Sedm roků jako v Sarajevu

„Tak nám zabily muniční sklad“, řekl sekretář panu Maháčkovi, který ve službách státu vykonává důležitou a nezastupitelnou funkci ministra vnitřních důležitostí. Kromě tohoto zaměstnání byl právě stižen politickou nevolností a mazal si spánky francovkou.

„A který sklad, pane Koudelka?“ otázal se Maháček, nepřestávaje si masírovat spánky. „Já znám dva. Ten co před léty bouchnul v Topolovicích, a potom ten o kterém se nesmí mluvit. Vobou ale není žádná škoda.“

„Ale pane ministře, no právě ten v Topolovicích, zrovna přišla depeše od ministerského předsedy Děduše.“

„Ježíšmarjá“, vykřikl Maháček. „To je dobrý. A kdy se to stalo?“

„Bouchli to před sedmi rokama v těch Topolovicích, vědí. Prej tam byli v knize návštěvníků zapsaný nějaký dva Rusové. A dneska vyšlo najevo, že sou to fikaný, váleční špióni, který toho po celý Evropě už napáchali nepočítaně. Nějakou ponorku potopili, sestřelili osm satelitů z oběžné dráhy, ukradli svačinu bezdomovci a otrávili staričokem hejno kachen v Londýně.“

„I to se podívejme na šikulky, a co na to naše nezávislá Služebně informovaná bezradnost (SIB)?“

„To vědí, pane ministr, znali a tajili to celé ty roky, to jako, aby se nenarušily diplomatický vztahy. Ale teď, když Američani konečně demokraticky vyhráli tendr na dostavbu reaktoru v Koduvanech, není ruská technologie, vztahy a dokonce ani palivo potřeba.“

„Tak vida pane Koudelka, někdo si myslí, že takovej sklad nemůžete ukrást. A vono to de i jinak. Šoupnete tam nějakej ten semtex a je po ptákách, chtěl jsem říct po munici.“

„No jó, ale co teď s tím, pane ministře?“

„No co sekretářskej, hodíme to na ty kluky ruský, aspoň si šplhnem za mořem. Kdo ví, k čemu se to bude hodit. Dyť i taková válčička v dnešní krizi je východisko. A těch surovin co tam je, a toho místa, a vody a vůbec…“

Po těch slovech vyšel Maháček na balkon ministerského paláce a tiše, aby ho nikdo neslyšel, volal směrem k paláci předsedy vlády Děduše: „Na Moskvu! Na Moskvu!“

Jiří Horák