Pro hledače pravdy

Vážení sledovatelé našeho webu (včetně BIS apod.) chcete znát objektivní pravdu o Bělorusku, tak hledejte také jiné zdroje než je ministerstvo zahraničí, předseda vlády, grázlové v parlamentu a česká média. Novináři jste všichni stejně hloupí jako J. Železný a trio debilito. A stačí tak málo. Naslouchat i druhou stranu.

Pro hledače pravdy: „www.ctv.by“

Bohužel to není v jazyce fašistů, ani světového četníka, ale jen v jazyce slovanském, kterému ale normální člověk může porozumět. MiHav

Je libo zpravodajství Forum24, ČT, nebo raději Sputnik?

Po přečtení komentářů k politickému dění publikovaných na internetovém deníku na obranu liberální demokracie FORUM24 mívám vždy, korektně řečeno, smíšené pocity. Zklamán jsem nebyl ani po přečtení komentáře s názvem „Víte, kdy je český prezident Zeman největší ostudou naší země? Když radí Americe.“
Autor Pavel Šafr v něm mimo jiné uvádí: „Pompeovi se prý moc nechtělo navštívit českého prezidenta Zemana. Věděl jistě předem, že to bude trapný bod návštěvy České republiky. Náš prezident se ale chová jako agent čínské komunistické strany a nejspíš také jejím agentem je. Před americkým ministrem se tedy Miloš Zeman choval přesně tak, jak se to o něm již léta ví. Ale my bychom se neměli s touto ostudou smířit. Zemanova proradnost a jeho nízká inteligence je i naší ostudou.
Zdá se, že Pavel Šafr je opět nad věcí! Inu každý má právo na svůj názor. Pro někoho se trapnými body Pompeovy návštěvy v ČR mohly zdát ale všechny. Choval se při ní totiž jako říšský protektor rozbitého Československa. Patrná poníženost a servilita českých politiků k „říšskému protektorovi rozbitého Československa byla patrna při všech záběrech televizních kamer. Agentům velkého bratra ze zámoří, vměšování USA do vnitřních záležitostí rozbitého Československa zřejmě vůbec nevadilo. Proč také, vždyť jejich seznam není o nic kratší, než těch prokremelských. Navíc s podporou BIS. Vzpomeňme, jak rychle v době Pompeovy návštěvy se svým prohlášením k přítomnosti vojsk USA u nás přispěchal agent Alexandr Vondra!
Pokud se týká rad prezidenta Zemana, které se Pavlu Šafrovi nelíbí, musí je nejen nějak „spolknout“ (vždyť je demokrat), ale zvyknout si na další, které do konce Zemanova mandátu zazní. Nehledíc na skutečnost, že hlavu státu jsme si na rozdíl od všech ostatních politiků zvolili v přímé volbě. Způsobem, pro který tak moc usilovali právě zastánci liberální demokracie!
Škoda, že na rozdíl od jiných internetových médií neumožňuje FORUM 24 na svých stránkách žádnou čtenářskou diskusi jako je tomu například u prokremelského Sputniku, či dalších kontroverzních Parlamentních listů. Namísto toho Forum24 jen kopíruje veřejnoprávní televizi, která do svých diskusních pořadů ve „jménu pravdy“ pečlivě dbá nad výběrem správných osobností. Vždyť vzpomenout si, kdy se na obrazovkách objevil zástupce skutečné opozice z řad mimoparlamentních politiků vůči současnému liberálnímu kapitalismu, včetně jejich produktů NATO a EU je skutečně těžké.
Miroslav Kavij

Na převratu Běloruska se aktivně podílí také Česká republika

Vojenský analytik David Axe není zdaleka jediný kdo má „jasno“ ohledně budoucnosti Běloruska, když ve svém komentáři pro Forbes na stránkách zveřejnil: „Režim ruského prezidenta Vladimíra Putina už mnoho let hladově pokukuje po Bělorusku, bývalé sovětské republice s devíti miliony obyvatel, která leží mezi Ruskem, Polskem a Ukrajinou. A nyní má možná Putin záminku tuto zemi anektovat díky běloruskému autoritářskému prezidentovi.“
Nejsou to ale právě USA, které se od konce druhé světové války nikdy nezřekly fantasmagorie na „podmanění si“ území bývalého Sovětského svazu a dnešní Ruské federace, po celou dobu pod pláštíkem zlikvidování komunistické říše zla kují plány k zmocnění se přírodního bohatství nevyčíslitelné hodnoty?
Dnes získaly Spojené státy ke svým kolonizátorským cílům přisluhovače, loutky ve svých protektorátních státech, včetně České republiky. Ta již oficiálně pro běloruský převrat vyčlenila peníze daňových poplatníků a bývalý diplomat, dnes lobbista Kolář poskytuje premiérovi Babišovi knížecí rady! Chybí jen „firma Šimona Pánka“ Člověk v tísni, aby s přispěním svých chlebodárců „zapustila kořeny“ i zde!
Součástí scénáře v Bělorusku je i mediální válka. Jsou zadržení demonstranti oběti násilí běloruské policie, nebo zločinci a násilníci? Jsou květiny určené demonstrantům rozdávány příslušníky policie nebo demonstranty nosícími policejní uniformy? Je překvapením, že lídři demonstrací jsou pravidelnými účastníky schůzek na americké ambasádě?
Pro záchranu Běloruska byla Západem vybrána „carevna“ Svjatlana Cichanouská, která již mezinárodní společenství vyzvala, aby ji uznalo za vítěze. Scénář podobný událostem ve Venezuele, chybí jen, zatím, „tajemní“ odstřelovači“ z ukrajinského majdanu!
Zda Ruská federace bude mít i v budoucnu na území Běloruska své základny, ukáže další vývoj. Dnes je další osud Běloruska spojen s budoucím osudem Ruska. Způsob zasahování Západu, včetně jeho vazalů Česka a Polska do svrchovanosti suverénních států nejen Běloruska a Ruska je ve 21. století nepřijatelný. V podání USA se ale jedná o každodenní způsob jejich zahraniční politiky! Vědomi si, že tribunál v Haagu je připraven pro jiné zločince! Zda bude Bělorusku lépe s „ruskou diktaturou“, nežli s „americkou demokracií“ je výsostní záležitostí občanů Běloruska. V opačném případě může mít další průběh organizování „barevné revoluce“ v Bělorusku za následek, že nejen přičlenění Krymu k území Ruské federace musí být konečné.
Miroslav Kavij

