K stému výročí

… Bylo to přibližně v době, kdy byl za nepovedený atentát na ruského cara Alexandra III. ve svých 21 letech popraven starší bratr Vladimíra Iljiče Lenina – Alexandr Uljanov (*13. 4. 1866 až + 20. 5. 1887), když v malé obci Lukavice (nedaleko Loštic odkud pocházejí i Evropskou unií uznané a certifikované Olomoucké tvarůžky, které jen postiženým Covidem voní, ale přesto je všichni mají rádi) na Šumpersku, se v rodině ajznboňáka Havlíčka tehdy sedmiletý syn Hynek usilovně modlil za záchranu umírající maminky.

Místní farář mu totiž poradil, že když se bude usilovně modlit, tak maminku zachrání. Po týdnu již necítících kolen a sepnutých rukou v křeči, má prababička, jeho maminka, zemřela. Malý Hyneček svou maminku miloval a Pánbůh ho zradil.

Ve stejný okamžik, kdy po popravě bratra Alexandra se tehdy sedmnáctiletý Vladimír Iljič rozhodl (známou myšlenkou, že „tudy cesta v dobývání spravedlivějšího světa nevede…“) nejít cestou individuálního teroru, ale masových organizovaných revolučních protestů a bojů…, tak v té době se malý Hynek Havlíček (aniž by znal Marxovo „…náboženství je opium lidstva…“) rozhodl osobně nadobro rozejít s jakýmkoliv bohem a stát volnomyšlenkářem aniž by věděl co to vlastně je. Od té doby byli všichni krve věrní Havlíčkové, co se týká náboženství – bezvěrci.

I když víra v lepší budoucnost, v lepší svět mého dědu nikdy neopouštěla. Věřil v lidi, věřil v práci, která je strůjcem pokroku, věřil v lidství a humanitu, v lásku, v sílu rodiny i rodiny slovanských národů a především v komunistické ideály sociálně spravedlivé společnosti. A „obyčejní“ lidé kolem něj, pro které to všechno vlastně dělal, mu správnost nastoupené cesty v dobrém opláceli.

Po přestěhování do Černovíra (pozdější část města Olomouce), kde jeho otec pracoval ve strážním domku na dráze (na „fortě“), kde také v jedné malé místnůstce bydleli, se na přelomu století zapojil do práce v sociální demokracii. (V kronice o osobnostech Olomouce se píše: Hynek Havlíček pocházel z Lukavice a stál u zrodu sociální demokracie v Černovíře.)

Tam také, v hospodě U Dohnalů černovírskou sociální demokracii v roce 1908 založil. Tehdy se začala scházet skupina mladých o nedělích a svátcích ve „vochtrovně“ na trati v černovírském lese. Zde se zpívalo, recitovalo, tančilo, ale rodily se v diskuzích i základy nového myšlení a pojetí politiky pro lidi.

Sociální demokracie pod jeho vedením, hrála v životě obce významnou roli. Měla oporu v masové členské základně. Při prvních poválečných řádných obecních volbách v roce 1919 (to už bylo jeho nejmladšímu synovi – mému otci, devět let) byla se svými 613 voliči nejsilnější politickou stranou v obci.

(Po rozštěpení volilo v roce 1922 sociální demokracii 315 voličů. Komunistickou stranu několik měsíců po vzniku volilo zatím „jen“ 135 voličů. O věrnosti sociálně demokratických voličů svědčí nakonec i výsledek voleb v roce 1946, kdy vhodilo lístek pro Československou sociální demokracii v Černovíře 486 občanů a pro komunistickou stranu tehdy 507 voličů. V Černovíře zůstaly na činnost sociální demokracie dvě hmatatelné památky – prodejna Konzumu a Dělnický dům směrem na Lazce.)

Na pozvání mého dědy byl v Černovíře na přelomu století František Modráček (pozdější senátor a pradědeček Petry Buzkové), Antonín Zápotocký (pozdější druhý dělnický prezident) i Bohumír Šmeral (náš zástupce v Kominterně; starší sestra mého otce, teta Anička, pozdější paní řídící z Dubu na Moravě vzpomínala, jak jako čtrnáctiletá žehlila Šmeralovi košile, protože on se moc potil a i dvakrát během schůze převlékal košili.)

O to více jej mrzela poválečná zrada některých předních funkcionářů sociální demokracie, spolupráce s buržoazní vládou a ústup od revolučního poslání objektivně vyvolaného říjnovou revolucí v Rusku. Vedení sociální demokracie kritizoval a tak byl zvolen delegátem mimořádného sjezdu sociálnědemokratické levice, který zahájen 14. května 1921 v Národním domě v Praze, zahájil novou etapu boje proletariátu odtržením se od zrádcovské části sociální demokracie a založením revoluční komunistické strany.

