Názor odborníka
(Poznámka ke dni – 12. 08. 2020)
Určitě jste byli šokováni záběry z výbuchu v Bejrútu (Libanon). Všechny mediální agentury tento výbuch popisují jako nedbalost při uskladňování ledku amonného v přístavním silu, kde ho prý byl asi 3 000 tun. Rád bych uvedl věc na pravou míru nejen proto, že mi rukami v mém profesním životě prošlo několik desítek tun ledku amonného, ale rovněž že už nemohu dále poslouchat „bull shit“ (hovadiny), kterými nás krmí media.
Jedná se jednoznačně o úmyslný čin (!), neboť autentické záběry zcela jasně ukazují, že výbuch byl „okamžitý“ (no delay) bez zpoždění.
Ledek Amonný (NH4NO3) je porézní a užívá se jako hnojivo. Můžete ho zahřívat nebo spalovat ale nic se nestane. Smícháme-li tento ledek s šesti objemovými procenty nafty, dostaneme směs zvanou ANFO, (94 % NH4NO3, 6 % topný olej). Tato směs se tak stane „bulk explosive“ (objemová trhavina), která má mírnou detonační rychlost 3200 m/sec. (při průměru 130 mm nálože). Avšak stále nemůže spontánně (sama od sebe) detonovat! Potřebuje totiž roznětku z některých HE (High Explosives) vysoce vznětlivých trhavin, shodných s průmyslovými trhavinami nebo TNT, Dynamit, C4 a podobně. K odpálení roznětky (iniciační nálože) však potřebujete rozbušku (detonátor) tedy další komponent.
Takže, žádná nedbalost. Někdo to musel připravit – prolít naftou, dodat několik iniciačních náloží s rozbuškami a připravit odpálení na dálku (snadné). Ze záběru na sítích je vidět spontánní výbuch. Žádné zpoždění nebo přenos detonace.
Když jsem poprvé viděl ty záběry, tak jsem si myslel, že se jedná o vysoce brisantní (tříštivé) vojenské trhaviny. (High Velocity Explosives) ta rychlost šíření vlny byla ohromující. Následný černo hnědý mrak po „šedo bílém hřibu“ mi však potvrdil, že se jednalo o ANFO (Amonnium Nitrate Fuel Oil) možná ANNM (nitromethane).
Zcela jasný závěr – výbuch byl úmyslný čin. (Ani tam nemusím jezdit to vyšetřovat.)
Tak se znovu na to podívejte.
Zdraví Vladimír R. Suchy, Bs. MIM. inženýr přes výbušniny v důchodu, Townsville, Austrálie
(Poznámka metéra: Každý, kdo někdy pracoval s výbušninami (teď nemyslím vrahy Mašíny aspol.), jako byli horníci, střelmistři pod zemí, střelmistři pro stavební práce a destrukce na povrchu, vedoucí technického odstřelu atd. atpod., tak dobře vědí, že se výbušniny rozdělují na několik skupin, ale to základní dělení je na výbušniny brisantní a deflagrační. Brisantní jsou výbušniny tříštivé a zpravidla postaveny na bázi nitroglycerinu (a mají mnohem přísnější pravidla pro zacházení s nimi) a na deflagrační (tzv. odsuvné) postavené především na bázi amoniaku (dusičnanu amonného). Nevím jak je to dnes ale dříve – podobně jako plynové bomby pro různé plyny – byly i výbušniny rozděleny barevným obalem. Brizantní do červena a deflagrační do modra. /Osobní zkušenost – s nitroglycerinovými výbušninami by měl pracovat člověk v rukavicích a nesahat si na čelo. V opačném případě dochází rychle k velice urputné bolesti hlavy. Těkavost výparů u amonoledkových výbušnin nehrozí./ V amerických filmech, ale vidíme naší slavnou Pardubickou brizantní trhavinu C4, jako by to byla zabalena plastelína v pytlíku od dětské svačiny, ale i ta musí mít rozbušku resp. roznětku. Pod zemí na šachtách je mnohem nebezpečnější metan ve výbušné koncentraci či uhelný prach /což by nám pan Nobel potvrdil/ než zásoby nitroglycerinových či amonoledkových výbušnin. Mnozí naši zemědělci vědí, že ledek amonný jako hnojivo bylo rozstřelováno (rozmetáváno) po polích výbušninou tvořenou právě z dusičnanu amonného. Také proto mám názor shodný s odborníkem z Austrálie.)