Ne pokusu o státní převrat v bratrském Bělorusku

V prezidentských volbách 9. srpna v Bělorusku přesvědčivě zvítězil dosavadní prezident A. G. Lukašenko.
Jeho podpora voliči je dána nepochybnými úspěchy, kterých země dosáhla v sociálněekonomické oblasti. Nehledě na to, že Bělorusko nevlastní surovinové zdroje, vedení státu dokázalo od roku 1991 nejen udržet, ale i zvýšit životní úroveň lidu, díky dokonalému řízení ekonomiky.
V republice bylo zachováno a dále rozvíjeno strojírenství. Každý třetí sklápěcí nákladní automobil ve světě je vyráběn v Bělorusku. Traktory, vyráběné v Minsku pracují na polích desítek států světa. Těžké tahače vyrobené v Bělorusku jsou využívány k tažení mobilních raketových komplexů „Topol“ a „Jars“, zajišťujících bezpečnost Ruska. Jsou rozvíjena vysoce technologická odvětví produkce, zejména elektronická a výroba přístrojů.
Bělorusko má rozvinuté zemědělství, založené na pokrokových technologiích. V zemi posiluje základní a aplikována věda. Velkou pozornost věnuje vláda rozvoji školství a zdravotnictví. Rozsáhlou podporu státu má i národní kultura. Zejména na této bázi je ve složitých podmínkách světové ekonomické krize udržována stabilita a zajišťována perspektiva rozvoje budoucnosti země.
Nicméně ekonomické úspěchy Běloruska a zvláště jeho bratrské vztahy s Ruskem, vyvolávají nesmiřitelný odpor našich nejhorších „přátel“ na Západě. V průběhu mnoha let dochází k přímým i zakrytým pokusům o vydírání a k přímému nátlaku na vedení země. Proti Bělorusku jsou zaváděny ekonomické i politické sankce. Postupně je v průběhu mnoha let připravována „pátá kolona“ z osob, které obdržely granty a stipendia, z vůdců různých nevládních organizací a výzkumných center. Probíhá aktivní „zpracovávání“ mládeže v duchu rusofobie a hrbení se před Západem. K tomu jsou využívány soudobé informační technologie, především sociální sítě.

Rozvratná činnost, vedena zejména Spojenými státy a jejich polskými vazaly nese všechny znaky hybridní války proti Bělorusku.
Charakter aktivit takzvané opozice, její agresivita a plnění úkolů vydávaných zahraničními centry ukazuje, že to, co probíhá v Bělorusku, není spontánním vyjádřením nespokojenosti lidu. Je evidentní, že to byl pokus o státní převrat. To potvrzuje i účast banderovských smeček z Ukrajiny, potomků „Lesních bratrů“ z Polska a Pobaltí a ruských liberálů v protestech v Minsku.
Viděli jsme již, k jakým těžkým důsledkům přivedl analogický převrat na Ukrajině. Tato bratrská země se dostala do národní katastrofy, s totálním rozpadem průmyslu, zemědělství, krachem školství a zdravotnictví, neomezenou korupcí, hromadnou nezaměstnaností, bídou, milionovou emigrací, hledající práci v zahraničí. Není pochyb o tom, že změna vedení Běloruska, o kterou usilují naší nepřátelé, by okamžitě vedla k rozsáhlé privatizaci, lépe řečeno k neudržitelnému rozkradení státního vlastnictví, likvidaci všech vymožeností v sociální oblasti, zavedení placeného vzdělání a zdravotnictví. Miliony obyvatel by se ocitly v bídě.
Západ, kterému jde údajně o osud demokracie, vůbec nepotřebuje výrobky běloruského strojírenství a zemědělskou produkci. Západ potřebuje levnou běloruskou pracovní sílu. To vše vidíme nejen na Ukrajině. Rozbití Sovětského svazu pod vlivem vnějších sil a jejich tajných služeb přivedlo k obludné degradaci všech sfér života v Rusku.
V této souvislosti vyvolává zvláštní pohled postoj některých ruských představitelů společenského života, kteří vedou obviňující rétoriku proti běloruskému vedení.
Lze chápat otevřeně prozápadní ruská média a různé blogery, rusofoby a antikomunisty, kteří nenávidí vše sovětské. Ale když stejně vystupují i ruští hurá patrioti, vyvolává to pochybnosti o upřímnosti jejich přesvědčení.
Musíme se poučit z těžkých porážek, které veliké bratrství lidu Sovětského svazu utrpělo v posledních desetiletích.
Komunistická strana Ruské federace rozhodně odsuzuje pokus o státní převrat, který realizují prozápadní síly v Bělorusku, za podpory své klientely a nacionálních elementů v běloruské společnosti. Jsme přesvědčení o vítězství běloruského lidu nad těmi, kdo jej chtějí vehnat do katastrofy, podobné těm, které již překonaly mnohé bývalé republiky SSSR.
V této souvislosti ještě jednou blahopřeje vlasteneckým silám Běloruska vedeným prezidentem Lukašenkem k vítězství ve volbách.
Jsme upřímně přesvědčení, že Bělorusové učinili jedinou správnou volbu, která umožní zemi pokračovat v tvůrčím rozvoji pro blaho všeho lidu a přesvědčivě hledět do budoucnosti.
G. A. Zjuganov, předseda ÚV KSRF

(Poznámka metéra: Je zarážející jak nestoudně lžou naši představitelé ve sdělovacích prostředcích. Moje babička vždy říkala: „Kdo lže, ten i krade!“ Znamená to že někteří představitelé vlády, Senátu, Poslanecké sněmovny, sdělovacích prostředků či politických stran jsou zloději. Nakonec jsme se o tom přesvědčili na vlastní kůži rozkradením národního bohatství a astronomickým zadlužením ještě nenarozených dětí. Tito hloupí a politicky nevzdělaní lidé lžou v přímém přenosu. Než by se přesvědčili o pravdě, tak si vymýšlí, intrikují a pomlouvají. Hanba našim vládním představitelům. Pokud není KSČM zkorumpovaná a zaprodaná, tak okamžitě vypoví jakoukoliv podporu vládě, která lže!)

