Z historie komunistického hnutí u nás…
K 100. výročí založení nejpokrokovější politické síly u nás – komunistické strany – 1. část
Sto let bojů za práva pracujících a spravedlivý svět
Úvodem
Je zajímavé, jak rozdílně přistupovali pracující v novověku k uvědomování si vlastního postavení ve společenském vývoji. V polovině devatenáctého století hltali tajně každou novou informaci o vývoji společenských věd a snažili se je pochopit. Pastýřským listem se pro vykořisťované stal Manifest komunistické strany. Předáci proletariátu byli vězněni a perzekuováni. Na počátku dvacátého století měl k dispozici nevzdělaný proletariát již několik děl Marxe, Engelse, Plechanova, Trockého a dalších, jistou zkušenost z organizovaného boje, i z mezinárodní snahy o spolupráci dělnické vykořisťované třídy v rámci První (Marxovy) a Druhé (Engelsovy) internacionály. Lid si postupně i přes všechny tragické zkoušky uvědomoval svou sílu a postavení v kapitalistické společnosti. Proletariát měl své ilegální noviny, knihy, vzdělával se na tajných shromážděních, měl svoje vzdělávací spolky. Od vzniku komunistického hnutí se pokroková část dělníků, rolníků i pracující inteligence vzdělávala ve společenských vědách. Velikou roli v revoluční přípravě proletariátu hrálo vzdělání, tiskoviny a politické uvědomění většiny členů komunistické strany.
Bum vzdělanostního třídního pohledu na historii i konkrétně historický objektivní přístup, pochopení zákonů a zákonitostí dialektického materialismu nastal u proletariátu po zradě sociální demokracie podporující své buržoazní vlády na přípravě a konání první světové války, vítězství ruského proletariátu v říjnové revoluci 1917 i prvních pokusů o ustavení lidově demokratických republik po válce.
Byly to první velké úspěchy Sovětského svazu v ekonomice, v národnostní politice, průmyslu i zemědělství, ve vzdělání i vědě, odbourání analfabetismu u střední i nastupující generace i velká hrdinství na stavbách mládeže. I ve skromných podmínkách první poloviny dvacátého století se lavina vzdělání o vývoji společnosti hnala nejen Evropou.
Nástup fašismu a nacismu, vraždění všech odpůrců, pálení pokrokových děl klasiků literatury a umění obecně a především knih klasiků Marxismu-leninismu zahnala revolučnost uvědomovacího procesu proletariátu do ilegality. Ale i tehdy se komunisté vzdělávali. Dokonce i v německých nacistických koncentračních táborech vstupovali do komunistické strany a upevňovali své přesvědčení.
Konec druhé světové války a absolutní vítězství jediné země, kde si dosud vládli sami pracující, vznik společenství bratrských především slovanských zemí v rámci socialistického tábora otevřel všeobecnému vzdělání neskutečné možnosti. Ale…
Chyby a povrchnost v ideologické práci v mnoha zemích socialistického tábora ve druhé polovině dvacátého století a absolutní absence a nesystematičnost ve stranické práci po listopadovém převratu, vytvořila z komunistické strany u nás mrtvého, apatického, nepřitažlivého brouka.
Jen odvážné články v Ostravské Naší pravdě, Dialogu a na Pražských teoreticko-politických konferencích dávaly nahlédnout do teorie společenských věd a objektivitě naší historie a hlavně dodávaly střelivo na boj se státem organizovaným antikomunismem.
Marxisticko-leninský odborný klub spolu s redakcí Dialogu jsou přesvědčení o nutnosti si v roce stého výročí založení komunistické strany u nás připomenout její rozhodující okamžiky na cestě k získání mimořádné autority ve společnosti i jako poučení jak pracovat ve straně do budoucna.
Připomeneme si i některé významné osobnosti našeho hnutí, zkušenosti z třídních bojů dělnictva proti buržoazii i z počátků budování socialistické společnosti v Československu.
