Co nás čeká…

Jedu z práce. Je mi 75 let. Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý. Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými dioptriemi, vystupuji. Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl sedmdesátiletý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu nemoc. Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku. Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista, který se pomočil. Opět to nestihl. Vycházím ven a jdu na tramvaj. Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad. V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z kómatu. Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije, než dojde k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůžeme přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz. Jdu domů. Děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít nějakou práci. Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí. Ještě pracujeme MY.

Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Beru si raději Pampers, abych to vydržel. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože osmašedesátiletá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu.

Vracím se domů. Odložím obě zubní protézy. Pustím televizi a sleduji celostátní oslavy narozenin prezidenta Kalouska, který se k naší radosti v plné síle, zdraví a svěžesti dožívá 120 let a nabádá vládu, aby zvýšila věkovou hranici odchodu do důchodu. (Koluje po internetu.)

(Poznámka metéra: Jen teď nevím, zda se mám smát nebo plakat. Jedno vím. Soudy budou mít méně práce, protože se vytratí „harašment“ na pracovišti. Za vilné pohledy se zatím nezavírá. To víte. Pán Bůh sílu vzal, ale chuť nechal. Pokud ovšem vůbec budou soudci, kteří udrží moč i meč spravedlnosti – existovat. Možná, že to budou roboti reagující jen na hlas, anebo že by spravedlnost zajišťovali Boží mlýny pod názvem Covid-97?

Za patnáct let havířování jsem nezažil na figuře chlapa staršího 45 let. Na tři odpaly na hajcmance do úpadu růčo bendžem na hřeblák… by žádnej chlap v tomhle věku už totiž neměl. A to si pamatuju starýho Járu Kopeckýho, zvanýho „vifrc“, když vzpomínal, jak před Vítězným únorem na dole Anna na Kladensku rubaly na šachtě na předku i ženský. Někdy mu v zasnění při vzpomínkách starého zbrojnoše uklouzlo, že si to po odpale se svou ženou na uhlí nejednou „rozdali“. Asi by se taková rovnoprávnost dnešním feministkám líbila, ale mně ne. Dřina na šachtě byla taková, že jí vydrželi jen skuteční chlapy a proto mohli do důchodu v 55 letech vyčerpaný jako studna, ztrhaný jako budík a nezřídka postižení antrakózou, silikózou, vazoneurózou, propitejma ledvinama a dalšíma neduhama. Odchod do důchodu v sedmdesáti letech by pro horníky představovalo dvacet let před důchodem jen dvě možnosti uplatnění, pokud by ještě žili. Buď sázet kytky a stromky v nejbližším pivovaře nebo dělat generálního ředitele v kterékoliv firmě. Pokud tam totiž pracují skuteční odborníci, tak generální ředitel nemůže nic pokazit, protože ho k zodpovědné práci ani nepustí.

Socialismus není o chudobě, ale o humánním a důstojném životě ve spravedlivé společnosti. A to pro mnohé z nás také znamená odevzdat to nejlepší z nás ve prospěch společnosti v rozpuku svých duševních i fyzických sil když je to potřeba; vytvářet v duševní i manuální společensky potřebné práci vzájemně prospěšné a potřebné hodnoty v době vlastního osobnostního největšího a nejsilnějšího rozmachu; držet rodinné pouto i přátelské generace pohromadě a odejít ještě jako „člověk“ na zasloužený – nikoliv kulturní, občanský, společenský, rodinný…, ale pracovní odpočinek. Mít jistotu, že neumřu hlady, když budu vnoučatům předčítat pohádky; že budu mít na nájem, když mi životní partner odejde navždy; že se budu moci i na stará kolena zájmově rozvíjet a plnit si sny, na které v pracovním zápřahu nebyl ani čas, ani možnosti, ani peníze… Teď nemluvím jen o těch vyvolených horních deseti tisících, ale o všech lidech v občanské společnosti, kteří rozdílnou měrou osudových možností, vzdělání, fyzických i duševních sil a schopností vytvářeli solidárně společensky potřebné hodnoty a když štafetu převezme další generace, tak mohou důstojně stárnout. Socialismus znamená, že se nemusím bát, že nás Piráti poté co nám nacpou do bytu čokoládový imigranty, nechají utratit a vhodit do společné jámy, aby ušetřili za plyn v krematoriu. Asi je pochopitelné, že nemohou být všichni lidé primáři na kardiochirurgii v IKEMu nebo bývalou manželkou od TRUMPety ve Spojených státech, ale jsem si jist, že pekař vydrží déle bez amerického prezidenta, středního útočníka Sparty či předsedy ODS než oni bez pekaře.

Nezapomenu, když mě v devadesátých letech minulého století přivezli v Říčanech do nemocnice se srdeční slabostí a přišel doktor s cedulkou, kde měl místo jména napsáno „Nemám rád komunisty!“, jak jsem se rychle vyléčil, sebral se a po svých odešel zdechnout někam jinam. Nedivím se poslanci Slovenské národní rady Ľuboši Blahovi, že varuje parlament, aby se dopředu zákonodárci báli, toho, co je čeká, a co následné generace udělají jim, když dnes oni plivou po hrdinech odboje, komunistických funkcionářích, boří pomníky hrdinů a staví vrahům pomníky nové. Doba je vymknuta z kloubů. A hloupost pane Dietl zase nadnáší naše holubičky.

Tragédií naší česko-moravsko-slezské společnosti největší je nevychovanost a nevzdělanost. Prase papouška nevychová a vzorové plzeňské lyceum co dává tituly za docházku, jen tragédii pohrobků Komenského umocňuje. Věděli jsme moc dobře již před převratem, že vysoké školy ve Spojených státech nedosahují kvalitou vzdělání našich středních škol. Dnes má ale bohužel mafie v Brooklynu větší kázeň než český parlament. A i když se to bojíme říci většina slušných a rozumných lidí starší generace si více váží schopného řemeslníka než vysokoškolského neumětela.

A když mají dnešní vládci ten svůj 17. listopad, tak jednu poznámku nakonec.
Ideovým základem kapitalismu je antikomunismus. Jeho nástrojem je fašismus. A antikomunismus není nic jiného než fašismus. Takže rovnítko je „Kapitalismus = fašismus“. Z logiky věci tedy vyplývá: „Kdo nevolí komunisty volí zlo, agresi, válku, fašismus“. Tak na shledanou v lepších časech, přátelé!)