Odešel mimořádný člověk, novinář, komunista…

Dnes, 12. února, v noci dotlouklo srdce novináře a dlouholetého šéfredaktora Rudého práva Zdeňka Hořeního.

Mou generaci komunistů sedmdesátníků provázel celý život. Jeho úvodníky, fejetony, ale i řízení komunistických novin dávalo lidem jistotu v klidném, čestném a rovném názoru na svět doma i v zahraničí.

První osobní setkání se ale datuje až do doby těsně po převratu. A byl to právě on a historik Václav Čada, kteří mě v aule Vysoké školy politické při setkání kandidátů do prvních popřevratových voleb zachránili, když jsem chtěl uškrtit zaprodance Porybného za zpronevěru komunistického deníku.

Rudé právo v rukou komunistů jsem sice nezachránil, ale objevilo se neskutečné až bratrské přátelství s člověkem, který provázel nakladatelskou činnost jediného komunistického nakladatelství Orego po celou dobu jejího trvání.

Bez jeho pomoci a rad bych se nikdy nedostal do blízkosti šéfredaktora Moskevské Tribuny Andrijanova, předsedy ruských komunistů Zjuganova ani bývalého premiéra Nikolaje Ryžkova. On stál u vzniku memoriální organizace Vděčnost a všech jednání s velvyslanci Ruské federace. On byl u zrodu Fučíkovců a úplného vydání Fučíkovy Reportáže…, u Vzpomínek Molotova, životopisech maršálů Sovětského svazu, knih o Fučíkovi, Švermovi a mnoha dalších.

Zdeněk Hoření mě připoutal k obnovující se Slovanské vzájemnosti i profesoru Chválovi a přípravě Všeslovanského sjezdu v Praze. S ním jsme začali pracovat na vzpomínkách jednoho z nejčestnějších funkcionářů strany Jozefa Lenárta, spolu jsme vydávali Kurýra Společnosti Julia Fučíka atd. atpod. Jeho překlady z ruských originálů byly čtivé a měly mistrovský český jazyk!

Strávil jsem nemálo času u něj doma. Každé setkání s ním bylo pro mně svátkem prozářeným vzájemnou úctou a pokorou ke společné práci. Měl pořád spoustu dobrých nápadů a respektoval i mé připomínky jako vydavatele a funkcionáře strany.

Byl mým spojníkem i mezi mnoha giganty novináři a politiky jako byl Jiří Stano, Jan Hrobař, Jan Fojtík, doc. Tichý, profesor Kiesewetter a další.

Projezdili jsme spolu po besedách celou republiku. Byl neskutečně pracovitý. Mohl bych napsat spoustu mini příběhů dokreslujících vzácnost této osobnosti… Uměl moudře mluvit i pozorně naslouchat. Ač generace věkového rozdílu, měli jsme na většinu společenských událostí shodné názory. Ale jedno vyčnívá nejvíce a zůstane v mém srdci navždy… Mohli jsme si za každých okolností vzájemně vždy věřit!

Zdeňku, příteli, soudruhu! Děkuji za všechno, cos pro komunistickou novinařinu i mne osobně udělal. Nikdy na Tebe nezapomeneme! Jménem Tvých přátel Milan Havlíček

* * *

Zdeněk Hoření nás opustil…
do panteonu fučíkovských mistrů pera a ryzích charakterů.

Média pod červenou lucernou mu nesahají ani po tkaničky. Čest poznat ho zblízka jsem měl už koncem 60. let. Byl i z mých ručitelů, když jsem do strany vstupoval už na gymnáziu. Za bezpočet moudrých rad mu vděčím i pak. Uměl je podat, jakoby nás ani nedělil generační rozdíl. Ten samý šarm, prostý vší nabubřelosti, zdobil jeho publicistiku. Tím přesněji mířila k samé podstatě věci. Vrtkavým náladám se nepodbízela. O to víc srážela brýle mámení. 

K úterním rituálům patřily porady šéfredaktorů. Parkoviště před stranickou centrálou zaplnili nadoraz. Zdeněk tam přicházel pěšky. Šéfoval nejvlivnějšímu ze všech deníků. K papalášským manýrám byl imunní. Především on dal zelenou hvězdné kariéře mladších kolegů. Právě těch, co pak privatizovali orgán skoro dvou miliónů komunistů. A změnili ho v Právo bez přívlastků, bohatnoucí v tunelářském „mainstreamu“. 

Na Zdeňka stražila zákeřné pasti už „katastrojka“. Jednu mi vybreptal Jegor Jakovlev, editor Moscow News, uřvaného to Gorbačovova ampliónu. Bylo to v letadle z Moskvy do Prahy. Překabátění intrikáni ho posadili vedle mne. Letěl k nám zlanařit Zdeňka, aby do špíny, ostouzející sovětsko-československé vztahy, zapřáhl i Rudé právo. Pohádali jsme se do krve. Jak moc to Zdeňkovi ulehčilo život a zda vůbec, mi už nepoví.
My dva jsme se nepohádali ani jednou. Páteř si zachoval i za samoděržaví „pravdolásky“. Především jako znalec země, jíž vděčíme za záchranu před nacistickou genocidou. A vnímavý stopař všeho, co jí vrací důstojnost a suverenitu.
S krédem, které v nás nenechal vyhasnout, by to prohrál jen bačkora. Nás k tomu nezlomí ani párem volů. 
Čest jeho světlé památce! 
Josef Skála