Hlubší poznání bojů komunistické strany za pokrokovější vývoj naší společnosti nám umožní lépe chápat současnost i směr dalšího vývoje.
My, komunisté, bychom si měli stoletou historii nejen připomenout, ale i obhájit dosažené úspěchy a hrdinství našich otců a dědů v boji za spravedlivější svět. A také by nás to mělo vyprovokovat k práci na sobě, na našich funkcionářích, poslancích, zastupitelích. Komunisté mají být na co hrdí.
* * *
Dějiny našeho dělnického hnutí a komunistické strany byly a jsou pevnou součástí mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Zahrnují kongresy a konference Svazu komunistů, První, Druhé a Komunistické internacionály, zasedání exekutivy Komunistické internacionály, Informačního byra a mezinárodní porady komunistických stran po druhé světové válce, sjezdy Komunistické strany, Kongresy mezinárodního revolučního odborového, mládežnického, ženského, jakož i mírového hnutí. Obsahují údaje o nejvýznamnějších mezinárodních konferencích, smlouvách a poradách, o vzniku a činnosti mezinárodních hospodářských organizací a vojenských uskupení, o některých válečných konfliktech, o vzniku a vývoji lidově demokratických a socialistických států i o důležitých mezinárodních smlouvách Československa apod.
Celý výčet faktů z dějin dělnického a komunistického hnutí u nás nemůžeme podchytit. K tomu slouží skripta, dokumenty, publikace, filmy, knihy, internet…
Dialog otázky odpovědi chce jen připomenout některá základní fakta, zobecnění bojů dělnické třídy a taktické tahy, které umožňují orientaci a sledování časové posloupnosti.
Geneze kořenů dělnického hnutí
Císařským patentem (1781) bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zrušeno nevolnictví. Na Slovensku až 22. srpna 1785. Půda sice nadále patřila vrchnosti a trvala robota, ale venkovský lid se mohl stěhovat do měst. Příliv námezdní síly, rozvoj řemesel a manufaktur byl jedním z předpokladů rozvoje kapitalistické výroby a zároveň vzniku a růstu dělnické třídy.
Od počátku je patrný střet mezi vlastníky výrobních prostředků přivlastňujících si vytvořenou nadhodnotu a proletariátem nadhodnotu vytvářejícím nabízejícím svou pracovní sílu a patřičně vykořisťovaným. Hegel o těchto sociálních skupinách s rozdílným přístupem k vlastnictví výrobních prostředků již na přelomu 18. a 19. století mluví jako o „třídách“. Nebývalý rozvoj kapitalistické zejména průmyslové výroby podpořily novodobé vynálezy, především pak využití parního stroje.
Právě rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy je tím základním rozporem kapitalistické výroby. Vzrůstající napětí mezi kapitalisty a dělníky přecházejí v živelně střety ve snaze odbourat sociální rozdíly, především nespravedlnost v odměňování a přerozdělování vytvořené nadhodnoty (zisku).
Signálem k odstartování tzv. buržoazních revolucí 19. století byla Velká francouzská buržoazní revoluce zahájená dobytím Bastily (14. 7. 1789).
(5. května 1818 se v pruském Trevíru narodil budoucí myslitel tisíciletí a vůdce proletariátu Karel Marx.)
U nás se například Brněnští dělníci bez úspěchu pokusili v roce 1819 rozbít nově zavedený postřihovací stroj v soukenické továrně. Shromáždění dělníci byli rozehnáni jezdeckým oddílem a 50 z nich bylo zatčeno.
Pražští tiskaři kartounu, si ve stejném roce stěžovali českému zemskému guberniu na nízké mzdy.
(28. listopadu 1820 se v Barmenu v Pruském království narodil Bedřich Engels, blízký spolupracovník a přítel Karla Marxe.)
Na jaře roku 1821 propukla na jihozápadní Moravě vzpoura na 36 panstvích proti robotě. Byla tvrdě potlačena vojskem.
Červencová revoluce ve Francii (1830), v níž nejbojovnější silou byli pařížští dělníci, svrhla vládu Bourbonů a stala se podnětem k řadě nepokojů proti tehdejším poměrům v celé Evropě.
