22. červen – Den genocidy Slovanů

V neděli 27. června proběhla na Cínovci u památníků ochránců státních hranic, protiválečná akce připomínající 80 let od napadení Sovětského svazu nacistickými hitlerovskými vojsky.
Tento den si vlastenci po celé zemi nepřipomínají jen z tohoto důvodu, ale také proto, že začala co do počtu, největší genocida jednoho etnika o které se nemluví – genocida slovanských národů.

Akce na Cínovci byla plná lidí a zástupců vlasteneckých organizací, kteří na tuto událost nezapomínají a každý rok si ji připomínají a jsou vděční sovětským vojákům, že tento Hitlerův plán na vyhlazení Slovanů nebyl dotažen do úplného konce.
Na akci byli přítomni místopředsedové ÚV KSČM Petr Šimůnek a Milan Krajča, představitelé Klubů českého pohraničí, Společnosti Ludvíka Svobody, Slovanského výboru a dalších vlasteneckých organizací.
Po slavnostním průvodu praporečníků a nástupu účastníků za zvuku slavné válečné písně „Svatá válka“, položili představitelé komunistické strany a vlasteneckých organizací květinové věnce k památníku i k slovanské lípě, kterou navíc ozdobili tzv. svatojiřskou stuhou.
Československou státní hymnou a minutou ticha jsme uctili památku všech obětí druhé světové války.
Jiří Horák, ve svém vystoupení připomněl vznik a význam tohoto vlasteneckého výročí a vyzval Parlament České republiky, aby byl den „22. červen“ oficiálně vyhlášen jako památný den v politickém kalendáři naší země, jako „Den genocidy Slovanů“, podobně jako to již v některých zemích zakotveno je.

Milan Krajča připomněl, jak důležitý je pro současný svět život v míru a požadoval vystoupení České republiky ze Severoatlantické aliance.
Slovenský poslanec Ľuboš Blaha v pozdravném poselství připomněl hrůzy fašismu a zdůraznil význam bratrství a soudržnosti slovanských národů. Během druhé světové války bylo zabito přes 30 milionů Slovanů! (13 milionů Rusů, 7 milionů Ukrajinců, 2,5 milionu Bělorusů, 3 miliony Poláků, 1,7 milionu Jugoslávců, přes 360 000 Čechoslováků, 20 tisíc Bulharů.)

Václav Čermák, předseda Marxisticko-leninského odborného klubu, vyslovil vděk všem, kteří se kdy v minulosti zasloužili o naplňování idejí slovanství a o jejich pokračování, všem těm, kteří se svým nezměrným hrdinstvím v největší a nejhroznější válce v dějinách lidstva, zasloužili o záchranu Slovanů před plánovaným vyhlazením.
Poklonil se památce milionů lidí, kteří tuto největší genocidu Slovanů nepřežili a vyjádřil zejména vděk Sovětskému svazu a jeho Rudé armádě za to, že český, slovenský, ale i jiné národy zachránili před likvidací.
Připomněl, že prožíváme znovu dobu, kdy mír ve světě není samozřejmost. Ve světě znovu řinčí zbraně, znovu se válčí, jsou bestiálně mučeni lidé a umírají civilisté, ženy a děti. V podmínkách Evropy jde opět o hodnoty slovanské vzájemnosti, které byly prověřeny v rámci protihitlerovské koalice, a později i v procesu mírové mezinárodní spolupráce. Z hlediska slovanských národů je současná situace neutěšená. V mnohém se podobá situaci na počátku minulého století. Likvidací socialistických ústav, rozbitím společných států, rozbitím slovanského soustátí na východě a rozdělením blízkých národů – Rusů, Bělorusů a Ukrajinců, ale i Čechoslováků a Jugoslávců.
Toto rozdrobení vytvořilo mnohé překážky pro další rozvíjení slovanské vzájemnosti. Některé slovanské státy se dokonce postavily proti sobě až do podoby vyhroceného bratrovražedného boje. Útočí proti Rusku a v poslední době i proti Bělorusku.
Bez nadsázky se dá říci, že začalo nové tažení na východ. Celosvětový mír, jako základní předpoklad existence a budoucnosti lidstva je opět ve vážném ohrožení. Není dnes většího úkolu, než aktivně vystupovat proti přípravám nové války, bojovat za zachování světového míru, spojit k tomu všechny síly a zabránit opakování válečných hrůz. Mír nepřijde jen proto, že si to přejeme – mír si musíme vybojovat!

