Panychida za zavražděného studenta Šmída

(Poznámka metéra: Představte si, že se mladá generace u nás většinově domnívá, že k převratu v roce 1989 došlo proto že byl 17. listopadu zavražděn komunisty vysokoškolský student. Už vím, pro koho psal Josef Čapek pohádku O pejskovi a kočičce, jak dělali dort.

Často z režimních sdělovadel slýcháme, jak dávají k dobru naši „umělci“ a starší sportovci vtipné příběhy a antikomunistické narážky, jak je na zahraničních cestách doprovázeli „tajní“ pracovníci komunistické bezpečnosti, a hlavně je hlídali, aby nezdrhli a nevyzradili nějaké státní tajemství. Myslím, že to bylo zbytečné, protože ten, kdo emigrovat chtěl, tak zkrátka si legální (svědčí o tom stovky příkladů) i nelegální (svědčí o tom tisíce příkladů) cestu z „teroristické diktatury Národní fronty“ lehce našel. Bohužel, čas od času si postesknu nad ideovou mozkovou absencí našich reprezentantů při vystupování v zahraničí.

Korunu tomu dala nedávno tenistka Barbora Krejčíková svým rétorickým vystoupením na turnaji mistryň v Mexiku, když se vyznala z hrůzy života v lidově demokratickém Československu, když z něj musela uprchnout taková „žena“ jakou je Američanka Martina Navrátilová. Ta se měla tady v dětství tak špatně, že ji dědeček udělal v Řevnicích travnatý tenisový kurt a mohla studovat v Praze v době, kdy se na gymnázia dostávali jen děti „prominentů“ (jak zase tvrdí jiné brožurky). Ale to podstatné, proč Navrátilová zdrhla od svého prašivého původního tvrdě pracujícího národa, kterému svými schopnostmi (z jedné strany a prosazovanou mimořádnou celospolečenskou podporou vzdělání, péčí o mládež, rozvojem tělovýchovy a sportu vládnoucí po Únoru 1948 Národní frontou z druhé strany), měla zpříjemňovat každodenní život – asi vítězka turnaje Masters v deblu neví.

Stačilo by si poslechnout první interview s Navrátilovou ve Svobodné Evropě po její emigraci, kdy na otázku proč utekla prohlásila dvě zásadní věci. Zaprvé, že ji vedení tenisového svazu nutilo dodělat si nejprve maturitu a pak jezdit více po světě, a za druhé (asi podstatnější) že z finančních výher dostává jen část a většinu musí odevzdat tělovýchově do státního rozpočtu. Taková byla pravda o emigraci. Vůbec to nebyl protest proti budování socialismu u nás slečno Krejčíková, ale prachy!

V rámci objektivity musím připomenout, že rozdělování vyhraných finančních částek bylo ještě přísnější pro juniorské kategorie než pro kategorie dospělých a také, že se osobně dnes 97letý (*19. října 1924) ještě žijící JUDr. Lubomír Štrougal, tehdejší předseda vlády zasazoval o to, aby se tento poměr „odevzdaných“ a „ponechaných“ valut zlepšil ve prospěch tenistů, v rámci reprezentace dobrého jména ČSSR v zahraničí.

Za jedno, ale musím být slečně Krejčíkové vděčný. Zbude mi totiž více času na práci a rodinu, protože její zápasy, do kterých cpe svojí hloupostí a nevzdělaností divokou antikomunistickou kartu, nebudu nadále sledovat. Principiálně! Ten, kdo fandí lhářům, je sám lhář.

Slečno Krejčíková, mrzí mě že Vaši předkové, kteří byli členy komunistické strany, odborů, mládežnických organizací, a pravidelně volili kandidátku Národní fronty, Vám pravdu o období odchodu do emigrace paní Navrátilové neřekli. Bylo to období největšího hospodářského rozmachu naší vlasti. Období, kdy se rodili děti, stavěly byty pro mladé a lidi se mohli smát. Měli také kde sportovat. Mladí i staří. Chudí i bohatí. Sportovci dosahovali mimořádných úspěchů a fandila jim celá zem. A bylo to právě budování nové společnosti, které dalo šanci všem věnovat se kultuře i sportům, které jsou v kapitalismu a jeho nástroji fašismu přístupné pouze majetným.

Víte, slečno Krejčíková, bez tenisu i přiblblých seriálů, žít mohu. Ale bez jídla, ošacení a střechy nad hlavou, nikoliv!)