Ve Vrapicích u Kladna se v uhelných dolech uskutečnila (1831) stávka horníků proti snížení mezd. Byla to první hornická stávka v kladenském uhelném revíru. V Praze stávkovali tiskaři. Deset dělníků bylo zatčeno.
Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století vypukly bouře nezaměstnaných dělníků, proti zaměstnávání venkovských domáckých tkalců brněnskými vlnařskými podnikateli. Na Tanvaldsku probíhaly nepokoje domáckých tkalců proti nově zavedeným pokutám za údajné zpronevěry příze. V Orlové došlo ke srocení horníků, kteří násilím osvobodili svého druha z vězení. Proběhlo také povstání slezských tkalců, které bylo vojensky potlačeno. Na Smíchově se uskutečnila stávka tiskařů kartounu, při níž stávkující rozbíjeli stroje. Stávka se rozšířila i na další kartounky v Praze. Byla potlačena vojskem a na 580 tiskařů bylo zatčeno. Na Liberecku vypukly bouře textilních dělníků, při nichž byly rozbíjeny stroje v soukenických továrnách a prádelnách.
V této době se v Londýně (červen 1847) konal sjezd Svazu spravedlivých, který vešel do dějin jako ustavující sjezd Svazu komunistů. Jednání se zúčastnil mimo jiné i Bedřich Engels. Sjezd přijal stanovy Svazu s bojovým internacionálním heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“
Na stejném místě se na přelomu listopadu a prosince 1847 konal druhý sjezd Svazu komunistů, na kterém K. Marx a B. Engels vypracovali program, který byl v únoru 1848 vydán pod názvem Manifest komunistické strany.
Ne nadarmo se nazývá rok 1848 revolučním rokem
Téměř ve všech zemích Evropy v tomto roce dochází ke vzpourám, povstáním, politickým převratům namířeným proti monarchiím a církvi, za vyhlášení republiky a proti vykořisťování. V Praze se ve Svatováclavských lázních konalo shromáždění pražského lidu (11. března 1848) svolané skupinou radikálních demokratů. Shromáždění bylo počátkem politického hnutí roku 1848 u nás. V přijaté petici se požadovalo vytvoření státoprávního celku ze zemí koruny české, rovnoprávnost Čechů a Němců ve všech oblastech veřejného života, všeobecný výkup z roboty a zrušení poddanství, zavedení obecní samosprávy, svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání aj.
Ve Vídni vypuklo povstání proti Metternichovu režimu. Císař uprchl z Vídně a Metternich odstoupil. Císařský patent z 13. března přislíbil zavedení parlamentního režimu, svobodu tisku, zrušení cenzury, povolení zřizovat národní gardy a vydání ústavy.
V Budapešti povstal lid vedený buržoazií proti vídeňské vládě. Kapitulací hlavních sil maďarské revoluční armády byla 13. srpna 1849 maďarská revoluce poražena.
V Berlíně vypuklo ozbrojené povstání. Pruský král byl donucen slíbit ústavu. Revoluce v Německu byla tvrdě potlačena.
V Bratislavě stávkovali krejčovští tovaryši, kteří žádali zvýšit mzdy a zkrátit pracovní dobu. Byla to první známá organizovaná stávka na Slovensku.
Brněnští nezaměstnaní dělníci zaútočili na obuvnickou továrnu. Dělnické vystoupení bylo brutálně potlačeno vojskem.
Pražští zedničtí tovaryši odevzdali Svatováclavskému výboru petici, v níž požadovali zkrátit pracovní dobu na 11 hodin denně a zvýšit mzdy.
V Praze vyšlo první číslo Národních novin, prvního českého politického deníku. Jeho redaktorem byl Karel Havlíček Borovský, zakladatel České politické žurnalistiky.
