Vem chlup na dlani, když tam není…

aneb

Pane bože, koho mám volit?!

Po volbách často slýcháme: „Já věděl, jak to dopadne, a proto jsem volit ani nešel!“ A to jsou ti „správní“ hrdinové…, tam je pravá příčina nekvalitních zastupitelstev a nekvalitních zákonů, které následně mnozí kritizují, neuznávají a nechtějí plnit.

Ve volbách, bohužel, nejde vždy jen o hlasy lidu, ale také o peníze… A to je také zádrhel. Amerikanismus před volbami něco stojí. Nevolíme Frantu, Pepíka, Mařenku…, které známe z práce, z bydliště, ze sportu… apod. Volíme cizího člověka, kterého nám dobře placení režiséři vykreslují jako světce a ten nejlepší světec má vyhrát, aniž bychom jej ve skutečnosti alespoň trochu znali.

(Připomíná mi to to postesknutí novomanžela… „Tobě se to, táto, říká…, ty sis vzal maminku. Ale já si musím vzít úplně cizí ženskou!“)

Přihlouplé besední předvolební otázky a někdy ještě hloupější odpovědi mají takto vykreslenou pohádku jen dostat do našich mozků. Zlidštit kandidáta. Bohužel, skuteční vůdcové a osobnosti s přirozenou autoritou se profilují až z mnoha politických zápasů a dosažených výsledků práce. A takových bychom u nás napočítali stěží na prstech jedné ruky.

O co snazší to s důvěrou a oddaností měli obyvatelé v případě takového Fidela Castra, Salvadora Allendeho, Hugo Cháveze, Nelsona Mandeli, ale i Charlese de Gaulla a Ludvíka Svobody.

Internetové předvolební testy slušné, normálně uvažující lidi dopředu eliminují. Ani jeden z kandidátů nedosahuje větší shody s vaším názorem. U některých kandidátů dokonce ani nevíme, co si ve skutečnosti myslí, a některým nemůžeme věřit vůbec, protože už několikrát dokázali zradit.

Proto jsme navrhovali za svého kandidáta Josefa Skálu, člověka s dlouholetými zkušenostmi v diplomacii a politice, historika, který se v minulosti setkal s mnohými současnými pohlaváry světa, a který vždy jasně pojmenuje to, co si myslí a otevřeně straní lidem společensky prospěšné práce. Ale jak říkal Míla Ransdorf: „Nás, komunisty nemůže nikdo zlikvidovat, ani naši třídní nepřátelé, … jen my sami!“

Chtěl bych být tou muškou ze Zlatovlásky a slyšet, co teď našeptávají předsedové okresních výborů a členové ústředního výboru našim členům. Co říkají ti, kteří tak vehementně brojili proti Skálovi a bojkotovali sbírání petičních podpisů pro komunistického kandidáta, nutných k tomu, aby jeden z nás mohl veřejně ve sdělovacích prostředcích milionům diváků a posluchačů, celé republiky říci pravdu o tom, co se ve světě i u nás děje a jakou cestou můžeme jít vpřed? (A to i když dopředu věděl, že nemůže do druhého kola postoupit.)

Koho jste jim (místo komunisty) doporučili teď, že mají volit?! Co jim teď radíte? Mlčky volit z kandidátů podporujících válku?! Svým postojem jste nejen porušili usnesení sjezdu a ústředního výboru, tedy stanovy strany, ale co je horší, svým konáním nahráváte válce! A to, vážení bojkotéři, opravdu pro naše děti a vnoučata chcete?

(Dnes dokonce budou možná muset v rámci genderového vyvážení mobilizovat i ženy jako v Izraeli, protože jinak by si stěžovali u Haagského soudu na nerovnoprávnost.)

Náš, po sjezdu celkem dobře pracující výkonný výbor ÚV, se zachoval jako ta „chytrá horákyně“. A právě statisíce voličských hlasů jsme za posledních 15 let ztratili pro takový – nemastný, neslaný přístup.

