Rozděl a panuj

(Poznámka metéra: Doktorce Pekové vždy rád naslouchám pro její logickou argumentaci. Dialektika říká, že každá akce vyvolá reakci. A je to vidět i u nás. Zákazy, příkazy a pokuty vyvolávají odpor nikoliv hospodských povalečů a fotbalových hooligans, ale odborníků na slovo vzatých, a ještě k tomu přemýšlejících. Mocným tohoto světa se pomocí uměle vyrobené biologické zbraně podařilo lidstvo rozdělit a zahájit biologickou válku, kde spousta lidí prosí o možnost (pomocí vakcín) spáchat sebevraždu o své vůli. Jako horník medicíně nerozumím a možná paní Peková nerozumí zase tolik havířině, ale věřím doktorce Pekové, že pro mé zdraví dělá maximum stejně, jako ona spoléhá, že to uhlí bude u ní doma topit a společensky pomáhat například při výrobě léků. Nedávno jsem zhlédnul stařičký (1947) mistrovsky stvořený československý černobílý film podle Čapkových Povídek z jedné kapsy. Promítly se mi v hlavě další Čapkovi práce (Bílá nemoc; Továrna na absolutno; R.U.R; Válka s Mloky; Krakatit a další) a uvědomil jsem si jaký to byl borec. Podobně jako Jules Verne, téměř všechno, co napsal se vyplnilo nebo podařilo realizovat. Jako dítě jsem přemlouval maminku abych si mohl udělat „Dva roky prázdnin“ a později jsem přemýšlel o Čapkově „Věci Makropulos“. Stejně jako mě maminka drobným pohlavkem vrátila do škamen, tak mně doktorka Peková připomněla ten základní koloběh života…, že se lidé zkrátka narodí, pak v souběhu subjektivních i objektivních okolností, vlivu společnosti, vývoje i vlastní morálky žijí, a nakonec (jak zpívá Jarek Nohavica) zase nazí odejdou. Vyvolávat paniku, hrůzu, strach, obavy o sebe i své nejbližší je horší než naplno žít a s životem se prát. Děkuji doktorce Pekové, že mně občas zastrčí do té správné živočišné krabičky a mohu v klidu pracovat, sáhnout po kytaře, pohrát si s vnoučaty a třeba kouknout na biatlon, nebo Májové hvězdy v televizi. Kdo se totiž bojí, jak říkala má babička – tak sere v síni…)