Hanba!

Napodobeninu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze požehnal v sobotu 15. srpna 2020 pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka.
Instalování tohoto sloupu nesnášenlivosti a sobotní šaškárna iniciovaná katolickou církví je ostudou českého národa.
Mariánský sloup, vysvěcený za přítomnosti habsburského císaře, byl symbolem násilné rekatolizace a národnostního útlaku v době po bitvě na Bílé hoře, jejíž čtyřsté výročí si letos připomínáme.
Katolická církev se nestydí jásat tváří v tvář pomníku Mistra Jana Husa, kterého před 605 lety nechala upálit! Nestydí se oslavovat sloup hanby naproti místu, kde 27 českých pánů bylo v roce 1621 popraveno, protože se postavili proti krutému násilí a nesvobodě!
Komunistická strana léta bojovala proti instalování napodobeniny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a důrazně protestuje i oproti současným aktivitám kardinála Duky!
Marta Semelová, předsedkyně KV KSČM Praha

(Poznámka metéra: Svůj hlas k protestu připojuje OV KSČM Praha-východ, Marxisticko-leninský odborný klub a redakce Dialogu a Hraničáře.)

Tady vidíš, na koho letí přepychové baby

Politolog, historik,
PhDr. Josef Skála, CSc.

Dřív za ně hrozily bezesné noci. Propad do mizérie i domino sebevražd. Dnes k nim „elity“ nic nenutí. Mlaskat u koryt už umí jen na dluh. Roste rychleji než jejich terna. Rekordy láme umění, jak ho „znárodnit“. A dojit ze státních kas i s úroky. Býval to nouzový východ. Vévodí novému byznys plánu. Strategii, založené na třeskuté koprofilii. Kynout z vlastních exkrementů, to dosud táhlo jen jisté nižší savce. Ti, komu říká pane většina zdrojů světa, se po nich opičí v ekonomickém směru. Z dluhové latríny vlastní nenažranosti, zbavené svědomí i soudnosti, se balíkují ještě víc, než ze všech inovací i burziánských švindlů. V dostizích svobodné konkurence, kdo hodí dluhové laso dřív a přitáhne je těsněji – lidem, podnikům i celým státům. Aby je srazil do kolen, vyvlastnil a vyraboval na kost. Ta úchylka už neznásilňuje jen bývalé kolonie. Ďábelská intrika proti Řecku ji dovezla do Evropy. Teď dominuje „řešení“ ekonomické krize, sváděné na nový virus. Vedoucí úlohu převzala kasta psychopatů. Čím lidi okouzlí nátury z tak perverzní nomenklatury?

Nezparchantělý sociální demokrat a „teologie osvobození“
Charisma, které není jen silikonem, se rodí přesně opačným směrem. S řadou politiků, jimž nechybělo, jsem měl tu čest. Jedním z nich byl i Gusy, jak si nechal říkat Alfred Gusenbauer. Lídr mladých rakouských socialistů to dotáhl až na kancléře. Už v 90. letech. Byl to sociální demokrat „staré školy“. Z velice prostého pytle. S tím větší vervou bojovat o demokracii i v sociálním směru. Když přistál poprvé v Šeremetěvu, poklekl a políbil ruskou zem. Obrat doleva, nastartovaný porážkou fašismu, ctil jako osobní závazek. V peripetiích evropské levice, jejích rozvodů i spojenectví, se vyznal víc než suchopárné katedry. Ty debaty krášlila nevšední empatie. Snaha posunout pokrok dál, a ne ho pokoutně zašmelit. Rakousko ustálo útok na existenční záruky, spuštěný sarančaty „postkomunismu“, tak jako málokdo. Gusy na tom měl kolosální zásluhu.
V Nikaragui to bylo i o vzpouře proti pudu sebezáchovy. Tady se „zkurvysyn, ale náš“, jak jim říká Washington, jmenoval Anastazio Somoza. Disidenty, kteří mu padli do pracek, nechal házet z vrtulníku do jícnu mamutí sopky. Nahlédnout do něj prospěje každému, kdo staví Velkému bratrovi slavobrány. Z Daniela Ortégy, Tomáse Borge, Bayarda Arce i dalších sandinovských předáků zářilo charisma chlapů, kteří nestáhli chvost. Část z nich pocházela z „teologů osvobození“. Kněží, co vzali Desatero smrtelně vážně. Diktátorské junty je masakrovaly i přímo v sakristiích. Vatikán házel mrtvého brouka. Nejedna konzistoř své preláty práskala sama. Čisté ruce prý nemá ani dnešní náměstek toho nahoře. Fakta, jež o tom uvádí jeho zasvěcený životopis, nikdo nedementoval dodnes, Diskuse s dědici prvních křesťanských obcí je intelektuální lahůdkou. Pro marxistu o to víc.
Decentní sebeironie zdobila Háfize Asada, profesí vojenského pilota. Sýrie pod jeho vedením byla až překvapivě sekulární. I sociálně vstřícnější a nepoměrně liberálnější než arabské režimy, s nimiž si Západ náramně rozumí. Dobírat si sám sebe uměl i Jásir Arafat. Třeba když v tuniském exilu – ve tři ráno po perném dni – sundal svou kultovní pokrývku hlavy. Nad neposedným kukučem se zaleskla pleš. Homérským chechtotem ocenil i špílec, kolující tehdy moskevskými fakultami: „Jak se dá plešatění uchopit očima filozofie, nemá-li propadnout metafyzice? No přece jako dialektický přechod hlavy v p.del – nejprve formou a pak zákonitě i obsahem.“