Ani nevím, zda vedení nejpočetnější politické strany před tak závažnými (pro společnost) volbami s jednotlivými kandidáty na prezidenta hovořilo.

Předpokládám, že ano…?! Dokonce i na Hrad mohlo zajít na klobásku s becherem, ale „stanovisko – nestanovisko“ zůstává pro naše voliče a sympatizanty neuchopitelné a odrazující. V konečném důsledku vede k neúčasti potencionálně až dvaceti procent voličů.

Nejít, ale k volbám znamená podpořit válku!

Takže závěr je jasný: Musím jít volit!

Ale pane bože koho?

Už slyším vaší oprávněnou připomínku: „Tak když jsi tak chytrej, tak koho budeš volit, v prvním kole, Ty?“

Za normálních okolností, kdybych byl členem uvědomělé a disciplinované strany, tak bych volil jediného ze všech, kteří to mají v hlavě srovnané a mezinárodně i normálními lidmi u nás uznávaného – Josefa Skálu. Ale protože nejsem v normální straně a už vůbec ne revoluční, ale nenávistné, málo vzdělané a ideově nepřipravené, tak bych ze stávajícího výběru volil asi jedinou slušnou a kosmopolitně i vlastenecky myslící osobu i když vím, že nemůže postoupit do druhého kola. Realisticky uvažujícího politika – disidenta J.B. Ale můžu…?

Mnozí z vás řeknou, tak proč vyhazovat hlas, když má od začátku tak malé preference?! (Ne kvůli myšlení, ale způsobu projevu, a také pro to, že se mnozí bývalí disidenti stali popřevratovým mocným trnem v oku, protože se projevili více myslící na pracující lid než socdemáci či komunisté.) Tak to raději k volbám nepůjdeme… A to je právě to špatné řešení!

My, komunisté a lidé co věří v lepší svět, k volbám musíme. I když jsou volby tajné, tak již v prvním kole jsem nucen jít volit! Volit menší zlo, abych to samé menší zlo mohl volit i v kole druhém. Protože jinak se může stát, že postoupí už jen dvě zla větší! (A ne nepodobná tomu klaunovi na Ukrajině. Je to jako když vykrajujete ananas. Vždycky se vám tam nějaký ten nestravitelný kousek dostane.)

Takže dnes, po přeškrtání stupnice nepřijatelností vím, koho budu nucen volit. (Možná půjdu pomalu a v černém jako na pohřeb a u toho přemýšlet proč Trocký nadával Leninovi za Brestlitevský mír a co vlastně znamená udělat krok vzad, abych mohl udělat dva kroky před.)

Pro normální lidi je možná škoda, že nekandidoval nějaký rozumný představitel vlasteneckých organizací. Nebo, že nakonec nekandidovala Alena Vitásková. Základní předpoklad volby („být zavřenej“) totiž už dávno splnila a dalo se seriózně předpokládat, že by těsně před volbami dostala preferenční hlasy i od příznivců Skály, Bašty, Středuly a možná i někoho dalšího, ale především hlasy mnohých Vlasty dcer u nás. (Samozřejmě pokud nemá nějaké to máslo kdesi… anebo kostlivce v almaře.)

Škoda, že neexistuje demokratické zákonné pravidlo, že více jak 50 procent neplatných lístků znamená, že ani jeden kandidát nepostoupí do druhého kola a musí se vyhlásit volby nové. Tak bychom sice možná několik let byli bez prezidenta (což by zase taková škoda ani finanční nebyla), ale nakonec by se jím stal člověk nebo třeba i žena (to byl nemístný vtip), který by důvěru většiny lidí získal a byl tak prezidentem skutečné demokratické většiny u nás.

Černínským palácem poplivaný Lukašenko dostal 80 procent, Strakovkou zatracovaný Putin dokonce 85 procent hlasů v přímé volbě, tak se nedivte, že
i v krizových situacích za nimi většina jejich národa stojí.

