Před 95 lety se narodil jeden z největších světových revolucionářů
Fidel Alejandro Castro Ruz se narodil 13. srpna 1926.
Spolu se svým bratrem Raúlem, argentinským lékařem Ernestem Guevarou, Camilem Cienfuegos a dalšími „barbudos“ vedl kubánský lid v boji proti nenáviděnému, Spojenými státy podporovanému, diktátorskému režimu generála Fulgencia Batisty.
Pod Castrovým vedením a po dlouhé strastiplné cestě kubánská revoluce zvítězila a Kubánci, negramotní otroci USA, začali budovat spravedlivější život ve své vlastní zemi. Pod vedením svého Fidela dosáhli v mnoha oblastech společenského života výsledků, kterých sousední Spojené státy nedosáhly dodnes. Proto ta nenávist, proto ty záškodnické akce řízené z USA, proto ta nesmyslná blokáda, proto těch více jak 600 pokusů o atentát na Fidela…
Fidel zastával všechny možné vedoucí funkce ve státě i v komunistické straně, ale vždy při tom zůstal revolucionářem. Jak sám říkal, učili se budovat novou zemi, nový lepší život za pochodu. Nebál se ničeho a nikoho. Stovky vystoupení na univerzitách celého světa, tisíce setkání, mnohahodinové vysvětlující projevy na statisícových shromážděních, to byla neúnavná permanentní práce Fidela mezi lidmi.
Jako málokdo pochopil, že za všechno zlo mohou politické systémy, nikoliv národy, které v nich žijí. Proto v každém vystoupení namířeném proti jedovatému zlu ze strany Spojených států, proti embargu, vojenským napadáním, krádeži kusu kubánské země neopomněl vzpomenout, úctu k prostému americkému lidu.
Castrova vláda se zapsala do světových dějin výstavbou socialismu na americkém kontinentu, rozvojem zemědělství, vzrůstem vzdělanosti, integrací a spoluprací se zeměmi tzv. neangažovanými.
To, co byli pro 19. století Marx a Engels a pro první polovinu 20. století Lenin se Stalinem, to byli pro druhou polovinu minulého století Fidel a Che.
O životě Fidela Castra bylo napsáno mnoho. Dobrého, ale i lživého a zlého. Čtenář si určitě najde na internetu mezi řádky objektivní pravdu. Ten, kdo kdy na Kubě pobýval ví, že na Fidela nedá nikdo z Kubánců dopustit. Zakázal, aby někde na Kubě byly jeho sochy, busty, obrázky, fotografie… a přesto „visel“ v každé domácnosti.
Byl jak náš Jánošík – bohatým vzal a chudým dal. Kubánci pod vedením Fidela Raúla Castrových byli vzorem solidarity a příkladem odvahy pro mnohé země třetího světa. Nikdo jim ve vzdělání a zdravotnictví nepomohl tak, jako Kubánci.
Nakladatelství OREGO vydalo několik jeho knih a vystoupení. V časopise Venceremos vycházela jeho téměř každodenní „zamyšlení“ z doby, kdy byl již vážně nemocný a upoután na lůžko. I v nich se projevila neskutečná moudrost a vzdělanost, které se například sousednímu strýčkovi Samovi a jeho vůdcům zdaleka nedostává. Škoda jen, že zatím k vydání těchto nenahraditelných reflexí z ekonomických důvodů u nás zatím nedošlo.
Chudoba cti netratí. Možná právě proto se Kubánci umí smát a bavit nejlépe na světě.
Zažil jsem mnoho mladých Kubánců, když u nás získávali vzdělání a výuční listy, dokonce i emigranty. Setkal jsem se s nimi na akademii v Moskvě. Projel jsem Kubu křížem krážem a setkal se s prostými lidmi i představiteli státu, vlády, umění, odborů, mládeže, komunistické strany, novináři, soukromě hospodařícími zemědělci, knězi, trhovci… Zážitků na knihu. I u nás jsem se setkal s Kubánskými diplomaty. Byli vždy na vysoké úrovni a je zásluhou kubánského diplomatického sboru, že celý svět vyjma Spojených států je na straně Kuby. To všechno byla zásluha mladých revolucionářů, kteří se naučili nejen bojovat ale i budovat. To byla zásluha především Fidela Castra, jehož nedožité 95. narozeniny si právě připomínáme.
MiHav