Velké naděje, kruté atentáty
Kde se moc dědí, bývá to průšvih už v druhém pokolení. Radžív Gándhí patřil k ojedinělým výjimkám. Chlapskou figurou a appealem imponoval i svůdnému pohlaví, což se v politice počítá. Šanci projevit smysl pro legraci mu nabídlo i faux pas, spáchané autorem těchto řádků. Večeře v Dillí, rozpáleném přes den nad čtyřicítku, se konala v zahradě premiérova sídla. Svítila na ni menší vydání reflektorů, známých z fotbalových stadionů. Italskou koketu, kterou měl premiér za ženu, jsem přehlédl v jeho stínu. Trapas mi došel až po zhruba dvou minutách. Na fotkách, kde se z něj vylhávám, se krásné stvoření kření. Hlava rodiny má z toho, že se dočkalo lichotek až se zpožděním, bezelstné gaudium (veselí).
Radžív střídal svou zavražděnou matku už před čtyřicítkou. Rukou vraha padl i on. Indie nabrala zpětný kurs, z nějž se probírá dodnes. To samé zažil sousední Afghánistán v ještě drastičtější podobě. Nadžíba, posledního lídra tamní revoluce, stihla bestiální pomsta. Genitálie neutínalo zaživa ani gestapo. Nadžíbovi usekli i prsty a nahradili je cigaretami. Teprve pak ho usmýkali za jedoucím kamionem. A pověsili za nohy na sloup veřejného osvětlení. „Pro výstrahu všem ateistům.“
Ten samý konec neminul ani jeho bratra. Pachatelem byla teroristická chátra. Vypiplal si ji sám „ředitel zeměkoule“. Nechal by to dojít až sem, mít tušení, jak krutě se mu to vrátí? „Válka s terorem“ trvá už dvě desetiletí. Teď vrací rakve do Ameriky i k nám. Které z napadených zemí nadělila demokratičtější a únosnější poměry? Komplicem agresí, masakrujících nevinné životy, jsme poprvé od vzniku republiky. Stojí nám ta ostuda, riskující i brutální odvetu, za pár nicotných kariér?
Nadžíb měl férový plán národního usmíření. Uměl mu získat i sympatie sestavy, již se mi povedlo dovézt až do jeho sídla. Sahala hodně zleva až k mladým thatcheristům. Nadžíb to zvládl to vahou argumentů i kouzlem vnímavého hromotluka. Pak mu však Jelcin zarazil i dodávky pohonných hmot. Vydal tím napospas moc, bránící ženskou rovnoprávnost a jiná lidská práva, o nichž jsou i všechny liberální kánony. Se sázkou na teror je to jako s bojovým plynem. Vlastní řady kosil už u Verdunu a Sommy. Nadžíb spoléhal na zdravý rozum. Doplatil na to jako první, zdaleka ne však poslední. Smečka fanatických hadrníků, z níž Amerika vycepovala teroristickou internacionálu, vzala útokem „postsovětský“ region – a pak i Spojené státy. Kartou „deep state“ je dodnes. Sáhne po ní i v „barevné revoluci“, kterou punktuje doma?