Něco podobného bychom dnes potřebovali my. Mít prezidenta nikoli jako nástroj k posměchu, ale úctyhodného pro většinu, s přirozenou autoritou a pozorností ke každému slovu, které takový prezident řekne s následnou podporou i sdělovacích prostředků, a ne věčné uráženého. Rozdíl pár tisíc hlasů (při neúčasti třetiny voličů) v konečném výsledku jen rozpolcenost ve společnosti konzervuje.

V minulosti většina našich i lidově demokratických prezidentů přirozenou autoritu i úctu měla. Takový Tonda Zápotonda i v hospodách čtvrté cenové skupiny. Země, kde si lid neváží svého prezidenta, nestojí za úctu zemí okolních.

Zakončil bych svou úvahu parafrází slov Martina Luthera Kinga: „Měl jsem velký sen, že člověk u nás bude svoboden, že si za pět let zvolí vůdce, který mu bude dobře sloužit a zloduchy máčet v koši z Karlova mostu ve Vltavě. Měl jsem sen, že to bude žena, a že podobně jako náš sex symbol z mládí MM, CC nebo BB, by mohla mít také stejná písmena ve jménu, že na sobě tvrdě pracovala, za lidi se prala a lidé kolem ní ji nepodráželi nohy. Měl jsem velký sen…“

Takže určitě vím, přátelé, co bychom měli příštích pět let, mimo jiné, dělat.

MiHav

(A malá poznámka pod čarou: Mluvit o pokrokovosti socialismu a komunismu se pod hrozbou trestu odnětí svobody a propadení majetku mluvit u nás nesmí! Podobně jako o nacistických příčinách následných vojenských hrůz na Ukrajině… Ale, všichni ti pomatenci, kteří nám vládnou a rozhodují o nás, našich dětech a vnoučatech mají dennodenně plná ústa podivného zaklínadla – tím zaklínadlem je slovo „demokracie“!

Etymologicky vzniklé slovo z řečtiny „demokracie“ znamená doslovně „vládu lidu“. Ale to je přeci i základním atributem socialismu. Nakonec, právě proto se naše vlast (po revolučním převzetí moci od slouhů nacismu a kapitalismu pracujícími v Únoru 1948 až do roku 1960) nazývala Československá lidově demokratická republika.

Základním principem demokracie je forma státního zřízení a politického vládnutí, která garantuje a umožňuje všem občanům bez rozdílu účast na řízení státu. Demokracie je založená na principu svobody a rovnosti všech občanů. Princip většiny při rozhodování obsahují stanovy všech politických stran i občanských sdružení. Nikomu to nepřipadá divné a respektují to. Pak je ale divné, jak někdo může mluvit o demokracii, když od převratu v roce 1989 není jediný z potentátů zvolen většinou svéprávných „občanů“ naší země. Dokonce u nás není zákon o právoplatném všelidovém referendu, ve kterém by většina občanů mohla rozhodovat o své budoucnosti a kvalitě života. Poloplebiscity se tu a tam uznávají podle toho, jak se to vládnoucí guerille hodí do krámu.

Demokracie v „moderním“ slova smyslu se často charakterizuje principy rovnosti před zákonem, politických práv, dělby moci a vládou zákona.

Ke změnám politického systému vede demokratizace společnosti. To je proces přechodu od nedemokratického systému (tedy stávajícího politického režimu v daném státě) směrem k demokracii.

U nás, až do roku 1989 vypadala demokratizace asi tak, že byli kandidáti všech stupňů v souladu s Ústavou ČSR (a později ČSSR) navrhováni organizacemi sdruženými v Národní frontě (tedy pěti politickými stranami a desítkami celospolečenských organizací) a následně voleni až 97procentní účastí právoplatných voličů. Zatímco dnes se za demokracii považuje například i to, že se předsedou Senátu může stát člověk s podporou jen pár tisíc hlasů.