Mimořádný význam měl v Praze se konající Slovanský sjezd (2. až 12. červen 1848) za účasti 340 delegátů a mnoha hostů a pozorovatelů. Sjezd přijal Manifest sjezdu slovanského k národům evropským, v němž byl odsouzen politický a národnostní útlak.
Ihned na Slovanský sjezd navázalo povstání studentů a dělníků, vedené radikálními demokraty. Povstání bylo potlačeno Windischgrätzovým vojskem. Pod vlivem zpráv o pražském povstání došlo ve středních, severovýchodních a východních Čechách k lidovým nepokojům a organizování výprav na pomoc Praze. Nad Prahou byl vyhlášen od 18. června do 20. července 1848 stav obležení. (Starší generace zná z Jiráskovy Filosofské historie mistrovsky i filmově zpracované těsně před německou okupací Otakarem Vávrou.)
V Brně propukly hladové bouře. Proti demonstrantům zasáhla národní garda.
Povstání pařížských dělníků bylo utopeno v krvi.
Rakouský Říšský sněm, který zasedal v Kroměříži, přijal zákon o zrušení poddanství. Byla zrušena robota a s ní ostatní feudální povinnosti za náhradu. Byly zrušeny i vrchnostenské úřady a veřejnou správu převzala státní moc.
Ve Vídni probíhaly ozbrojené boje dělníků a studentů na podporu maďarské revoluce. Povstání bylo rovněž potlačeno Windischgrätzovým vojskem.
Počátkem prosince 1848 se novým panovníkem habsburské monarchie stává František Josef I., který vládl až do roku 1916.
(19. září 1849 se v Praze narodil Josef Boleslav Pecka; 29. ledna 1850 v Dašicích u Pardubic se narodil Josef Hybeš a 12. ledna 1852 se v Praze narodil Ladislav Zápotocký, čeští průkopníci socialismu.)
Hlavním představitelem rakouskouherského absolutismu se stal ministr vnitra Alexander Bach.
27. května 1852 byl v Rakousku vydán trestní zákoník, který spolu s tzv. Prügelpatentem (zákonem o pravomoci politických a policejních úřadů z 20. dubna 1854, tak zvaný pendrekový zákon), poskytoval podklad pro perzekuci dělnické třídy včetně mučení a tělesných trestů.
V prosinci 1859 byl vydán živnostenský řád, který odstraňoval poslední zbytky cechů a kodifikoval svobodu podnikání a o necelý rok později byly v Rakousku-Uhersku zavedeny pracovní knížky, určené pro kontrolu zaměstnání a chování tovaryšů a zemědělských a průmyslových dělníků.
Ve všech zemích Evropy vznikají spolky politické organizace proletariátu.
V Liberci se konala ustavující schůze Dělnického vzdělávacího spolku. V Aši založilo několik punčochářských dělníků odbočku Lassallova Všeobecného německého dělnického spolku.
V Londýně se 28. září 1864 konal mezinárodní dělnický mítink solidarity s polským povstáním, na němž bylo utvořeno Mezinárodní dělnické sdružení, později nazývané První internacionála. Základní dokumenty První internacionály — Inaugurální adresa a Prozatímní stanovy – byly vypracovány K. Marxem. (Poznámka: Inaugurální adresa je ustavující programový dokument První internacionály přijatý 1. 11. 1864 generální radou První internacionály. Vytyčovala hlavní principy mezinárodního dělnického hnutí; vyzdvihovala úkol dělnické třídy dobýt politickou moc a v souvislosti s tím i nutnost založit mezinárodní politickou organizaci revolučního dělnictva.) Český překlad stanov uveřejnil časopis Slovan v roce 1869 a Dělnické noviny 21. září 1872. První internacionála přijala rezoluci požadující nutnost praktické politické činnosti dělnické třídy.
Koncem roku 1865 se v Jablonci nad Nisou konala ustavující schůze Průmyslového vzájemného podpůrného a vzdělávacího spolku, který úzce spolupracoval s libereckým Průmyslovým vzdělávacím spolkem. Koncem roku 1867 byl i v Semilech ustaven Průmyslový vzdělávací spolek.