Z těch, komu kritici nesahají po tkaničky
Slitinou velké odvahy a moudrosti byl János Kádár. K předákům maďarských komunistů patřil už za fašistického režimu. Úkoly, které to obnášelo, vyžadovaly i přesuny napříč zemí. V ilegalitě a na falešné doklady. Jednou se proto navlékl do montérek a na rameno vzal fošnu. Horthyho patroly bulíkoval, že ji nese do sousední obce. Procházelo mu to desítky kilometrů. Jen jsem se modlil – vyprávěl mi to skoro o půl století později – aby na žádnou z těch patrol nenarazil podruhé. Převzít moc v zemi, která prohrála po Hitlerově boku, nebyl žádný med. Ve víru vášní, bičovaných studenou válkou liberálních svatoušků, skončil za mřížemi i Kádár. Pravda, „jen“ po třetinu doby, po niž tam uvízl Husák.
Marketing „maďarského povstání“ roku 1956 vaří z falešných alibi a jezuitských lží. Zatlouká hlavně podlost, spáchanou i na řadě jiných zemí. Až třeba po dnešní Ukrajinu. Na výběr jen ze špatných variant dala i tehdejšímu Maďarsku. K revoltě přes mrtvoly hecovali Svobodná Evropa i jiní sufléři. Byly to hraběcí rady za pecí. Lidské životy jim byly šumafuk. Libretem masakru, do nějž vábily, byl politický humbuk. Cenzura jako řemen tutlá i jinou pravdu. Pouhý rok předtím dojednal Adenauer s Chruščovem propuštění posledních válečných zajatců. V případě Maďarů šlo hlavně o verbež, o niž se opřel režim Šípových křížů. Ten, na rozdíl od sesazeného Horthyho, spustil i antisemitská jatka. Právě židovské etnikum však tvořilo přes dvě třetiny maďarského vedení v polovině 50. let. „Povstání“ proti němu nebylo o liberálních říkankách. Hegemonii převzali grázlové, posedlí i rasovou nenávistí. Veřejných kastrací spáchali desítky. Sadismus ve stylu al-Kájdy nešetřil ani ženy a děti.
Když padla „dvojčata“ na Manhattanu, Washington zmasakroval Afghánistán a pak i Irák. „Nezvratné důkazy“ o jejich vině vyhořely jako fagule. Kdokoli tomu darebáctví kryje záda, na téma „maďarské povstání“ propásl šanci mlčet. Zlomit vaz revanši, neštítící se vůbec ničeho, mohla jen vojenská síla. Právě ta, s níž to hegemon „povstání“ prohrál teprve před 11 lety. A pak musel pomáhat zvednout z trosek zemi, v níž předtím vraždil na potkání. Tohle nemohla být „drole de guerre“. Kabaret, v němž dlouho nepadl jediný výstřel. A šarže „sladké Francie“ si krátily čas fotbalem s jedenáctkami wehrmachtu. V Maďarsku vypukla repríza bitev na východní frontě. Z obou stran.
Teď se past, nastražená na jiné, vrací i zemi, jež si v tom libuje dlouhé roky. Mučivé hlavolamy není co závidět ani Trumpovi. Ba ani „Killary“ a jejím jestřábům, režírujícím „barevnou revoluci“ i u sebe doma. Kde berou jistotu, že se jim neurve ze řetězu jako parta afghánských hrdlořezů? Kádár na sebe vzal těžší břemeno, než ona fošna za Horthyho. Byl pravým opakem psychopata. Zářila z něj hřejivá dobrota. Ušlechtilost, s níž ustál se ctí i krvavá dramata.
Čertovy rohy hyzdí i Wojciecha Jaruzelského. Nosíval polotmavé brýle. Držením těla zahanbil i přehlídkovou jednotku. Zmijí jazyky syčely o „rudém Pinochetovi“. Na otázku, proč ta tmavá skla a záda podle pravítka, reagoval vzpomínkou, rozkopávající bábovičky dnešním lhářům: „Dřív, než Hitler napadl Sovětský svaz, jsem tam na severu pracoval jako dřevorubec. Slunce nízko nad obzorem, odrážené závějemi sněhu, mi trochu pocuchalo oči. A z té zimy mi prochladly i zádové svaly. Bolesti, které to vrací, tlumím zdravotním korzetem.“
Když Hitler napadl Polsko, jeho vláda, prahnoucí po „nach Osten“ po boku wehrmachtu, pláchla do ciziny už za dva týdny. Teprve pak Rudá armáda postoupila k Curzonově linii. Jmenuje se po britském ministru zahraničí, který ji navrhl. Schválil ji versailleský summit vítězů první světové války. Moskva tím zachránila před genocidou statisíce Židů i běloruských a ukrajinských vlastenců. Polských vojáků se na území, obsazeném Rudou armádou, ocitlo přes 120 tisíc. Ty s adresou na tomto teritoriu poslala domů. Všem, kdo se chtěli vrátit na území, okupované wehrmachtem, nebránila ani v tom. Ostatní se stali válečnými zajatci až poté, co Moskvě vyhlásila válku polská vláda v londýnském exilu. Zdůvodnila to „sovětizací“ Litvy (v roce 1940). Ta přitom k soustátí, řízenému polskou aristokracií, nepatřila už řadu generací. V kritické fázi bitvy o Stalingrad, klíčového rozcestí války, Moskva kývla i na přesun Andersových divizí do Íránu a odtud na Západ. Čítaly přes 70 tisíc mužů. Berlingovy polské jednotky, v nichž bojoval i Jaruzelski, se podílely na osvobození Varšavy i dobytí Berlína.
Generál nebyl zeleným mozkem. Chtěl si povídat o zprávách Římského klubu a komise OSN pro životní prostředí a rozvoj. A také o „postmodernismu“ a jiných módních výkřicích ve filozofii. Co do znalostí, jimiž sršel i v těchto oborech, mu dnešní „elity“ nesahají po tkaničky. Rusky uměli všichni šéfové socialistických zemí. Tlumočníka nepovolal jen generál. Jeho manželka překládala německou beletrii. Že je s to číst nejen v ruštině, ale i v jiných jazycích, bylo znát i na generálovi. Porazil ho „mráz přicházející z Kremlu“, a ne gdaňský elektrikář. Generál si zasloužil důstojnější finále. I zápis v kronikách své doby. Nadšení z dnešní polské pravice, křísící démony Pilsudského „totáče“, si nevidí na špičku nosu.