Na akci nechyběli zástupci 16 okresních rad KČP s klubovými prapory za které promluvil místopředseda NR KČP Zbyněk Cincibus a také Jiří Pokorný, který zároveň přednesl poselství poslance Stanislava Grospiče.
Na Dnu genocidy Slovanů, byly zastoupeny téměř všechny okresy Ústeckého kraje (Ústí nad Labem, Litoměřice, Most, Děčín, Chomutov, Teplice, Litoměřice), Libereckého kraje (Česká Lípa, Liberec), zástupci Prahy (Prahy 1, 2, 3, 5 a 6) a Středočeského kraje (Beroun, Kolín, Rakovník, Praha-východ, Příbram, Mělník, Mladá Boleslav) i zástupci z dalších krajů.
Byli přítomni také členové vedení Národní rady KČP Marie Hanischová a Zbyněk Cincibus.
Setkáním, jehož hlavním organizátorem byl Marxisticko-leninský odborný klub spolu s vlasteneckými organizacemi, nás provázel šéfredaktor časopisu Hraničář a předseda Společnosti Ludvíka Svobody – Milan Havlíček.
Téměř dvouhodinové slavnostní akce se zúčastnilo na 60 lidí, kterým nechyběla dobrá nálada, ani drobné občerstvení a dokonce přálo i počasí.
Bylo dobré na Cínovci „pobejt“ a setkat se s přáteli vlastenci. Snad se v dobré náladě, obdobném složení a počtu setkáme i v příštím roce či dříve u jiné letošní příležitosti.
Ondřej VAŠATA, za OR KČP Teplice

Ptáte se… odpovídáme
Často se mladší lidé ptají, proč ve slavnostní dny, kdy si připomínáme osvobození od nacismu a fašismu lidé ve světě a především slovanské národy, vedle národní trikolory, nosí i tu oranžovo černou, tak nazývanou „jiřskou stuhu“?
Svatojiřská stuha, byla historicky součástí ruského vojenského „Řádu svatého Jiří“ založeného Kateřinou II. v roce 1769. Ten byl udělován důstojníkům a generálům za prokázanou osobní statečnost v boji. Zanikl spolu s ruskou monarchií v roce 1917. Znovu byl obnoven za Jelcina v roce 1992 jako nejvyšší vojenské vyznamenání Ruské federace.
Pro naše generace, ale jiřská stuha symbolizuje především ocenění hrdinům velké vlastenecké války.
Prezidium nejvyššího sovětu SSSR rozhodlo 9. května 1945 o zřízení „Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945“. Zavěšena byla právě na „Svatojiřské stuze“. Celkem bylo uděleno 14 933 000 kusů této medaile. Jedná se o nejvíce udělovanou medaili z období druhé světové války. Medailí s touto stuhou byli oceněni příslušníci sovětské armády, válečného námořnictva, partyzáni, vojska ministerstva vnitra a občanští zaměstnanci, kteří se bezprostředně zúčastnili bojů na frontách nebo zajišťovali vítězství svou prací v týlu. Udělena byla i těm co museli odejít z bojů pro zranění či nemoc, nebo byli pověření závažnými strategickými úkoly.
Do středu lícní strany mosazné medaile je vložena podobenka Stalina v maršálské uniformě a nápis „Naše věc je spravedlivá“. Níže je nápis „My jsme zvítězili“. Na zadní straně pak nápis „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945“.
Podobnou „jiřskou“ stuhou byl vyzdoben i „Řád slávy“ určený především velitelům. Ten byl ale od 8. listopadu 1943 udělován za hrdinství i vojínům a nižším důstojníkům. Statut řádu přesně určovaly podmínky, pro které mohl být udělen. Například jej mohl obdržet voják, který jako první vnikl do postavení protivníka, nebo zneškodnil palbou 15 až 20 nepřátel; pokračoval v boji v hořícím tanku; zachránil bojovou zástavu před nepřítelem; zničil ručními granáty tři tanky; dělostřeleckou nebo kulometnou palbou zničil více než dvě letadla; zajal nepřátelského důstojníka; zničil vojenský sklad protivníka; ukořistil nepřítelovu bojovou zástavu; bitevní letec zničil 2 až 5 tanků, nebo 3 až 6 lokomotiv nebo celou vlakovou soupravu, železniční stanici nebo trať a podobně. Všechny tři stupně řádu získalo celkem 2582 lidí, druhý a třetí stupeň řádu získalo 46 tisíc lidí, jen třetí stupeň více než 980 tisíc lidí.
Slované ve všech zemí, nosí ve slavnostní dny tuto stužku ve jménu díků Rudé armádě za osvobození světa od fašismu. (MiHav)