3. až 8. září 1866 se v Ženevě konal I. kongres První internacionály za účasti 60 delegátů z Anglie, Francie, Německa a Švýcarska. Přijal šest rezolucí a schválil Prozatímní stanovy a organizační řád. Sídlem se stal Londýn.
V Praze se tovární dělníci pokusili o založení Dělnické besedy jako samostatného dělnického vzdělávacího a podpůrného spolku. V Brně byl založen První pěvecký a čtenářský kroužek pro dělníky a živnostníky, který soustřeďoval české i německé členy.
Ve stejném období (8. února 1867) byly ve Vídni definitivně sjednány podmínky tzv. rakousko-uherského vyrovnání. Habsburská monarchie se přeměnila v dualistickou říši, kterou vytvářely dva státy: Předlitavsko (Království Rakouské a země na říšské radě zastoupené — alpské země, české země a Halič) a Zalitavsko (Království Uherské včetně Chorvatska a Sedmihradska). Všechny tyto země byly spojeny osobou panovníka, společnými financemi, zahraniční politikou a armádou.
V Lausanne se (2. až 8. září 1867) konal II. kongres První internacionály za účasti 64 delegátů z Anglie, Belgie, Francie, Itálie, Německa a Švýcarska. Přes odpor proudhonovců byl prosazen princip politického boje dělnické třídy a požadavek znárodnění výrobních prostředků. V Hamburku vyšel v nákladu 1000 výtisků první díl stěžejní práce Karla Marxe Kapitál.
Období druhé poloviny 19. století je doslovně nabité snahou dělnické třídy se vzdělávat a organizovat. Byl prosazen zákon o právu shromažďovacím a právu spolkovém. Oba zákony umožňovaly rozvoj politického života a usnadňovaly i činnost dělnického hnutí. Vycházejí první čísla dělnických časopisů.
Ve Vídni se za účasti čtyř tisíc německých a českých dělníků konal V. dělnický sněm (Arbeitertag, 10. května 1868), který přijal Manifest pro pracující lid v Rakousku. Požadoval zavedení všeobecného volebního práva a vyzýval k mezinárodní spolupráci dělnictva v boji proti kapitálu. Manifest byl rozšiřován jako leták v německém a českém jazyce a přetištěn v časopise První internacionály Der Vorbote (Posel).
Do Vídně byla svolána slavnost Sbratření dělníků, na niž byly pozvány dělnické organizace z řady zemí Evropy. Slavnost Sbratření byla 12. srpna 1868 úředně zakázána.
V Bruselu se konal III. kongres První internacionály (6. až 13. září 1868) za účasti stovky delegátů z Anglie, Belgie, Francie, Itálie, Španělska, Německa a Švýcarska. Proti stanovisku proudhonovců přijal kongres usnesení o nutnosti převést do společného vlastnictví velké výrobní prostředky, železnice, nerostné bohatství, uhelné a rudné doly, lesy a ornou půdu. Kongres dále přijal rezoluce o příčinách válek, osmihodinovém pracovním dnu, o používání strojů, o stanovisku k buržoazně pacifistické Lize míru a zvláštní rezoluci o studiu Marxova Kapitálu. Kongres uznal stávky za nezbytný prostředek boje dělnictva.
Rakouský ministr vnitra vydal oběžník, v němž přikázal místodržitelům v jednotlivých částech mocnářství v zárodku zmařit snahy o ustavování sociálně demokratických dělnických spolků.
V Praze na Žižkově se 29. září 1868 konal tábor lidu za účasti 15 tisíc osob, hlavně dělníků, studentů a drobných řemeslníků. Vedle národních požadavků se na táboru hovořilo i o nutnosti politického zastoupení dělnictva. Tento neohlášený tábor byl vojskem rozehnán. O týden později se konal ještě mohutnější tábor na Pankráci. Byl rovněž potlačen vojskem. Bouřlivé demonstrace dělnictva poté pokračovaly v pražských ulicích. Úřady vyhlásily nad Prahou výjimečný stav, který trval až do 28. dubna 1869.