Charisma nemající živého konkurenta
krášlilo Fidela Castra. Dvacet sedm panfilovců zastavilo tisíce hlavní, valících se na Moskvu. Husitských obránců Vítkova bylo jen 29. Jízdních křižáků, kterým uštědřili debakl, byly také tisíce. Fidelovi barbudos vázali drtivou přesilovku roky. A nakonec ji porazili na hlavu. Fidel to know-how prokázal i poté, co mu Gorbačov a Jelcin cukli kobercem. Spojence našel i v desítkách kanadských a západoevropských firem. Z pozice suverénní země – a ne poskoka cizího exekučního komanda.
Memoáry z let, kdy byl partyzánským comandante en jefe, vyšly i česky. Vydají za desítky akčních filmů. Hollywood je točí po krátkých sekvencích. Každou z nich prý v průměru 28krát. Proti Batistově soldatesce to nebylo nanečisto ani jednou. Stovky atentátů hrozily Fidelovi i po revoluci. Slova a skutky spojil v siamské dvojče. Od revolt na havanské univerzitě. Až do smrti s devíti křížky na krku. Projevy elektrizoval i na dálku. Zblízka o to víc. V debatě z očí do očí to násobila unikátní mimika. Barva a melodika hlasu. Vychutnal jsem si je čtyřikrát. Naposled i s Gabrielem Garcíou Márquezem. Laureát Nobelovy ceny za literaturu byl tehdy šéfem kubánské filmové akademie.
Počátky téhle story byly frapantní. Fidel prokoukl „Gorbyho“ jako jeden z prvních. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem tehdy stál, pořádal kongres v Havaně. A hned po něm fórum, kam zval i celonárodní svazy, které z něj odešly počátkem 50. let. Zvali jsme je tam v době, kdy z „katastrojky“ už lezlo, co má za lubem skutečně. Kubánci měli obavu, že jim tu nákazu zaneseme i my. Naším cílem byl pravý opak. Znásobit akční rádius. Zakopat válečnou sekeru všude tam, kde byla mimo mísu. A budovat tím vlivnější aliance proti nejnebezpečnějším kazisvětům. Udržet vlastní iniciativu a uplatnit ji na mnohem širším poli. Získat nové spojence, aniž to podrazí jediného z dosavadních.
Musel jsem do Havany co šest týdnů. Skoro po celý rok. Podezření, zda hostitele nehoupeme, zlomily teprve kongres a fórum po jeho skončení. Fidel přišel až na jeho závěrečné sezení. Poklona, kterou nám vysekl, bude hřát u srdce nadosmrti. Učaroval mu i brilantní projev sexy Američanky, u níž jsme museli vyloučit kubánské razítko v pasu. Dloubal mne do žeber a dožadoval se ujištění, že je to „naše soudružka“. Byla z levého křídla v Demokratické straně USA. Tahle zpráva šeptem do ucha ujistila, že nás podezíral neprávem, i Fidela.
Od lahve bourbonu ve třech – tedy i s Márquézem, kulometem unikátních sarkasmů – jsme se rozešli až kolem jedné po půlnoci. Fidel byl noční živel. Vrátil se mezi rozjařené delegáty ve čtyři ráno. Šťouchl mne prostředníkem do břicha a povídá: Co soudí lídr světového studentstva o AIDS? To je, comandante en jefe, nemoc, která nám dvěma nehrozí, vypadl ze mne nápad, jaký střízlivý chlap nedá. To jako proto, že už na to nemám roky, namítl Fidel, tehdy teprve lehce po šedesátce. Ne, ne, comandante en jefe – kontruje moje maličkost – já tím chtěl říci, že my dva jsme revolucionáři a AIDS je reakční nemoc. Smích dusili jen stěží i svalnatí mulati z Fidelovy ochranky. On sám se zachoval jako rovný chlap. Trápili jsme tě řadu měsíců, aniž by sis to zasloužil, povídá. Ty mi to přesto vracíš jako diplomat.
Šmrncovní Connie, jak se ta Američanka jmenovala křestním, na mne mává, zda může blíž. Fidel je přirozeně pro. Ona mu – s designem, jakému odolá jen bačkora – vlepí „hubanec“ zleva i zprava. Idol všech estrogenů je na koni. A žertuje: tady vidíš, na koho letí přepychové baby. Skončilo to procesím holek z pěti kontinentů. Ve frontě na pusu do Fidelova plnovousu. A většinou i kratičkou debatu. Poslední to stihla, až kdy se nad Havanou rozednívalo. Teprve pak vyrazil na kutě i natěšený comandante. Ocicmán i desítkami liberálek, klerikálek a pravicových „konzerv“. Nepančované charisma umí očarovat doširoka.

Kdo zkrotí psychopaty?
Pro politiku, poroučející většině dnešního světa, je nedostižným snem. Psychopaty, jimž skládá účty, dusí chamtivá slepota. Katechismus, který ji šminkuje, se hroutí v přímém přenosu. Postaru nám mohou vládnout už jen krátce. O to, co z toho plyne, se rvou jako koně. „Majdan“ byl dosud na export. Teď bere útokem i Bílý dům. Bitevním polem jsou desítky amerických metropolí. Obětí na životech – stovky. Moc mamonu z cizí práce okupují obskurnější mrákoty, než za velké krize před devadesáti lety. Zatím si nenašla ani nového Roosevelta, schopného zkrotit pobuřující lakotu. Aspoň tak, aby si přestala koledovat o hrozny hněvu, před nimiž nebude kam emigrovat. Stihnou to „elity“, jimž patří většina existenčních zdrojů planety, dřív než jejich ochranka vezme na ramena? Nebo charisma do politiky vrátí až ti, kdo psychopatům hodí rukavici? O tom – a ne čemkoli banálnějším – bude drama příštích let. Nebo už nejbližších měsíců?
Josef Skála (ze vzpomínek, srpen 2020)

Líbí se Vám film Havel?