V protokolu ustavujícího sjezdu je jeho jméno uvedeno. O jeho účasti svědčí i známá fotografie z tohoto sjezdu, kde je vidět i se svým typickým knírkem. 569 delegátů zahájilo novou etapu bojů za sociální rovnost a spravedlnost.

Rudé právo o sjezdu 17. května 1921 napsalo: „Sjezd naší strany, svolaný na svatodušní svátky do Karlína, zasedal po tři dny a učinil v neděli dne 15. května historické usnesení. Za ohromného nadšení skoro všech delegátů odhlasoval přístup do III. Internacionály a změnu názvu strany. Z 569 delegátů toliko 7 hlasovalo proti. Převaha hlasů byla zdrcující, usnesení bylo skoro jednomyslné a přijato takovou bouří jásotu, že patřiti budou tyto chvíle k nezapomenutelným okamžikům života.“

Druhý den byl v listu otištěn i projev Bohumíra Šmerala, který mimo jiné prohlásil: „Jsme více než politická strana. Jsme předvoj nového života. Tvoříme nové poměry, chceme tvořit také nové lidi.“

Můj děda, Hynek Havlíček, kandidoval do parlamentu, senátu i zastupitelských orgánů. Byl například prvním komunistickým radním v Olomouci. Byl u zrodu spotřebního družstva Včela, které fungovalo na základě přímé distribuce potravin a nápojů z velkoskladu do jednotlivých prodejen v dělnických čtvrtích. Zakládal družstvo Včela na Prostějovsku, aby pomáhalo těm nejchudším rodinám. (Upřesňující poznámka: Spotřební družstva byla svépomocnými zájmovými organizacemi s demokratickou správou, která ve své činnosti uplatňovala tradiční družstevní principy. Vznikla silná centra spotřebních družstev například v Brně, Liberci, Plzni, Praze, Prostějově, Ostravě a jinde. Velkonákupní společnost byla založena v roce 1908 a z velmi skromných počátků se   rozrostla ve 20. a 30. letech minulého století do mohutného velkonákupního ústředí   s celostátní působností. Její skladovací a výrobní objekty v Praze patřily k nejmoderněji vybaveným v celé střední Evropě. Podle údajů Státního statistického úřadu bylo na počátku třicátých let minulého století v Československu 1 474 spotřebních družstev, která měla 910 705 členů a 4 952 prodejen. Význam spotřebních družstev se projevil zejména v období hospodářské krize v letech 1929 až 1935 v rozsáhlé podpoře nezaměstnaných a stávkujících dělníků.)

Pomáhal lidem, jak mohl. Některé dluhy, které jako ručitel zastřešil pro nejchudší domkaře nejen v Černovíře, spláceli jeho děti (můj táta a teta Anička) ještě dlouho po jeho smrti.

I když nevěřící, pomohl v Černovíře postavit Sbor Prokopa Holého jako malý filiální kostel církve československé husitské s velkým kalichem na věži s hodinami pro věřící vlastence těsně před druhou světovou válkou.

Zajímavostí v té souvislosti bylo, že jemu (bezvěrci) nad hrobem mluvili duchovní představitelé tří církví?! Moje milovaná babička Boženka, jeho moudrá žena, která si občas při cestě z Olomouce do Černovíra v tomto malém kostele v teple odpočinula, s oblibou vtipkovala, že se o něj přetahovali ještě po smrti.

Celé předválečné období, přes nalomené zdraví, věnoval budování strany nového typu. Byl neustále mezi lidmi. Obě přeživší děti se stali za první republiky členy komunistické strany, stejně tak jako jejich děti a děti jejich dětí!

Komunističtí funkcionáři za první republiky byli všude, kde se něco dělo a kde byli lidé. Chodili například s věřícími na poutě na Svatý Kopeček, kde s lidmi diskutovali, zpívali, přednášeli verše Jiřího Wolkera… a získávali i tím pro myšlenky a ideály socialismu. Burcovali proti nebezpečí fašismu a války.

Vážně nemocný zemřel za války, na následky traumatu ve chvíli, kdy mého otce (Hynka), jeho syna, odtrhli němečtí hrdlořezové od kolébky jednoročního vnuka (Hynka, mého nejstaršího bratra *1. 5. 1940) a zavřeli na Pankráci (ale to je jiný příběh).

Ještě dlouhá léta po jeho smrti komunističtí kronikáři a historici z Hané, jako prof. Václav Čada a prof. Zdeněk Šmoldas, osobnost Hynka Havlíčka zakladatele komunistické strany u nás ukazovali jako komunistu, bolševika, opravdového člověka a spolutvůrce lepšího světa.

Nemám se za co stydět a naopak mám co dohánět!

(15. května 2021)

MiHav (Úryvek z biografické rodinné publikace, která vyjde po autorově smrti pod názvem „Dědek prosranej“ aneb „Žil jsem sBohem“.)