V Rakousku byl vydán zákon o výjimečných opatřeních, podle něhož vláda mohla v případě vnitřních nepokojů zrušit občanská práva a vydat omezující policejní nařízení. Zákon byl namířen a využíván proti dělnickému hnutí.
V Brně se konala všeobecná stávka textilních dělníků, která se postupně rozšířila do 21 továren. V průběhu stávky byla 11. června úředně zastavena činnost brněnského Dělnického vzdělávacího a podpůrného spolku. Ve dnech 12. a 13. června, došlo v Brně k velkým pouličním demonstracím dělnictva, proti nimž zasáhlo vojsko. Čtyři dělníci byli zabiti a další těžce zraněni.
V Brně v Písařkách se uskutečnilo velké shromáždění dělnictva české i německé národnosti. Shromáždění odsoudilo zostřující se národnostní spory a vyslovilo se pro všeobecné volební právo, pro prosazení práva koaličního, shromažďovacího a svobodu tisku. V Liberci byl ustaven Všeobecný dělnický spolek. U polního zámečku se konala první veřejná schůze dělnictva. Projednávala požadavek všeobecného volebního práva, koaličního práva, zkrácení pracovní doby a požadovala svobodu tisku. Smíchovská dělnická beseda dosáhla úředního povolení své činnosti.
V Basileji se 6. až 11. září konal IV. kongres První internacionály za účasti 78 delegátů z Anglie, Belgie, Francie, Itálie, Německa, Rakouska, Spojených států amerických, Španělska a Švýcarska. Kongres schválil požadavek odstranění soukromého vlastnictví půdy. Přijal usnesení o sjednocení odborů v národním i mezinárodním měřítku a zvýšil pravomoc generální rady.
V Pražském časopise Dělník se vyslovil mladý slévač J. B. Pecka pro účast dělnictva v politickém životě a vytyčil požadavek všeobecného volebního práva.
V pražském Konviktu se 27. března konala druhá všeobecná schůze dělnictva z Prahy a okolí za účasti čtyř tisíc osob. Rezoluce se vyslovila pro samostatnou organizaci dělnictva. Na schůzi byl ustaven dvanáctičlenný výbor důvěrníků, který navázal spolupráci se socialisty v Brně, Vídni a zejména Liberci.
Ve Svárově byl třítisícový pokojný průvod stávkujících dělníků Liebigových továren napaden vojskem, které šest dělníků zastřelilo a mnoho jich zranilo.
Počátkem dubna přijala Vídeňská Říšská rada koaliční zákon, jímž bylo dělníkům přiznáno právo na stávku a zakládání odborových spolků.
Ale již 23. července 1870 byl vydán výnos ministerstva vnitra o rozpuštění dělnických spolků se sociálně demokratickým zaměřením. Byl to přímý důsledek „velezrádného procesu“ ve Vídni.
(22. dubna 1870 se v Simbirsku narodil Vladimír Iljič Uljanov, pozdější revoluční vůdce proletariátu celého světa.)
V New Yorku se 6. srpna 1870 konala schůze skupiny českých emigrantů, na níž byl ustaven Českoslovanský dělnický spolek. Koncem srpna byly přijaty stanovy spolku, který se přihlásil k První internacionále. Tato česká sekce byla po německé a francouzské v pořadí třetí sekcí První internacionály v New Yorku. Jejím časopisem se staly Národní noviny vycházející v Chicagu.
Ve stejné době na Ještědu u Liberce se konal společný tábor asi třiceti tisíc českých a německých dělníků, který přijal rezoluci požadující rovnoprávnost českého a německého obyvatelstva a všeobecné volební právo a vyzývala k zakládání dělnických spolků.