Pro mě je to natočené NIC za miliony korun z kapes daňových poplatníků.
Je o mě všeobecně známo, že Václava Havla jsem si nikdy neoblíbil. Bude to asi tím, že žiji asi 20 kilometrů od Hrádečku a od Trutnova, kde Havel takzvaně vykuloval a chlastal jako duha. Díky té blízkosti ledacos vím o osobě tohoto neřáda a jsem toho názoru, že měl dostat lopatou přes palici, jen co vylezl z basy. Nicméně vraťme se k filmu o tomto …! Celé toto dílko je velice tendenční a populistické ve snaze glorifikovat osobu Václava Havla. Dá se říci, že v tomto směru si nemá co vyčítat s Klementem Gottwaldem. Je to jen snaha o vytvoření kultu osobnosti a o obhajobě protistátní činnosti Havla.
Film má jedno obrovské mínus. Bohužel končí rokem 1989. Osobně jsem přesvědčen, že diváka by daleko více zajímala činnost a život Václava Havla po roce 1989. Tam bohužel mnozí z nás tápou. Jako příklad lze uvést skutečně tajuplné restituce, privatizaci, skartaci klíčových svazků StB, rozbití Československa, zavedení naší republiky do spárů německé orlice atp.
Havel o tomto věděl a podílel se na tom, ale nikdo z nás nezná jeho roli ani postoje k daným záležitostem. To jsou dle mého skromného názoru právě ty body osnovy, které by diváci rádi viděli. Že v tom bylo hodně nečistého, ba až zločinného víme, ale mnozí to nevědí.
Proto tu visí ve vzduchu otázka, proč pan režisér a scénárista film rokem 1989 usekli? Já vím, je to ještě brzo, aby byly veřejnosti uvolněny takovéto informace, a navíc ještě žije Dáša, která ze jména Havel profituje dodnes. To by asi na Západě a v USA neprošlo, neboť by tím byl poškozen mýtus o poctivém, slušném a neposkvrněném Havlovi.
Do roku 1989 bylo jméno Václav Havel téměř neznámé. Z občanské veřejnosti tuto nulu znal málokdo. Snad dobře ho znali jen policajti, v pivovaru Trutnov, na Hrádečku, v divadelních nejnižších patrech, v hospodách a také kurvy, kterých měl Havel bezpočet a Olze zahýbal, kde jen to šlo. Makat se mu nikdy nechtělo, což je o něm též známo, ale žvanit… to by mu šlo. Na skutečnou práci byl Havel invalida a na kydy legionář. Ve filmu je taková malá letmá zmínka o Dubčekovi a setkání s Havlem, kde se Havel táže Dubčeka: Proč jste nás v tom nechal? Míněna byla krizová léta 1968/69. Jestli se skutečně Havel takto blbě ptal, tak jen ukázal, co to byl za hlupáka. Dubček totiž nebyl hybatelem dějin, ale ani člověkem, který by měl skutečnou moc. Tuto roli hrál někdo úplně jiný. Dubček se jen opíjel svou popularitou a de facto se v politickém vlivu vynuloval.
Určitě nebylo tak těžké tento plytký film natočit, neboť laskavý český divák to skousne, protože popisované inkriminované období Havlova života je téměř neznámé, a tak lze divákovi podsunout ledacos. Tento film jako by natáčelo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Dá se však říci, že herci se na naše běžné filmové poměry docela snažili a podali dobrý výkon. Já jen stále nevím, jak tento film nazvat. Je životopisný? Těžko, protože toho tam moc chybí a je to děravé jak ementál. Je to drama? Také ne, protože je to spíše hra na drama končící fraškou a podvodem. Je tedy zřejmé, že kasovní trhák to nebude a není. Tento film zapadne stejně tak, jako knihy od Václava Havla, či jeho takzvané divadelní hry, které jsou spíše hulvátskými slátaninami. Inu bude zase čím plnit sklady. Faktem je a bude, že každý režim potřebuje své ikony a propagátory. Film je tedy natočen proto, aby ikonizoval Havla, jenž byl propagátorem takzvané demokracie a svobody. Že to je švindl většina společnosti ví, takže s tímto pane režisére neuspějete a je mi z vás trochu smutno, protože ikonizujete člověka morálně nečistého, někdy zbabělého, nerozhodného až ubohého a bohužel i podvodníka, který lidem z balkonu Melantrichu ve svém projevu sděloval, že se nemusí bát, že se zdražovat nebude, že práce bude dost, že budeme právním státem atd. Co z těch slibů zbylo? Zase jen ty sliby. I ten blbý slogan o pravdě a lásce byl ukraden, neb patří Gándhímu. Co jste tedy, pane režisére, chtěl laskavému divákovi vlastně sdělit?
Ram

Lze brát prohlášení ministra vážně?

Není pochyb o tom, že současná návštěva ministra zahraničí Spojených států Mike Pompea po koloniích střední Evropy včetně jejího vojenského satelitu České republiky je ryze politickou záležitostí. Včetně pečlivě naplánovaného termínu jejího uskutečnění.
Poté, kdy v únoru letošního roku ztroskotala nátlaková obchodní jednání Pompea s Lukašenkem ohledně nákupu amerického plynu a zbraní, neměl zřejmě současný představitel americké diplomacie před běloruskými prezidentskými volbami nejklidnější spánek. Ty nakonec skutečně podle přání velkého bratra neskončily. A s nimi „instalace“ loutek v podobě Čaputové a Havla do prezidentského úřadu Běloruska. Do hry na likvidaci posledního „světového diktátora“ Lukašenka tak vstupuje Georgie Soros a CIA s pokusem o nový majdan. Vědomi si, že Lukašenko není ukrajinský Janukovyč.
Na tapetě poslušných vazalů USA v úsilí vyvolání státního převratu v Bělorusku je podle vyjádření staronového prezidenta Lukašenka i Česká republika. Nic na tom nemění skutečnost, že proti jeho slovům se ohradil ministr zahraničí Petříček. Jakou váhu mají ale slova ministra, který od nástupu do funkce podřizuje zahraniční politiku zájmům Spojených států, Severoatlantického paktu a Evropské unie, nikoliv zájmům České republiky? V době, kdy je naše informační služba (BIS) mnohými občany považována za jakousi evropskou pobočku americké CIA? Přestože Petříček odmítl jakoukoli možnost zapojení České republiky do současných protestů v Bělorusku, netají se tím, že je znepokojen průběhem tamních voleb.
Pravdu, možná má Petříček v jednom. Naše vláda se na současné destabilizační situaci v Bělorusku přímo nepodílí. Na to má případně politické neziskovky. „Firmy“ typu „Člověk v plísni“ nebo „Milionový chlívek“, které špinavou práci uskutečňují za ni. Vždyť i Gabriela Svárovská z nadačního fondu Prague Civil society Centre ve svém rozhovoru přiznává, že český stát a zdejší velké nevládní organizace dlouhodobě běloruskou opozici podporují. A přestože podle jejich slov aktivita v posledních letech poklesla, řada programů pořád běží.
Na závěr jedna poznámka k panu ministru Petříčkovi. Jeho vyjádření, ve kterém vyzývá běloruskou vládu, je mírně řečeno za hranou. Bohužel podobná vyjádření, kterými neslouží České republice, ale Západu, přibývá. A s nimi přibývá občanů, pro které není Petříček jejich politikem a představitelem českých zájmů, ale loutkou v cizí moci!
Miroslav Kavij

