na léky? Nebo mě přispějí všichni ti vzdělanci a intelektuálové, kteří chodili do teple vytopených učeben vysokých škol a teď se na mně vytahují s tituly a myslí si, že jsem nějaký póvl?! Každý lékař vystudovaný v době budování nekapitalistické společnosti u nás má několikanásobně vyšší plat než ti horníci co mu do kamen přikládali? Nikdy nezapomenu, jak po listopadovém puči, když mě v Říčanské nemocnici začal ošetřovat stejně starý lékař jako já s cedulkou na klopě „Nemám rád komunisty!“, jsem se raději v bolestech odplazil domu.

Dnes, v době pandemie s „Covid-19“ vychvalujeme a oceňujeme všechny zdravotníky a hygieniky jako hrdiny v první linii… a je to v pořádku! Ale často zapomínáme, že i v době chřipkového míru jsou povolání, která jsou nebezpečnější a riskantnější než ta zdravotnická dnes a mnohdy na tyto lidi koukáme přes prsty a s vrchu. Vím, nemůžou být všichni primáři na chirurgii. Dokonce si myslím, že by i motýlkový věhlasný kardiochirurg a všepolitický expert Pirk uměl jezdit s hovnocucem, ale většina chlapů od fekálního vozu by asi operaci srdce jen tak rovnou z „voleje“ nezvládla, ale potřebujeme se přeci všichni navzájem. A Werichovo zdůvodnění „ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!“, si snad umí každý z čtenářů, který dočetl mé řádky až sem, nakonec vysvětlit a obhájit sám.

„Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými zůstává lidský rozum stát“, říká stará moudrost. To ale není proto, že by to nějaký malý čertík Bertík popletl. Můj brácha „sprosťák“ když jsem byl v pubertě, kdysi k otázce vztahu se ženami, říkal: „Pamatuj si, každá ženská dá, ale ne vždycky a ne každýmu!“ A tak je to i se světem. Svět je poznatelný, ale ne hned a ne každému. Čím méně budeme vkládat prostředků do zbrojení a více do vzdělání a moderních civilizačních věd, tím více budou poznání světa sloužit mírovému a šťastnému životu většiny lidí na zemi.

Kladl jsem si v mládí otázku, proč někteří skuteční odborníci na vesmír a astronautiku ve vědeckém ústavu v Ondřejově, byli věřící. Tajně chodili do kostela a skončili u Boha. Není to zase až tak složité pochopit. Tito vědci s výjimečnými znalostmi v mnohém převyšující průměr, tak v určitý moment, když narazili na neproniknutelnou virtuální zeď poznání – začali pochybovat o svých matematických, chemických, biologických, fyzikálních schopnostech a mnohých dalších exaktních znalostech a uchýlili se k šidítku, za které můžete schovat cokoliv.

Naštěstí pokrok v exaktních vědách za posledních sto let dosáhl takových výsledků a poznatků, že jsou podobná šidítka stále méně potřebná.

My, dialektičtí materialisté, víme, že je svět poznatelný, i když mnohé nebude nikdy objeveno, popsáno, upotřebeno. Co však je poznatelné, je vývoj lidské společnosti jako celku i postavení jednotlivců v ní.

Vážený pane profesore, Vaše moudrá slova by měla napomoci vychovávat homo sapiens sapiens k touze po spravedlnosti. Všechna současná dělení lidstva podle barvy pleti, víry, politické organizovanosti, vzdělanosti a desítek dalších sociálních a rádoby vědeckých metod… silně pokulhávají za tím dělením rozhodujícím – vztahu ke „spravedlnosti“. Bohužel rozhodujícím faktorem v pohledu na spravedlnost je množství zvrásněné šedé kůry mozkové. Ptal jsem se v eshopu, nemají ji. Objednat ji nelze ani na dobírku!

Jedinou zatím známou cestou jak ji získat – je vzdělání! (Podotýkám, že nejde o množství titulů či počty absolventů. To nefunguje. To známe z Plzeňské fakulty.) Jde o skutečné vzdělání celých sociálních skupin, o vstřebání moudrosti věků do našich kebulí, včetně přijetí za své základního humánního poslání člověka myslícího, že člověk není člověku vlkem, ale přítelem, bratrem, soudruhem, pomocníkem, rádcem, zachráncem… O tom nakonec mluví i morální kodex komunisty.

Myslet občas bolí. A přijímat rozumná opatření a řešení může být často v rozporu s představou o svobodě u jednotlivců.

Když jsme, pane profesore, chodili do základní školy, bylo na zeměkouli sedmkrát méně obyvatel než dnes. Civilizace minulého století, přes dvě nejstrašnější války umožnila radikální rozvoj všech věd, zvýšila životní úroveň mnohých národů na úkor druhých a nekontrolovatelný růst obyvatel na planetě. Bez zajištění základní spravedlnosti může dojít ke katastrofickým koncům.

Ale jiné cesty, než je vzdělání a poznání – není. Vzdělaní Afričané, Asiaté, Latinoameričané (dohromady šest miliard obyvatel) budou moci lépe řešit své ekonomické problémy, přelidnění i chudobu. Padesát milionů analfabetů ve Spojených státech přestane papouškovat anti-ruské nesmysly z televize a béčkových filmů. Němci si přestanou myslet, že jsou nadlidi, Češi přestanou být pupkem světa v domnění, že se kolem nich všechno točí, Rusové přestanou vymírat přehnaným užíváním ohnivé vody atd. atpod. Dnes dříve, jak kdy v minulosti platí Marxovo odhalení, že člověk musí jíst, pít, šatit se a mít kde bydlet dříve než začne přemýšlet o politice, kultuře či náboženství. Kvalitativní změny v lidské společnosti jsou dítka vzdělanosti, idejí a společensky prospěšné práce. Uvědomělá práce člověka byla, je i bude vždy matkou pokroku. Takže k práci a vzdělání se budu, vážený pane profesore, zase obracet o pomoc já!)