V Liberci byla v roce 1870 založena Všeobecná nemocenská pokladna, která se stala důležitým organizačním střediskem dělnického hnutí. Při založení měla 2596 členů, v roce 1874 již šest tisíc členů. Podobná Všeobecná dělnická nemocenská a invalidní pokladna, která měla své pobočky i na Slovensku v Bratislavě, Komárně, Košicích a Nových Zámcích byla založena v Budapešti. Tyto Všeobecné pokladny se spolu s odborovými a vzdělávacími spolky staly centry dělnického hnutí.
K mimořádnému zlomu v počátcích organizovaného třídního boje dochází v Paříži 18. března 1871, kde vypuklo povstání lidu, a byla vyhlášena Pařížská komuna. Byla to první skutečná vláda dělnické třídy. Historicky první pokus o nastolení diktatury proletariátu. Pařížská komuna byla francouzskou buržoazií za podpory pruských vojsk krvavě poražena 28. května 1871. Komuna měla velký ohlas v dělnickém hnutí celého světa. Zahájila nové období v dějinách mezinárodního dělnického hnutí.
Pražský časopis Dělník uveřejnil nepodepsaný článek Povstání pařížské, který vyjádřil sympatie ke Komuně a naděje českého dělnictva. Všeobecný dělnický spolek v Budapešti uspořádal za aktivní účasti vídeňských socialistů tábor lidu a demonstrační průvod k uctění památky pařížských komunardů.
V září 1871 se Praze na Pankráci konal dělnický tábor, který rozhodl o vydávání dělnického časopisu s názvem Dělnické listy a požadoval zavedení všeobecného volebního práva do zemských sněmů.
V Londýně se v září 1871 konala neveřejná konference První internacionály za účasti 23 delegátů z Anglie, Belgie, Francie, Irska, Španělska a Švýcarska a 17 členů generální rady Internacionály. Konference zobecnila zkušenosti Pařížské komuny a přijala rezoluci Politická činnost dělnické třídy, v níž byla nutnost založení samostatných dělnických stran formulována jako hlavní úkol mezinárodního dělnického hnutí.
O rok později se v Haagu (2. až 7. září 1872) konal V. kongres První internacionály za účasti 65 delegátů z 15 zemí — Anglie, Austrálie, Belgie, Dánska, Francie, Holandska, Irska, Německa, Polska, Portugalska, Rakousko-Uherska, Spojených států amerických, Španělska a Švýcarska. Kongres poskytl generální radě rozsáhlé pravomoci proti dezorganizátorům hnutí a přenesl její sídlo z Londýna do New Yorku. Přijal rezoluci londýnské konference Internacionály Politická činnost dělnické třídy a zařadil ji ve zkrácené formě do Stanov Internacionály. Kongres odsoudil rozbíječskou činnost anarchistů a jejich předáky vyloučil z Internacionály.
Pražské Dělnické listy přinesly obšírné informace o tomto haagském kongresu První internacionály i doslovný text jeho rezoluce o nutnosti založení samostatné politické strany proletariátu. 3. ledna 1873 uveřejnily Pražské Dělnické listy pod názvem „Co chceme?“ program českých socialistických dělníků. V programu byly vytyčeny především politické požadavky.
V Neudörfu nedaleko Vídeňského Nového Města se 5. a 6. dubna 1874 konal ustavující sjezd Sociálně demokratické strany v Rakousku za účasti 74 delegátů, kteří zastupovali na 25 tisíc členů. Deset delegátů zastupovalo české dělnictvo a tři delegáti dělnické spolky ze Slovenska.
Program vyjadřoval konečné i krátkodobé cíle strany, zdůraznil její internacionální charakter a proklamoval právo národů na sebeurčení.
Od 19. srpna až do 21. září 1874 byl Karel Marx poprvé na léčení v Karlových Varech. Podruhé se zde léčil od 15. srpna do 11. září 1875 a potřetí od 16. srpna do 15. září 1876. Při druhém a třetím pobytu navštívil také Prahu. (Marxisticko-leninský odborný klub koná každoročně u památníku Karla Marxe v Karlových Varech vzdělávací setkání „Den s Karlem Marxem“ – pozn. metéra.)