V kapitalismu je pod rouškou demokracie vždy použit volební systém, který umožňuje „vítězům“ představující menšinu, zuby nehty bránit nespravedlivý a neměnný stav umožňující vládnutí nad většinou. Tedy prvek vědomě nedemokratický.

V tak zvané demokracii u nás neprošly návrhy ani na všelidové referendum, ani na povinou účast všech občanů v těch životně rozhodujících volbách (Poslanecká sněmovna, Senát – do doby, než by byl referendem zrušen, Evropský parlament, prezident a všelidová referenda dotýkající se Ústavy), kde se rozhoduje o všech obyvatelích republiky bez rozdílu.

Česká republika je stát, se zastupitelskou demokracií a parlamentní republikou s více stranickým systémem. Výkonná moc je delegována na prezidenta a vládu, v jejímž čele stojí premiér. Zákonodárnou moc tvoří dvoukomorový parlament a soudní moc pak realizuje soudní soustava a Ústavní soud.

Lidovláda je forma vlády, v níž o výkonu státní (obecní, krajské atd.) moci rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů, nejčastěji volbou. Způsob, jak občané své mínění v demokratickém státě uplatňují určuje zpravidla ústava. Může to být demokracie přímá, kde občané hlasováním rozhodují o jednotlivých otázkách (zákonech, rozhodnutích, rozpočtech atd.), zastupitelská či nepřímá, kde k tomu zmocňují své zastupitele (např. poslance), nebo i kombinovaná, kde se využívají oba postupy.

V přímé demokracii se zpravidla rozhoduje referendy, v nepřímé volbami. Přímá demokracie se v čisté podobě uplatňuje v menších společenstvích (spolky, samosprávy, družstva atd.). Referendum, jako přímou formu demokracie, v Evropě nejvíce využívají ve Švýcarsku. Základním pravidlem rozhodování v demokraciích – je právo většiny.

Prezident Masaryk kdysi k demokracii řekl: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“ A často připomínal, že demokracie je diskuse.

„K volbám se musí jít…“ říkal i prezident Zeman … a dodával: „Kdo k volbám nejde, sice zvolí, ale neví, co vlastně zvolil.“ Zdravý rozum a staré české přísloví v té souvislosti říká: „Kdo mlčí, souhlasí!“

Známe několik druhů voličů. Voliče, který ví, koho volit. Ten k volbám rozhodně jde a volí své kandidáty. Je ale také volič, který ví – koho nevolit! I tento volič k volbám jde, stejně rozhodně, a také volí. Třeba protestním hlasem outsiderovi, neplatným lístkem, prázdným lístkem apod. Pak je volič, který neví, koho z kandidujících volit… Neovlivněn rodinou, sdělovacími prostředky ani sliby kandidátů raději v beznaději k volbám nejde. Ale jsou i voliči kteří k volbám jít nechtějí a také nejdou a nikdy nepůjdou… z jakéhokoli jiného důvodu. Politický systém a jeho výhody sice využívají plnými doušky, ale tvrdí o sobě, že jsou apolitičtí. Někteří voliči tak svůj hlas využijí, jiní nikoli.

Nejít volit, ale není demokracie, ani hrdinství – to je jen odvar sobectví. A nepomáhá to ani k ochraně občanů před zneužitím politické moci. Profesionalita zákonodárců pak už vůbec nezaručuje kvalitu přijímaných zákonů. A obráceně. Malá účast voličů nahrává tomu, aby vítězové voleb měli politickou možnost zneužívat svého postavení, páchat zločiny a tvořit povolební společensko-ekonomické organizační i protilidové „zákony-zmetky“. Proto musí být tací představitelé odvolatelní i nevolitelní. Ale volební zákony jsou u nás zatím „nedemokraticky“ ementálově děravé.)

(3. ledna 2023)