Názor odborníka

(Poznámka ke dni – 12. 08. 2020)

Určitě jste byli šokováni záběry z výbuchu v Bejrútu (Libanon). Všechny mediální agentury tento výbuch popisují jako nedbalost při uskladňování ledku amonného v přístavním silu, kde ho prý byl asi 3 000 tun. Rád bych uvedl věc na pravou míru nejen proto, že mi rukami v mém profesním životě prošlo několik desítek tun ledku amonného, ale rovněž že už nemohu dále poslouchat „bull shit“ (hovadiny), kterými nás krmí media.
Jedná se jednoznačně o úmyslný čin (!), neboť autentické záběry zcela jasně ukazují, že výbuch byl „okamžitý“ (no delay) bez zpoždění.
Ledek Amonný (NH4NO3) je porézní a užívá se jako hnojivo. Můžete ho zahřívat nebo spalovat ale nic se nestane. Smícháme-li tento ledek s šesti objemovými procenty nafty, dostaneme směs zvanou ANFO, (94 % NH4NO3, 6 % topný olej). Tato směs se tak stane „bulk explosive“ (objemová trhavina), která má mírnou detonační rychlost 3200 m/sec. (při průměru 130 mm nálože). Avšak stále nemůže spontánně (sama od sebe) detonovat! Potřebuje totiž roznětku z některých HE (High Explosives) vysoce vznětlivých trhavin, shodných s průmyslovými trhavinami nebo TNT, Dynamit, C4 a podobně. K odpálení roznětky (iniciační nálože) však potřebujete rozbušku (detonátor) tedy další komponent.

Takže, žádná nedbalost. Někdo to musel připravit – prolít naftou, dodat několik iniciačních náloží s rozbuškami a připravit odpálení na dálku (snadné). Ze záběru na sítích je vidět spontánní výbuch. Žádné zpoždění nebo přenos detonace.

Když jsem poprvé viděl ty záběry, tak jsem si myslel, že se jedná o vysoce brisantní (tříštivé) vojenské trhaviny. (High Velocity Explosives) ta rychlost šíření vlny byla ohromující. Následný černo hnědý mrak po „šedo bílém hřibu“ mi však potvrdil, že se jednalo o ANFO (Amonnium Nitrate Fuel Oil) možná ANNM (nitromethane).
Zcela jasný závěr – výbuch byl úmyslný čin. (Ani tam nemusím jezdit to vyšetřovat.)
Tak se znovu na to podívejte.
Zdraví Vladimír R. Suchy, Bs. MIM. inženýr přes výbušniny v důchodu, Townsville, Austrálie

(Poznámka metéra: Každý, kdo někdy pracoval s výbušninami (teď nemyslím vrahy Mašíny aspol.), jako byli horníci, střelmistři pod zemí, střelmistři pro stavební práce a destrukce na povrchu, vedoucí technického odstřelu atd. atpod., tak dobře vědí, že se výbušniny rozdělují na několik skupin, ale to základní dělení je na výbušniny brisantní a deflagrační. Brisantní jsou výbušniny tříštivé a zpravidla postaveny na bázi nitroglycerinu (a mají mnohem přísnější pravidla pro zacházení s nimi) a na deflagrační (tzv. odsuvné) postavené především na bázi amoniaku (dusičnanu amonného). Nevím jak je to dnes ale dříve – podobně jako plynové bomby pro různé plyny – byly i výbušniny rozděleny barevným obalem. Brizantní do červena a deflagrační do modra. /Osobní zkušenost – s nitroglycerinovými výbušninami by měl pracovat člověk v rukavicích a nesahat si na čelo. V opačném případě dochází rychle k velice urputné bolesti hlavy. Těkavost výparů u amonoledkových výbušnin nehrozí./ V amerických filmech, ale vidíme naší slavnou Pardubickou brizantní trhavinu C4, jako by to byla zabalena plastelína v pytlíku od dětské svačiny, ale i ta musí mít rozbušku resp. roznětku. Pod zemí na šachtách je mnohem nebezpečnější metan ve výbušné koncentraci či uhelný prach /což by nám pan Nobel potvrdil/ než zásoby nitroglycerinových či amonoledkových výbušnin. Mnozí naši zemědělci vědí, že ledek amonný jako hnojivo bylo rozstřelováno (rozmetáváno) po polích výbušninou tvořenou právě z dusičnanu amonného. Také proto mám názor shodný s odborníkem z Austrálie.)

Pod rouškou koronaviru

Pandemie koronaviru nadále úspěšně zaplňuje prostor v médiích. Každý den nové informace o počtech nakažených a přijatých vládních opatřeních. Samozřejmě nesmí chybět senzace pro diváky a čtenáře, ke kterým patří informace o „koronavirových“ sporech tria Babiš, Hamáček a Vojtěch. Stejně jako optimistické vyhlídky na brzké dodání vakcín proti uvedené pandemii.

Pod rouškou koronaviru tak úspěšně dochází k naplňování plánů EU k další integraci tohoto imperialistického uskupení. K prosazení dalšího krůčku poslušnosti a oddanosti jednotlivých členských států k unijnímu ovládajícímu tandemu Německa a Francie. Tím krůčkem se stalo „úspěšné“ hlasování EP o zadlužení států EU ve výši 750 miliard EU.

Vychvalovaný balík peněz premiérem naší vlády bohužel nebude sloužit k budoucímu blahobytu českých občanů, ale k dalšímu utahování opasků značné části lidí, které společnost zažívá od převratu v zemi před třiceti roky. Poté, co jsme se stali otroky ve vlastní zemi, jsme nyní díky finanční „štědrosti“ vůdců EU byli uvrženi do další pozice. Do pozice žáka absolutní poslušnosti, znamenající ztrátu posledních zbytků národní identity. Učinili jsme další, jeden z posledních krůčku k budoucímu plnému připojení České republiky k německé říši.

Miroslav Kavij