Počátkem října 1874 vychází v Praze první číslo sociálně demokratického časopisu Budoucnost, který založili a redigovali J. B. Pecka a L. Zápotocký. Časopis se v roce 1878 stal ústředním orgánem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.
Ve Filadelfii se 15. července 1876 konala konference První internacionály za účasti 14 delegátů, která z Marxovy iniciativy přijala usnesení o rozpuštění První internacionály a její generální rady. Největším odkazem První internacionály bylo rozhodnutí zakládat masové dělnické strany v jednotlivých zemích.
Koncem roku 1876 vychází v Praze brožura Stávky a dělnické koalice (dělnické spolky). Obsahovala výňatek z Marxova spisu Bída filozofie, který přeložil Ladislav Zápotocký. Tato první česká marxistická brožura byla krátce po vydání úředně zabavena.
Čeští sociální demokraté se pokusili vytvořit v Praze pro českou oblast obdobu liberecké Všeobecné nemocenské a úrazové pokladny.
Na Slovensku v Košicích vznikl 15. června 1877 Dělnický vzdělávací spolek.
Na přelomu června a července se v Atzgersdorf u Vídně konal sjezd Sociálně demokratické strany v Rakousku. Byl obeslán i početnou delegací českých sociálních demokratů. Jeho jednání bylo třikrát rozehnáno policií a ukončeno v Maueru. Sjezd potvrdil zásady Eisenašského programu přijatého v Neudörfu a rozhodl přenést sídlo vedení strany z Vídně do Liberce. I tato skutečnost dotváří složitost vzniku organizované dělnické třídy na území Rakouska-Uherska podle národnostních hledisek a zároveň potvrzuje internacionální charakter dělnické třídy.
Ministerstvo vnitra v Budapešti zakázalo (14. ledna 1878) zakládání socialistických spolků v Uhrách a nepovolilo konání sjezdu socialistické dělnické strany.
Počátkem roku 1875 vyšlo v Praze první číslo českého sociálně demokratického agitačního měsíčníku Organizace. Zakladateli a redaktory časopisu byli Mařáček, Pecka a Kaňka. Zajímavostí a možná i poučením pro komunisty dneška je, že jeho odběrem čeští sociální demokraté tehdy platili stranické členské příspěvky.
První etapa organizování dělnického hnutí u nás vrcholí založením sociálně demokratické strany.
V neděli 7. dubna 1878 se v Praze-Břevnově v hostinci U kaštanu sešel za účasti 15 delegátů včetně zástupce celorakouského ústředního vedení na tajném zasedání ustavující sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Delegáti schválili program strany, organizační řád a zvolili ústřední výbor. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická zůstala součástí celorakouské sociální demokracie. Přijatý program vycházel z programu neudörfelského sjezdu (1874) a v duchu proletářského internacionalismu proklamoval právo národů na sebeurčení. Předsedou byl zvolen Josef Boleslav Pecka a do vedení byli zvoleni Ladislav Zápotocký a Josef Hybeš.
Naše dělnická třída se vymanila z politické závislosti na buržoasii a učinila první krok na cestě organizovaného a uvědomělého boje proti kapitalismu. Proletariát tímto krokem zahájil zápas za hospodářské, sociální a národní osvobození českého a slovenského lidu.
První postupné krůčky do neznáma při budování dělnických organizací nebyly jednoduché nikde na světě. V Rakousko-Uherské mnohonárodnostní monarchii to nebylo jiné. Rozvoj těžkého průmyslu, strojírenství, sklářství, textilního průmyslu i zemědělství v Čechách a na Moravě i staletá řemeslná zručnost, zkušenost s národní, jazykovou i kulturní porobou při velké snaze vzdělanostní a svobodě náboženské – udělali své. Výsledky desetiletí živelných zápasů i pokusy organizátorské, střílení do dělníků, mučení, zavírání a opětovné vzedmutí vytvořily základy organizovaného hnutí za lepší svět, které se v následné historii mnohokráte zúročily i v komunistickém hnutí.
(Pokračování příště)